Únor 2007

Mlýny boží i ďáblovy Část 1

Luděk Frýbort

S laskavým svolením autora i nakladatele přetiskujeme román Mlýny boží i dáblovy na pokračování.

Slovo nakladatele

Tak nějak to tehdy bylo - tak, jak píše Luděk Frýbort v prvním odstavci své předmluvy o čtyři (strany v knížce nesouhlasí s přetiskem v CS-magazínu – pozn. redakce) stránky dále. Tedy přibližně. Po pěti letech si to již přesně nepamatuji. Jedno vím jistě, chtěl jsem ho vyprovokovat k tomu, aby ve svém budoucím díle spojil své romanopisecké kvality se schopnostmi brilantní politologické úvahy a analýzy současného (polistopadového) dění v České republice. Z obého autorovi vyšlo v nakladatelství ANNONCE již povícero titulů (viz záložky přebalu), mě ale fascinovala představa, že by se mu podařilo obojí spojit.

Jsem přesvědčen, že dnes již nemalá řádka let od pádu(?) komunismu skýtá materiál na mnoho románů ... od nějakého žánru navýsost politického až po kriminalistický horor. Leč kupodivu se jich zatím na knižním trhu objevilo naprosté minimum. Tedy titulů, jež by bylo skutečně možno románem nazvati - nepřeberně všelijakých narychlo spíchnutých dílek rozsahů nevelkých a kvalit nevalných k nim počítat nelze.

Ač jsem to vlastně ani nečekal, má slova padla na úrodnou půdu - Luděk Frýbort se započal nad zadáním vážně zamýšleti a již při našem dalším setkání mi slavnostně oznámil, že teda jo, že jsem ho přemluvil. Leč že mě asi zklame - napsati rozsáhlý mnohovrstevný seriózní román, jehož děj započne sedmnáctým dnem měsíce listopadu 1989 (či tak nějak okolo) prostě nelze! Dle jeho soudu kořeny drtivé většiny všeho toho podivuhodného dějinného klokotání onoho pohnutě podivného času následujícího po Velké listopadové sametové revoluci sahají mnoho let do minulosti - až ke dnům následujícím těsně po skončení druhé světové války. A že tedy když román, tak - v časovém smyslu - s daleko širším záběrem.

Přiznám se - po celou tu dobu, kdy byl již autor ponořen do díla, mi to stále nějak nešlo pod fousy. Léta šedesátá, padesátá či dokonce čtyřicátá - to je pro mne prostě dnes již jen historie. Proč ji spojovat s děním nedávným či současným? Teprve při redakčním zpracování první verze této knihy, kterou jsem téměř přesně po pěti letech od autora dostal, jsem porozuměl. Ale hlavně - po přečtení jsem pochopil i leckteré do té doby pro mě nesrozumitelné přemety a souvislosti polistopadového vývoje.

Tehdy před sedmnácti lety všechno - prý - odstartovali studenti. Tedy mladí lidé nepopsaní životem a nezatížení minulostí. Dejme tomu. Veškeré další dění následujících divokých let však již určovali lidé, kteří svoji minulost měli ... a to často nikoliv jen tak ledajakou, ale - obzvláště někteří - zatraceně hustě popsanou! Ať už v jakékoliv pozici - politiky či byznysu - jejich minulost byla (a je ... že, pane Paroubku?) pro jejich chování a činy zcela determinující. A teprve v souvislosti s ní může (snad) být zpětně srozumitelné jejich (pro běžného človíčka často zcela nepochopitelné) chování. Vyložit tyto souvislosti na malé ploše běžné žurnalistiky je většinou nemožné - vše se pak často slévá do vět, jež je snadné odbýt jako fráze či zlé útoky. Teprve rozsáhlá plocha téměř pětisetstránkového románu umožňuje dohledat a popsat všechny kauzality a - vida vida! - vše do sebe začne najednou pozoruhodně zapadat...

Nikoliv, Luděk Frýbort neměl ambice popsat skutečné osudy konkrétních osob. Na to mu - kromě těch ambicí - scházelo především množství konkrétních a průkazných faktů. To však nic nemění na tom, že čtenář při četbě této knihy postupně začíná tu a tam »kohosi« rozpoznávat. A i když se osud toho či onoho hrdiny v závěru vyvine jinak, než by čtenář (v souvislosti s danou realitou) očekával, typy těchto kormidelníků našich životů posledních sedmnácti let jsou docela snadno identifikovatelné...

Nikoliv, autor této knihy neměl ambice zveřejnit v knižní podobě nějaká senzační odhalení konkrétních dirigentů našeho veřejného života, od toho tu jsou jiní - novináři, dokumentaristé či historici. Řekl bych, že se mu zdařil možná ještě důležitější počin: zmapovat, vysvětlit a popsat podhoubí, z jakého zde po několik desítiletí vyrůstala množina lidí, kteří dnes (jakož i v uplynulých sedmnácti letech) určují vývoj a směřování České republiky. A pevně věřím, že jde o důležitý příspěvek pro tu přemýšlivou část jejích obyvatel, jíž není lhostejný další osud naší země.

Leč čtenáři milý, držící již tuto knihu v ruce a čtoucí má slova: neděs se, prosím, nejde o politický (či lépe řečeno j e n politický) román! Troufnu si tvrdit, že budeš - stejně jako já - stržen barvitostí líčení osudů všech postav (dílem zpětně až do třetího kolena) a nadhledem autora, jenž i zčásti nanejvýš trudné osudové zákruty svých hrdinů dokáže podat nezřídka se svérázným a jemným humorem, takže hrozí, že objemná knížka tato bude - k zármutku čtenářově - přečtena v čase rekordním...

A k tomu pohodu, pobavení (a možná ještě něco nemálo navíc) přeje

Josef Kudláček

Obsah

(strany nesouhlasí s přetiskem v CS-magazínu)

Předmluva autora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 7

Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 11

I. Od zlého do horšího

1. Vzestup čeledína Lojzka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 29

2. Pták kádrovák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 38

3. Tintíšek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 52

4. Spiknutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 64

5. Poselství ze zásvětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 71

6. Šachista . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 83

II. Čas hořkosti

7. Poklad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 97

8. Manželský život funkcionářův . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 106

9. Mlátička . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 118

10. Nebýt šnek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 128

11. Ve službách Mefista . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 141

12. Jed v duši . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 161

13. Protivenství služebníka Páně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 169

14. Podivná podoba druhého tahu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 184

III. Útěky

15. Cestou připrchlictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 197

16. U nohou nevěstky babylonské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 205

17. Boží mlýny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 225

18. Ke svobodnému břehu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 234

19. Na vzdálené rande . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 261

20. Vroubek poručíka Jankovského . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 269

21. Odvážní muži na létajícím stroji . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 280

22. Na přelomu dějin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 294

IV. Uprchlíci a pozůstalí

23. Jak se svléká hadí kůže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 309

24. Jindřicha Švacha hledání skulinek . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 324

25. Emigrantova úvaha o rodné hroudě . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 343

26. Bumerang se vrací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 354

27. Se zbraní v ruce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 373

28. Na sklonku druhohor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 386

29. Jak nesnadné je stát na dvou nohou . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 398

V. Návraty

30. Na rodnou hroudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 411

31. Příliš rychlé prachy navrátilcovy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 430

32. Ďáblovy mlýny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 446

33. Křížek v polích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 468

Epilog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 483

Předmluva autora

Seděli jsme na podzim roku 2001 v redakci, pánové Kudláček, Zavoral a moje nepatrnost, a zapíjeli jsme spolu historický román Praotcové, jenž se právě chystal na cestu z tiskárny ke knihkupcům. »Tak to by bylo dobré,« děl pan vydavatel ve své neutuchající činorodosti, »a teď bys měl napsat román z tohohle času.« Dlužno dodat, že pan vydavatel naprosto není z těch, kteří by řečeným časem byli nadšeni.

Musím říci, že mě ten návrh zaskočil. Píši ovšem o problémech současnosti skoro denně, a kdybych si měl naložit na hřbet všechny články, eseje, komentáře a jiné traktáty, co jsem jich za ta léta pro Český deník, ANNONCI, houf exilových časopisů i jiné tiskoviny sepsal, podlomila by se mi pod jejich váhou kolena. Jenže román ... román je něco jiného. Je třeba se zasnít, z cihliček fantazie si vystavět vlastní svět, sice smyšlený, ale přesto co nejskutečnější, oživit jej postavami, obdařit je růzností charakterů a vést je pak stránku po stránce až k závěru... K závěru? Ale kdež. Nevím, jak se vede jiným autorům, ale mně postavičky někde v třetině děje oživnou až příliš, vysmeknou se mi z opratí a skotačí si po svém; a já pak koukám, že mi pod rukama vzniká něco poněkud jiného, než jsem původně zamýšlel. Pro tyhle tajemné a napínavé proměny mám romány rád a vyťukával jsem si je na psacím stroji už za časů, kdy nebylo ani pomyšlení, že by jednou opustily můj autorský šuplík. Ale byly to romány historické. V dějinách, zvlášť ve starších a málo zdokumentovaných, se dovedu pohybovat. Jejich mezerovitost mi umožňuje pustit z řetězu fantazii; a jelikož se v oněch hrdinských dobách neřešívaly problémy u diplomatického stolu, nýbrž mečem po palici, není nouze o dramatické momenty. Teď, v téhle povadlé době, kdy spíš než mužný zápas je pravidlem babská pleticha, lest a úskok, už tak úplně doma nejsem. Váhavě jsem se dal do psaní, nejsa si vůbec jist, budu-li schopen panu nakladateli vyhovět.

Postupně se mi však začalo vyjevovat, že to nemusí být tak úplně beznadějný pokus. Měl jsem za sebou málem už sedmdesát let života v ne právě lahůdkové etapě dějin, z toho podstatnou část jednak v různých kariérách kádrového vyvrhele, jak jimi komunistický režim trestal příliš nepokojné duchy, jednak v exilu, a protože mě příroda vybavila i ušima a pamětí, nasbíral jsem během té pouti i všelijakých příhod, příběhů, historek a osudů z obou stran ideové barikády ... z té příze se už dala utkat košilka docela úhlednému románu.

A nemuselo to být jen zábavné či méně zábavné vyprávění. Jak se moji panáčkové osamostatňovali a začali rejdit po papíře, zjišťoval jsem, že se ke mně obracejí s čímsi naléhavým. Zamysli se, říkali, dej své knížce hlubší smysl, poslání, chceš-li tomu tak vznešeně říkat! Kousek jakéhosi poslání jsem měl v hlavě i bez panáčků: neupadl jsem na kádrové dno a málem do kriminálu dopuštěním nebes, nýbrž zásluhou jistého udavače, tím svinštějšího, že se mi vydával za přítele. Napadlo mě, jestli mi Osud touto formou nedodává příležitost trochu mu jeho jidášství omazat o hubičku. Aspoň sám sobě najít zadostiučinění, protože se sotva dalo čekat, že by milý udavač mou knížku četl a poznal se v ní.

Byl tu i jistý dosud opomíjený prostor, a panáčkové mi ukazovali cestu k jeho zaplnění. Když se úderem roku devětaosmdesátého složil komunistický režim - o okolnostech toho složení pomlčmež - čekal jsem, že se na světlo boží vyvalí záplava šuplíkové literatury. Cosi se objevilo, ale bylo toho maličko, komunistickému temnu se dostalo a dosud dostává sotva desetina té pozornosti, již lidé od pera věnují oběma světovým válkám, prvnímu i druhému odboji, meziválečnému období, ba i aférám domu habsburského. A i to maličko sestává největším dílem z popisné faktografie, beletrie se vyskytne, sotva co by na prstech spočítal; a je-li jaká, bývá jaksi rozpačitá a zdrženlivá, jako by se čehosi styděla. Došlo mi čeho: polistopadoví literáti největším dílem ... řekněme ohleduplně, že nepovstali z kádrového dna. Spíš předkládají plody svého ducha někdejší partajníčci a nadšení fučíkovci, kteří časem přišli k rozumu a spěchají přetavit tuto hubenou minci v zlaťák jakési zásluhy. Nebo i lidé v režimu neomočení, kteří si v něm však našli své nenápadné důlky a zkušenost zatracence jim zůstala ušetřena. Ale já jsem znával i někoho jiného než pilně souhlasící a posléze zmoudřevší ochotníky totalitní moci: všechny ty profesory, redaktory, živnostníky, sedláky, kněze a důstojníky s lopatou v ruce, kteří nepotřebovali přicházet k opožděnému rozumu, protože znali pravdu o komunismu od samého začátku, ba ještě dlouho před ním. Pádu svých trýznitelů se někteří dočkali, jiní ne, ale po jejich moudrosti a zkušenostech nebyla poptávka. Zůstali bezejmenní a zapomenutí jako po celý svůj nesnadný život, sůl země nadarmo vyplýtvaná. Rád bych jim touto knížkou postavil aspoň skromný pomníček.

I jiný obrovský potenciál zůstal nevyužit. Pořádně jsme se mýlili, my exulanti, očekávajíce, že ve staré vlasti, utlučené půlstoletím bídáckých režimů, budou žádány naše zkušenosti s řádem svobodného světa a naše morální a hmotná pomoc. Nic takového se nestalo, spíš jsme narazili na stěnu zášti sametových mocnářů, celých ustaraných, aby jim do chutné polívčičky peněz a moci nesahal lžící někdo zvenčí. Nižší a výnosnými obročími neobdařený lid na nás pak zahlížel v nedůvěřivém odstupu i nakyslé závisti, maje dosti směšné představy o emigrantském životě. Kdyby se této knížce podařilo přispět k pravdivějšímu pochopení práce, starostí a tužeb nás v exilu, pokládal bych i tento kousek poslání za splněný.

A chtěl bych postavit i jiný pomníček: těm, kdo v osamělém a vesměs beznadějném potýkání s komunistickým nepřítelem neváhali se postavit se zbraní v ruce na stranu svobody. Bylo jich málo, ale byli. Byli i takoví, kteří by bývali ochotně a nedbajíce životů po zbrani sáhli, ale ohebná poddajnost mravně nalomené společnosti, ochotné dát se někým osvobodit, ne však za svou svobodu bojovat, jim to neumožnila. Ti všichni jsou hodni ne úšklebků a zpochybňování, jak se stalo pravidlem, nýbrž úcty a vděku. Pokládám si za čest upozornit touto cestou přemýšlivější část veřejnosti, že nebyli všichni jen uhýbaví a nestateční v onom čase hořkosti, že byli a jsou i mužové v národě českém. Dědici a pokračovatelé zločinného režimu se rozhodli překrýt jejich památku rovem zapomnění, čemuž se nelze divit. Ale i ti, jež nelze podezírat ze sympatií k utlačovatelské moci včerejška, mívají potíž s existencí svých statečných; jsouť příliš obtížní jejich svědomí, nemilá připomínka jejich opatrného přežívání. Mám za to, že ulehlé svědomí je třeba čas od času načechrat, a chtěl bych doufat, že tomu aspoň z malého dílku napomohu.

Práce na této knížce mi šla dost pomalu od ruky. Uveřejnil jsem mezitím s laskavým porozuměním pana vydavatele tři jiné tituly, i svého cestovatelského koníčka jsem vydatně napásl, a než jsem dopsal poslední větu, uplynulo pět let. Byly to velmi dramatické roky, během nichž se svět podstatně změnil. Jiný střet a jiná šílená ideologie dnes zaměstnávají Západ, sovětské impérium se rozpadlo, ale naděje na konečně už pokoj a rozumný řád se ukázala jako lichá. Jsem si vědom toho, že ve stínu těch hrozeb i narůstajícím časovým odstupem vzpomínka na obludnost komunismu slábne a aktualita tohoto románu s ní. Přesto věřím, že jsem nepřišel se svou kronikou zvráceného času ani příliš pozdě, ani nadarmo. Neboť se nevyplácí zapomínat na příčiny někdejších tragédií, zvlášť když tak úplně někdejší nejsou. Je vysvědčením z nerozumu nedbat signálů minulosti, dělat znovu chyby, které už tolikrát vedly k neštěstí. Domnívat se, že netřeba čelit nebezpečím, když před nimi stačí ohnout hřbet. Že nemusíme hasit, co nás nepálí, a pálí nás teprve to, co nám hoří pod zadečkem. Že za sebe můžeme nechat bojovat jiné a schovat se za jejich záda. Že lze najít společnou řeč s těmi, kteří vyhlašují nepokrytý úmysl nás zničit a zotročit. Že je uchlácholíme poddajnou ústupností. Půl století a víc naší nedávné historie nebylo dějstvím grešlového divadla, jež můžeme po spuštění opony zapomenout, spíš staví naší prozíravosti varovný vykřičník. Rád bych jej podle svých sil ještě trochu obtáhl a zvýraznil.

V závěru této předmluvy chci poděkovat panu Gustavu Sommerovi, Erwinu Raszkovi, Mgr. Zdeňku Bártovi, Josefu Maraczimu, Janu Vyhnánkovi, Jiřímu Černému, paní Miladě Wurmové, Jarce Skřivanové i všem ostatním, kteří mi pomáhali radou, kritikou, sdělením svých zkušeností či poskytnutím písemných materiálů. In memoriam děkuji památce pana dr. Rudolfa Ströbingera, předsedy exilového PEN klubu, který mi byl vlídnou a nepřebernou studnicí znalostí, z níž byla radost čerpat. A pochopitelně zůstávám zavázán díkem vydavateli ANNONCE panu Josefu Kudláčkovi, panu Petru Zavoralovi, paní Jeně Maškové a dalším, kteří se podíleli na vydání této knížky, za jejich ochotu a vstřícnost, třebaže jsem jim přidělal práci nad rámec jejich obvyklých povinností.

Luděk Frýbort, Hannover, říjen 2006

Prolog

(Duben 1990)

Udělal ještě pět kroků, než se zastavil, a zdráhavě se obrátil. Skoro věřil, že už ji neuvidí, zjevení se po chvíli rozplývají, to je známo. Ale nejspíš nebyla zjevení, jelikož se nerozplynula, nýbrž jen popošla, zastavila se u jakési výlohy a bedlivě zkoumala její obsah. »Sakra,« zaklel. Cítil, že by si vážnost chvíle žádala jadrnější kletby, ale neměl sprostoty rád. »Sakra.« Zboží ve výloze zřejmě neznámou neuspokojilo, takže se napřímila a zvolna odcházela. Pozoroval ji ještě chvíli, než ji pohltil proudící dav. »Tak,« řekl si. »A dost. Jsem pověrčivý jak stará cikánka.« Rozhodl se vyhnat si všechno z hlavy, jít na parkoviště, najít auto, a pak domů, kam za ním nemohou zlověstné přeludy. Neušel daleko, když zjistil, že to nedokáže. Domů. Také šel tenkrát domů, takový věk už, ale jako by mezitím čas zůstal stát, protože zase byla tady a vůbec se nezměnila, hned ji poznal. Přidal do kroku a napůl doufal, že už neznámá někam zašla, ale vzápětí ji zase spatřil. Byla vysoká a plavovlasá, její hlava zářila v zástupu chodců jako maják.

»Dobrý den,« řekl a snažil se nevypadat udýchaně. »Halíř. Zdeněk Halíř mi říkají.«

»Meinecke,« představila se ve zřejmém údivu. »Odkud mě znáte? Nevzpomínám si, že... Jistě byste mě neoslovil česky, kdybychom se neznali.«

»Inu, může to být i vnuknutí,« pokusil se zažertovat. »Stává se mi někdy, že ... tuhle jsem se například málem přerazil o jednoho pána, co nekoukáš, tajtrlíku, já na něj, a on to byl nějaký pan Hrůza z Curychu. Že prý by se třeba zlobil, povídá, kdybych mu řekl jinak, ale tajtrlíka že on má rád, protože mu tak říkal dědeček. Tak jsme to pak spolu zapili. Ale o vás jsem se nepřerazil, aspoň ne doslovně. Jste...« krátkou chvíli váhal, ještě je čas utéct, pomyslel si, »jste mé zlé znamení.«

Odstoupila, v jejím pohledu nebylo možno se mýlit.

»Ale ne,« řekl rychle, »nebojte se, neutekl jsem z žádného zařízení. Normálně jsem docela rozumný mužský. Jenže ... potkávám vás potřetí. Pokaždé pak následoval nějaký malér. Skoro se teď bojím domů. Víte o tom? Ale ne, jak byste mohla. Otravuji, že. Raději půjdu.«

»Už bych tady s vámi nestála, kdybyste otravoval. Jak jsem přišla k té cti ... být zlé znamení? Přiznám se, že takhle divně mě ještě žádný pán neoslovil.«

»To rád věřím. Ale myslel jsem si ... kdybych vás poznal, jménem, věděl kdo a odkud jste, že by třeba ten třetí malér nepřišel. Zlá znamení musí být tajemná, jinak to nefunguje. My jsme už totiž spolu jednou mluvili, ledaže krátce a taky dost dávno. Bylo to v Klánovicích, naši si tam drželi víkendový domek, než jim ho komunisti sebrali. Představila mě Laďka Hlušičková. Možná si vzpomenete.«

»Laďka Hlušičková byla nafoukaná káča. Když mi někoho představila, nebylo to zrovna doporučení. Proto si asi nevzpomínám. Ale dobře. Klánovice, to už je bližší určení místa a času. Bydlela jsem tam jeden čas u tety. Co bylo dál?«

»Ani jsem nestačil dojít domů, v půli schodů mě sbalili. Už tam na mě čekali. To je ... člověk se baví s hezkou holkou a za chvíli je v base, to už utkví v paměti. Pak ... výslechy, převozy z kriminálu do kriminálu ... ale já vás asi zdržuju. Kam máte namířeno? Smím vás doprovodit?«

Chvíli si ho zpytavě prohlížela. »Tak pojďte,« rozhodla trochu nejistě. Pomalu se ubírali hamburskou ulicí k přístavišti, zase bylo jaro, pokaždé ji potkávám na jaře, znepokojil se.

»Namířeno nemám ani tak zvlášť nikam,« sdělila mu. »Měla jsem dopoledne nějaké jednání a teď mám pár hodin čas, než budu muset běžet do práce na poradu. Takže mě nezdržujete. Povídejte. Kvůli čemu vás sbalili, jak říkáte? Co jste spáchal?«

»Co se tak tenkrát páchávalo. Věděl jsem o partě kluků ... vlastně věděl; patřil jsem k nim, samozřejmě. Chystali jsme se takovým hloupým, klukovským způsobem utéct na Západ, někudy na Šumavě přes dráty, tenkrát to ještě nebyl takový komfort jako dneska, aby se dalo utíkat s výjezdní doložkou v kapse. Měli jsme při tom hromadu romantických nápadů, prostřílet se, rozumíte...«

»Měli jste čím?«

»Ale kdepak. Jen tak jsme si o všem povídali a vzrušovali se, víc toho nebylo.«

»A přišli vám na to. Jeden z těch vašich kamarádů se někde prožbleptnul, že. Pochlubil se své děvence, nebo tak něco... Jak to pak skončilo?«

»Že by to skončilo ... jak se to vezme. Dodneška se to za mnou v jistém smyslu vleče, ale to je jiná věc. Tahali mě tenkrát z výslechu na výslech skoro půl roku, nechtěli se rozloučit s představou, že odhalili spiknutí špionů a zaprodanců západních rozvědek. Chytit opravdického špiona, to byl sen každého řádného obránce socialismu, rozumíte, asi tak, jako když Bivoj chytil to divoké prase a přinesl ho na zádech na Vyšehrad. Třeba by takový tajný taky získal ruku ... ale už toho nechám. Pak mě zničehož nic pustili, asiže přišli na to, že přece jen nejsou Bivojové a já prase, potažmo diverzant. Bez soudu, bez vysvětlení, jděte si pro civil, Halíř, tadyhle to podepište a buďte rád, že jste rád. Stál jsem na ulici a nevěděl, co mám dělat dál. Věřila byste, že si člověk na kriminál zvykne? Nemusí se o nic starat. Kriminál je jistota, i když mizerná. Od té doby si myslím svoje, když slyším politiky mluvit o životních jistotách. Pokaždé si vzpomenu, jak jsem seděl na Pankráci a nestaral se o živobytí. Starání začalo až pak, a bylo dost svízelné.«

»Jaké?« Podívala se zešikma zpod víček, sluší jí to, sakra, zaznamenal. Vzpomněl si, že i tenkrát to bývala hezká holka, ale nastalé maléry to zjištění překryly. Teď se vracelo, a to se značnou intenzitou.

»Ale ... možná jsem to přehnal. Ne, nebylo to nic zvlášť výjimečného ani zajímavého, jen taková obvyklá vyvrženecká kariéra, jakých byly hromady. Dělal jsem všelicos: po maturitě na vojnu, po ní pár měsíců u filmu jako režisérův poskok, než přišel ten kriminál. Z něj do geologického průzkumu k vrtům, pak jsem přechodně povýšil na technika, seděl jsem v v laboratoři, cpal hlínu do takových hrnců, nechal na ni působit různé tlaky a zapisoval, co to s ní udělá. Jenže než jsem se stačil v milém výzkumáku rozkoukat, přišlo na mě udání a letěl jsem. Takže zase ty vrty. Naštěstí přišel Dubček s tím svým obrodným procesem a nějaký čas se nekádrovalo. Sehnal jsem si místo správce na jedné podnikové chatě a myslel jsem si, že to tam stranou světa nějak doklepu. Byla to rezignace, jak dneska chápu, nic dalšího nechtít a nic nečekat ... jenže ani tu rezignaci mi nedopřáli a už se to se mnou zase začalo kymácet. Až toho bylo tak akorát dost a utekl jsem na Západ, tentokrát už bez romantických pohnutek a doopravdy.«

»Bez romantických pohnutek?« Zase se tak podívala.

»No ... skoro. Nebo už nehrály takovou roli.«

»Proto. Úplně bez romantických hnutí mysli se neutíká. Ale mluvil jste o tom, že se potkáváme potřetí; co bylo to podruhé? Byla řeč o nějakém udání.«

»Hned k tomu přijdu. Nejdřív ... vlastně jsme se ani nepotkali, jen jsem vás zahlíd. V Praze, v ranní tramvaji cestou do práce. Ve výzkumáku dělal tenkrát málem každý druhý, až dneska mě napadá, co to bylo za mánii, těch výzkumných ústavů na každém rohu, zkoumalo se a zkoumalo a nic se nevyzkoumalo ... ale nic, pořád odbočuju, promiňte. Hrklo ve mně, jak jsem vás viděl, a taky že jo; přijdu do práce, svlíknu si kabát a koukám, na stole leží kus papíru. Mám se prý dostavit k pohovoru, stálo na něm. Komunisti tomu říkávali pohovor, víte, když někomu oznámili, že ho vyhazují. Ale to bylo všechno až pak. Nejdřív byl ten pohovor: seděl jsem jak prodaný, dva strejci ze závodního výboru káravě kejvali hlavama a soudružka kádrovačka mi z nějakého lejstra předčítala o mých hříších proti socialismu. Údaje to byly přesné a podrobné, kdy jsem si kde nedal pozor na hubu, kdy jsem komu řekl nějaký vtip, co jsem se dozvěděl ze Svobodné Evropy. I o té base tam bylo, třebaže mě ujišťovali, že mám prázdný trestní rejstřík a že vlastně ta basa jako by vůbec nebyla. Jenže byla. Někde bylo všechno zapsané, včetně toho, co vlastně nemělo být. A hlavně mě někdo musel velice dobře sledovat. Někdo ... soudružka udělala lejstrem neopatrný pohyb a já jsem viděl rukopis i s podpisem. Byl to můj přítel. Přítel, paní...«

»Jano.«

»Přítel, paní Jano, je někdo, komu člověk ledaco svěří, protože šeptání do vrby účinkuje jen v té básničce o králi Lávrovi. A milý přítel byl špicl, jak se ukázalo. Estébák, nebo aspoň agent pomocníček. Vlastně nevím, kde jsem ho sebral, ani jak se opravdu jmenoval. Nějak se mi představil, ale asi to bylo krycí jméno, jak si je tihle fízlové dávají. Nejspíš ho na mě nasadili ... nevím, proč jsem jim za to stál. Třeba ještě pořád toužili po tom diverzantovi. Scházeli jsme se a klábosili spolu, a já jsem si mu vyléval duši, protože jsem byl zrovna v takovém trochu žalostivém rozpoložení. Bylo mi šestadvacet a život pořád jen z kopce... A on hned běžel a žaloval. Nechci ho za to soudit, teď už ne. Ale tenkrát měl štěstí, že jsem ho nepotkal někde o samotě. Býval bych ho zabil.«

»A to by byl váš třetí malér a možná už poslední. Poslyšte, Zdeňku, já nejsem ráda něčí zlé znamení. Mám takovýhle návrh: já se teď rozloučím. Vy můžete jít zpátky touhle ulicí, jen tak nazdařbůh, víte. Na jejím konci najdete hospodu, znáte ji? Jmenuje se Alte Schänke a dá se tam sedět venku. Přijďte za půl hodiny a já tam budu, taky náhodou, to se ví. Tak se setkáme počtvrté, a jestli vám do té doby nespadne na hlavu komín, je po znameních. Tady v Hamburku se pije Alsterwasser, víte, co to je? Půl piva a půl limonády. Můžeme si dát Alsterwasser a povídat si. Zažili jsme toho, koukám, oba dost.«

»S tou výhradou, že si budu smět dát pivo, já tyhle míchaniny... Jinak vyslovuji plný souhlas. A až se setkáme popáté, už ve mně nehrkne.« Malou chvíli přemýšlel, jestli to nepřehnal. Pomyslel si, že by nebyl proti tomu, aby bylo nějaké popáté.

Hospoda stála na ujednaném místě, bylo to hrázděné, starožitně vyhlížející stavení s rákosovou střechou, na trámu nade dveřmi zbožný verš v ozdobném staroněmeckém písmu. Zdeněk se polekal, takováhle stylová zařízení nebývají zrovna levná. Meinecke ... opakoval si to jméno, asi má ta Jana prachatého pana manžela, v Hamburku je spousta pěkně bohatých lidí. Patriciů, jak se jim říká. To on o sobě v žádném případě nemohl tvrdit. Úsporné myšlenky ho ale hned přešly, seděla sama u stolku pod slunečníkem a zadumaně hleděla do ulice. Přicházet ho zřejmě neviděla.

»Tak už jsem tady, paní Jano.«

Pohlédla na něj cize. »Pane? Jsem počestná žena. Co si to dovolujou? Co voni jsou zač?«

Ucouvl trochu zmateně, ale hned pochopil. Vysekl hlubokou poklonu a šoupl po mušketýrsku nohou, zalitovav, že nemá v ruce příslušný širák. »Halíř jméno mé, k službám. Náhoda, madame, mě přivedla k vašim nohám. Domníval jsem se, že jsem vás již někde viděl. Jaká škoda, že jsem se mýlil. Omlouvám se.«

Zatleskala rozkošně ručkama. »Oh! Markýz des Halieres! Jak šťastná to náhoda! Tolik jsem o vás slyšela. Přijměte, prosím, místo. Zrovna jsem vyhnala jednoho obejdu, co se chtěl posadit, ale já nemiluji obejdy, kteří se vnucují osamělým dámám. Obsazeno, monsieur, řekla jsem. Jako bych tušila, že náhodou půjdete kolem. Dlíte nyní v Paříži, nebo na svých statcích?« Přímo viděl, jak kolem ní narůstají nadýchané suknice a na hlavě věžovitý účes.

»U dvora, madame. Nudná služba. Jsem, ééé...« Zamečel dlouze, jak se domníval, že se po šlechticku patří. V tu chvíli seskočil ze zahradní zídky velký černý kocour, chvilku na ně ustrnule zazíral žlutýma kočičíma očima a utekl.

»Viděla jste? To není jen tak. Takoví kocouři, a černí k tomu...«

»Jistě. Bydlí v nich ďábel, nebo aspoň přinášejí smůlu. To je vědecky dokázáno. Něco tady zavanulo, cítil jste?«

»Jako po síře, že? Třeba to byl rarach, víte, takový, jací naplňují zlá znamení, zvlášť do třetice. Ale utek. Úplně jsme ho zblbli.«

»Dobře jsme to na něj sehráli, na zplozence pekel jednoho. Ale snad abychom taky přestali blbnout. Máme si co povídat, myslím, o zajímavějších věcech než o kocourech a znameních. Možná že u toho ani nevystačíme s jedním pivem.«

»Ani bych neměl, jsem tu autem.« Chvíli jako by na něco čekal.

»Vypadáte, že jste něco nedopověděl. Už se zase něčeho bojíte?«

»Ne. Ale něco mě napadlo. V téhle zemi po takové zmínce obvykle následuje otázka - a jaképak račte mít auto? Nemám se totiž ničím moc co chlubit, víte.«

»To je chlapská otázka. Mužští jsou na auta, nás ženské tolik nezajímají.«

»Jak kdy a jak kterou. Já, paní Jano...«

»Tu paní si nechte.«

»Rád. Ale beztak nevím, jestli radši nemám přejít na něco jiného. Máte pravdu, na moc věcí je možné mít názor z mužského i ženského hlediska, a já bych se teď asi začal o ženská hlediska otírat. Jsou dámy, že to nesnášejí.«

»Směle se otírejte, nejsem žádná sufražetka. Jen do toho. V čem se podle vás střetávají hlediska v punktu autíček?«

»O autíčka ani tak nejde. Ale víte ... chodíval jsem zamlada s jednou dívčinou. V Hradci, nějaký čas poté, co mě pustili z toho kriminálu. Byl jsem nádeník, potloukal jsem se po vrtných soupravách a všechno, co jsem si mohl slibovat od budoucnosti, bylo, že mě snad nevyhodí i od těch vrtů. Ta holka, jistě, měla mě ráda. Ale zároveň trvala na tom, že musím být aspoň inženýr, jinak že to k ničemu nevede. Nedokázal jsem ve stanoveném termínu povýšit na inženýra, nějaký pán té odrůdy se objevil poblíž, čímž veškerá láska skončila. Bylo to, aniž bych chtěl zevšeobecňovat, velice ženské. Na druhou stranu zase mám kamaráda, je dvakrát rozvedený, a tím pádem dost zkušený ve věcech manželských. Já, prohlašuje, kdybych se někdy měl ještě s někým ženit, musel by to bejt sirotek, vopuštěnej a úplně chudej. Chápete? Nebýt nikomu zavázán, od nikoho nic nepotřebovat, neslyšet pořád poznámky o tom, co všechno nevěsta nepřinesla do manželství a on že přitáhl s jedněmi trenýrkami a ty ještě byly z vojny ... je to možná extrém, ale extrém mužského myšlení.«

»Řekl jste, že nechcete zevšeobecňovat. To mě utěšuje, protože jinak bych se třeba začala hádat. Takhle ... ano, uznávám, že jsou takové jako ta vaše holka z Hradce. Je jich dokonce dost, nepopírám. Koukám, že jste myslitel; co z toho vyvozujete? Dejme tomu, že jsou hlediska rozlišná podle kalhot a sukní; ale proč? Z jaké příčiny?«

»Příčiny,« zamyslel se, »ale podívejte, už nesou pivo. Dost jsem se o těch příčinách napřemýšlel, i když ne v téhle souvislosti. Ale to bych asi musel držet trochu delší proslov. Nevadí vám to? Ta věc se nedá říct krátce.«

»Mám čas. Povídejte.«

»Tak tedy ... jak bych na to ... ano. Hledáme kořeny našeho chování, ale děláme obvykle tu chybu, že je hledáme příliš mělko. Jen u praotce Čecha. Jen v začátcích křesťanství. Jen v antice. A ony rostou z mnohem větší hloubky, z časů tak dávných, že neandertálec byl proti tomu hotová avantgarda. Moc si zakládáme na naší civilizaci, ale ta trvá tisíc, dva tisíce let. Předtím jsme byli barbaři. Před barbary divoši. Před divochy zvířata. Samičky a samečkové. To je nepřípustné zjednodušení teď, ale ne začátkem čtvrtohor. Sameček běhá po svém loveckém revíru, zkouší ukořistit něco k jídlu, pere se s příslušníky jiných tlup, kteří by se mu do revíru rádi vecpali. Co ukořistí, přinese pod skalní převis, kde žije samička s mláďaty, ale jinak se o vybavení převisu zvlášť nestará, vidí svět z perspektivy svého loviště. Samička jej vidí z perspektivy rodinného hnízda. Dbá o to, aby bylo co nejvystlanější a aby mláďata měla co nejlepší podmínky k přežití. Podřizuje tomu i výběr samečka: pokud možno to má být ten, který dokáže přinést pod převis nejvíc kořisti. I dnešní samička vystýlá hnízdo, v tom se od paleolitu měníme jen velice pomalu. A rozhoduje se pro samečka, u nějž se podvědomě domnívá nacházet lepší předpoklady pro zdárné vyvedení mláďat. Postavení. Příjem. Autíčko. Instinkty zůstáváme na počátku čtvrtohor, ale okolní svět je současný. Proto, myslím, se tak často ve výběru mýlíme.«

»Vy jeden teoretiku! Jste jako všichni: vymejšlíte si teorie a sám jim nevěříte. Kdybyste jim věřil, nevykládal byste mi tohle všechno, protože... Sedíme tady spolu půl hodinky, ale už jste mi stačil prozradit, že jste špatný sameček, že toho pod převis moc nenanosíte a že vás náročnější samičky nechtějí. Kdybych vás brala vážně, mohla bych se cítit dotčená. Znamenalo by to, že ve mně nevidíte samičku. Ale takového mužského jsem ještě nepotkala. Řekla bych, že z vás nemluví teorie, ale zkušenost, a nejspíš víc než jedna. Nemám pravdu? Jedna zkušenost, a k tomu ještě z mládí, se zapomíná. Jak jste na tom s převisy teď?«

»Nestačím se divit, jste důvtipná jak Sherlock Holmes. Až na to, že si nevymejšlím teorie. Teorie hlásají obecnou platnost a já jsem přece řekl, že nechci zevšeobecňovat. Ano, jsou dámy, které si už stačily všimnout, že nežijí v paleolitu. Jenže já mám tu smůlu, že jsem na takovou ještě netrefil.«

»Nemáte smůlu, ale špatně si vybíráte. To znám. Co dál? Chtěli jsme si o sobě povídat. Přichází vám to zatěžko? Třeba vám ulehčím zpověď, když s ní začnu sama.«

»Nemusíte, já to dopovím. Máte pravdu, byla ještě jedna zkušenost. Dost běžná, řekl bych. S mým převisem šlo při jisté skromnosti všechno dobře, ani samička se nedožadovala žádné mimořádné vystýlky - dokud jsme žili v Čechách. Na Šumavě, víte? Už jsem se zmínil; dělal jsem tam správce takové jedné podnikové chaty.«

»Dost pestré živobytí. Počítám ta vaše zaměstnání ... nebylo jich náhodou devatero? Ještě se mi nepodařilo uhodnout, jaké je vlastně vaše ctěné řemeslo.«

»Z toho si nic nedělejte, to jsem zatím neuhodl ani já. Jak jsem někde začal a trochu to vypadalo k světu, hned jsem dostal po palici, abych si nevyskakoval. Ale mám lejstro. Lejstro, Jano, je zázrak, hlavně tady v Německu. Moje kvalifikace pro všechny obory na platové úrovni technika je maturitní vysvědčení. Zakládá se na tom, že jsem v osmnácti letech dovedl plynně vypočítat nějaké proletářské básníky a kladně zhodnotil sjezd VKS(b), teď už nevím který. Proto teď můžu dělat cesťáka pro jednu firmu, co vyrábí průmyslové diamanty. Taky taková kvalifikace: byl jsem vrták, a vrtné korunky jsou osazené umělými diamanty, takže mě uznali za experta. Ale hlavní byl ten bolševický sjezd. Nevědět tenkrát, jak to s ním bylo, snad bych musel dělat vrtáka i tady v tom kapitalismu, taková je moc lejstra. Jak to pak šlo dál ... ale teď nevím: prožila jste sedmdesátá léta tady, nebo jste byla ještě doma?«

Krátce se zasmála. »To ráda slyším, tohle slovíčko. Kde je vlastně našinec doma? Vy ještě pořád tam? To já už ... ani nevím. Ale na něco jste se ptal: ne, doma, jak tomu říkáte, jsem v sedmdesátých letech byla jen zkraje. Ono se už tou dobou dalo dost spolehlivě hádat, co přijde dál, a tak jsem využila příležitosti a vypadla.«

»Přes kopečky? Na devizový příslib?«

»Vyvdala jsem se za Meinecka. Nachomejtl se mi v Praze při těch srpnových, jak se říká, událostech, a už jsem se ho nepustila, přesněji řečeno jsem ho uhnala. Emigrace přes oltář, jak se to dělávalo mezi námi samičkami. Co chcete? Převis. Volba samečka podle vystýlky. Autíčko, domeček, penízky, postaveníčko. Nějak divně koukáte, už zase nevěříte vlastní teorii?«

»Koukám, protože mi to nějak ... ale dobře. Chtěl jsem vědět, jestli vám mám vyprávět o té atmosféře tenkrát, proto jsem se vás ptal na sedmdesátá léta. Bylo to zvláštní. Na jednu stranu to byla mizerie. Zklamání, vystřízlivění, konec iluzí a nadějí, kdo ještě měl nějaké ideály, ten je ztratil. Ale na druhou stranu to byla náramně pohodlná doba. Skoro jako kriminál. Pohodlná, mizerná jistota kriminálu. Zařídili jsme se v ní. Naučili jsme se nevzdychat po tom, co je nemožné. Měli jsme své maličké převisy, vystlali je tím, co bylo po ruce, a jakž takž žili. Jakž takž žít, Jano, to byl plot, přes který se radši moc nekoukalo, když se člověk nechtěl zbláznit. Jenže já jsem se koukal. Ne po autíčkách a domečkách, ale ... já totiž mám boty z toulavého telete, víte? Po dědečkovi, ten taky zcoural s rancem celé Rakousko-Uhersko, až mu jednou babička musela povědět, teď dost, blázne jeden bláznivá, nebo... Tak dlouho jsem umlouval Sabinu, tak se jmenovala, až jsem ji umluvil, sehnal jsem povolení k cestě do Jugoslávie, vydávaly se na to takové speciální pasy, šedivé, aby se s nimi nemohlo utéct jinam. Jenže my jsme se z Jugoslávie do Rakouska nedostali řádně po hraničním přechodu, ale pěšky přes kopce. To se ví, že za svobodou, nikdo nám tady na Západě nemusí vysvětlovat, co tohle slovo znamená, to my emigranti víme. Ale také kvůli těm toulavým botám. Strašně se mi chtělo do světa.«

»A pak přišla ta jiná zkušenost. Už tuším jaká.«

»Tušíte správně. Nám, kteří jsme přišli z říše omezených nemožností, se najednou otevřely možnosti. Obrovské, nedohledné, všestranné. Převisy první kategorie. Vystýlka, až oči přecházely. Jenže ne hned a ne pro toho, kdo právě přišel s ruksakem na zádech a s šedivým pasem v kapse. A Sabinka, celkem rozumně spokojená ... nebo ani ne spokojená, ale smířená s živobytím v zastrčené chatě na Šumavě, kam ani sjízdná silnice nevedla, se najednou proměnila v náročnou samičku, jak teorie káže. Našinec se v emigraci obvykle něčeho dopracoval, ale nebylo to snadné a chvíli to trvalo. Jí se nechtělo tak dlouho čekat; přeběhl jí kolem nosu jeden advokát a ona se ho chytila. Výnosná praxe, domeček, autíčko, a ne jedno. Pak člověk nemá vymejšlet teorie.«

»Od té doby...«

»Od té doby mám převis pro jednoho. Zatím jsem neměl odvahu do něj někoho zvát. Není to žádná sláva.«

»Málo peněz? Mizerný plat? To vás cesťáky tak špatně platí? Rozmařilec nejste, jak tak pozoruju; dluhy? Alimenty?«

Ostýchavá zrovna není, pomyslel si. Na takovéhle věci bývají lidé zvědaví, ale jdou na ně od lesa, čemuž se říká taktnost.

»Alimenty ... Sabina je noblesní dáma. Netrvá na nich, když má toho advokáta. Jenže já, jen jak mám pohromadě pár stovek na lepší vystýlku, hned je dám za nějaké courání světem. Už zase mám objednanou letenku na Cejlon, a odtamtud ... co já vím. Třeba na Borneo nebo do Nepálu ... já moc neplánuju, víte, počkám, až co mě v té Tramtárii napadne. Mně to za to stojí, ale samičky většinou čekají, že se jim pod převis přinese jinačí kořist.«

Zkoumavě se na něj zahleděla, ale neřekla nic.

»Ale abychom si vyrovnali účet: potkali jsme se v Klánovicích a říkáte, že v tom byla nějaká teta. Jakpak vám říkali, dokud jste nebyla Meinecková? Čím se zabývá pan manžel? Dnes je den, kdy je dovolena zvědavost, a já o vás skoro nic nevím. Jistě je co.«

»Čím se zrovna teď zabývá Meinecke ... netuším, a taky je mi to jedno. Snad abychom nechali převisů, aspoň prozatím. Ve škole mi říkali Burgerová a u tety jsem bydlela, protože jinak nebylo kde. Já jsem, Zdeňku ... nechci začínat s nářkem na osud sirotečka. Vlastně jsem ho ani moc nevnímala, děti jsou přizpůsobivější, než se zdá. Ale...«

(1950)

Až dotud důvěrný pohled doktora Pokorného znevýrazněl. »Vy jste byl u Tobruku, pane Burgere,« pravil ztichle a ustal v prohlídce.

Panu Burgerovi projel kostmi chlad a usadil se tam. Nemusel se ptát, proč lékař konstatuje jeho válečnickou minulost, s náhlou jistotou věděl, k čemu se tím náznakem blíží. »Byl jsem. Tam i leckde jinde. Párkrát jsem se díval smrti pěkně zblízka na zuby, jestli máte na mysli tohle.«

»Mám. Jste statečný člověk.«

Olízl si náhle vyschlé rty. »Jak dlouho ... ještě?«

»Půl roku, řekl bych. Nebo také ... ale příroda někdy dělá zázraky. Odpočiňte si a přijďte ve čtvrtek, domluvíme se na způsobu léčení. Hlavně neztrácejte naději, pane Burgere, hlavně naději, protože...«

Závěr řeči už pan Burger nevnímal, vzal klobouk z věšáku a šel. Půl roku. Že příroda a zázraky, takovými řečmi ať si doktůrek těší jiné. Nestalo se nic víc, než že měl jistotu o věci, již už nějaký čas tušil. A naděje, způsob léčení ... voják v něm mu napovídal, že když má granát udeřit, ať se to radši stane hned. Už skoro věděl jak. Vlastně se mu ulevilo, nebýt zase toho, že... Z rozpadlého manželství mu zůstala tříletá dcerka, jistě se o ni Helena dobře postará, ale on by nechtěl odejít a nechat po sobě nedokončené věci.

Janička. Nikdy nemíval sklon k sebezpytování, vlastně byl až dosud navzdory všelijakým malérům sám se sebou dost spokojený člověk. Až teď ... kolik jsem toho v životě zpackal, Bože! Přišla na něj lítost a nepokusil se ji odehnat. Tenkrát...

(1945)

»Tak ty ses vrátil.« Trochu odstoupila a jaksi nevěřícně ho pozorovala, než ho pozvala dál.

Zarazilo ho to, představoval si shledání po šesti letech jinak. Roj myšlenek mu prolétl hlavou, jistě, stávají se takové věci, nebyl by první ani jediný, vlastně jen stěží mohl předpokládat, že na něj Helena bude celý ten čas věrně čekat. Nadechl se a rázně zapudil pocit, který se v něm začal rozlévat. Ať vím, na čem jsem. »Vrátil. Nečekala jsi mě?«

»Ach, Pavle.« Teprve teď přistoupila a objala ho. Ale jako by i v tom objetí bylo něco nevysloveného, její tělo mu leželo v náručí jakoby ztuhle napjaté. Brzy však začalo napětí polevovat a cítil, jak mu košilí na prsou něco promokvává. »Pojď,« vzal ji za ruku a vedl do ložnice. Ještě si stačil všimnout, že se v ní nic nezměnilo, i vázička na jejím nočním stolku stála jako toho dne, kdy odešel.

Leželi mlčky ještě nějakou chvíli, než promluvila. »Na něco ses ptal, než jsme ... ano, měl jsi pravdu, nečekala jsem tě. Nebo spíš čekala, ale ne tady. Myslela jsem si, že mě zavoláš k sobě.« Zachytila jeho lehce nechápavý pohled. »Do Anglie.«

Ulehčilo se mu a zastyděl se. Už začal Helenu podezírat, a ona... Ale nechápal ji přesto. »Všechny ty roky se mi zdávalo o tom, jak se shledáme. Byly to tak živé sny, že... A pokaždé to bylo tady. V Praze. V tomhle bytě. Do Anglie, říkáš ... nosil jsem její uniformu, a snad jsem jí neudělal ostudu. Ale bojovali jsme za návrat do svobodného Československa, my zápaďáci, a dosáhli jsme toho. Je to úžasný pocit, být zase doma. Proč bych měl zůstávat v Anglii a volat tě k sobě? Znamenalo by to, že jsme nezvítězili. Že jsme bojovali za iluzi. Chceš říct, že jsme si to mohli rovnou nechat a přečkat válku tady? Ale chápu, je asi těžké vysvětlovat někomu, kdo celé to potloukání po frontách neprožil, co člověk cítí, když leží někde u Tobruku zavrtaný do písku a kolem něj vybuchují granáty.«

»Pořád si rozumíme jen napůl. Ne, Pavle, jsem ráda, že jsi přišel a že jsme zase spolu. Ale jinak ... mluvil jsi o tom, zač jste bojovali, vy u Tobruku. Třeba to nebyla úplně iluze, ale nepovedlo se to. Nevěříš mi? Je to tak. Jak dlouho jsi tady? Už sis stačil přečíst noviny?«

Zamyslel se, ano, přijel včera a moc toho zjistit nestačil, ale něco mu pověděli ti, kteří přišli před ním, a bylo to divné. Nevěděl, co si má myslet o všem tom jásání a manifestacích, o hysterickém velebení osvoboditelů ... jistě, Angličani by takhle neblbnuli. Asi proto, že si odjakživa dobře hlídali dějiny, aby je nikdo nepotřeboval osvobozovat.

»Jen jsem tak nakoukl. Proč?«

»Přečti si je pořádně. Poslechni si rozhlas. Dějí se věci. Beneš přijel z Moskvy, ne z Londýna, už to něco znamená. Demokracie má každý plnou hubu, ale je uvázaná na opratích, z předválečných stran povolili jen čtyři, to se ví, hlavně komunisty, a aby se ty ostatní nemohly moc vzpouzet, dostaly náhubek. Národní fronta se tomu říká. V Sudetech se dějí strašné věci, vraždí se a rabuje, kdo celou válku ohýbal hřbet a pracoval pro vítězství Říše, objevil teď v sobě hrdinu ... houby jste zvítězili, vy zápaďáci. Stalin zvítězil. A tady komunisti. Kus za kusem prosazují všechno, co chtějí, a Beneš jen kouká. Jenže to zatím málokdo chápe. Tady, Pavle, to nedopadne dobře. Proto jsem čekala, že mě zavoláš do Anglie, dokud to ještě jde.«

»Přeháníš,« řekl zaraženě. »Nebude tak zle.«

»Bude. My židi cítíme přicházet malér, když vy gójové ještě tancujete radostí. A já mám šesti let jednoho maléru dost. Nechme tady všechno, jak to leží a stojí, seberme ranec a poběžme. Nějak se v té Anglii uživíme.«

Úmyslně tenkrát neodpověděl, však ona si to ještě rozmyslí, říkal si. Že by se v Anglii neuživil, se nebál; kromě válčení se sice nestačil nic naučit, ale Angličani jsou teď velice milí k lidem, co mají na prsou dvě řádky stužek od metálů. Jistě. Ale trochu ho rozladilo, když Helena zase začala s těmi židy. Neslyšel to rád už před válkou, a teď teprve ne. Přeháněla to s tím židovstvím. Ostatně to byla pravda jen napůl, židovka byla tchyně, za svobodna Lipschitzová, vdaná sice byla za árijce, takže v koncentráku neskončila, ale nepřečkala válku také. Bylo toho na ni moc, tvrdil tchán. Mlčel o tom, že toho bylo moc i na něj; bál se o manželku, bál se i o dceru, nikdo nemohl vědět, co si Hitler zítra vymyslí na míšence nečisté rasy. Bál se tak, že docházel do Ligy proti bolševismu a snad ještě do nějakého podobného spolku, třebaže to bylo pošetilé počínání; Němci na takovou úslužnost moc nedali. K tomu občas vykládal lidem, aby se jen netěšili, že to se Stalinem může být horší než s Hitlerem, což mu vyneslo titul kolaboranta a zatčení pár neděl po tom dni, jehož datu nedokázal říkat osvobození bez úšklebku. Vrátil se domů celkem brzy, ale nemluvný, zabraný do sebe, jako by se na něco chystal. Ukázalo se nač; když se nějaký den neozýval, šla se Helena plná divného nepokoje podívat, co s ním je. Našla ho mrtvého v posteli, krabici nějakých prášků vedle sebe.

O Anglii pak byla u Burgerů řeč ještě několikrát, nijak určitě, snad už Helena toho nápadu nechala, doufal Pavel, ale nemohl necítit, že jejich vztah ochládá, cosi se mezi ně položilo. Dostal místo v armádě, dokonce v Dejvicích na hlavním štábu, ale tušil, že se v něm dlouho neudrží, přinejmenším v tom měla Helena pravdu. Na štábu to byl samý komunista z východní armády, a jemu dávali najevo, že kdo ležel zavrtaný v písku u Tobruku a ne u Dukly, má špatné karty v osvobozené vlasti. Někdy v tom čase se jim narodila Janička, před válkou mít dítě nechtěli, a Pavel cítil, že by je neměli mít ani teď, odcizovali se navzájem stále víc, až jednou Helena sbalila kufr a tašku, vzala kočárek s Janičkou a oznámila mu, že jede na nějaký čas do Klánovic k tetě. Nebránil jí, sám tušil, že ten den musel přijít, ale ještě doufal, že snad nepřítomnost všechno urovná. Neurovnala.

Asi ji měl poslechnout, rozjímal stísněně. Rozkoukal se v nových poměrech a viděl, co viděl, ani jemu se to nelíbilo. Jak se dalo čekat, v armádě se dlouho neohřál, může být ještě rád, řekli mu bez obalu, že ho jen vyhodili, on je to mezi těmi zápaďáky samý zrádce, a kdoví jestli ne špion. Začínal se zajímat, jak by to přece jen bylo s tou Anglií, ale ukázalo se, že už je na to pozdě, přišel jeden nevlídný den koncem února, na Staroměstském náměstí řečnil Gottwald, někteří známí doufali, že aspoň teď se konečně Beneš vzchopí a nechá tu bolševickou bandu rozehnat vojskem, ale nenechal. Helena měla pravdu, tohle tedy byl konec, leda by ještě ... ale nic, už druhý den bylo znát, že nebude žádné leda. Aby teď ... ale zase sám? Tenkrát, v osma- třicátém, nic nenamítala, když jí řekl, že ještě neví, ale že možná půjde za hranice, do války s Hitlerem. Dokonce ho sama pobídla: jdi. Jsi muž, musíš bojovat, přišel ten čas. Já to tady vydržím. Teď ... zase by šel, třeba i sám, kdyby to bylo do války. Ale jen tak žít, chodit někde v Anglii do práce a z práce, k tomu by musel mít někoho s sebou. Měl ho, ale ztratil.

Tady to nedopadne dobře, říkala mu, ale přeslechl to. A to byla chyba, první a největší. Když jsou všichni samá sláva a samý jásot, pokaždé někde sedí takoví, kteří kývají hlavou a říkají, počkejte, sousede, uvidíte, tohle nedopadne dobře. Nikdo je neposlouchá, zpátečníky, ale většinou se ukáže, že měli pravdu. A pravda má svůj čas. Komu uteče, už ji nedohoní.

Mezitím se lidé učili mluvit šeptem a zpoza dlaně, ohlížejíce se obezřetně kolem sebe. Toho prý sebrali, ten utekl za kopečky, už ne pohodlně jako dřív, s pasem v kapse, ale po břiše přes Šumavu, někomu se to podařilo, jiného chytili. Kdo byl za války na Západě, zmizel většinou také, někdo zpátky do Anglie, někdo do Jáchymova. Čekal, kdy si pro něj také přijdou. Zpackal to, přiznal si konečně. Zpackal, nač sáhl, své manželství zpackal, zpackal všechno, kvůli čemu ležel u Tobruku zahrabaný do písku. Lidé se navzájem ujišťovali, že to tak nemůže vydržet, že to praskne, do švestek, do Vánoc, ale Pavel Burger už tomu nevěřil. Téhle zemi je souzeno, aby dopadla nedobře, ba ještě daleko hůř.

(1950)

Když se probral ze vzpomínek, stál už před domem. Zaštrachal po klíčích a viděl, jak se v přízemí otvírá okno. Vágnerová, domovnice. Neměl na ni náladu, na bábu hubatou.

»Byli tu pro vás, pane Burger,« říkala mu tajemně, přikládajíc dlaň k ústům.

»Kdo ... tu byl pro mě?«

Ukázala si palcem za záda. »Oni. Nejste první, pane Burger. Pane Burger, já vím, že jste nic neudělal, vy jste pořádnej člověk, dneska se dějou divný věci, žejo, heleďte, já mám švagra na Šumavě hajným, on vám pomůže. Tadyhle ... řekněte, že vás posílá Tonča, on už bude vědět...« Rozčileně cosi naškrábala na cedulku a podávala mu ji oknem.

»Děkuju, paní Vágnerová,« řekl zjihle. Kdopak by to do báby řekl. Dosud se jí spíš vyhýbal. »Budu o tom...«

»O ničem nepřemejšlejte a jeďte. Ještě chytíte vlak ve čtvrt na čtyři, v Plzni přestoupit, z Lipky je to hodinku pěšky, lidi vám řeknou. Utíkejte.« Zavřela okno a ještě chvíli po způsobu všech domovnic koukala za záclonkou.

Upustil klíče do kapsy a šel, nevěda přesně kam. K nádraží ... jistě, ještě ráno by šel a na nic nečekal. Ale teď ... k čemu? Nebo se má vrátit domů, posadit se a čekat, až zase přijdou ... k čemu? Hledal v paměti, zač ho chtějí zavřít. Což, byly všelijaké schůzky se starými přáteli a vedly se různé řeči, asi někdo poslouchal. Dnes se zavírá i pro řeči. A nebo jen tak, bez důvodu, preventivně. Protože byl někdo u Tobruku nebo předválečný důstojník. Nebyl by opravdu první. Cosi se v něm rozhodlo za něj, v té chvíli už věděl, kam jde.

*

Policejní strážnice byla od nepaměti v malém krámku v ulici Nad vinicí a vládl v ní policajt jménem Balda, obecně zvaný Baldachýn. Byl z posledních, kteří ještě nosívali černou helmu a u pasu šavli, a proslul tím, že rád chytával kluky, dovádějící na kolech, a káral je slovy: »Jel jste rychleji než cválající kůň!« Bůhví z které císařpánské sbírky nařízení to měl. Z policie se mezitím stalo SNB a nové vedení staré policajty jednoho za druhým vyhazovalo, ale pan Balda se nebál. Sloužil poctivě, měl čisté svědomí a papíry v pořádku. A nemá smysl vyhazovat jeho, když už beztak přesluhuje. Slyšel cosi zvonit o tom, že z téhle komůrky má být jakési agitační středisko, čert ví, co to je, no, tak už je to asi tady. Nevěděl, má-li být rád, nebo nerad. Zvedl zrak od formuláře, v němž si roztržitě posunoval prstem, protože zavrzaly dveře a vstoupil pan Burger. Nikdy tu nebyl, podivil se policajt Baldachýn, copak on tu hledá. Asi mu něco ukradli, což, dneska se pořád mluví o novém světě a novém člověku, ale lidi kradou jako straky. Ne že by to za Masaryka nebývalo, ale zloději tenkrát byli staré firmy a zkušenější policajt je znal. Teď krade kdekdo. Asi že se lidi naučili vykrádat byty po Němcích a po kolaborantech a už jim to zůstalo.

»Dobrý den, pane Baldo. Vaši lidé si byli pro mě, ale já nebyl doma. Tak jsem tady. Zákon je zákon.«

Baldachýnovi se vydral dlouhý, úpěnlivý vzdech. »Ach jo. Předně, pane Burgere, nebyli to naši lidé, protože o tom bych něco věděl. Spíš od Státní bezpečnosti. A zákon, říkáte...« rozčileně pobubnovával prsty po stole, »pane Burgere, rozmyslete si to. Neměl bych takové věci říkat, ale nemáte pravdu, zákon byl zákon, ale už není. Ještě máte čas ... něco udělat, vy víte co. Já nebudu nic hlásit.«

»Hlaste,« trval na svém pan Burger. »Počkám tady. Stejně mě najdou, a já se nenechám honit jako kluk.« Odmlčel se, má policajtovi vykládat o doktorech a o rakovině, přišlo mu to trapné, jako by se z něčeho vymlouval. »Mám svůj důvod. Zavolejte jim.«

»Tak vy si to nerozmyslíte.«

»Už se stalo.«

Baldachýn sáhl po telefonu, chvíli na něm držel ruku a zase ji odtáhl. Cosi mu zahořelo v očích. »A víte co, pane Burgere? Vlezte mi na záda. I policajt má svědomí. Zajděte si za nimi sám, když jinak nedáte. Jestli nevíte kam, já vám povím. Řekněte jim, že ... že ... že jsem vás vyhodil. Maucta, pane Burgere.«

Zaotálel. »Pane Baldo? Já bych ... o něco vás poprosím. Pan doktor Pokorný vám řekne, oč jde. Mám dcerku, tříletou. Nechtěl bych, aby si o mně myslela něco špatného. Až bude větší, vyřiďte jí, že...«

»Spolehněte se. Vyřídím.« Nevěděl, co dál, přát mnoho zdaru mu přicházelo pitomé. »Na shledanou.«

Věděl, kam má jít, byla to adresa poslední dobou dost známá. Zazvonil, dlouhou chvíli se nic nedělo, ještě bych se mohl obrátit a jet za tím hajným, napadlo panu Burgerovi, ale vtom se odklopila zelená špehýrka a vyhlédla odulá, otrávená tvář. »Co je?«

»Hledali jste mě. Tak jdu.«

Ve dveřích se udělala škvíra, pan Burger jí vstoupil, a už o něm nikdo víc neslyšel.

Přešlo odpoledne a setmělo se, a policajt pan Balda ještě stále seděl za svým úředním stolem. V hlavě se mu honily myšlenky, zapuzoval je, ale ony se neodbytně vracely. Zákon. Dvaačtyřicet let už slouží zákonu a byla to dobrá služba, za Rakouska i později za Masaryka. Ani za Němců to nebylo tak zlé, jak se říká, přinejmenším nemusel dělat nic, zač by se potřeboval stydět. Hlásím, že cizí rozhlas jsem nikoho poslouchat neslyšel, podezřelé postavy jsem obcházet neviděl, kluci řádili na kolech, tak jsem je napomenul, a Vondráčkové Emilii, Ořechová 17, se ztratilo prádlo ze šňůry, protokol jsem sepsal. S tím se představení spokojili a Němci taky, kdo si na jeho služebním stupni chtěl udělat zlé svědomí, musel už se snažit. Teď ... služba je služba a obyčejnému policajtovi nepřísluší rozhodovat o tom, je-li správné a slušné všechno, oč je mu nařízeno se starat, od toho jsou tu jiní. Ale pochybnosti nedokázal zaplašit.

Svědomí. Nikdy je zvlášť nezpytoval, nebylo proč. Ctil zákon a to mu bylo zárukou, že jeho svědomí je čisté. Kdo zákon nectí, je lump, a kdo je lump, patří zavřít. Tak jednoduché to bylo. V tom posledním čase ale přicházely na strážnici různé pokyny, o nichž si nebyl jist, jsou-li také zákon. Jestli ne, jsou lumpové ti, kteří od něj takové věci vyžadují. Všelijaké figury se teď dostaly k policii, kdoví, odkud přišly, jakživ o nich nikdo neslyšel a najednou jsou z nich velcí páni, možná že si vymýšlejí neplechy. Nebo to zákon je, ale divný. Takový, za jaký se člověk musí stydět. Mít z něj špatné svědomí.

Myšlenka mu přelétla. Komunisti. Nebývali mu zvlášť sympatičtí, žvanili a na práci nebyli, ale nerad je také neměl; bože, jeden je ochlasta, jiný zas komunista, každý otravuje lidi jinak, má to holt pámbu všelijakou čeládku a policajt musí s každým vyjít, když nedělá neplechu. Potíž začala, když se z nich stali páni. Tak to už je, málokdo to snese bez úrazu, stát se pánem, takových pádů on zná. Ještě že od něj nikdo nechce, aby byl pánem. Chtěl se s tím závěrem spokojit, ale ještě mu něco vrtalo hlavou. Komunisti...

Zadrnčel telefon. »Nadstrážmistr Balda, služebna Nad vinicí ... ano, slyším. Rozumím, pane kapitáne ... co? Soudruhu kapitáne, ovšem, zapomněl jsem. Ne, nemyslím, ano, vím, co dělám. Počkám, až to dostanu písemně. Rozkaz.«

Položil sluchátko prudčeji, než byl zvyklý, ten na druhém konci asi ještě chtěl něco povídat, ale on na to už nebyl zvědavý. Tohle ... to je tedy neposlušnost. Vzepření se příkazu představeného, a tedy vzpoura. Ale ať. Takové věci on dělat nebude, musel by se stydět. Zákon se nemá dostávat do rozporu se svědomím, a dostává-li se, je to mizerný zákon. Podivně se mu ulevilo, když se rozhodl. Vyhodí ho? Asi ano. Jestli ovšem ... pomalu si dával dohromady útržky zpráv, rozhovorů, pověstí, myšlení mu šlo ztěžka, až dosud mu vždy stačilo poslouchat ... jistě, nikdy se tak nezavíralo jako teď. Hromada lidí je v díře a pořádně se neví proč. Jestlipak ho taky, za neposlušnost ... asi měl přece jen radši poslechnout. Podřídit se, myslet si svoje a mít papíry v pořádku. Ale věděl, že to nedokáže. Jestlipak se nemají líp ti, co jsou bez svědomí. Vstal, vzdychl a začal se oblékat. Bezděky pohlédl do kouta, kde za těch starších, rozumnějších časů míval opřenou šavli, a nakřivo se té vzpomínce usmál. Jak to vlastně dopadlo s panem Burgerem? Má se prý vyptat doktora Pokorného, co tím jenom...

Ne. Nic nedopadlo, všechno teprve začíná. A skončí to nedobře. Až teď mu zatrnulo úzkostí.

(Duben 1990)

»Dobrák, ten policajt Balda. Co se s ním stalo? Zavřeli ho?«

»Na tři týdny, pak ho zase pustili. Buď na něho nic nenašli, nebo je nezajímal. Chodíval pak někdy k nám ... jak to, Zdeňku, že prostému, poctivému člověku ani čert nedokáže ublížit?«

»S čertem nemám tu zkušenost. Jestli ani komunisti, to bych zrovna... Ale ano, máte pravdu, jen bych vás trochu opravil. Ne ublížit, ale zmást. Prostý člověk, držící se jednoduchých zásad, slušnosti, svědomí, má nakonec skoro vždycky pravdu. Jiní jsou samá filozofie, etika, vyšší principy, samý Platon, Hegel, Kant ... a nakonec jsou skoro vždycky vedle. Z nikoho si Pánbůh nedělá tak rád kašpary jako z filozofů. Je v tom nějaká zákonitost, ale zatím nevím jaká.«

»Pravda, říkáte. Třeba na tu zákonitost přijdete, až budete vědět, co to je. Pontský Pilát, jak se ještě pamatuju z náboženství, to nevěděl. Vy ano? Dejte si pozor. Všechny průšvihy začínají tím, když si lidi začnou myslet, že mají pravdu. Mít můžete pětimarku. Nebo autíčko. Pravdu ne, ta se mít nedá.«

Trochu se zasmál. »Málem bych zase řekl, že máte pravdu. To už je takový slovní obrat, jistě, pouštíme něco z huby a nevážíme přesně co. Ale můžeme dostat za pravdu. Nebo taky nedostat. Čas ukáže, jestli to, co jsme dělali nebo si mysleli, se také osvědčilo. Jestli ano, byla to pravda. Nemůžeme vědět, co je pravda. Co pravda bude, se může domejšlet jenom blázen. Ale dost přesně můžeme vědět, co pravda byla.«

»Co jste to říkal o filozofech? Že jsou skoro vždycky vedle, jestli si vzpomínám, a vy mi tu filozofujete, jen to práší. Nenecháme radši filozofování, než se nám z toho zvrtne v hlavě? Tyhle věci nemají žádný konec a já budu za chvíli muset... Abych nemluvila oklikami, jsou věci, které mě zajímají víc: například jste mluvil o cestování do všelijakých zemí. A co takhle ... tam?« Ukázala si prstem přes rameno.

»Kam?«

»No ... kam. Před chvílí o tom byla řeč. Někteří lidé říkají domů.«

»A tak. Už rozumím. Rozjel jsem se tam v prosinci, hned jak to prasklo. Vzal jsem si letadlo, jak jsem se nemohl dočkat. Vlastně jsem riskoval, mohli mě taky sbalit, podle zákona ještě pořád panoval socialismus.«

»A dojem?«

Usmál se mírně nakřivo. »Já vím, kam míříte. Dojem ... skvělý. Nadšení. Jásot. Jednota a solidarita. Okovy pukají. Na druhou stranu zase...«

»Ani už nic neříkejte. Okovy pukají, ale starý smrad zůstává. Je to tak? To už je v Čechách taková tradice. Jak myslíte, že to půjde dál? Nebo ještě líp: napadlo vás už taky, že byste se tam mohl vrátit?«

»Asi není našinec, aby ho to nenapadlo. Zatím nevím. Nějak mi chybí kuráž, abych se přiznal. Taky nemám zdání, co bych si tam počal a kde bych bydlel. Snad až na stará kolena, do důchodu. Do té doby ten smrad vyvětrá, nebo aspoň doufám.«

Zkoumavě se na něj zahleděla. »Rozumím. Slibné začátky, které opravňují k opatrnému optimismu, jak by se vyjádřil diplomat. Jenže diplomati obvykle žvaní. Já tam totiž občas jezdím, a byla jsem tam párkrát dokonce i před tím prasknutím. Nebyla jsem zrádná emigrace, ale díky Meineckovi řádně vyvdaná ženuška. Můžu proto pozorovat a srovnávat. Ledacos se změnilo. Ale aby to opravňovalo k optimismu... Jásot, ale když dojásá, utrhují se na sebe všichni jak dlaždiči. Jednota, ale jen když se zvoní klíči; když se demonstrace rozejde, má každý hlavní starost, aby na něm nikdo nic nechtěl a nikdo ho ničím neotravoval. Solidarita, ale v noci vám vytáhnou hadičkou z nádrže benzin. Snad se ten stav časem změní, ale jde o to, co přijde po něm. Třeba smrad vyvětrá. Nebo se stabilizuje v nové podobě. Nebyla bych si tak jistá.« Trochu se zamyslela. »Já jsem pořád ještě ze čtvrtiny židovka, víte. My židi cítíme přicházet malér, když gójové ještě tancujou radostí, zrovna jako to říkala máma.«

»A vy ... cítíte ho přicházet?«

»Ne přicházet. Je tady, jako byl, jen o něco rafinovanější. Komunisti ještě byli žabaři. Ale nechci vám kazit iluze.«

»Směle mi je kazte, já už si to přeberu. Ale přece jen: je to moje země. Vaše ne?«

Ani se příliš nerozmýšlela. »Je. Zemský ráj to na pohled. Mám ji ráda.«

»Můj jazyk. Váš ne?«

»Jazyk nikdo nevymění jako had kůži. Toho jsem zkušená, dost dlouho jsem musela ve vlastní kuchyni mluvit, jak mi zobák nenarost, o jiných místech domácnosti ani nemluvě. Ano, je to můj jazyk. Mluvím česky ráda, jak jste mohl zpozorovat. Čtu ještě radši.«

»Můj národ. Váš ne?«

»Aha. Čekala jsem to. Abych pravdu pověděla ... já nejsem beránek, co snímá hříchy světa, víte. Každý nese, co si naložil. A jen svatí dovedou dokonale odpouštět. Musela bych tomu ... národu odpustit moc všelijakého pokřivení, moc všelijakého harampádí z těch starých dob z něj sejmout, abych mohla věřit, že je opravdu a bez sebeklamu můj. Jistý sentiment mi samozřejmě zůstává. Pár starých kamarádek. Teta v Klánovicích. Jinak jsou mi tady ti lidé už bližší, i když si na tyhle severní Němce zvlášť nepotrpím. Vlastně nevím, proč jsem se ještě nepřestěhovala ... třeba někam do Falce. Sympatická krajina. Mám k ní vztah ne kvůli tomu zimnímu královi, ale že jsme tam s Meineckem jezdívali pro víno.«

»Chápu, i když nesdílím. Já jsem se takhle přesadit nedokázal a už asi nedokážu. Trochu vám závidím.«

»To ve mně asi dělá ta židovina. My židi jsme hned všude doma ... a vlastně nikde. Taky vám trochu závidím.« Zvedla si k očím hodinky. »Pomalu abychom šli. Doprovodíte mě?« Trochu nerozhodně na něm ulpěla pohledem.

»Ale rád. Musím vám prozradit, že jsem si s vámi rád povídal. Už jsme známí, teď už za námi raraši nemůžou. Ledaže jsme...« Zase ho letmo napadlo, jestli na to nejde moc zprudka, »ledaže nám ještě zbývá si pár věcí dopovědět. Co takhle se tady potkat zítra, dočista náhodou, to se ví.«

»Zítra,« vyslovila zamyšleně. »Zítra ráno mám jednání v Lüneburgu a pak abych se hned otočila a jela. Odpoledne musím být zpátky, čekají na mě.«

»Pan choť?«

»Co to pořád máte s tím panem chotěm? Napověděla jsem vám; nepochopil jste to? Ne, pana chotě jsem pustila k vodě. Už před časem. Ale v práci na mě čekají, musím jim poreferovat, jak se prodávají prášky a mastičky. Já jsem totiž farmaceutka, víte.«

»Ach tak. Vlastně na mě taky čekají, jen jsem si myslel, že bych zítra třeba mohl z naléhavého důvodu ... ale nic. Bydlím v Celle, do Hamburku to mám sto kilometrů, skoro za rohem. Uvidíme se ještě? Třeba někde na půli cesty. Chtělo by se vám?«

Zahleděla se zvláštně. »To víte, že chtělo. Na půl cestě nebo kdekoliv jinde. Zdeňku, už mi není sedmnáct, abych se upejpala: líbíte se mi.«

Zasmál se ulehčeně. »Musím říkat, že nápodobně? Co mi to ale ... poslyšte, oni ti němečtí mužští, co si importují manželky, bývají někdy divní ptáci, co?«

»Až na to někdy jste to trefil. Ostatně ... co jste to říkal o tom Cejlonu?«

»Cejlon? Teď ne, mají tam monzuny. Až na zimu, až nebude pršet. Ale ... zrovna mě napadla jiná cesta. Kratší.«

Podívala se trochu ze strany a neřekla nic. Asi nepotřebovala.

»Tam ... kvůli vám neřeknu, že domů. Ukázal bych vám moje stará místa a vy mně svoje. Taky bych chtěl navštívit jednoho dobrého kamaráda a tak. V prosinci mi na něj pro samé jásání nevybyl čas. Ostuda. Co říkáte?«

Krátce se zamyslela. »S tou podmínkou, že by se jelo vaším autíčkem. Chápete asi proč.«

»Zatím ne. Je to stará rachota. Moc parády tam s ní nenaděláme.«

»No právě. Novou nerachotu vám totiž v drahé vlasti ukradnou, než řeknete třikrát švec. Zlaté české ručičky. Nechtěla bych s nimi udělat druhou zkušenost. To nevíte?«

»Ale vím, jenže se mě to zatím netýkalo, protože jsem letěl tím aeroplánem. Dobře. Vaše podmínka budiž splněna, vévodkyně. Smím vám nabídnout rámě?«

I. Od zlého do horšího

Vpřed, soudruzi, hle zaslíbenou zemi...

Zaslíbená země ... není tomu se všemi zaslíbenými zeměmi tak,

že se do nich má jít, jít, a nikdy nedojít? Kdo překročí práh

zaslíbené země, zjistí obvykle, že se ocitl v trnitém úhoru,

na němž je život pustý a duši ubíjející...

1. Vzestup čeledína Lojzka

(Březen 1953)

Toho dne nastalo v Újezdci velké divení: před polednem přijeli dva páni v černém autě, nikoho se neptali, šli rovnou k Mackom do chlíva a odvedli si čeledína Lojzka, nazývaného obecně Ten vůl Gruncl. »Co vyved, pitomec jedna?« lamentovala selka Chleborádová z čísla dvaadvacet v kruhu vzrušeně debatujících sousedek. »Že takovejm nedaj pokoj!«

Avšak nenastal ještě ani večer, když byl Lojzek zase zpátky a vypadal trochu vyplašeně, ale spokojeně, a jak se zdálo, i jaksi hrdě, což mnohým špatně pasovalo k čeledínovi od Macků z chlíva. Na otázky, kam že ho ti dva vezli a co tam s ním dělali, odpovídal poněkud záhadně: »Jeden je hladkej a druhej studenej. Moc hodný páni, dali mi perníček.« Na žádost, aby to sdělení blíže objasnil, se zatvářil povzneseně a děl: »Jináč nesmím nic poujedít, páč je to zrada a my ho rozdrtíme.« Víc z něj nedostali. Rolník Jirsa, někdejší činovník strany agrární, vše zvážil a usoudil, že to ten vůl nemá ze sebe a že to smrdí průserem. Nechal si však svůj soud pro sebe, jelikož časy jsou divné. Nemýlil se nikterak.

V Lojzkovi byla malá dušička, když k němu ti dva přišli, zrovna když rozhrabával stlaní, a otázali se: »Jste pan Gruncl? Musíme s vámi něco projednat. Prosím, pojďte s námi.« Odvedli ho k černému autu, otevřeli mu dveře, nasedněte si, a Lojzek se bál, nikdy ještě v autě neseděl. Instinkt primitiva mu ale napověděl, že mu nic nehrozí. Kdyby ho chtěli zfackovat - sedlák Macek nechodil pro pár facek daleko - neříkali by mu pane a prosím. Vezli ho nějakou chvíli po okresce, přes cizí vesnice, ještě nikdy nebyl tak daleko. Cítil se ztracen a pojímala ho úzkost, až přijeli do města a zaparkovali před jednopatrovým, světle omítnutým domem s plochou střechou. Na plechové ceduli stál jakýsi nápis, asi nějaký úřad nebo co, obyčejné baráky se neoznačují oválnými cedulemi s obrázkem lva. Než ale stačil nápis přeslabikovat, strkali ho už zase dál, čtení nepatřilo k jeho silným stránkám. Vůbec k nim máloco patřilo.

»Posaďte se, pane Gruncl,« vyzval ho ten mladší a pomenší, z huby mu koukaly dva řezáky, vypadáš jako veverka, pomyslel si Lojzek. »Studený,« představil se. Ten velký, hřmotný a o dobrých deset let starší, mu podal lopatovitou pravici s menším zpožděním. »Hladký.« Vyrobil na rtech něco jako úsměv a i Lojzek poznal, že mu to moc nejde.

Zubatý sáhl do skříně a vytáhl tři láhve piva, cigarety a nějaké sušenky. Nalil pivo do sklenice a postavil ji před Lojzka. »Berte si, pane Gruncl.« Hromotluk se mezitím štrachal v jakýchsi lejstrech.

»Kdepak děláte, pane Gruncl?« otázal se přívětivě ten, který se představil jako Studený, a vycenil zuby ještě o kousek víc.

»Na Mackojc statku u krau.«

»Jsou tam na vás hodní?«

»Vobčas mi hospodář ňákou flákne. Ale jináč je to hodnej člověk.«

Zubatý muž chmurně pokýval hlavou, jako by to už dávno věděl. »A jak je to s jídlem? Hlad nemáte? Jak vám platí?«

»Nejni to nejhorší,« huhlal Lojzek, dělaje na zemi špičkou nohy kroužky a

osmičky. »Podmáslí je dost a bramborůch taky, a v neděli kolikrát i maso.« Střehl se pomlouvat hospodáře; kdyby se to dozvěděl, dal by mu po hubě. Macek se dozví všechno.

»Ptal jsem se vás, jak vás platí.«

»Na Velikonoce mi dal na novej kabát. A sem tam dostanu i na pár piv.«

»Takže asi moc majetku nemáte.«

Poprvé Lojzek zvedl zrak od podlahy. »Mám kulový houno. Chalupa patří bráchoj a pole táta prohrál v hospodě.«

»Vidíte, vidíte. Ale pijte, pane Gruncl; proč nic nepijete? Dáme si všichni spolu, pocem, Bohouši, a nalejvej, až nebude, skočíš se džbánem do hospody. Ochutnejte taky něco, třeba tady ty perníčky, jsou dobrý, takový u Macků nedostanete. Pane Gruncl ... vy jste proletář. Chudej člověk. Pracujete jako zvíře a nic z toho nemáte. A ten váš Macek nedělá nic a má všechno. Je to tak?«

»Nejni,« děl Lojzek zarytě. »Macek maká, a jak.«

»Aby ne, když ... ale to je teď jedno. Pane Gruncl, potřebujeme vás. Přišel novej čas. Bohatý pijavice nás už nebudou vysávat. Co bylo bohatejch, přijde teď chudejm, všechno se rozdělí mezi lid a...«

»To že bych jako moh dostat ty bejkové?«

Lojzkovi zasvitla v očích pozornost. Staral se na statku o dva býky, byla to mohutná a nevypočitatelná zvířata, jimž se každý raději vyhýbal, ale on to s nimi uměl. Jako by poznala jeho nezáludnou prostotu, nechala se jím vodit a ošetřovat. Byla to jedna z mála věcí, ne-li zcela jediná, která pozvedávala Lojzkovo nevalné sebevědomí, a on je za to bezmezně miloval. Teprve teď ožil skutečným zájmem.

Soudruh Studený se maličko zarazil nad smyslem té otázky, ale poté velkomyslně přisvědčil. »Taky, a hromadu jinejch věcí. Všechno teď bude patřit všem. Kdo měl moc, nebude mít nic, a kdo neměl nic, bude mít všechno. Ale musíte nám pomoct. Proto jsme za váma přišli.«

»Soudruhu,« doplnil kolegu Hladký a konečně promluvil. »Jsme komunisti, tykáme si a říkáme si soudruhu. Tak to je. Vyplníš tadyhlenc přihlášku, soudruhu Gruncle, a jsi náš. A kdo není náš, toho rozdrtíme. Tak to je.«

Komunisti. Lojzek už o komunistech něco slyšel a nedovedl si z toho moc vybrat. Macek příkladně mluvil o lumpech a o zlodějích, když na ně přišla řeč. Ale táta ... tátovi, zdálo se, komunisti nevadili. »Jednou to tady vezmou do ruky bolševici,« říkával, když se mu v hospodě obzvlášť nevedlo, »jako v Rusku. A pak to roztočíme.« Lojzek si tenkrát myslel, že táta chce zase něco roztáčet v kartách. Teď pochopil, že komunisti jsou lidé, kteří chtějí vzít statek Mackovi a dát ho někomu takovému, jako byl jeho táta. Někomu, kdo nemá nic. Nebylo mu to proti mysli. Ale vzápětí se zděsil, že prý vyplnit přihlášku ... to má jako psát?

Studený poznal jeho rozpaky a jemně se usmál. »My ti pomůžeme, soudruhu, to nic, jen se tadyhle podepíšeš. To ostatní už dopíšeme za tebe. Pěkně pomalu ... Gruncl Alois, ale ne, velký G se píše takhle ... no vidíš, a je to. Teď tě odvezeme zpátky a ty nám budeš zatím dávat pozor na toho Macka, co říká, kdo k němu chodí a tak. Nebude to trvat dlouho a zavoláme tě. Pak ... strana s tebou má velké úmysly, soudruhu Gruncle, ještě se budeš divit.« Vyňal z šuplete škatuli od bonbonů, vzal z ní padesátku a podal ji Lojzkovi. »Na výdaje, soudruhu.« Na Lojzka šly málem mrákoty, jakživ takový peníz neměl v ruce.

»A hlavně nikomu nic neříkej,« vyrušil ho ze zasnění Hladký. »Ani Mackovi, ani v hospodě, rozumíš, nikomu ani slovo. Komunista je jako voják, kdo prozradí tajemství, je zrádce a my ho rozdrtíme. Tak to je.«

*

»Ty vole. To bylo něco.« Muž s krycím jménem Hladký sebou hodil na kanape a úlevně zachrochtal. »Hele, Rudlo, já jsem vobyčejnej chlap, školy nemám. Když mi řeknou, tuhletoho uděláš, tak ho udělám. Od toho tu jsem a o víc se nestarám, ty nahoře mají víc rozumu. Ale řekni mi, ty jsi chytrej člověk, študovanej, řekni mi, proč jsme dělali tohle? Co může mít partaj z takovýho příšernýho hovada?«

Studený si dolil piva a přátelsky se usmál. »To ti hned vysvětlím, kamaráde. Jednoduchá věc. Nebudeš kecat?«

»Jako hrob. Spolehni se.«

»Tak poslouchej. Čím byl tvůj táta?«

»Čím že byl? Záleží na tom? Truhlářem. Měl dílnu v Židlochovicích. Proč?«

»Vida, truhlářem A dílnu. Podívejme se. Živnostník. Příslušník nepřátelský třídy, vykořisťovatel.«

Už se zdálo, že se Hladký rozzlobí. »Jakej vykořisťovatel? Měl jednoho učedníka a ten ještě stál za hovno. Sotva že nás táta uživil.«

Studený zakýval poučně ukazovákem. »Studuj víc teorii, soudruhu. Lenina a Marxe. Pak budeš vědět, že nezáleží na tom, jestli má někdo jednoho učedníka nebo žádnýho. Kdo má živnost, je vykořisťovatel. Můj fotr je zase učitel. Taky nic moc. Buržuj, měšťák. Nemáme se čím chlubit, my dva. Jsme partaji něco platný, a tak nás trpí. Ale je to dělnická partaj, ne učitelská a truhlářská. Potřebuje proletáře. Takový, co jejich fotr prochlastal pole a chalupu, takže jsou teď proletáři a můžou dělat kariéru. Rozumíš tomu?«

»Zatím moc ne. Já na učenosti nejsem, spíš tak někomu dát do držky. Povídej dál.«

»Ach jo. Tak teda ... ale nebudeš kecat! Pamatuj si, že bych na tebe došáh, kdyby... Tak teda, je dvojí druh komunistů: na práci a na ukazování. My jsme na práci. Budeme makat, až se z nás bude kouřit, a když nic nezvořeme, udělají ze mě kapitána a z tebe poručíka. Víc toho nebude. Ale to hovado, toho Gruncla, navlíknou do saka, uvážou mu kravatu, naučejí ho pár keců a aby neprděl před plénem, a budou ho ukazovat. Udělají z něj ... předsedu něčeho. Tajemníka. Náměstka. Ředitele. Ředitel nemusí nic umět, na to má lidi. Ale musí bejt proletář. Partaj si nemůže dovolit, aby někdo říkal, koukejte, dělnická strana, a je to tam samej buržoust. Jenže proletář je dneska vzácnost. Je to smutný, ale příslušníci dělnický třídy na práci ve straně spíš serou.«

»Tak o tomhle radši opravdu nebudu kecat. Stejně bych ale rád věděl, proč je to takhle blbě udělaný.«

»Blbě? Ty pořád ještě ničemu nerozumíš. Moc chytře je to udělaný, moc chytře, kamaráde, ještě by ses divil! Co myslíš, že bude s tím volem Grunclem? Bude se někde motat, něco žvanit, pár let bude brát ředitelskej plat, až se jednou někde něco prosere. Bude potřeba někoho příkladně potrestat a ty chytřejší si zaříděj, aby to nebyli oni. Vzpomenou si, že se kolem toho maléru motal ten vůl Gruncl, a zametou s ním. Ještě se může v kriminále potkat s tím svým Mackem.«

»On je zavřenej?«

»Není, ale bude. A neskákej mi do řeči. Co jsem to ... jo. Dokud ten vůl bude ředitelem, my ... nebo lidi jako my ... ho budeme vést. Říkat mu, co má dělat. A s náma nezametou. Nemají proč; vždyť jenom makáme. Panáky v kravatě mají do funkcí, ale taky na zavření, když je potřeba, aby to někdo vodsral, proto nesměj bejt moc chytrý. A kdo to má vodsrat, to je už zase na nás. My rozhodujeme, jestli vola Gruncla postrčíme nahoru, nebo do průseru. Všechno se dá zařídit. Odkud jsi přišel k estébé? Z Revolučních gard? Vás tam taky nenaučili víc než rozbíjet Němcům palice. Tohle je jemnější práce. Povím ti, jak se dělá: koukej kolem sebe, všeho si všímej, makej, ale do ničeho se moc okatě nehrň, zůstávej vzadu, moc nemluv, dávej pozor, abys na každýho něco věděl, ale nikdo nic na tebe. Nevožírej se, panáci ať jsou pod párou ve dne v noci a čím víc, tím líp, ale my ne, my nesmíme ztratit přehled. Když to všechno dodržíš, nikdo na tebe nemůže a ty můžeš na každýho. Víc ti už nepovím, jestli ještě teď nic nechápeš, nemá cenu ti něco říkat.«

»Ale jo. Chápu,« vydechl Hladký uchváceně. »Dobře’s to řek. A já nebudu kecat. Tak to je. Jenom ... ale co ty úplně nahoře? Znamená to, že jsou taky jen na ukazování? Na tribuny a do klobouků?«

»Vidím, že ti konečně všechno došlo. Jinak zapomeň, že jsme si něco říkali. Jo, ještě něco: příští středu pojedeme zase do toho Újezdce. Zakládat družstvo. Ten vůl Gruncl bude předseda. A ty ho budeš mít pod palcem.«

(1953 až 1964)

Akce v Újezdci neproběhla docela hladce, esenbáků přijely sice dva autobusy, ale přesto byly nějaké strkanice se sedláky, co nechtěli rozumět, že mají dát pole dobrovolně do družstva a ten vůl Gruncl že bude předseda. S kulaky z Újezdce byly vůbec starosti, vesnice už byla skoro poslední na okrese, kde se ještě nepodařilo založit družstvo. Nakonec jich museli pět sebrat, Macka pochopitelně také, ale toho by bývali sebrali i bez strkanic. Napůl ho vedli, napůl hnali a kopali cestou k okresce, a kdo byl u toho, raději zalezl, aby taky nějakou nechytil. Mackovic Honza doběhl ten průvod a vypadal, že se chce s policajty prát, ale dostal ze tří stran pažbou samopalu, až upadl. Pak už nebylo dalších potíží, jen Lojzek, ten vůl, šel zrovna nahoru kopečkem, v kravatě a v saku. Docela mu povyrostla ramena a nebylo to jen vycpávkami.

»Ty kriple,« řekl Macek, než esenbáci trhli za želízka a strkali ho dál. »Ještě tě jednou zabiju.«

Dostal v tu chvíli strach, když se Macek zlobí, dovede být zlej. Ale hned si uvědomil, že Macka vedou do kriminálu, co může koho zabíjet, leda by ho pustili. Ale oni ho nepustí, soudruzi mu už slíbili, že nepustí. Dodrželi slovo, trvalo sotva půl roku a do Újezdce se nějakými oklikami dostala zpráva, že vězeň trestního tábora Ležnice, dříve statkář Macek Václav, zemřel následkem selhání činnosti srdeční. Co tomu říkala jeho rodina, se už Újezdečtí nedozvěděli. Selku Mackovou i se synem Honzou a dcerou Barčou vyvezli někam do Sudet, proslýchalo se, dělat s cikánama na státním statku.

Lojzek Gruncl pak vykonával svou funkci řádku let a říkalo se o něm, že je sice blb, ale nakonec ne tak nejhorší předseda. Přinejmenším nic nezkazil a v Újezdci to ještě proti jiným jézédé klapalo, dokonce byly koncem roku doplatky. Dali mu k ruce mladého Jirsu. Jeho tátu, toho agrárníka, taky zavřeli, měl nějaké řeči tenkrát, když se zakládalo družstvo, a ještě ho nepustili. Mladý Jirsa se sice škubal a nechtěl, než dělat Grunclovi poskoka, to že radši půjde do města, do fabriky, ale nedovolili mu to. Vedl tedy družstvo, jezdil se hádat na okres, a vůbec se staral o všechno, čeho bylo třeba. Ukázkový předseda Gruncl se během času naučil docela zdatně chlastat, jak se na funkcionáře sluší, a muselo se nechat, že věděl s kým. Jeho známosti na StB nebyly z nejvyšších, ale spolehlivé. Také ho za čas pozvali do Prahy a pověsili mu na sako metál, brzy nato druhý, a když ho o málo později vzali nejvyšší soudruzi s sebou na lov, to už se vědělo, že dlouho předsedou nezůstane, že povýší. Tak se i stalo.

Na lovu byla spousta lidí, mezi jinými i soudruzi z Ústředního výboru a z vlády, a Lojzek byl s jeho výsledkem navýsost spokojen. Ukázal jim, pánům z Prahy, kdo je Alois Gruncl. Flintu sice jakživ zblízka neviděl, před válkou byl ještě kluk a po válce ho povolali, ale nakonec neodvedli - slaboduchost II. stupně, služby se zbraní neschopný, stálo v posudku odvodní komise. Ale přinesli flintu a dali mu ji do ruky, tady se to mačká, soudruhu, takhle se míří, pozor, nevrť se s tím jako holub na báni, ať někoho nezastřelíš... Pak ho odvedli na kraj pole, za chvíli vyskočil z brázdy zajíc a Lojzek střelil, až se sám lekl a upustil flintu, ale zajíc se vzepjal, třikrát se překulil a ještě sebou všelijak chvíli tloukl, než znehybněl. To už stáli soudruzi kolem Lojzka a plácali ho po rameni, dobrý, Gruncl, dobrý, koukejme, jakej je z tebe myslivec, to se musí zapít. Lojzek byl podivně vzrušený a hned by býval střílel dál. Jak sebou ten zajíc trhal a jak se koulel ... ale další úspěch se už nedostavil, co přišlo, všechno mu někdo odstřelil před nosem. Snad ho ještě někdy pozvou na lov, těšil se, aby si zase užil ... ve svém duchu II. stupně nedokázal uhodnout čeho a soudruzi mu neporadili. Sami jen mlhavě tušili, proč vysocí partajníci tak rádi chodí na lov: že z pocitu moci nad životem hloupého zvířete, což není tak daleko pocitu moci nad životy i o něco vyšších tvorů. Byla to zkouška a Lojzek v ní obstál: soudruzi vzali na vědomí, že je jedním z nich. V kartotéce paměti, nezbytné každému funkcionáři, si učinili záznam na stránce užitečných známostí. Neboť se dalo hádat, že jestli ještě neudělá nějakou mimořádnou hovadinu, čeká na toho vesnického balíka nejspíš kariéra.

Lojzek byl čím dál spokojenější a také smělejší, už se skoro ani nestyděl promluvit na schůzi. Ukázalo se ostatně, že je to snadné: stačilo zvednout ruku a propovědět: »Nojo, soudruzi, ale co tomu řekne dělnická třída?« Byl tím výrokem pověstný. Jen se mu ještě někdy ze začátku zdávalo o Mackovi, až se málem bál jít spát: to se mu jistě ve snu zjevuje statkářův duch. Musí se vyptat soudruhů, co se proti tomu ... ale soudruzi se mu vysmáli. Vysvětlili mu, že žádní duchové nejsou a ty řeči o nich že vymysleli faráři, aby udrželi lid v tmářství. Uklidnil se tedy a strašidelné sny už mu skoro nepřicházely. Zato přicházely z okresu i z kraje diplomy, pocty a vyznamenání, a když to o něm všichni říkali, uvěřil tomu nakonec i sám: že je schopný, inteligentní předseda a principiální komunista s vynikajícím třídním myšlením, z nějž si zvlášť ti mladí mohou vzít příklad. Pochopil svou dědičnou výhodu, a kde to jen šlo a někdy i nešlo, strkal před sebou svého tátu jako husita pavézu: »Můj táta, soudruzi, si něco zkusil s těma pijavicema stateckejma, a už tehdá vždycky říkal...« Z paměti mu tak zvolna mizel jeho tatík, co prohrál pole v kartách a prochlastal v rumu, a nahradila ho heroická postava trpitele a bojovníka vzdorujícího pletichám třídního nepřítele, průkopníka, připravujícího cestu konečnému vítězství pracujícího lidu. O něco později se v rámci nevyhnutelného stranického vzdělávání doslechl cosi o dělnících, co do nich u jakéhosi viaduktu stříleli Masarykovi četníci, i obohatil tátův životopis také o tuto podrobnost. Do táty sice, pravda, žádný četník nestřílel, ale to jen proto, že u toho viaduktu nebyl; dalo se předpokládat, že kdyby u něj býval byl, bylo by do něj stříleno také. Usoudil tudíž, že by byla škoda se připravit o takovou zásluhu jen kvůli mizerné náhodě. Mluvíval pak o viaduktech a o četnících tak hojně a v rozmanitých variacích, až se časem stal autoritou na masarykovské střílení do dělnictva. Obraceli se na něho uvědomělejší studenti historie, píšící na toto vysoce třídní téma své diplomové práce, a co jaksi nedokázali vydobýt z Lojzkova nesourodého výkladu, to už zručně a svědomitě doplnili sami.

Když ho přeřadili do Prahy na Ústřední výbor strany, už se tomu ani nedivil; kdo jiný by zasloužil povýšit než on. Jen jedno ho hnětlo - ztratil z očí soudruha Studeného, k němuž si zvykl přicházet o radu. Ve zvláštním oddělení bylo lidí od StB sice plno, a jakých, ale nezdálo se, že by o něj zvlášť stáli; doneslo se mu dokonce, že mu tam říkají Ten vůl Gruncl, úplně jako v Újezdci. Rád nebyl, ale zatím nevěděl, jak na ně. V takovém rozpoložení potkal Jindříška Švachů, a třebaže byl právě poněkud pod párou, hned zjistil, že v něm našel svého člověka.

(1958)

Nadporučík Rudolf Týrle, činný u Státní bezpečnosti pod krycím jménem Studený, začínal mít starosti. Nebo si je spíš od jistého času dělal. Nadával si do bláznů bláznivých a volů pitomých za ty řeči, jež vedl před kamarádem Bohoušem. Ale měl tenkrát skvělou náladu, všechno vycházelo, jak mělo, výtečně ho pobavil rozhovor s blbem Lojzkem, a lekce, již udělil poněkud natvrdlému Bohoušovi, ho upevnila v povznášejícím přesvědčení, že je chytrý, chytřejší než ostatní včetně nadřízených na okrese i na kraji, a že dovede prokouknout velké řeči a poznat, co je za nimi. Byl ještě mladý, v kurzu pro důstojníky Státní bezpečnosti říkali »ten cucák,« ale vyšel z něj jako nejlepší. Dostával na nárameníky jednu hvězdičku po druhé, až tam byly tři, a pověřili ho vedením okresu. Mám na to, ujistil se. Mám na to a ještě na víc. Povýšená blahosklonnost způsobila, že polevil v ostražitosti a zapomněl na své zásady: jen se nesvěřovat, jen se neodhalovat, čeho se člověk domákne, má si nechat pro sebe. Protože kdo se někomu svěří, vydává se mu tím do rukou. Bohouš, pravda, by ho asi neshodil, aby si šplhl u šéfů, na to je moc prostomyslný. Ale nedalo se věřit jeho přísahám, že nebude kecat. Sedne si někde se starými kamarády z Revolučních gard k pivu, budou vzpomínat na ty časy, když hnali Němce z Brna, a Bohouš dá k lepšímu, jak on to vidí a co, pane, je v pozadí velkých řečí, tenkrát v pětačtyřicátém o vlasti a o svobodě a teď třeba o tom proletariátu.

Neudělá další blbost, když už jednou byl takový blázen. Nesmí čekat, až Bohouš začne žvanit. Něco musí podniknout, aby mu zavřel hubu, a to pokud možno brzy. Uvolnil se, v stroze vybavené služebně bylo omšelé kanape z kdovíjakého konfiskátu, natáhl se a přivřel oči, aby se soustředil. Pomalu se mu začalo cosi vyjevovat. Psal se rok osmapadesátý a mnohé z toho, co před třinácti lety platilo za vlastenecký a záslužný čin, už začínalo být straně nepohodlné. Toho ... jistě, toho by se dalo využít.

(1964)

Jindra Švach si byl dobře vědom nedostatku, který mu bránil bystřeji vystupovat po schůdcích kariér, co jich šikovným lidem nabízelo socialistické zřízení. V tom ohledu bylo patrně štědřejší než jakákoli zřízení jiná či předešlá, snad jen s výjimkou někdejšího byzantského císařství; ale bylo nutno splňovat jisté předpoklady. Některé z nich nepokládal za valnou překážku, jelikož nebyl hloupý a už dávno znal pravidla partajní hry: věděl, kdy a k čemu je lépe mlčet a kdy zahovořit hlasem hromovým, ku komu se obratně přitočit a komu se raději v moudré předtuše vyhnout. Měl dar bystrého pozorování i sloní paměť a nebylo mu zatěžko předvídat, který ze soudruhů si neopatrnými řečmi či nevhodnými styky kope hrob a na kterého pravděpodobně čeká vzestup. Jedno mu ale k plnému úspěchu scházelo - nebyl komunista tak zvaný dědičný. Nemohl se vykázat třemi pokoleními dělnických předků. Jeho dědečka neseřezali četníci na žádné demonstraci, ani jeho tatík nebyl z oněch v pracovní modráky oděných mužů, tvořících nezbytnou kulisu prvních májů a jiných představení toho druhu. Věděl naopak, že jsou jisté kartotéky, v nichž se jeho jméno vyskytuje ve spojitostech ne právě užitečných. On tam něco má, šeptávalo se o něm, když u toho nebyl a přetřásaly se jeho šance. To něco byl původ, trudno pomyslet, buržoazní. Buržoazní původ ze sebe nesetřeseš jako pes vodu, dělej co dělej. Občas Jindřich svému zploditeli dost zazlíval, že nebyl dělníkem, pokud možno seřezaným.

Starý pan Švach byl ovšem muž názorů pokrokových. Byl vzdělán četbou socialistických klasiků a vůdčí role dělnické třídy mu nebyla neznámá. Nerozhodl se však jít životem v pracovních modrácích, nýbrž vystudovav, opatřil své jméno titulem PhDr. a zaujal přiměřené místo za psacím stolem v jedné z mnoha komůrek pražského magistrátu. To byl první z kroků, jež jeho potomek komentoval větou - to si mohl nechat, dědek. Ještě závažnější bylo, že starý pán dal průchod své pokrokovosti členstvím ve straně sociálně demokratické. Řečená strana sice krátce po vítězství pracujícího lidu uznala svou ideovou nedostatečnost a dobrovolně vplynula do strany zásad proletářsky nesmlouvavějších, čímž ti z jejích členů, kteří o to stáli, získali červený průkaz komunisty, ale tím to nebylo zcela vyřízeno. Cosi jako by se za bývalými sociálními demokraty vleklo a mohlo být v pravý čas použito. Co horšího, i za jejich potomky. Rovněž v této souvislosti si Jindra myslel cosi nevlídného o dědcích, kteří si všelicos mohli nechat.

Jindříšek byl v době stranického sloučení klouček malý, ale dosti vnímavý; a neušlo mu, že se jeho tatínek zmítá v závažných pochybách. Věděl i proč, jelikož o tom tatínek ustaraně mluvil s přáteli, hojně ho v ten čas navštěvujícími. Má si vzít tu komunistickou legitimaci, nebo nemá? O komunistech si nikdy nic valného nemyslel, ale zdálo se, že jim dějiny daly za pravdu. Nebo, přinejmenším, že může být na pováženou jejich nabídku odmítnout. Byli takoví, že odmítli. Jiní přijali, všelijak se kroutíce. Pan Švach se obrátil o radu k své choti, jelikož mu bylo známo, že dopouštět se příliš samostatných rozhodnutí nesloužívá zachování domácího míru. Paní Švachová se právě nacházela ve stavu žehlení, uvádějícím některé dámy v extatickou popudlivost jako indiánského šamana požití halucinogenní houby. I odložila žehličku a děla ponuře: »Pamatuj, že máš rodinu!« Což si pan Švach vyložil v tom smyslu, že věrnost principům, zásadový heroismus ani jiná bláznovství mu nebudou trpěna. Těžce vzdychaje, vydal se převzít rudou legitimaci. Nebylo to tak obtížné, jak se obával, ba už cestou shledal polehčující okolnosti toho skutku. »Neuškodí, když v té jejich partaji bude pár slušných lidí,« řekl si s úlevou. Ostatně je jednoho Jana Husa v dějepise dost.

Jeho starý stranický přítel, pan Bašta, však ten postoj nesdílel a nehovořil o slušných lidech, nýbrž o pěkných sviních, a ukončil návštěvu, prásknuv za sebou dveřmi. Jindříšek byl u toho a začal se v tom okamžiku čehosi domýšlet. Domýšlení se mu přitvrdilo, když se po nedlouhém čase zásadový pan Bašta kamsi poděl, prý ho za něco zavřeli, proslechlo se. Z pana Švacha se ale stal soudruh Švach a povýšil z komůrek pražského magistrátu na jisté ministerstvo, odkud přicházíval domů se zjasněnou tváří, tvrdě, že šikovný člověk to dneska může někam přivést. Všude zůstala spousta prázdných židlí po všelijakých vyhozených a zavřených, a kdo se vyzná, může si vybrat.

Jak Jindříšek dorůstal, brala na sebe jeho domněnka definitivní podobu. Jsou zřejmě na světě lidé zásad a lidé svině. Být člověk-svině ovšem neslouží k ozdobě, ale je to výhodné. Člověk zásad to přivede leda tak do kriminálu. »Do ničeho se nepleť, víš, že chceš studovat,« kladl mu otec na srdce v obavách, aby se synek do něčeho nenamočil, dneska je tu malér jedna dvě a mladí lidé mívají sklon vyvádět nepředloženosti, ale mohl si tu starost ušetřit. Jindříšek už věděl svoje. Nejen že je výhodné být svině, milý tatínku, ale co víc: svět je plný sviní a časem mezi nimi může nastat tlačenice, třebaže je zrovna teď plno volných židlí; i musím být mezi sviněmi ta největší. Nesmím se nechat odstrčit od koryta, nýbrž být první všude tam, kde člověku něco kyne. Tatínek, tušil, to tak úplně nedovede, třebaže si myslí, že se vyzná. Mimoto cosi v jeho minulosti jako by mu bránilo projevit v každou chvíli onen druh šikovnosti, jímž to lidé někam přivádějí. On, předsevzal si, bude jiný. I bývalo ho vídat oděného v modrou košili při vylepování nástěnek, na průvodech a manifestacích, čilý a přičinlivý se zjevoval neomylně vždy tam, kde si ho mohl někdo vlivný všimnout. Netrvalo dlouho a přenechal lepení nástěnek jiným, postoupil. Postupovalo se mu dosti dobře po nižších stupních svazácké kariéry, i kandidátem Strany už byl, až za nějaký čas začal zjišťovat, že mu cosi vadí. Samotnému nelze vystoupit člověku obtíženému buržoazním původem. Je ale možno se přilepit na někoho kádrově lépe vybaveného a stoupat v jeho stínu. Jindříšek se rozhlížel, na koho by se přilepil, až ho našel.

2. Pták kádrovák

(Duben 1963)

Byl začátek odpolední šichty, již měl Vlasta Hirschmann ze všech nejmíň rád, člověk nemá nic ani z odpoledne, ani z dopoledne. Domů přicházel po půlnoci a v jedenáct aby se už zase sbíral, bylo to dost namáhavé, bydlet v Praze a fárat na Kladně. Havířem se stal relativně nedávno a na střídání směn si ještě nezvykl, ani na to, že dneska hází lopatou tuhle a s tímhle, kdežto zítra tamhle a s někým jiným. »Půjdeš tady s tím na probírku,« nařídil mu stručně štajgr a ukázal na mladšího mužského zevlujícího opodál, a on tedy šel. Našel úsek pažení, kde měl za prkny schovanou lopatu, pilu a špic, byly naštěstí ještě tam. Ulevilo se mu; ono se taky stává, že schovaný vercajk najde někdo z předchozí šichty a ukradne ho. S tím pak jsou náramné potíže, protože ukradnout nářadí zase někomu jinému, jak se to dělalo, se Vlastovi příčilo a vypůjčit se dalo stěží; tady na šachtě nepůjčí nikdo nikomu nic, havíři, hlavně ti z vesnic kolem, jsou pěkná banda sobců neužilých, závistivých. Jejich snem je vydělat víc než ostatní, aby o tom pak mohli v hospodě zeširoka kecat. Kladenský hladi, říká se jim mezi brigádnickou havětí i mezi mukly. S probírkou byl jinak celkem spokojen, je to sice dřina, ale pořád ještě lepší než dělat fedráka. Fedrák stojí v havířské hierarchii až úplně vespod, po něm přijdou už jenom muklové neboli zloději, ale s těmi se nepočítá. Fedrák se stará, aby se nezahltily třepací žlaby a aby razič na předku měl pořád dost materiálu na výdřevu a všechno ostatní. Když nemá, začne řvát a nadávat, protože si nevydělá. Raziči jsou na šachtě šlechta a není snadné s nimi vyjít. Mužský, k němuž ho štajgr přidělil, šel rychle chvíli vpředu, chvíli vedle něj, zjevně věděl, co a kde se má probírat. V úzkém proudu světla z hornické lampičky si ho cestou po oku prohlédl: tvář to byla inteligentní, sympatická, skoro chlapecká, přibližně stejně stará jako jeho. Vlastovi napovídal instinkt i zkušenost, že se tentokrát nedostal do party s žádným obvyklým exemplářem šachetního machra, jak už tak bývají neurvalí, nařvaní primitivové a samozřejmě komunisti.

Nový parťák si zřejmě Vlastu už také potají prohlédl, protože zpomalil chůzi a znenadání ho oslovil: »Nějak mi sem nepatříš. Kterej pták tě sem vysral?«

Vlasta se maličko zarazil, protože to nečekal. Na šachtě se málokdo zajímá o osobu a osudy druhého. Krom toho ho opatrnost nabádala neodpovídat příliš otevřeně na takové podněty, šachta je v socialismu dno lidského osudu a on by se z něj ještě rád někdy dostal. Přesto mu cosi napovídalo, že podraz není pravděpodobný.

»Pták kádrovák,« odvážil se.

»Hned jsem si to myslel,« kývl hlavou jeho souputník. »V týhle díře je člověk buď z blbosti, nebo skrz nějakej průser. Na blbýho nevypadáš. Jo, já jsem Honza.«

Zastavil se a rozhlédl, poté si odepjal pás s baterií, sňal lampičku z přílby a pověsil obojí na hřebík zatlučený do výdřevy. Svlékl si kazajku i triko a pověsil je k lampě. »Svlíkni se taky,« poučil Vlastu. »Je to tady blbě větraný, bude ti horko.« Světlo z lampičky se rozlilo a ozářilo temný otvor v chaotické změti uhlí, hlušiny, rozlámaného dřeva a pokroucených trubek.

»Těbůh,« ulevil si Vlasta. Nebyl na probírce poprvé a dovedl odhadnout, co je čeká. Dokud jde uhel po pásech, štajgr ani inženýr s probírkou nezačnou, teprve až důlní tlaky sevřou průchod do takovéhle skulinky. Udělat z ní zase normální chodbu, aby se v ní dalo chodit ... totiž, chodit se v ní ani dát nemusí, chození je to poslední, na čem pánům záleží, ale aby se do ní daly položit pásy nebo žlaby. Co se havířů týče, mohou se plazit i po břiše kolem žlabů, když chodba zaroste tak, že se do ní kromě nich nic nevejde. A kdo potřebuje přinést materiál, hlavně břevna na výdřevu, uváže si je na lunt za kotník a vleče je za sebou. Ještě že tu jsou od toho muklové, aby dělali tuhle rachotu, těžkou a bídně placenou. Od stavby pyramid svět takovou otročinu nepoznal, a kdoví, jestli i tenkrát. Dokud ještě nebyly třepací žlaby, vyvážel se uhel z předku na huntech a zpátky se v nich zase vezlo dřevo, což bylo pohodlné. Ale to bejvalo. Máme nejmodernější důl v revíru, soudruzi, dal se slyšet hlavní inženýr, když sem jednou taky zabloudil. Modernost spočívala v tom, že se na pásech a žlabech vyvezlo daleko víc uhlí než dřív v huntech. Šachta není od toho, aby byla pohodlná, havíř může dřinou třeba pojít, přijdou za něj jiní, průserářů i vesnických hladů je pořád dost. A když ne, máme od toho kriminály, aby posílaly na šachtu pracanty, a lacino.

»Už jsem viděl horší,« řekl znalecky Honza. »Začneme. Nejdřív nastavit žlaby. Umíš makat?«

»Na probírce se beztak moc nevydělá.«

Honza se zastavil uprostřed kroku a úzce se na Vlastu zadíval. »Na to já seru, hochu. Ale když jde sedlák z pole, musí za sebou vidět kus práce. Jedem.«

Jelo to pak opravdu, až Vlasta nestačil koukat. Sbíječku, prohryzat se metrem závalu, odházet na žlab, narovnat nebo odmontovat pokřivené trubky, přinést tři břevna, přiseknout z nich stojky a překlad, postavit pár, zapažit postup prkny a zase sbíječkou dopředu ... než se nadál, měli tři postupy za sebou. Z chodbičky kývavě zablikala lampa benzinka, přišel štajgr, prohlédl si dílo a uznale řekl: »Pěknej kus, kluci.« Vytáhl skládací metr, přeměřil výkon a zapsal si něco do notýsku. To se hned tak nestávalo, aby štajgr někoho pochválil. A ještě není konec šichty. Snad si i vydělají, Honza sice říká, že na to sere, ale Vlastovi by se pár pětek navíc hodilo.

Konečně pracovní ďábel Honza pustil sbíječku, sáhl do kazajky na hřebíku a vytáhl hodinky. »Šichta,« oznámil. »Schovej vercajk. Šikovně, ať to ty volové nenajdou.« Pohlédl na Vlastu s drobným úsměvem. »Číms byl, než tě...«

»Studoval jsem dějiny.«

»Velkej pracant nejsi. Ale na študenta to ujde. Aspoň zase nejsi blb. Snad nás nechají spolu.«

»Můžeme říct štajgrovi. Udělali jsme kus práce, sám se divil.«

Honza by býval obrátil zrak k nebesům, kdyby tu nějaká byla. »Bóže! Je vidět, že tu seš novej. Jen to ne, kamaráde, jen to ne, jen o nic neprosit štajgra a vůbec nikoho, hned by nás poslal každýho jinam, jen aby nás nasral. Ještě se tu nevyznáš, ale uvidíš sám, tady je to samej hajzl a podrazák, jen buď pěkně zticha, třeba to štajgr to nechá tak. Je línej něco měnit, v tom je naše naděje.«

Vlasta se sklonil před autoritou zkušenějšího. »A kterej pták tady vysral tebe?« Musel se trochu přemoci, u Hirschmannů se mluvilo slušně, zvlášť tatínek na to velice dbal.

»Mě? Pták kriminál, kamaráde. Co se divíš? Řek jsem ti, že jsem sedlák. Sedláci odjakživa odsírají, že jsou sedláci. Dneska kór. Dělal jsem na týhle šachtě půldruha roku jako mukl, a když mě pustili, ani jsem to zvlášť nepoznal. Jenom že bydlím na ubytovně a ne v lágru na baráku. Kam jinam bych šel. Nikdo nevezme do práce kulaka, ještě k tomu dvakrát trestanýho. A to můžu bejt rád, že mě strčili na Kladno a ne na uran. Na uranu se chcípe. Jó, dneska je horší bejt sedlák než za Lomikara.«

»Kvůli tomu tě zavřeli?«

»To mi přitížilo. Ale zavřeli mě za to, že jsem utíkal. Za kopečky, jak se říká.«

»Ale neutek, koukám.«

»Protože jsem byl vůl. Poprvé mě sebrali hned, jak jsem v Suchdole nad Lužnicí vylez z vlaku. Vzali mi ranec, vyházeli na vachcimře na stůl, byla v něm hromádka prádla, křestní list a vysvědčení ze školy. To bolševikům stačí. Pokus o nezákonné opuštění republiky, povídá ten černej, než mi přečet flastr. Podruhý jsem byl opatrnější, nebral jsem si žádný prádlo ani lejstra a našel jsem si tutový spojení. Proto mě čapli teprv tři sta metrů před čárou. Ležel jsem na břiše, pes mi čuchal ke krku a ten hajzl péesácká na mě mířil samopalem. Zase hovno. Příště...«

»Příště. Že se na to nevykašleš.«

Honza se zastavil a hlas se mu zachvěl. »Ty jsi hodnej kluk, Vlasto. Ale hodný lidi bejvaj poserové. To já zas ne. Sedlák potřebuje svobodu, kdyby měl stát jen s vidlema proti regimentu dragounů. Přečti si Jiráska. Jednou se mi to podaří, akorát musím nejdřív jednomu kriplovi rozbít držku,« sdělil bez adresnějšího vysvětlení. »Pak...« zadíval se zasněně, »zase budu mít kus pole, třeba někde v Austrálii, a koně...«

»Dneska už jsou traktory.«

»Umím i s traktorem, táta jeden měl. Ale nerad. Traktor není kamarád, víš? Víš, co to byla Selská jízda? Víš hovno. A kdyby ne pole a koně, aspoň budu dělat někde u sedláka, třeba jen za polívku a chleba. Ale tyhle svině bolševický...«

»Neřvi tak. Tamhle už je překop.«

»Ty troubo. To ještě nevíš, že nám nic nemůžou udělat? Študenta nebo úředníka můžou vyhodit. Nás ne. Nádeníka není kam vyhodit, leda zase k lopatě. Můžeme říkat bolševikům svině, kvůli tomu nás nezavřou. A se vším ostatním nám můžou políbit prdel. Uč se makat. Budeš to potřebovat, tady a možná i jinde. Sedlák umí makat od narození, ale ostatní se musejí učit. Kdybys taky někde v Austrálii...«

Vlastimil Hirschmann se znepokojil. Bylo mu známo, že se utíká za kopečky, někdo z přesvědčení, někdo ze zoufalství, někdo aby měl pokoj od ptáků kádrováků. Některým se to i povede a posílají pak pohlednice ... třeba z té Austrálie. Ale samotnému mu to ještě nepřišlo na mysl. Teď ... jako by na něj z Honzy přeskočila nějaká jiskra. Hned se ale vzpamatoval. Ne. Je tady doma, jako táta, ten taky vždycky říkal, když se zase dozvěděl, že tenhle utekl a tamhleten utekl ... tady jsem a tady zůstanu, jinam nepatřím, tohle je moje vlast. Kromě toho je tu Heidi, bylo by asi těžké ji přesvědčit, i když... Světla překopu se přiblížila, slyšel řev, to přijela důlní mašinka a všichni se jak střelení ženou do ní naskákat, aby vyfárali první. Nejvíc ze všech trestanci, jako by jim mělo co utéct. Nějaký červ mu ještě hlodal v mozku, ale vzchopil se a zapudil ho. Přes žádné kopečky se utíkat nebude.

»Na kolik’s to podepsal?« slyšel Honzův hlas.

»Zatim na tři roky. Na míň to nešlo, protože jednoročákům nedávají byt. Budu se asi ženit a potřeboval bych ho.«

»Di do prdele,« zasípalo to ze tmy před Vlastou. »Přece jen jsi vůl. Byt! Ty blázne. Víš, co to znamená? Jak se dáš chytit na byt, už tě mají, už jim neutečeš. Hovno tři roky. Budeš dělat na týhle blbý šachtě, až chcípneš, protože jinak bys musel ven z bytu. Budeš chodit na sídlišti do hospody, kecat s jinejma volama o práci, oni o jiným nedovedou, vezmeš si nějakou nánu, blbou a prdelatou, protože jinou nepotkáš, táta komunista ... budeš s ní mít stejně blbý parchanty ... co koukáš? Myslíš, že nějaká jiná tam s tebou bude chtít bydlet? Prcgorod,« vyslovil pohrdlivě lidový název hornického sídliště. »To už je lepší kriminál. Odtamtud tě aspoň jednou pustěj.«

Postavili se k houfu horníků, čekajících, až se důlní vláček vrátí od náraziště. Vlasta cítil, že začíná být rozladěn. Ne na Honzu, ale... Mihla se mu představa Heidi, hezké, inteligentní a pěkně oblečené, mezi ječivými bábami v zástěrách na tom ... lidové jméno sídliště se mu zvlášť nezamlouvalo, ale uznal, že může cosi předznamenávat. Asi byl naivní, když se dal zlákat nadějí na hornický byt výměnou za tříletý závazek. Honza měl pravdu, ze tří let by nejpíš bylo doživotí, nosil by umaštěné modráky, mezi šichtami by krmil slepice a lemtal pivo, a ... kdoví, co by ze všeho pošlo a jak by to skončilo. Asi špatně. Heidi a proletářské báby v zástěrách ... pravda, nejde to dohromady. Měl by Honzovi poděkovat, že ho z toho vyvedl. Jenže co trochu naivně podepsal, bude si teď muset odkroutit, leda by... Červ v mozku se dal znovu do hlodání.

Ozvalo se rachotivé dunění a zazářily dva reflektory, vláček byl tady. Vlasta uvážil, že je nejisté, podaří-li se mu s Honzou dojet společně ke kleci a vyfárat, kolem klece bývá ještě větší tlačenice než u vláčku. »Tak ahoj! Zejtra!« volal přes hlavy havířů.

»Jo, zejtra!« odpověděl mu hlas. »A kdyby ne, přijď v sobotu večír do Košíř na Klamovku! Bude tam parta, fajn kluci ... co? Tak jo, večer v sedm! Ahoj!«

Vlasta se nacpal do vagonku a zvážil tu řeč. Zkušený kamarád nejspíš moc nevěří, že je zítra pošle štajgr spolu, jinak by se takhle neloučil. Klamovka ... v Košířích se on, Dejvičák, zvlášť nevyznal. Ale to je jedno. Najde to. Chápal, že mu náhoda přihrála přátelství, jejž by byla škoda, aby probíhalo jen s lopatou v ruce a po pár šichtách zase zaniklo. Vláček sebou trhl a škubavě se rozjel, muklové v předním vagonku se dali do zpěvu textu sice pochybného, avšak na nápěv pochodu hrdinů SNB. Pochytil refrén - Krááádli jsme, kradli, až nás zavřeli... Poté přešli z heroické noty na lyričtější: Sedum let jsem na vandru byl - tři roky z toho v chládku - nic jsem se tam nenaučil - ale šperháky mám v pořádku... Bylo to vícehlasně a Vlasta musel uznat, že zloději nebo ne, jsou docela pěkně sezpívaní.

Pan Artur Hirschmann měl špatné spaní, a trvalo to už dlouho. Válel se beze spánku do dvou do tří v noci a hlavou se mu honily myšlenky, výčitky, obavy, smutky, sebeobvinění, v noci všechno vypadá hůř, než když člověk na stejnou věc myslí za dne. V úřadě dosluhoval, pracoval už jen na podřadných úkolech a dávali mu znát, že i to jen z milosti; kdyby neměl před penzí, dávno by letěl. S tím už se smířil, pokud se vůbec poctivý člověk může smířit s pomyšlením, že celá jeho životní práce byla nakonec k ničemu. Ale dělal mu starosti syn. Vlasta.

Udělali s manželkou něco špatně? Dopustili se nějaké chyby ve výchově, že to teď s klukem takhle dopadá? Ale jaké chyby? On sám mu od malička vštěpoval dvě zásady: jednak sokolské, masarykovské vlastenectví, jednak poctivost, přímost a pravdomluvnost. Přímostí nejdál dojdeš, říkal mu, ne kličkováním a chytračením. Těšilo ho, že Vlastík ta poučení přijal a držel se jich vážně a přesvědčeně i ve věku, kdy chlapci obvykle zmítá puberta, takže mívají sklon zavrhovat všechno, co kdy slyšeli od táty. Uchýlil se od nich později? Ale kdy? Během studia? Byl tehdy, pravda, o něco uzavřenější a méně ochotný zapřádat hovory o Sokolu a o Slovanstvu. Ale podstatnější obrat v postojích ani v názorech u něho nezpozoroval.

Nebo bylo chybou ve výchově zrovna tohle? Měl mu vštěpovat něco jiného? Je pravda, že přímost a pravdomluvnost dneska nejsou zrovna vlastnosti, které by vedly do výšin kariéry, spíš na šachtu a k lopatě, o masarykovském vlastenectví ani nemluvě. Ale to mu měl říkat ... toč se tam, odkud fouká vítr, koukej na hubu těm chytrým a úspěšným a říkej všechno po nich, nauč se mít jeden názor pro sebe a druhý pro vrchnost, poznej, co je užitečné vidět a od čeho je lepší otočit hlavu na druhou stranu... Asi by teď Vlasta nevstával ve čtyři a neběhal k Brusce, aby chytil šachetní autobus, kdyby se to býval naučil. Ušetřil by si vojnu, vystudoval by historii a byl by z něho ... nejspíš nějaký archivář nebo knihovník. Nebo by měl štěstí a zůstal na fakultě jako vědecký začátečník. Stálo by to za to? Co vlastně stojí za to? Kde je hranice úspěchu, pro jejíž překročení stojí za to si pokřivit duši? Nebo nemůže za všechno ani on, ani Vlastík, ale tenhle zvrácený čas, v němž jako by platilo, co dřív bylo důvodem k pohrdání? Nedokázal si odpovědět.

Možná mu měl vymluvit tu historii. Dalo to nějakého běhání a shánění styků, než ho na ni dostal, naštěstí ještě tenkrát seděli někteří jeho dobří známí na dosti významných místech, takže se to nakonec povedlo. Jenže na historii, na filozofii a jiných takových směrech je tlačenice, a ta nekončí ani přijetím na fakultu. Tam nestačí složit zkoušku z marxismu-leninismu a pak se věnovat už jen svému oboru. Je nutno být komunista, a to komunista zapálený, aktivní a iniciativní. Jací to asi budou lidé, Bože můj, kteří tohle všechno snesou a spolknou a stanou se historiky národa! Jak budou v jejich rukou vypadat české dějiny! Asi se stalo, co se stát muselo, pan Hirschmann si nedovedl představit, že by tohle měla být Vlastova cesta. Přesto se snažil vyzvědět, zač synka vyhodili, ale dařilo se mu to jen zčásti. Třeba se mu jen nezdálo pojetí historie, domýšlel se, jak se jí teď rozumí. Třeba jen někde zbytečně moc mluvil. Ale možná také odepřel nějakou tu aktivní a iniciativní činnost, například na někoho dávat pozor, referovat, co si studenti mezi sebou povídají a kdo s kým se stýká. Jistě, mohl se tomu vyhnout, kdyby šel studovat například chemii. Nebo ještě líp zemědělství neboli hnojařinu, tam berou každého i bez známostí a nikoho nevyhazují, protože komunisti potřebují zemědělské odborníky, když vyhnali sedláky, kteří polím a kravám rozuměli i bez univerzit. Ale on respektoval synkovo přání, a to byla chyba.

Postupně se přece jen dozvěděl některé podrobnosti. Vlastovi se sokolská přímost nevyplatila ani během studia, ani pak, když ho vyhazovali. Mohl ještě přejít na některou jinou, kádrově ne tak náročnou fakultu, ale on si prý před prověrkovou komisí otevřel hubu, napomenuli ho, takhle svazák a budoucí komunista nemluví, dokonce ani když mu pracující lid projeví nedůvěru, i pak že má své pochybení uznat a sloužit věci socialismu na jiném místě. Jenže místo aby se sebekriticky kál, milý Vlasta se rozpálil, před očima komise roztrhal svůj svazácký průkaz, sekl s ním o zem a řval něco o tom, co mu všichni můžou i s celou věcí socialismu políbit. Z toho už ho pan Hirschmann ovšem vysekat nemohl, i kdyby mu jeho vlivní přátelé ještě bývali zůstali. Vlastík pak bez velkých průtahů putoval na vojnu, k technickým praporům, které už tou dobou sice z velké části ztratily zlopověstnost někdejších černých baronů, ale zápornou čárku do kádrových lejster a dva ztracené roky znamenaly také. A po vojně ... co s takovými. Ptal se nejdřív po úřadech a výzkumných ústavech, pak po fabrikách a po dílnách, leckde mu slíbili místo, ale ovšem, lidi my potřebujeme, ale za týden už o něm zase nikdo nechtěl vědět. Že prý se uvidí a že se ještě musí na tuhleto a na tamhleto počkat, jak se tak říká vždycky, když někde nechtějí žadatele vyhodit rovnou. Nakonec zbyla ze všech možností jen poslední, šedivý keř, v němž pták kádrovák snad ani nehnízdí, a když, je mu všechno jedno: šachta. »Takovejch tady je,« řekli mu v kanceláři, když se opatrně zmínil o zdroji svých potíží. Takovejch je. Kolikrát mu bylo vyslechnout tuto konejšivou větu zoufalců. O něco víc mu pomohl jeden z otcových přátel, nesedící sice na žádném vlivném místě, ale člověk životem zkušený a moudrý. »Mladý muži,« řekl mu s lehkým úsměvem vědoucího, »jste momentálně v tíživé situaci. Ale časem se z ní stane jen epizoda ve vašem životě. Něco dalšího se z ní vyvine a něco vám i přinese. Uvidíte, nakonec nebudete na dnešek vzpomínat ve zlém.«

Epizoda. Neměl v to sdělení valnou důvěru, ale občas se jím těšil. Netrvalo ani tak dlouho a předpověď se začala poznenáhlu naplňovat, na temném obzoru kádrového ztracence se přece jen začaly ukazovat světlejší pruhy. Starý pan Hirschmann o nich dlouho nevěděl, a když něco začal tušit, nebyl z toho dvakrát šťastný.

Že má Vlasta někde holku, to z různých náznaků vypozoroval a také schvaloval: on v jeho věku už byl dávno ženatý, teď si mládež dává moc na čas a národ potřebuje posílit. Divnější už bylo, že se Vlasta o své holce doma nezmiňoval, a když už to jinak nešlo, všechno zamluvil nebo honem někam zmizel. Paní Hirschmannová, k níž býval sdílnější, z něho vynaložením vší mateřské naléhavosti nedokázala vymámit ani jméno té holky. Vědělo se jen, že není z Prahy; sobotu Vlasta většinou prospal, zvlášť po noční šichtě, ale v neděli hned brzy ráno vstal a běžel na vlak. Jednou mu paní Hirschmannová při třídění prádla našla v kapsičce od košile lístek do Liberce; tam tedy jezdí za tou holkou. Ale důvod vyhýbavosti tím nalezen nebyl.

Až nakonec všechno prasklo. Nebo ani neprasklo, ale Vlasta to vyklopil sám, protože už toho měl také dost, pořád takhle před rodiči uhýbat. »Jmenuje se Heidemarie Freitagová,« postavil se zmužile před otce. »A je to Němka. Z těch, co je neodsunuli, protože to byli odborníci a oni je potřebovali.«

To ovšem byla pro pana Hirschmanna značná rána. Snad to Vlastu přejde, zadoufal. Jestli ne ... to by dostal do rodiny pěkné příbuzenstvo, ani představit si to nadělení nechtěl. Přemýšlel nad nastalou situací z mnoha stran, až si musel přiznat, že se mu hroutí zase jeden ideál. Nebo ani ne ideál, jako jeho použitelnost.

Němci, Sudeťáci. Skopčáci, jak je sám pro sebe i mezi známými nazýval. Sokol i jiné národní spolky už stačil komunista zakázat, zrušit, nebo je aspoň předělat ke své potřebě a tím zbavit významu, ale pan Hirschmann byl z generace, v níž ještě kvetly a plnily česká prsa hrdým, odbojným vlastenectvím. Bůh je s námi, kdo proti nám, toho Perun smete, zpívalo se v sokolovnách i na pláních cvičišť, a každému bylo zřejmo, kdo je proti nám, a tím předurčen Perunovi k smetení. Plné jednoty v tom nebylo, ale většinové mínění mělo za nepřítele národa Němce, Skopčáka. Kdyby bylo tolik Němců, co je čertů v pekle, zazníval bojovnou odhodlaností předchozí verš téže písně. Byli však i tací, kteří za něj pokládali žida, žhidáka. Do vlastenecké hrudi páně Hirschmannovy se vešel ten národní nepřítel obojí; byloť mu známo, že Němec projevuje svou vrozenou zlobu sklonem k panovačnému násilí a bušením prušácké boty o dlažbu, kdežto slizký žid tahá z pozadí za nitky nečistých kšeftů a dochází moci nad slovanskými národy lstí a podvodem. Nechuť pana Hirschmanna k tomuto temnému živlu posilovalo i vědomí, že jeho vlastní jméno je výrazně židovské, dokonce i s tím podezřelým křestním jménem Artur, za něž nebyl svým rodičům nikterak vděčen. Nejednou zachytil slova »ten žid«, když se o něm kolegové na chodbě bavili a mysleli si, že je neslyší, což ho přimělo k úvaze, neměl-li by se vydat na úřad a požádat o změnu. Svěřil se svému známému právníkovi, že hodlá přijmout jméno Vítězslav Jelínek, avšak nedostalo se mu očekávané odpovědi. Právník děl, že je s tím běhání, že by si musel nechat přepsat všechny doklady, že úřad dává souhlas ke změně příjmení jen ve velmi naléhavých případech a křestního jména skoro nikdy, ostatně Jelínek že si nechává říkat každej druhej žid. Tím znechucen upustil pan Hirschmann od své představy, což ovšem neznamenalo, že začal milovat své jméno a tím méně semitskou rasu.

V jistém odstupu za těmito dvěma úhlavními zloduchy stáli v pojetí pana Hirsch- manna Maďaři, ano, a také Poláci; jeho sestra se vdala kamsi ke Třinci a uměla vyprávět leccos o tom, jak po Mnichovu řádily polské bojówky na Těšínsku. Niech pan sie wynosi, s těmi slovy prý vyhazovaly po polsku zdvořile, ale tím násilněji české hospodáře z beskydských chalup. Bylo zjevné, že přátel český národ téměř nemá, a když, velmi vzdálených. Ani západní spojenci se k nim nedali počítat; za Maďary a Poláky sice v pořadí zloduchů nenásledovali, což však je nezbavilo jeho nedůvěry, ba opovržení: Anglie a Francie nás, jak známo, v řečeném již Mnichově zradily. Bylo by vlastně na pováženou, mít na všech stranách jen samé nepřátele a zrádce, nebýt slovanského Ruska. Slovanství bylo panu Hirschmannovi záštitou proti zlobě Germánů i mezinárodního židovstva. Byl si jist, že ať je bolševické Rusko jaké je - za bolševiky by jinak pětník nedal - je především slovanské. Když jednoho květnového dne na konci války ta slavná hodina udeřila, s narychlo utrženou bezovou větvičkou v ruce a se slzami pohnutí v očích spěchal uvítat sovětské tanky, projíždějící Velvarskou ulicí někam do Holešovic. To byla poslední chvíle, do níž jeho ideály vytrvaly neporušené.

(Květen 1945)

Stalo se, že se kdesi v Bubenči vytvořila zácpa a vítězné tanky se zastavily. Pan Hirschmann využil čekání k tomu, že poodešel stranou do stínu, bylo toho dne na květen dost horko. Pozoroval, jak rudoarmějci jeden po druhém slézají z tanků a rozhlížejí se kolem. Jeden se přiloudal blíž, ulpěl na něm pohledem a sjel jím někam pod rukáv. »Davaj časy,« děl tónem, jejž si nebylo lze vysvětlit jinak než jako příkaz. Pan Hirschmann mu celý popletený strkal bezovou větvičku, ale rudoarmějec s ní zjevně nebyl spokojen; zatvářil se posupně, zašermoval samopalem a jednoznačným gestem ukazoval na páně Hirschmannovy hodinky. »Dejte mu je, pane,« zašeptl někdo za ním. »On by vás moh zastřelit. Jsou to svině asiatský, zlodějský.«

Pan Hirschmann si pak tu příhodu vysvětloval všelijak. Skutečně vypadal ten loupeživý soldát jaksi šikmooce, což mu poskytlo jistou útěchu; Slovan by se jistě choval jinak, nebo by aspoň nestahoval lidem z rukou hodinky. Ale jak dny šly, množily se i jiné zprávy a pověsti. Slovanské rčení davaj časy se stalo příslovečným, ale nebyl to pouze řečený předmět, v němž vítězové nalézali zalíbení; rovněž zdaleka ne každého bylo možno omluvně zařadit mezi Asiaty. Bylo až s podivem, co všechno se vejde osvoboditelům do jejich tanků a jiných povozů, a bylo nebezpečné jim chtít něco vysvětlovat. Co se ostatně týkalo hodinek, daly se při troše štěstí získat zase zpět, i když ne tytéž. Leckterý osvoboditel měl hodinek od zápěstí až po loket, občas je odpínal a přikládal k uchu, zkoumaje, jestli jdou. Když nešly, hodil je přes rameno, neboť život ho neseznámil s principem natahování. Mnohý z pražských kluků, šmejdících ulicemi a shánějících vystřílené nábojnice i jiné pozůstatky květnových bojů, tak přišel ne k jedněm, nýbrž hned k dvojím či trojím hodinkám. Jiná válečná kořist nepřestála osvobození tak nepoškozeně; byl kupříkladu spatřen rudoarmějec, jemuž cosi začalo zvonit za zády. Spěšně shodil ranec, vysypal z něj budík a s pokřikem - »čort!« jej rozstřílel na střípky plechu a koleček. Nedalo se popřít, že kulturní úroveň osvoboditelů není zvlášť ohromující. Pan Hirschmann, ještě stále hledající omluvu a vysvětlení, došel k závěru, že sovětské velení zřejmě vyslalo do Prahy nějaké podřadné jednotky, složené ze zaostalých, denaturovaným lihem páchnoucích individuí. Nechtěl věřit, když mu bylo řečeno, že jde naopak o jednotky velmi elitní a že na venkově, zvlášť na Moravě, je to ještě mnohem, mnohem horší. Ale to byl jen první a nikoli nejtěžší úder páně Hirschmannovu přesvědčení. Druhý a ničivější měl přijít o málo později.

Pátého května v ranních hodinách započalo povstání pražského lidu proti německým okupantům a z rádia se ozývaly dramatické výzvy o pomoc. Pan Hirsch- mann vzal ve sklepě železnou tyč a vědom si své vlastenecké povinnosti se obřadně rozloučil s manželkou, nedbaje ani jejích slz, ani označení za blázna starého bláznivého. Zmužile vykročil na pomoc ohroženému rozhlasu, ale brzy seznal, že nebude tak snadné se k němu dostat. V Dejvicích kolem techniky a v Podbabě u sladovny se silně střílelo, čemuž se jen stěží dalo vzdorovat železnou tyčí. Naštěstí šel kolem mlékař Vitásek, sotva k poznání v hasičské přílbě a s loveckou dvojkou přes rameno. Bylo známo, že pan Vitásek ve svém sklepním krámku nejenže cmrndá už tak dost řídké přídělové mléko vodou, nýbrž je i velký komunista. Avšak být komunistou v těch osudových chvílích nevadilo, ba zdálo se být jakousi kvalifikací. Pan Hirschmann se mu svěřil se svou těžkostí, ale mlékař byl názoru, že není nutno se hnát kolem techniky a jiných nebezpečných míst k rozhlasu, nýbrž je strategicky vhodné vytvořit hnízda odporu přímo zde na Hanspaulce. Shromáždili se i jiní mužští a jali se podřezávat akáty na kraji zalesněného svahu, k tomu navláčeli popelnic, vytrhaných obrubníků a dlažebních kostek, starého nábytku a jiných předmětů, až vytvořili barikádu napříč ulicí Nad Šárkou. Na ní pak setrvali po všechny revoluční dny, během nichž jednak odcházeli domů na svačinu a k polednímu odpočinku, jednak stáli na stráži, kdyby se ukázal fašistický nepřítel. Fašistický nepřítel však nepojal úmysl uchvátit ulici Nad Šárkou, takže si paní Hirschmannová úlevně vydechla a nechala svého chotě té hře, takoví holt jsou mužští. Přesto, bez dalších následků to nebylo.

Brzy po dni osvobození potkal pan Hirschmann mlékaře Vitáska znovu, a to ve skupině mladších mužů, oděných v uniformy pískové barvy a ozdobené na rukávě červenou páskou s písmeny RG. Na řemeni přes rameno už nenesl loveckou dvojku, nýbrž opravdovou vojenskou flintu, a hleděl ocelově. Pan Hirschmann, naplněn ještě z barikádnických dnů pocitem dobrého chlapského přátelství, se ho zeptal, co ta písmena značí, a dostalo se mu odpovědi, že Revoluční gardy. Jaké hnutí mysli ho v té chvíli popadlo, si později nedovedl vysvětlit, ale dějiny zaznamenaly, že pan Hirschmann uchopil mlékaře za klopu a žádal naléhavě, aby směl být také přijat do toho vlasteneckého sboru. Mlékař Vitásek si ho několikrát změřil odshora dolů a zase zpátky, jako by se mu něco nezdálo, načež mávl rukou a pravil: »Ale tak pojď.« Na otázku, kam že má jít, odpověděl stručně: »Uvidíš.«

Pan Hirschmann pak uviděl, že ho přivedli do jakési boudy, kde vyfasoval rudou pásku na rukáv. Pískových uniforem z pozůstatků Rommelovy pouštní armády leželo na hromadě dost, ale velitel Vitásek poněkud znechuceně odhadl jeho úřednický bříšek a pravil: »Uniformu a zbraň dostaneš pozdějc. Teď si vem tohle a poběž.« S těmi slovy mu vtiskl do ruky mohutný gumový obušek. To byl okamžik, na nějž si pan Hirschmann po celý zbytek života nerad vzpomínal, a když, doprovázel vzpomínku slovy: »Že já hovado...« Neboť na rozdíl od mnoha jiných obsahovala jeho duše nejen vlasteneckou dychtivost, nýbrž i stud a svědomí.

Na plácku před skladem se mezitím shromáždilo kolem dvaceti mužů v pískových uniformách i bez nich. Bylo zjevné, že titulu muže mnozí z nich ještě zcela nedorostli; pana Hirschmanna se zmocňovaly rozpaky i jisté rozladění, když se k nim měl přidat, neboť si připadal jako pan učitel na školním výletě. Nijak si ho nevšímali, vypukajíce co chvíli v křaplavý smích nad jakýmisi příhodami, jejichž útržky pan Hirschmann pochytil, ale nebyl z nich chytrý. Poté se ozval povel - poznal v tom ostře velitelském vyštěknutí hlas mlékaře Vitáska - mládež kolem něho se zarojila a poněkud neuměle, avšak ukázněně vytvořila trojstupy. Ozvalo se nové vyštěknutí a trojstupy se daly v chod, přičemž někdo vzadu přišlápl panu Hirschmannovi patu. »Srovnej si haksny, vole,« doprovodil slovně ten výkon. Šlo se pak stezkou v úhoru ke kruhovému náměstí a ještě dál ulicemi, až dopochodovali k místu, kde byla dlažba v širokém pruhu vytrhaná a ulici přetínal zbytek mohutného zátarasu. Na chodníku i pod ním porůznu ležely vystřílené nábojnice a obrubník se tměl skvrnami zaschlé krve, zřejmě zde revoluce neprobíhala tak komfortně jako u barikády v ulici Nad Šárkou.

Nejdivnější byly ale postavy, plazící se po kolenou i po všech čtyřech mezi dlažebními kostkami a v zoufalém úsilí se snažící je snést na hromady. Nevedlo se jim to příliš, protože z jakéhosi důvodu nemohly nebo nesměly vstát. Byly oděny v potrhané hadry a lebky měly holé, opatřené dehtem vyvedeným znamením hákového kříže. Týž emblém, jenže bílý, nakreslený vápnem, jim zdobil záda. Mezi nimi procházeli vzpřímení muži v pískových uniformách a tu a tam přetáhli některou z těch plazících se postav pažbou pušky nebo obuškem, podobným tomu, jejž třímal v pravici pan Hirschmann. V takových chvílích se ozývalo zasténání někdy mužského, jindy ženského hlasu, z čehož se dalo usoudit, že ty dohola opižlané, dehtem natřené lebky náleží lidu obojího pohlaví. Stranou leželi v různých pozicích ti, kteří už se ani neplazili, dobití a zkrvavení, někteří jevící chabé známky života, jiní už ani nejevící.

Němci, uvědomil si pan Hirschmann, když se probral z prvního otřesu. Němčouři. Odvěký nepřítel, nyní tedy konečně potřený a pokořený, jak bylo snem mnoha vlasteneckých generací. Konečně je smetl Perun. Ale místo aby jeho slovanská duše zajásala triumfem, zmocnila se jí ošklivost, a jakkoli si to zatím neuvědomovala, soucit. Ze soucitu se začalo vyvíjet rozčarování, z něj hněv a zároveň tupý pocit bezmoci, protože scéna před ním zjevně náležela k doprovodným jevům vítězství stejně jako hodinky kradoucí rudoarmějec, a on na tom nemohl nic změnit. Později, již ve vysokém věku, občas slýchal mluvit o výsledcích druhé světové války, jež nelze zpochybnit; tu se mu zjevovaly řečené výsledky v podobě plazících se postav s hákovým křížem na holých lebkách a vracel se mu truchlivý pocit bezmoci. Další úvahy mu přerušila jednak skutečnost, že musel potlačit dávení, jednak řízný povel: »Vystřídat!«

Na to znamení se trojstup rozptýlil, rudými páskami ozdobení mladíci vtrhli mezi mlčenlivé postavy a jali se je s radostným výskotem bít. Jeden z nich se zarazil, spatřiv pana Hirschmanna stojícího sklesle u kraje chodníku.

»A co ty tady čumíš? Je ti jich líto nebo co?«

Kdyby byl pan Hirschmann ducha hrdinného, připraveného obětovat se za ideál pravdy a lidskosti, byl by odpověděl, že ano. Že mu ještě nikdy nebylo nikoho tak líto. Rovněž by patrně vyřkl něco o zbabělcích, kteří se odváží bít do nepřítele, až když klečí na kolenou. Avšak pan Hirschmann byl jen obyčejný člověk. »Ne,« pravil. »Musím na záchod.«

Nedbaje zlověstných pohledů revolučního gardisty, pronášejícího cosi o mněsezdá kolaborantovi, zašel za roh a ubíral se přitisknut ke zdi tak daleko, až našel vrata průjezdu. Vnikl dovnitř, svlékl z rukávu pásku s písmeny RG a pověsil ji s povzdechem na kliku. Nato otevřel popelnici a štítivě do ní vhodil gumový obušek. Posléze opatrně vyhlédl ven, nespatří-li někde pískovou uniformu, ale nespatřil nic, ulice byla prázdná. Spěšně se po ní vydal, ještě stále se ohlížeje. Mezi bloky budov vysoké školy technické potkával větší i menší skupinky horlivě rokujících občanů, ale obešel je, zahnul kolem katolického semináře a vzhůru stezičkou v hrušňovém sadu, až dosáhl svého příbytku. Tam se vrhl na pohovku, přikryl si hlavu polštářem a nezměnil tu polohu, ani když ho paní Hirschmannová vybídla, aby vstal a snědl si tu polívku, že je zdravá a výživná, ta že ho postaví na nohy. Měl nevývratný pocit, že ho nemůže postavit na nohy v životě už nic, takže bude muset strávit jeho zbytek v této pozici. Mimoto ho začala zaměstnávat obava, co řekne, až potká mlékaře Vitáska.

Ta chvíle skutečně po málo dnech nadešla, neboť nevydržel s polštářem na hlavě déle než do pozdnějšího odpoledne, načež vstal a šel sníst tu polívku, aby byl pokoj. Jak se dalo čekat, mlékař a nyní velitel jednoho z oddílů Revolučních gard na něj pohlédl nevraživě a děl: »To si vodsereš, ty hajzle. Ten bejčák zaplatíš.«

A vzdálil se, ponechav pana Hirschmanna v nejistotě, myslel-li to se zaplacením bejčáku doslovně, nebo spíš obrazně, což by bylo horší. Bylť čas, v němž se ledakdo stal kolaborantem i z menší příčiny, než že zahodil do popelnice zbraň, již mu svěřil vítězný lid. Pan Hirschmann se už viděl na kolenou s potupným znamením na oholené hlavě, avšak osud rozhodl jinak. Mlékaře už pak nikdy nespatřil, a co se o něm za delší čas doslechl, znělo úlevně: hrdinu revolučních bojů Vitáska prý zavřeli za nějaké krádeže. To mohlo být zvláštní, jelikož bylo známo, že bojovníci Revolučních gard vylamují byty Němců a zrádců a odnášejí si z nich všechno, co se jim zlíbí, aniž jim vzdáleně hrozilo byť i pokárání. Avšak i v hvězdných chvílích národů platí, že je nezdravo krást pod nosem ještě většího zloděje. Velitel Vitásek se prý dostal do rozepře s kýmsi, kdo na to nevypadal, ale měl styky na vnitru, dokonce snad v kanceláři samotného ministra Noska. Údajně šlo o dva perské koberce, jeden psací stroj a nějaké kožichy, což by nebylo nic moc; ale jelikož u toho padla slova o sviních a kurvách, ba dokonce snad i nějaká facka, bylo nabíledni, kdo nakonec co odsere. Paní Vitásková, utahaná, kostnatá a zlá ženská, požívající v okolí pověsti drbny a báby princmetálové, obdržela po nějakém čase z příslušných míst vyrozumění, že její choť ve vyšetřovací vazbě podlehl selhání činnosti srdeční. Byl to neduh tehdy i ještě dlouho poté velmi rozšířený, obzvláště ve vyšetřovacích vazbách.

Ani pak nezměnil pan Artur Hirschmann svůj názor na Němce, na to byl příliš zakořeněn ve svém starodávném vlastenectví, vyjadřujícím se vírou v obklopení nepřáteli. Ale neměl rád, když na takové věci přišla řeč, a zamlouval je. Dlouho doufal, že nikdy už nebude mít s Němci co dělat, ani s oholenými a dehtovým hakenkrajcem opatřenými, ani s těmi zjevně spokojenými a dobře živenými, co se teď procházejí po Karlově mostě s velkými fotoaparáty na břiše a chodí hlaholit do pivovaru U Fleků. Synovo odhalení udělalo té naději konec.

Vdova Vitásková pak vedla živnost svého hrdinského muže ještě dlouhých dvacet let, arci znárodněnou a opatřenou štítem Mléko - vejce - sýry. Pak skončilo i to, jednak že paní Vitáskovou pohltil domov důchodců, jednak že mlékárnám učinil konec pokrok. Přišel čas, kdy byly nahrazeny samoobsluhami; tam se mléko už nenabíralo z velkého plecháče mírkou do bandasky, nýbrž se prodávalo v sáčcích z umělé hmoty. Sáčky občas praskly a znečistily vnitřek nákupní tašky, a jest zaznamenáno, že jistá Běhounková Alžběta komentovala ten jev zvoláním: »Posraný komunisti!« I zanikl krámek někdy páně Vitáskův a stala se z něj jakási garáž. Když se po dlouhém čase opět obnovilo podnikání v zemích českých, divili se ti, kteří ta léta ještě pamatovali, jak v takové těsné a tmavé díře mohla existovat živnost schopná uživit rodinu.

(Květen 1963)

Toho nedělního odpoledne stoupal Vlastimil Hirschmann stezičkou vzhůru k restauraci v podobě středověkého hradu zvaného druhdy Habsburská, nyní však Liberecká výšina. Což se zajisté lépe hodilo k času, jenž se již vypořádal s přežitky feudalismu v názvech hospod. Stoupalo se mu poněkud svízelně, neboť se držel v těsném objetí s tmavovlasou dívkou úzkého obličeje a trochu ostrých rysů, nepopiratelně však velice hezkou.

»Ty, Heidi...« začal váhavě, »z toho bytu asi nebude nic.«

»Ne?« pravila nevzrušeně.

»Že prý se teprve mají stavět ... a pro tříleťáky že jich beztak nebude dost, takže...« a býval by toho napovídal stejně omluvným způsobem víc, kdyby si nevšiml, jak neúčastně Heidi přijímá tu Jobovu zvěst. Skoro jako by o žádný byt nestála. Zarazilo ho to, protože kdo by dneska nestál o byt, zvlášť dva mladí lidé, zaobírající se myšlenkou stvrdit svůj vztah aktem na příslušném úřadě. »Heidi?«

»Co?«

Uvolnil sevření kolem dívčina pasu. »Pojď, posadíme se ... třeba tuhle na ten kámen ... ale jo, sedni si, to se opráší, já se tě musím na něco zeptat.« Zaváhal trochu, zaznamenav její tázavý pohled. »Heidi ... tobě nevadí, že chodíš s klukem, který nemá vůbec žádnou budoucnost?«

Položila mu dlaň na koleno. »Možná by mi to vadilo, kdybych nebyla Němka. Takhle ti rozumím. Odmalička vím, co to je, být vyvrženec, ve škole, na ulici, všude mi to dávali znát. A velkou budoucnost taky nemám, Vlasto, ještě teď mají Němci svůj strop. Leda sedět v účtárně a psát numera do lejster, a to ještě ze známosti.« Odmlčela se. »To mi spíš vadí, že vždycky v neděli dopoledne přilítneš z nádraží a večer už zase musíš jet. Opravdu tě nenapadá nic lepšího než ta šachta?«

»Copak o napadání,« uchechtl se trpce. »Napadalo by mě toho dost. Ale zatím nevím...«

»Já bych možná věděla. Třeba by tě náš šéf vzal do skladu, kdybych mu řekla. On je to komunista, ale jinak slušný člověk. A bydlet bychom zatím mohli u našich. Co?«

Neodpověděl hned. Pravda, člověk v jeho postavení si nemůže moc vybírat, a ve skladě ... aspoň by to nebyla ta příšerná, špinavá dřina, a k tomu na směny. Vydělal by asi míň, ale o tolik taky ne, ono se toho o hornických platech moc napovídá, ale ve skutečnosti jsou spíš žalostné. Leda by se dostal na předek, jenže tam brigádníka tříročáka nepustí. Bydlet v Liberci by mu také nevadilo, odejít od rodičů jednou musí a Jizerské hory na jedné straně, Ještěd na druhé ... měl je rád. Snad žádné jiné české město nemá tak pěkné okolí. Jen jistá maličkost ho v Heidině návrhu zarazila. To slůvko zatím. Věděl, jak to u Freitagů vypadá: malý domek uprostřed kolejí, všelijakých rour, křovin a býlí na konci továrního pozemku, kde původně bydlíval vážný, dokud firma takového muže potřebovala. Po válce rozestrkali do podobných objektů Němce, které z různých důvodů nechtěli odsunout, když jim předtím zabavili všechno až na to, co měli na sobě. Prý mívali Freitagovi hezkou vilku v Ruprechticích, ale Vlasta ji neviděl, Heidi neměla náladu mu ji ukazovat.

»Já ti holka nevím. Kdyby to jinak nešlo ... ale copak se můžeme vašim nacpat do bytu? Na kdovíjak dlouho, jaképak zatím, nedělám si žádné naděje. Jsou to hodní lidé, ale... My bychom jim překáželi a sami bychom pro sebe těžko našli vlastní koutek. Ty víš, jak končívá bydlení mladých se starými. A kdyby přišly děti ... ne. Až teprve kdyby nezbývalo vůbec nic jiného. Ale bál bych se, že...« Raději nedopověděl.

Dívala se chvíli do země. Pak vstala a uhladila si sukni. »Pojď dál. Musím ti už konečně něco říct.« Šel za ní celý nesvůj, co že mu chce Heidi říkat, vytušil z jejího náhlého, energického pohybu, že to nebude žádná maličkost. Krátce pod vrcholem stoupání se zastavila a obrátila se k němu pohledem jaksi tvrdě odhodlaným. »Myslím, že ještě něco zbývá. Musíme o tom spolu mluvit.«

»O čem? Co zbývá?«

»Odejít. Už dlouho jsem ti to chtěla povědět.«

»Odejít ... kam?«

»Tam,« mávla rukou do neurčita. Polední slunce vrhalo jejich stíny k severu, ale tam Heidi neukazovala. Vlasta odpočítal čtvrt kruhu doleva a s jistým mrazením zjistil, že mu vychází západ.

Koukejme, pomyslel si. Nějak často poslední dobou slyším tuhle věc, nejdřív Honza a teď i Heidi. A to jsem si myslel, že bych ji musel přemlouvat. Na vrcholu byli sami, hradní hospoda se nacházela ve velmi sešlém stavu a nikdo ji nenavštěvoval. »Ještě pořád nevím,« řekl, hledě do kraje. »Máš asi pravdu a bylo by to ze všeho nejrozumnější. A ztratit nemáme co. Jenom ... podívej se, jak je tu pěkně. Jsem tady doma.«

Poprvé ji viděl tak rozhořčeně vážnou. »A ty si myslíš, že já tady doma nejsem? Že se mi odtud bude odcházet lehko? Vy Češi ještě houby víte, co je to domov. To člověk pozná, až když sedí na dvacetikilovém kufírku a čeká, kdy ho strčí do dobytčáku a vyvezou pryč.« Odmlčela se, jako by k něčemu sbírala kuráž.

»Odejděme, Vlasto. Tohle je prokletá země.«

»Prokletá? Jak? Kým?«

»Necítíš to? Všude tady kolem, ve vzduchu i v kamenech? Je tu prokletí. Zůstalo tu po těch, co je odtud hnali. To hned tak nezmizí, protože prokletí může vzít zpátky jenom ten, kdo je vyslovil. A někdy ani on ne.«

»Ty na takové věci věříš?«

»Nevím, jestli věřím. Ale podívej se kolem sebe. Rok od roku je všechno rozpadlejší a šerednější, jako tahle hospoda. Rány v krajině, a nezacelují se, ještě za sto let bude znát, kde bývaly Sudety. Kletby působí, když je v zoufalství vyřkne tolik set tisíc lidí.«

Cítil, že nedokáže najít odpověď. Jeho táta by jistě nějakou našel, ale Heidi by se s ní nejspíš nespokojila. On ostatně už také ne.

Luděk Frýbort: Mlýny boží a ďáblovy, ANNONCE, k. s., Praha 2006, ISBN 80-900125-9-0, stran 488, doporučená cena 349 Kč

Zpátky