Únor 2007

Jak Estonsko ukáže namyšleným Čechům záda

Miroslav Zámečník

Je u nás taková vžitá představa, že když ministra zdravotnictví nedělá brilantní doktor, ministra financí na slovo vzatý ekonom a premiéra nejmíň náměstek ředitele zeměkoule, je Česko ve vážném ohrožení, protože je vedeno amatéry. A teď si představte, že existuje taková mrňavá země, kterou na slepé mapě pomalu nikdo nedovedl najít, půl století ji okupovali Rusové, a když se konečně dočkala samostatnosti, do vlády přišli hoši, kterým bylo sotva třicet. Za premiéra přitom měli historika těsně po třicítce, který se sám bez mučení přiznal, že o ekonomii vůbec nic nevěděl, natož aby za totality louskal pod duchnou Svobodu volby od nedávno zesnulého nositele Nobelovy ceny za ekonomii Miltona Friedmana. Ač zcela nevybaveni, bez předsudků a podle učebnic „vystřihli“ tihle holobrádci reformu, o níž liberální ekonomové od Chicaga po Prahu jen fantazírují, zatímco skoro v celé východní Evropě se podle ní opičí, většinou ne úplně zdařile. Neboť v Estonsku prostě kapitalismus budovat umějí, a to nejen nízkými daněmi, ale také úspornou vládou a skutečně „čistýma rukama“.

Podle posledního reprezentativního průzkumu Světové banky si každý pátý manažer v Česku myslí, že korupce je vážnou překážkou v podnikání, ale mezi Estonci byla tato obava pouze 4,3 %. Posuzování konfliktu zájmů a čehokoli, co zavání korupcí, je v Estonsku velmi přísné nejen na papíře. Kolega ze Světové banky, původem Rakušan, mi vyprávěl příběh jednoho vysokého státního úředníka v estonském ministerstvu zdravotnictví, který byl vyhozen za to, že zaměstnavateli neoznámil, že je společníkem v jednom malém vydavatelství specializovaném na zdravotnickou literaturu. Tedy nikoli za to, že by snad nutil z titulu své funkce k odběrům produkce vydavatelství (z toho ho nikdo nevinil), ale prostě proto, že to neohlásil. V Rakousku by to prý byl kavalírský delikt, řešený maximálně domluvou a dodatečným ohlášením.

Justici považuje za vážnou bariéru čtvrtina českých, ale jen 2 % estonských manažerů. Ještě vyšších 59% dotazovaných v Česku si stěžovalo na vysoké daně, zatímco mezi Estonci to byla pouhá tři procenta. Jistě, jde o subjektivní hodnocení manažery a je možné, že Češi jsou kritičtější, nicméně faktem je, že Estonci přistupovali k reformám o dost jinak, často s exemplárním liberalismem. Až do vstupu do Unie mělo Estonsko nejnižší celní bariéry na světě (spolu s Hongkongem a Singapurem) a rovná sazba daně z příjmů 26 % - to estonské parádní číslo - byla zavedena již v roce 1994, ale v případě firem se od roku 2000 platí pouze z rozděleného zisku, co se ze zisku investuje do rozvoje, to se nedaní. Sazba se dále snižuje a z dnešních 23 % půjdou napřesrok na 20 %. Přitom přebytkové veřejné finance jsou v Estonsku takřka nepodkročitelný standard, vyrovnané rozpočty jim ostatně předepisuje zákon. Koncept rovné daně byl okopírován téměř v celé východní Evropě, zatímco v té západní si Estonci jako původci všeho zla vysloužili obvinění kvůli „nekalé daňové soutěži“. Jenže se nebojí, a když je za nízké daně svého času peskoval třeba Gerhard Schröder, Estonci se ho zdvořile zeptali, jak je teda možné, že i při rovné dani a nulovém zdanění reinvestovaného firemního zisku je jejich výnos z těchto daní 1,8 % HDP, kdežto v Německu s mnohem vyššími sazbami a plejádou výjimek pouze 0,8 % HDP. Co na to chudák kancléř měl říci? Estonských „specifik“ je dost a s výjimkou letitých vysokých schodků běžného účtu platební bilance těžko najdete vyložené negativum.

Prémie za dobrou hospodářskou politiku je sladká - Estonsko v posledních deseti letech rostlo v průměru o 6,3%ročně a je otázkou několika let, kdy Estonci ukážou kdysi mnohem bohatším Čechům záda.

(MFDNES)