Únor 2007

Rok 1937 – naděje a zklamání česko-německého soužití

Franz Chocholatý-Gröger

Před 70 lety 28. 1. 1937 předaly tři německé aktivistické strany ministerskému předsedovi Milanu Hodžovi memorandum týkající se pracovních příležitostí, školské a jazykové politiky a započaly tak jednání o řešení českoněmeckých vztahů při zachování československého státu.

Vraťme se však ještě o několik let zpět do počátku třicátých let. V nastalé politické situaci, kdy byla zřetelná nejednotnost německých politických stran, a kdy se ukázalo, že účast aktivistů ve vládě nepřinesla žádné viditelné výsledky zlepšující postavení Němců v českém národním státě (nutno podotknou v českém, neboť také na Slovensku roste nespokojenost s národnostní politikou vlády), vyzval 1. 10. 1933 Konrad Henlein ke sjednocení všech sudetoněmeckých politických stran do Sudetendeutschen Heimatfront (SHF). V té době nebyl ještě Henlein nacionálním socialistou a ani jeho hnutí, od r. 1935 strana Sudetendeutsche Partei (SdP) nebyla jednotnou družinou stoupenců Hitlera. Tato skupina nacionálních socialistů získala rozhodující vliv koncem roku 1937.

Ve volbách v květnu 1935 však tato strana dosáhla 1 249 534 hlasů a stala se 44 poslanci a 23 senátory nejsilnější sudetoněmeckou stranou a nejsilnější politickou stanou v ČSR vůbec (aktivisté – Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei - DSAP 11, Bund der Landwirte - BdL 5 a Deutsche Christlichsoziale Volkspartei - DCSVP 6 poslanců). Přepočítávacími triky se ale stala nejsilnější stranou v čsl. parlamentu strana agrární. České politické strany však SdL k jednání o vládě nepřizvali a naopak tři dosavadní aktivistické strany zůstaly, přes katastrofální volební výsledek (pokles ze 70% německých hlasů ve volbách 1929 na 30% v roce 1935) ve vládní koalici, dvě z nich měly ministra ve vládě, od roku 1936 všechny tři, ale jen sociální demokrat Ludwig Czech měl konkrétní ministerstvo, ostatní dva, Franz Spina a Erwin Zajicek byli ministry bez portefeuille.

Vzestup sudetoněmeckého sjednocovacího hnutí měl vedle negativních důsledků národnostní politiky české politické garnitury a zoufalé hospodářské situace na Němci obývaném územích ještě další příčiny. Dosavadní politické strany nenabídly válečné generaci žádné záruky, které by vedly ke změně jejich osudu.

V tomto období lze pozorovat pět politických koncepcí. Na české straně to byl:

• směr ochotný k dorozumění se sudetskými Němci

• proti němu stála skupina integrálních nacionalistů trvajících na dosavadním československém národním státě (i když se již slovenská část zřetelně vytrácela).

Na sudetoněmecké to byli:

• aktivisté, kteří se brzo rozrostli o skupinu tzv. mladoaktivistů (Hans Schütz, Wenzel Jaksch, Gustav Hacker)

• autonomisté uvnitř SdP (členové Kameradschaftsbundu)

• nacionální socialisté v uvnitř SdP.

Která z těchto skupin nakonec zvítězí, nebylo v té době jisté. Vyskytovaly se náznaky vůle k dorozumění, právě tak jako záminky ke konfrontaci. Na české straně platformu pro dialog vytvářel časopis Přítomnost. Zde také český nacionální historik Josef Pekař uveřejnil analýzu tehdejší situace:

“Sedm set let obývá německá menšina s námi v této zemi a srostli jsme spolu a prostoupili se místně, hospodářský, ba i duchovně, že na rozchod není rozumné pomyšlení, společný státní život staví nás neustále před stejné potřeby a problémy, takže vzájemné dohadování a dorozumívání je nezbytností. Jsme si krví a vlastnostmi mezi všemi národy nejbližší - to vše způsobilo odvěké míšení v staletém soužití (počeštili jsme Němců více, než oni nás poněmčili) a podléhání výchovnému příkladu a vlivu Němců...Vše záleží na tom, budou-li míti naši vůdčí činitelé dostatek politického rozmyslu a dostatek odvahy, aby našli cestu k řešení, jež by důvodným žalobám a stížnostem vyšlo vstříc a dovolilo Němcům znáti se bez sebezapření k našemu státu a jeho budoucnosti”.

A nebyl to jediný hlas na české straně, k dialogu a ústupkům vůči německé straně vyzývali také přátele ČSR, jako např. R. W. Seton-Watson počátkem roku 1936.

Během roku 1936 narůstalo mezi aktivistickými organizacemi přesvědčení, že je nutno zareagovat na Henleinův úspěch a odvrátit sudetské Němce od Henleinovy politiky, která byla podle sociálního demokrata Wenzela Jaksche “národní sebevraždou” jak se vyjádřil v projevu v Podmoklech.

Z německé strany dali 26. 4. 1936 nepřehlédnutelný signál k dorozumění mladoaktivističtí poslanci Hans Schütz (DCSVP),Gustav Hacker (BdL) a Wenzel Jaksch (DSAP), kteří vystoupili na veřejnost s radikální kritikou Henleina a jeho agresivního ”dobývání Sudet”, současně ale také kritizovali nečinnost vlády v sudetoněmeckých záležitostech, jež nepřispívá k nezbytnému zlepšování životních podmínek v německy osídlených oblastech a tak nepůsobí proti Henleinovu postupu. Nově tak formulovali program německého aktivismu, pro tuto koncepci se vžil pojem “mladoaktivismus” (Jungaktivismus). Jejich apel k sudetským Němcům a Čechům působil jako poslední apel. Vyzývali, aby byl „postaven evropský most mezi Němci a Slovany“, Jaksch upozornil: „Česká politika stojí před rozhodnutím, jestli je v její koncepci státu místo pro sudetské Němce, nebo ne.” V protikladu starých aktivistů zdůrazňovali aktivnější obhajobu německých národnostních požadavků a uznání rovnoprávnosti Němců ve všech oblastech společenského života, jak to charakterizoval Hans Schütz: „Sudetští Němci nesmějí být věčně objektem, pouhou věcí státní politiky, nýbrž by měli mít také právo na uznání národní osobitosti.” Znamenalo to opuštění koncepce národní státu, na které bylo Československo od svého počátku budováno a nahrazení této koncepce koncepcí mnohonárodnostního státu. Dle názoru mladoaktivistů to však neznamenalo přijetí autonomie pro oblasti obývané Němci, spravedlivější zastoupení Němců v exekutivě a zohlednění jejich požadavků při přijímání zákonných předloh. Zde se jevilo jako potřebné přepracování stále méně vyhovující ústavy z roku 1920, čímž by byly odňaty hlavní argumenty Henleinově agitaci.

Autonomii považovali za neuskutečnitelnou za daných zahraničně politických podmínek, přesto však uvažovali o vytváření jazykových oblastí, které by se mohly stát základem autonomních celků. Požadovali rovněž velkorysou hospodářskou pomoc a změny organizace ve prospěch hospodářství, neboť při současném preferování českých firem a zaměstnanců v pohraničních oblastech na úkor Němců a trvající vysoká nezaměstnanost vede k růstu protičeských nálad a k “vzhlížení se Němců k Říši”.

Mladoaktivismus byl generačním projevem, jeho mluvčími byli politici nezatížení politickým myšlením staré rakousko-uherské monarchie. To lze nejvíce pozorovat u sociálních demokratů, kde Wenzel Jaksch se snažil prosadit myšlenku tzv.”Volkssozialismu”, která se měla stát protipólem ideologie nacionálního socialismu “Nationalsozialismus”. Tento směr se chtěl identifikovat s nemarxistickou ideologií a prosazovat myšlenku úzkého sepětí sociálních a národních požadavků, avšak v demokratickém rámci.

Mladoaktivisté nepovažovali své vystoupení za taktický tah proti Henleinovi, ale za způsob, jak zásadně řešit problémy německé menšiny a zároveň jak získat sudetské Němce pro loajální vztah ke státu. Jaksch neměl rád slovo menšina:“Kdo nám říká menšina, odkazuje nás jaksi za hranice, říká nám , že jsme jen části nějakého jiného národa, který v tomto státě není doma.”

Hlavním stmelujícím faktorem hnutí bylo vítězství Konrada Henleina, který se pro demokratické strany stal společným odpůrcem. Přes všechny slabiny byl mladoaktivismus pro všechny signálem, že Henlein není jediným mluvčím sudetských Němců. To si uvědomovali i někteří představitele české strany, byl to především klub Přítomnost, sdružující intelektuály a novináře mající také úzké vztahy k prezidentu Benešovi. Na stránkách Peroutkovy Přítomnosti dostali mladoaktivisté prostor k propagaci svých myšlenek. Varovali také před nebezpečím českého nacionalismu, který blokuje snahy demokratických sil v německém politickém táboře. Na německé straně důležitou roli zprostředkovatele hrál Hans Stiefl šéfredaktor Morgenpostu.

Vystoupení mladoaktivistů přivítala značná část českých politiků. Jako první reagoval ministr zahraničí Kamil Krofta, který 21. 5. 1936 prohlásil , že na německé obyvatelstvo by se nemělo dívat jako na menšinu, ale jako na druhý státní národ. Zřeknutí se národního státu bylo pro všechny české politiky nemyslitelné. V srpnu 1936 podnikl Beneš cestu po sudetských oblastech a 19. 8. 1936 v Liberci pronesl významný projev, oplývající přátelskými, solidárními a loajálními výroky a výzvami, ale chudý na ohlášení konkrétních opatření k zlepšení poměrů. Také ostatní čeští politici, mimo prvotní souhlasné projevy, již další vstřícnost mladoaktivistům nedávali, setrvali v setrvačnosti českých pohledů na česko–německé vztahy a ukázali svou neschopnost pružně reagovat na tuto německou iniciativu. Jistou roli zde sehrála také snaha agrárníků o dohodu s SdP, od niž si slibovali posílení konzervativního směru ve vládě a vytlačení socialistických stran z vládní koalice.

Čeští politici poněkud přehlédli fakt, že vystoupení mladoaktivistů přichází v době, kdy SdP prožívá vnitrostranickou krizi vzniklou v důsledku otevřeného střetu stoupenců nacionálně socialistické orientace a stoupenců okruhu Kameradschaftsbundu. Na české straně vzrostly aktivity českých nacionalistů, českých národních socialistů a “hraničářů”, příkladem toho může být úvaha v Českém slově z 29. 5. 1936 “Kolonizace – jediná záchrana našeho pohraničí”.

Do dění vstoupil aktivně ministerský předseda Hodža, když hovořil o způsobu řešení problematiky v debatě rozpočtového výboru 10. 11. 1936, kdy napadl politický kurs SdP a naopak vyzvedl mladoaktivisty. Ozvali se na to i mladoaktivisté na stránkách Přítomnosti, kde upozorňovali na nutnost dobré vůle na české straně a vytvoření dohody, kde by se sbližovací tendence konkretizovaly v praktických výsledcích. Dva dny nato se uskutečnilo setkání německých ministrů s Hodžou, kde se jednalo o možných bodech společné dohody. Hodža zahájil jednání také s mladoaktivisty.

Signálem pro ukončení přípravných jednání byl Hodžův projev v rozhlase 24. 1. 1937, kde nabídl možnost uskutečnění německých požadavků ústavní cestou. Tři dny nato, 28. 1. 1937, předal Ludwig Czech jménem tří německých aktivistických stran (DSAP, DCSVP, BdL) ministerskému předsedovi Milanu Hodžovi memorandum týkající se sociální, školské a jazykové politiky:

1. intenzifikaci státní investiční činnosti v oblastech krizí nejsilněji zasažených, zákonné zajištění, že při ní budou zaměstnány místní pracovní síly; zajištění národnostní proporcionality ve státní a veřejné službě s ulehčením jazykových zkoušek ze státního jazyka, zajištění účinné péče o mládež národními organizacemi

2. zlepšení situace národního školství zaručením snadno dosažitelných škol jazyka místních školních dětí a řízením škol úřady a radami odpovídající národnosti

3. přizpůsobení jazykové praxe soudů, úřadů, veřejných zařízení a veřejně právních korporací potřebám místní národnosti a ulehčení styku nečeských stran a nižších instancí s ústředními orgány, které mají být vybaveny tlumočnickým aparátem; částečné zrušení prováděcích opatření k jazykovému zákonu z r. 1926

Memorandum se ani v náznaku nezmiňuje o autonomii, dříve všude přítomném požadavku, neboť jeho uskutečnění by v dané situaci nebylo přijatelné pro vládu a znamenalo by riziko pro demokratický vývoj ve státě. Autonomie byla nyní hlavním požadavkem SdP.

Koalice zahájila jednání o tomto memorandu a při jednáních byl vyvíjen velký tlak proti Hodžovi právě ze strany agrárníků a zástupců živnostenské strany. Do jednání vstupuje Beneš, který podpořil Hodžu. Výsledky jednání byly uveřejněny 18. 2. 1937 s tím, že většina návrhů memoranda byla přijata, mimo poslední dva body tykajících zavedení liberálnější praxe do parlamentních jednání o menšinových otázkách. ale vágními, neurčitými slovy. Nebylo v něm řečeno, co a kdy má být realizováno. Prohlášení vlády dané tisku 20. února 1937 nezmiňovalo nic o prezidentových plánech decentralizace a posílení regionální samosprávy. Tato výměna poselství mezi německými aktivisty a vládou přispěla přinejmenším k tomu, že si česká politická veřejnost začala uvědomovat závažnost a nutnost řešení postavení Němců ve státě.

Únorové události vedly k aktivizaci SdP a k protiakcím, již 28. 2. při vystoupení v Ústí n. Labem Henlein formuluje požadavky zákonných úprav, které navrhovaly rozdělení obyvatel republiky do jednotlivých národních katastrů s vlastní samosprávou. Dohodu z 18. 2. považoval za nedostatečnou, jako optimální řešení národnostního problému viděl ve vzniku samosprávy.

Velkou nespokojenost vyvolaly dohody uvnitř českého nacionalistického politického tábora a Národní sjednocení dokonce hrozilo organizováním demonstrací v pohraničí. Výrazem této nespokojenosti byla řeč Ladislava Rašína na kongresu Národního sjednocení jehož mottem bylo, že “právě na smíšeném území musí být patrno, že náš stát je státem národním”. Vedlo to k aktivizaci českých ochranářských organizací a organizací sdružených ve Svazu národních jednot a matic v Praze.

Mladoaktivisté si uvědomovali, že dosažená dohoda je jen začátkem zásadnějšího řešení německého problému a že je nutná rychlá realizace jednotlivých bodů dohody a jejich propagace. V březnu zakládají mladoaktivisté tzv. Arbeitsstelle, která měla koordinovat jejich postup. Dochází k intenzivní kampani na podporu dohody.

Dne 17. 3. 1937 došlo k jednání českých, slovenských a německých členů vlády o sociální, kulturní a hospodářské politice, která se měla vztahovat také na sudetoněmecké území. Podle programu mělo se jednat o spolupůsobnosti menšin ve veřejné správě, o používání jazyka na základě etnické proporcionality a o příslibu spravedlivé menšinové politiky. Ministr dr. Ludwig Czech vystoupil s premisou, že Němci tvoří druhý Staatsvolk (státní národ), což by mělo Němcům zajistit rovnoprávné postavení ve státě. Došlo sice k dohodě spočívající na určitých ústupcích (mimo jiné přístup Němců do veřejných služeb), ale tyto byly plněny liknavě, pokud byly plněny vůbec.

Konkrétní výsledky se nedostavily v míře znamenající zásadní obrat. Bylo dosaženo, že Němci dostali místa ve správních radách. Dohody vázly v počtu přijatých německých úředníků do státních služeb, což souviselo s liknavostí úřadů, kde přetrvávaly národní stereotypy a v důsledku toho přístup k řešení německých požadavků byl málo vstřícný. Proti obsazování míst vystupovaly ochranářské spolky v pohraničí a hraničářské spolky. Řada vládních opatření zaměřených proti dosavadním sudetoněmeckým pozicím podněcovala SdP k další kritice republiky. Novela zákona o volebním řádu obcí omezovala samosprávu tím, že podřizovala jmenování zvoleného starosty potvrzení státního dozorčího orgánu; policejní záležitosti řady sudetoněmeckých měst byly odejmuty kompetenci obecní samosprávy a správy a byla zavedena policie státní s širokou pravomocí. Byl zřízen 25 km široký pohraniční pás, v němž byl veškerý hospodářský život kontrolován armádou, cenzura byla stále aktivnější, v roce 1937 zakázala na 2000 knih, 74 zpěvníků, 65 kalendářů, 288 časopisů a 183 novin.

Přes všechny problémy stoupl podíl německých firem na státních zakázkách, došlo k poklesu nezaměstnanosti. Od února 1937 do února 1938 bylo přijato 1500 nových úředníků a 5000 dělníků z řad německého obyvatelstva, podpora studentů se zvýšila z 12 na 20% a vzrostla i podpora německých vysokých škol. Dostalo se jim dalekosáhlých příslibů ministerského předsedy, což mezi Němci vzbudilo nové naděje, které se projevily v odlivu od Henleinovy strany (ze strany vystoupilo 30 000 členů). To ukazuje, jak dalece byl německý poměr ke státu zasažen nehybnosti české politiky.

Situace se zkomplikovala také v důsledku červencové vládní krize vyvolané agrárníky a iniciovaná Beranem. Beran se již dlouho snažil o dohodu s SdP a chtěl proto prosadit výměnu v křesle ministerského předsedy, nahradit Hodžu Josefem Černým. Agrárníci se chtěli také zviditelnit před připravovanými obecními volbami. Znovu se ukázala známá bolest českých politiků, stranické a osobní zájmy převažují nad zájmy státu. Na podzim 1937 postupně Hodža ztrácí důvěru mladoaktivistů, kteří ho podezřívají z obojakosti. V září 1937 přijímá Henleina k tajnému jednání ve své vile. Henlein tím začal opět doufat, že se jeho strana dostane do vlády, ale to mu Hodža nenabídl, nýbrž pouze navrhoval kroky k taktickému etablování jeho lidí ve státním aparátu a v samosprávě, zvláště ve významných městských radách. Henlein po určitém váhání tuto ”drobečkovou politiku” odmítl.

Dohoda byla zásadním krokem ke zlepšení česko-německého vztahu, neměla však dostatek času a prostoru aby se prosadila. Zajicek řekl na jaře roku 1937 na manifestaci v Hostinném: “Stačily by dva roky , aby se mnohým otevřely oči.” Byli si vědomi toho, že pokud ztroskotá “18. únor”, ztroskotá celá koncepce mladoaktivismu. Jaksch v červnu 1938 řekl: “plnění dohody závisí na tom, zda česká politika bude ochotna opustit myšlenku a politickou praxi národního státu.” To se však nestalo, i když již bylo jasné, že žádný “národ československý” není.

Když na podzim r. 1937 vyšlo najevo, že německo-česká ujednání jsou v podstatě bez výsledků a to zásluhou především a jenom české strany, dosáhla SdP rozhodujícího průlomu, v jejich stranických seznamech začalo figurovat 600 000 Němců, tedy pětina všeho německého obyvatelstva.

Zásadní přechod k politice NSDAP lze spojovat se zprávou z 19. 11. 1937, kterou Henlein poslal Hitlerovi. Původce zprávy musel mít povědomí o Hoßbachově o protokolu z porady 5. 11. 1937, kdy Hitler začal konkrétně plánovat dlouho zamýšlenou politiku rozšiřování životního prostoru. Henlein ve zprávě představil svou stranu jako jedinou zástupkyni sudetských Němců a jako stranu spolehlivě nacionálně socialistickou. Henlein se tím stal ochotným nástrojem zahraniční politiky Hitlera. Boj za sebeurčení využil pak Hitler k plánu destabilizace a destrukce ČSR. V té době také tři vládní německé strany v ČSR připustily marnost své ochoty ke kompromisu.

Ferdinand Peroutka v Přítomnosti z 30. 3. 1938 hodnotí situaci a odpovědnost české strany za ni následovně:”Přechodem německých aktivistů k Henleinovi jsou čeští politici vinni téměř tolik jako němečtí aktivisté sami ...”

BdL a DCSVP po Henleinově výzvě z 16. 3. 1938 opustily vládní koalici a splynuly s SdP. Německým zájmem, jak vyplývá z Hitlerova prohlášení v Říšské radě ze dne 20. 2. 1938, se stala “ochrana každého příslušníka německého národa, který si na našich hranicích není sám s to zajistit právo na všeobecnou lidskou, politickou a světonázorovou svobodu” . Nástrojem pro tuto novou fázi jeho politiky se stává SdP. Hitler se 22. 4. 1938 rozhodl pro vypracování plánu Fall Grün na vojenské obsazení ČSR.

Dne 24. 4. 1938 (po připojení Rakouska k Německé říši) vyhlásil Henlein karlovarský Program SdP ve kterém v osmi bodech požadoval „zřízení plné rovnoprávnosti německé národní skupiny s českým národem”, který je autonomistickým programem. Základem měla být plná rovnoprávnost německé národní skupiny s českým národem a uznání sudetoněmecké národní skupiny za právnickou osobu (bod. 1 a 2). Pro čsl. vládu byl přijatelný jen bod 1. a 5, ostatní body byly považovány za nepřijatelné. Jako dalekosáhlý a nebezpečný byl pro českou stranu byl bod 8: Plná svoboda moci se hlásit k německému národu a k německém světovému názoru.

Po vítězství SdP v obecních volbách v květnu a červnu 1938 (92,6% hlasů) bylo již jasné, že česká politika budování národního státu přivedla ČSR do krize. Vítězství ve volbách bylo právě důsledkem mobilizace dvou ročníků záložních vojáků čsl. armády z 20. na 21. 5. 1938, neboť vnitropoliticky se tím sudetští Němci cítili vystaveni nátlaku. Také mezinárodněpolitická pozice ČSR byla velmi oslabená. Francie se přestala orientovat na Malou dohodu, ale na novou Entente cordiale s Anglií. Anglie nabyla přesvědčení, že v Československu je nutno odstranit chybu versailleského systému, včetně poskytnutí práva na sebeurčení sudetským Němcům. Polsko a Maďarsko měli rovněž zájem na demontáži ČSR, vzhledem k zájmům svých národních skupin žijících na území ČSR a také zájmům územním. Vnitropolitickým problémem ČSR se stala rovněž otázka autonomie Slovenska.

V první polovině května 1938 zahájila Velká Británie v Praze a v Berlíně diplomatickou ofenzívu, s cílem vyřešit sudetoněmeckou otázku bez použití síly, Henlein byl v té době v Londýně, kde předložil návrh řešení této otázky. Jeho návrh britská politická místa posuzovala se sympatiemi a to posílilo britskou diplomacii k tlakům na Prahu.

Lze na závěr říci jenom to, že kdyby česká strana důsledně prosazovala body dohody z 18. února 1937 a přistoupila na myšlenku, že Němci tvoří druhý Staatsvolk (státní národ), což by mělo Němcům zajistit rovnoprávné postavení ve státě, pustila se s mladoaktivisty do reformy státu, zprvu tedy do radikální diskuse o ní, neměli by v ní nacionální socialisté velkou naději na úspěch. Reforma by určitě posílila i republiku. Došlo by určitě k posunu také v politickém rozložení sil na Slovensku v prospěch republiky. Čeští nacionalisté a nositelé nenávisti ke všemu německému, kteří byli sice velmi silní, by sice zůstali jejími odpůrci. Dá se předpokládat, že u by nich převládl zájem na opravdovém prospěchu státu před zájmy stranickými či osobními. ( I když tento předpoklad je více fantastický než skutečnosti odpovídající, neboť čeští politici, a to je vidět také nyní, dávají přednost svým osobním nebo sobecky stranickým zájmům před zájmy státu a jeho občanů). Reforma by upevnila demokratickou základnu republiky, odpovídající pak složení jejího obyvatelstva.

Lit.:

Bachstein M. K., Der Volkssozialismus in Böhmen: Nationaler sozialismus gegen Hitler, in: Bohemia, Band 14, München-Wien 1973

Beneš Edvard, Paměti. Od Mnichova k nové válce a l novému vítězství, Praha 1948

Beran Ladislav Josef, Soužití se “státotvorným národem”?, www.cs-magazin.com

Beran Ladislav Josef , Krystlik Tomáš, Konrád Henlein, www.cs-magazin.com

České slovo, 26.5.1936

Chocholatý (Gröger) F., Mezinárodněprávní problematika odsunu sudetských Němců a jejich případných majetkových nároků., VŠP v Hradci Králové, Pedagogická fakulta, Ústav sociálních studií 1997

Jaksch Wenzel, Cesta Evropy do Postupimi, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000

Kolonizace - jediná záchrana našeho pohraničí, České slovo 29.5.1936, Obrana národa 31.1.1936

ODSUN, Die Vertreibung der Sudetendeutschen-Vyhnání sudetských Němců, Veröffentlichung des Program Národního sjednocení. Národní myšlenka. 14/1936/37, 10.7.1937

Sudetendeutschen Archiv, München 2000

Seibt Ferdinand, Německo a Češi. Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy. Academia Praha 1996

Schütze Hans, Zwei Völker und ein Land, Sudetendeutsche Arbeit, Schriftenreihe für die Bestrebungen christlicher Sozialreforme, Zwittau 12/1936, Heft I. s. 47-49

Smetáček Zdeněk, Co je novoaktivismus? Přítomnost 16/1936, č.19, 13.5.1936

Šebek Jaroslav, Mezi křížem a národem, Politické prostředí sudetoněmeckého katolicismu v meziválečném Československu, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2006

Poznámka:

Hraničáři, tvoří národně uvědomělou skupinu našeho národa v místech národnostně ohrožovaných… K hraničářům hlásí se všechny vrstvy českého obyvatelstva v místech zněmčených, povětšinou však občané sociálně slabší, neboť pohraničí vykazuje velké procento dělníků, horníků, sklářů… Tuto práci neobyčejně složitou, nesmírného dosahu, význačně sociál.a hospodářskou provádějí naše ochranné jednoty národní: Ústřední matice školská v Praze, Národní jednota severočeská v Praze, Národní jednota pošumavská v Praze, Národní jednota pro jihozápadní Moravu v Olomouci, Národní jednota pro jihozápadní Moravu v Brně, Československá jednota v Praze, Národní jednota slezská na Smíchově, Slezská matice osvěty lidové ve Slezské Ostravě, Matice opavská v Opavě. Všechny jednoty uvedené jsou sdruženy ve Svazu národních jednot a matic v Praze.

Komenského slovník naučný, Sv. 5, Praha 1938, s. 283