Březen 2007

Máme se bát Putina?

Bohumil Doležal

Rozhodné vystoupení ruského prezidenta proti americkým základnám v Polsku a v České republice bylo, jak se ukazuje, plánované a pečlivě připravené. Předcházela mu coby dělostřelecká příprava bojovná prohlášení ruských generálů. Čeští komentátoři se je většinou pokoušeli bagatelizovat jako nepříliš závazná. To je dětinské: v Rusku jsou generálové ti poslední, kdo by si mohl dovolit plácat, co jim slina na jazyk přinese. Následovalo Putinovo expozé na „výroční tiskové konferenci“, byzantské veleakci, jejíž rámec dodává váhu všemu, co tam prezident řekne. Čeští komentátoři se znovu chlácholí tím, že mluvil o základnách v Česku a v Polsku, aby nemusel mluvit o naléhavějších věcech, např. o svém nástupci, a že to, co řekl, bylo určeno domácímu publiku. Je jistě pravda, že základny v Polsku a v Česku nejsou pro Rusko problémem číslo jedna. Ale prezidentův protest je významný, protože je součástí ruské velmocenské strategie.

Putin prohlásil, že případné vybudování základen „se dotýká národní bezpečnosti Ruska a vyžaduje, abychom reagovali. Naše odpověď bude asymetrická, ale velmi účinná“. Asymetrická odpověď podle odborníků znamená: když jsme v úzkých, můžeme si na protivníka dovolit leccos, co by jinak vypadalo jako nepřiměřené. V ruském odporu proti základnám se jistě nějak obráží paranoia ze Západu, jenže tentokrát v daleko menší míře, než se u nás soudí. Proto také optimistické přesvědčení, že „trpezlivým presvedčovaním“, jak říkával dr. Husák, by se daly ruské obavy rozptýlit, není v tomto případě docela na místě.

Rusové totiž nejsou idioti. Jejich zahraniční politika je propracovaná, cílená a má dlouhou, pozoruhodnou tradici. Zbavili se marx-leninské ideologie, která jim nakonec už jen svazovala ruce. Díky tomu, ač jsou slabší než v době rudého impéria, mohou dnes lépe operovat. Dobře vědí, že proti jejich supermoderním balistickým střelám je systém budovaný v Česku a Polsku naprosto neúčinný. Rusko je ovšem velmoc s globálními ambicemi a musí provozovat globální politiku, i kdyby nechtělo. Bylo by pošetilé mu zrovna tohle vyčítat.

Protože v současné době nemá na přímou konfrontaci se Západem (upřímně řečeno nemělo na ni nikdy), volí tam, kde se zájmy střetávají, tradiční přístup: snaží se učinit protivníka co nejzranitelnějším vůči nebezpečím, které přijdou odjinud, aby pak, až ta nebezpečí opravdu přijdou, využilo jeho slabosti a rozvratu a uplatnilo své imperiální nároky. Je v pozici běžce, který zatím nemá na to, aby své soupeře předběhl, a tak jim aspoň zezadu stahuje trenýrky. Je to velmi „asymetrické“.

Součástí ruských globálních zájmů je zároveň obnovit vliv nad oblastmi střední Evropy, které kdysi patřily k ruskému záboru. Toto úsilí (to je třeba zdůraznit, protože nejsme velmoc, musíme počítat jako se samozřejmostí s tím, že se ocitáme ve vlivovém pásmu velmocí, a věcně vyhodnocovat zápory a klady každého vlivu) neodpovídá našim státním zájmům. Dnešní Rusko je civilizovanější než to stalinské nebo brežněvovské. Kdybychom se dostali pod jeho vliv, neznamenalo by to totéž co v roce 1948 (přesněji řečeno v roce 1945). Je však pořád ještě o dost zaostalejší než my. Navíc patří k docela jinému náboženskému a kulturnímu okruhu, což způsobuje, že s ním nejsme docela kompatibilní a na takovou nesouměrnost vždycky doplácí ten slabší. Kdybychom se dostali znovu pod jeho vliv, byla by to katastrofa. To, že by byla menší, než v roce 1948, je jen slabá útěcha.

Rusové v současné době nemají na nějaký účinný a přímý zásah, který by Polsko a ČR citelně postihl (např. zastavení dodávek energie). Způsobilo by to velké mezinárodní problémy. Mohou na nás namířit své raketové systémy, pokud na nás už náhodou namířeny nejsou. Tuto hrozbu ovšem není třeba přeceňovat. Pokud budeme mít pevné spojenecké svazky se Západem a zvlášť s USA, nemusí nám vadit, ani kdyby na nás mířily všechny ruské rakety. Ruský imperialismus je v agresi krajně zbabělý a ve své zbabělosti docela dobře vypočitatelný. „Studená válka“ je toho pěkným dokladem.

Ruská akce znamená spíš test. Rusové vycítili, že se postkomunistická střední Evropa ocitla ve vážné politické krizi. V Maďarsku zuří třídní boj mezi opozicí a socialistickou (postkomunistickou) vládou. Slovensko zraje na statut jakéhosi Běloruska s lidskou tváří: většina obyvatelstva tento vývoj zatím podporuje. V Polsku se dostala k moci koalice fundamentalistických a extremistických stran, jeho zahraniční politika je nesena směsí komplexů méněcennosti a nezodpovědného avanturismu. Česká republika zapadá už deset let do hluboké politické krize, která činí efektivní vládnutí čím dál tím nesnadnějším. Rusko zkouší, jak jsou tyto státy ve své nynější bídě citlivé na tlak z jeho strany.

Přitom Česká republika je zvlášť citlivý objekt testování. Rusové tu mají poměrně silnou a ekonomicky zdatnou „menšinu“. Všeobecně se uvádí, že naše vlast je základnou ruských tajných služeb pro celou střední Evropu. Úzké přátelské vztahy pojí k Rusku i třetí nejsilnější českou stranu KSČM a různé přidružené organizace. Víc než otevřenou politiku k Rusku prosazuje i nynější vedení ČSSD. Jeho vztahy k Ficovu Slovensku jsou těsné a přátelské a spočívají i na srozumění, pokud jde o „východní“ politiku. ČR se tak může snadno stát součástí „mostu mezi Západem a Východem“, který středoevropskou oblast rozpůlí a učiní ji perspektivně bezbrannou vůči ruským mocenským ambicím.

Zároveň je ovšem třeba říci: v této chvíli nám od Ruska žádné nebezpečí nehrozí. Nebude nám hrozit do té doby, dokud budeme budovat a udržovat spojenecké vztahy se Západem všeobecně a s USA zvlášť. Za těchto okolností je možné – a taky žádoucí – udržovat s Ruskem korektní a přátelské vztahy. Měli bychom však vědět, že pro ty vztahy platí: odsud až potud. A že couvnout ve věci základen by znamenalo dát najevo strach, který signalizuje zranitelnost, a zároveň velmi oslabit naši bezpečnost.

(www.bohumildolezal.cz)