Březen 2007

Kníže Schwarzenberg a tajná obava páně prezidentova

Luděk Frýbort

Připouštím, že na to jdu drobet zdaleka, ale vzpomínám si, jak jsem kdysi v Barmě zíral na obrovský plakát s nápisem: „V jednotě armády a lidu rozdrťme všechny zahraniční i vnitřní nepřátele!“ Ach jojo. Čím žalostnější režim, tím víc se domnívá být obklopen nepřáteli, jež je třeba drtit. A on si o nějaké barmské papaláše nikdo ani poskvrněný kramflek neotře. Můžeme ten poznatek obrátit a odvodit z něj poučku: čím víc ublíženého, uraženého křiku se odněkud ozývá, čím hlasitěji proklamovaný pocit ohrožení, tím mizernější kvalita tamní politiky, neřku-li demokracie. Nechť si dá tu větu za rámeček, kdo chce.

O něco zoufalejší je, když pocit nepřátelského obklíčení přejde z mocnářských hub do obecného povědomí národa. On má, pravda, nějaké spory a neshody s někým asi každý, jednotlivci i národy, ale je zarážející, když si je někdo s nemalou dávkou nedůtklivé hrdosti pěstuje. Každý nám jde po krku, každý nás chce ošidit, nikomu nemůžeme věřit, nemáme přítele ve světě širém ... nutno přiznat, že i v tradici českého lidu je pěkná porce téhle poněkud paranoidně-panikářské nedůvěry. Stálo by za podrobnější úvahu, z čeho se vzala a čím se až do dneška udržuje, ale prozatím ocitujme, co nedávno v jednom tiskovém rozhovoru pravil pan provizorní premiér Topolánek: „My Češi v sobě neseme určitý pocit, že našimi největšími nepřáteli jsou v pořadí: Němec, šlechtic, kněz, emigrant.“ Velmi přesně. Nejsem obzvláštním obdivovatelem pana Topolánka, ale hlasuji pro to, aby byl někde zbudován památník národní posedlosti a jeho slova do něj velkými literami vytesána. Čímž se konečně dostávám k jádru věci.

O příčinách a průběhu více než půlročního bezvládí v zemích českých nenutno se doširoka rozepisovat, zná je každý. Snad by pomohlo pány Topolánka, Klause a Paroubka někam zazdít a nepustit je dřív, dokud z komína nezačne stoupat bílý dým ... ale to je zase taková kněžourská metoda. Nenárodní. A beztak by asi nic zvláštního nepřinesla, protože ať za daných okolností sesmolí vládní koalici kdokoliv z čehokoliv, jisté je, že bude po chuti málokomu. V takové situaci je třeba ocenit, když někdo přijde ne zrovna s geniální ideou, ale aspoň s něčím jakž takž přijatelným. Když předloží seznam pánů a dam, který se nemusí každému líbit - ani mně se všechny v novinách vyobrazené tváře tak úplně nelíbí - ale aspoň se to s nimi dá zkusit. Jak se najmenovaní vladaři ve svých funkcích osvědčí, vědí prozatím jen nebesa sama. Přílišná vyběračnost není na místě, leda v případech vyslovených korupčníků a miliardových defraudantů, kterýžto prvek, snažím se doufat, snad v páně Topolánkově výběru obsažen není. Nic lepšího v dohledu teprve ne.

To bychom ovšem nesměli znát našeho vysokoblahorodého pana prezidenta. Přijal pana Topolánka málem zuby vrzaje a jím předložený dokument schválil s tím, že jej vůbec, ale vůbec neschvaluje. Že tak činí, jen protože musí; že mít pravomoci, jakými je vybaven například americký prezident, koukali by všichni, zač je na Hradě pražském perník.

Můžeme se na chvíli zabývat úvahou, k čemu je prezident, který musí schvalovat něco, co vůbec, ale vůbec neschvaluje, a zda by do ústavy neměla být vložena klauzule, dle níž prezident republiky není nucen přikládat své výsostné polínko k čemusi, co mu působí nevýslovná psychická muka. Na jinou stranu je možno uvážit, zda některé politicky významné osobnosti nepopadají muka toho druhu až příliš zhusta, takže by si v zájmu svého duševního zdraví měly rozmyslet, než se zaváží k úřadu, jehož tíži neunesou.

Ukázalo se, že páně Topolánkův návrh působí Václavu Klausovi psychická muka v mnoha ohledech, avšak zcela mimořádně ho vyvádí z míry představa, že by se ministrem zahraničí měl stát jistý Karel Schwarzenberg. Šlechtic! Nepřítel číslo dvě na navrhovaném pomníku! Jistě nebude mít jiný zájem než vysávat krev z žil prostého, dělného lidu. Opovrhovat českým člověkem a udržovat ho v porobě, jak dosvědčují četné národní pohádky. Snad i lavici s lískovkou dá někde instalovat, když mu v tom pan Klaus moudrým slovem nezabrání. A jen zatuchlý zpátečník jako já může namítnout, že je i jiná, ne tak národovecky pohádková podoba šlechtictví: kultivovanost, vzdělanost, zdrženlivost ve výrazech i skutcích, zkušenost předávaná staletími, která nedovolí se hnát hned za tou, hned za onou pentličkou jen proto, že se právě nosí. A snad i pocit jakéhosi závazku k tisícileté koruně svatováclavské, jímž muž z lidu zpravidla neoplývá. Máť vlast česká tohoto času zapotřebí ledasčeho, ale možná že nejvíc právě kapky duševního šlechtictví. Neboť, odvažuji se vyslovit, stěží lze nalézt v matičce Evropě hulvátštější mrav, než jaký si vypěstoval český Honza, byv v tom podporován generacemi pokrokových buditelů. Kdyby pan Schwarzenberg pouze dokázal svým příkladem maličko zatlačit hulváta v české duši a posílit v ní šlechtice, neučinil by málo.

Také je pán ze Schwarzenbergu poloviční cizák, hněte pana prezidenta. Kdoví jestli ne Němčour, národní nepřítel číslo jedna; a když ne ten, tedy určitě Rakušák. Žil v té zlopověstné zemi a načichl jí; bezpochyby teď využije svého ministerského pověření k tomu, aby naši vlast zaprodal rakouskému orlovi, v jehož spárech, jak známo, úpěla tři sta let.

Nuže, podotkl bych, že pan prezident nenajde ve vyšších patrech české politiky málo těch, kteří ne tak příliš dávno s chutí zaprodávali, aniž mu to zvlášť vadilo; ale asi je zaprodávání bolševikovi těžší přečin než pobyt v rakouském exilu. Je však i opačná strana mince. Vztahy Republiky české s Rakouskem jsou za těchto dnů, mírně řečeno, všelijaké. Znovu se v zemi našeho jižního souseda šíří protičeské předsudky, jak tak čítám v novinách.

Inu, třeba i šíří; ale pozor na předsudky. Nelíhnou se z ničeho, nýbrž z nějaké zkušenosti, zpravidla z nedobré. Když rakouští policajti musí každou chvíli honit nějakou partu zlodějů zpoza hranic, není se předsudkům co divit. O starších, dosud nevyrovnaných účtech nemluvě, kolem nichž by bylo třeba se aspoň sesednout a vyslechnout, jak vypadá problém z hlediska druhé strany, jelikož uražené omílání vlastního dogmatu ještě nikdy žádný spor neukončilo. Lze soudit, že pan Schwarzenberg by byl prostředník v česko-rakouských tahanicích nad jiné vhodný, protože málokdo zná obojí stranu i s jejími bolestmi a požadavky tak důvěrně jako on. Může ovšem být, že si někdo raději pěstuje tahanice nevyřešené, aby měl čím burcovat národ proti odvěkému nepříteli, nu, Pánbůh mu to chytristiku spočítej.

Nepřítele číslo tři si snad už můžeme dovolit opomenout, ledaže šlechtici bývají pobožní lidé, takže kdoví, jestli ten Schwarzenberg není nějaký agent Vatikánu. Ale i zde by se dala najít opačná strana mince: možná by nějaký menší agentík Vatikánu české politice nezaškodil, protože rozlitých octů má vlast česká, kam se podívá, a církevní ocet jakbysmet. Snad by jej šlechtická uvážlivost dovedla spíš vytřít z podlahy než národovecká rozkohoutěnost.

Zato je ovšem pan Schwarzenberg emigrant, nepřítel lidu číslo čtyři. Kdo jednou sleze z domácí pece a nakoukne do ciziny, rozumějme, stává se nepřítelem. Bude k nám zanášet cizácké manýry a snad nám bude chtít dokonce i radit, třebaže si, jak známo, dovedeme nejlíp poradit ve všem všudy sami. Ne nadarmo rozpoutala páně Klausova rodná partaj záhy po sametovém přelomu značně hysterickou protiemigrační kampaň: jen nepustit k lizu ty odrodilce a kdovíčí zaprodance, když jsme se tak hezky usadili u plných talířů my! Ještě by nám chtěli něco vykládat o morálce, na prsty koukat ... ať si to nechají! Uplynulo sedmnáct let od těch časů a ukazuje se, že je přece jen trochu škoda, když rezervoár zkušeností a dobré vůle zvaný exil zůstal nenačatý. Lépe by asi bylo dnes v Čechách a méně rozkradených miliard, kdyby se z něj bývalo čerpalo. Jestli by pan Schwarzenberg dokázal svést aspoň poslední pramínek do českého potůčku, bylo by to dobře nebo zle... Asi jak pro koho.

Čímž je ukončen výčet nepřátel národa, jak jsou soustředěni v osobě Karla Schwarzenberga, ale něco mi říká, že to ještě nebude všechno. Že je i nějaká jiná okolnost, která dovádí pana prezidenta k projevům paniky. Lze se domnívat, že kdyby byla usmolena koalice s ministry Doleželem, Péťou, Zgarbou a Fenclem, nebyl by ani zdaleka tak znepokojen. Co mu vadí na Schwarzenbergovi, ale nedává to znát a halí své rozrušení do dětinských námitek? Zkusme se toho dopídit.

Karel Schwarzenberg je impozantní postava. Charismatická, kdyby se ten termín navlečením na kdejakého osla už nestal odrhovačkou. Zná svět z více stránek než jen přes plot domácí zahrádky, domluví se v několika jazycích, v mnoha zemích má své styky a dobré jméno. Na rozdíl od jiných se však do ministerské funkce nedere, nemaje toho zapotřebí. Nemusí zakládat rodinný majetek na staletí, jak znělo a snad ještě zní heslo politických gaunerů, protože má v rámci svého rodu pár takových století za sebou a majetek se mu stal přirozeností, netřeba mu hnát se hlava nehlava za dalším. Proto je nezávislý na politické smečce, nic od ní nepotřebuje, je nezkorumpovatelný, nezneužitelný, nedá se zapříst do šibalských sítí. To, chápu, ledakomu nepasuje do not.

Nejvyššího úředníka zemí českých snad z takové zapředenosti nemusíme vinit. Ale když ony budou napřesrok ty zatracené prezidentské volby. Dost času pro pana Schwarzenberga, aby si získal proslulost a oblibu, aby rozptýlil pošetilé obavy, aby stanul jako pilíř nezištného šlechtictví v té zkorumpované proletářské louži. Kdyby ho někdo navrhl za prezidentského kandidáta, a to on by se asi někdo takový našel, úzko by mohlo být Václavu Klausovi, duchovnímu otci sametové mazanosti. Tak asi jest rozuměti panické reakci pana prezidenta na jmenování příslušníka starobylé české šlechty ministrem zahraničí.

Nepopírám, že píši tyto řádky s jistým potměšilým úmyslem: nasadit do hlav veřejnosti tohoto vysoce brizantního brouka. Snad se jej chopí i známější publicisté a rozmáznou na tiskových stránkách, aby jeho bzukot nebyl k přeslechnutí. Protože povězte: Důstojný, moudrý, vší poskvrny prostý, planou slávu nehledající, za módami času se nehonící muž na hradě českých králů ... kdy vlastně hostilo to starobylé sídlo takového naposledy?