Únor 2007

Také jedno výročí – otázka odškodnění příslušníků německé menšiny v ČR

Franz Chocholatý-Gröger

Před pěti lety 10. 1. 2002 odmítl petiční výbor poslanecké sněmovny ČR požadavek na odškodnění příslušníků německé menšiny, který petičnímu výboru předalo Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku – Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien na zasedání výboru, kterého se účastnili také zástupci českých Němců.

Usnesení č. 271 petičního výboru, 51. schůze, dne 10. ledna 2002. Petiční výbor po odůvodnění dopisu Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zástupcem tohoto shromáždění Dipl.-Ing. Hansem D. Korbelem, po zpravodajské zprávě JUDr. Cyrila Svobody a po rozpravě konstatuje, že uvedený dopis není způsobilý dalšího projednávání, pokud v něm nedojde k rozdělení požadavků mezi požadavek revize právního řádu poválečného vývoje a individuálních křivd jednotlivců v rámci československého právního řádu. JUDr. Cyril Svoboda, předseda výboru

Jednalo se již o druhé odmítnutí, neboť Petiční výbor Poslanecké sněmovny PČR na 49. schůzi 8. 11. 2001 odmítl požadavek na odškodnění příslušníků německé menšiny, který petičnímu výboru předalo Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jak uvedl Cyril Svoboda, je nastolený problém otázkou pro politické strany.

O odmítnutí nebylo Shromáždění Němců informováno, Právo reagovalo rozsáhlým článkem prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc. s názvem Petice, nebo obhajoba nacistických zločinů? První dojem z tohoto článku je mrazivý, znovu se ozývají tóny tak známé z dob totality. Přední odborník na ústavní právo se snaží vyvrátit některé údaje, které jsou obsahem Historického exkursu tvořícího součást návrhu na odškodnění německé menšiny. Hned v úvodu sice píše, že část Historického exkursu je objektivní, zbylá však je tendenční a nepravdivá.

Poněkud pan profesor pominul fakt, že příslušníci německé menšiny museli být označeni (známé písmeno N) na svém oděvu, nesměli používat veřejné dopravní prostředky, navštěvovat veřejná prostranství, zařízení a sady, platil zákaz vycházení po 20. nebo 21. hod., nákupní doba byla stanovena jednu hodinu před uzavřením obchodu, nesměli vlastnit rozhlasový přijímač, používat telefon, odevzdat museli jízdní kola a oprávnění k řízení motorových vozidel, bylo zastaveno jakékoliv vyučování v německém jazyce, panoval zákaz německých bohoslužeb, zákaz používání německého jazyka mimo soukromí a další nařízení kopírující opatření nacistického Německa vůči židům. Byl jim zabrán majetek, pokud nebyl před tím vyrabován vlastenci z RG nebo vojáky čsl. armády. To byla ta přijatelnější forma národně socialistické revoluce. Řečeno slovy prezidenta Beneše, měli se v rámci této revoluce Němci vylikvidovat.

Ti, co nebyli vyhnáni či odsunuti, byli pak v roce 1947 v rámci tzv. rozptylu vyhnáni znovu z domovů a přesídlení jinam v rámci československého státu tam, kde národně socialistická revoluce potřebovala levnou bezprávnou pracovní sílu. To vše v období, kdy byla podle dnešních hodnocení v Československu nastolena demokracie, která prý trvala až do únorového státního převratu.

Po Únoru jako bezprávní občané nesměli používat své rodné mateřštiny, nesměli studovat a pokud měli německé vzdělání, tak se neuznávalo. Občany československého státu se stali až v roce 1953, a to jenom proto, aby neměli argumenty pro své vystěhování do SRN. Jako národní menšina byli formálně uznáni až v roce 1968, avšak od samého počátku měli statut někoho, kdo je zde trpěn z milosti, a mnoho se na tom nezměnilo ani po roce 1989.

Nikdo je jako české občany německé národnosti (na rozdíl od občanů české národnosti) neodškodnil za křivdy, které museli po roce 1945 snášet. Byli znerovnoprávněni při restitucích: zákon ČNR č. 243/1992 jim přiznal jen restituci zemědělského majetku (pro mnohé zůstala jen jako nereálný sen) a zákon č. 30/1996 Sb. (tzv. Lex Walderode) je navíc znevýhodnil podmínkou nepřetržitého občanství do roku 1989. Ústavní soud tuto zjevně protiústavní novelu nezrušil, jen se pokusil zamluvit její podstatu.

Dalo by se očekávat , že dojde k odškodnění obětí českého národně socialistického běsnění. Byla to ale jen iluze, jak ukázaly roky 2001- 2002, kdy německá menšina žádala odškodnění. Pro Poslaneckou sněmovnu PČR, je nepočetná německá menšina zajímavá jen tehdy, když svým odmítavým postojem k požadavkům této menšiny naloví volební duše mezi většinovým obyvatelstvem. Velká část obyvatelstva je známá svým tvrdým postojem vůči Němcům a s radostí přijímá rozhodnutí politiků vzpomínajíce na léta poválečná, kdy mohli beztrestně okrádat, ponižovat, znásilňovat německou menšinu. Jakékoli iniciativy vedoucí k humánnímu gestu vůči českým občanům německé národnosti jsou proto odsouzeny k neúspěchu, v této věci není v parlamentu ČR možná většina.

Ministr Mareš sice navrhl odškodnění. Byl to jen malý průzkumný balónek, který rychle prasknul. U příležitosti 60. výročí konce druhé světové války se začalo diskutovat o možnostech vstřícného gesta ČR k bývalým spoluobčanům německé národnosti, kteří se stavěli na odpor německému nacionálně socialistickému režimu. Vznikl Paroubkův návrh na odškodnění antifašistů. Dle Paroubkova nápadu budeme tedy Němce dělit na dobré "antifašistické", kteří si odškodnění zaslouží (ačkoliv vyhnáni nebyli!) a na ty "zlé", "fašistické", kteří si nezaslouží ani halíř (ačkoliv vyhnáni byli a vytrpěli si mnohem, mnohem víc). To je přece přístup úplně zvrácený. Zapomnělo se na to, že ti tzv."antifašisté" velmi často bojovali za jinou totalitu - za komunismus stalinského ražení. Velký humbuk kolem odškodnění se rozplynul. A to přesto, že mnozí s českých Němců, včetně předsedkyně, věřili, že dojde k narovnání a snad i k odškodnění. Slzami hluchým slyšet pravdu neumožníš.

Návrh na odškodnění příslušníků německé menšiny neuspěl. Dál tedy budou přetrvávat křivdy způsobené povalečným vývojem. Dál bude zakořeněn pocit kolektivní viny u této menšiny, dál bude majoritní většina omlouvat své skutky tlakem spojenců a případné excesy aktivitou zdivočelého davu či nezodpovědných příslušníku RG. Dál bude kniha dějin uzavřena objektivnímu zkoumání a černý duch dějin usídlí se v naších duších. Tíha studu a strachu z poznání bude doprovázet další generace.

Postavme se tedy k této otázce čelem a zkusme se vžít do mysli naších německých spoluobčanů, pak pochopíme jejich touhu být plnohodnotnými občany tohoto státu nejen v povinnostech, ale také v právech. Nebo snad vláda předpokládá, že otázka českých Němců se brzy vyřeší sama, neboť většinu této menšiny tvoří lidé ve věku přes 60 let. Snad na to se čeká. Čeští politici pronesou velkohubé řeči a najaté plačky ukápnou slzu. Bude to snadné: v tu dobu už totiž žádná německá menšina v ČR nebude existovat.

Materiály k Návrhu na odškodnění Němců:

http://www.bohumildolezal.cz/texty/u063-08.htm

http://www.bohumildolezal.cz/texty/u063-09.htm

http://www.bohumildolezal.cz/texty/u063-11.htm

http://www.bohumildolezal.cz/texty/u063-12.htm

Franz Chocholatý-Gröger

Před pěti lety 10. 1. 2002 odmítl petiční výbor poslanecké sněmovny ČR požadavek na odškodnění příslušníků německé menšiny, který petičnímu výboru předalo Shromáždění Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku – Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien na zasedání výboru, kterého se účastnili také zástupci českých Němců.

Usnesení č. 271 petičního výboru, 51. schůze, dne 10. ledna 2002. Petiční výbor po odůvodnění dopisu Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zástupcem tohoto shromáždění Dipl.-Ing. Hansem D. Korbelem, po zpravodajské zprávě JUDr. Cyrila Svobody a po rozpravě konstatuje, že uvedený dopis není způsobilý dalšího projednávání, pokud v něm nedojde k rozdělení požadavků mezi požadavek revize právního řádu poválečného vývoje a individuálních křivd jednotlivců v rámci československého právního řádu. JUDr. Cyril Svoboda, předseda výboru

Jednalo se již o druhé odmítnutí, neboť Petiční výbor Poslanecké sněmovny PČR na 49. schůzi 8. 11. 2001 odmítl požadavek na odškodnění příslušníků německé menšiny, který petičnímu výboru předalo Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jak uvedl Cyril Svoboda, je nastolený problém otázkou pro politické strany.

O odmítnutí nebylo Shromáždění Němců informováno, Právo reagovalo rozsáhlým článkem prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc. s názvem Petice, nebo obhajoba nacistických zločinů? První dojem z tohoto článku je mrazivý, znovu se ozývají tóny tak známé z dob totality. Přední odborník na ústavní právo se snaží vyvrátit některé údaje, které jsou obsahem Historického exkursu tvořícího součást návrhu na odškodnění německé menšiny. Hned v úvodu sice píše, že část Historického exkursu je objektivní, zbylá však je tendenční a nepravdivá.

Poněkud pan profesor pominul fakt, že příslušníci německé menšiny museli být označeni (známé písmeno N) na svém oděvu, nesměli používat veřejné dopravní prostředky, navštěvovat veřejná prostranství, zařízení a sady, platil zákaz vycházení po 20. nebo 21. hod., nákupní doba byla stanovena jednu hodinu před uzavřením obchodu, nesměli vlastnit rozhlasový přijímač, používat telefon, odevzdat museli jízdní kola a oprávnění k řízení motorových vozidel, bylo zastaveno jakékoliv vyučování v německém jazyce, panoval zákaz německých bohoslužeb, zákaz používání německého jazyka mimo soukromí a další nařízení kopírující opatření nacistického Německa vůči židům. Byl jim zabrán majetek, pokud nebyl před tím vyrabován vlastenci z RG nebo vojáky čsl. armády. To byla ta přijatelnější forma národně socialistické revoluce. Řečeno slovy prezidenta Beneše, měli se v rámci této revoluce Němci vylikvidovat.

Ti, co nebyli vyhnáni či odsunuti, byli pak v roce 1947 v rámci tzv. rozptylu vyhnáni znovu z domovů a přesídlení jinam v rámci československého státu tam, kde národně socialistická revoluce potřebovala levnou bezprávnou pracovní sílu. To vše v období, kdy byla podle dnešních hodnocení v Československu nastolena demokracie, která prý trvala až do únorového státního převratu.

Po Únoru jako bezprávní občané nesměli používat své rodné mateřštiny, nesměli studovat a pokud měli německé vzdělání, tak se neuznávalo. Občany československého státu se stali až v roce 1953, a to jenom proto, aby neměli argumenty pro své vystěhování do SRN. Jako národní menšina byli formálně uznáni až v roce 1968, avšak od samého počátku měli statut někoho, kdo je zde trpěn z milosti, a mnoho se na tom nezměnilo ani po roce 1989.

Nikdo je jako české občany německé národnosti (na rozdíl od občanů české národnosti) neodškodnil za křivdy, které museli po roce 1945 snášet. Byli znerovnoprávněni při restitucích: zákon ČNR č. 243/1992 jim přiznal jen restituci zemědělského majetku (pro mnohé zůstala jen jako nereálný sen) a zákon č. 30/1996 Sb. (tzv. Lex Walderode) je navíc znevýhodnil podmínkou nepřetržitého občanství do roku 1989. Ústavní soud tuto zjevně protiústavní novelu nezrušil, jen se pokusil zamluvit její podstatu.

Dalo by se očekávat , že dojde k odškodnění obětí českého národně socialistického běsnění. Byla to ale jen iluze, jak ukázaly roky 2001- 2002, kdy německá menšina žádala odškodnění. Pro Poslaneckou sněmovnu PČR, je nepočetná německá menšina zajímavá jen tehdy, když svým odmítavým postojem k požadavkům této menšiny naloví volební duše mezi většinovým obyvatelstvem. Velká část obyvatelstva je známá svým tvrdým postojem vůči Němcům a s radostí přijímá rozhodnutí politiků vzpomínajíce na léta poválečná, kdy mohli beztrestně okrádat, ponižovat, znásilňovat německou menšinu. Jakékoli iniciativy vedoucí k humánnímu gestu vůči českým občanům německé národnosti jsou proto odsouzeny k neúspěchu, v této věci není v parlamentu ČR možná většina.

Ministr Mareš sice navrhl odškodnění. Byl to jen malý průzkumný balónek, který rychle prasknul. U příležitosti 60. výročí konce druhé světové války se začalo diskutovat o možnostech vstřícného gesta ČR k bývalým spoluobčanům německé národnosti, kteří se stavěli na odpor německému nacionálně socialistickému režimu. Vznikl Paroubkův návrh na odškodnění antifašistů. Dle Paroubkova nápadu budeme tedy Němce dělit na dobré "antifašistické", kteří si odškodnění zaslouží (ačkoliv vyhnáni nebyli!) a na ty "zlé", "fašistické", kteří si nezaslouží ani halíř (ačkoliv vyhnáni byli a vytrpěli si mnohem, mnohem víc). To je přece přístup úplně zvrácený. Zapomnělo se na to, že ti tzv."antifašisté" velmi často bojovali za jinou totalitu - za komunismus stalinského ražení. Velký humbuk kolem odškodnění se rozplynul. A to přesto, že mnozí s českých Němců, včetně předsedkyně, věřili, že dojde k narovnání a snad i k odškodnění. Slzami hluchým slyšet pravdu neumožníš.

Návrh na odškodnění příslušníků německé menšiny neuspěl. Dál tedy budou přetrvávat křivdy způsobené povalečným vývojem. Dál bude zakořeněn pocit kolektivní viny u této menšiny, dál bude majoritní většina omlouvat své skutky tlakem spojenců a případné excesy aktivitou zdivočelého davu či nezodpovědných příslušníku RG. Dál bude kniha dějin uzavřena objektivnímu zkoumání a černý duch dějin usídlí se v naších duších. Tíha studu a strachu z poznání bude doprovázet další generace.

Postavme se tedy k této otázce čelem a zkusme se vžít do mysli naších německých spoluobčanů, pak pochopíme jejich touhu být plnohodnotnými občany tohoto státu nejen v povinnostech, ale také v právech. Nebo snad vláda předpokládá, že otázka českých Němců se brzy vyřeší sama, neboť většinu této menšiny tvoří lidé ve věku přes 60 let. Snad na to se čeká. Čeští politici pronesou velkohubé řeči a najaté plačky ukápnou slzu. Bude to snadné: v tu dobu už totiž žádná německá menšina v ČR nebude existovat.

Materiály k Návrhu na odškodnění Němců:

http://www.bohumildolezal.cz/texty/u063-08.htm

http://www.bohumildolezal.cz/texty/u063-09.htm

http://www.bohumildolezal.cz/texty/u063-11.htm

http://www.bohumildolezal.cz/texty/u063-12.htm