Březen 2007

Vyhlídky nové vlády

Bohumil Doležal

Nynější Topolánkova vláda vznikla za nešťastných okolností, nešťastným způsobem a v důsledku nešťastných rozhodnutí protagonistů – prezidenta a vedení ODS. Publicisté odleva doprava si o ni s rozkoší pucují boty. Je to snadný terč. Právě proto je na místě pokusit se o střízlivější, věcnější, spravedlivější pohled na situaci.

Na volebním patu z června 2006 (což je mimochodem, jak se taky v průběhu dalšího vývoj prokázalo, neúděsnější výsledek ve volbách do PS od roku 1992 včetně) se mocně podepsala bezohledná a indolentní politika ODS v předchozím volebním období. Využili krize v ČSSD, aniž spekulovali o tom, jaké to může mít důsledky pro českou politickou scénu. Povedlo se jim rozložit demokratické křídlo ČSSD. Za to na ně byl seslán bič boží v podobě Jiřího Paroubka. Ten za cenu úzké spolupráce s komunisty záhy dotáhl ztrátu, kterou měla ČSSD na ODS v preferencích. Ukázalo se, že dřívější vysoké preference ODS nebyly ani tak důsledkem promyšlené a úspěšné politiky strany, jako vnitřních problémů jejího protivníka.

Paroubek se v povolební situaci rychleji a lépe zorientoval. Poznal, že obranářská pozice je snadnější než útok, prohlásil „bez nás si ani ruce neumejou“ a pak to několikrát prakticky prokázal. ODS trvala na tom, že vyhrála volby (a tvrdošíjně odmítala nazřít, že za takové vítězství si nic nekoupí), a tak absolvovala několik potupných porážek při volbě předsedy PS i potupnou porážku při hlasování o důvěře první, menšinové Topolánkově vládě (nikdy se jí nepodařilo shromáždit ani příslovečnou „stovku“).

Přitom Topolánkův projekt trojkoaliční spolupráce byl správný: správné bylo rovněž to, že počítal se spoluprací i v tom případě, že trojkoaliční vláda nezíská důvěru: jen tak mohla ODS a občanské strany dokázat Paroubkovi, že ani on si bez ní ruce neumyje. Jenže se brzy nechal vylákat na nejistý terén handrkování s Paroubkem, koaliční partnery poslal k vodě a Kalousek se mu odvděčil pokusem o dohodu s Paroubkem. Hrozila vůbec nejhorší varianta: vládnutí ČSSD s komunisty v zádech, přičemž KDU-ČSL by jim dělala alibi. Plán naštěstí ztroskotal na zuřivém odporu členské základny lidovců. (Je zajímavé, jak má Topolánek ve vypjatých situacích, jak se říká, „víc štěstí než rozumu“).

Po neúspěchu menšinové vlády ODS se neklid přenesl dovnitř ODS. Klaus a jeho spojenci usilovali o velkou koalici, část členstva ODS (na kongresu) o předčasné volby. Dramatický propad preferencí ČSSD učinil i Paroubka, který preference bere podobně, jako ve starém Řecku brali výroky vědem z Delf, komunikativnějším. Klaus jmenoval Topolánka bez jakéhokoli varování znovu premiérem, nepoučitelný Topolánek obnovil vyjednávání s Paroubkem, ale výkonná rada ODS mu to tentokrát zatrhla. Snažili se Toplánkovi odpůrci dostat ho do bezvýchodné situace? Topolánek se vrátil k projektu trojkoalice (nic jiného mu nezbývalo) a dostal se do konfliktu s „klausovci“. V tu chvíli se začal od Klause výrazně emancipovat a zvolil vstřícnou politiku ke koaličním partnerům, která se stala příčinou vnitřního konfliktu v ODS. Následovala Klausova protiofenzíva, Topolánek musel slíbit, že v případě neúspěchu nové vlády (dal se očekávat) dá svou funkci k dispozici: poté by nejspíš nastoupil Klausův chráněnec Bém a realizovala by se velká koalice. Přitlačen takto ke zdi, udělal premiér to jediné, co mu zbývalo: získal pro hlasováni o důvěře dva kverulanty z ČSSD, zjevně inspirované Milošem Zemanem, a uspěl. Opozici v ČSSD nezbylo, než aby svého předsedu podpořila v naději, že se vláda rychle sama odepíše. Všichni, co nad způsobem, jak Topolánek získal důvěru, ohrnují nos, by měli tyto okolnosti vzít v úvahu.

Topolánek se na své nynější málo záviděníhodné situaci nepochybně sám spolupodepsal: opustil trojkoaliční projekt a vrátil se k němu až tehdy, když mu nic jiného nezbývalo. Do jeho soukromých problémů samozřejmě nikomu nic není a zneužívat je v propagandě je svinstvo, nicméně platí technická zásada, že se zvláště ve vypjatých situacích mají řešit rychle. Dopad na veřejnost není rozhodující, ale průtahy způsobují zbytečné škody. Nicméně některé rozhodující věci se nestaly jeho vinou: To, že Klaus nejmenoval v druhém pokusu, jak by se bylo slušelo, Paroubka, nýbrž bez jakéhokoli varování znovu Topolánka, nejde na jeho konto. Kdyby se ODS podařilo Paroubkovi předvést, že si bez ní ani truce neumyje, a kdyby preference ČSSD přitom klesaly tak, jak klesaly, stal by se Paroubek komunikativnějším a narazil by ve vlastní straně na problémy. Cesta k předčasným volbám by byla o hodně jednodušší.

Současná Topolánkova vláda je postavena na návratu k trojkoaličnímu projektu z léta. Snad se dá říci: pozdě, ale přece. Topolánek nakonec (prý pod tlakem) odmítl velkou koalici, která by znamenala v programové rovině soutěž o populističtější opatření, v institucionální rovině cynické dělení koryt. A začal se důsledně bránit (z nezbyti, nebo z přesvědčení?) proti Klausovi a spol., kteří by ho rádi dostali do beznadějné situace a pak nahradili někým, kdo by šel Hradu na ruku.

Slabiny nové vlády jsou velké a viditelné na první pohled: Paroubkova ČSSD jí půjde po krku, ovšem za hlasitého volání, že nejde o „nulovou toleranci“ (žádná opozice nemůže hlasovat proti vládě úplně ve všem - bylo by to ostatně zbytečné). Postavení obou poslaneckých disidentů, kteří zcela zjevně podlehli volání Vysočiny, je zakotveno ve smlouvě, uzavřené bezprostředně před hlasováním o důvěře: jsou uznáni jako zvláštní politická síla, kterou je třeba respektovat. Jejich prostřednictvím získal zpátky něco politického vlivu Drákula ze Žďárských lesů. Je velká otázka, jak dlouho může takováhle víc než nestandardní situace vydržet.

Vláda taky může prosadit jen velmi málo ze svého programu, který má navíc velké problémy, zejména pokud jde o vklad Strany zelených: ČSSD má úplně pravdu, když kritizuje přístup vládního prohlášení k jaderné energii a také antiamerikanismus Zelených do budoucna mnoho dobrého neslibuje. Zároveň nebude úplně snadné ji svrhnout. Může se snadno stát, že se dostane do stavu jakéhosi vleklého umírání, během něhož preference ODS i koaličních partnerů dostanou zabrat.

Způsobem, jakým vláda dostala důvěru, se prohloubil příkop mezi vládní koalicí a opozicí. Vzhledem k tomu, že opozice je teď kryptokomunistická (Paroubkova ČSSD) a komunistická, je to pořád v lecčems střetnutí starého s novým, demokracie s reziduy totality. Je velké neštěstí, že demokratické křídlo ČSSD bylo po Špidlově neúspěchu fakticky zničeno, jeho přívrženci buď odešli, nebo se přidali k Paroubkovi (z historie známe řadu takových příkladů zničující fascinace „silnou osobností“).

Pro tato zjevná manka je pak velmi snadné přehlédnout kladné stránky nové vlády. Je například nesmyslné tvrdit, že je to nemožná vláda naprostých amatérů. Z jejích osmnácti členů má šest zkušenosti s řízením ministerstva nebo srovnatelného útvaru, dalších šest z vysokých politických funkcí. Předem ohrnovat nos nad některými zástupci Strany zelených není slušné, ostatně račte si všimnout toho, že strana se příznivě liší od útvarů, jako byly US-DEU. ED-SNK atp., většinou nová uskupení vytvářená starými známými tvářemi, uskupení, která měla samé generály a žádné vojáky a vysilovala se býčími zápasy svých papalášů o virtuální politické posty.

Další věc je zcela podstatná: nevím, zda to Topolánek tak plánoval, řekl bych spíš, že se to stalo víceméně samovolně, ale fakticky je to první pokus překlenout rozštěpení „občanského“ politického tábora, k němuž došlo „sarajevským atentátem“. Nespokojenost části ODS a koaličních stran s Klausovou politikou byla oprávněná, způsob, jak nespokojenci krizi na podzim roku 1997 řešili, naprosto nekorektní. Tato neslušnost pak poznamenala celých dalších deset let české politiky. Teď je tu z obou stran jakýsi náznak dobré vůle, aby se příkop zasypal. To, že je Havel z politiky zelených velmi rozpačitý a že Klaus Topolánkovi zcela zjevně nepřeje, je do budoucna velmi nadějné: rozkol se nedá překonat, aniž by jeho dva hlavní protagonisté odešli z aktivní politiky a přestali se plést do toho, co dělají jejich nástupci. To se samozřejmě nyní týká především Václava Klause, jehož doktrinářství a fanatismus, pokročilým stářím ještě vystupňovaný, už dávno překročil meze únosnosti. A hlavně: českou politiku je třeba očistit od prestižních sporů Havel – Klaus, jsou v podstatě zavádějící. Pokud mají být české občanské strany ve střetnutí s Paroubkem úspěšné a pokud se komunisté mají dostat aspoň do té relativně slabé pozice, kterou zaujímaly v roce 1992, je nutné odstranit nánosy minulosti. Přispělo by to taky k tolik žádoucí resuscitaci demokratické části ČSSD, která je teď v troskách. Bylo by to důležité už proto, že vláda potřebuje důslednou, ale zároveň i korektní demokratickou opozici.

Pokud by se k tomu nynější vládě podařilo přispět třeba jenom tím, že prokáže v mimořádně obtížné situaci větší akceschopnost a větší politickou výdrž, než jakou od ní teď všichni čekají, zaslouží si uznání. Už proto je třeba dát jí teď jakousi podmíněnou podporu. Dostali ji u nás ostatně v posledních patnácti letech už i daleko horší.

(www.bohumildolezal.cz)