Březen 2007

Jak si český člověk představuje obranu

Bohumil Doležal

Naše představy o tom, jak se bránit, jsou zatíženy dědictvím minulosti. Všichni jsme totiž povstali při znovuzrození národa z nevolného venkovského lidu. Ve stavovském státě středověkého typu se rolníci starali o obživu společnosti, páni (šlechta, vojáci) je bránili (rolníci se sami bránit neuměli a dokonce ani nesměli). Za to museli rolníci pány poslouchat (a po straně na ně ovšem mohli nadávat, že se o jejich obranu starají špatně).

V demokratické společnosti byla tato málo důstojná dělba úloh zrušena: občan se brání sám. Krajním příkladem jsou Švýcaři, kteří mají doma zbraně. Profesionální armáda se zdá tuto skutečnost (občan se brání sám) zakrývat. Jde o omyl, podporovaný specifickými českými okolnostmi: stále platí, že obrana je věcí všech občanů. Jen u nás měli občané k vojenské službě posléze takový odpor, že uplynutí povinné doby (trvala v posledních letech před zrušením jen rok) oslavovali jako návrat z egyptského otroctví a ji samu si zpestřovali tím, že se navzájem nesnesitelně šikanovali - bylo jen otázkou času, kdy se začnou mezi sebou vraždit.

Přitom žijeme v nebezpečné době. Konflikt mezi sekulárním Západem a militantním islámem nabývá na síle. Írán, ztělesnění této militantní náboženské ideologie, má k dispozici balistické střely, které buď už jsou, nebo v krátké době budou schopny zasáhnout střední Evropu. USA budou ještě nějaký čas mimo jejich dosah. Fanatické islámské režimy jsou (např. na rozdíl od někdejšího SSSR) zcela nevypočitatelné, a hlavně, jakmile to bude technicky možné, rády ty zbraně dají k dispozici jakýmsi soukromým náboženským společnostem, které operují v nejasně vymezených a tedy i špatně zasažitelných oblastech (např. na hranicích Afghánistánu a Pákistánu). Spojené státy chtějí víceméně preventivně vybudovat obranné zařízení, které ochrání jejich území a zároveň i Evropu (Evropu dřív, protože Atlantik íránské rakety zatím nepřeletí). NATO zatím není schopno v této věci Spojené státy zastoupit a vlastní obranný systém si vybuduje na základě toho amerického.

Americká žádost vzbudila v české společnosti zvláštní reakci. Na umístění (anti)raket reagovalo veřejné mínění tak, že se USA na ČR v této věci raději ani neobrátily. Pokud jde o radarovou základnu, jsou reakce jen o něco mírnější.

Nechme stranou argument zelených, že zařízení musí napřed schválit NATO. NATO proti němu nic nemá a už proto necítí potřebu vést nějaké schvalovací řízení (ostatně co je NATO bez americké účasti?). Zelení se jako vládní strana potřebují nějak vykroutit ze svého předvolebního populistického antiamerikanismu. Přehlédnout lze taky argument, který kdosi vznesl v Právu, že účinnost amerického obranného systému je pouhých 50%. V praxi to znamená, že když bude ze dvou jaderných raket zničena jedna, zahyne místo dvou milionů lidí jen jeden milion. Jeden milion zachráněných lidí je pro autora této pitomé úvahy zjevně málo. Zajímavější jsou reakce prostých lidí z území, kde by měla radarová základna stát.

Především: budeme vystaveni obrovskému nebezpečí, staneme se potenciálním cílem. Dalo by se namítnout, že nebezpečí v podobě íránských raket už vystaveni jsme nebo ve velmi dohledné době budeme a proto už jsme taky potenciálním cílem; český člověk realisticky počítá s tím, že zatím jsme pro nepřítele příliš bezvýznamní; jenže íránské rakety asi nejsou – a ani nemusí být – příliš přesné).

Za druhé: měli jsme dost Rusů, další armádu tu nepotřebujeme. Ti, kdo tento názor sdílejí, zanedbávají skutečnost, že Rusové tu nebyli, aby nás (nebo taky nás) bránili. První s tím přišel president Klaus, dnes ho po něm papouškují především komunisté.

S tímto tvrzením poněkud koliduje názor, že od Rusů jsme měli alespoň levnější naftu. Předpokládám, že jde o motorovou naftu, kterou obyvatelé příslušných újezdů s ruskými vojáky vyšmelili. Tato úvaha je podložena správným tušením, že s Američany to nepůjde. Zdá se, že český člověk má blíž k ruskému mužikovi než k nějakému Američanovi. Proto má v sobě konstatování „Američané by nás tu nenechali vozit ani kolečka“, prvek jakéhosi realistického sebehodnocení.

A konečně: budeme se muset v lecčems omezit – nebudeme moci chodit do lesa na houby a na procházky. Rozum dá, že americké zařízení s dvě stě zaměstnanci zabere jen nepatrnou část rozlohy vojenského prostoru s rozměry cca 25 x 12 km (v případě Jinců, na které údajně padla volba). S vytříbenější podobu tohoto argumentu přišel starosta Příbrami: americká základna ohrozí zdejší zachovalou přírodu (o její zachovalost dbala 40 let ČSLA).

Z toho všeho lze vyvodit, za jakých okolností je český člověk ochoten se bránit. Za prvé, nesmí přitom být vystaven žádnému nebezpečí. Za druhé, nesmí to pro něho znamenat žádné omezení. Za třetí, brání se zásadně vlastními silami (pokud mu chtějí třeba Američané pomoc, musejí to dělat z Ameriky). A konečně, musí z toho něco mít.

Je na první pohled zřejmé, že za těchto podmínek je obrana nemožná. Bude tedy lépe ji nechat plavat. Až přijdou ajatolláhové, zakáží nám sice papat vepřové a bumbat pivečko, leč český člověk si s tím už nějak poradí. Zato šmelit s naftou bude nepochybně možné ještě lépe než za Rusů. A navíc: zbavíme se kompromitujícího spojenectví s USA, které, jak napsal pěkně jeden čtenář Mladé fronty Dnes, svévolně napadají cizí země, mučí zadržované a omezují lidská práva. Zbavíme se také problematického křesťanství, jež je obtěžkáno ukrutnými zločiny.

V této situaci by nám americké antirakety nebyly k ničemu. I ty nejlepší zbraňové systémy selhávají, jsou-li používány na prohnilém terénu. Osud jižního Vietnamu budiž nám příkladem.

(www.bohumildolezal.cz)