Únor 2007

Neměl Jan Palach raději emigrovat?

Ross Hedvíček

19. ledna 2007 tu budeme mít zase jedno nehezké výročí. 19. ledna 1969 zemřel Jan Palach. Protože tato událost je až na pár výjimek oficiálními českými médií už 17 let zcela ignorována a současná zdegenerovaná česká mládež, kterou zajímá jen (tak mi to bylo vysvětleno, tedy cituji) "papat, mrdat a kakat", o tom nic neví, přečtete si alespoň wikipedistickými marxisty zcenzurovanou verzi na http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Palach.

Český národ nikdy neoplýval hrdiny a nebo skutečně charakterními osobnostmi, právě naopak - dle českého spisovatele žijícího dlouhodobě v cizině (není divu!), Lubomíra Martínka: "Nesetkal jsem se s žádným národem, v němž by pod zcela nepatrným tlakem povstaly zástupy fízlů, donašečů, kolaborantů, patolízalů, bachařů, kariéristů a jiných opor společnosti." Těch pár hrdinů posledních sto let, ať už jsou to legionáři, britští letci, Balabán, Mašín a Morávek, bratři Mašínové a jejich druzi v padesátých letech a nebo Vladimír Hučín dnes byli pravidelně a předpokladatelně svým vlastním národem haněni, zesměšňováni, zpochybňováni, tupeni a vězněni.

Kdyby Balabán, Mašín a Morávek nezahynuli rukou nacistů a přežili do doby po roce 1945, nemám nejmenších pochyb, že by všichni skončili ve vězení - v českém vězení! Jako legionáři, jako britští letci, jako Hučín! WHAT IS WRONG WITH THIS COUNTRY?

Nemám nic proti idealismu - kdybych nebyl idealista, tak už dávno bych nepsal česky, jazykem země, kde jsem cenzurován, pod falešnými záminkami vyhazován z blogu Respektu, už znova (na popud administrátora Respektu - nevěřte na náhody!) blokován v české komunistické Wikipedii a prohlašován za vše možné, včetně spammera.

Kdyby se německým pivem zblblá česká luza domnívala, že kulhání na levou nohu je něco velmi špatného a odpudivého, jsem si jist, že by o mně troubové rozhlašovali, že kulhám na levou nohu - a zbytek by tomu věřil. Jsem ochoten být nepravdivé obviněn že spammerství, jsem ochoten být v podezření, že kulhám na levou nohu - ale dál už můj idealismus nejde. Zde to končí.

Jan Palach byl extrémní idealista - bylo mu ostatně pouhých 21 let. Věřil, že stojí za to dát život za něco, co my starší už dávno víme, že za to nestojí. Nestojí za to dát život za zemi, která to nikdy neocení, za národ, který se neprobudí, za stát, který za to jednoduše nestojí. Na Jana Palacha si napřed dvacet let nikdo nevzpomněl, protože "to bylo zakázané" a potom si už na něj nikdo nevzpomněl, "protože máme jiné starosti".

Jan Palach měl udělat to stejně, co udělalo v té době 250 tisíc (dle údajů UNHCR) Čechů a Slováků. Sednout na skútr ČeZeta 175, nebo do autobusu Škoda RTO v Brně na autobusovém nádraží a nezastavit se až v Traiskirchenu. Ano, tak snadné to bylo. Dnešní vygumovaná česká mládež o tom už nic neví a málokdy chce vědět. Můj přítel František (jeden z výše uvedených) mi v sobotu vyprávěl, jak se ho jeho v Praze žijící dvacetiletá neteř teď na vánoce ptala: "A strejdo, - proč jste vlastně utekli?". Řekl, že na to neměl odpověď. Měl se snad upálit?

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 - bylo by mu teď 58 let. Mohl z něj být úspěšný Američan středního věku, se slušným životem, rodinou, dětmi a vnoučaty - kdyby bláhově nevěřil, že Československo stojí i za oběť nejvyšší. Ano, jistě, jsou ideály a země, za které stojí i

položit život. Ale za takovouhle?