Únor 2007

Osiřelí Turkmeni hledají symbol

Tomáš Vlach

Pokud by turkmenský diktátor Saparmurat Nijazov mohl po smrti sledovat dění ve své zemi, byl by asi mile překvapen. O tom, že na světě nemusí být věčně, běžně mluvil. V březnu 1998, na besedě se zástupci židovských organizací v New Yorku, srovnával svůj kult s odkazem Vladimira Iljiče Lenina: „V Sovětském svazu se držel sedmdesát let, a co z něj zbylo? A já jsem prezidentem jen sedm let. Až umřu, budou bourat mé pomníky, ničit portréty na bankovkách. Ale chápejte – teď můj národ potřebuje symboly, na které může být hrdý.“ Nijazovovo počínání se mohlo a může zdát bláznivé. Ale ve středoasijské společnosti, navíc v zemi s bohatými zásobami zemního plynu a ropy, kde musí vůdce tvrdě manévrovat mezi zájmy jednotlivých klanů, mělo určitou logiku.

Rodina bez hlavy

Na začátku svého vládnutí neměl nic, na co by bylo možné navazovat. Neměl perské básníky jako Tádžikové ani vladařské figury typu Bábura po vzoru Uzbeků, jenom nepříliš zřetelnou historii turkmenských kočovných pastevců. V ideologii Zlatého věku Turkmenů zdůrazňoval tisíciletou historii etnika jako jednoho z nejstarších národů na světě: praktickým projevem byly třeba moderátorky zpráv v lidových krojích nebo posvátná kniha Ruchnama jako manuál života pro obyvatelstvo.

Největší symbol ovšem vytvořil sám ze sebe. Turkmenbaši, otec všech Turkmenů, jak si nechával říkat, také jako hlava velké rodiny vládl. Národu dal symboly, ne však fungující stát. Vytvořil systém připomínající orientální chanát: jeden člověk vládne neomezenou mocí a rozhoduje absolutně o všem. Opírá se o své bezprostřední okolí, o to slabší jsou pak ostatní instituce jako ministerstva či úřady guvernérů. Ve snaze zlikvidovat každou potenciální konkurenci odstranil každého, kdo mu šlapal na paty, s obviněním z korupce a s dvaceti lety vězení skončil například vicepremiér Redžep Saparov – podobně jako řada dalších ministrů i hejtmanů.

A pak veliký Turkmenbaši po 21 letech vlády, z toho 15 letech prezidentských, zemřel. Prosté obyvatele to naprosto šokovalo a dodnes není možné najít na internetu jiná svědectví, než jak turkmenský národ oplakává svého velkého prezidenta. Nyní se objevují spekulace, že jeho smrt nebyl obyčejný infarkt, ale že mu někdo pomohl. Když ho ještě dva týdny před smrtí vyšetřovali němečtí lékaři, shledali, že je ve vynikající kondici.

Jak to skutečně bylo, se těžko kdy potvrdí. Jisté však je, že někteří z turkmenských politiků se zorientovali velmi rychle. Konkrétně jde o vicepremiéra Gurbanguli Berdymuhamedova, ministra obrany Agageldy Mamedgeldijeva a šéfa prezidentské ochranky Akmurada Redžepova. Podle ústavy měl převzít prezidentské pravomoci předseda parlamentu Ovezgeldy Atajev, na něj však bylo uvaleno trestní stíhání a nyní je ve vazbě – údajně dohnal k sebevraždě ženu svého nevlastního syna.

Když kandidát, tak zvolený

Žádné bourání pomníků se nekonalo. Berdymuhamedov, věrný ministr zdravotnictví a podle některých zdrojů diktátorův nevlastní syn, který v nedávné minulosti usilovně prosazoval povinnou výměnu zlatých zubů za bílé, chce pokračovat v rozvíjení „demokratických myšlenek“ svého předchůdce. Bezpečnostním silám nařídil ještě větší ostražitost, zastavil vydávání víz a uzavřel nejfrekventovanější hranici s Uzbekistánem.

Mimořádně se sjeli delegáti Halk Maslahati, lidového shromáždění o 2507 lidech. Tento orgán založil Turkmenbaši na základě turkmenské tradice a sám tam jmenoval některé lidi, další část je volena. Shromáždění vyhlásilo prezidentské volby a zvolilo šest kandidátů: dosavadního vicepremiéra Berdymuhamedova a pět státních úředníků, z nichž nejvyšší jsou guvernér provinčního města a náměstek ministra.

Někteří z účastníků sjezdu pak navrhovali zvolit Berdymuhamedova ihned a nezdržovat obyvatelstvo volbami. Poslanci ještě pro jistotu vydali zákon, který dovoluje ucházet se o prezidentské křeslo jen tomu, kdo posledních 15 let žil v Turkmenistánu. Tím definitivně vyšachovali opozici: všichni aktivní Turkmenbašiho protivníci žijí v exilu, doma by bez diskuse skončili ve vězení.

Společný kandidát opozice, bývalý šéf národní banky Hudajberdy Orazov, už prohlásil, že se pokusí proniknout do země třeba i násilím a rozpoutat v ní revoluci. Turkmenská vláda pak preventivně zakázala přistávat nejmenované evropské letecké společnosti, kterou prý měli opozičníci cestovat.

Šanci nedostal ani Turkmenbašiho syn Murad, který žije v exilu ve Vídni. S otcem měl napjaté vztahy a Turkmenbaši ho na následnictví nepřipravoval, v Turkmenistánu je však možné všechno: v poslední době například Nijazov mladší jednal jménem Turkmenistánu s dubajskou vládou.

Kudy povede potrubí

Jeden významný rozdíl oproti panování Turkmenbašiho tu přece jenom je. Druhý nejvyšší post v zemi – předsednictví shromáždění Halk Maslahati – který v minulosti rovněž zastával sám veliký vůdce, zatím zůstává volný. Zájem mají ministr obrany Mamedgeldijev či šéf ochranky Redžepov. Ruská média je považují za potenciální spolupracovníky Západu. Koneckonců i relativně nedávno v Uzbekistánu byli koňmi Američanů ministr obrany a armáda. Američany zajímá strategická poloha země mezi Afghánistánem a Íránem. Poté co byli předloni donuceni taškentskou vládou opustit základnu v uzbeckém Chanabádu, hledají nové místo. Pro logistickou podporu afghánské operace i těsné sousedství Íránu je Turkmenistán ideální.

Evropskou unii pak láká hlavně levný turkmenský plyn, který dosud dostává prostřednictvím ruského Gazpromu, pochopitelně s náležitou přirážkou. Potrubí z Turkmenistánu do Evropy totiž jinak než přes Rusko nevede. Dva dny před smrtí se Turkmenbaši sešel v Ašchabadu se dvěma vyslanci EU, tématem byly možnosti, jak dopravit plyn na evropský trh. Mimoto se Turkmenbaši ještě dokázal dohodnout s Čínou o stavbě plynovodu přes Uzbekistán a Tádžikistán.

Skutečnou státnickou událostí pak byl Turkmenbašiho pohřeb. Většina hlav delegací, včetně náměstka ministryně zahraničí USA Richarda Bouchera, stačila posoudit perspektivy budoucích vztahů. Nicméně šéf ruské výpravy, premiér Michail Fradkov, prohodil s Berdymuhamedovem jen několik zdvořilostních frází. Ruský tisk to vysvětluje tak, že Moskva má své jisté – Gazpromu se Turkmenistán zavázal dodat v příštích třech letech 50 miliard kubíků plynu. Dopředu už rozprodal takové množství suroviny, jaké vytěží jen s velkým úsilím.

Podle listu Nězavisimaja Gazeta bude proto otázka stavby nových plynovodů aktuální asi za čtyři roky. Tyto noviny ale také předpovídají větší pružnost na straně nových vládců. Není tudíž vyloučeno, že dlouho diskutované projekty potrubí přes Kaspik směrem k Evropě či přes Afghánistán do Indie se přece jen pohnou. Ať tak nebo tak, aktuální otázka zní, zda si svět bude více všímat toho, co se v Turkmenistánu děje.

(Respekt, www.respekt.cz)