Březen 2007

Charta a „šedá zóna“

Bohumil Doležal

V reakci na můj článek o Chartě77 v Mladé frontě Dnes (a v CS-magazínu) mi jeden čtenář vytkl, že vůbec neberu v úvahu tu spoustu lidí, kteří s komunisty nikdy nekolaborovali, přitom nebyli chartisté a Chartu by nikdy ze zásadních důvodů nepodepsali, mj. právě pro účast (někdejších) komunistů. Považuji tu výtku za nesmyslnou, ale přece jen bych se k problému Charty i s ohledem na ni ještě jednou rád vrátil.

Psal jsem o Chartě kriticky mnohokrát. Článek nebyl pokusem o nějaké celkové zhodnocení, týkal se jen jednoho aspektu věci: jak a nakolik má to, co dnes rozumíme „nedostatečným vyrovnáním se s komunismem a s komunisty“ kořeny v té (rozhodující) části disentu, který se odvozuje právě od Charty 77.

Problém přitom nebyl v tom, jak někteří okázale antikomunističtí kritici Charty zdůrazňují, že se v hnutí vůbec (bývalí) komunisté vyskytovali. Teze „komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly“, je sama komunistická ve své tupé nelítostnosti. Člověk je hříšný tvor a ďábel je mazaný, snadno smrtelníka svede. Problém byl v povaze a okolnostech této účasti. Pro drtivou většinu těch lidí jejich komunistická minulost buď nepředstavovala problém vůbec, nebo v daleko menší míře, než by se slušelo. Člověk, pro kterého jeho hřích neznamená problém, neskýtá žádnou záruku, že mu (třeba v obměněné podobě) nepropadne znovu, naskytne-li se vhodná příležitost. A zároveň jde společnosti špatným příkladem vstříc: co je na tom špatného, dělali to tak tenkrát všichni, a měl jsem k tomu dostatečnou příčinu (např. svůj „naivní idealismus“). Tím se nastavuje pro budoucnost společnosti falešná norma. Protože i kdyby to tak tenkrát skutečně byli dělali všichni (jako že ne), neznamená to ještě, že se to dělat smělo nebo dokonce mělo.

Problém tedy není v těch, co se komunisty stali, ale v těch, co jimi být nepřestali, viditelně před sebou samými i před svými bližními. Charta jim k tomu dala falešné rozhřešení.

Další problém – a o tom chci psát teď – je chartistické vidění světa. Vykrystalizovalo v době hysterické komunistické kampaně a nelítostných „kádrových opatření“ proti většině signatářů a je tou dobou velmi poznamenáno. Je to ideologie, která má jakýsi pseudonáboženský přídech: obsahuje návod, jak se má osvobodit člověk, který propadl hříchu kolaborace. Příkladem je zelinář, jenž každý rok na nějaké politické výročí dává do výlohy svého obchodu heslo, kterému sám nevěří, jen jím „moci“ signalizuje svou poslušnost (přitom, pokud se nemýlím, na výzdobu výloh měly podniky jako Obchod ovocem a zeleninou vlastní oddělení, většině zaměstnanců prodejen by se tedy mělo správně vyčítat ne to, že tam hesla dávali, ale že je z vlastní iniciativy neodstraňovali). Najednou prozře a rozhodne se, že svrhne své okovy: heslo do výlohy nedá, je vyhozen a odchází do světa paralelních iniciativ realizovat svou svobodu.

Podle této prostinké legendy se komunistická společnost dělila do tří kast: na aktivní kolaboranty, disidenty (lidi žijící v pravdě) a tzv. šednou zónu, ty, kteří se konformovali s režimem z lenosti či nedostatku odvahy. Jakási dobrá vůle tu byla, leč dosud se nedokázali správně rozhodnout.

Tento obraz světa normalizace je přitažen za vlasy a vzbuzoval u mnoha lidí od počátku odpor, který zesílil zejména po převratu, kdy si někteří disidenti z okruhu Charty vlivem svého předchozího „života v pravdě“ osobovali právo řídit společnost, aniž by museli brát nějaký zvláštní ohled na demokratické mechanismy. O rehabilitaci „šedé zóny“ (zahrnovala drtivou většinu české společnosti) se víceméně z populistických důvodů pokusil Václav Klaus. Nakonec v rozhovoru pro MfD z 15. listopadu 2003 prohlásil: „Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů - z větší části bývalých straníků - v několika seskupeních v letech sedmdesátých a osmdesátých. Reakcí oné masy "obyčejných občanů“ na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil.“

Pozoruhodné je, že Klaus vlastně přijímá chartistický obraz světa, jen mění hodnocení „šedé zóny“. Je to jakýsi negativ chartistického snímku doby. Přitom nevýkonnost nebyla „zásluha“ lidí, ale vlastnost celého systému, kromě toho o nevýkonnost se člověk nemusí snažit a tedy by se jí také neměl chlubit; také atomizace společnosti nebyla projevem nějakého vědomého úsilí, ale rozkladu a marasmu; ani pasivní žití v kulisách propagandy není zrovna projevem rezistence, a pokud jde o „náhradní individuální aktivity“, týkají se individuí, ne celku, a je třeba je brát případ od případu.

Základní slabinou Charty bylo, že nepřinesla žádný přesvědčivý a následováníhodný návod na to, jak smysluplně prožít dobu útlaku. Ještě víc to platí pro Klausova slova: jsou popisem neradostného stavu a dávají kolektivní rozhřešení různým flákačům a vyčuránkům podobně, jako Charta dala kdysi bianko rozhřešení bývalým komunistům. Existovala však taky třetí cesta a nemálo lidí tou třetí cestou vědomě nebo nevědomky šlo.

Zhruba v době, kdy vzniklo prohlášení Charty 77, jsem se z určitých důvodů konečně začal trochu zevrubněji a systematičtěji zabývat četbou Bible. A narazil jsem na dopis, který kdysi psal prorok Jeremjáš svým krajanům, již byli poté, co babylonský král Nebúkadnesar dobyl a zničil Jeruzalém, „odsunuti“ do Babylóna. „Odsun“ proběhl v několika vlnách, nakonec v Judsku zbyli jen rolníci a pastevci. Dopis patří k nejznámějším místům Starého zákona, jen pro mne byl tenkrát novum. Prorok píše:

„Toto praví Hospodin, Bůh zástupů, Bůh Izraele, všem přesídlencům, které jsem přestěhoval z Jeruzaléma do Babylóna: Stavějte domy a bydlete v nich, vysazujte zahrady a jezte jejich plody. Berte si ženy, ploďte syny a dcery. Berte ženy pro své syny, provdávejte své dcery za muže, ať rodí syny a dcery, rozmnožujte se tam, ať vás neubývá. Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj. Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Nedejte se podvádět svými proroky, kteří jsou uprostřed vás, ani svými věštci. Neposlouchejte své sny, které míváte. Prorokují vám klam v mém jménu, já jsem je neposlal, je výrok Hospodinův. Toto praví Hospodin: Až se vyplní sedmdesát let Babylóna, navštívím Vás a splním na vás své dobré slovo, že vás přivedu zpět na toto místo. Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt, je výrok Hospodinův, a změním váš úděl, shromáždím vás ze všech pronárodů a ze všech míst, kam jsem vás vyhnal, je výrok Hospodinův, a přivedu vás zpět na místo, odkud jsem vás přestěhoval.“ (Jr. 29, 1-14)

Text mi už tenkrát připadal velmi aktuální. Nebral jsem ho (a neberu ho) jen jako starověkou literární památku, vyprávění o minulosti, ale jako naléhavý poukaz k tomu, co má být (je to slovo Boží). A zároveň samozřejmě v téhle naléhavosti – protože jde o proroctví – jako příslib toho, co bude. Příslib se k mému úžasu vyplnil, a netrvalo to nakonec ani těch sedmdesát let, o nichž prorok mluví.

Obsah příkazu je: nevěřte těm, kteří se vám snaží namluvit, že vaše trápení a vyhnání brzy skončí. Bude trvat zatraceně dlouho. Proto žijte, starejte se o své blízké i o prospěch světa, v němž nyní žijete. Protože ten prospěch je i vaším prospěchem. Jen tak, až přijde čas návratu – jako že jednou přece jen přijde – se budete moci vrátit jinak než zbědovaní a s prázdnýma rukama. Jen tak budete mít naději, že se vrátíte, naději, kterou vám přináším, protože zbědovaní a s prázdnýma rukama nebudete mít kam se vracet.

Text není návodem ke kolaboraci (i když se ho nepochybně spousta kolaborantů dovolávala). Nikde se tam neříká: klaňte se ohavným modlám Kaldejců a vezměte za své jejich hnusné obřady a zvyky.

Lidé kolem Charty 77 uvěřili falešným prorokům a klamavým snům. Bylo to velmi lehké v té odpudivé době. Falešní proroci a klamavé sny ovšem nejsou nositeli opravdové naděje.

Ti, kteří si zaslouží uznání, nejsou ani ti, co podlehli klamné naději a skončili v slepé uličce – a ovšem ani Klausovi vyčuránkové a flákači. Jsou to lidé, kteří svou každodenní prací za obtížných podmínek (práce se tehdy nevyplácela) usilovali o to, aby ruskou potopu přežily aspoň zbytky civilizace, k níž jsme se předtím po staletí namáhavě dopracovali: pracovitost, poctivost, solidnost, spolehlivost, čestnost. Nebylo to lehké, ale nebylo to také nemožné. Není pravda, že se každý, kdo se nedal na cestu „života v pravdě“ podle Havlova receptu, musel spustit s okupanty a jejich přisluhovači. Samozřejmě, pokud chtěl mít nadprůměrný plat, jezdit na Západ nebo aspoň na dovolenou na Jadran, dělat manažerskou práci na vyšší úrovni, pracovat v ideologicky exponovaných oblastech (např. kultura, státní správa, „politika“), pak musel dělat ústupky, které se dělat nesměly. V jistých věcech bylo třeba se uskrovnit. Nebylo to nic nadlidského, byly doby, kdy se lidé museli uskrovňovat daleko víc.

Těch, kteří se takhle chovali, nebylo zase zase málo. Jsou to neznámí řadoví vojáci zápasu s bolševismem a zaslouží si úctu. Bylo by jich ovšem bývalo daleko víc, kdyby někdo byl lidem – místo hloupých nabídek k odchodu do „paralelní polis“ - jasně a hlasitě řekl, v překladu do jazyka těch všedních dnů: „Stavějte domy a bydlete v nich, vysazujte zahrady a jezte jejich plody… Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj… Až se vyplní sedmdesát let Babylóna, přivedu vás zpět na toto místo. Jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.“

(www.bohumildolezal.cz)