Únor 2007

Musíte být trochu kníže

Luděk Navara

Pan Schwarzenberg seděl nedávno na místě, kde teď sedíte vy, říká Jiří Gruša, dnes ředitel Diplomatické akademie ve Vídni, školy zaměřené na studium diplomacie. Tak začal rozhovor o „křehkých česko-rakouských vztazích“, jak je nazval prezident Václav Klaus. A také o diskusích kolem ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Jiří Gruša ho přemlouval, aby funkci vzal. „Pana Schwarzenberga znám nejméně čtvrt století,“ říká.

Bude dobrým ministrem zahraničí?

Divím se, že se jím ještě nestal. Bylo by to bývalo chytré hned po pádu komunismu. Učím diplomacii a úkolem ministra zahraničí je mít dobré vztahy a slušné chování.

To, že bydlí občas ve Vídni, vadí, nebo nevadí?

Jak komu. Bydlí občas i v jižním Rakousku. Jeho rodina je rod zabydlený v domě jménem Evropa nejméně od čtrnáctého století.

Pana prezidenta také znáte.

Samozřejmě. Uveřejnil jsem jeho první text, když byl mladým chytrým studentem. Recenzi v Tváři.

Ptám se proto, že jemu Schwarzenbergova vídeňská adresa vadí.

Možná, když se někdo jmenuje Klaus, musí být větší vlastenec než Schwarzenbergové (úsměv). Klaus je časté rakouské jméno. Pravděpodobně z Kraňska.

Odhlédněme od původu prezidenta. Jakým bude Schwarzenberg ministrem?

To záleží i na tom, jakého má prezidenta. Šéf diplomatů potřebuje diplomatického šéfa státu. Diplomacie nemá černobílé vidění světa. Musíte zastupovat svůj stát, ale také stát rovně jako osoba. Dnešní stále propojenější svět redukuje vrozené pravdy a dělá z nich jakousi širší souvislost. V tomto ohledu má Schwarzenberg knížecí předpoklady. Umí skvěle česky, německy. Také anglicky a francouzsky. Má jméno, které něco znamená. Spojitost Schwarzenbergů s českou zemí byla nenacionalistická. Měli zásadu, že když někde jste, musíte umět řeč tamních lidí.

O Schwarzenbergovi měl prezident pochybnost kvůli „křehkým vztahům s Rakouskem“. Jsou takové?

Každé vztahy jsou křehké. Zvláště ty trvalejší. A žádné nejsou propojenější než česko-rakouské. Do Brna pojedete Brněnskou ulicí a chvílemi nebudete vědět, jestli jste ve Vídni, Brně či v Praze. Životní styl, mentalita, humor, psaní knih, architektura včetně nádraží, chaloupek a zámků, to zůstalo stejné. Samozřejmě, zůstala z české strany zatrpklost, protože Rakušanům se nepodařilo na konci monarchie včlenit své slovanské národy řádně a včas do konceptu moderní státnosti.

Rakouský tisk se o vás nedávno zmínil. Jmenování Čecha do čela akademie prý ukazuje otevřenost. Jako kdyby nepřímo říkali, že v Česku jsme do sebe zahledění „balíci“. Jsme?

To, že tady sedíme a děláme tento rozhovor, ukazuje, že ne. V porovnání s ostatními novými státy střední Evropy i většinou starých členů EU je česká společnost, co se týká nacionalismu, evropštější. Což mne uklidňuje. I když to neznamená, že naše politika neprovozuje to, co bychom nazvali vrtáním se v dějinné žumpě. Když vzbudíte včas určité emoce, můžete na ně sázet. Hloupost je masovější než chytrost a dobré skutky jsou náročnější než zlé. Ale existuje určité povědomí, že v zámku nemůžete říkat to, co v chalupě. To je to, co Schwarzenberg přináší. Odkaz na český zámek - a my potřebujeme sebejistou skromnost panského chování.

Jste prvním cizincem v čele tohoto ústavu. Neznamená to, že i Rakušané dříve byli „balíky“?

Jediný rozdíl mezi Rakušany a Čechy je, že nacismus či komunismus netrvaly v Rakousku padesát let, nýbrž delší dekádu. Při vší vzájemné podobnosti se zde uchoval společenský kontext. Vznik moderního českého národa byl obnovou jeho politických elit částečně navzdory elitám staré monarchie. Když se to povedlo, přišel rok 1938 a od té doby až do roku 1989 nám byla prováděna negativní selekce. Kdo něco měl, uměl, chtěl, vynikal, byl vyčleňován. To je dodnes rozdíl, tady v Rakousku nemůžete určité věci udělat čistě buransky.

Co k nám cítí rakouský „balík“?

Je překvapen blízkostí a podobností. Někdy má špatné svědomí. Proč jsme to ve středu Evropy tak podělali? Pak se v něm může projevit stará zlost na Čechy. Kdo nehledá jiné viníky tam, kde cítí svou vinu? A kdo si nedělá legraci z jiných radši než ze sebe? Ve Vídni fungovalo skoro sto let divadlo, v němž český přízvuk určoval komické figury. Může se objevit vzpomínka na českou uklízečku, kuchařku. Jestli Češi kdy ukázali, že už nejsou národem kuchařek, tak to bylo právě jmenováním Schwarzenberga. Říkáme tím - ano, jsme páni. Vždycky jsme byli a budeme.

Podle předsudků nás vnímají Němci a Rakušané jako potměšilé a malé lidi. Platí to ještě?

To je devatenácté století: malý pilný Čehoun, rychle se naučí jazyk, rychle všechno slíbí. Ale v krizi se na něj nemůžeš spolehnout... Je to stejný soud, jako když si říkáme, že Němčour je náfuka, nešika a fanatik... Dnes už ale cítíme občas rozpaky, když někomu něco podobného uklouzne. Jinak by se Evropa nemohla sjednocovat.

Podívejme se na ty „křehké vztahy“ a vyjmenujme problémy. Začneme Temelínem?

Asi ano. Rakouský přístup k atomové energii je výjimečný. U Dunaje stojí atomová elektrárna, zastavená těsně před spuštěním. Kancléř Kreisky tenkrát prohrál těsně, ale Rakousko trvale zezelenalo. Je zde specifické klima. My naopak rudneme vzteky, když nás někdo nutí mít radost z ropovodu Družba. Pro nás je každá nezávislost na fosilních energiích také nezávislostí na fosilních režimech. Pro nás je atom symbolem autonomie. České karty nejsou tak špatné, pohled na atomovou energii se mění v celé Evropě.

Druhý problém? Jsme trochu Švejkové?

Na to říkám: Nezapomeňte, Švejk byl rakouský voják. Nikdy československý, nikdy český.

A číslo tři? Dekrety?

To je reminiscence. Skupina vyhnanců, která ji provozuje, má vliv jako náš Klub českého pohraničí.

Češi a Rakušané jsou podle vás špatně rozvedení manželé. Vnímají Rakušané Čechy jako ty, kteří rozbili monarchii?

Podívejte se na začátek první světové války. Normální lidé jeli na dovolenou, jen hradní páni měli pocit, že musí chránit národní zájmy, ne ty běžné lidské. A teď zpátky k té předhůzce vůči nám. Tenkrát rozhodoval Hofburg a ne Hradčany. Kdyby se ptali v Praze, řekli by jim, nechoďte do války. To nedopadne dobře. Ale ne, z Hofburgu přišla nabídka pro milion českých vojáků bojovat za vlastní druhořadost. Tak kdo rozbil monarchii? Určitě ne dobrý voják Švejk, ale špatný generál Hetzendorf. Vzpomínka na nevěrného Čecha je vlastně nepřiznanou sebekritikou hazardní hlouposti těch časů. Ale všimněte si: dobrá literární postava jménem Švejk je často mocnější než 120 tisíc českých vojáků padlých za císaře.

Řada rakouských šlechticů našla i v moderní rakouské diplomacii své místo. Nechybí Česku něco podobného?

Samozřejmě. Jestli existuje nějaká vina Eduarda Beneše z Kožlan, tak je to jím nastavená „výroba“ českých diplomatů. On sám nebyl diplomat s formátem, ale geniální ouřada z druhé roviny rozhodování. Diplomacie je jen z 50 procent byrokracie. Jako ambasador nemůžete zastupovat sám sebe. Ale nemáte-li „sám sebe“, nejste dobrý posel. Posel nesmí být osel. To tady učíme. Českým problémem nejsou Benešovy dekrety, ale Benešovo pojetí diplomatické služby. Proto prohrál dvě krize. Za určitých okolnosti musíte být kníže. Jsou situace, ve kterých musím do souboje, i když vím, že ho nevyhraji. Byrokrat nejde do souboje, protože kategorie cti není pro něj nejdůležitější.

Jak daleko odtud je vídeňský „Grušaplatz“?

Nedaleko. Je to malé náměstíčko. Jmenuje se po Grušovi, který byl ukázkou jiné české kariéry. Jakýsi Gruša šel do Vídně na vandr. Jeho syn se pak stal kardinálem... Byla to vzdálená rodinná větev.

Cítíte se ještě Čechem, nebo už Rakušanem?

Jsem Čech a nikdy jsem o tom nepochyboval. Ani na vteřinu. I když mne Češi vyhnali z domova. Já jsem byl na tuto ředitelskou funkci nominován jako Čech. Spousta Rakušanů by to ráda vzala.

Kdo je Jiří Gruša

Jiří Gruša (narozen 1938 v Pardubicích) vystudoval historii a filozofii, působil jako redaktor časopisů Tvář či Nové knihy. Po potlačení pražského jara střídal povolání, v roce 1978 strávil dva měsíce ve vyšetřovací vazbě za údajné pobuřování. Po podepsání Charty 77 je donucen k emigraci, Husákův režim ho zbavil občanství, když se vracel do Česka ze stipendijního pobytu v USA, a Gruša tak musel zůstat v Německu. Po pádu komunismu byl českým velvyslancem v Německu a Rakousku, krátce byl ministrem školství (1997-98). Je autorem knihy Dotazník (v samizdatu v roce 1975), řady dalších knih, básnických sbírek a překladů. Napsal i slabikář Máma, táta, já a Eda. V současnosti je Jiří Gruša ředitelem Diplomatické akademie ve Vídni (Diplomatische Akademie Wien), nezávislé instituce určené studentům z různých zemí, studoval v ní například Martin Stropnický, někdejší velvyslanec v Itálii, Portugalsku a ve Vatikánu. Gruša je také předsedou mezinárodní organizace spisovatelů - PEN klubu.

(MFDNES)