Březen 2007

Zachraňoval Francouze, aby pomáhali

Jaroslav Formánek

Abbé Pierre byl považován za svědomí společnosti. Nezajímala ho levice ani pravice. Zajímali ho nuzáci. Po dlouhá léta byl zdaleka nejpopulárnějším Francouzem. Politici a intelektuálové mu na žebříčku sahali sotva po paty, herci a zpěváci po pás. Teprve sportovci jako Yanick Noah či Zinedine Zidane ho zastínili, ale to až v době, kdy z vlastního rozhodnutí na těchto seznamech už figurovat nechtěl. Jmenoval se Henri Groues, což většina jeho spoluobčanů nevěděla. Sotva však média oznámila, že v pondělí 22. ledna ve věku 94 let zemřel abbé Pierre, zasáhla celou Francii vlna smutku.

Zima 1954

Do povědomí veřejnosti se zapsal v létě 1949 na člena Národního shromáždění neobvyklým činem. Na dveře jeho domku na pařížském předměstí zabuší bývalý trestanec a galejník, soused Georges, jenž kvůli životní mizérii chce spáchat sebevraždu. „Nemohu ti dát nic, poněvadž už nemůžeš o nic přijít, toužíš-li po smrti. Naopak tvoje pomoc by mohla zachránit další podobně zoufalé lidi,“ odpoví mu po vyslechnutí příběhu. Z Georgese se tak stává jeho společník, když pár měsíců nato Groues zakládá a svým poslaneckým platem zajišťuje chod prvního útulku pojmenovaného Emauzy – podle evangelia sv. Lukáše.

Dnes jich existuje po celém světě na 350, z toho 110 ve Francii. Přijímají bývalé vězně, alkoholiky, žebráky, prostitutky, bezdomovce a dlouhodobě nezaměstnané pod jedinou podmínkou – že budou pracovat, a to nejen pro svou obživu.

Abbé Pierre se narodil v početné a bohaté rodině. V 15 letech během poutě do Říma při modlitbě v Assisi zažil nepopsatelné rozjitření. O jeho spirituální životní cestě je rozhodnuto. Vzdává se svého dědického podílu ve prospěch charity, vystuduje jezuitskou kolej v Lyonu a vstoupí mezi františkány. Křehké zdraví ho sice donutí řád opustit, jak ale sám tvrdí: „Poslání pomáhat s láskou a pochopením bližním jsem se tím nezřekl.“

Ironií osudu mu neustálé zdravotní potíže zachrání život za okupace. Tehdy vstoupí do odboje, vyrábí falešné doklady a pomáhá židovským rodinám v útěku ze země. Kvůli těžkému záškrtu je naštěstí hospitalizován těsně předtím, než pro něj na základě udání přijede gestapo. Po válce ho generál de Gaulle za zásluhy jmenuje hlavním kurátem námořnictva a do roku 1951 působí jako nezávislý poslanec. Celonárodní proslulost mu však přináší rok 1954.

Panuje tuhá zima a sociální služby posílají do Emauz stále více bezdomovců, aniž by se stát na provozu útulku finančně podílel. Abbé Pierre tak musí žebrat na pařížských bulvárech. Rozhořčen touto situací i neschopností státu zorganizovat pomoc pro 150 rodin žijících na ulici, obrátí se na média a vyzve národ ke sbírce. Štědrost spoluobčanů pomůže nejenom přečkat zimu, ale otevřít i další útulek. (O čtyřicet let později o této akci vznikne celovečerní film Hiver 54.) Probudí se i stát a na Emauzy pak už pravidelně přispívá. Abbé Pierre, vždy v šedé sutaně a s neodmyslitelným baretem na hlavě, se stává legendou, „svědomím francouzské společnosti“.

Kritizuje sociální problémy ve Francii i jinde. Jako jeden z prvních upozorňuje na nesnesitelnou bídu v Bengálsku či tragédii boat people. Při návštěvě USA a Kanady pranýřuje zbohatlíky a tamní mládež vyzývá, aby „nežila pro peníze, ale pro Lásku“. V roce 1992 odmítá nejvyšší francouzské vyznamenání, řád Čestné legie, na protest proti vyhození tří set afrických rodin na ulici. Během 24 hodin socialistická vláda objeví v Paříži dva prázdné činžáky, kam jsou rodiny rychle přestěhovány. „Říkají o mně, že jsem levičák, ale musím se tomu smát. Pravice, levice, to mě nezajímá. Chci jen upozorňovat na realitu a pomáhat těm, kteří to skutečně potřebují,“ říká, když vyznamenání nakonec přijme.

Nesmírně oblíbený altruista a někdejší odbojář, který před nacisty zachránil tolik židovských rodin, přesto jednou klopýtne. V roce 1996 šokuje Francouze svou podporou teze filozofa Rogera Garaudyho popírající existenci holocaustu. Byť svá slova po pár týdnech odvolal, možná právě to ho připravilo o Nobelovu cenu míru, na kterou byl několikrát navržen.

Velké plus ovšem získává roku 2005 knihou Mon Dieu... pourquoi? (Můj Bože... proč?). Věrný své celoživotní zásadě otevřenosti a svobody slova mimo jiné píše: „Nejbolestnější v životě pro mě bylo dodržet řeholní slib počestnosti, který též zapovídá poznat něhu a lásku ženy.“ Henri Groues zkrátka zůstal obyčejným člověkem, ač z něj život učinil světce Pierra.

(Respekt, www.respekt.cz)