Březen 2007

Události od 17. ledna do 12. února 2007

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Středa 17. ledna

Tématem číslo jedna je stále slib (ex)poslanců ČSSD Pohanky a Melčáka, že budou tolerovat Topolánkovu vládu. Těžko říci, zda je to řešení politické krize. Spíš se řešení jen oddálí. Vláda bude mít nesmírné potíže s tím, něco kloudného prosadit (jednak je rozhádaná a jednak jí ČSSD aspoň zpočátku nic nedovolí), ale zároveň bude velmi těžké ji svrhnout (k vyjádření nedůvěry je zapotřebí většina všech zvolených poslanců, tj. 101). Budeme mít vládu, která sice nic kloudného neprosadí, ale opozice ji nedokáže odstranit. Předčasné volby vláda nejspíš nezařídí, ani kdyby chtěla (a řekl by, že se jí moc chtít nebude). Možnost, že by byly po třetím neúspěšném pokusu dát dohromady vládu s důvěrou, v pátek zjevně padne, a možnosti, které má „vládnoucí“ vláda, jsou poněkud krkolomné – viz článek 35 ústavy: „(1) Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže:

b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry,

c) zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné,

d) Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolána ke schůzi.“

Navíc čím déle bude Topolánkova vláda vládnout-nevládnout, tím hlouběji klesnou její preference a ODS ztratí chuť o předčasných volbách vůbec uvažovat. Opakuji znovu, že ODS zmeškala to základní: dát Paroubkovi příležitost a dokázat mu, že si bez ní ani ruce neumyje. Dát Paroubkovi příležitost by bylo bývalo zároveň slušné (nechci používat slovo korektní, je příliš vykřičené) a šikovné.

ČSSD se brání útokem: nikdo mi nevymluví, že nepřiživila aféru kolem předsedy KDU-ČSKL Čunka (měl údajně setřít pel nevinnosti z jakési své podřízené a zároveň se před ní kompromitovat požadováním úplatku, to je nějak příliš dobrého najednou – aspoň pro ČSSD), pana Bursíka (jehož majetkové poměry jsou pro hlaváče ČSSD neprůhledné) a ministryně Kuchtové (pracuje v žoldu rakouských imperialistů a revanšistů). Předseda Paroubek označil oba poslanecké disidenty za zrádné skunky. Nezaslouží si náhodou smrt? V současné době je celá ČSSD v jednom šiku proti ztroskotancům a zaprodancům. Dá se to pochopit, musím se bohužel přiznat, že mi jejich rozhodnutí příliš neimponuje, ale jak bude vypadat situace za šest měsíců Topolánkova vládnutí? Jednota vyprchá a pan Paroubek bude mít problémy. Pan Paroubek to totiž se svým radikálním postojem trochu přehnal (už jsem o tmo myslím psal). Situace se mu vymkla z rukou.

ČSSD vzdala pokus o převolbu předsedy PS Vlčka: pochopitelně, v nynější neurovnané situaci by se mohlo stát, že by v tajné volbě o funkci přišla. Bylo by ovšem zároveň legrační, kdyby pan Vlček z nezbytí setrval ve své funkci čtyři roky a pan Paroubek byl rovněž z nezbytí po celou tu dobu pouze řadovým poslancem.

Prezident Klaus pochválil ze své prezidentské katedry německého exprezidenta Herzoga za to, že kritizoval EU, a nabídl mu, že jej poctí svou spoluprací. Jak na to vyznamenaný reagoval, není zatím známo. Nepochybně však teď u Herzogů oslavují. To se jednomu hned tak nestane, že by mu nabídl spolupráci sám český prezident!

„Vyslovením důvěry vládě v čele s Mirkem Topolánkem bychom dali průchod… asociálnímu, protilidovému a protinárodnímu prograsmu“, hřímá v Právu pan Paroubek, ještě zjevně netuše, že už mu dva zrádci podkopali pozice. To jsou slova zvučná, hodná Václava Kopeckého a Zdeňka Nejedlého. Zná pan Paroubek jejich duchovní odkaz?

Mladá fronta Dnes přinesla v tažení proti Topolánkovi rozhovor s jeho zhrzenou chotí. Považuji exhibice paní Topolánkové za obrovskou drzost (Topolánkovic rodinné problémy nemají s politikou nic společného) a vyvolávání lynčerských nálad na základě sentimentálních klišé opsaných z červené knihovny za nestoudnost.

Čtvrtek 18. ledna

Jiří Paroubek je přesvědčen, že slabá pozice nové vlády sociální demokracii posílí. Posílení ovšem může vydržet tak šest, sedm měsíců, pak se dostaví kocovina, které bych se, být panem Paroubkem, bál. „Tento kabinet je složen z osob, nemohu ani říci osobností, ale osob, které ze tří čtvrtin nemají kvalifikaci k tomu, aby řídily ministerstva…“ Že pan Paroubek je sprosťák, už dávno víme, nemusí nás o tom znovu tak vtíravě přesvědčovat. Je tedy dost směšné, když v rozhovoru pro Právo, z něhož citujeme, dále říká (v souvislosti se svou případnou volbou na předsednické křeslo v PS): „Záleží to na kultuře jednání, která povedeme s tříkoalicí“. Od těch „osob“ kulturu vyžaduje, sám ji zjevně nemá zapotřebí.

Taky bych, být panem Paroubkem nebo jeho blízkými, nevedl řeči o padesátých letech, on sám coby vzdělanec v kuloárech údajně citoval kardinála Richelieu: „Za zradou jsou vždycky peníze“. Ovšem. Za zradou intelektuálských zaprodanců, kteří kdysi zostudili naše dva národní skvosty, Rukopis královédvorský a zelenohorský, byly (přirozeně německé) peníze. Za zradou popíračů rituální vraždy byly taky peníze, tentokrát židovské. Peníze imperialistů byly za zradou jejich agentů, odsouzených v padesátých letech minulého století. Aby mi bylo dobře rozuměno: nepřipodobňuji pana Pohanku a Melčáka k Masarykovi ani k obětem stalinského teroru. Připodobňuji jen – v tomto způsobu argumentace, samozřejmě, v ničem jiném - pana Paroubka k těm, kteří tenkrát stáli tak říkajíc na druhé straně barikády.

V ODS zavládla všestranná spokojenost: topolánkovci jsou spokojeni, že jejich vláda dostane důvěru, klausovci se těší, jak se v tom jejich „nemilovaný“, jak by řekl pan Musil, vnitrostranický oponent pěkně vykoupá.

Jiří Pehe vyzývá v Právu Paroubka, aby, chce-li být důsledný, zúčtoval především se Zemanem. Zapomněl jen uvést jakou technikou. Teď je v módě polonium 210.

Jiří Paroubek pokládá zas viníka nynější situace (rovněž) prezidenta Klause. Vyčítá mu mj., že ho nepověřil druhým pokusem o vytvoření vlády. Vyčítá mu to v tomto případě právem.

MfD pokračuje ve svém tažení proti Topolánkovi článkem Bohumila Pečinky: ten nazývá nynější vládu „vládou KDU-ČSL, Strany zelených a politické skupiny Mirka Topolánka“ (na formulaci a na seřazení účastníků protistátní skupiny je vidět, za koho pan Pečinka kope), mluví o „nadreprezentaci malých stran“ a uzavírá: „Skupina kolem Mirka Topolánka si možná myslí, že pomocí zákulisních kejklů vyhrála bitvu s Jiřím Paroubkem. Dnes je na dobré cestě prohrát tu svoji – uvnitř strany i na veřejnosti.“ Správně. Pracující lid ji jednou odsoudí. Neměl pan Pečinka někdy něco společného se SSM?

Podle Jiřího Gruši rovněž v Mladé frontě Dnes nejsou českým problémem Benešovy dekrety, ale Benešovo pojetí diplomatické služby. To je velmi originální způsob zazdívání skutečného problému tím, že se inkriminované osobě přisoudí odpovědnost za něco, co se týká něčeho úplně jiného, má to daleko menší závažnost a kromě toho je to hloupost. A to v naději, že všichni začnou hloubat o Benešově pojetí diplomatické služby a na dekrety se zatím zapomene. Jiří Gruša coby nesmlouvavý kritik Edvarda Beneše zraje pro bobříka vyčuranosti.

Na kritice Topolánka a jeho nové vlády se vyžívají komentátoři od Práva přes Mladou frontu Dnes až po Lidové noviny. Je mi to trochu podezřelé. Topolánek a jeho vláda je snadný a lákavý cíl. Nemělo by se kvůli tomu zapomínat, že opravdovým nebezpečím je Paroubek, který má nekale narudlé úmysly. A Klaus, který by s ním rád uzavřel historický kompromis, aby si udržel svou porci moci.

Aby během prvního zasedání Evropského parlamentu, jehož se zúčastní i rumunští a bulharští europoslanci, mohly být vyvěšeny jejich vlajky, bylo nutno volit provizorní opatření, během něhož se mj. i česká vlajka octla na jakémsi provizorním zařízení. Citlivě na to reagoval – no kdo jiný než europoslanec Zahradil: „Visí tam jako kus prádla. Je to nedůstojné a urážlivé.“ Je smutné, že se jako zástupce ČR zviditelňuje právě tenhle člověk s manýrami maloměstského křupana.

Pátek 19. ledna

Vichřice, která se přehnala přes Evropu i naši vlast (prezident Klaus má pravdu, v tomhle smyslu jsme byli součástí Evropy vždy), už dostala po americku jméno. Jmenuje se Kyrill. Pravoslavné jméno (sice řeckého původu, ale ukazující i k třetímu Římu) mne inspiruje k návrhu, aby ten příští se jmenoval Nikita Sergejevič na památku významného ruského (tenkrát se říkalo sovětského) politika, který se tolik zasloužil o pěstování kukuřice a rozvoj demokracie v Maďarsku.

Pan Čunek si vybral do vlády osobnost a teď sklízí trpké plody svého rozhodnutí. Osobnost se dostala do sporu s premiérem o to, kdo bude její první náměstek. Takový spor je věc úplně běžná a ministr má spoustu možností, jak zamezit, aby mu vnutili někoho, koho nechce. Osobnost ovšem konfliktu využije k tomu, aby před celým národem demonstrovala svou mravní integritu (z nejasných důvodů za přítomnosti svého chotě: měl ji snad bránit, kdyby ji nějaký Topolánkův pochop při tiskovce fyzicky napadl?). Nehodlá „pro udržení funkce ministra obětovat svou lidskou čest a sebeúctu“. Ušlechtilá bytost. Vypadá to, jako kdyby se do praktické politiky pustila právě proto, aby mohla svou ušlechtilost předvést. První příležitost se naskytla ještě před hlasováním o důvěře. To je do budoucna velmi nadějné. Předseda KDU-ČSL Čunek, který osobnost nominoval, prohlásil decentně, že osobnost je zatím na politické tlaky příliš citlivá; pevně věří, že si nakonec zvykne a začne se více orientovat. Už mu asi dochází, zač je toho loket.

Právo se v rozhovoru s ministrem Nečasem mj. sugestivně ptá: „Jsou i lidé, pro které je vyhýbání práci životním stylem. Například někteří bezdomovci. Ti nebudou dostávat od státu nic? Necháte je zemřít na ulici?“ To je skutečně nestoudná formulace: když je pro někoho vyhýbání se práci životním stylem, budiž. Jsme svobodná země. Každý ovšem nese důsledky toho, jakým způsobem realizuje svou svobodu. Nemyslím, že by se ti lidé měli nechávat umírat na ulici. Ale pomoc takovým lidem (za peníze těch, jejichž životním stylem je makat) je projev velké benevolence.

Paroubek a spol. už jsou zase ve formě. Agentura STEM uspořádala podle Práva „pro soc. dem.“ průzkum, z něhož vyplynulo, že v Nedělní partii na Primě zvítězil předseda ČSSD Paroubek nad předsedou zelených Bursíkem. Je to podobné, jako kdyby si nějaký sportovní klub najal pro utkání se soupeřem nejen hráče, ale i rozhodčího.

Evropská unie hrozí třiadvaceti zemím (mj. i České republice) sankcemi kvůli tomu, že nedodržují směrnici o maximální 48 hodinové pracovní době. To je dobré: kdo moc pracuje, bude potrestán. Jak chtějí konkurovat východní Asii? Pokud jde o ČR, je to možná nespravedlivé, obávám se, že jde v zásadě o překročení potěmkinského charakteru.

Jiří Paroubek nepřímo vyzval, aby lidé na ulici dávali poslancům Melčákovi a Pohankovi najevo svůj nesouhlas s tím, že podpořili vládu trojkoalice. ČSSD prý bude sledovat majetkové poměry obou psanců nejen v nejbližší době, ale i třeba za deset let, bude to tedy úkol pro další generace soc. dem. Proč neřekl rovnou za příští století? Podobná prohlášení jsou mimořádně legrační. Je otázka, co budou za deset let vědět další generace ČSSD o panu Paroubkovi.

Známý obhájce českých národních práv Koudelka vysvětluje v Právu, proč Tugendhatovi nemají právo na restituci své vily v Brně. „Pro právní jistotu současných vlastníků je nebezpečné zpochybňování jakýchkoli majetkových důsledků Benešových dekretů a znárodňovacích zákonů, přijatých po válce“. Tugendhatovi, kteří emigrovali, aby unikli holocaustu, mají tedy smůlu. „Zpochybňování Benešových dekretů“ je u nás něco jako za starého režimu zpochybňování vedoucí úlohy KSČ ve společnosti. Jak vidno, tolik se toho zas nezměnilo.

Další problém bude se zámkem v Kolodějích (informuje o tom MfD). Patřil původně Lichtenštejnům, ti však po první světové válce „odešli“ (okolnosti „odchodu“ článek neuvádí, škoda) a zámek „získal“ (to znamená koupil?) bohatý průmyslník Klumpera. Od roku 1991 usiluje o jeho vrácení. Část souvisejícího majetku už získal. Pan Klumpera má výhodu, že je na rozdíl od Tugendhatů Čech rodu slovanského a jeho předkové mohli na rozdíl od Tugendhatů v době hilsneriády klidně spát. Zámek však byl podle ČT zabaven kvůli kolaboraci rodiny s Němci. Takže zase zpátky k účtování s Němci a kolaboranty: pan Klumpera bude muset prokázat kádrovou bezúhonnost.

Je povzbudivé, že tým spolupracovníků Práva a MfD se začíná překrývat. Dnes v ní publikuje svůj příspěvek (kromě Václava Klause ml.) taky několikanásobný sociálně demokraktický poradce Lukáš Jelínek. Mluví o Topolánkových cholerických záchvatech (Paroubkovy nechává stranou, i když teď zase mohl sebrat dost materiálu) a sděluje čtenářům, že Topolánek na něj coby majitel promyšlené vize nepůsobí. Zde Paroubka nezmiňuje a nelze mu to vyčítat, pan Paroubek má opravdu promyšlenou vizi: spolupráce s komunisty, kde to jen půjde a jak to jen půjde.

Jinak ovšem MfD zabodovala v aféře s taxikáři: primátor Bém se kroutí jako žížala („jasné ne říkám skandalizaci taxislužby jako celku v našich i zahraničních sdělovacích prostředcích. Výrazná většina taxikářů už totiž jezdí slušně a doplácí na špatnou pověst vytvářenou zloději“; jako obvykle tedy drtivá většina poctivých pracujících a na druhé straně několik nezodpovědných jednotlivců) a představitel jedné taxikářské instituce, jednatel společnosti AAA radiotaxi, s.r.o. Kvasnička mu usilovně sekunduje, když poučuje nehodné redaktorky, které předražování služeb monitorovaly, i českou veřejnost: „Ani jeden z taxikářů nevyžadoval platbu v eurech, redaktorky tedy platbu v eurech nabídly samy; v tomto případě před vlastní platbou dochází ke smluvnímu stanovení směnného kurzu na základě dohody řidiče a zákazníka a tato dohoda není vázána žádným kurzem ČNB či jiným právním předpisem.“ Už vidím, jak taxikáři vedou s japonskými pasažéry jednání o „smluvním kurzu“ a pořizují o tom společně zápis. To snad není pravda.

Pan Palata píše v Lidových novinách: „Sudetští Němci vymírají a vymírá i zájem o ně, který nemohou zachránit ani žaloby, ani centrum proti vyhánění.“ Pan Palata se mýlí: zájem o sudetské Němce v Čechách nevymře do té doby, než se s křivdou, kterou jsme jim způsobili, slušně a zodpovědně vyrovnáme. Třeba se to stane, až už všichni „vymřou“. Na tom nezáleží, jde o nás, o naši čest a naše svědomí. A stane se to.

Pan Palata je také odborník nejen v maďarštině, ale i v němčině. V souvislosti s odchodem Edmunda Stoibera z velké politiky několikrát zmiňuje, že je nazýván „otcem sudetských Němců“. Co já vím, mluvilo se vždycky o „Patenschaft“. Der Pate není výraz pro otce v bavorském dialektu, jak se snad pan Palata domnívá, ale v Hochdeutsch pro kmotra.

Topolánkova vláda dostala, jak se očekávalo, v PS důvěru. Kritizovat ji za způsob, jímž se k důvěře dopracovala, a z hlediska vyhlídek, které se před ní otvírají, je snadné. Mluvit o tom, že je méně kvalifikovaná než všechny předchozí vlády, je nehorázné přehánění (vzpomeňte si jen na Zemanovo děsivé panoptikum z roku 1998). Bylo by slušné jí dát šanci jako každému jinému.

Sobota 20. ledna

Vláda nakonec dostala důvěru 100 hlasy proti 97, protože poslanec Wolf (ČSSD) nepronesl správně stanovenou formulaci. Poslanec Wolf, který zahajoval hlasování (pokud se dobře pamatuji, při hlasování po jménech se losuje, od koho se začne) nepronesl správně předepsanou formuli, a předseda PS Vlček to vyhodnotil jako zdržení se. Je na místě slabé podezření, že to Wolf udělal schválně, protože ještě před pár dny dával najevo jakési váhání, pokud jde o případnou toleranci vládě. V debatě se střídali řečníci ČSSD a pronášeli na adresu vlády spektakulární chmurné věštby a drtivé soudy. Proklínali rovněž oba zrádce. Hájil se jen Melčák, a to protiútokem (označil Paroubka a jeho lidi za mocichtivou kliku, která s chce za každou cenu udržet u vesla). Nemohu si pomoci, k tomu bylo potřeba v dané situaci jisté kuráže. Nevím, proč ČSSD kolektivně sdílí Paroubkův vztek. Je to nechutná podívaná. Paroubek novinářům řekl mj.: „Já si myslím, že to bylo ubohé, nízké lidsky, podlé. Člověk, jehož společenský vzestup byl spjat se soc. dem. a který kydá pak hnůj na stranu, s kterou byl spjat a dokonce ještě dnes je jejím funkcionářem, musí sám přeci cítit, že kromě Miloše Zemana ho ve straně nikdo nepodporuje. Věcně, fakticky se na to reagovat nedalo…“ Dr. Rath v rozpravě řekl: „Tato vláda nezíská důvěru čestným způsobem, dohodou, ale získá ji pomocí zrady, pomocí politické, možná i faktické korupce. Je to vláda, která si plně zaslouží jméno vláda politické korupce a vláda politické zrady, vláda pana Pohanky a pana Melčáka…“ Paroubek pak odmítl Topolánkovi podat ruku se zdůvodněním: „Nemyslím si, že bych podal ruku někomu, kdo využil zrady a kdo použil politické korupce.“ To je směšné, kdyby měl podobnou příležitost, bez váhání by ji využil. K divokým poměrům na české politické scéně pan Paroubek přispěl a přispívá měrou vrchovatou.

Předsedové koaličních stran se před hlasováním ještě pojistili písemnou dohodou s Melčákem a Pohankou. Dohoda je o toleranci pro celé volební období a trojkoalice se v ní zavazuje předem projednávat všechny zákonné i podzákonné změny jak s opozicí, tak s oběma poslanci. Tím si Melčák s Pohankou zajistili, že nemohou být vyloučením z ČSSD vyšachováni ze hry, a zároveň si vytvořili předpoklady pro roli jazýčku na vahách. Dovolil bych si zaspekulovat, že přitom skutečným jazýčkem na vahách bude Miloš Zeman. Zeman podle nepotvrzených zpráv z několika zdrojů prý před hlasováním nabídl Paroubkovi, že oba poslance přemluví, aby řekli vládě ne, pokud se mu Paroubek veřejně omluví. Při zvláštní letoře Miloše Zemana nemohu vyloučit, že Paroubek přesně neví, za co by se měl omlouvat, a že to neví nikdo.

Dalším krajně rozmrzelým je Václav Klaus. Měl to se svými stoupenci v ODS pěkně spočítané: Topolánek slíbil, že položí hlavu na špalek, v hlasování o důvěře neuspěje, bude svržen a realizuje se velká koalice. Řešení, které Topolánek zvolil není moc košer, ale je třeba vzít v úvahu, že ho jeho odpůrci přitiskli ke zdi, přičemž jejich záměry byly nemravné. Prezident teď mluví o tom, že vláda dostala důvěru „zvláštního typu“ a že ji chápe jako cestu k předčasným volbám. To by se mu sice hodilo, ale asi to nepůjde, cesta k předčasným volbám je teď podstatně komplikovanější, protože pokud vláda podá demisi, následuje teoreticky znovu od začátku rituál tří pokusů, a pokud se jí nebude chtít a demisi nepodá, je ke svržení zapotřebí 101 poslanců. Půjde to tedy prakticky jen za cenu rozkolu v ODS. Cesta k předčasným volbám ústavním způsobem (Sněmovna se tři měsíce neusnese o návrhu zákona, s nímž vláda spojila otázku důvěry) je tak krkolomná a technicky náročná, že se za současného poměru sil asi nedá uskutečnit.

Předseda KDU-ČSL Čunek se Topolánkovi omluvil za extempore ministryně Třeštíkové. Paní Třeštíková reagovala podobným způsobem, jako kdyby ji Toplolánek sexuálně obtěžoval (tím by se taky dala vysvětlit přítomnost jejího manžela na tiskovce). Šlo však pouze o harašení politické, a tady se z komára velbloud dělá daleko hůř, než když jde o chlípné choutky nepříčetného samce.

Oslavujeme teď také výročí Česko-německé deklarace. Jiří Hanák k tomu v Právu píše: „Stále více se integrující Unie však mimo jiné plní úlohu ochrany Němců před nimi samými.“ Němci se dokáží ochránit sami, nepotřebují k tomu ani Hanáka, ani EU. Ale kdo uchrání takové malé zamindrákované trpajzlíky jako je ČR? Nepříčetný prcek někdy dokáže nadělat víc škody než obr.

Ministryně Parkanová poučuje v rozhovoru pro MfD prezidenta Bushe, že „vývoz demokracie do států, které jsou uspořádány na jiných principech, třeba právě Irák, není právě dobrý koncept“. To je fajn, jenže jak se to má dělat, když je nutné mocensky řešit určitou situaci a západní společenství to umí jen tenkrát, když mocenské řešení zahalí nějakou vznešenou ideou? Saddám Husajn si patnáct let dělal z Ameriky a ze Západu srandu, pokoušel se s úspěchem před světem demonstrovat, že má proti sobě papírového tygra, byl ochotný provést cokoli a spojit se s kýmkoli. To je dostačující důvod pro radikální řešení, ovšem nikoli v situaci, kdy západní společnost zachvátilo jakési pseudoušlechtilé ideologické šílení. Budou schopni se bez zbytečných okolků bránit, až bude nepřítel operovat na jejich území. Jenže vzhledem k neviditelnosti nepřítele (není to stát, pravidelná armáda, a zčásti už na území Západu operuje) to už nejspíš bude pozdě.

V podobném duchu vyznívá obsáhlý článek Marka Čejky v Kavárně. Evropská měkkost je prý zdánlivá, Evropané mají víc pochopení pro rozdíly mezi Araby a údajnou problematičnost izraelské politiky než američtí „neokonzervativci“. Je to pořád stejné: Chamberlain a Daladier měli víc pochopení pro problematičnost politiky ČSR než tenkrát ještě osamocení britští a američtí „jestřábi“.

Pondělí 22. ledna

Americká vláda se obrátila na ČR s prosbou, zda by bylo možno umístit na území ČR radarovou základnu jako součást protiraketového systému. Američané jsou realisté a vědí, že s raketovou základnou by vzhledem k mírumilovnosti českého národa asi neuspěli (podle hlasů veřejnosti, které zazněly v Právu, považují naši lidé v této neklidné době bránit se za příliš nebezpečné. Američtí vojáci jim připadají stejní jako ruští, ba ještě horší (od Rusů mohli aspoň domorodci kupovat levnou naftu, to prosím není zlomyslná pomluva, ale citace). Je otázka, zda lze uspět i s radarem, podle průzkumu veřejného mínění by s ním sice 60% lidí jakž takž souhlasilo, ale to je většina dost nevýrazná. Ze stran jsou pro ODS a snad ještě lidovci. Zelení by chtěli referendum a byli by asi spíš pro evropský systém, který bude kdovíkdy, a pokud bude, bude závislý na tom americkém. ČSSD je prý rozpolcená, což se projevuje tím, že Paroubek nejprve Topolánkovi naznačil souhlas a pak ho podmínil tím, že základna nebude mít víc než 30 vojenských zaměstnanců (Američané počítají asi s 200). V podstatných věcech Topolánek od Paroubka podporu čekat nemůže, zatopí mu, kde to jen půjde. Velmi proti je bývalý předseda PS Zaorálek a z pochopitelných důvodů komunisté. Zaorálkovi mj. vadí, že do naší země nepřijela s prosíkem sama ministryně Riceová, ale byl tu jen „jeden ze čtyřiceti vrchních ředitelů“. Kdyby přijel prezident Bush a pěkně na kolenou poprosil, možná by mu pan Zaorálek dokonce vyhověl. To jsou mindráky maloměstských radních. Zaorálkovi to připadá jako gubernie: skoro bych byl raději v americké gubernii (i když gubernie mají, pokud se nemýlím, spíš naši slovanští bratři na Východě) než suverénní pod Zaorálkovým vedením: až přiletí íránská raketa, bude dělat kššš! Umístění základny musí (cituje dle Práva) schválit většina všech poslanců a všech senátorů. K prosazení referenda je potřeba ústavní většiny v obou komorách, což je naštěstí nepředstavitelné, protože o věcech souvisejících s obranou země by se referenda konat neměla.

V souvislosti s protiraketovým systémem píše Jiří Roškot v Právu mj.: „V očekávání, že antirakety vyrostou z dětských plenek, vyvinulo už Rusko novou generaci nepolapitelných hlavic…“ Ovšem, protiraketový systém je proti ruským raketám neúčinný, protože proti nim ani není namířen. Agresivní choutky komunistického Ruska se vždycky pojily s velikou zbabělostí, troufli si jenom na slabé, a i tam často dostali na budku (Finsko, Afghánistán). Dnešní Rusko je navíc slabší a o něco mírumilovnější, nebo přesněji řečeno zdrženlivější než „SSSR“. Rusko není problém. Problém je Írán. Rusům záleží jen na tom, aby se Evropa nemohla účinně bránit, a oni si pak mezi mršinami mohli posbírat nějakou kořist.

Premiér Paroubek žádá vydat zákon proti přeběhlíkům. Zákon by měl umožnit, aby byly přezkoumány pohnutky politika přestoupivšího ze strany, za niž získal mandát. Nejsnazší bude, když se sám k nekalým pohnutkám přizná. Nejlepší cestou, jak toho dosáhnout, je právo útrpné. Pak zbývá ještě otázka sankcí. Přiměřené by bylo dotyčného napíchnout na kůl. Pan Paroubek se ohání první republikou. Nevím, proč bychom si museli ve všem (a zrovna v tomhle) brát vzor z první republiky. (Krom toho mám dojem, že poslanci za první republiky podepisovali bianko rezignaci na mandát, kterou vedení jejich strany použilo, pokud dotyčný přestoupil ke konkurenci; což nemělo formu zákona a navíc to bylo poněkud nedůstojné.)

Pan Paroubek zároveň touží po křesle předsedy PS, protože je sice šéfem ČSSD, ale jinak jen řadovým poslancem. V ODS se už ozývají hlasy, že by měla obsadit místo svým člověkem, nejlépe poslancem Tlustým, který taky zůstal bez jakékoli funkce. Za stávající situace místo předsedy PS věcně sociálním demokratům náleží a bylo by sprosté jim ho odejmout. Jenže už ho taky mají a pan Vlček se údajně horempádem nehrne pryč. Proč mu tu funkci nedopřát.

V ČSSD se po neúspěchu s vládou ozval jakýsi náznak nesmělého reptání. Poslanec Václav Grüner se nechal slyšet, že Paroubek „musí odejít z bojových pozic na pozice sice stále zásadové, ale zároveň usměvavější s laskavější“. To je jako chtít na hrochovi, aby létal a cvrlikal jako skřivánek. Lidé prý podle pana poslance říkají: „Máte dobrý program, ale ten Paroubek se nám nelíbí…“ Pozoruhodný nával upřímnosti.

Těší mne, že ukončením spolupráce s MfD jsem napomohl dobré věci, totiž tomu, aby se zvětšil prostor pro nové ambiciózní publicisty. Jeden z nich, jmenuje se Václav Klaus, se dnes věnuje neotřele úskalím euroústavy. Je to ostatně správné: velké noviny musí publikovat především názory velkých mužů. A v případě nutnosti i jejich rodinných příslušníků.

„Nebylo by tedy, než vládnout s Melčákem a Pohankou, poctivější, abyste hned příští měsíc přinesli do sněmovny výrazně pravicový zákon, spojili ho s důvěrou vládě, a když ji nedostanete, mohly by být předčasné volby?“, ptá se v Lidových novinách Petr Kolář předsedy Senátu Sobotky. Pan Kolář se mýlí. Pokud by se tak stalo, museli bychom, pokud chceme dospět k předčasným volbám, absolvovat znovu martyrium tří pokusů. Přitom daleko nejpravděpodobnější je, že hned v prvním by Klaus jmenoval premiérem Béma a neměli bychom žádné volby, nýbrž velkou koalici, což je řešení daleko nemravnější než to co teď máme (a které, připouštím, není žádná velká sláva).

Úterý 23. ledna

Klíčovým problémem je a zůstává, jak budou příslušné ústavní orgány reagovat na americkou žádost o zřízení radarové stanice v ČR. ODS a KDU-ČSL jsou pro, zelení, ČSSD a KSČM požadují referendum. Pro referendum chybí zákon, k jeho přijetí je zapotřebí ústavní většina v obou komorách parlamentu. Ústavní většiny se patrně nedosáhne, stačí ji zablokovat ODS v Senátu. V případě, že nebude referendum, budou nejspíš Zelení a ČSSD většinou, KSČM jednomyslně proti. Je velmi nepravděpodobné, že by pak mohl být vládní požadavek v PS schválen. ČR tak vyšle signál nespolehlivosti do Washingtonu a dá celému světu najevo, že není schopná přijímat s nutným předstihem opatření posilující její bezpečnost. Zároveň to bude vypadat, jako že jsme se buď podělali před ruským nátlakem, nebo z jakési loajality zohledňujeme nesmyslné a paranoidní ruské obavy (protiraketový systém je proti moderním ruským raketám neúčinný a Rusko pro nás nepředstavuje nebezpečí v tom smyslu, že by na ČR provedlo raketový útok; zaútočilo by teprve v tom okamžiku, až bude Západ včetně nás díky nedostatečné vůli bránit se před jaderným útokem z Blízkého a Středního východu na hromadě).

Představitelé obcí v oblastech, kde se počítá s případnou výstavbou základny, většinou (alespoň podle Práva) remcají. Vesměs mluví o tom, že „s cizími vojáky máme špatné zkušenosti“. Když to říká komunista, je to třeba považovat za naprosto neslýchanou drzost. Zároveň je ovšem třeba upozornit, že všichni jen papouškují to, co kdysi jako první zformuloval v jakémsi rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung Václav Klaus.

A když už jsme u prezidenta. Podle agentury STEM dosáhla jeho popularita ohromující výše 82%. Aspoň relativně kladně jej hodnotí i 60% komunistických voličů. Není divu. Klaus na své popularitě cílevědomě pracuje (ačkoli ji moc nepotřebuje, protože prezidenta volí parlament). Politik může usilovat buď o popularitu, nebo o rozumnou politiku. Rozumná politika bývá podle okolností buď občas nebo často nepopulární. Nejlepší návod, jak být populární, je hodně mluvit a pokud možno nic nedělat. Aby hodně mluvil, na prezidentovi prý většina (71% lidí) přímo vyžaduje. Klaus se velmi snaží vyhovět (ostatně, to ani jinak neumí). Všeobecně ovšem platí (a doposud se to i v průzkumech veřejného mínění vždycky prokázalo), že popularita má krátké nohy.

Jiří Paroubek má problém: Miloslavu Vlčkovi, kterého si ČSSD usadila do předsednického křesla v PS, aby křeslo něčím zaplnila a aby zároveň Paroubkovi zůstaly volné ruce pro případné vytváření vlády, se ve funkci očividně zalíbilo. Vzdá se jí, samozřejmě, ale jen tenkrát, když bude jisté, že jeho nástupcem bude sociální demokrat. Což nebude jisté nikdy, protože se hlasuje tajně. Detronizace pana Vlčka nemusí být pro ČSSD jednoduchou operací. I tenhle problém je jakýmsi lehkým náznakem toho, že za nějakých sedm – osm měsíců, by v ČSSD mohlo být zase veselo – jako za Špidly a Grosse.

Věnek Šilhan říká v rozhovoru pro Právo: „Tehdy v osmašedesátém si to“ (tj. návrat ke kapitalismu) „naprostá většina lidí určitě nepřála, ale nechtějte po mně, abych spekuloval, co by chtěli za rok nebo za pět let… Přáli si návrat ke kapitalismu ti, kteří vyšli do ulic o dvě desítky let později, v listopadu 1989? Já o tom silně pochybuju, o velké privatizaci tehdy nikdo nemluvil, ani Václav Klaus, ani žádný jiný z dnešních proroků pravice o ní nemluvil ještě dlouho potom… My jsme v tom roce 1968 samozřejmě mluvili o protržních ekonomických reformách, a jestli nám někdo vytýká, že jsme o nich už tehdy nemluvili dnešním slovníkem, tak je to podle mne blbost, je to totálně ahistorický pohled, který nemá žádnou poznávací hodnotu.“ Nezbývá mi než připomenout, že o protržních ekonomických reformách už tehdy mluvil „dnešním slovníkem“ Václav Klaus, a mimo jiné upozorňoval i na hayekovskou tezi, že zkřížení kapitalismu se “socialismem“ je horší než každý ten systém sám o sobě. Události dnes Klausovi ani náhodou nefandí, ale tuhle zásluhu mu nelze neuznat. Považuji v této souvislosti za nutné poznamenat, že jakkoli s názory pana Šilhana většinou nesouhlasím, nemohu mu nepřiznat, že v srpnovém týdnu 1968 projevil velkou občanskou statečnost a jako jeden z mála českých komunistických politiků udělal to, co udělat měl.

Předseda KDU-ČSL a místopředseda vlády Jiří Čunek má problém. Jakási bývalá podřízená ho práskla, že jednak jí dělal nemravné návrhy a jednak vzal jakýsi mastný úplatek (zdá se, že za její asistence, jak by o tom mohla jinak vědět?). Obvinění vypadalo vzhledem k této kombinaci sexu a korupce velmi nedůvěryhodně. Policie se případu ujala a zjistila: za prvé, že pan Čunek s firmou, která ho měla uplatit, kdysi vyjednával; za druhé že vzápětí nato firma vyzvedla ze svého účtu částku necelých půl milionu Kč; a za třetí, že týž den skoro stejná částka přibyla na účtu pana Čunka. Každého napadne paralela s problémy kolem bytu expremiéra Grosse. Pan Čunek je ovšem zkušenější než bývalý předseda vlády a zatím nefabuluje, nýbrž prostě zatlouká. Souhlasí s tím, aby Senát dal souhlas s jeho stíháním (upřímně řečeno, nic jiného mu ani nezbývá, nechce-li se rovnou odepsat). A nová Topolánkova vláda pokračuje v jízdě hrůzy po kostrbaté cestě karambolů, kterou nás její předseda děsí už od loňských voleb do PS.

Doktor Rath přišel s tím, že oba „přeběhlíci“ uzavřeli s vládou tajnou dohodu o podpoře na celé zbývající tři roky vládnutí. Důkazy nemá. Kdo tomu bude chtít věřit, uvěří. Kdo uvažuje věcně, skončí u toho, že pan doktor nemá důkazy. A že jeho výpověď je především výpovědí o dr. Rathovi.

Mladá fronta Dnes uveřejnila pozoruhodný rozhovor s bývalým náčelníkem generálního štábu Šedivým k problému americké radarové základny. Týká se údajné hrozby terorismu, vztahu NATO a amerického obranného systému a v neposlední řadě náhlé aktivity Lubomíra Zaorálka. Místo obsáhlých citací doporučuji čtenářům, aby asi ho přečetli.

Kardinál Vlk dal paní Topolánkové na svých internetových stránkách jakési politické požehnání: „...morálně vyniká postoj paní Pavly Topolánkové k jejich manželské krizi, když prohlásí, že je ochotna manželovi odpustit, že chce udržet tradiční rodinu pro jejich děti, atd.“ Následně kárá oba nemravy (pana Topolánka a paní Talmanovou) a píše mj.: „Jestliže ve vládním programu je bod péče o rodinu, upevnění rodiny, a sám čelní představitel ve svém vlastním životě jedná v praxi proti tomu, jak může být před lidmi věrohodný a jeho slova spolehlivá?“ Já si spíš kladu otázku, jak může někomu imponovat, když si člověk řeší svůj soukromý problém tím, že ho zpolitizuje a zatáhne do něho veřejnost, jako to vrchovatou měrou udělala paní Topolánková. Jak se zdá, navíc tím poskytla příležitost nejvyššímu představiteli katolické církve v ČR, aby pod poněkud pokryteckou záminkou ochrany veřejné mravnosti ovlivňoval momentální politickou situaci. Nemyslím si, že by to dělal schválně. Ale dělá to.

Středa 24. ledna

Jiří Paroubek se sešel s jiným neúspěšným kandidátem na ministerského předsedu (přesněji řečeno kancléře) Schröderem a se slovenským premiérem Ficem. Pojídali české speciality a kritizovali současnou českou vládu (přesněji řečeno kritizoval ji Paroubek): „Vláda Mirka Topolánka není schopna jednat s nikým. To ukázala i reakce ruských generálů…“ Pan Paroubek jako člověk ze staré školy dobře ví, že ruské generály je třeba poslouchat. Vědomosti tohoto druhu patřily k vybavení každého ekonomického náměstka státního podniku za minulého režimu.

Schůzka na Hradě o zahraniční politice (a pak i následná schůze bezpečnostní rady státu) proběhly bez konfliktu. Topolánek za to musel zaplatit dosti drsnou cenu: jeho „důvěrníkem“ pro otázky Evropské unie se stal Jan Zahradil, který oddaně podporuje projekt EU jako sdružení rovnoprávných evropských států, v němž podle spravedlnosti mají ti malí mít větší slovo než ti velcí, protože ti velcí jsou už nespravedlivě zvýhodněni svou velikostí (podobně jako bohatí mají platit větší daně, protože jsou nespravedlivě zvýhodněni proti chudým, ale tak daleko - nebo hluboko? - zatím hradní mudrci nedospěli). Návrat štrasburského upíra do české zahraniční politiky je nepříjemný a rozhodně jej nemůže kompenzovat to, že Vondra jmenoval svým náměstkem pro EU Jiřího Šedivého: to je ten poslední, který by se dokázal premiérovu důvěrníkovi (jak podivuhodná funkce, postavení pana Zahradila bude poněkud připomínat postavení pana Dalíka), a tedy i Klausovi, vzepřít. Taky Karel Schwarzenberg naznačuje (není to žádná novinka) že nepatří k bytostem jánošíkovským. Přirozeně, je to aristokrat.

Případ Jiřího Čunka je povážlivý. Nemyslím, že by měl zrovna teď odstoupit, jak tvrdí Paroubek (k tomu, aby člověk odstoupil, nestačí, že si na něj někdo něco vymyslí). Shoda sumy, kterou vybrali z účtu ve zmíněné firmě, a sumy, kterou si vzápětí Čunek uložil na účet, je sice zarážející, ale těžko věřit tomu, že by pan Čunek byl takový idiot, že by s úplatkem zacházel způsobem, který vypadá jako nechtěné přiznání, a ještě se s ním svěřoval sekretářce, které zároveň činil chlípné návrhy. Soud, který se bude případem, zabývat, se pořádně zapotí.

Politici se zabývají výročím česko-německé deklarace.

„Je vidět, že Jidášův příběh funguje i v České republice“, prohlásil slovenský premiér Fico na otázky českých novinářů,co říká na to, že Topolánkova vláda dostala důvěru. Výrok je bezprecedentní drzé vměšování do záležitostí sousedního státu. Československo už neexistuje ani pro Slováky, milý pane Fico. Koukejte si hledět svého!

Exministr Mlynář dostal u soudu natvrdo pět a půl roku za čin, který podle mého laického názoru lze hodnotit jako procedurální omyl a ne jako zločin zlodějského typu. Je to údajně nejtvrdší trest pro člena vlády, jaký byl u nás po listopadu vynesen (nešťastný Ivo Svoboda dostal za tunel do kočárkárny méně) a připomíná historku, kterou vypráví v našem literárním pokladě jeho protagonista Josef Švejk: zešílevší soudce odsoudí jakéhosi pana Znamenáčka v rozvodovém řízení k trestu smrti a zavelí soudnímu zřízenci: „Jdou a pověsej ho na klepadle!“

Jiří Pehe mluví sice v dnešním komentáři z Práva o „hradní lobby“ (na jeho místě bych byl velmi zdrženlivý v používání tohoto termínu), ale nedá se upřít, že jeho kritika vládního eurokverulantství je na místě. Zdá se, že Topolánkův pokus emancipovat se od Klause byl dost krátkodechý.

Jan Kasal hájí svého stranického šéfa velmi svérázným způsobem: jeho případ se nedá srovnávat s případem Stanislava Grosse, protože tu není ve hře napojení na příjmy z prostituce. Polehčující okolností pro pana Čunka, pokud k úplatku došlo, by tedy bylo, že uplácející se zabývá stavebnictvím a ne provozováním bordelů. Musím se přiznat, že takové nuance mi unikají.

Čtvrtek 25. ledna

Jak už jsme psali, Bezpečnostní rada státu rozhodla, že ČR zahájí vyjednávání o radarové základně USA na našem území. Klaus neopomněl zdůraznit, že to ještě neznamená souhlas s jejím zřízením. Přesto relativně benevolentní postoj prezidenta vzbuzuje podezření, že byl předtím vykoupen závazkem vládní vstřícnosti k prezidentovým ambicím a lidem v zahraniční politice (Zahradil).

Ministryně Třeštíková se nakonec přece jen nakonec rozhodla odstoupit. „Nechci nikoho poškodit, ale hodlám dostát svým slovům. Poté, co jsem pana premiéra ústně informovala o důvodech, které mne vedou k tomuto řešení, jsem mu dnes také odeslala svou rezignaci…“ Podle předsedy KDU-ČSL Čunka byla prý i poté, co se Topolánek veřejně vzdal úmyslu jmenovat Formánka jejím prvním náměstkem, vystavena tlaku z ODS. Tentokrát na ni prý tlačil někdo z aparátu. Historie s paní Třeštíkovou je docela neuvěřitelná. Když už dělá takovouhle poprask, měla by tedy říci všechno a taky to, kdo na ni tlačil a jak a v čem. Jinak se znovu ukázalo, že do politiky osobnosti nepatří. Do politiky patří politici. Jiří Paroubek ocenil její statečnost v odporu proti vládě zrady a politické korupce. Což vzbuzuje otázku: udělala to paní Třeštíková bezděčně nebo schválně? V případě osobnosti je ovšem těžké dobrat se odpovědi.

Aféra předsedy KDU-ČSL Čunka je opravdu zvláštní. Jeho bývalá sekretářka (ta, co ji měl obtěžovat) řekla prý policii, že se jí v únoru 2002 chlubil půlmilionovým úplatkem. Od koho je, si prý vyposlechla z Čunkova telefonátu, protože míval otevřené dveře do kanceláře. Způsob „odposlechu“ by možná bylo dobré upřesnit, sekretářka se zároveň přiznává, že od roku 2002 věděla o spáchání trestného činu a nechala si to pro sebe. Podivné shody okolností. Jinak, pokud jde o pana Čunka, závidím lidem, kteří si po čtyřech letech nepamatují, kde se na jejich účtu vzalo pět set tisíc korun.

Jiří Paroubek pokračuje ve svém sporu s vydavatelstvím Mafra a. s. ohledně třech článků, zveřejněných v Mladé frontě Dnes. Články se týkaly okolností, za nichž byl zastaven pořad Bez obalu a byly v té souvislosti k Paroubkovi velmi kritické. Podle Paroubka články mj. způsobily, že na něj lidé při fotbalu pokřikovali „komunisto!“. Pan Paroubek je příliš zaujatý proti svým kritikům v tisku, pokřik vůbec nemusel souviset s těmi třemi články, dotyční se mohli inspirovat mnoha jinými aspekty jeho politiky. Kdo se to tu např. chystal utvořit menšinovou vládu za podpory komunistů a zdůrazňoval přitom, že v tomto volebním období komunisté „ještě“ nejsou schopni podílet se na vládě. Napadené články podle Paroubka vytvářely dojem, že se snaží zavádět totalitářské a normalizační metody. Mně se zdá být naopak zjevné, že se Paroubek svými žalobami snaží zastrašit novináře a média a via facti omezit svobodu projevu (třeba tak, že u novinářů vzbudí autocenzuru – což se může stát např. tehdy, když pár procesů tohoto typu vyhraje). Jde o velmi zásadní věc, je smutné, že obsáhlejší (a objektivní) informaci přineslo jen Právo (Lidové noviny i Mladá fronta dnes ji „zazdily“).

Rubrika ze světa v MfD je dnes věnována Bushově Zprávě o stavu Unie. Píše se tam mj. že „Mnoho voličů je Georgem W. Bushem natolik znechuceno, že se televizi rozhodli nechat vypnutou“. Pak citují dva lidi. Tyto techniky jsme doposud znali spíše z Práva. Buď měl autor uvést nějaký průzkum, z něhož plyne to „mnoho“, nebo napsat „někteří“. (Jinak bych řekl, že přinejmenším dva, kteří se rozhodli naopak televizi nevypnout, by se bez velké námahy taky našli. Takže záleží na tom, které dva si vybereme: tak si vytváříme vlastní profil).

Místopředseda vlády Vondra se v Lidových novinách naváží (coby spoluautor Česko-německé deklarace, jejíž výročí nyní oslavujeme) do Luboše Palaty, který si dovolil v LN napsat, že ji Češi a Němci uzavřeli na účet sudetských Němců a že to není zrovna žádný důvod k hrdosti. Jak s panem Palatou velmi často velmi nesouhlasím, v tomhle mi mluví z duše. K deklaraci se ještě vrátíme. Pan Vondra by si to představoval tak, že o deklaraci se napříště mají bavit akademici (tj. Křen s Peškem) a „nevládní organizace“. To by tak hrálo! O věci se musí veřejně diskutovat jako o politickém problému, který si žádá politického řešení (samozřejmě nemám na mysli masovou repatriaci, vždyť ti lidé jsou většinou už mrtví, ani majetkové restituce; dlužíme však našim vyhnaným krajanům omluvu a těm, co ještě žijí, odškodnění).

Pátek 26. ledna

Exprezident Havel se vyslovil pro to, aby o osudu americké základny v ČR rozhodli politici, nikoli referendum. Odmítl taky pokusy vykšeftovat základnu za zrušení amerických víz pro občany ČR. V tom obojím má nepochybně pravdu. Zároveň se ovšem zastal poslanců Melčáka a Pohanky: poslanec má z vážných důvodů právo hlasovat jinak než jeho strana. K tomu lze podotknout, že tak se zpravidla chovají tzv. osobnosti. Politik je vázán loajalitou ke straně, kterou si dobrovolně vybral, a aby tu loajalitu mohl porušit, musí mít zjevný a vážný důvod. Důvody obou poslanců mi nepřipadají docela přesvědčivé.

Podle Práva se místopředseda vlády Nečas vyjádřil v tom smyslu, že by pan Čunek měl svůj případ vysvětlit. Komu a jak, ptá se Právo, když sám premiér o to zase až tak nestojí. Pan Čunek není vázán zájmem premiéra, vysvětlit by to měl veřejnosti. Jak Právo v té souvislosti uvádí, prohlásil Nečas v Grossově případě, že je přímo povinností opozice žádat v těchto věcech o jasné vysvětlení. Co se Právu nelíbí? Pan Nečas je ve svých názorech konzistentní.

Podle pana Paroubka prý ČSSD zaskočila rychlost, s jakou se vláda dostala do vážných problémů. Řekl bych, že jí trošku namydlili schody. Mediální poradce ctnostné paní Třeštíkové se prý kdysi angažoval v téže funkci u exministra Tvrdíka a o protikorupční policie, která se zabývá případem předsedy KDU-ČSL, zlí z jazykové tvrdí, že patří k tomu segmentu policie, který má údajně nadstandardní vztahy k ČSSD. Oba případy jistě nejsou vycucány z prstu, ale vzbuzují dojem, že byly poněkud dotvořeny. Např. proti panu Čunkovi údajně svědčí jeho někdejší sekretářka, kterou prý kdysi sexuálně obtěžoval (nezdvořilí škarohlídi by se možná mohli ptát: vadilo jí to obtěžování nebo to, že s tím přestal? A jak to, že si to tak dlouho nechala pro sebe? Nečekala snad, zda s obtěžováním zase nezačne? My si to samozřejmě nemyslíme), její partner a její kamarádka, kteří to vše ovšem slyšeli od ní.

Stínový ministr zahraničí ČSSD Zaorálek kritizoval vicepremiéra Vondru za to, že prosazuje nový text euroústavy. Je to prý nereálné. Přinejmenším stejně nereálné je očekávat, že ve Francii a v Holandsku proběhne nové referendum o tom, co už bylo před nedávnem rovněž v referendu zamítnuto. (V zákonech o referendu bývá stanoveno nějaké časové období, po které se o tomtéž nesmí znovu hlasovat).

V rozhovoru pro Právo říká první místopředseda ODS Bém: „Bylo by velkou výhodou, kdyby takové rozhodnutí“ (o americké radarové základně) „bylo při hlasování v parlamentu prosazeno nikoliv silou nebo rozdílem jednoho hlasu, ale na základě větší politické podpory.“ Čtenář si doplní: a pokud se to Topolánkovi nepovede, měl by jít od válu. Je málo realistické očekávat, že v jakékoli zásadní věci by se vládě mohlo dostat podpory od ČSSD – a navíc v otázkách obrany jsou si stanoviska sociálních demokratů a komunistů poměrně blízká.

Z článku Lubomíra Zaorálka v Právu vyplývá, že Společnou česko-německou deklaraci vybojovali na dvou frontách proti „našim oficiálním vyjednavačům“ Vondrovi a Zieleniecovi a „německé straně“ sociální demokraté. K tématu se samozřejmě vrátíme, inspirativní je zejména závěr Zaorálkova článku: „Jestli úkolem Deklarace bylo říci, že na politické úrovni se bolestivými událostmi minulosti již nebudeme zabývat, aby se uvolnila cesta do budoucnosti, tak tento úkol se podařilo bohatě splnit.“

Tamtéž píše Petr Uhl: „Separátní jednání s USA, které ve středu posvětila Bezpečnostní rada státu i prezident Václav Klaus, podle mého povedou k opětovnému rozdělení Evropy, ke spuštění nové železné opony.“ Doufám jen, že tentokrát budeme pro změnu na té správné straně.

Rovněž v Právu hlásá titulek: „Francouzi a Němci se učí dějepis ze společné knihy“. Z následujícího rozhovoru německého a francouzského velvyslance v Praze pak vyplývá, že nejde o učebnici, ale o „doplňkovou publikaci“ a že není povinná. Pokud by u nás mělo něco podobného vzniknout, mělo by to nakonec nepochybně kvality společné deklarace, bylo by to pro české žáky doprovozeno českým komentářem a pokud jde o povinnost, byl by zvolen kompromis: bylo by to povinné (včetně toho komentáře), ale jen u nás.

Starosta Jinců Josef Hála prohlásil podle Mladé fronty Dnes k otázce americké radarové základny, že lidé mají pořád ještě v živé paměti dobu před rokem 1989. „Teprve postupně jsme se dozvídali, v jakém jsme žili ohrožení. Hodně lidí tady teď dokonce volá zpátky na pomoc Michala Kocába.“ V MfD neuvedli, že starosta je stranickou příslušností KSČM. V Právu to uvedli, ale zase (v předtuše, že by to nebylo úplně vhodné) necitovali tento výrok. Drzost českých komunistů je bez hranic.

Ondřej Neff prozrazuje v Lidových novinách takovou neznalost základní povinné literatury našich dětských let, že by ho za to měli se zpětnou platností vyloučit z Pionýra (pokud v něm ovšem byl). V Lidových novinách píše: „Už Pavlík Morozov se blahé paměti zapojil do výchovy mládeže a tím, že udal svého dědečka kulaka, šel svým generačním druhům vstříc.“ Příběh je totiž ještě podstatně nápaditější: Pavlík (se svou sestřičkou) udal své rodiče kulaky a dědeček (rovněž kulak) je pak za to umlátil sekerkou. Na tom příběhu je nejstrašnější, že na něm může něco být: lze si představit zfanatizované děti, které udávají své rodiče, a zoufalé prarodiče, kteří pak situaci řeší popsaným způsobem (ačkoli děti za nic nemohou, umlátit sekerkou by zasloužili ti, kteří jim podobné zvrhlosti natloukli do hlavy).

Sobota 27. ledna

Místopředseda vlády neustále hledá doklady, aby mohl vykázat, odkud se v roce 2002 vzalo na jeho účtu skoro půl milionu korun. V tom, jak se do svého problému zamotává, začíná dosti hrůzně připomínat Stanislava Grosse. Pan Čunek podle vlastních slov spořil od svých osmi let, výsledkem je půl milionu. Cílevědomý člověk. Nicméně se zdá, že se spořivostí pana Čunka mají teď lidovci a vláda velký problém. Poučení zní: milé děti, nestačí, že spoříte. Musíte také všechno pořádně dokumentovat.

Německá kancléřka Merkelová přijela do ČR provozovat appeasement s českými odpůrci euroústavy. Setkala se se zdrženlivým stanoviskem u Topolánka, se zdvořilým odmítnutím u Klause. Pro oživení stávajícího návrhu jsou jenom sociální demokraté, jenže to oživení vzhledem k dvěma neúspěšným referendům ve Francii a Holandsku asi nepůjde. Potřebnost nějakého podobného dokumentu uznávají všichni, představy něm jsou zjevně velmi různorodé. Pro českou politiku (zejména tu hradní) je nicméně úspěchem, že návštěva spolkové kancléřky neskončila vyloženým skandálem. Pan prezident se tentokrát ovládal.

Ani blesková nominace nového ministra kultury nesmazala oslnivý dojem, jaký za svou kratičkou ministerskou kariéru stačila udělat paní Třeštíková. Proletěla vládou jako kometa, udělala Topolánkovi ostudu jako hrom a vrátila se do Kuiperova pásu zářivých osobností z oblasti kultury. Prezident si při jmenování ministra Jehličky neodpustil jedovatou poznámku na Topolánkovu adresu. Doufá, že je to na určitou dobu poslední ministerská nominace. Zdá se, že z ministerského předsedy se stává něco jako fackovací panák.

Podle agentury Factum Invenio by trojkoalice dostala v případných volbách 107 mandátů. ODS se drží na úrovni volebního výsledku, ČSSD zastavila propad, ostatní dvě strany zůstávají zhruba na minulých výsledcích. Průzkum proběhl v druhé polovině ledna, znamená jakousi výchozí pozici trojkoalice. Je těžko představitelné, že by vládní strany v budoucnu netratily, všechny vládní strany tratí a tahle vláda nedělá dojem velké stability.

K článku generála Šedivého v Mladé frontě Dnes, který se zabývá otázkou, proč Rusko protestuje proti radaru v ČR, čistě z vojenského hlediska, je třeba doplnit politický aspekt věci. Rusko v současné době neznamená pro ČR bezprostřední vojenské ohrožení a taky sankce v podobě dodávek ropy je si jen těžko představit, týkaly by se vlastně celé EU. Ruské stanovisko, které tentokrát (to je zajímavé, stejně jako v roce 1968) tlumočí nejprve generálové, patrně vyplývá z toho, že cítí jakousi slabost české politické scény a rádo by ji prohloubilo (ruský imperialismus si odjakživa troufne jen na připochcíplé kusy, které se oddělí od stáda). Zároveň Rusku z téhož důvodu záleží na tom, aby se Západ obecně a ČR jako součást Západu nemohly proti nenadálému útoku radikálních islámských sil pořádně bránit, protože naděje, že pak bude vícero připochcíplých kusů, tím roste. Od Ruska nemůžeme sice všeobecně čekat nic dobrého, ale nějaká bezprostřední agresivní akce z jeho strany nám v současné době nehrozí. A kvůli americké základně už vůbec ne.

Katolická církev kritizovala „zejména média“,která si prý nevšímají těch, co stáli za pronásledováním osob nepohodlných komunistickému režimu, ale útočí na ty, kteří by spíše zasloužili soucit, tj. na agenty. To je třeba upřesnit: lidé získaní pro spolupráci s StB byli většinou získáni pod nátlakem, někdy dost drsným, a proto si jakýsi soucit zaslouží (v úvahu je ovšem třeba vzít to, že řada lidí spolupráci odmítla, aniž jim za to utrhli hlavu). Zároveň si ovšem zaslouží opovržení, protože donášeli komunistické policii na své bližní, a každé malé dítě ví, že to se dělat nesmí, a oni to věděli taky. Leckdy ve svízelné situaci se rozhodli tak, jak se rozhodli, to jest špatně.

Podle Eduarda Freislera vedli Vietnamci (nebo dokonce Vietnam?) „ničivou válku s Američany“. Ve skutečnosti přepadl komunistický Severní Vietnam svého jižního souseda (infiltroval tam nejprve vysláním „partyzánských jednotek“ Vietkongu) a Američané napadenému pomáhali. Problém byl jen v tom, že jihovietnamský režim nebyl vzhledem ke své prohnilosti schopný se bránit – asi tak jako by nebyla schopná se bránit nějakému útoku z východu, kdyby hrozil, nynější Česká republika, vnitřně rozdělená a zmítající se v dlouhodobé politické krizi, která se – vlastně už od roku 1996 – jen pořád prohlubuje. Kdo si nedokáže aspoň v tom nejzákladnějším pomoci sám, tomu nepomůže ani nejsilnější supervelmoc.

V dnešních internetových Českých novinách jsem si přečetl tuto informaci: „Zelenku (sériového vraha z Havlíčkobrodské nemocnice) navštěvuje kněz Církve adventistů sedmého nebe Petr Kobiela.“ Církev adventistů je protestantská církev, nemá kněze, nýbrž kazatele (kdyby autor napsal „duchovní“, bylo by to taky správně). Ještě daleko půvabnější je to „sedmé nebe“. Člověk se sice může cítit jako v sedmém nebi, ale správný název dotčené církve je „Církev adventistů sedmého dne“.

Pondělí 29. ledna

Vicepremiér Čunek předložil (zatím v České televizi a svým kolegům v Senátu) doklady o tom, že ještě před rokem 1998 disponoval milionem korun. Peníze měl uložené v Universal bance, která zkrachovala, a postupně je pak dostával prostřednictvím České spořitelny zpátky. Pokud se mu podaří prokázat, že v roce 2002 disponoval hotovostí, která by vysvětlovala, kde vzal těch 497 tisíc korun, bude mít nejspíš pro změnu problém Policie ČR (a následně možná i paní Urbanová, o jejíž svědectví se policie opírala a již Čunek zažaloval). Čunek není povinen dokázat, že je nevinný – policie musí dokázat že je vinen.

Podle zprávy Mezinárodního panelu pro klimatické změny při OSN má lidstvo posledních deset let na to, aby zabránilo katastrofálnímu oteplení planety. Na zprávě se podílí tým vědců. To je tzv. vědecký chiliasmus. Podobně tvrdili v době, kdy se začaly budovat první železniční tratě, že člověk není schopen přežít rychlost 80 km v hodině.

V koalici vypukl spor o statut europoslance ODS Zahradila. Má být premiérovým osobním zmocněncem pro evropskou ústavu. Nehledě na to, že se stal kozel zahradníkem (pan Zahradil patří k nejoddanějším stoupencům Klausova fanatického doktrinářství) připadá koaličním stranám zvláštní, že pan Zahradil nemusí mít a taky nebude mít vládní mandát. Vypadá to, že po panu Dalíkovi jde o dalšího premiérova tajného radu, který bude pro změnu dělat ostudu v Bruselu a Štrasburku (má v tom už praxi). Je těžké se zbavit dojmu, že jde o Topolánkova úlitbu Klausovi, s nímž vzhledem k vratké pozici vlády potřebuje mít pokud možno nekonfliktní vztahy.

ČSSD hodlá vybudovat bezpečnostní tým, na němž se budou podílet lidé, kteří budou v souvislosti se změnou vlády propuštěni od policie. Podle předsedy Paroubka půjde o „nejlepší policejní a zpravodajské odborníky“. Vedle stínové vlády bude mít tedy ČSSD i stínovou policii a stínové tajné služby. Což ostatně není nic nového pod sluncem.

V souvislosti s jednáními o americké radarové základně prohlásil předseda KSČM Filip „na rovinu“, že byla „hrubá chyba že na území bývalého Československa byli cizí vojáci“. „Ta snížená suverenita tady byla po roce 1968, to bylo špatné rozhodnutí.“ Proč by to pan Filip neřekl, teď nejde o rok 1968, ale o to, jak v roce 2007 zabránit postavení americké základny. Jinak má pan předseda KSČM, pokud jde o reflexi našich novodobých dějin, ještě kus cesty před sebou: „snížená suverenita“ byla u nás nejpozději od roku 1948 a vlastně hned od roku 1945 (o letech 1938-1945 nemluvím, v tom není spor).

Estonci chtějí odstranit z centra Tallinnu pomník padlým „sovětským“ vojákům. Ministr zahraničí Lavrov vyhrožuje: naše reakce bude rázná a tvrdá. Rusové do Estonska přišli a vrátili se jako okupanti. Padlí Rusové mají samozřejmě jako v každé civilizované zemi nárok na udržované hroby. Pokud bude na vojenském hřbitově nějaký pomník, je to věc ruské strany. Pomník okupantům v centru města je nesmysl a ruský protest je drzost.

Úterý 30.ledna

Místní zlínská organizace ČSSD těsnou většinou odmítla vyloučit ze strany poslance Melčáka. Melčák se „vylučovací“ schůze zúčastnil a hájil své rozhodnutí dát vládě důvěru. Musím se přiznat, že s Melčákovým hlasováním mám problém, jeho postoj mi nepřipadá ani úplně korektní (velmi zásadní porušení loajality k politickému uskupení, jehož je členem a za něž byl zvolen), a hlavně ani přesvědčivě zdůvodněný. Výsledek hlasování o důvěře je ovšem plod uměle prodlužované politické krize, a Paroubkův podíl na tomto vývoji je podle mého názoru větší než Topolánkův. Minimálně si měl spočítat, že mu celá jeho riskantní strategie nakonec velmi pravděpodobně spadne na hlavu, což se stalo (přitom je nepoučitelný a neschopný hrát jinou hru: v čele ČSSD teď stojí tandem Paroubek – Rath, a to se Paroubkovi nemusí vyplatit). V téhle situaci je těžké panu Melčákovi neuznat, že projevil jakousi úpornost, k níž je zapotřebí i trocha kuráže, a že v rozhodnutí zlínské organizace se zračí to, čemu se říká „vnitrostranická demokracie“ (taky proto, že rozhodnutí bylo dosaženo velmi těsnou většinou). Problém je, že Paroubek si nemůže nechat líbit, aby ČSSD Melčáka nevyloučila ne snad kvůli svým mnohým a nesporným nevábným vlastnostem, ale kvůli tomu, že žádný předseda politické strany si něco takového nemůže nechat líbit, pokud nechce, aby se mu ze strany stal cikánský tábor. Šlo o příliš zásadní věc.

Ministerstvo obrany koupilo dva letouny typu Airbus A-319 CJ, jeden z nich pro vládní letku. Zároveň dalo za tím účelem zrekonstruovat dva hangáry na letišti ve Kbelích. Teď se ukázalo, že letadla se do hangárů nevejdou, protože rozpětí jejich křídel je o pár metrů větší než vchod. Je bezvadné, že Armáda ČR se drží svých bojových tradic, jejichž zárodky byly položeny už za staré monarchie a neobyčejně se upevnily v době, kdy u nás vládlo nejspravedlivější ze všech zřízení.

Pražský magistrát nepovolil včerejší protestní pochod k americkému velvyslanectví (šlo o protest proti vybudování americké základny). Dr. Rath k tomu napsal na svých internetových stránkách: „Politická moc chce umlčet kritiky svých rozhodnutí. Je vidět, až k jakým praktikám se nynější mocipáni snižují. Nemusel by se za ně stydět žádný předlistopadový tajemník KSČ. Konečně já osobně mám již mnoho let dojem, že ODS je tak trochu kopií strany ,bolševického‘ typu. Kdo nemodrá s námi, je náš nepřítel!“ Z toho člověka pomalu roste vážný konkurent Václava Kopeckého. Bylo by zajímavé zjistit, nakolik tento způsob veřejného vystupování na veřejnost zabírá. Já bych řekl, že ji dr. Rath a jeho způsoby musí spíš odpuzovat, ale možná, že jsou to intelektuálské iluze, např. u nemocničních lékařů ten člověk kdysi se svými manýrami zabodoval na celé čáře.

O jmenování pana Zahradila (a pana Šedivého, který ovšem není problém, protože je to člověk velmi citlivý na svou úspěšnou dráhu a v tom smyslu taky velmi přizpůsobivý, přizpůsobí se vždycky všemu, co disponuje dostatečnou politickou vahou, kdežto pan Zahradil je fanatik okresního formátu) zmocněncem premiéra pro euroústavu prohlásil pan Topolánek rezolutně: „Ta jména jsou definitivní, protože jsem je určil já.“ Náš premiér–slunce možná poněkud přeceňuje sílu svého postavení. Sám Zahradil o sobě mluví jako o „neoficiálním důvěrníkovi premiéra“. Je taky jeho zpovědníkem, jako pověstný páter Josef? V tom případě, až bude jednou konečně vymrštěn z politiky, bude se moci živit vydáváním zajímavých pamětí, které nám dají nahlídnout do přítmí premiérova soukromého života (jako typický představitel toho, co ve středověku dutě pateticky pojmenovávali antikrist, pan Zahradil určitě nebude vázán žádným zpovědním tajemstvím).

Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo příručku pro cizince, jak se chovat v Česku. Příručka má, soudě podle pěkné informace v Právu, dvě dimenze. První: cizinec si při kontaktu s Čechem nemá pokud možno sedat v dopravním prostředku vedle něho, když to není nevyhnutelně nutné, nemá se při chůzi držet těsně vedle něho a sahat na něj při konverzaci, zvlášť když jde o ženu“ (mohlo by to vyprovokovat útok rozzuřeného samce). „Má s ním mluvit zhruba na metrovou vzdálenost a dívat se mu přímo do očí. Nemá s ním hovořit o politice a náboženství“ (!), „raději o počasí a rodině. Nemá užívat sprostých slov, skákat mu do řeči a divoce gestikulovat.“ Tato část rad poněkud připomíná instrukce, jak se chovat, potkáte-li v lese rozzuřeného medvěda, a nechybí jí jistý realismus. V druhé části, jejímž spoluautorem byl možná Sascha Baron Cohen a vzbuzuje nutkavý dojem, že je psána pro příchozí z opačného směru než ta první, se mj. upozorňuje, že v české společnosti sedí muži i ženy u stolu společně a že je velmi neslušné říhat a nahlas srkat (rozumí se ve společnosti, na jednu podstatnou věc ovšem autoři v tom výčtu zapomněli). Publikace má devadesát stran a vyšla pro jistotu i česky, pokusím se ji opatřit, abych přesně věděl, jak se mám napříště ke svým soukmenovcům chovat.

Jan Eichler nikdy nezklame. Tentokrát píše v Právu o tom, že světové veřejnosti(a tedy i nám) dluží omluvu za invazi do Iráku nejen prezident Bush, ale i signatáři tzv. dopisu osmi (patří mezi ně i exprezident Havel, tenkrát byl ještě ve funkci, a Eichler ho jmenovitě zmiňuje). Pan Eichler se domnívá, že teroristické útoky v Londýně a Madridu byly jednak „neblahým důsledkem války v Iráku“ a že to by „krutý“ (skoro by se chtělo doplnit a zasloužený, řekl bych, že to ten člověk tak myslí) trest za osobní nasazení, s nímž do Iráku šli s Bushem Aznar a Blair. Čili: kdybychom ty teroristy nedráždili (příčina), nebyli ba na nás tak zlí (důsledek), teorie příčiny a důsledku v jiné než sudetoněmecké problematice, z příčiny nutně plyne důsledek, a kdyby příčiny nebylo, nebylo by ani důsledku – já bych spíš řekl, že kdo má chuť provádět podobné důsledky, a tu islámští teroristé mají, a velkou, vždycky si nějakou příčinu najde; a za druhé, není to jen důsledek příčiny, ale krutý, leč zasloužený trest za hřích. Podle této logiky bylo planýrování Londýna na počátku druhé světové války spravedlivým trestem za hříchy Winstona Churchilla (nebyl k Hitlerovi dost ohleduplný, protože souhlasil s tím, aby mu Británie vypověděla válku, a vedl už předtím zuřivou propagandu v tomto smyslu). Chtěl bych zdůraznit, že „banda osmi“ (pan Eichler má poněkud maoistické manýry) a zvláště Václav Havel se mně omlouvat nemusí, taky bych ho rád (ač nepatřím k jeho zvlášť horlivým přívržencům) za podpis pochválil, což jsem ostatně učinil už tenkrát, když to podepsal, jen mám jakýsi nepříjemný dojem, že už svůj podpis stačil tak nějak odvolat.

Redaktoři Mladé fronty Dnes testovali poctivost národa. „Jakoby“ nalezli 76 peněženek a odevzdali je na úřadě nebo instituci, kde je jakoby někdo ztratil. 68 z nich se pak dostalo zpátky k testovacím „majitelům“ i s obsahem. V zbylých případech se ztratila buď část hotovosti nebo celá peněženka. Nejpoctivěji se chovají na finančních úřadech a v kostelích. Test má jeden problém: testuje na poctivost instituce, které by se měly postarat o to, aby se nalezené dostalo v pořádku do rukou majitelů. Z tohoto hlediska není výsledek žádná sláva. Daleko zajímavější by bylo otestovat samotné nálezce: tj. 76 peněženek „jakoby“ ztratit a pak sledovat, kolik jich nálezci vrátí. Test by byl ovšem organizačně velmi složitý (jak zjistit, kam případný poctivý nálezce peněženku odevzdal) a obávám se, že taky neobyčejně finančně náročný.

Karel Steigerwald píše v dnešní MfD: „Paroubek vnutil republice archaický a zcela neužitečný konflikt. Sociální demokracii ubližuje víc. Chce z ní udělat mocichtivou postkomunistickou bandu, což údělem a posláním socialistů v žádném případě není a být nemůže.“ Nejsem si úplně jistý, jak radikální proměna by to vůči současnému stavu byla.

Tamtéž se vyjádřil i komunistický europoslanec Remek: podle něj s námi v otázce základen tzv. Sověti (rozuměj Rusové) „nehráli na rovinu. „Souhlas neměli celonárodní, ale jen od tehdejší vlády, později označené za zrádcovsky promoskevskou. Ale dnes je opět ve hře jen vláda – hned se dere na mysl přívlastek proamerická – která se nás také nemíní ptát na názor.“ Pan Remek se jako komunista zjevně stále vznáší nějakých těch pár set kilometrů nad zemským povrchem (kam ho nechal kdysi dopravit Brežněv), takže mu ušlo, že „tehdejší vláda“ existovala z milosti ruských okupantů a neměla vůbec žádnou legitimitu. Tahle vláda vzešla z demokratických voleb. To, že její mandát je velmi slabý, se v demokracii stává. Mandát vlády po srpnu 1968 naproti tomu nebyl slabý: spočíval v ruských bodácích.

V Lidových novinách píše (v souvislosti s Ficovou politikou na Slovensku) Luboš Palata: „A zaostávající Česká republika se ani s pravicovou a reformě se deklarující vládou ještě nedostala ani k tomu, aby se tato zřejmě nejzásadnější reforma současnosti (tj. reforma penzijního systému) začala aspoň připravovat. Pan Palata se zjevně definitivně zbláznil. Vláda dostala důvěru před pár dny, předchozí Topolánkova vláda byla v úřadu čtyři měsíce a neměla důvěru ani kompetenci něco podobného připravovat, měla docela jiné starosti.

Středa 31. ledna

Ministr vnitra hodlá podle Práva sesadit policejního prezidenta Husáka. Právo tak usuzuje z toho, že ministr vnitra to odmítl potvrdit. Podobně před časem odmítl potvrdit, že chystá sesadit šéfa rozvědky Randáka a pak ho sesadil. To je dost málo přesvědčivý důkaz. Pokud se u nás ovšem zavede praxe, že když se vlády ujme předchozí opozice, vymění se všechna významná místa ve státní správě počínaje policií, povede to k ochromení státního aparátu a podá to smutné svědectví o pokračující kazachstanizaci České republiky.

Opozici se nepodařilo protlačit na jednání Sněmovny několik kontroverzních témat (debata o českém postoji k euroústavě, o vytvoření komise pro prošetření činnosti celorepublikových policejních útvarů, o umístění americké radarové základny). Přitom aspoň o tom prvním bodě by se mělo jednat dosti naléhavě, vládní tým, který se má věcí zabývat, nabývá zejména kooptací Jana Zahradila coby Topolánkova „tajného rady“ znepokojivé podoby. Výhrady ČSSD k Zahradilovi jsou zcela oprávněné. ČSSD mezitím rozšířila program ještě o údajnou korupční aféru Jiřího Čunka. ČSSD disponuje dostatečným množstvím hlasů, aby se schůzi podařilo svolat, ale o programu rozhoduje nadpoloviční většina přítomných, a s tím bude problém. Melčák a Pohanka hlasují v této věci s opozicí, ale při plné účasti opozice na většinu ani v tomto případě nemá. Zdá se, že v poslanecké sněmovně se od nynějška budou vést nesmiřitelné bitvy na život a na smrt. Další příspěvek ke kazachstanizaci našeho politického života (pozn: nejde o Kazachstán skutečný, ale ten virtuální, Boratův).

Zrádci Melčák a Pohanka mají být vyvrženi ze společenství sociálních demokratů i po formální stránce. Melčáka se zatím sice nepovedlo vyloučit, tak ho aspoň vystěhovali z kanceláře (a Pohanku taky). Na vystěhování z poslaneckého bytu (patří do kvóty přidělené ČSSD) zatím nepomýšlejí. ČSSD je taky proti jejich přesazení ve Sněmovně a činí to, jak se zdá, z lehce sadistických důvodů (aby je jejich zrazení spolužáci, totiž spoluposlanci, mohli pod lavicí okopávat a případně i píchat špendlíkem). Je to směšné i hnusné zároveň.

Zlínská organizace, která nevyloučila poslance Melčáka z ČSSD, má aspoň podle Alexandra Mitrofanova 79 členů. Z nich se vylučovací schůze zúčastnilo jen 47. Velkou absenci je možné vykládat různými způsoby, mimo jiné tak, že část absentérů jsou členy ČSSD jen čistě formálně. Nemyslím, že by to byl problém jen ČSSD. Členství v politických stranách u nás nefrčí, a to strany poškozuje. Městská organizace strany s druhou největší veřejnou podporou čítá ve Zlíně, který má 79 500 obyvatel, 79 lidí. To je směšné.

Předseda KSČM Filip se - rovněž v Právu - domnívá, že prvním cílem amerického plánu s radarovou základnou, „jak prohlašují i ruští generálové (a nejen oni), je monitorování vzdušného prostoru východních států, tedy především Ruska“. Já se zase domnívám, že politika KSČM svědčí o tom, že na základním poslání komunistické strany u nás - být pátou kolonou ruského imperialismu - se od jejího počátku v roce 1921 nic nezměnilo.

Čtvrtek 1. února

Vnitrostranická opozice ve Straně zelených (asi třicet lidí, ale není jasné, zda to náhodou není třetina strany) kritizuje ministra Schwarzenberga za postoj k otázce amerického radaru a k euroústavě. Ptají se, proč Schwarzenberga do vlády navrhovali, když není vázán programem strany. Pokud jde o euroústavu, nepatří ministr ve vládě rozhodně mezi jestřáby. Na druhé straně si nedovedu představit, jak by ve Francii a v Nizozemsku mohlo proběhnout znovu referendum o původním textu euroústavy, text se bude muset změnit a nejen formálně. Debata o těch změnách je teprve na počátku, kritizovat Schwarzenberga teď je předčasné (nespokojenost Zelených s tím, že do věci bude mluvit Zahradil, je ovšem oprávněná). Pokud jde o americkou základnu, požaduje např. poslanec Liška (který snad k té opozici nepatří), aby USA zaručily, že se radar stane součástí NATO. Přitom NATO je bez Američanů směšné a bezmocné, a radar se může stát součástí protiraketové obrany NATO teprve tenkrát, až nějaká bude existovat – zatím to spíš vypadá tak, že NATO se jednou na existující americkou protiraketovou obranu napojí.

Německý europoslanec za SPD a předseda výboru pro ústavní záležitosti Jo Leinen kritizoval opět Klause za jeho euroskepticismus. Jakkoli si Klaus kritiku zaslouží, těžko se zbavit dojmu, že pan poslanec zvolil poměrně jednoduchou a pohodlnou cestu, jak se zviditelnit prostřednictvím rozlícení českého prezidenta nebo aspoň jeho podržtašků a že kritika má ráz jakési mírně zlomyslné provokace. Klaus sám nereagoval, zato se vyjádřili jeho tajemník Jakl, který prohlásil, že se Leinenovi asi stýská po protektorátu, a ministr pro evropské záležitosti Vondra, který nejapně předstíral, že neví, jak se poslanec jmenuje, a nazval ho Leninem. Místopředseda PS Zaorálek to právem nazval buranstvím (pan Jakl je bezvýznamný šoumen, ale vicepremiér by si snad na podobná nejapná s prostá extempore měl dávat pozor). Ostatně buranství je u nás plno, např. na stránkách Práva, které jakoby objektivně informuje o tom, že ministr Schwarzenberg, „který byl silně zdravotně indisponován, četl téměř patnáct minut, místy nesrozumitelně, připravené podklady, čímž vyvolal v tvářích některých přítomných úsměvy“. To je buranství v rukavičkách. Právo naráží na chýry, že Schwarzenberg nemá dobrou českou výslovnost. To jednak není pravda a jednak je to projev jakéhosi rasismu. Až u nás bude podstatně víc např. imigrantů z rozvojových zemí a někdo z nich zasedne v parlamentu, budete se jim taky pošklebovat?

Prezident Putin dal na tiskové konferenci najevo svou krajní nespokojenost s americkou protiraketovou základnou v Polsku a v Česku. Bude zajímavé sledovat reakce v Polsku a v Česku. Společné bude, vsadil bych se, to, že se budou dát vyjádřit jedním poměrně neslušným slovesem. Jen v případě Polska bude mít předponu „na“, kdežto v případě naší vlasti „po“. Paroubek jistě neopomene tuto „kartu“ využít, mluví sice, že v žádném případě nechce provozovat nulovou toleranci k vládě, ale je zjevné, že jí půjde po krku ještě daleko důsledněji než v letech 1996-98 Zeman Klausovi. Komunisté ho nadšeně podpoří, mají k němu typově blízko. V české politice neustále vzrůstá kvantum nenávisti. Až bude koncentrace nenávisti dostatečně velká, bouchne to.

Lubomíru Zaorálkovi se nelíbí, že smlouva mezi USA a ČR je smlouva „mezi slonem a myší“. Smlouvy je zjevně podle pana Zaorálka možné uzavírat jen s těmi, co jsou přibližně velcí jako my. Co ale s těmi ostatními?

Jiří Franěk si (v souvislosti s Martinou Navrátilovou a homosexuály) vyřizuje účty s USA: „V zemi, která má na bankovkách napsáno „Věříme v Boha“ je leccos možné.“ Pravda, u nás by to na bankovkách nemohlo být napsáno už proto, že by to nebyla pravda. Ale třeba Američané – většina Američanů – opravdu věří v Boha, jakkoli si to pan Franěk nedokáže představit. Ostatně jsou možná i jiná hesla: v podtitulku listu, do nějž píše, kdysi stálo „Proletáři všech zemí, spojte se!“.

Podle MfD má část (malá) poslanců ODS v souvislosti s prezidentskou volbou jakési výhrady ke Klausovi, zejména pokud jde o jeho víc než zdrženlivý postoj k nynější vládě. ODS bude mít s Klausem čím dál tím větší problém. Přitom pokud se za nynějšího prezidenta postaví i KDU-ČSL, bude mít při volbě většinu 148 hlasů (zapotřebí je minimálně 141 hlasů), a to patrně až v třetím kole, kdy hlasuje PS a Senát dohromady, protože zelení budou nejspíš proti a tak v PS Klaus nemá šanci. Prezidentova veliká popularita však patrně bude disidentům v ODS svazovat ruce (ne nějak moc, hlasuje se tajně). Leč by se s ní do té doby ještě něco stalo, což se nezdá být moc pravděpodobné.

Portugalský soud přiřknul dítě, o nějž se před časem před soudní budovou pro změnu v Česku přetahovala hysterická česká matka s portugalským otcem (český soud tehdy rozhodl ve prospěch otce) nakonec matce. V zásadě jsem přesvědčen, že dítě by mělo být odebráno matce jen ve zcela výjimečných, velmi závažných případech. Když ale vidím, jak se na veřejnosti matka zuřivě přetahuje s otcem nebo se soudními úředníky o vyděšeného a stresovaného šestiletého potomka, vzpomenu si vždycky na Šalamounův test. Po ty, které pobuřuje nápis na bankovkách Věříme v Boha, připomínám, o co jde: král Šalamoun měl podle Starého zákona rozsoudit dvě údajné matky, které se přely o dítě. Každá tvrdila, že je její. Šalamoun tedy nařídil, aby dítě rozťali mečem a každé dali polovinu. V tu chvíli jedna z nich (matka A) prohlásila, že tedy dítě nechce, ať si ho nechá ta druhá (matka B). Soutěžní otázka zní: kterou z nich prohlásil Šalamoun za skutečnou matku dítěte? (Chtěl jsem o příklad z šerého starověku opřít svůj dojem, že matka, která se před televizními kamerami hystericky tahá o dítě, se chová jako matka B).

Kardinál Vlk se rozhodl věnovat pozornost kněžím, kteří za minulého režimu spolupracovali s StB. Chce za tím účelem zřídit komisi, v níž by společně s představiteli církve zasedli i pracovníci archivů a ministerstva vnitra. „Ne každý měl dar se stát tak říkajíc hrdinou a mnozí z nich podepsali spolupráci. Jenže metody StB byly velmi tvrdé, a proto je nyní potřeba objektivně posoudit okolnosti, za jakých byli ke spolupráci získáváni, případně jestli svou prací někomu ublížili a podobně. Proto vítám vznik této skupiny,“ řekl kardinál. To je jistě pravda, zároveň je taky pravda, že se spolupráce podepisovat neměla a že duchovní, kteří ji podepsali, mají šrám na své kvalifikaci. (Je třeba také podotknout, že protestantské církve na tom nejsou lépe, spíš naopak: zvlášť v některých menších byla situace dosti úděsná).

Ruská pravoslavná církev se bouří proti Darwinovi. Je zajímavé, že Jiřího Fraňka z Práva v článku, o němž se zmiňujeme výše, trápí spíš to, že proti Darwinovi kdysi protestovali (někteří) američtí imperialisté. Darwinismus ale nevyvrací bibli. Věda se s vírou míjí, není možná vědecká víra (jak si to představovali bolševici). Je blbost věřit, že země je kulatá (dá se to dokázat) a to, že člověk má milovat své nepřátele a modlit se za ty, kdo ho pronásledují, se naopak dokázat nedá (je třeba tomu věřit). Darwin je o tom, co bylo, bible o tom, co má být.

Jeden čtenář mne upozornil, že publikace MPSV pro cizince, obsahuje i užitečné informace. Je dostupná v internetu. Rád to uznávám, výhrady se týkají jedné kapitoly (Vybrané informace o české společnosti), a jak jsem dodatečně zjistil, i některých dalších detailů, např.: je obvyklá česká nestydatost vydávat Franze Kafku za našince. Franz Kafka byl německý spisovatel. Pokud jde o vyhnání Němců, chápu, že ministerská publikace nemůže ani skrytě polemizovat s oficiální státní ideologií, ale snad přesto může volit morálně neutrálnější výrazy než je „organizovaný odsun“.

Pátek 2. února

Ruský prezident Putin se na velké tiskové konferenci v Moskvě vyjádřil mj. i k případné protiraketové základně USA v Polsku a v ČR. Prohlásil, že její budování se týká vnitřní bezpečnosti Ruska a že Rusko odpoví tvrdě a „asymetricky“, což prý znamená využití netradičních způsobů reakce, které legitimuje to, že strana, která k nim sáhne, je ve zjevné nevýhodě proti soupeři; typickým příkladem je např. partyzánská válka. Řekl bych, že Putin především zkouší, nakolik už je česká politika a česká veřejnost tak říkajíc na hniličko a co si do budoucna případně ještě může dovolit.

Podle lednového průzkumu CVVM koaliční strany mírně oslabily. Nápadný je zejména vzestup komunistů skoro o 5%, lidovci a ODS tratili. Ztráta ODS ani růst ČSSD nejsou příliš výrazné (jde o pouhé 1%, v rozmezí statistické chyby). Růst KSČM může mj. signalizovat, že se Paroubkovi nedaří udržet voliče, které před volbami komunistům přetáhl. S postupným poklesem preferencí vládních stran je tak jako tak nutno počítat. Bohužel v opozici chybí důvěryhodná strana (ČSSD pod Paroubkovým vedením jí není ani náhodou). Lidé nespokojení s vládní politikou si budou vybírat mezi komunisty prostými a komunisty s lidskou tváří a po příštích volbách se už klidně můžeme dočkat koalice ČSSD – KSČM.

Bývalý vyšetřovatel hospodářské kriminality Jaromír Kubec prohlásil v Právu k angažmá Čunkovy sekretářky v případu lidoveckého předsedy: „Buďto jeho bývalá sekretářka Urbanová lže dnes, když říká, že byla svědkem Čunkovy korupce, a v tom případě se dopouští křivého obvinění, protože to měla uvést po poučení o svých povinnostech do policejního protokolu. Nebo skutečně korupci viděla, a pak tedy svým pětiletým mlčením kryla zločin, který mohl být už dávno potrestán.“ To je docela přesné, problém je prý v tom, že v platném trestním zákoníku mezi zločiny, na něž se vztahuje oznamovací povinnost, uplácení a přijímání úplatku chybí. Čunkovým kritikům se zdá nápadné, že uložil peníze do banky zmítající se v problémech (a vzdálené 80 km od jeho bydliště) den předtím, než zkrachovala. K tomu se ale nedá říci nic jiného, než že je to nápadné. Pokud je doklad věrohodný, je pan Čunek tak říkajíc za vodou. Pan Čunek nemusí dokazovat svou nevinu, policie musí dokázat jeho vinu.

Jiří Paroubek se prý v zásadě smířil s tím, že převolba předsedy PS, v níž by to místo získal on, se konat nebude. Upřímně řečeno není k ní důvod, ČSSD to místo už má. Předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek prohlásil, že by mohl nebo snad měl vzniknout ústavní úzus: předsedou PS se stane předseda největší opoziční strany. To je nesmysl, je jen otázkou jakési elementární slušnosti, aby se v případě, že volby skončí mimořádně těsným vítězstvím nějakého uskupení, stal předsedou PS představitel opozice. Zatím to vypadalo tak, že i Špidlova vláda, která měla většinu pouhého jednoho hlasu, si místo předsedy PS vyhradila pro sebe. Kdyby ho byla bývala velkoryse přepustila ODS, byla by přispěla k zmírnění napětí mezi oběma stranami (mohla za to, upřímně řečeno, něco v tomhle smyslu také chtít).

V prohlášení České biskupské konference k problému kněží, kteří se octli na seznamech spolupracovníků StB, se mj. říká: „Víme, že materiály StB, třeba jen částečně dostupné, ukazují, že někteří kněží s StB opravdu spolupracovali. Pokud je takové jednání řádně prokázané, je to odsouzeníhodné, zvláště pokud tak učinili kvůli své kariéře či hmotnému zisku, a pokud tím někomu ublížili. Pokud byl kněz donucen ke spolupráci pro své nedostatky či ze slabosti, je to politováníhodné. Pokud souhlasil se spoluprací vlivem dlouhodobého nátlaku, ze strachu, kvůli vydírání, zaslouží si soucit.“ Je mi líto, ale pokud někdo souhlasil se spoluprací vlivem dlouhodobého nátlaku, ze strachu nebo kvůli vydírání, učinil tak taky ze slabosti. Kněží byli přitom asi v horší situaci než jiní občané ČSSR, existenční postih byl v jejich případě snazší a častější. Přesto platí, že udávat se nemá, a katolická církev, přesněji řečeno všechny české církve, protože konfidenti byli v hojném počtu i u nich, by se s tím měly nějak vypořádat. Soucit je jistě v některých případech na místě, ale sám o sobě nestačí.

Komunisté prosadili v PS (zatím jen v prvním čtení) novelu trestního zákona, podle něhož je pouhé držení dětské pornografie trestným činem a můžete za ně dostat tři roky natvrdo. To je vynikající: v restauraci si odložíte kabát a tašku do šatny, zatím co jíte, vám tam zjednaný dobrák podstrčí oplzlé obrázky, zaplatíte, venku už na vás čeká policejní hlídka a vzhledem k tomu, že nejste za dobře s papaláši, máte tři roky jisté. Není náhodou, že to navrhli komunisté, může se jim to jednou velmi hodit. Poslanec Zelených Liška k tomu poznamenal: „Pokud by novela takto zůstala, znamenalo by to, že pácháte trestný čin už v okamžiku, kdy vám někdo do mailu pošle fotku s dětskou pornografií. Někdo by to mohl snadno zneužít třeba k pomstě.“ Což je docela přesné.

Lidové noviny zveřejnily příspěvek „kontroverzního“ europoslance Jo Leinena, kde dotyčný rozvádí svou kritiku stanoviska českého prezidenta k euroústavě. Dobře učinily, text je legrační reklamou na přednosti EU a ústavní smlouvy: „Ústavní smlouva navíc poskytuje občankám a občanům mnohem lepší možnosti, jak se podílet na evropské politice. Obě komory českého parlamentu tak například získají nová práva… Ústava dále nabízí nástroj přímé demokracie… Evropská unie je se svými úspěchy obdivována všude na světě. V Jižní Americe, v Africe a Asii se pokoušejí napodobit model EU. Atraktivita EU je tak velká, že se stále více zemí chce stát jejím členem…“ Hádky mezi europoslancem Leinenem a českým prezidentem jsou zjevně málo inspirativním sporem dvou hluchých. Mají ryze folklórní charakter. Oba pánové se potřebují navzájem a kdyby jednoho nebylo, musel by si ho ten druhý vymyslit.

Miloš Čermák navrhuje v LN zrušit anonymní diskuse na internetových zpravodajských serverech. Na návrhu něco je, díky technickým vymoženostem moderní doby se u nás neobyčejně rozšířila a zpřístupnila plocha, kterou za starých dobrých časů poskytovala různému dobytku omítka na veřejných pánských záchodcích (všimněte si, že také v duchu politické korektnosti odpadla diskriminace žen, které na pánské toalety, jak známo, většinou nemají přístup). Problém je v anonymitě: kdo chce mermomocí být na veřejnosti sprostý jako kanál, ať se taky pod své sprosťárny pěkně podepíše a nese za ně právní zodpovědnost.

Známý český hungarolog Luboš Palata se věnuje v LN osobě nového ředitele slovenského Ústavu paměti národa, ten se chce prý zaměřit mj. i na „perzekuce a vyhánění slovenského obyvatelstva z území, které Maďarsku připadlo na základě první a druhé vídeňské arbitráže“. Druhá vídeňská arbitráž ovšem rozhodovala o sporu mezi Rumunskem a Maďarskem a rozhodla o připojení pohraničních rumunských oblastí a severní části Sedmihradska k Maďarsku. Maďarsko-slovenských (přesněji řečeno maďarsko – česko-slovenských) hranic se týkala jen první vídeňská arbitráž.

Petruška Šustrová navštívila před nedávnem Budapešť a Dům teroru (Muzeum zločinů Szálásiho fašistického a hlavně ovšem pak komunistického režimu). V té souvislosti píše: „od maďarských účastníků“ (besedy v Českém centru o Chartě77) „jsem se dozvěděla, že totiž hned v lednu 1977 podepsalo několik stovek Maďarů dokument na podporu Charty 77…“ Dovolím si v této souvislosti připomenout, co jsem v té věci napsal v Událostech 24. listopadu 2002: „Když píši tyto řádky, zní mi ze zapnutého přijímače na druhém programu Maďarské televize Mozartovo Requiem. Je 4. listopadu, výročí krvavého potlačení maďarské revoluce z roku 1956… Dirigent Zoltán Kocsis, který provedení Mozartovy zádušní mše řídí, patřil v roce 1977 k několika maďarským intelektuálům, co protestovali proti pronásledování signatářů Charty 77; zajímalo by mne, zda si náš pan prezident (Havel), který má tolik globálních starostí a tak rád uděluje nejrůznější metály, někdy udělal čas na to, aby těmto lidem řekl děkuji.“

Sobota 3. února

Premiér Topolánek pobouřil opoziční poslance ve Sněmovně oplzlým gestem (ukázal prostředníček). Nemá smysl se nad tím pohoršovat, je to celkem věrné svědectví o stavu české politické kultury a o momentální úrovni vztahu mezi vládní koalicí a opozicí. Podíl na tom má nejen ODS, ale přinejmenším ve stejné míře i lidé jako Paroubek, Rath, celá ČSSD, o komunistech ani nemluvě. Poslední dva tři roky to vypadá jako nezastavitelná soutěž, kdo koho přetrumfne. Zdá se, že se naše politika blíží stavu, kdy se poslanci nebudou dorozumívat mluvením, ale pouze gestikulací. Lze doufat, že se tím jednání Sněmovny výrazně zkrátí, zároveň se televizní přenosy dostanou do kategorie „nevhodné pro mládež do 18 let“. Zvlášť se těším na okamžik, kdy na sebe poslanci začnou vystrkovat holé zadnice. Bude zajímavé sledovat, zapojí-li se i dámy.

Předseda ČSSD Paroubek se znovu vrátil k rozhodnutí zlínské organizace, která nevyhověla jeho přání a nevyloučila poslance Melčáka ze svých řad. Zlínská organizace „je složena nejméně z poloviny z politických přátel, nezávislých osob a z příbuzných pana Melčáka“, prohlásil předseda ČSSD. Jak jsme už psali, má 79 členů, Zlín má skoro 80 000 obyvatel. Pokud to tak vypadá i jinde (proč by to tak nevypadalo), co si má člověk myslet o váze toho, že drtivá většina členů ČSSD je proti umístění americké radarové základny na území ČR? ČR má něco přes 8 milionů obyvatel oprávněných volit. Pokud má ČSSD 16 000 členů (někde jsem podobné číslo viděl, údaj se mi na stránkách ČSSD nepodařilo najít), jsou to dvě promile z počtu oprávněných voličů. Pokud jsou poměry všude jako ve Zlíně (proč by nebyly), dá se z těch dvou promile polovina brát jako plnohodnotní členové. Jedno promile občanů ČR získává obrovskou váhu v tak základní otázce, týkající se bezpečnosti ČR (vycházím přitom z optimistického předpokladu, že všichni členové ČSSD jsou oprávnění voliči). Je to smutné: nechuť veřejnosti k politice, kterou mnozí politici bezděčně podporují (viz gestikulace ne Sněmovně), vede k tomu, že se lidé dobrovolně smiřují s tím, aby o jejich osudu rozhodovala nekompetentní menšina.

Sláva! Vědci celého světa se shodli na tom, že za změny klimatu může člověk (ne nějaký jeden konkrétní, ale každý). Rozhodnutí je definitivní, kdo se od nynějška odváží ceknout, dostane přes papulu.

OSN dokazuje svou bezmocnost ve věci Kosova. Vyjednavač Martti Ahtisaari předložil v Bělehradě a v Prištině návrh, podle něhož má být Kosovo skoro nezávislé, jen se tomu tak nebude říkat. Problém postjugoslávské oblasti je v tom, že racionální řešení je neuskutečnitelné. Racionální by bylo odtrhnout od Kosova malou část při hranicích Srbska, obývanou Srby, osud srbských enkláv řešit výměnou obyvatelstva, a albánské Kosovo pak připojit k Albánii. Jenže tím by se otevřel podobný problém v Makedonii a nikdo by nedovedl odpovědět na otázku, proč nemá být srbská část Bosny a Hercegoviny připojena k Srbsku. Problém postjugoslávské části Balkánu je v tom, že tam národnostní spory zamrzly v tom stavu, ve kterém byly v třicátých letech minulého století. Národní státy je třeba překonat, ale aby bylo co překonávat, musí se napřed jakž takž uskutečnit. Na Balkáně se to nestalo.

Sociální demokracie je opravdu nebezpečná strana. Její polovykopnutý expředseda prohlašuje v Právu, že Ruská federace má potenciál stát se do dvaceti let členem EU (považuji za své velké štěstí, že v té době budu už nepochybně mrtvý), předseda zahraničního výboru PS Hamáček chce dokonce vyvíjet společně s Ruskem alianční systém protiraketové obrany. Nebylo by nejlepší, kdybychom v rámci těchto budoucích nezvratných trendů nabídli vybudování základny v Brdech raději Rusům?

Petr Uhl konstatuje v Právu: ODS není zatím způsobilá vládnout. A dokládá to mj. na výrocích hradního mluvčího Hájka. Až bude nedej Bůh jednou na Hradě sedět Paroubek, bude ho pan Uhl taky počítat k ČSSD?

Mirek Topolánek poskytl velký rozhovor Právu. Je třeba s uznáním konstatovat, že se v něm choval podstatě umírněněji než včera ve Sněmovně. K ruským hrozbám (neznaje ještě vyjádření prezidenta Putina) prohlásil: „Podle mne ta vyjádření Ivanova, Lavrova i ruské generality vyplývají spíš z geopolitických úvah, z jejich obav o ztrátu vlivu na sféru střední Evropy. Já připouštím, že z jejich pohledu je to hledisko legitimní, ale jako český premiér cítím povinnost říci, že s nimi nesouhlasím.“ To je v podstatě OK.

Martin Weiss píše v Lidových novinách o tom, že se Jiří Paroubek před časem rozhodl „odškodnit sudetoněmecké antifašisty“. Je mi líto, ale pan Weiss kecá. Nešlo o žádné odškodnění, ale o tzv. ocenění, tj. o vlídné slovo.

Pondělí 5. února

Stínový ministr zahraničí ČSSD Zaorálek prohlásil včera v debatě na Primě, že politici nedostali od voličů mandát k vyjednávání o americké základně na českém území, že protiraketová obrana USA vychází ze stejné strategické koncepce jako je princip preventivních válek a že česká ústava nepřipouští stavbu cizího vojenského zařízení na českém území (nýbrž jen přítomnost cizích jednotek). Nad těmito argumenty zůstává rozum stát: cestu k jednání o základně otevřela Špidlova vláda a její ministři (dělala to jistě s obojakostí, s níž přistupovala ke všem vojenským záležitostem včetně účasti na invazi do Iráku, ale to je její problém), proč je sestřelování raket vypálených na naše území preventivním opatřením, je nepochopitelné (je třeba je nechat dopadnout na cíl?) a představa, že na našem území budou sice cizí jednotky, ale nebudou si smět postavit žádné zařízení, je ryze kocourkovské povahy. A ten člověk se měl ve vládě velké koalice, podporované Klausem, stát ministrem zahraničí.

V Jincích proběhla demonstrace proti výstavbě americké základny a za referendum na toto téma. Je to další akce, na níž se výrazně profilují komunisté, ostatně mají v obcích, kterých se to dotýká, výrazné zastoupení (mj. starosty Jinců a Rožmitálu pod Třemšínem). Zdá se, že komunisté spolu se sociálními demokraty jsou na nejlepší cestě ovládnout u nás veřejné mínění a vyhrát příští volby.

Jakýsi ruský „novinář a historik“ podle zprávy v MfD dospěl k závěru, že Boris Pasternak dostal v roce 1958 Nobelovu cenu za literaturu jen díky tomu, že vydání jeho knihy na Západě zajistila CIA. To není nic nového, to přece víceméně víme z českého tisku té doby. Nová je jen informace, že pokud by kniha nebyla vyšla, hrozila Pasternakovi od ruského vedení deportace do gulagu. Tuto informaci považuji za totálně nesmyslnou, Chruščov takové věci v případě celebrit, jako byl Pasternak, nedělal. Neměl na to už mocensky ani morálně.

Podle jiné zprávy v MfD přirovnalo „německé nakladatelství Axel Springer“ v polské mutaci časopisu Newsweeek polského premiéra Kaczyńského k Vladimíru Putinovi. Ve stejném duchu by se dalo říci: je s podivem, že „německé nakladatelství Rheinisch-Bergische Verlagsgesellschaft“ šíří o své konkurenci takové zprávy (polského premiéra přitom přirovnal k Putinovi samozřejmě polský novinář, stejně jako zprávu v MfD má na svědomí šifra –kam-).

V rubrice Co týden dal 28. prosince minulého roku jsem uvedl, že knížka Jarky Stuchlíkové o politickém vývoji v Chile za Allenda a Pinocheta mohla vyjít v roce 1977 v normalizačním Československu, což svědčí o kvalitách knihy i její autorky. Ve skutečnosti autorka žila v té době v exilu a v exilu taky svou knížku vydala. Autorce i čtenářům se omlouvám. (To samozřejmě nic nemění na skutečnosti, že názory paní Stuchlíkové jsou mi naprosto nesnesitelné a odporné).

Úterý 6. února

Václav Havel uveřejnil v Právu článek, v němž doporučuje přijmout bez referenda americkou žádost o zřízení radarové základny, která by ochránila USA, ale taky Evropu, před jaderným útokem ze strany nevypočitatelných států (Írán), případně těch, kterým tyto státy jaderné rakety poskytnou. Rád konstatuji, že článek je velmi dobrý a přesvědčivý. Je také dobře, že vyšel v Právu – třeba někoho z rozumnějších levicově orientovaných čtenářů osloví. Redakce Havlův text doprovodila v rubrice „Ring volný“ článkem Petra Schnura z Hannoveru. Ten doporučuje, aby český národ povstal proti svým americkým a vůbec zápaďáckým utlačovatelům: „Pokud opravdu většina národa s umístěním základny nesouhlasí, měla by dát vůli jasně najevo. Neodvolávat se přitom na NATO či „Evropu“ a nespoléhat ani na partaje, ani na referendum, jež se samozřejmě konat nebude. Jde o příležitost naplnit fráze o občanské společnosti skutky a začít s přechodem od fotbalovo hokejového národa k politickému.“ Čili, pokud tomu dobře rozumím, je třeba neuvědomělé fotbalo hokejové kravály oplodnit revoluční myšlenkou.

S anketami a internetovými diskusemi to socdem a různí zjevní i skrytí komunisté nemají lehké. Rozhodný odpor v ČSSD, kterým argumentuje Jiří Paroubek, se opírá o stovky hlasů (což je i v mrňavé šestnáctitisícové členské základně ČSSD poměrně málo). Ještě legračnější je, že v anketě ohledně radarové základny na stránkách KSČM se (průběžný výsledek) vyslovilo 59% pro zřízení, proti bylo 38% a zbytek nevěděl. Jaký byl výsledek konečný, není známo, protože poté údajně anketa ze stránek zmizela. Člověk by ovšem neměl propadat falešnému optimismu: přívrženci KSČM zřejmě umějí (z minula) lépe zacházet s nástroji typu pendrek než s výpočetní technikou, a tak se asi stali cílem nájezdu domluvených profíků. To už neumějí ani pořádně zfalšovat „průzkum veřejného mínění“? Jaký úpadek! A taky si nedělám iluze, že kdyby se k problému vyjádřilo všech 16 tisíc členů ČSSD, dopadlo by to jinak než teď. Jen je svým způsobem příznačné, že se ozvaly jen stovky. Což vyvolává otázku: existují opravdu i ti ostatní?

Jiří Paroubek byl už přirovnáván k leckomu, v tuto chvíli si ovšem zaslouží být přirovnán k našemu národnímu hrdinovi Ferdovi Marvenci (práce všeho druhu). Zatím co líný Topolánek lelkuje, čiperný Paroubek se nejprve zviditelní s americkým velvyslancem, a dá mu najevo, že pokud by se Američané podrobili jisté krkolomné proceduře, jíž by dali najevo, že na sobě nechají dříví štípat, mohla by jim ČSSD na jejich bláznivý nápad s radarem z čiré velkorysosti kývnout. Hned nato se sejde s ruským velvyslancem Fedotovem a červený šátek s černými puntíky udělá na jeho excelenci takový dojem, že zakolísá: možná by se o těch základnách třeba taky dalo uvažovat… Prožil jsem v téhle zemi léta 1948 až 1989 a nikdo mi nenamluví, že Paroubkův diplomatický úspěch nebyl v druhém případě tak trochu předem domluvený. Což je velmi znepokojivé. Nicméně vzniká dojem, že Paroubek kmitá, schází se s těmi nejdůležitějšími velvyslanci a výsledný dojem je, že na něm vlastně záleží daleko víc než na vládě.

Komunisté se zatím vyžívají v demonstracích proti americké základně. Starosta Rožmitálu pod Třemšínem Vondrášek se např. zastává zvířátek. V oblasti města se uhnízdil orel mořský a ten by měl dostat přednost před vojáky. Bude zajímavé sledovat, jak se orel mořský osvědčí proti íránským raketám (a bylo by žádoucí to sledovat z co možná největší vzdálenosti, obávám se jen, že se mi to při mé obvyklé smůle nepovede).

Vláda zamítla návrh na zvláštní renty pro olympijské medailisty, a dobře učinila. Je jen poněkud směšné, že si nikdo z politiků netroufl říci: návrh je nestydatá populistická kravina, v životě společnosti je tisíc důležitějších věcí, které si zaslouží být oceněny, než olympijské medaile.

Dvaašedesátiletý důchodce umlátil rákoskou svou životní družku. Podle jeho slov si dotyčná nářez přímo vyžadovala. Oba se znali třicet let ze společné práce ve štábu Lidových milicí, kde byla usmrcená vrahovou nadřízenou. Zdá se, že vzniká jakýsi problém, jaké náhradní iniciativy dát těmto lidem, aby své přirozené násilnické sklony, pro něž už neexistuje odpovídající institucionální rámec, vybíjeli nějakým neškodnějším způsobem.

Dědicové majitelů vily Tugendhat v Brně prodali v aukci jakousi plastiku z původního vybavení. Brněnský primátor to zjevně považuje za nepřátelské gesto a hrozí, že město přehodnotí svou ochotu vilu dědicům vrátit. „Jak je možné, že dnešní Tugendhatové žádají o vilu, ale prodávají tak cennou plastiku?“, ptá se pateticky Bob Fliedr v Lidových novinách. Inu, možné to je docela snadno: ta plastika je totiž jejich a mohou si s ní dělat, co je napadne. Tak je to na tom světě zařízeno, že když je něco něčí majetek, může si s ním majitel nakládat, jak uzná za vhodné. Jinak je tomu jen na Rusi a v přilehlých oblastech (taky jsem tam patřili). Tam je všechno všech, a tedy taky nikoho. Přesněji řečeno každý ví, že jeho není v pravém slova smyslu nic. Všechno je někoho jiného, neví se koho, pro zjednodušení se říká všeho pracujícího lidu. Myslel jsem, že už to období máme za sebou, ale případ Tugendhat znovu ukazuje, že vůbec ne. Kdosi litoval, že socha nebyla včas označena za „národní kulturní památku“. Pokud tomu dobře rozumím, prohlásit něco za národní kulturní památku je nejspolehlivější způsob, jak může stát okrást vlastníka o jeho majetek. Naivně jsem si myslel, že legálně okrádat lze pouze církev (katolickou, ty ostatní mají kliku, nikdy neměly majetek, který by stál za řeč), zrádnou šlechtu a sudetské Němce. Jak vidno, když na to přijde, mohli by sem být přiřazeni lidé pronásledovaní za nacismu z rasových důvodů.

Lidovci a zelení mají (i když zjevně z různých důvodů) problém s Topolánkovým tajným radou Zahradilem. Tajný rada netrpí zbytečnou skromností: Debatu s lidovci nebo zelenými neměl a „ani žádnou neplánuji“. „Nedám se úkolovat Bursíkem nebo Liškou. Ať s nimi mluví premiér a mně pak vždy sdělí výsledek.“ Vypadá to, že se veřejnost stala obětí dezinformace: není pravda, že by se Zahradil stal poradcem Topolánka. Nýbrž je pravda, že se Topolánek stal poradcem Zahradila.

Středa 7. února

Nemám vůbec nic proti hudebnímu skladateli Karlu Svobodovi. Přijal jsem jen s jistou úlevou zprávu o tom, že ho pohřbili, protože se pro noviny otvírá možnost, aby psaly taky o něčem jiném. Vdově po hudebníkovi kondoloval mj. i Jiří Paroubek, práce všeho druhu: představuji si, že to stihnul někdy mezi jednou ze svých hektických schůzek s americkými a ruskými velvyslanci. Naproti tomu vláda, soudě podle toho, co psali v Právu, jako obvykle zaspala. Význam pietního aktu trestuhodně podcenil ministr kultury, který dal přednost jednání parlamentu. Absentoval premiér Topolánek. Nevyznamenal se ani prezident Klaus a předseda Senátu Sobotka. Předseda PS Vlček o sobě taky nedal slyšet, ale za toho naštěstí zaskakoval Paroubek. Na pohřbu promluvil (zjevně místo faráře) zpěvák Petr Muk (vůbec nevím, kdo to je): řekl o zesnulém mj.: „Jeho duše už je v metafyzickém světě. Už nikdy neprožije ani den, ani noc… Myslím, že člověk neprochází očistcem v nebi…“ Nevím, o jakou církev či sektu jde, zvlášť mne mate polemická věta o očistci v nebi. Kdosi prý napsal do kondolenční knihy: „Karle, ať vidíš slunce katedrál“. Co je to slunce katedrál? Zdá se, že u nás vzniká nějaké zbrusu nové náboženství. Už bylo na čase: křesťanství, jak známo, se během své nedůstojné existence obtížilo ukrutnými zločiny a nakonec tak nějak vyžilo.

Poslanecká sněmovna znovu zamítla návrh, aby se Velký pátek stal státním svátkem, protože byl spojen s návrhem na zrušení MDŽ. MDŽ není svátkem, ale jen „významným dnem“. Jak pro koho, pro mne ne. Možná, že by se významným dnem mohl stát taky ještě 25. únor a výročí VŘSR, ostatně proč ne, nedá se upřít, že to významné dny opravdu byly. Navíc MDŽ začali slavit v Americe, to je opravdu argument, před nímž musí jít vše stranou. Já si nepamatuji, jak ho slavili v Americe, zato si pamatuji velmi dobře, jak ho slavili tady. Navrhovatel zákona senátor Mejstřík (který přišel znovu s hypotézou, že na Velký pátek je svátek Kristova vzkříšení, takže ho museli opravovat komunisté; proboha, to mu to od posledně nemohl např. někdo z KDU-ČSL vysvětlit!) chce napříště návrh na Velký pátek osamostatnit, komunisté s ním pak prý nebudou mít problém. Možná, že by se dalo najít kompromisní řešení a spojit pondělí velikonoční, tyto ohavné orgie sexismu a brutálního násilí, při nichž rozběsnění nadsamci tlukou nevinné ženy a dívky mučícími nástroji, které jsou k tomu týdny předtím dokonce k dostání v obchodech, přes to místo, kde mají muži zadnici. Tj. očistit pondělí velikonoční od hrubého násilí a zduchovnit je v to, čím bylo od pradávna, to jest ve svátek, kdy zajíci v podzemních manufakturách malují velikonoční vajíčka (je to pravda, viděl jsem to jako dítě v jakémsi ruském kresleném filmu).

Po jednání s Jiřím Paroubkem se ruský velvyslanec Fedotov ohradil proti novinářské otázce, zda by radarová základna mohla narušit česko-ruské hospodářské vztahy. „Vycházíme z toho, že přátelský stát buduje svou politikou takovým způsobem, aby nevznikl nepokoj na straně, s níž chce mít dobré vztahy.“ Přeloženo do češtiny: koukejte toho nechat a nebudete nám pak muset klást tak pitomé otázky.

Slovenský premiér Fico poskytl Právu exkluzivní rozhovor.

Čtvrtek 8. února

Jiří Čunek se zamotává do svého maléru. Když se v Senátu hlasovalo o jeho vydání, už nežádal, aby byl vydán a zdržel se hlasování. Jeho právnička prý rozeslala dopisy senátorům, v němž je vyzývá, aby žádost o vydání nepodpořili. Oznámil to s chutí, všimněte si, prosím, že nepíši práskl, pan senátor Štěch, nejvyšší boss našich skoromonopolních odborů a přidružené turistické kanceláře na demonstrační zájezdy do Prahy. Hlasování bylo těsné, rozhodly dva hlasy. Necítím k panu Čunkovi žádné velké sympatie a o jeho nevině nejsem zcela přesvědčen. Přesto mám dojem, že se na jeho případ nabalila spousta nechutného pokrytectví, nad nímž by jeden zvracel. Například: chápu, proč se doktorky Čunkové, která s problémem svého muže má společné jen to, že je jeho manželka, musí ptát na to, kde vzala peníze na zřízení ordinace, policejní vyšetřovatel. Nechápu, proč musí být spolu se svým mužem vláčena tiskem, který si dělá ambice na to, aby byl považován za seriozní. Je třeba říci jasně: je zjevné, že Čunkova aféra vznikla na jakousi politickou objednávku. To samozřejmě ještě vůbec neznamená, že pan Čunek je nevinen. Jen by se to mělo vzít taky v potaz. Musím se přiznat, že hlavní svědkyně proti panu Čunkovi mi připadá krajně nevěrohodná. To samozřejmě neznamená, že nemusí mluvit pravdu. Co nechápu, jsou pokrytecké pilátovské řeči Čunkových partajních kolegů, za všechny zmiňuji Petra Pitharta, protože pro něho je to typické, o tom, že pan Čunek nesmí být krutým osudem připraven o možnost se očistit. Vypadá to na veřejnosti hezky. Jenže v určitých situacích nejde jen o to, co je správné, ale taky o to, co není zbabělé, protože to, co je zbabělé, nakonec nemůže být správné. A mám daleko víc pochopení pro senátora Kuberu, který je sice showman, ale nebojí se říci určité věci na plnou hubu: pan senátor má pravdu, že tenhle případ už pro pana Čunka asi nemůže skončit dobře, i kdyby se jeho vinu nepodařilo prokázat. A má pravdu, že veřejné hlasování vede k tomu, aby se na účet nešťastného lidoveckého předsedy exhibovali různí svatoušci, kterým jde jen o to, předvést před národem svou morální čistotu. Zavádějící jsou taky řeči o tom, že v politice neplatí presumpce neviny (Petr Nováček, LN): „Zatímco pro zákonodárce Čunka platí jako pro jiného smrtelníka presumpce neviny, na vicepremiéra a ministra Čunka se vztahuje floskule o předpokladu politikovy viny.“ Floskule o předpokladu politikovy viny se vztahuje tak nanejvýš na procesy s vlastizrádnými spikleneckými centry.

V souvislosti se sociálně demokratickým prošetřováním kauzy Kubiceho zprávy učinil Jiří Paroubek zásadní odhalení: někteří poslanci ODS byli ve styku s některými novináři! Tomu je napříště třeba zabránit. Některé novináře je třeba zavřít, a aby byla jistota, tak některé poslance ODS taky. Pak to tady bude vypadat zase jako za mladých let pana Paroubka, když ještě dělal ekonomického náměstka RaJ.

Členové rodiny Tugendhat si dovolili prodat plastiku, která kdysi zdobila jejich vilu. Brněnská radnice je za tu drzost chce vytrestat tím, že jim vilu nepostoupí. V čele boje za národní práva stojí senátor Zlatuška. Soukromý majetek ano, ale odsud až potud. Vila je zjevně tak trochu Tugendhatů, ale hlavně národní. A s Tugendhaty může národ, zastoupený brněnskou radnicí, jednat podle známé národní a socialistické zásady: co je tvoje, to je moje, a co je moje, do toho ti nic není. Už slyším námitku, že s památkami je to tak všude v Evropě. I kdyby tomu tak bylo, jako že není, je to drzý zásah do soukromého vlastnictví a nemá to tak být.

Městský soud rozhodl, že senátor Milan Špaček nebyl vědomým spolupracovníkem StB. Dovoluji si připomenout, co jsem před třemi roky na okraj případu pana senátora napsal.

Smrt je výsostné právo jedince, zní v MfD titulek článku Jiřího X. Doležala. To je omyl, smrt je bohužel pouhá nutnost, která se nedá obejít.

Spor ČSSD s právníkem Altnerem, s nímž nynější lesní muž Zeman uzavřel tak výhodnou smlouvu, že mu nyní ČSSD dluží údajně 19 miliard, se prý blíží k dohodě. Nejlepším řešením by bylo ČSSD do rukou JUDr. Altnera privatizovat. Získal by nejen Lidový dům (o odměnu za jeho znovuzískání ve sporu jde), ale dokonce navíc i pár poslanců a senátorů. Třeba by to ČSSD pomohlo.

Pátek 9. února

Podle agentury Median výrazně klesla obliba ODS ve veřejnosti (o 4,45 procentních bodů), mírně tratili i zelení a lidovci. Komunisté přibrali 2,5%, ČSSD v podstatě stagnuje. V přepočtu na mandáty by nynější vládní koalice stále disponovala dostačující většinou. Dá se předpokládat, že podpora vládní koalice bude dále klesat, jednak proto, že je to vládní koalice, a jednak proto, že má svázané ruce paritou v PS a nemůže dělat účinnou politiku. Kromě toho lidovci doplatí na Čunkovu aféru – zdá se, že už pro ně nemůže dopadnout dobře.

Pan Čunek má ovšem vlivného stoupence a přímluvce, totiž pana ministra Kalouska, kterého předtím vyhodil ze sedla. Pan ministr mu dle vlastních slov „strašně drží palce, aby to dokázal věrohodně vysvětlit“; pokud jde o jeho odchod z vlády „nejsme kolektivistická strana, my to chápeme jako osobní rozhodnutí“. Působilo by možná lepším dojmem, kdyby na rovinu řekl, že by Čunek měl každopádně odejít. A konec konců i kdyby řekl, že by měl každopádně zůstat.

Mluvčí ÚOOZ Kosinová se ohradila proti tvrzení předsedy ČSSD Paroubka, že Kubice je bývalý taxikář. Od absolvování gymnázia až do nástupu k policii v roce 1990 pracoval ve stavebnictví. Ještě že jsem nikdy neměl ambice pracovat u policie. Dnes by o mně pan Paroubek mohl prohlašovat, že jsem bývalý pomocný dělník.

Zdá se, že problémy lidí z vládní koalice se zabývá zpravidla Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, kdežto na problémy opozice je tu Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Bylo by zajímavé zjistit, zbývá-li jim při tomto úsilí čas ještě na něco jiného než na koalici a opozici, protože nemám ani o vládní koalici, ani o opozici žádné zvláštní iluze, ale nedomnívám se, že by se řádění organizovaného zločinu, korupce a finanční kriminalita odehrávaly výlučně nebo aspoň převážně v oblasti vysoké politiky.

V rámci boje s globálním oteplením je teď na tapetě především oxid uhličitý. Zpráva OSN však loni upozornila na skutečnost, že daleko nebezpečnější než např. automobily jsou velká stáda dobytka, která v procesu trávení a vyměšování produkují daleko nebezpečnější metan. Přitom jen skotu je v současné době na světě stovky milionů. OSN nejde tentokrát (jako obvykle) ve své zprávě dost daleko. Existuje živočich, který sice neprodukuje metan v tak velké míře jako dobytek, zato jsou ho řádově miliardy a ten počet se bude neustále zvětšovat. Jak čtenář správně pochopil, jde o rod homo sapiens sapiens. Myslím, že čeští zelení by měli jít příkladem vstříc a zdanit nejen produkci CO2 , ale zavést i osobní daň na tak říkajíc lidskou produkci metanu. Způsob stanovení její výše v každém jednotlivém případě nechám fantazii laskavých čtenářů, rozhodně by o tom měl co nejdřív začít jednat náš parlament.

Pavel Verner píše v Právu, že označit nějaký (kriminální) případ či problém za zpolitizovaný je prázdné slovo. To bych neřekl. Když se nějaký takový příklad používá jako klacek na politického protivníka, chytne jakousi faleš a deformuje se: bylo to ostatně vidět už na Kubicově zprávě. Slušná opozice ctící politickou kulturu by se měla snažit přes všechno pokušení o jakousi zdrženlivost nebo umírněnost. To neudělala opozice z doby před volbami a nedělá to ani ta nynější. Každá se přitom může vymlouvat na něco, co bylo předtím. Na příčiny a důsledky. Slušnost a korektnost se vyznačuje tím, že s ní musí někdo začít. Totéž platí i obráceně: pan Verner vyčítá Topolánkovi trapné napadání novinářů: což tu dělal leckdo, počínaje Václavem Klausem, přes Miloše Zemana a Jiřího Paroubka až po nynějšího premiéra. Přitom Klaus a Topolánek mají na mysli jiné novináře než Zeman a Paroubek. A to je problém české žurnalistiky: měli by mít na mysli jedny a ty samé a pokud možno všechny.

Tamtéž se Lukáš Jelínek táže, na čí politickou objednávku je stíhán vicepremiér Čunek. Dovolím si zformulovat čistě teoretickou hypotézu, že na objednávku opozice. Tím samozřejmě ještě není řečeno, že je pan Čunek čistý jako lilium (přiznám se, že o jeho nevině mám jakési pochybnosti).

Karel Steigerwald se v MfD pozastavuje nad tím, jak se teď brněnská radnice staví k vydání vily Tugendhat dědicům. Činí tak pěkně a sugestivně, na něco však zapomněl a amnézie je jak pro něho, tak všeobecně pro bojovníky za nedotknutelnost soukromého vlastnictví v Česku příznačná. Všichni totiž mluví s velkým a efektním osobním nasazením o provazu v domě oběšencově.

Marta Davouze se v LN vyjadřuje rezolutně proti tomu, aby nás američtí imperialisté zatáhli do nějakého nového válečného dobrodružství. Její pojetí dějin je typicky české, mohla by dělat historickou poradkyni europoslankyni Bobošíkové, až zase založí nějakou stranu. Píše např.: „Podruhé nás ty západní mocnosti, tentokrát za účasti Spojených států amerických, prodaly pro změnu Stalinovi.“ Prodali podloudně čistou pannu orientálnímu despotickému prasákovi. Ve skutečnosti mu „panna“ dílem z blbosti, dílem jako tak trochu prodejná děvka vlezla sama do pelechu. Prezident Beneš přes varování britských politiků zahájil už za války separátní jednání se Stalinem, vzal do party české komunisty, dohodli se spolu na zprznění demokracie, křiklavém porušování lidských a občanských práv a podstatném okleštění soukromého vlastnictví a svobodného podnikání. Tuto politiku, kterou začali po 9. květnu 1945 neprodleně provozovat, podporovala drtivá většina české veřejnosti i česká intelektuální elita. Komunisté dostali v roce 1946 v relativně svobodných volbách v českých zemích skoro 40% hlasů (v Rakousku, které bylo v nesrovnatelně horším postavení, něco málo procent, v Rusy okupovaném Maďarsku 17% hlasů, přičemž nejsilnější nekomunistická strana skoro 60%, KSČ obdržela na Slovensku 30%, zatímco Demokratická strana 62%). ČSR se stala z vlastního iniciativy věrným spojencem SSSR, čeští politici si představovali, že smíří Rusko se Západem a ani ve snu by je nebylo napadlo – nejen komunisty, ale ani ty ostatní – žádat západní velmoci o nějakou pomoc. Vyčítat jim pak, že nás „prodali“ je nehorázná drzost. Prodali jsme se sami. Finové a Rakušané, ač v daleko horší pozici, si dokázali na Stalinovi a Chruščovovi vyvzdorovat slušnou míru svobody. My ne. Další drzost je vyčítat „západním politikům“, že poměrně lhostejně přihlíželi okupaci Československa v roce 1968. Zase: kdo je požádal o pomoc? Dubčekovo vedení štvalo proti imperialistům úplně stejně jako předtím to Novotného a mohlo se v mezinárodněpolitické oblasti samou horlivostí přetrhnout. Kdyby byl ministr zahraničí Jiří Hájek, který v době ruské invaze pobýval v OSN, požádal Atlantickou alianci o pomoc, byl by dostal do prekérní situace i Brežněva. Jenže ti, co byli tou dobou internovaní v Moskvě, by to sami byli velkou většinou odmítli. Kdo si neumí sám pomoci, nikdo mu nepomůže. A pro toho, kdo si sám předem připravuje takovou pozici, aby mu ani nikdo pomoci nemohl, i kdyby chtěl – což navrhuje paní Davouze a jí podobní ve věci americké základny – to platí dvojnásob.

Sobota 10. února

Policie České republiky projevila tentokrát mimořádnou čipernost a obvinila místopředsedu vlády Čunka z korupce pouhé dva dny poté, co jej Senát ke stíhání vydal. To, co má zatím v rukou, svědectví sekretářky, které nepůsobí příliš věrohodně, a shoda částky, kterou vybrali ve firmě H&B Real, s částkou, kterou vzápětí Čunek uložil na svůj účet – asi nestačí na to, aby ho odsoudili. Stačí ovšem na jeho politickou likvidaci. U advokátní firmy Bruno, která převzala Čunkovu obhajobu, pracuje jako koncipient expremiér Gross, jehož osud, jak se zdá, teď na Čunka čeká. Najde se tam místo i pro něho? Vzhledem k tomu, že nemá právní vzdělání, musel by asi dělat něco jako poslíčka.

Rusové zjevně poněkud ubrali v razanci svých protestů proti americkým základnám v Polsku a v ČR. Tuší snad, že v budoucnu by se jim třeba mohlo něco podobného taky hodit, a chtěli by, aby jim s tím Američané pomohli? Jsou sice na řadě nejspíš až druzí - nejdřív si to islamisté vyřídí se Západem, který je jednak dráždí a jednak je bohatší, pak dojde na Rusko. Jenže tahle spekulace se Rusům už jednou, v roce 1941, nevyplatila.

Trojkoalice se nemůže shodnout na přístupu k euroústavě: ODS žádá důkladnou revizi, dotýkající se podstaty evropské integrace, zelení jen dílčí změny, ani lidovci nejsou příliš radikální. Přitom Topolánkův tajný rada Zahradil dal najevo naději, že v době, kdy bude ČR Unii předsedat, bude euroústava „již zaslouženě odpočívat v dřevěném penálu pět stop pod zemí“. Pan Zahradil je nepodařený klon Václava Klause.

Podle agentury STEM lidé dnes cítí jen o malinko lepší vymahatelnost práva a rovnost příležitostí než za starého režimu. Zdá se, že jsem v té době žil v nějaké jiné zemi než většina mých spoluobčanů. Nebo si spoluobčané myslí, že ti, co se práva nedovolali a o rovnosti příležitostí si mohli jenom zdát, si to vlastně zasloužili?

Jiří Paroubek v rozhovoru pro Právo prohlásil: „Miloš Melčák tím, co učinil, umožnil vznik vlády, jejíž program je protilidový a protinárodní.“ Pan Paroubek nepochybně vychází z předpokladů, že taková rétorika u voličů ČSSD zabírá. Pozdrav pánbůh.

Kritický článek studenta FF UK o exministru zahraničí „ČSSR“ Jiřím Hájkovi vzbudil vlnu podrážděných reakcí jeho příznivců. Článek neobsahoval nic, co by nebylo známo a o čem by se už nebylo mluvilo. Odpovědi jsou natolik pozoruhodné, že se k nim, zbude-li nám čas, vrátíme.

Podle Lidových novin vyplavaly na zpěváka Jarka Nohavicu další kompromitující materiály ohledně jeho spolupráce s StB. Chudák Nohavica! Zjevně nemá dostatečné politické krytí. Jak je možné, že jeho řídící důstojník ještě nepřiznal, že to všechno napsal za něj?

Sobota 10. února (doplněk)

Prezident Putin se v Mnichově vrátil k silácké rétorice, pokud jde o americkou základnu v ČR a v Polsku. Rusové jakoby zakolísali, ale pak se vzpamatovali a vrátili se ke své tradiční politice, již známe z let, když jsme byli jejich kolonií. Nesouvisí náhodou ruské zaváhání a znovunalezená rozhodnost s podivným chováním íránského pověřence, který účast v Mnichově nejprve potvrdil, pak odmítl, ale nakonec zase potvrdil a přijel?

Pondělí 12. února

Prezident Putin, jak už jsme zmínili, pronesl v Mnichově velmi tvrdou řeč. Útočí hlavně na USA, zřejmě se domnívá, že by se mu mohlo podařit rozšířit příkop mezi Evropou a jejím zámořským spojencem. Dobře ví, že bez USA není Evropa nic a že si pak bude moci ve výhledu zase sebrat všechno, o co Rusko na počátku devadesátých let přišlo, a možná ještě něco navíc. Ruské imperiální choutky není třeba podceňovat, provozují je naštěstí většinou jenom hubou a troufnou si zaútočit jen na připochcíplého soupeře. To vedlo v minulosti různé chytráky k závěru, že Rusko je papírový tygr a dá se naopak snadno dobýt. Jenže bránit se Rusové naopak dovedou znamenitě a všichni, kteří se je pokusili dobýt, dostali strašlivě a po zásluze přes nos. Ruská zahraniční politika je ovšem – i v imperiálních kulisách – obratná a velmi účinná. Např. úmysl vybudovat plynovod spojující bezprostředně na mořském dně Rusko s Německem je mimořádně šikovný tah a vystihuje další slabinu evropské (a bohužel i americké) politiky, totiž to, že Západ uměle udržuje Německo v pozici druhořadého, poraženého státu. Německo je v současné době sice jen regionální mocnost, ale pokud by se stalo distributorem ruských zdrojů energie pro celou Evropou, vznikne mimo jiné dosti hrozivý rusko-německý louskáček, v němž se octnou Češi a Poláci a těžko si s ním poradí. Arogantní politika středoevropských trpajzlíků vůči Německu se jim (tedy i nám) může do budoucna velmi nevyplatit.

Český ministr zahraničí Schwarzenberg reagoval na Putinovy bojovné řeči poznámkou, že bychom mu měli vlastně poděkovat, protože se postaral o publicitu konference a zároveň přesvědčivě doložil, proč by se NATO mělo rozšiřovat. Je příjemné, když ministr zahraničí reaguje na politické podněty jako normální člověk. K tomu v Česku, jak se zdá, musí být aristokrat.

Vicepremiér Čunek prohlásil, že mu situace kolem jeho údajného úplatku připomíná období vykonstruovaných procesů z padesátých let. Pan vicepremiér se velmi mýlí. Kdyby byla padesátá léta, už dávno by se byl přiznal. K tomu, co udělal, i k tomu, co neudělal. Pan Čunek zároveň prohlásil, že by bylo dobré nějak omezit povinnost policie vyšetřovat anonymní udání, a v tom má naopak pravdu. Praxe praví, že nejzákeřnějšími udavači bývají mrtvoly. Je to jakýsi průnik lidových hororů z Erbenovy Kytice do naší současnosti. Velmi bych proto doporučoval, ač se to možná některým nebude zdát politicky korektní, práva umrlců v tomto směru radikálně omezit.

Nevím, co jsem provedl panu vicepremiéru Bursíkovi, že se mi chce mstít: totiž zdražením uhlí a následovně všech dalších druhů energie. Říká se tomu ekologická daň a jejím důsledkem bude, že my důchodci budeme trpět zimou. Na koni bude naopak Putin. Čím víc plynu a ropy budeme od Rusů odebírat, tím méně se ekologická daň na uhlí promítne do cen energie. Ekologické náboženství se bohužel dostává do jakéhosi dost drsného rozporu se zájmy české populace.

Expremiér Tošovský spolupracoval s StB v době, kdy byl poradcem ředitele SBČS. Spolupráce s StB byla součástí pracovního úvazku, nemusel podpisovat žádný vázací akt. StB s ním byla velmi spokojena, byl otevřený a hovorný, choval se k řídícímu důstojníkovi korektně a s jistým respektem. Tedy stejně jako později k Václavu Havlovi. Další informátor z banky ho označil jako člověka, s nímž radost spolupracovat, má jen některé záporné vlastnosti, totiž kariérismus a závistivost. Korektně a s jistým respektem se pak pan Tošovský choval i ke Klausovi a Havlovi, a nepochybně i teď ke svým zaměstnavatelům. Pan Tošovský je jakési ztělesnění nadaného a ambiciózního českého úředníka. Takového, kterým se kdysi v Maďarsku říkalo Bachovi husaři. Měl by mu být postaven pomník.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky