Únor 2007

Heimat, zemský ráj to na pohled

Karel Hvížďala

Pravda a láska proti vlasti, rodině a národním zájmům. Tak charakterizují někteří politici i komentátoři spory, o které jde v české kotlině v posledních dnech (či měsících). Promítají se i do výtek, jak byla sestavena současná vláda, která si bude žádat tento pátek 19. ledna 2007 o důvěru ve Sněmovně.

Podíváme-li se ale na tento spor z trochu většího odstupu, musíme nutně konstatovat, že nejde o spor ideový, tedy o různice mezi tzv. nepolitickou politikou a konzervativní politikou, ale že bohužel i slovník pracující s pojmy vlast a národ pochází z emocionální kuchyně XIX. století a dnešnímu reálnému politickému provozu v Evropě je zcela nesrozumitelný a vzdálený jako hovory o pravdě a lásce.

Vládnou hesla a fráze

Vlastně tento spor i způsob, jak ho komentujeme, potvrzuje to, co už v eseji Česká vzdělanost v Evropě z roku 1939 artikuloval velice přesně Jan Patočka, když napsal: „Nejostřejší krize“ (myslel politická a myšlenková, pozn. autora) „přišla po převratu“ (v říjnu 1918), „náš život v tomto novém větru neobstál. Přišli jsme do nové situace s mravními kořeny nahlodanými, a místo abychom hleděli dospět na její výši, snižovali jsme ji někdy k sobě."

Člověku se může zdát, že tuto větu by mohl napsat nějaký filozof s jeho erudicí i dnes, tedy po druhém převrat, který byl v listopadu 1989, a že platí i další citát z této práce: „Došlo k zpovrchnění života a došlo k vládě hesla, fráze, slova, za nímž nestojí ani skutečná myšlenka, ani skutečné rozhodnutí. Nikde se toto zpovrchnění nemůže projevovat tak silně a mít tak katastrofální následky, jako v životě politickém. Zde totiž nicota vnitřní se projevuje jako vláda malých, soukromých zájmů, jako roztříštěnost, jako malicherná samolibost, netýkavost a žárlivost, jako krátkozraké sobectví. Na politickém vzdělání více než v jiných oborech se jeví ona podivná myšlenková váhavost, do které český život rád zabíhá právě pro nedostatek kontaktu s pravými kořeny evropské vzdělanosti."

Obrozenci dneška

Vlast, německy Heimat (zmiňuji tento překlad proto, že právě z německé romantické představy bylo k nám zacházení s tímto pojmem přejato) je spíše citový než praktický pojem. Samozřejmě právě proto ho ani mezinárodní právní řád nezná. Kdybychom měli být přesní a snažili se slovo Heimat přeložit, museli bychom říci, že jde o něco mezi domovem, domovinou a vlastí.

Našim obrozencům ale tato převaha emocionálního náboje ve slově vlast vyhovovala a používali ho velice exaltovaně. Nedělali politiku, probouzeli národ, který dle romantiků spal. Vedle pojmu národ používali často i termín domov a za něj ukrývali své nevyslovené politické požadavky. Svědčí o tom dodnes česká hymna, jak na to kdysi upozorňoval například Jiří Gruša: V jejím textu se objevuje prakticky vše, co je pro citovou příslušnost určité skupiny lidí k určitému místu typické. Domov je zde vždy rajský fenomén (zemský ráj to na pohled).

Podobně obsahové jádro pojmu národ má emocionální náboj a je poměrně nový. Mluvíme-li o národě, neodvoláváme se na nic skutečně starobylého, jak by se někdy mohlo zdát. Původně se lidé identifikovali jen se svou vírou či venkovskou nebo městskou obcí.

Nic než národ. Ale kdo to je?

Až překonání komunikační uzavřenosti (tedy s rozvojem dopravy) dovolilo vytvářet nějakou kolektivní identitu, a tak se zrodil zemský patriotismus a stavovská a dynastická příslušnost. Tehdy vznikaly národy, ale do nich se počítaly jenom elity, které se podílely na politickém rozhodování.

V období panovnického absolutismu se pod pojmem národ rozuměli všichni obyvatelé, bez rozdílu etnické příslušnosti. K zásadnímu dělení došlo až v osvícenství (tedy racionalitě, která má kořeny v Anglii XVII. století). Zatímco v západní Evropě se prosadilo ztotožnění národa se státní příslušností (tak se překládá "nationality") a bylo jedno, jakou řečí který člověk hovoří, ve střední a východní Evropě, kde byly definovány nejprve národy a teprve pak vznikaly státy, se prosadilo pojetí národa jako příslušníků společenské skupiny definované společnou etnickou příslušností a jazykem (někdy náboženstvím).

Formování národů ve střední Evropě probíhalo od konce XVIII. století a mělo obecnou podobu národního hnutí. V západní Evropě tomu bylo jinak. Tam se, jak už jsem uvedl, národy utvářely v rámci již existujících společností a Francouzská revoluce tam spojila národní ideu s principy občanské společnosti.

Na území na východ od Rýna se prosadilo tzv. Herderovo pojetí národa, které akcentovalo formativní roli jazyka, lidové kultury a společných tradic.

Překonejme romantismus v nás

Jan Patočka o tom napsal, že u nás z německé romantiky zvítězilo „pojetí národa jako bytosti přírodně rostoucí a vadnoucí, jako přírodně mystického celku, romantické pojetí lidu jako vlastní podvědomé kulturní zásobárny a s tím související pojetí folklóru, lidové poezie a lidového života, kterým se tím dostalo zvláštního myšlenkové rámce a glorioly". Naše kompatibilita se starými zeměmi Evropské unie spočívá právě v překonání zbytků německého romantismu v nás a opuštění slovníku, který nás a priori činí nesrozumitelnými a nepochopitelnými.

Probíhají-li naše současné politické šarvátky za použití slovníku, který jsem citoval v úvodu, je to pro politické elity ve staré Evropě signál, že jsme se ještě dodnes nevymanili z vlivu německého romantismu a že s námi v dohledné době nelze počítat.

Racionální stará Evropa založená na pojmech stát, smlouva (ústava), občan a občanská společnost musí být z našich projevů značně rozpačitá, protože vidí jen „výbuchy polemického temperamentu, ale nevidí již takřka žádné analýzy, které se neřídí abstraktními schématy a politickými hesly". To je opět Jan Patočka.

(Aktuálně.cz)