Březen 2007

Mlýny boží i ďáblovy Část 2

Luděk Frýbort

S laskavým svolením autora i nakladatele přetiskujeme román Mlýny boží i dáblovy na pokračování.

3. Tintíšek

(1914 - 1953)

František Jankovský byl starý komunista, dokonce velmi starý komunista. Jeho křestní list byl opatřen kolkem s podobiznou císaře a krále Františka Josefa I.; a chybělo málo, aby získal i oddací list s touž ozdobou. Než se však stačil oženit, byl povolán do pole a poslán na italskou frontu. Tam, v nepřehledném bludišti skalnatých hřebenů, ledovců a suťových polí, by několikrát býval měl příležitost přejít na druhou stranu a vrátit se později do vlasti ověnčen zásluhami legionáře, ale neudělal to. Když za ním přišli kamarádi a opatrně mu naznačili tu možnost, odmítl. »Děte mi s tím do háje,« pravil. »Bojuju za císaře pána, protože musím. Za taliánskýho krále bojovat nemusím, takže se na něj vyprdnu. Je to všechno stejná buržoazní pakáž.« A stál na svém, i když mu vysvětlili, že legionáři nebojují za taliánského krále, nýbrž za vlast. »Proletář nemá vlast,« opáčil. Na ta slova mu kamarádi sdělili, že není proletář, ale vůl, a vzdálili se s temnou pohrůžkou, že jestli něco vykecne, najde ho tady pan lajtnant ráno rozstřílenýho na mraky.

K rozstřílení na mraky nedošlo, takže se až na drobná zranění dostal z fronty bez újmy. Setkával se pak v hostinci U Lípy jak s kamarády, stačivšími se mezitím vrátit z bojů za vlast v slušivých uniformách italské legie, tak i s těmi, kteří setrvali do posledka v uniformách rakouských. Legionářští kamarádi hlučně slavili vítězný návrat, čemuž druhá strana s jistou nevolí naslouchala; když však přišla řeč na Piavu a jak tam, pane, hnali ty austriácký posery, zabouřil u stolů hněv. Je nikdo nehnal, dovozovali někdejší císařští bojovníci, nýbrž sami vyprášili na té Piavě makarónům prdele, až se jim z nich kouřilo! I byly různice a řevy, padly též nějaké facky, a snad by býval byl hostinec U Lípy kompletně vybílen, kdyby se šenkýřka Bětuška nechopila srdnatě smetáku a rozparáděné pamětníky nezpacifikovala. Tím však rozpor neskončil, nýbrž se táhl dál po celých dvacet let trvání osvobozené vlasti, jejíž obyvatelstvo dílem za vlání praporů a zvuku pochodů do úpadu slavilo konec třísetletého temna, dílem se těch sláv stranilo a zírajíc zasmušile do půllitrů tvrdilo, že za Rakouska, jakáž pomoc, bejvalo líp.

František hleděl na ty rozbroje s opovržlivým nadhledem. Ani Habsburk, ani Masaryk, nýbrž světový proletariát jest předurčen k tomu, aby vyrval vládu z rukou buržoazie a vedl lidstvo k štěstí a jasu, tak znělo jeho vyznání. Chvíli tápal mezi anarchisty doktora Vrbenského a sociálními demokraty, ale když se od posledních odštěpila skupina kolem soudruha Šmerala a inspirována sovětskou revolucí se prohlásila komunisty, okamžitě poznal, kde leží jeho politický domov.

Řemeslem byl pekař; snad by býval mohl a chtěl být i něčím jiným, ale narodil se v časech, kdy ještě nebylo slýcháno, aby syn nešel životem v témže povolání jako jeho otec. Ledaže by vstoupil do semináře a stal se farářem neboli panáčkem; leč i starý pan Jankovský byl muž názorů pokrokových a s takovou za ním nesměl nikdo přijít. Když František přinesl poslední vysvědčení, ani se na ně kloudně nepodíval, vzal synka za ruku a odvedl ho do pekárny, kde byl tovaryšem, aby se tam vyučil. Po válce se Frantík nějaký čas potloukal od mistra k mistrovi, až našel místo v průmyslových velkopekárnách, zvaných podle jakéhosi kapitalistického vydřiducha Odkolkovy. Tam pak za občasného stávkování setrval, přečkal druhou z válek, mysle si rovněž cosi o buržoazní pakáži, na niž je dlužno se vyprdnout, až v jeho vlasti zvítězil socialismus, a jak bylo předpověděno klasiky, dělnická třída uchopila moc. Tím únorovým dnem mu nastalo trápení.

Ne že by polevil ve svém uvědomění. Naopak; choval se příkladně. Říkal si v Rudém právu a podtrhával si v něm barevnými tužkami. S usneseními sjezdů souhlasil, ať byla jaká byla, jsa názoru, že Kléma a Toník Zápotocký mají lepší rozum než on, pekař. Když věšeli Slánského, trochu to s ním zatřáslo, ale jeho víru nezlomilo. Účastnil se všech manifestací a průvodů, znal všechna prvomájová hesla nazpaměť a byl nezvratného přesvědčení, že Sovětský svaz - mírová hráz a že SNB a milice - na reakci palice. Na vlastní náklad si koupil Základy vědeckého komunismu, způsobiv tak šok knihkupci, na nějž se do té chvíle s podobným přáním žádná soukromá osoba neobrátila. Místo dovolené jel sbírat mandelinku bramborovou, potměšile rozhazovanou americkými letadly; v pozdějším čase pak proslul svým zvykem stát v pozoru u televizoru, když se hrála sovětská hymna, na což se už těšili haranti z celé dělnické kolonie a nakukovali oknem, tropíce si z něho kašpary. Mimoto se též, škrábaje brambory do kbelíku, pokoušel o pokrokové písně, jak je znal z průvodů a z rádia: Vpřed, soudruzi, hle zaslíbenou zemi, kde už není pánů ani žebráků...! V tomto jediném případě však své snahy nechal, jednak že byl pěvec nevalný, jednak že v něm tehdy poprvé zahlodala pochybnost. Jeho obzor nebyl široký, ale viděl, co viděl, a na zaslíbenou zemi to nevypadalo. Nebo právě že vypadalo? Není tomu se všemi zaslíbenými zeměmi tak, že se do nich má jít, jít a nikdy nedojít? Kdo překročí práh zaslíbené země, zjistí obvykle, že se ocitl v trnitém úhoru, na němž je život pustý a duši ubíjející. Ale k plnému poznání té zákonitosti měl dospět až později.

V budovatelském úsilí nepolevoval, nýbrž vstával dvě hodiny po půlnoci, a když vstoupili do pekárny spoludělníci, našli již všechno připravené; domů pak chodíval mezi posledními. »Jen takhle vybudujeme socialismus, hoši,« nabádal je dobromyslně. Avšak hoši nestáli o vybudování socialismu zdaleka tolik co on, takže místo aby je svým příkladem strhl, zlořečili mu dědků splašených, co žerou práci a nenechají jednoho ani se po ránu rozkoukat. Vedení podniku o něm smýšlelo vlídněji, dávajíc ho ostatním za příklad a odměnivši ho nejedním čestným diplomem s vyobrazením dýmajících komínů, ale Františkovi nezůstalo tajno, že titíž soudruzi oceňují jeho obětavost titulem »starej dobrej vůl«. Ovšemže by vzhledem k věkovitosti svého stranictví býval mohl postoupit, jak v partaji, tak v závodu; ale odřekl se té cti, stejně jako kdysi zásluh legionářských. »Ne,« pravil, když za ním přišli, aby se stal aspoň pracovníkem kádrového oddělení, ne-li dočista obvodním tajemníkem nebo náměstkem. »Nemůžou se všichni válet po kancelářích, někdo tady musí taky zbejt na práci.« A trval na tom, i když se mu ostatní pošklebovali řkouce, že oni by už uměli brát tři tisíce a vozit si prdel v tatraplánu. I jinak se svraštělými brvami pozoroval, že uvědomělost dělného lidu, místo aby se posílila konečným vítězstvím, spíš slábne. Bylo mu vyslechnouti nejeden zlomyslný vtip o tělesných rozměrech soudružky Marty Gottwaldové, ba dokonce i zvěsti o tom, co říkala Svobodná Evropa, jakož četná proroctví, že to už dlouho nepotrvá, že to brzy praskne a ten ksindl komunistickej se bude věšet. Učedníci při válení rohlíků, divně sebou poškubávajíce, si prozpěvovali rozvratnou píseň: Dobře vládne Eisenhower v americký zemi, zatočíme u nás taky s bolševiky všemi, hej bába ryba... tu měl dokonce trhání jít a udat je, zmetky, ale neudělal to, protože byl dobrák. I zmocňovala se ho trudnomyslnost, neboť nevěděl, kam to takhle povede.

V rodině nacházel zastání také sotva poloviční. Švagr Joska ho vybízel, aby šel do Národního muzea se dát vycpat a vystavit ve vitríně co pravý dělnický a věřící komunista předpotopního typu, kteréhožto vymírajícího druhu je pravděpodobně už posledním exemplářem a jeho podoba by se měla zachovat potomstvu. To se ovšem dalo od Josky čekat, jelikož to byl starý poškleba, jemuž nic nebylo svaté, a mimoto bývalý národní socialista neboli brkoun. Horší bylo, že ani jeho Mařka za ním nestála tak, jak by dělnická žena měla. Poměrně pozdě spolu zplodili syna, kolem něhož se hned v porodnici strhly manželské rozbroje. Otec František předložil k výběru dvě jména a trval na tom, že chlapeček bude nazván jedním z nich: buď Vladljen, nebo Josta. Na otázku, co je to za vejmysly, kázal povzneseně, že to nejsou vejmysly, nýbrž jména velmi krásná a uvědomělá, z nichž první značí Vladimír Lenin, kdežto druhé Josef Stalin. Na to děla paní Marie, že nedovolí, aby byl kluk lidem za opici, a po krátké poradě s rodičkou na sousední posteli se vytasila s ultimativním návrhem: její prvorozený se bude jmenovat Tomáš a basta fidli. František se podvolil, věda, že jinak by v baráku nebylo pokoje, a svůj nesouhlas vyjádřil už jen dotčeným mlčením, v němž setrval dva týdny, sedě na štokrlátku u sporáku a strkaje doň borové šišky. Když po delším čase přišla na svět holčička, vejškrabek, ochabl už natolik, že se nezpěčoval nijak zvlášť revolučnímu jménu Alena.

(Červen 1953)

Jelikož však nic na světě není ani dokonalé, ani neotřesitelné, připravily zlomyslné dějiny Františku Jankovskému přece jen situaci, v níž zakolísalo jeho stranické uvědomění, a lze-li zcela věřit záznamům v jistých materiálech, měl se dokonce dopustit výroků kontrarevolučního charakteru. Bylť soudruh Jankovský člověk spořivý, prostopášnostem světa neholdující, jehož jediným přepychem byl půllitr piva, jejž si dopřával občas k večeři. Třebaže jeho pekařský plat nebyl omračující, dokázal tím způsobem nashromáždit pozoruhodnou sumu. Nechoval ji však ve spořitelně, kterémužto kapitalistickému zařízení nedůvěřoval, nýbrž ve škatuli od bot, již skrýval v almárce mezi prádlem. Občas ji vyjímal ze skrýše a své jmění láskyplně přepočítával. »Aby bylo, kdyby něco bylo,« omlouval sám před sebou to počínání, maje provinilý pocit, že oddanost mamonu zcela neodpovídá ideálu leninsky uvědomělého komunisty; jest přece známo, že v komunismu žádné peníze nebudou, jelikož každý dostane zdarma všechno, co potřebuje. Ochotně souhlasil, že marxismus je věda věd, a cokoliv její vousatý prorok předpověděl, že zákonitě vejde v skutek, tedy zajisté i tato teze. Ale v tomto jediném bodě se nedokázal přimět, aby ten slavný okamžik očekával s radostí, neboť se obával, že vybudováním komunismu přijde o potěšení ze své škatule. Ať chtěl nebo nechtěl, přitahovala ho jako magnet.

Nadešel však květen roku padesátého třetího a cosi znepokojivého se zdálo vznášet ve vzduchu. Komunismus sice prozatím vybudován nebyl, zato obchody se jeden po druhém zavíraly, a než se měsíc nachýlil ke konci, měly zavřeno skoro všechny. »Inventura,« oznamovaly lakonicky cedule, umístěné na zamčených dveřích. Lid český, beztak náchylný spatřovat ve všem spíš lumpárnu než řádný úmysl, se jal vyrábět a roznášet poplašné zvěsti o důvodech náhlého rozmnožení inventur. »Přestanou platit peníze!« šeptalo se na pavlačích i v nálevnách čtvrté cenové skupiny. »Úspory se maj zrušit! Kdo něco má, ať honem všechno utratí, jináč mu to seberou!« nabádali jiní. Ale bylo už pozdě, jelikož všude měli inventuru a utrácet nebylo kromě řečených již náleven kde. Pekařskému dělníku Jankovskému se ty řeči dílem nedostaly k sluchu, dílem jich nedbal. »Dělnická vláda přeci nebude okrádat dělníky,« odporoval ještě jedenatřicátého května navečer choti Mařce, zjevně už také nahlodané nepřátelskou propagandou. »Náš Toník řek, že žádná měna nebude.« Náš Toník byl v pojetí pekařského dělníka Františka prezident Zápotocký, proslulý svým mektavým hlasem, ušima podobnýma plachtám škuneru, jakož i tím, že údajně nedbal na prezidentskou vznešenost a chodil do dělnických hospod na pivo, což českému lidu už od dob krále Václava IV. stačí k obdivnému zbožnění i jakožto kvalifikace pro kteroukoliv státní funkci.

Ještě na poslední chvíli se Františkově důvěře dostalo nové potravy, když vedení podniku nenadále a s předstihem vyplatilo zaměstnancům jakési příplatky a zálohy, na něž vlastně mělo dojít až někdy později; tu vyňal svou krabici ještě naposledy a obsah výplatního sáčku do ní úhledně vložil, stovky ke stovkám a padesátky k padesátkám. »To je přece něco,« děl s uznáním. »Toho bysme se od starýho Odkolka nedočkali.« Avšak již následujícího jitra bylo všechno jinak. Vzbudil se podivným randálem a neblahým tušením. Vyhlédnuv oknem zjistil, že randál je produkován sběhem lidstva v uličce, vzrušeně o čemsi rokujícím. Vzápětí vtrhla do kvartýru jeho družka Marie a hodila před něj na stůl čerstvé noviny. »Tady to máš, starej blázne,« ucedila mstivě. »Tady si to přečti o tom svým Toníkovi.« A nedbajíc manželových protestů se zmocnila posvátné krabice, oddělila z ní nevelkou sumu, již bylo povoleno směnit ve výhodnějším kurzu, a odebrala se s ní na poštu.

Dělník František se v novinách pročetl oslavnými i vědecko-ekonomickými komentáři, přelouskal odstavce, obviňující z nastalého maléru západní imperialisty, sudetské revanšisty, nedostatečně rozdrcenou reakci, hydru z Wall Streetu, sionisty a zaprodance Vatikánu, až se konečně dostal k místu, kde byla uvedena holá a nevývratná numera. Jeho líc se chmuřila a chmuřila, až se kompletně zachmuřila. Ještě hledal známky toho, že snad ta ženská zprávám špatně rozuměla, ale nenacházel jich, na-

opak bylo všechno tak, jak zvěstovala nepřátelská šeptanda, kdežto dělnický prezident Toník zřejmě lhal jak komediant o pouti. Neboť ať počítal jak počítal, vycházelo mu pokaždé totéž: prostí střádalové si mohou svými úsporami zatopit, především takoví, kteří je shromažďují ve škatulích od bot. Odečetl od svého majetku sumu povolenou k výměně, vydělil ji padesáti, jak stanovil nový přepočet, a zjistil, že si nyní může za plod své šetrnosti právě tak koupit láhev kořalky, nebude-li pošilhávat k luxusnějším značkám.

Náhle, jako by ho běs štval, popadl svou pokladnici a vyběhl s ní před domek. »Sežerte si to! Sežerte si to!« provolával neadresně, sahaje pravicí do škatule a rozhazuje hrsti bankovek do větru. Shromáždění sousedé se dílem smáli, dílem se jali peníze sbírat, ale většinou nejevili známek účasti, protože do smíchu jim nebylo a za sbírání to smetí také nestálo.

Vyházev asi polovinu obsahu, František se poněkud uklidnil a přemítal, co si má počít s tím zbytkem, načež se zlomen a šouravým krokem odebral do hostince U Lípy. Ožral se tam těžce a bezútěšně, přičemž ho před akutní otravou alkoholem uchránila pouze okolnost, že šenkýři došly veškeré zásoby kořalek; pivní pípa pak chrčela prázdnotou a vystupovala z ní pěna, která řídla a řídla, až nebylo žádné. Neboť bylo mnoho těch, kteří se tímto způsobem loučili se svými úsporami.

Stranické schůze, jak poté v rychlém sledu následovaly, poučily Františka, že měnová reforma byla nejen nutná, nýbrž že vlastně představovala vítězství pracujícího lidu a zasadila další ránu válečným štváčům. Přijal to vysvětlení, ale cosi se v jeho neochvějném přesvědčení zlomilo, už nikdy to nebyl on. Nebránil se ani a neodporoval, když dcera Alena hlasem značně škodolibým referovala, co se dozvěděla od kamarádek. Ostatně to nebylo nic nového, protože se ta zvěst už navzdory utajení stačila roznést po vší socialistické vlasti: že v Plzni i v jiných městech vyšlo dělnictvo do ulic, provolávalo kontrarevoluční hesla a fackovalo se s policajty. »Jo,« dodala, »to je ten jejich socialismus. Nejdřív zabrali majetek Němcům a kolaborantům, po nich kulakům a živnostníkům, a všechno to prožrali. Když už nebylo co dál prožírat, museli sebrat peníze i vobyčejnejm lidem. Až prožerou i je...«

Nedokončivši sentenci, vrhla uštěpačný pohled po pravověrném rodiči a odebrala se za svými zábavami, jaksi až nepatřičně vyparáděná. Tahá se prý s chlapem z nějakého vyslanectví, který jí na to dává prachy, dozvěděla se paní Marie u mandlu a neprodleně zvěstovala tu znepokojující novinu svému muži doufajíc, že proti prostopášné dceři otcovsky zakročí. Nenašla však v jeho vyhaslém zraku ani nesouhlas, ani souhlas. Kdyby mohla číst v jeho usouženém nitru, nespatřila by v něm už bezvýhradnou pravověrnost, nýbrž vzrůstající unavené poznání, že páni jsou holt páni, i když se tváří uvědoměle, žvaní o vedoucí úloze dělnické třídy a chodí do hospody mezi lid. A dělník je vždycky bit, třída netřída. Že se holka tahá s cizincem ... ani jí to nezazlíval. Aspoň z toho něco má.

Trvalo aspoň rok, než oplakal svou škatuli a zotavil se z ran měnové reformy do té míry, že z něj byl zase ten starý, věřící, straně oddaný komunista, vhodný k vycpání do muzea. Nebo se tak zotavil aspoň navenek. Nikomu se nesvěřoval s pochybnostmi svého nitra, v němž dozrávalo poznání, že páni si hledí svých koryt a ničeho víc, i když si zrovna říkají soudruzi a kecají o pracujícím lidu. A dělník je vždycky bit.

(Červen - září 1954)

Když synek Tomáš dosáhl přiměřeného věku, hotovil se ho tatík Jankovský dát dle tradice k Odkolkům do učení. Že by mohl být něčím jiným než pekařským dělníkem, ho ve snu nenapadlo, obzvláště ne nějakým bílým límečkem. Jen dělnictvo je hybnou sílou pokroku, v tom se shodovali řečníci všech schůzí a školení, kteří poté obvykle usedli do služebních vozů a odjeli pryč. František si sice všiml, že na dělníky zvlášť nevypadali, a auty v jeho představách rovněž jezdila jen buržoazie, ale dál nad tím jevem nebádal. Rozzlobil se dokonce, když Tomášek přinesl ze školy pořekadlo - uč se, vole, budeš pánem, budeš jezdit tatraplánem! Pěkná škola, tohleto. Mělo by se jít a těm učitelům to vytmavit. Pánům přece odzvonilo, to je známo. Tak by Tomášek málem býval šel životem jako pekařský tovaryš, kdyby opět nezasáhla paní Marie, v třídním uvědomění zaostávající jako vždy, a svého muže nezkrotila.

»Ty troubo jeden stará. Vážit těsto na chleby může i cvičenej pavián. Kluk je chytrej a šikovnej, ať chodí do školy. Třeba z něj ještě něco bude.«

Z čeho brala paní Marie své přesvědčení o Tomáškově šikovnosti, nebylo příliš zřejmo. Už odmalička ho starostlivě pozorovala, jak mu při hře všechno padá z rukou, a dospěla k odhadu, že chlapeček, jakáž pomoc, bude nejspíš náležet k té neblahé lidské skupině nemehel a vohrábel, majících obě ruce levé a odsouzených k celoživotnímu posměchu. Je představitelné, že se paní Marie rozhodla dát synka na školy právě z tohoto důvodu, neboť věděla, jaké neúprosnosti by byl vystaven mezi dělným lidem ve fabrice. Co pak se chytrosti týkalo, nevyznačoval se ničím obzvláštním. Ve škole nebyl ani takový, ani makový, ledaže dával pozor a nevyváděl skopičiny, takže ho učitelé chválili. Neměl ani mnoho kamarádů, s nimiž by řádil, pročež se těšil pověsti způsobného chlapce a jeho známka z chování byla setrvale znamenitá. Češtinář však, muž zkušený a klukovských srdcí znalý, do něho nahlédl hlouběji a usoudil: »Je to tintíšek.« Přesný význam toho slova v jazyce českém není zcela znám, ale paní Marii pokleslo srdce; tušila, že pedagog má na mysli něco mezi zakřiknutostí a podšitostí, z kteréžto kombinace mohou někdy vykvést překvapivé výhonky. Ostatně se jí také zdálo něco takového, kdykoli jí zář mateřské lásky vystřídal kritičtější pohled.

Čas pak šel a Tomáš se pomalu blížil k maturitě, aniž by jevil sklony k některému vědnímu oboru, jejž by mohl dál studovat. Nicméně si paní Marie vzpomněla, že za malička rád za barákem stavíval domečky z klacíků a trávy, jak to jen svýma nešikovnýma ručičkama svedl, z čehož usoudila, že je nadán k studiu stavitelství. »Proč ne,« vyjádřil se k tomu otec František. Stavitel leze s modrými papíry po lešení a má na sobě pracovní kytli, ba nezřídka je i pokecán vápnem, takže přece jen vypadá dělněji než nějaký vědátor nebo ouřada. Hnětlo ho, že jemu samému nebylo osudem dopřáno se také tak oblékat, neboť pekař musí chodit v bílém; a záviděl sousedům z domečků kolonie Šanghaj, když oděni v šmírem ukoptěné modráky se zrána ubírali do Kolbenky, v tvrdé dělnické pěsti bandasku s kafem.

I vypadalo všechno dobře. Jak to v takových případech však bývá, dostavila se katastrofa. Nebo jinak a velmi mírně řečeno si Tomášek nadělal na hlavu. V poslední školní den před maturitou náhle opustil své tintíškovství a zpunktoval skandál: shromáždil spolužáky a navedl je, aby na náměstíčku před školou vysypali sešity z brašen na hromadu a podpálili je. Skákali pak kolem doutnajících a škvařících se školních pomůcek jako derviši, provolávajíce: »Hořiž, hořiž, Jene Huse, ať nehoří naše duše!« Jakož i: »Hořte, kacířské bludy, hořte, pekelné obludy!« Nedosti na tom. Kázal hochům se seřadit a pochodovat do blízkého parčíku za zpěvu Písně amerických námořníků. Jelikož ji uměli jen kuse, kráčel v jejich čele a předříkával jako na procesí. Netřeba dodávat, že z toho byl průšvih jak vymalovaný.

Psal se rok čtyřiapadesátý, a jako mnozí jiní i učitelstvo již dávno shledalo, že ze starých zásad a hodnot máloco zbývá, pročež je třeba v sobě najít plamen pokrokového smýšlení. Někteří jej v sobě shledávali neradi, ale nakonec jej našli skoro všichni, někdy i vylepšený dělnickým původem a partyzánskými zásluhami. Je tudíž pochopitelné, že Tomáškův skutek nemohl najít shovívavého soudce. Maturitu ještě nějak složil, dle svého zvyku ani takově, ani makově, ale nestačil se ještě nad tím úspěchem zaradovat, když se k němu přitočil jistý Šmída, takto tajemník svazácké organizace, a sdělil mu naléhavým šeptem:

»Jankovský! Do kabinetu!« I začal se obávat nejhoršího, protože Šmída byl znám jako stará svině.

Taky že jo. V kabinetu ho očekávala tříčlenná komise v čele s fyzikářem Franclem. V pověsti nepozůstával ten muž za sviní Šmídou, objeviv v sobě revoluční pokrokovost excelentní jakosti a stav se na škole předsedou KSČ, od kteréžto hodnosti odstrkal mocnými rozpřahy loktů jiné zájemce. Jemu po boku seděla tělocvikářka Chybělová, ošuntělá stará panna, jíž visely od sukní nitě a krk jí pokrýval nános barvy na vlasy. Tradovalo se o ní už odnepaměti, že nosí v hlavě samé blbosti, kteréžto blbosti se jí však v pravý čas metamorfovaly v dělnicko-rolnické uvědomění vysoké kvality. Poněkud opodál zaujal místo neznámý, ještě dosti mladý muž příjemného vzezření v saku s kravatou, což bylo zvláštní, jelikož řadový pedagog těch dnů nosil rozhalenku jako Julda Fučík; objevit se v buržoazním úboru s vázankou mohlo být na pováženou. Jinak na něm nebylo pozoruhodného nic, leda počínající pleš a levý ušní boltec jakoby rozseknutý, za nějž se neznámý občas bral a mnul si jej. Zočivše ve dveřích Tomáška, jali se dva prvně jmenovaní zlověstně kývat hlavami, kdežto muž s kravatou a rozchlípeným boltcem se na něj zahleděl s výrazem, z nějž se nedal udělat žádný rým. Kdyby shromáždění nepřipomínalo inkviziční tribunál, dalo by se říci, že se shovívavě usmívá.

»Tak vy jste si hrál na Koniáše, Jankovský,« děl komunista Francl ponuře.

»Zachoval jste se jako agent Vatikánu a přisluhovač feudálních kruhů!« zapípala tělocvikářka tence sevřenými rty.

»Kdoví,« zvedl obočí fyzikář. »Kdoví, jestli v tom něco takového není. To přece neměl ze sebe, to mu musel někdo... Důvěřuj, ale prověřuj. Je vážná doba a reakce zvedá hlavu. Jankovský Tomáš...« brumlal, listuje lejstry, »což o to, posudek by byl dobrý, dělnický původ, otec ve straně od založení ... jenže ono se taky stává, že se nepřítel vetře zrovna mezi ty nejlepší soudruhy, žejo. Na vás si posvítíme, Jankovský.«

»Posvítíme,« potvrdila tělocvikářka.

»A to jste se hlásil na studium...«

»...stavařiny,« doplnil Tomáš uctivě, propadaje závěru, že je všechno v prdeli. Táta bude řvát, ó, jak bude táta řvát.

»Tak vidíte,« pravil neúprosný soudce. »Jak vás máme doporučit do takového klíčového oboru, když jste nespolehlivý. Strana vám uloží postavit, ééé ... třeba sjezdový palác, a vy...«

»Namícháte třeba do malty písek,« navrhla soudružka Chybělová, postrádající hlubších znalostí stavebních technologií. Se zájmem a uspokojením pozorovala, jak se chlapci kutálí po tváři slza.

Teprve v té fázi se vložil do hovoru muž v kravatě. »Ale no tak, no tak. Ono to nebude tak hrozné, vždyť jsme byli taky kluci. Když já si vzpomenu ... těch pitomostí, co jsem se navyváděl, ó jéje. Před koncem vojny jsme příkladně vysypali kufry z oken, no řeknu vám ... já myslím, soudruzi, že bysme mu měli ještě poskytnout příležitost, no ne?«

»Měli,« zkrotl v podivuhodné proměně fyzikář.

»Ale když on zpíval ... to přece...« nechtěla polevit v třídní bdělosti tělocvikářka. Bylo však již zjevné, že se karta obrací.

»Je vidět, soudružko, že nemáš děti, protože bys jinak měla pochopení,« nakopl ji do citlivého místa bezejmenný muž, z čehož bylo znát, že si to může dovolit. Slečna Chybělová byla široce proslulá jako bestie, již je lepší neprovokovat.

»Napíšeme mu to doporučení, soudruhu Francle,« navrhl, »a pak se uvidí. Kdyby nás tadyhle mladý muž zklamal, můžeme pořád ještě ... ale ty nás nezklameš. Viď, že nezklameš?«

»Nezklamu,« zahučel Tomášek a svět se s ním točil. Nemohl uvěřit svému štěstí a pocítil k nenadálému zachránci bezmála lásku. Takovéhle věci se přece dějí jen v románových sešitech s otrhanou obálkou, jaké mu máma brávala z rukou s pokřikem: »Kdyby ses radši učil!«

S doporučením v kapse a v čerstvě vyžehlené svazácké košili, přesto však s jistými obavami v duši, ubíral se Tomášek do Dejvic na techniku k pohovorům. Jako obvykle probíhaly nemastně a neslaně, fakultní zpytáci mu kladli otázky, jež nečekal a látal na ně odpovědi, jak se dalo, což ho zrovna neplnilo důvěrou ve zdar. Nicméně našla paní Marie po přiměřeném čase ve schránce dopis s hlavičkou Vysokého učení technického a sdělením, že Jankovský Tomáš obstál v pohovorech a byl přijat do prvního ročníku. Letěla se podělit o tu zvěst se sousedkou, celá šťastná, že Tomášek tedy přece jen není takový ňouma, jak vypadá, a že má budoucnost otevřenou.

Do kolonie Šanghaj ovšem dorazil i jiný dopis. Měl razítko vysočanské jedenáctiletky a stálo v něm důrazné napomenutí studenta Jankovského pro blíže neurčené nepředloženosti. Jakého druhu nepředloženosti to byly, toho se dopídila paní Marie obvyklou cestou na mandlu; jest s podivem, proč si velmoci drží výzvědné služby, když by jim stačilo pořídit si mandl. Párou a škrobem vonící paní mandlířka, napínajíc na špendlíky háčkované záclony, jí referovala cosi o nějakém pálení sešitů, Janu Husovi a amerických námořnících, čemuž sice zvlášť nerozuměla, ale pro jistotu se rozhodla dát Tomášovi někde stranou pár facek, aby si pamatoval, že nemá co vyvádět alotria. »Chceš přece, blbe, studovat,« řekne mu. Otci Františkovi ale nepověděla nic a dopis s razítkem jednotné jedenáctileté školy spálila ve sporáku, říkajíc si v duchu, že dostat ho tak do rukou ten její cvok, mohl by ho trefit šlak. Aby jistota byla úplná, odjela navíc ve vší tichosti tramvají číslo pět do města, kdež vstoupila do chrámu a zapálila svíčku před sochou Panenky Marie Sedmibolestné, načež setrvala v krátké, ale upřímné modlitbě. Sdílela sice komunistické přesvědčení svého muže, ale jako zkušená žena věděla, že v některých věcech je lepší se obrátit na osvědčené autority.

Tak se zdálo být všechno zajištěno a nástrahy zažehnány, ale Tomášek měl brzy seznat, že nebyly.

*

Netrvalo příliš dlouho a potkal svého dobroděje znovu, zrovna když vycházel ze dveří posluchárny s ulehčením v duši, že má pro dnešek tu otravu za sebou. Studium věd stavebních se projevilo být přece jen něčím trochu jiným než budování domečků z klacíků a trávy, a Tomáš si přiznal, že ho nijak zvlášť nebaví. Avšak slyšel v duchu hlas své matky: »Člověk, hochu, nepracuje kvůli tomu, aby ho to bavilo, ale aby si vydělal na chleba!« Uznal tu životní realitu, ostatně zjistil, že se jeho spolustudentům většinou nevede jinak. Když míjel jedno z oken dlouhé chodby, zběžně si všiml poodvrácené postavy, připadající mu jaksi povědomě, ale nepřikládal tomu váhy.

»Pane Jankovský!« ozvalo se za ním, když ji míjel.

Obrátil se a uzřel téhož pána, který se za něho přimluvil, když už všechno vypadalo tak nahnutě. »Dobrý den! Co vy tady děláte?«

»Čekám na vás, mladý muži,« pronesl a ze rtů jako by mu poodlétl shovívavý úsměv, jejž se tam zdál mít trvale připevněn. »Pojďte, jestli máte chvíli času. Třeba na kafe, když proti tomu nic nemáte, nebojte se, kafe zaplatím, já vím, že študáci nemívají peníze. Potřeboval bych si s vámi o něčem pohovořit.«

Tomáše napadlo, že mu neznámý proti posledně začal vykat, což ocenil. Není už žádný utřinos, aby se mu tykalo. Jinak se spíš znepokojil; co mu ten chlap chce? Povědět mu, že nemá čas, a mazat by bylo silně nevděčné, to nechtěl. Přesto v něm pocit vděku ustupoval ostražitosti; kdyby mě začal ošmatávat, rozhodl se, řeknu mu, že s buzerantama nekamarádím, a půjdu.

Ukázalo se, že ta obava byla lichá. Přešli spolu náměstí, vystřídavší během své nedlouhé existence tolik slávou znících jmen, že mu zůstal jen lidový název Kulaté, a vstoupili do kavárny Riviéra. Jeho příznivec vybral stolek v rohu a vybídl Tomáše, aby se posadil. Lidé byli v kavárně celí dva a nedalo práci vybrat místo, kde nikdo nebyl nablízku. Ani žádná obsluha se neukazovala, bývalo by ostatně za těch časů podivnější, kdyby se hned nějaká ukázala. I dalo se čekat, že nebudou vyrušováni. Shovívavý úsměv se opět vrátil na své místo.

»Mohl bych vám ukázat nějaké papíry,« začal, »ale snad stačí, když vám to řeknu jen tak. Bylo to s vámi nahnuté, pane Jankovský. Možná si ani neuvědomujete, co jste si spískal. Ta věc s doporučením na vysokou, to bylo ze všeho ještě to nejmenší. Nebudu vám říkat žádná jména, ale někdo vás viděl a podal to jako udání, a to víte: když přijde udání, musí se zaregistrovat, a když se něco zaregistruje, musí se to vyšetřit. To jináč nejde. Pak už jen záleží na tom, na které paragrafy se všechno navlíkne, a to vám řeknu, že by jich při dobré vůli byl výběr. Místo na vysoké škole jste taky mohl sedět v kriminále, jestli jste to netušil. Nakonec jsme všechno ... ale dalo to práci.«

»Jsem vám za všechno moc vděčný, pane...«

»Vojta. Pan Vojta, prosím, žádné jiné tituly.«

Tomášovi začalo svítat, a nebylo to příjemné svítání. Proběhla mu hlavou obava, již choval ještě před čtvrt hodinou, jestli ten jeho dobrodinec není náhodou teplouš ... kdyby jen byl. Mohl by se sebrat a jít od něho pryč. Tomuhle neuteče. Ještě se chtěl utěšit, že ho snad zachránila tátova komunistická legitimace a neochvějně uvědomělá pověst, ale naděje to byla slabá a rozplývala se. Byli to jiní, kteří dovedli využít svých červených knížek k vlastnímu prospěchu, případně k vysekání z maléru. Tátovi nebyla nikdy k ničemu než k dřině. Pochopil, že od něj bude něco požadováno protislužbou; a když se ten Vojta za ním obtěžoval do školy, nebude to asi jen, aby mu doskočil pro cigarety. Mimoto si povšiml ... byla to drobnost; ale on řekl nakonec jsme všechno. Jsme, ne jsem. To znamená, že přišel v zastoupení ... pravda, sbor kostelních zpěváčků to asi nebude. Vyhlídli si ho, protože ho k něčemu potřebují. A on jim, blbec, sám vlezl do pazourů. Já vůl, vůl, vůl. Přiměl se ale ke klidu, už se stalo a je třeba postupovat takticky.

Jeho protějšek začal vypadat netrpělivě a už se zdálo, že se chystá k slovu, snad k výčitce nebo k napomenutí, ale Tomáš ho předešel. »Nemyslel jsem to tak, pane Vojto. Udělal jsem hloupost, vy víte, že to byla hloupost. Kdybych nějak mohl...«

Se zadostiučiněním přikývl. »Můžete. Rád zjišťuji, že jste rozumný, to nám všechno ulehčí. Je to prostá věc: my jsme prospěli vám a vy teď můžete vyhovět nám. A jestli nás nezklamete, můžeme vám být užiteční i později. Doufám, že si rozumíme.« Teď už to jeho my bylo úplně jasné.

Tomáš rozuměl až dost, takže dostal šílený nápad se zeptat, co by se stalo, kdyby se rozhodl nebýt rozumný. Hned si jej ale vyhnal z hlavy. Možná by se býval rozhodl pro nerozum, kdyby šlo jen o vyhození ze školy; moc by ho to nebolelo a také věděl, že před nemnoha lety byla takových celá sta, kteří za sebou raději práskli dveřmi, než by se dali vodit na šňůrce od takovýchhle Vojtů. Ideové důvody by mu v tom nebránily, protože tátův pekařský komunismus mu byl k smíchu už dávno. Jenže bylo známo, že pro mnohé z těch, kteří před lety práskli dveřmi, nezůstalo jen u vyhazovu ze školy, ostatně už byla u kavárenského stolku o kriminále také řeč. V kolonii Šanghaj žilo dost sveřepých mužů s tetovanými pažemi, kteří znali basu líp než zpovědnici, a všichni si byli zajedno v tom, že dřívějc to v lochu celkem ušlo, avšak teďkonc to stojí za pěkný hovno. To byla pro Tomáška mez, již netoužil překročit. Že by tedy snad... Usilovně zapřemýšlel. I to mu bylo známo, že nejeden z vyhozených reakcionářských synků se vyhnul base i jiným následkům tím způsobem, že utekl do Ameriky. To by ovšem bylo řešení, ale on nevěděl, jak se to dělá. Lezou prý takoví po břiše přes Šumavu, někoho chytnou, někoho ne, koho chytnou, tomu teprve nastane tanec... To bylo moc nejisté. A táta by se asi zbláznil. Neměl srdce mu to udělat.

Na tváři pana Vojty neochvějně zářila úsměvná shovívavost. »Jen si všechno pěkně rozmyslete, pane Jankovský, máme čas, jestli chcete, můžeme teď jít. Já si vás za týden zase dovolím vyhledat a vy mi povíte, jak jste se rozhodl. Jenom, prosím vás, nezkoušejte na mě vyzrát. Utéct do ciziny nebo tak něco. Ujišťuji vás, že byste to zkoušel zbytečně a pak by bylo všechno daleko horší. Zatím stojí u vašeho jména v jisté kartotéce ... pomýlený mladík s dobrým sociálním pozadím, dal se svést k neuvážené provokaci s protisocialistickým charakterem. Poslouchejte dobře: dal se svést. Předpokládá se tedy, že jste si tu blbost nevymyslel vy, ale někdo jiný. Za to se nezavírá, aspoň většinou ne. Kdybyste ale udělal nějakou další nepředloženost, mohlo by se to změnit. Nebyl byste už svedený mladík, ale...« dramaticky se odmlčel a v očích mu zablesklo cosi zelenavého ... »nepřítel!« Vyrazil to slovo tvrdě, téměř je vyštěkl, zpřísněl a chvíli s uspokojením pozoroval účinek.

»Tak co. Počkáme týden, nebo se dohodneme hned?«

»Hned,« šeptl Tomášek veden vnuknutím, že bude lepší projevit vstřícnost. Byl konsternován; jak ten chlap uhodl, že si před maličkou chvílí myslel něco o lezení přes Šumavu? V hlavě mu bzučelo.

»No vidíte. Dáte si k tomu kafi nějaký zákusek, třeba dort? Nebo panáka, jestli...« Bodře se zasmál. »Nebojte se, nežádáme toho po vás tolik, nebudeme vás zbytečně zatěžovat. Rozhodně vám váš závazek nebude bránit ve studiu. Zaprvé: jste, předpokládám, svazák.«

»Jsem.« Připadla mu ta otázka hloupá; bylo téměř nemožné nebýt svazák, leda by někdo chtěl mermomocí skončit u lopaty.

»Dobře. Teď půjdete na fakultní výbor a požádáte o přihlášku do strany. Nebudou s tím potíže, vědí o vás. Ano?«

»Ano.« Proč by konečně nevstoupil do partaje, táta je v ní už málem sto let. »To je všechno?« odvážil se.

Pan Vojta se srdečně zasmál. »Nějak spěcháte. Ale jistě, je to všechno, nebo skoro všechno. V každém případě je to to hlavní. Jen ještě pár maličkostí od vás chceme, hned vám řeknu.« Vyňal z náprsní kapsy zápisník a chvíli v něm listoval, dbaje toho, aby do něj Tomáš neviděl. »Nezbeda, Bartáková, Waldbauer. Znáte je?«

»Ne moc,« připustil Tomáš. Vlastně se ještě s nikým z ročníku zvlášť nesblížil, přece jen byl tintíšek.

»Bylo by dobře, kdybyste je trochu znal. Navázat nějaké styky, třeba jít do kina, tancovat nebo tak. Je mezi nimi holka, takže... Ale to už je vaše věc, jak to uděláte. My bychom měli zájem vědět, co si mezi sebou povídají nebo k čemu se chystají.«

»Proč?«

Pohlédl na něj zúzka a velmi chladně. »Mladý muži: v téhle záležitosti to nejste vy, kdo říká proč. Zapamatujte si to, a budeme kamarádi.«

Mlčky přikývl. Měl pocit, jako když se něčím začíná dusit.

»Co se dozvíte, budete mi sdělovat písemně. Občas za vámi zajdu, vy sám mě nevyhledávejte. V případě, že byste potřeboval v hlášení užít svého jména, nejste Tomáš Jankovský, ale ... řekněme Student. Hlášení nebudete posílat poštou, ale dávat do schránky, adresu máte tadyhle na papírku. Není to odsud daleko, nebude vás to stát čas, jak vidíte, snažíme se vám vyjít vstříc. Pokud možno si adresu zapamatujte a papírek zničte. Jednou za dva týdny stačí, leda by bylo něco mimořádného. Zajímají nás i maličkosti. A tadyhle, aby v tom byl pořádek...« vylovil zpod stolu aktovku. Ukázalo se, že obsahuje červené desky, z nichž pan Vojta poněkud obřadně vyňal formulář s kopírovacím papírem.

»Tohle podepište. Je to jen formalita.«

Tomáš měl pocit podobný tomu, jaký mohl mít doktor Faust, když namáčel pero do vlastní krve. Zaváhal, ale jeho Mefisto nevypadal, že by si dal tu formalitu ujít. Podepsal formulář jako cizí rukou, ani se nepodíval, co na něm stojí. Připadalo mu, že se písmena na papíře rozbíhají a utíkají se někam schovat, jako by se styděla.

»To by bylo,« řekl pan Vojta spokojeně a zaklapl faustovský úpis do desek. »Já už budu muset jít ... jenom ještě jedno, Tomáši,« zdůvěrněl. »Nemluvím teď jako zástupce státního orgánu, ale jako přítel. Možná si teď myslíš,« upadl znovu do tykání, »že budeš psát do hlášení nějaké pitomosti, které beztak každý ví, a my se s tím spokojíme. To si totiž ze začátku spousta lidí představuje. Nejsme takoví blbci. Chceme vědět to, co ještě nevíme a co je pro nás důležité. Tvůj úkol je nám v tom pomoct. Když se osvědčíš, podržíme tě, na škole a ještě potom, kde jen budeš potřebovat, uvidíš, že máme své možnosti. Kdybys měl nějaký menší malér, jen řekni a vyžehlí se to. Kdyby ti někdo překážel, klidně to připiš k hlášení a my už se postaráme. Jenom kdyby ses chtěl vykroutit nebo někde žvanil ... nebudu ti vykládat, co by se dělo. Ale nezkoušej to.« Laškovně se na něj usmál, vzal ho kolem ramen a chvíli ho tak držel. Tomáš cítil teplo jeho paže a bylo mu to nepříjemné, ale neodvážil se uhnout. »Jo,« rozpomněl se Mefisto, »a nebudeš to dělat zadarmo. Za spolupráci je stanovená odměna. Budu ti ji předávat osobně. A nikomu nic, ani tátovi. Hodně zdaru a dobře se uč.« Konečně se ho pustil.

Tomáš vyšel z kavárny, slunce svítilo, lidé chodili kolem, tramvaj číslo jedenáct prořinčela prostředkem náměstí a zahnula nahoru do Vokovic, úplně jako by se právě svět neotřásl a v povětří se nevznášela úzkost. Poprvé zatoužil se svěřit tátovi, kdyby mu to ten tajný zrovna nezakázal. Měl strach; vypadalo to, že se Mefisto nejen všechno dozví, ale vidí mu i do myšlenek. Jinak by byl rád věděl, co by mu táta poradil. Bylo by to: »Nebuď krysa«? Nebo: »Buď komunista«? Byla to zvláštní rovnice, z níž vycházelo, že být komunista se rovná být krysa. Doufal, že ji za něho vyřeší čas, ale jako pokaždé v poslední době se mýlil.

4. Spiknutí

(1952 - 1955)

Paní profesorka Čápová byla kantorka z povolání a z přesvědčení, ale poslední dobou už ji namouduši všechno mrzelo. Chápala svou práci jako vyšší poslání a škola pro ni nebyla jen tak pracoviště jako ledakomu, nýbrž Chrám vzdělání, božstvo, vyžadující od svých žreců už nějakou tu oběť. Přinášela ji ráda a nepolevila v tom ani na stará kolena, ale tohle, co se teď dělo... Dobře. Nebyla žádný reakcionář. Za svých mladých let se s nadšením zajímala o literaturu a takové věci, k čemuž tenkrát téměř povinně patřilo stát na levé straně barikády, ne-li rovnou být komunista. Protože byla ze zásady a z hloubi duše poctivá a důkladná, obklopila se Marxovými i mnoha jinými toho druhu díly, pokoušejíc se z nich vyzkoumat zákonitosti běhu světa, kterážto kvalita jim byla mnohými přičítána. Zklamala se však, nenaleznuvši v nich věčné pravdy lidstva, nýbrž pouze jakási povrchní tvrzení a analýzy, jejichž výsledek byl předem určen a mohl obstát pouze za podmínky, že jeho popření je zapovězeno a přísně stíháno.

I zanechala pokusů o pochopení vesmírného řádu pomocí pokrokových teorií a věnovala se napříště už jen svému předmětu, jímž byl přírodopis, bůhvíproč poslední dobou uváděný na rozvrzích hodin jako biologie. Jako by jiná příroda než živá nebyla. Pozorovala přitom usilovnou snahu svých kolegů o projevy pokrokového zanícení, zpola smutně, zpola pobaveně sledujíc vývin dělnických původů a partyzánských zásluh. To už nebyl její svět, zvlášť když se na poslední konferenci dozvěděla o Masarykovi, že to byl nejen lokaj buržoazie a nepřítel pracujícího lidu, který dal střílet do dělníků, ale že je i povinna toto odhalení šířit všemi prostředky mezi žactvem v hodinách biologie. To jí bylo příliš. Na Masaryka ona nedala dopustit, možná že za něj nebylo všechno zlaté a svaté, ale ještě pořád stokrát poctivější než tenhle chaos a podvod. Rozhodla se tudíž, že nic šířit nebude, ať si všichni včetně kolegy ředitele dají třeba nohu za krk. Nepřišlo jí to zatěžko, protože už beztak měla před penzí a těšila se na ni jako na vysvobození. Na druhou stranu zase nevěděla, jak to vydrží, jen zalévat zahrádku a nevkročit do školy. Nějak to doklepe, uvažovala; ale co s těmi dětmi? Co z nich poroste? Vybavily se jí při tom pomyšlení některé zcela určité tváře.

Není oboru lidského konání ani instituce, jež by byla tak často navštěvována reformami jako škola; nelze vyloučit, že archeologové jednou vykopou hliněné tabulky s klínopisnými důkazy, že reformy školství probíhaly už v říši Aššurbanipalově. Paní profesorka Čápová však nosila v mysli reformu, která teprve na svého Komenského čekala. Jelikož postrádala reformátorské domýšlivosti, nedomnívala se, že by ji mohla provést ona nebo že by se její vyhlášení mělo udát zrovna z půdy turnovského gymnázia, jak svému ústavu navzdory všem novotám vytrvale a hrdě říkala, ale určitou představu měla. Dojít tak někdy k systému stejně rozumnému jako účelnému, který by nehodnotil svěřence podle toho, jak poslušně který ošoupává školní lavici, odříkává naučenou látku, píše domácí úlohy a nezlobí při vyučování. Kritéria existenčního boje za branami školy jsou značně jiná; a ona věděla, že školou upřednostňovaný, ochotně učenlivý mládeneček nebývá vždy ten, kdo v praxi udělá díru do světa, nebo aspoň je schopen přispět k jeho pokladům něčím novým a použitelným. Takoví se spíš nacházejí mezi těmi, jež škola s úlevou vyplivne ze svých útrob, ráda, že má od toho zbojníka a lajdáka pokoj. Jenže poznat nepokojné tvůrčí nadání už v rozjívené sedmnáctileté dušičce, to asi lze jen po čtyřiceti letech kantorské zkušenosti, a ani pak toho není schopen každý. I nedoufala paní profesorka, že se dočká své reformy. Jeden chlapecký obličej jí v té souvislosti tanul obzvlášť na mysli a cítila povinnost nějak opravit zatím nepříliš slibný vývoj, jímž se v jeho případě ubíral obvyklý školní běh.

»Holče,« zastavila dotyčného žáka o přestávce. »Na slovíčko, prosím.« Paní profesorka ze zásady neoslovovala žáky v prvním pádu, kterýžto obyčej se do běžné češtiny rozšířil z rakousko-uherských kasáren. Pátým pádem voláme, prosím, ohradila by se, kdyby někdo po kaprálsku zvolal: »Holec!«

»Pan kolega Dloubal si na vás stěžuje. Proč nemůžete v matematice podat stejný výkon jako v přírodopise?«

»Protože mě tak nebaví,« zněla odpověď, již paní Čápová ostatně předpokládala. Ty tvořivé a nových věcí schopné obvykle něco baví a něco zase nebaví, takže podávají nevyrovnaný výkon a jsou v hodnocení stavěni až za ty, jež baví všechno stejně. Že drobný a vyžlovitý kolega Dloubal, vykazující se poslední dobou mimořádně vyvinutým třídním myšlením, má i jiné příčiny nezahrnovat oktavána Holce přízní, to sice věděla, ale neviděla možnost na to zpříma poukázat.

»Trochu v té matematice přidejte, Holče,« domlouvala mu. »Vy víte, že ... váš pan otec je, tuším, klenotník, že ano?«

»Brousí kameny,« upřesnil. V Turnově bylo mnoho malých dílniček, v nichž se zpracovával český granát, a brusírna pana Holce byla jednou z nich.

»Ano. Holče, vy víte, že už není mnoho času do maturit. Jiným postačí průměrný výkon, ale vám ne; vám nezbývá než podat výkon mimořádný, abyste se prosadil.« Neodvažovala se naplno říci, že průměrný výkon stačí těm, kteří nemají tatínky majiteli brusičských dílniček. Některým s obzvlášť dobře vybavenými tatínky stačí i podprůměrný. Snad se chlapec dovtípí. »Jste vědecký typ, jestli si mohu dovolit vás odhadnout. Co chcete studovat?«

»Zoologii, hlavně entomologii. Nebo také geografii.« Paní profesorce bylo známo, že žák Richard Holec s oblibou chodí po mezích, sbírá rozličné housenky a ponravy a tahá je k malému potěšení rodičů domů. Raduje se pak nesmírně, když se mu něco z té žoužele zakuklí a z kukel se vylíhnou šedivé, nevzhledné můry. Umí nejednu z nich pojmenovat českým i latinským názvem; krom toho ví ledacos i o vzdálených zemích a kontinentech, čímž uvádí v zoufalství učitele zeměpisu, jehož hlavní odborností je tělocvik. Jistě by v těch oborech vynikl, o to nic. Přesto cítila potřebu mu naznačit, že geografie ani přírodní vědy nejsou to pravé pro žáky s nevyrovnaným prospěchem, jejichž otcové jsou navíc majiteli brusičských živností.

»Možná vám neříkám nic, co byste netušil, když vám povím, že asi nebudete doporučen ke studiu. Můžete se k němu přihlásit i tak, ale máte omezený výběr: jen obory, o něž není příliš velký zájem. Zoologie ani geografie mezi nimi nejsou.«

Vzhlédl k ní tázavě, předpokládaje, že má v rukávu nějakou radu.

»Na geologii teď berou spoustu lidí. Kamení je také příroda.«

»Ale ne živá, paní profesorko. Já mám rád život.«

»A to se mýlíte, Richarde. Kamení žije, jenže pomalu. Desítky milionů let trvají jeho proměny, to se ví, housenka se vyvine v můru rychleji. Děláte chybu, myslíte-li si, že život je jen to, co můžeme pozorovat během jedné lidské generace. Je to vzrušující, uvažovat v milionech let a rozvinout fantazii do tak nesmírných prostorů času. Zkuste se nad tím zamyslet.«

Oktaván Richard Holec se nejen zamyslel, ale obstaral si i nějaké knížky o geologii a říkal si v nich nádavkem k ostatnímu maturitnímu učení. Zjistil, že by na radě paní profesorky Čápové něco mohlo být. Kromě toho začínalo být pěkné počasí, takže vycházel se svými učebnicemi za město, sedával vysoko na stráni nad Mašovem pod krajem lesa a občas od nich vzhlédl k obzoru ... pravda, bylo v tom cosi fascinujícího, už dřív. Jenže dřív to byly jen hory, co tvořilo obzor v tom směru, i když obzor velmi krásný: Bezděz, Ralsko, Ještěd, Kopanina, Kozákov. Teď ale nehleděl na hory, nýbrž na bytosti zrozené v hlubinách času z mateřského lůna Země. Žily, rostly ve svém magmatickém mládí a opět se nachylovaly erodované stářím, v nesmírně pomalém rytmu dýchaly a čímsi naléhavým k němu hovořily. Trvalo chvíli, než poznal jejich vzkaz.

Být geologem ... přišel tomu pomyšlení na chuť. Je známo, že geologové, vyzbrojení kladívky, prozkoumávají daleké džungle a ledová horstva, kam dosud noha bělochova nevstoupila, hledajíce rudy a jiné poklady země. Učarovala mu nesmírně ta představa. Jenže obzor, který ho vzrušoval, ho zároveň spoutával; věděl, že nepříliš daleko za ním probíhá čára běžnému smrtelníkovi té doby nepřekročitelná; a ta že ho dělí od vzdálených džunglí a ledových horstev, i kdyby byl sedmasedmdesátkrát geolog. Několika vyvoleným že snad překročitelná je, ale pouze za jistých, ne vždy stravitelných podmínek, a v žádném případě tomu, kdo má v příslušných papírech vepsán podezřelý původ. Žádný plán v něm zatím nezrál; jen cosi cítil.

Zkoušku dospělosti pak složil nad očekávání úspěšně. Nabádání profesorky Čápové ho přimělo krom té geologie i k většímu úsilí v disciplinách, jimž vládl vyžlovitý matematik a mimoto velký komunista Dloubal, proslavivší se tím, že na prvního máje vytahoval z průvodu žáky, kteří se mu zdáli nedostatečně jásat, a fackoval je. Při své postavě si na některé musel povyskočit, což ti vzrostlejší nelibě nesli a jeden mu facku vrátil, a pěknou, za což byl ovšem vyloučen z ústavu. Řečený kolega Dloubal sledoval Ríšův výkon téměř prskaje, ale nenašel v něm chybu, jíž by se mohl chytit, i byl přinucen napsat slušnou známku. Platné, jak se záhy ukázalo, to bylo jen málo. Ríša odjel do Prahy k přijímacímu pohovoru, předvedl v něm pozoruhodné znalosti i zájem a komisaři uznale kývali hlavami, avšak list, který uprostřed prázdnin dorazil do Turnova a byl opatřen velkým kulatým razítkem Univerzity Karlovy, zněl zamítavě.

Věc se měla tak, že v principu na geologii přijímali, a to i nejednoho nešťastníka neobdařeného doporučením. Ukázalo se však, že soudruh Dloubal, nemoha žáku Holcovi vytknout neznalost, mu vepsal do papírů bohatý a důmyslný výběr nejrozličnějších nedostatků a pochybení, týkajících se vesměs postoje k socialistickému zřízení.

»Vy jste, pane Holec, živel,« sdělil mu úředník univerzitní kanceláře, když se přijel přeptat na příčinu odmítnutí. »Koukněte, co všechno tady na vás máme,« pronesl, přebíraje se ve svazečku lejster tištěných i psaných, v nichž Ríša i na dálku rozpoznal rukopis pokrokového pedagoga Dloubala. »Do svazácké práce jste se nezapojil, v modré košili vás nikdo ani neviděl, na prvního máje jste utekl z průvodu, ještě než došel k náměstí ... snad jste si nemyslel, Holec, že si toho nikdo nevšimne ... monarchistické smýšlení...« Monarchistické smýšlení spočívalo v tom, že Ríša u jakési příležitosti zpíval píseň Za císaře pána a jeho rodinu; i pomyslel si univerzitní úředník, že pedagog Dloubal musí být pěkné hovado, ale najevo to nedal. »A váš pan otec byl členem Vlajky, že. Za protektorátu z ní sice vystoupil, ale...« Dle obyčejů toho času mu nepřišlo na mysl, že o připuštění ke studiu věd geologických nežádá majitel brusičského závodu a někdy obdivovatel generála Gajdy pan Holec, nýbrž jeho syn. Energickým pohybem zasunul posudek do pořadače.

»Někde na filozofii by se s váma ani nebavili, Holec. Ale my nejsme žádný lidožrouti. Letos to kvůli tomu posudku nepůjde, ale můžeme to udělat jinak. Najděte si nějaký geologický provoz ... stavební by v nejhorším taky stačil... Když tam budete nějaký čas pracovat a nebudou na vás stížnosti, může vám dát doporučení závodní výbor. Koukejte se trochu zapojit.«

Byloť prvním pomyšlením živla Holce zapojit se tím způsobem, že půjde a dá pokrokovému pedagogu Dloubalovi nevídaně do držky, což by nevyžadovalo velkého rohovnického umění. Než však dospěl k nádraží Praha Těšnov, rozmyslel si ten plán, neboť mu bylo zřejmo, že by nebyl příslušnými místy hodnocen kladně, nýbrž by krom jiných následků vyloučil možnost studia, třeba vzdáleného. Když se posléze vlak nacházel mezi zastávkami Byšice a Košátky, byl hotov i s dalším propočtem. Bylo známo, že podniky udělují kádrovým ztroskotancům doporučení ke studiu nejdřív po třech letech, a to ještě s milostmi. Navíc někde mezi tím ležely dva roky vojny, jíž se nedalo vyhnout, jelikož tím časem brali do zeleného sukna i hrbaté a kulhavé, čímž se stala směšnou představa nějakého odkladu ze zdravotních důvodů. Všechno dohromady to dalo pět let, a spíš ještě víc.

Vojna ho podle očekávání pohltila týž rok na podzim, jak v jeho případě ani jinak být nemohlo, u jednoho z útvarů takzvaných Pomocných technických praporů, v lidové mluvě pétépáků nebo též černých baronů. Byv z ní po příslušném čase a obvyklých útrapách propuštěn, dal se Richard Holec do hledání podniku, který by mu poskytl zaměstnání s vyhlídkou na doporučení ke studiu po třech letech. Našel takový v jisté průzkumné firmě, a třebaže zněl udělený slib dost mlhavě, šel si do skladu vyfasovat holínky, vatovanou kazajku a pracovní rukavice, a takto vybaven odjel kamsi k Chebu, aby se ujal díla v hodnosti pomocného vrtného dělníka neboli poprdy. Byly ještě poslední hezké podzimní dny a Ríšovi se vrtácké živobytí v maringotce uprostřed lesů začalo docela zamlouvat, i společnost všelijakých povyházených živnostníků, důstojníků a doktorů nebyla nezajímavá, ledaže se tříletá lhůta jaksi protahovala. Až nakonec nastala okolnost, která mu dala zapomenout na studium nejen po třech, nýbrž i po třech stech třiatřiceti letech. Roku devětapadesátého, když se listopad chýlil ke konci a začalo přimrzávat, obklíčil maringotku přepadový oddíl SNB, posílený ozbrojenci Lidových milic, a vytáhli z ní poprdu Holce, jako by si je objednal. Netušil proč, ale měl se to rychle dozvědět.

*

Pan Holec starší, brusič drahých kamenů v městě Turnově, byl vlastenec. Jeho vlastenectví však bylo odlišného typu než to, které kázalo mít za nepřítele Němce, Židy, Maďary, Poláky i četné jiné národnosti, jelikož si vystačilo s nepřítelem jedním, jímž byl bolševik. To přesvědčení nebylo tak zcela výjimečné v zemích českých, jak se později začalo vykládat, protože již legionáři přinesli z vlasti Leninovy zvěst o tom, jakou krvavou spoušť za sebou bolševik umí nechávat; ale nepřítel Němec se nacházel hned tamhle za Frýdštejnem, kdežto bolševická zběsilost až někde na Volze a na Urale, což zapříčinilo, že lidé jako pan Holec byli spíš v menšině. Přišel pak květen roku pětačtyřicátého, čas slávy a vítězství, avšak panu Holcovi byl cítit spíš krchovem, neboť se netajil s názorem, že celé to slavné osvobození je švindl, Národní fronta i s páterem Šrámkem druhý, k moci se hrubě deroucí Gottwaldovi komunisti holé neštěstí, a že nás ten krysa Beneš už podruhé prodal, tentokrát Stalinovi. Taková slova se nepromíjela, i potácel se poválečnými léty nejdřív s Kainovým znamením kolaboranta, a když ten titul začal vycházet z módy, buržoazního elementa a třídního nepřítele. Přijímal ten osud odevzdaně, nečekaje nic jiného. Nebouřil se, ani když mu jednoho dne bylo oznámeno, že se má vzdát své dílničky, z níž teď bude pracoviště jakéhosi družstva, v němž pro elementy jako on ovšem není místa. Místo elementům příhodné mu bylo vykázáno v jednom lomu, kde se zabýval házením čedičového kamení vidlemi do vozíků, ale ani to ho nepřimělo ke vzpouře. Osudový zvrat nastal, když se pod záminkou, že si tam zapomněl živnostenský list a brejle, domohl vydání klíčů od své bývalé dílny.

Bylo s podivem, jakého druhu družstvo se vlastně v dílně usadilo, protože pracovní ruch v ní žádný neshledal. Jen roztahaná hromada písku se vršila uprostřed, v koutě sbírka zablácených lopat a krumpáčů, a u stěny stoh potrhaných pytlů ztvrdlého cementu. Když se rozhlédl pozorněji, našel v písku i po různých koutech polámané zbytky brusných kotoučů, jednu rozbitou skleničku, z níž se sypal smirek, a v paprsku světla, pronikajícího rozbitým oknem, k němu žalostně zamrkalo několik temně rudých oček polovybroušených granátů. Teprve to ho rozlítostnilo i rozlítilo.

»Proti tomu se musí něco dělat,« pravil sám pro sebe. »Národ si nesmí všechno takhle dát líbit. Kdo se dá bez odporu bít, zaslouží si, aby z něho byl otrok.« Uvážil, jak by si asi za takových okolností počínal generál Gajda, a usoudil, že by nechodil házet vidlemi do lomu, nýbrž by se po legionářsku na bolševika vrhl, jak to s úspěchem předvedl u Kazaně a na Bajkale. Věděl ovšem, že vlastní silou mnoho nezmůže, ale válka se tou dobou zdála být na spadnutí, v Koreji už se to řezalo a pan Holec pokládal za pravděpodobné, že se konflikt rozšíří i na jiné díly světa a přijde den rozhodnutí, na nějž bude dobré být připraven. Větší i menší živnosti se likvidovaly jedna za druhou, okolní vesnice se zachvívaly v otřesech kolektivizace a nebyla žádná nouze o kurážné muže nakloněné myšlence udělat to jako generál Gajda. Spíš byl problém z nich vytřídit ty, na něž bylo spolehnutí, že všechno nevyžvaní manželkám a bude s nimi možno vypracovat podrobný plán, vykonat přípravy a čekat na vhodnou příležitost, aniž by se podřekli, dostali strach, nebo naopak začali s akcí nevhod.

Záměr se docela slušně dařil. Spojenců našel pan Holec pět, víc jich zatím nebylo třeba, síla spiknutí není v hojnosti jeho vojů. Zbraně pozůstávaly z jedné nepřihlášené lovecké flinty z majetku rozkulačeného rolníka Drbohlava a starého bubínkového revolveru, jejž pan Holec choval zabalený v mastném papíře za trámem na půdě, ale hryzla ho nejistota, bude-li ten krám střílet. Jinak byly k dispozici zbraně pouze sečné a bodné jako sekery a několik bajonetů, co je koncem války na ústupu zahodili Němci. Nebylo toho moc, nicméně všichni doufali, že až ta chvíle přijde, nějaké zbraně si už opatří, například přepadem ne zvlášť bděle střeženého skladu Lidových milicí. Za základnu operací byla zvolena opuštěná hájovna v lesích za Valdštejnem, od níž měl klíče již zmíněný rolník Drbohlav, a dalo se čekat, že v ní spiklenci nebudou rušeni. Signál k povstání měl být vydán, až by Američané stáli někde u Bělé nebo u Mimoně.

Nebylo vinou pana Holce a jeho mužů, že se velmoci k válce neměly. Nejdřív v Moskvě zemřel Stalin, což spiklenci kvitovali tajným, ale o to vášnivějším nadšením. Ukázalo se však, že tyranovo úmrtí bylo jejich plánům spíš na závadu. Nové sovětské vedení již nespělo tak přímočaře k osvobození světového proletariátu, nýbrž naopak začalo objíždět imperialistické metropole a dělat úsměvy na tamní státníky. Rovněž krvavý pes Tito byl usmířen, čímž turnovským spřísežencům odpadl zase jeden z bodů jejich nadějí, a když i v Koreji bylo upytlíkováno jakés takés příměří, začalo být zřejmé, že pravděpodobnost konečného střetu se spíš snižuje, třebaže řečí o válečných štváčích byly plné noviny. Páně Holcovi muži se nicméně scházeli dál, jelikož si na své schůzky zvykli, ledaže jim bylo časem nepohodlné se k tomu účelu trmácet až někam za Valdštejn, takže učinili jejich místem byt obchodníka Malého. Byl to vdovec, což skýtalo určitou záruku před prozrazením. Čas pak kvapil ještě dál, až z plánů na gajdovský převrat zbylo už vůbec máloco a na schůzkách se nejednalo to tom, co se podnikne, až tanky s bílou hvězdou na pancíři stanou u Bělé, nýbrž se chodilo se džbánem do hospody U Sedláčků a nad pivem se přetřásaly zprávy Svobodné Evropy. Tak to šlo několik let.

Až se nakonec stalo cosi v takových případech zřejmě zákonitého a spolek se začal rozšiřovat. Nejdřív řezník pan Barchánek přivedl svého velmi dobrého a prověřeného kamaráda. Jeho příkladu následovali další, a když se začali dostavovat i kamarádi kamarádů, vymkla se panu Holcovi situace z rukou úplně a došlo ke katastrofě. Neboť, jak každý zkušenější pamětník těch časů potvrdí, bylo krajně nepravděpodobné, že by se někde trvale a pravidelně scházelo větší množství lidí, aniž by se mezi ně vetřel fízl. Který z přivedených kamarádů by jím mohl být, nebylo zvlášť těžké vydedukovat, ale na vykonání pomsty bylo již pozdě, protože se celý spolek jedním vrzem octl v base. Ostatně se muž podezřelý ze zrady téměř současně ztratil z kraje. Za nedlouhý čas putovali do žaláře i bližší příbuzní obžalovaných, jakož i ti, o nichž se dalo přepokládat, že o těch protistátních rejdech věděli a nic neohlásili. Jak ani netřeba zvlášť uvádět, spadl do obou těchto kategorií i pomocný vrták Richard Holec, mající už před nějakým časem své tři roky u průzkumné firmy odkroucené, a tudíž jakousi vyhlídku na doporučení ke kýženému studiu geologie.

Za přípravu ozbrojeného povstání proti lidově demokratickému zřízení vynesl soud pod vedením jistého JUDr. Ženatého nad panem Holcem starším ortel doživotního vězení, přičemž jmenovaný sudí významně podotkl, že pan Holec ještě může mluvit o štěstí; kdyby se na ty jeho machle přišlo před pár lety, býval by visel. V soudcově hlase se zdála chvět nostalgie po těch dobrých časech i nevůle nad tím, jak se teď Strana se svými nepřáteli babrá. V rozmezí pěti až patnácti let dostali svoje i všichni ostatní, jen na jednoho orgány jaksi zapomněly: byl to spiklenec ještě mladý, synovec z manželčiny strany jednoho ze zmíněných kamarádů kamaráda. V kraji byl dosud neznámý, neboť teprve před nedávnem přijel z Prahy, aby zaujal místo u jisté stavební firmy. Ubytoval se u tetičky v Železném Brodě, kterážto dáma zpočátku sice dost koukala, jelikož o existenci nenadálého synovce slyšela poprvé, ale dala se přesvědčit obsáhlým výčtem sestřenic, tet, strýců, vnuků, neteří a kmotrů i podrobnostmi z jejich rodinného života, což všechno souhlasilo, ba jich ta dobrá žena ani tolik sama neznala. Mimoto byl nenadálý příbuzný svolný k placení slušného nájemného, dokonce jí nabídl víc, než sama požadovala, i pojala k němu téměř mateřskou náklonnost. V okolí se zorientoval velmi bystře, a třebaže se zdál být ve vystupování poněkud nejistý, získal si v krátkém čase řadu známých, s nimiž zapřádal hovory o tom, jak to bolševici vedou od deseti k pěti, jak by jim to spočítal, kdyby mohl, a na které větve je bude věšet, až to praskne. Jeho jméno znělo inženýr Jakub Souhrada, ale podezíravý čtenář už možná uhodl, že jak je v jistých kruzích zvykem, bylo to jméno pouze krycí.

Jak tomu v takových případech bývalo, vyšel preventivně zavřený Richard Holec z kriminálu bez rozsudku, ale s kádrovou pověstí navěky poskvrněnou. Vrátil se k svému vrtu a po večerech přetřásal v maringotce s jinými vrtáky okolnosti otcova vlasteneckého podniku, jeho možností i pošetilostí, a pátrali společně po příčinách nezdaru. Byli to muži vesměs zkušení, všemi kouty kádrového dna prosmýčení, a upozornili ho na různé detaily, jichž si sám nevšiml. Vrtmistr Tádl, titulem doktor práv a svou lepší minulostí soudce, upadl nad tím vším do přemýšlení, a když se z něj probral, poznamenal, že toho JUDr. Ženatého, poúnorovou rychlokvašku, povrchně zná, a kdyby se ta stopa sledovala, nebylo by možná tak vyloučené se dopídit pravé identity onoho Jakuba Souhrady.

Z toho seznal Richard Holec, že ačkoli se vyhlídka jak na studium věd geologických, tak na bílými hvězdami opatřené pancíře u Bělé zřejmě rozplynula, může se dočkat jiného zadostiučinění. Nepomýšlel již na nevídané dávání do držky, což byla dětinskost jeho nezralého věku, nýbrž se jal snovat pomstu daleko důmyslnější a ničivější. Ale to si ještě vyžádalo svůj čas.

5. Poselství ze zásvětí

(Září 1972)

Po ránu se zatáhlo, od Bavor se přihnal vítr, shodil pár smrkových šišek, trochu si zatancoval nad stavením a zase uháněl dál. Za ním se rozpršelo, tiše a vydatně, míjely hodiny, v okapu to žbluňkalo a přede dveřmi začala růst louže. Kolikrát ji už Zdeněk zavezl štěrkem, ale s louží nebyla řeč, pokaždé se udělala znovu. Vtom se zaposlouchal: do obvyklých zvuků lesa a deště jako by se ještě něco vmísilo. Poslouchal, co by to mohlo být, ale už se nic neozvalo. Snad nějaké zvíře, nejspíš divočák. Probíhaly jich tudy často celé houfky a odvažovaly se k samému prahu.

»Zdeňku! Někdo je za dveřma!« Z kuchyně polekaně zazněl Sabinin hlas, ještě pořád se v téhle samotě trochu bála. Položil sekerku a poříz, jímž zrovna přiřezával šindel na vyspravení děravé střechy, a rázně otevřel venkovní dveře. Metr před ním stála postava, jíž se málem lekl; mohl to být Krakonoš, kdyby se tady na Šumavě zjevoval. Nebo aspoň na to podle mohutného tmavého vousu vypadal. Zbytek zjevení už tak krakonošský nebyl, leda svou rozložitostí; místo lišejníkovitého vlasu mu temeno zdobila řídce ochmýřená pleš a na nose mělo vzhledem k té postavě směšně malé brejličky v drátěných obroučkách. Rovněž zjevení postrádalo fajfku zhotovenou z kořene, bez níž se duch hor obvykle neobejde. Voda z něj jen crčela, zplihlý ruksak promokvával a boty připomínaly rozměklý choroš, ale nezdálo se, že by mu to vadilo.

»Člověče! Že tady stojíte v tom dešti a nezaklepete!«

Pomalu se obrátil a plaše se usmál. »Děkuju. Ale mně to nevadí, víte? Rád koukám, jak prší. Potřebuju si něco rozmyslet.«

Jeho poněkud záhadné vysvětlení nebylo přijato. »Neblbněte, vždyť tu nastydnete!« pravil rezolutně Zdeněk. Neznámý zaváhal, poté se jeho odpor, jak se zdálo, začal lámat. Sňal ruksak a zatřepal jím, načež si svlékl původně nepromokavou, nyní však dávno té vlastnosti zbavenou kazajku, a rovněž z ní sklepal vodu.

»Děkuju,« řekl ještě jednou. »Ale já nenastydnu, nejvejš můžu dostat rýmu. Ta není z deště, ale protože na mě někdo kejchne bacila. Tady v lese bacilové nebydlí, takže ji nedostanu. Nastydnutí neexistuje, pane, to je vejmysl buržoazní pavědy...« Chvíli nezbadatelně koukal brejličkami, jak to sdělení zapůsobí. »V každým případě už v Antarktidě moc lidí zmrzlo, ale ještě žádnej se tam nenastyd.« Ukončiv výklad, ještě se maličko zazdráhal. »Když jinak nedáte,« podvolil se. »Ale nerad bych vám tu nadělal. Jenom se ... zase hned půjdu.«

Za chvíli už seděl v kuchyni za stolem a srkal čaj s citronem, z kazajky na věšáku i z kalhot mu kapalo a pod židlí se vytvořila malá loužička. »Koukám, že z toho zase nic nebude,« sdělil, stále zahalen oblakem záhadnosti. »Něco jsem si chtěl rozmyslet, ale vy jste mi to ... ne, ne, mockrát vám děkuju, nic jsem neřek. Já jen, že sednout si na zkřížený nohy a přivolat na sebe osvícení, to umí indickej svatej, ale našinec kvůli tomu musí ... nejlíp do lesa. Ale ani tam to nefunguje vždycky.«

Ten problém Zdeněk znal. Také by si občas potřeboval sednout na zkřížené nohy a nechat se osvítit, ale nešlo mu to, buď že není fakír, nebo že ho nohy do tří minut začnou brnět. Odebrat se do samoty a pohroužit se tam do zamyšlení se mu zdálo být slibnější, ale přišel na to, že ho samota se svými různými šumy a drobným hemžením spíš rozptyluje, a že místo aby se soustředil, běhají mu hlavou všelijaké hlouposti.

»To je holt tím, že nejsme indičtí svatí. Těmhle zeměpisným šířkám jsou vlastní jiné metody: například sednout si ke skleničce a pěkně si o všem pokecat. Nechcete to zkusit?« Vstal a jal se štrachat v příborníku, načež vstavil na stůl láhev s vyobrazením myslivce, čímsi připomínajícím zjev naproti na židli.

»A jéje. Ale to jste ... nojo. Jste moc hodnej, pane...«

»Halíř.«

»Vidíte, jsem nezdvořilej, vlezu k vám a ani se nepředstavím. Prokeš Jiří jméno mé, duchovní církve českobratrské.«

To bylo dost překvapující sdělení, kněze by Zdeněk v té sukovitě svérázné postavě nehledal. Pomyslel si, že by u něj byl někdy rád v kostele na kázání. »A vida. Býval bych si vám netroufal radit, vědět to. Vždycky jsem si myslel, že je to obráceně, že je duchovní cvičený k tomu, aby lidem poskytoval radu, útěchu a takové věci. Co se vám na tom nedaří?«

»No právě,« usmál se nakřivo host. »Rozdávat nalevo napravo rady je moje řemeslo. Jen poradit si sám nás na fakultě neučili.« Upil ze skleničky. »Už vás někdy vyhazovali? Myslím z práce.«

»Dokonce dvakrát. Pokaždé proto, že jsem nakrátko dosáhl postavení, v němž je vyhození možné. Ale to byla výjimka a nejspíš i omyl. Převážně jsem působil ve společensky, abych se tak vyjádřil, neatraktivních povoláních, takže mi to nebezpečí nehrozilo. Chcete-li být vyhozen, musíte něčím být, například farářem. Proč vás vyhazují, smím-li být tak zvědavý? A kdo?«

Návštěvník zaujal kazatelský postoj a zpřísnil tón. »Druhou část vaší otázky pokládám za přebytečnou, pane.« Zdálo se, že s rozkoší přejal Zdeňkův obřadný způsob vyjadřování. »Kdopak dneska, smím-li se ptát, vyhazuje? Dalo by se mluvit o tom i o onom, ale prostý lid v takových případech zpravidla užívá substantiva bolševik. Doufám, že jsem se nedotkl vašich citů, i když bych odhadoval, že nejspíš ne. A první část otázky zodpovím upřesněním: Faráři se nevyhazují, ale odebírá se jim státní souhlas k vykonávání kněžského povolání. Ještě to není tak daleko, ale schyluje se. Nevím, co pak budu dělat. To byla věc, kterou jsem si chtěl v tom dešti rozmyslet.«

»Co jsem tak slyšel, finanční ztráta vás asi do zoufalství neuvrhne.«

Povytáhl poučně obočí. »Od úřadu pro církevní záležitosti pobírám sedm set korun československých měsíčně, pane. Kromě toho mi farníci občas přinesou košík vajíček nebo kus bábovky. Z toho vidíte, že jsem hmotně zajištěn.«

Zdeněk se vnitřně otřásl. To je... Plat správce podnikové chaty nebyl kdovíjaký, ale převyšoval udanou sumu víc než dvojnásobně. Kromě toho občas vypomohl v lese při svážení dřeva nebo při jiných pracích, takže se z toho dalo vyžít. Ale jen vyžít, víc ne. »Jste socialistický fakír,« řekl s uznáním. »Sedět na zkřížených nohou je proti tomu žabařina.« Zaváhal. »Co proti vám má ?«

»Kdo?«

»No kdo. Sám jste řekl. Bolševik.«

»Jsem rozkladnej buržoazní živel. Naši měli v Brandejse tiskárnu, to je dneska na pováženou. A ještě jsem si k tomu otvíral hubu. Nebo přesněji řečeno, vykonával jsem své povolání, jak považuju za svůj úkol. Nekázal jsem neslaně nemastně, jak je žádáno příslušnými místy, nýbrž spíš mastně. Ještě horší bylo, že za mnou chodily na faru děti a já jsem jim zpíval písničky. Jedna z těch nevinnejch duší pak ve škole zapěla u příležitosti jakéhosi výročí, pravici vztyčenou k pionýrskému pozdravu - Vzhůru bratři, prapor Krista v nový zve nás boj ... no, to si dovedete představit ten tanec. Je takovejch pěknejch písní v naší církvi, a ono si, mrně nešťastný, vybere zrovna tenhle bojovnej marš ... to musí každýho zásadovýho leninistu strašně namíchnout. Soudružka učitelka hned chtěla vědět, odkud to má, a tak to přišlo.«

»Co teď?«

»Svýho času jsem míval hospodu, takže bych třeba zase moh... Ale abych pravdu řek, moje vášeň to není, bejt šenkýř. Radši ne. Na pracáku mi řekli, že bych moh jít na montáže, klást nějaký potrubí. To už bych konečně ... ale zase jsem nerad od rodiny. Další problém je, že budu nejspíš muset z fary. Ne že by mě tam farníci nenechali bydlet dál, ale asi těžko seženu někde poblíž zaměstnání. Pozoroval jsem, jak jste se polekal, když jsem vám pověděl o těch sedmi stech kačkách, ale ujišťuju vás, že když je u toho deputátní bydlení, občas fůra dříví nebo jiný přilepšení, dá se existovat. Člověk se holt natáhne, jak je dlouhá deka. Kdybych farářoval u konkurence, kde si potrpí na celibát, moh bych to teď zkoušet po těch indickejch svatejch a žít z milodarů někde v jeskyni. S rodinou je i sedm stovek ztracenej ráj.«

Zdeněk rychle přemýšlel, co by se dalo dělat. Kádrově potřísněný správce chaty ovšem není zrovna ten, kdo by mohl na pravém místě zasáhnout svým vlivem, ale... Něco ho napadalo. Lidé u dna pokrokové společnosti se živí všelijak: myjí okna, topí v kotelnách, lepí plakáty. To proto, že se nechtějí vzdát pohodlí a výhod městského života. Pro toho, kdo chodí přemýšlet do deště, by se možná našlo i něco jiného. Systém socialistického kastovnictví má své podivuhodné skulinky, jimiž se skromný člověk může protáhnout, když ví, kudy na to. Živobytí na podnikové chatě bylo v tuhle podzimní dobu dost osamělé, ale jindy se tu potká hromada všelijakých lidí, někdy i dost vlivných. Obléknou si na těch pár dnů volna kostkovanou košili a tepláky, odloží svou úředně soudružskou důležitost a ochotně se dají do klábosení s panem správcem. O většinu z nich není co stát. Ale jsou i výjimky.

»Oba jsme kádroví potrefenci, pane Prokeši. Jenže má ta třída dvě podčeledi. Jsou potrefenci standard a potrefenci de luxe. Správcovat na chatě je například de luxe. Mávat někde krumpáčem je standard. Je třeba hledět, abyste... Víte co? Já vám tadyhle napíšu adresu jednoho ... řekněte, že vás posílám já, správce Halíř z Hartmanky. Nic vám neslibuju, ale třeba vám to pomůže dál.«

Návodů k ideálnímu uspořádání světa a vesmíru, poučných spisů určených k dosažení osobního štěstí, zdraví a životní harmonie, jakož i traktátů o ušlechtilých mezilidských vztazích, toho všeho je odjakživa dostatek, a kdo chce, může jich mít v každém knihkupectví na bedny. Dobré, celoživotní přátelství je už věc mnohem vzácnější. Jedno z takových se onoho deštivého dne právě rodilo.

(1973)

Dalo by se říci, že se hrad Volfštejn vypíná na skalnatém návrší, ale nevypíná se, protože aby se cokoli vypínalo, musí mít nad čím; hrad byl však ze všech stran skryt, buď porostem starých vysokých klenů na straně severní, nebo o něco mladší bučinou na svahu ke vsi. Teprve když se po okreskách objel hodný kousek okolí, ukázala se na malou chvíli volfštejnská věž nad hradbou lesa. Dole pod svahem vedla blátivá cesta, nejdřív po hrázi malého lesního rybníčku a poté mezi dvěma polorozpadlými zděnými sloupy, což byl pozůstatek někdejší obory. Osudy hradu byly proti jiným objektům toho druhu poměrně jednoduché. Jedinou dramatickou událostí v jeho dějinách bylo, že se jej údajně pokusil oblehnout Žižka, ale neoblehl, jelikož obránci utekli ještě dřív, než k tomu mohl přikročit, čímž slepému vojvodovi zkazili radost. Hradní panstvo se už pak na Volfštejn nevrátilo, davši přednost útulnějšímu živobytí v sídelním městě. Jen občas uspořádalo v oboře parforsní hon, ke kterémužto účelu si vydržovalo lovčího v osobě jakéhosi chudšího šlechtice až do chvíle, kdy hrad vyhořel, prý úderem blesku. Pak zpustl a v jeho zdech sídlil střídavě buď hluchoněmý pastýř se stádem ovcí, buď nikdo, až nadešel čas, kdy vítězný lid odebral zanedbaný objekt feudálům. Památková správa jej dala opatřit šindelovou střechou, z jiných zámků navezla do obnovených místností něco cínového nádobí, vycpané zvěře a zašlých obrazů, načež zde usídlila správce a vyhlásila Volfštejn za národní památku. Bylo pak souzeno, aby se časy po půldruhém desítiletí ještě jednou změnily, a památce hrozilo v jednu chvíli nebezpečí, že bude v nových poměrech zrestituována a upadne zpět do rukou feudálního majitele, ale nestalo se tak, neboť feudál neprokázal český původ, čímž památka zůstala lidu zachována. Jako u některých subsaharských etnik, platí i v zemích českých zásada, že krást a loupit mezi příslušníky kmene je zavrženíhodné, avšak připravit o majetek cizince jest morálně přípustné, ba i jaksi záslužné.

To však sesazený duchovní Prokeš ještě nemohl tušit, když bádaje v knihách a průvodcích se snažil dopídit o hradu Volfštejně nějakých informací. Několik jich poshledával, ale i sebedůkladnějšímu popisu vždy něco chybí do vlastní zkušenosti; i cítil se poněkud zaskočen toho únorového dne, když ho s pracovní smlouvou v kapse, manželkou Johankou, třemi dětmi různého věku, trochou nábytku a hrubosrstým jezevčíkem Felixem (duchovní Prokeš ho původně chtěl nazvat Iljič, ale ustoupiv manželčiným obavám se spokojil s jménem čekisty Dzerdžinského), vyklopila před bránou vétřieska zemědělského družstva. Její řidič se dlouho nezdržoval, otočil svůj stroj a odburácel zpátky ke vsi, cedě mezi zuby, to že si tak nějakej panáček z města myslí, že bejt správce je nějaká sranda, a že je zvědavej, jak dlouho to tu vydrží. Řidič byl kamarád Prokešova předchůdce, i nebyl jeho volbě za správce Volfštejna nakloněn.

Jiří se měl zanedlouho dozvědět, čemu má za jeho nepřízeň co děkovat: stalo se prý, že za předchůdcova správcování se z výstavních sálů začaly ztrácet nejdřív cínové pohárky, porcelánové figurky a malované habánské džbánky, až se jednoho dne ztratil i poměrně cenný obraz. Byly nějaké řeči o trestním stíhání, ale ukázalo se, že z něj nic nebude, neboť řečený muž disponoval obsáhlou sbírkou mocných přímluvců na všech partajních úrovních. Bylo s podivem, kde k nim přišel, neboť to byl nerudný hejhula v umaštěných montérkách, o němž nebylo známo, že by kdy opustil katastr obce. I tuto záhadu však čas objasnil.

To však ještě Jiří nevěděl a ani na to nemyslel, nýbrž vyjmuv z brašny klíč, jímž bylo možno přerazit koni nohu, otevřel bránu. Jeho zraku se naskytl obraz nádvoří sevřeného vysokou zdí, při jedné straně vyrůstající z rozpukané skály. Mezi podpěrnými pilíři se nacházely výklenky plné prázdných kotců, svým účelem snad králíkáren. Páchlo to z nich dosti utěšeně. Uprostřed nádvoří čněl starý smrk a nade vším se vypínala pětiboká věž, zakončená štíhlou špicí. Opodál vedly viklavé žulové schody do patra podlouhlého stavení, přitisknutého k obvodové zdi. V jeho pokračování byla další stavba s vysokými gotickými okny a věžičkou, již odborník na ty věci Prokeš odhadl na kapli.

»No tak,« pobídl rozpačitě zevlující rodinu. »Budeme nosit. Každý něco popadněte a jde se. Ať máme večer na čem spát.«

Nebyl připraven na žádný luxus a nepřekvapilo ho, že se nemýlil. Správcovský byt sestával ze tří místností, odlišujících se od sebe stupněm vlhkosti a opadanosti omítky. Podlaha nejzazší z nich, zužující se do dlouhého výběžku, byla pokryta zaschlým drůbežím trusem, z čehož bylo možno usoudit, že předešlému správci sloužila k chovu slepic. Sanitární zařízení v jádru existovala, jejich hodnotu však snižovala skutečnost, že nebyla napojena na vodovod; co se toho týče, přetrvával na Volfštejně feudalismus, za nějž také nebylo vodovodů, nýbrž se hradní čeleď stejně jako hraběcí panstvo myla jednou týdně na dvoře ve škopku, pakli vůbec. Jiří jako zručný kreslíř vyrovnal zčásti ten nedostatek, namalovav modrou barvou umyvadlo i s krásnými armaturami prozatím na zeď. Ale malý sporáček na viklavých nožkách stál v rohu kuchyně, dříví bylo všude kolem v zanedbaném lese na vagony, a má-li skromný člověk ve svém příbytku oheň a teplo, už se ho nedostatek ostatního přepychu tolik nedotýká.

Když nadešly Velikonoce a brána Volfštejna se otevřela pořídku se trousícím návštěvníkům, byli už Prokešovi dobře zabydlení a víc než to: aniž by o tom jeden před druhým mluvili, zvykli si pokládat ten svérázný objekt v hloubi lesů za svůj domov tak, jak za něj nepokládali ani faru, ani cokoli předešlého. Jiří se přistihl, že se už tak často neobírá tou vysoce teoretickou možností, že by se poměry obrátily, bolševik zmizel nebo aspoň polevil v bdělosti a on by se opět vrátil k svému povolání. Vrátil by se k němu rád; ale jít z Volfštejna?

Zato ho, jak s úlevou zjistil, přestala choť Johanka periodicky sužovat úvahami, jaké by to takhle bylo tady se vším seknout, vzít děti a utéct na Západ jako tolik jiných. Ne že by měl z takového kroku strach. Jak by se to udělalo, by nakonec taky nějak vyřešil; vyřešili jiní, dokázal by to i on. Ale věřil hluboce v poslání, jímž Bůh pověřuje člověka, nebo aspoň tu a tam některého. Snad je posláním jiných, aby odešli na Západ a konali tam to, co jim bylo v této zemi odepřeno. Jemu je ale uloženo, aby zůstal tam, odkud ostatní odcházejí, a podle svých sil nenechal klesnout tu nešťastnou zemi až k samému dnu. Viděl, jak se dno blíží, a přemítal, jak je odvrátit. Možná statečnou rozhodností a pevností zásad; ale tušil, že bude zapotřebí i něčeho víc a nesnadnějšího, pokory a lítosti a vyznání se z vin. Ne nadarmo farářoval v Sudetech.

Minulo léto a podzim se začal nachylovat k prvnímu říjnu, kdy méně významné památky zavírají brány a jejich správcům je nařízeno starat se o opravy a jiné blíže neurčené věci. Jiří usoudil, že opravy počkají, a položil před sebe čtverečkovaný sešit, do nějž mínil začít zapisovat něco ze svých osudů, i jen co ho tak mezi dnem napadalo. Píší všelijací spisovatelé různé blbosti, z nichž je patrno, že co živi byli, ne-

opustili své kavárenské živobytí, proč by nemohl on ze zkušenosti mnohem bohatší. Zatím se ale nikdy nedostal přes první tři řádky, jež nakonec obvykle roztrhal a spálil. Mrzel se nad tím, netuše, že se mu vede nejinak než každému začínajícímu autorovi, nepostrádajícímu jeden ze základních předpokladů toho řemesla, totiž skromnost. Teď, hledě oknem na žloutnoucí javory před bránou cítil, že by mohl postoupit dál. Nepostoupil však, neboť ho vyrušil řachtavý zvuk vyčvachtaného dvoutaktního motoru. Vyhlédnuv oknem, uzřel stařičký wartburg, z nějž se právě hotovily vystoupit dvě povědomé postavy. Sabina a Zdeněk! To se ví, také museli na té své šumavské chatě čekat, až bude po sezóně. Co že přijeli bez chlapečka? Asi ho dali do Prahy k babičce, škoda, holky by si s ním rády hrály. Vyšel jim naproti a mimochodem pohlédl na západní oblohu: nad vrškem hradebního ochozu se začínalo tmít. Vypadá to na bouřku, pomyslel si. Divné, bouřka tak pozdě na podzim.

K večeři byla bramboračka s houbami, houbová omáčka s knedlíkem a navrch hříbky v octě, neboť hub se toho podzimu urodila dole v oboře velká síla. Debatu, jež se poté rozpoutala, bylo možno předpovědět. Bylo to v čase, v němž dosud nezapomenutá zkušenost se ztroskotavším pokusem o lidský socialismus přerostla v obecné rozčarování a nevíru. Naděje o něco starší a druhdy hojně sdílená, že se to už brzy otočí, přijedou Američané a komunisti se budou věšet na větve, poklesla na minimum, a pouze několik dumavějších jedinců se domnívalo, že když vyhynuli brontosauři a neandertálci, dočká se bohdá jednou svého konce i komunista. Ale sami hlasatelé této teze měli za to, že se její naplnění nachází až kdesi v geologických časových dimenzích, takže je s ní netrpělivější posluchači posílali do háje. Jiní se se stavem věcí rádi neradi smířili, hledajíce v jeho stínu drobná místečka k pohodlnějšímu přežití; a dokonce i ke všemu odhodlaní kritikové nepokročili k ničemu radikálnějšímu, než že se čas od času obraceli na vyšší místa s pokornou suplikou, aby komunistická vrchnost milostivě ráčila zachovávat své vlastní zákony. I to bylo dost odvážné a pochopitelně bezvýsledné. Duchovní Prokeš byl snad jediný, kdo neztratil víru a neostýchal se o ní mluvit.

»Přijde to a nebudeme stačit koukat,« tvrdil s lžící v ruce, nakloněn nad stůl s kostkovaným ubrusem. »Ještě se toho všichni dožijeme, jak tady jsme, a kdoví, třeba už je něco ve vzduchu a jen Bůh o tom ví a směje se nám, jak tady schlíple sedíme.«

Sabina při té řeči pohlédla na kastelánku Johanku a hned si rozuměly. »My ženské obvykle sdílíme politické názory svých chlapů,« bývala by jistě vysvětlila ten pohled, kdyby toho pocítila nutnost, »ale myslíme si svoje, když začnou pouštět z huby velká slova.« Nahlas ale neřekla nic, bylo by to ostatně zbytečné.

»Bůh,« zadumal se Zdeněk. »Ty na...« Nedokončil však sentenci, uvědomiv si profesi svého přítele. Jistě věří v Boha, má to v popisu práce. Přesto by býval rád věděl ... na svíčkového dědka Jirka nevypadá; je jeho víra opravdu tak předpisová, nebo je to už takový nástroj farářského řemesla?

»Bůh,« potvrdil Jiří. »Teglík zlata a pec stříbra zkušuje, ale srdcí Hospodin,« zacitoval z Písma, vztyčiv poučně ukazovák. »Třeba nás teď zrovna zkušuje tím podělaným socialismem. Ale každýmu zkušování musí být někdy konec, protože jinak by nemělo smysl. Proto si myslím, že den D je v dohlednu a nám začne skutečný život bez všeho předstírání, bohatší o tuhle blbou zkušenost.« Odmlčel se krátce, avšak nenechal svému ukazováku poklesnout, nýbrž jím energicky zakýval. »A něco jsi nedořek. Jestli já jakožto farář taky v Boha věřím, že jo. Jelikož se nenacházím na kazatelně, ale v kuchyni, chci se vyznat z toho, že kdybych měl věřit na fousatýho dědečka s kolečkem nad hlavou, co kontroluje, jestli jsme se před spaním pomodlili, musel bych se pokládat za vola. Já věřím ... nebo lépe řečeno, pokládám za vysoce pravděpodobnou existenci vyšší vůle, již můžeme pochopit jen z nepatrné části, ale která stojí nad námi a působí, že čas plyne, věci se završují, svět funguje a brontosauři nežijou navěky.«

V tu chvíli se všichni přikrčili, protože se za okny oslnivě zablesklo, ozval se ostrý třesk, v žárovce to bliklo a rozhostila se tma. »To nic,« bylo slyšet Jiřího, štrachajícího po svíčkách, »to jen zase třísklo do věže. To tu máme každou chvíli.« Svíčka se po nějakém prskání rozhořela, ale úlek se dosud chvěl pod stropem. Kdyby byla před chviličkou řeč o Perunovi a ne o přece jen značně civilizovanějším božstvu, mohli si ti kolem stolu myslet, že jim zasahuje do debaty.

»Takže je to jen otázka terminologie,« navázal Zdeněk na stav hovoru před bleskem. »Někdo říká Bůh, jiný Příroda, ještě jiný Nejvyšší rozum nebo co se komu líbí. Dejme tomu. Sám bych byl nakloněn si něco takového myslet, poněvadž že by všechno od mlhoviny v Andromedě až do toho posledního brabence byl výsledek nějakých nesouvislých náhod, je silně nepravděpodobné, to existence vyšší řídící vůle vysvětlí svět mnohem uspokojivěji. Ale jestli tedy ležíme nějaké univerzální síle u palce u nohy jako nekonečně bezvýznamný prášek, jestli všechno řídí věčnými a neovlivnitelnými zákony ... má pak cenu ji ukecávat?«

Pokýval hlavou, jako by ten argument očekával. »Ty myslíš modlitbu. A já ti povím, že to cenu má. Ne jako ukecávání; to je, řekl bych, primitivní pojetí modlitby, jako když si příslušník divokýho kmene vyřeže svýho pánbíčka z kusu klacku a pak kolem něj skáče a loudí na něm, aby mu pomoh ulovit antilopu. To nefunguje. Nikdo nebude ani o chlup bohatší a nikomu se nesplní soukromý přáníčko tím, že se modlí. Ale modlitba je zamyšlení. Pohroužení ... právě že ne do sebe. Sám do sebe se umí zamyslet kdekdo, a co mu z toho vyjde, je zase on sám. Ale modlitbou se obracíš ze sebe ven, k Bohu. Nacházíš svoje místo v jeho systému. Nepřekvapí tě pak, když všechno neběží podle tvýho přání, protože víš, že existuje boží cesta. Co na ní leží, to funguje, daří se, prospívá. Co ne, nemůže dojít jinam než k nějakýmu průseru, i kdyby to vymyslelo sedmdesátero sedmero nejmoudřejších učenců. Tím je užitečná modlitba, abych se vrátil k začátku: pomáhá člověku najít boží cestu a tím i jeho vlastní.«

»Dobře,« děl s jistým zaváháním Zdeněk. »To dává smysl. Ale když už před sebou mám odborníka na tyhle věci ... co takhle ďábel? Takovej ten chlapík s rohama a ocasem, co se Pánubohu plete do díla a obrací mu ho naruby. Vyškrtla ho tvoje církev z repertoáru, nebo tam ještě někde straší?«

Zdálo se, že Jiřímu přelétlo něco divného přes obličej. »Neříkej to slovo. Je to symbol zla. Symboly si lidi vyrobili, aby si jima přiblížili něco konkrétního, co ale zůstává mimo dosah jejich chápání. Z některých věcí se nemá dělat sranda. Nepřivolávej smysl symbolu, aby se neprojevil. Nevíme, co je kolem nás.«

»Vypadáš, jako bys už někdy...«

»Hele, přestaň s tím,« osopila se Sabina na svého chotě. »Jdi mi s takovýmahle řečma do háje. Jirka má pravdu.«

»Beztak seš divnej farář,« ozval se Zdeněk, aby zamluvil to nešťastné téma. »Když tě tak poslouchám, málem bych do té vaší církve vstoupil. Jen trochu pochybuju, že by ty tvoje teorie přesně odpovídaly dogmatu. Jak jsi k tomu řemeslu přišel?«

To byla trochu nemístná otázka, protože bylo známo, jak se v nejpokrokovějším zřízení citlivější lidé dávají na duchovní dráhu: protože je materialismus, ateismus a jiné odrůdy oficiální tupomyslnosti pudí do opačného kouta. Sám Zdeněk znal spoustu lidí, kteří se zaujetím chodili do kostela, třebaže by je to za jiných okolností nikdy nenapadlo, a ti radikálnější mezi nimi si volili kněžské povolání jako formu protestu. Jiří se už nadechl k proslovu, ale nedostal se k němu, neboť ho předešla Sabina. Znala svého chotě, vždy náchylného k nějakým debatám, a vytušila, že ani Jirkovi nejsou proti mysli, to už je u některých mužských taková rozkoš. Nechala by jim ji, kdyby nebylo té okolnosti, že se při tom dva náramně baví a druzí dva otravují.

»Koukněte, už je po bouřce,« řekla honem, aby té možnosti předešla. Skutečně, déšť přestal bubnovat do oken a venku se ještě chvílemi zablýsklo, ale už jen velmi vzdáleně a hlas hromu tlumeně dozníval. »Ale beztak bych teď nešla sama ven. Heleďte, kasteláni, máte pro nás pelíšky tady v baráčku, nebo musíme někam přes dvůr? Já se totiž bojím. V každým pořádným hradě straší, a tady jistě taky. Že, Johanko?«

Oslovená se zamyslela. Byla to drobnější hnědovláska, z jejíhož křehkého, oduševnělého zjevu, rozevlátého úboru a sametové mašle ve vlasech bylo možno soudit, že je lyrická duše a čítá básničky. Trochu sebou trhla. »Bílá paní ani jiný druh strašidel se na hradě nevyskytuje, protože o tom bych jako licencovaná průvodkyně byla informovaná. Ale něco divnýho tu je. Jako by se někdy zahustil vzduch, až mě to skoro dusí, zvlášť když Jirka někudy běhá a já tu jsem sama ... něco šramotí v koutech, ale myši to nejsou. Holky přiběhnou s brekem, že mají strach, ale nevědí z čeho. Pes se najednou zakouká do zdi, má zježený hřbet a může se zjevit, jak štěká, jako by tam něco viděl. A tuhle se převrhla sama od sebe vázička a nikdo u toho nebyl. Já vám nevím. Ono to vždycky nemusí chodit po chodbách v bílé košili s takovým tím trychtýřem na hlavě. Něco...«

»Ale no tak,« vmísil se Jiří. »Nech toho, Johano.« Neměl tyhle řeči rád. Samotnému mu někdy bylo, jako když... Ale rázně potlačil taková zdání. Jeho svět byl jasně uspořádán a strašidla, duchové, bludičky, bezhlaví rytíři a jiná podobná havěť do něj nepatřila. Ne že by chtěl všechno vysvětlovat po materialisticku, příroda má své jevy, které nekončí na poslední stránce učebnice fyziky, ale po ní následuje Bůh a jeho účelné, třebaže ne vždy srozumitelné zákony. »Je to pohanství, vidět v každým koutě duchy. Jsi farářka, i když rozkulačená, koukej na to myslet.«

»Kdož ví,« rozjímala Sabina. »Třeba na tom pohanství něco bylo. Zdeňku, pověz o tom, jak...«

Rozhlédl se nerozhodně. »Mám...?« Byla jistá příhoda, zapadlá na dně paměti, o níž mluvil jen neochotně a nikdy z vlastního popudu, protože si připadal jako blázen. Ale popřít ji nemohl.

»Máš,« zazněl ženský dvojhlas. Jiřího napadlo, že se důstojně zvedne a půjde pryč, ale hned si uvědomil, že by to vypadalo jako ústup před pohanskými bludy, i nasadil si drobný úsměv nad věcí stojícího skeptika a už nepromluvil.

»Nachomejtnul jsem se jednou do takové party ... mluvilo se o všem možném a taky o těchhle věcech. Jedna holka se zmínila, že byla u toho, když se na nějaké seanci vyvolávali duchové ... to se ví, všichni to hned chtěli vyzkoušet. Nic z toho nebylo ... nebo skoro nic. Namaloval se papír s abecedou, vzala se sklenička, každý na ni položil prst, a když už to začínalo být otravné, najednou se sklenička pohnula a začala jezdit od písmene k písmenu. Nedávalo to ale žádný smysl. Taky se všichni chechtali a jeden nebo dva byli nalití, takže jsme toho nechali. Ale aspoň vím, jak se to dělá. To je všechno.«

Ale všechno to nebylo, protože od té doby vysedávali ti čtyři nad kroužící skleničkou, kdykoli jim okolnosti dovolily se sejít. Smysl to dávalo, a jaký. Nedalo se popřít, že sdělení ze zásvětí jsou jasná a překvapivá. Také Jiří odložil svůj skeptický úsměv, protože kdyby v tom byl nějaký švindl, musel by být podvodník on; a o tom by snad něco věděl. Ukázalo se totiž, že ta jistá energie nebo co, nechávající skleničku kroužit po čtvrtce kladívkového papíru, vychází převážně z něho a ochabne okamžitě, odtáhne-li od ní prsty. Hned když to poprvé podle Zdeňkova návodu zkusili, rozjezdila se sklenička v zběsilých kruzích a oznámila přítomnost bytosti, nazývající se Leopold. Bytost uvedla, že bývala lovčím na Volfštejně někdy koncem osmnáctého století, vyjadřovala se pozoruhodně archaicky, používala starobylého pravopisu a měla mnoho uštěpačných poznámek na adresu moderního světa. Bylo zábavné s ní debatovat o politice, již odvozovala zásadně ze svého času; slova jako demokracie nebo parlament nesnášela, jelikož jí splývaly s gilotinami a královraždou. Taktéž se Zdeněk, vysloviv jméno své oblíbené džezové kapely, dočkal odpovědi: »Když si chceš poslechnout něco moderního, dej si zahrát Malou noční hudbu od Mozarta!« Pouze vydávat předpovědi budoucnosti Leopold odmítal s poznámkou, že není cikánka, ale šlechtic. Zato věděl dokonale, jaké tajné myšlenky v sobě který z členů kroužku chová; a otázán, pomýšlí-li kdo z nich na útěk za kopečky, odpověděl útržkovitě, ale jasně.

»Tři. Čtvrtý nechce.«

Jiří pohlédl zkoumavě na choť Johanku, tak i ty, zrádče, ale neřekl nic. Jelikož to nebyla úplně zřetelná výpověď a dál se o té věci nemluvilo, pustil ji časem z hlavy. Teprve když seděl na kameni u rybníka Fišpolce, v ruce dopis s německou známkou, zjistil, že se duch Leopold nemýlil. Ale k tomu ještě měl dozrát čas.

*

Té noci zíral kastelán Prokeš do tmy a nemohl usnout, roj nepokojných myšlenek se nedal vypudit z hlavy. S duchařskými hovory se srovnal kupodivu rychle, vlastně už na ně nemyslel; ale neměla padnout zmínka o tom ... samotný název symbolu jako by v něm něco obracel zlým navrch. Sabina to asi vycítila a uťala Zdeňkovi řeč, ale už bylo to slovo venku a s ním vzpomínka. Jestli už někdy viděl ... jistěže. A víc než viděl. Do konce svých dnů v sobě bude nosit obraz živého ztělesnění Zla. I kdyby se s ním už nikdy ... nikdy? Tušil, že přijde den, kdy se mu zase zjeví ten, jehož jméno se nemá vyslovovat. Snad by se na něj měl vyptat toho ... toho Leopolda, ale věděl, že to nedokáže. Kdoví, co by se od něho dozvěděl.

Tím hůř, že Zlý vůbec není ten, koho si lidé pod tím pojmem představují, nebo spíš představovali, dokud se na takové věci věřilo: legrační figurka s rohy a chlupatým ocasem, co chrastí řetězy a pouští hrůzu na hříšníky. Ne. Ďábel je krásné zjevení. Anděl. Budí důvěru a touhu svěřit se do jeho ochrany. Připoutává si lidské duše svým půvabem, aby mu pomáhaly konat zlo. Ne že by to byl jeho úkol, nebo že konání zla k něčemu potřebuje. Ale nemůže a neumí jinak, ze své vlastní podstaty, z čistého potěšení ze zla. Ďábelství je nevinné; v tom tkví sama esence jeho hrůzy. Otřásl se, potlačovaná podoba dostala tvář.

(1949)

Darek Baryášků byl v Brandýse známá postava. Byli lidé, že se ho stranili; později se říkalo, že už odmalička to byl podlec, který utrápil svého tátu k smrti a z mámy si udělal otroka. Většinou se ale každému líbil, zvlášť postarším tetkám, které vybíhaly před práh a potěšeně se usmívaly, když šel kolem. »Hezkej mládenec,« říkaly. »Andílek. A slušnej, ne jako ty haranti, co jednoho viděj a ani nepozdravěj.« Pěkně pozdravit je u sousedského lidu českého odjakživa znamením nejvyšší kvality, takovej způsobnej člověk, přece by neudělal něco špatnýho.

Pohledný chlapec Darek věru byl, dobře urostlý, kaštanově kučeravý a s příjemným úsměvem jako přilepeným k zjasnělé mladistvé tváři. Jediný kaz andělské úhlednosti vlídné tetky rády přehlédly: byl to hluboko rozštěpený ušní lalůček, jako by se mu někdo pokoušel utrhnout ucho a málem se mu to povedlo. Obecnou náklonnost nesdílející brandýská menšina věděla, jak k té deformaci došlo, ale nemluvila o tom, jelikož nastával čas, kdy bylo vůbec vhodné o mnohém raději nemluvit. Když hezký chlapec Darek pro bídný prospěch vyletěl z místního gymnázia a ani pokus o studium na obchodní akademii k ničemu nevedl, byl svěřen do učení k panu Hybšovi, majiteli obchodu zbožím střižním a galanterním. Osvědčil se jako svižný a ochotný příručí, jenže se zase stala chyba. Neuplynul dlouhý čas a pan Hybš pozoroval, že mu jaksi nesouhlasí pokladna; i hledal původce té anomálie, až ho našel. Praví se, že pan Hybš, načapav svého okouzlujícího fámula s prsty v šupleti s penězi, nejprve ho zfackoval, načež ho popadl za ucho a za pokřiku - »teď se mnou, zloději zlodějská, pomažeš na policii!« - ho vlekl z krámu ven. Patrně ve svém hněvu užil nepřiměřené síly, jelikož se mu pod prsty objevila krev a delikventovo ucho jako by divně plandalo. Nevlídná menšina komentovala Darkův změněný zjev výrokem lidové moudrosti, že koho čert potřebuje, toho si poznamená.

Rozezlený pan Hybš svého zlotřilého pomocníka na policii nedovlekl a i jinak se mu od toho dne všechno hatilo. Odkázán na zákaznictvo vesměs pohlaví ženského zjistil vzápětí pokles obratu, inu hrubián, který pro maličkost zmrzačí hezkého a hodného hocha, a vůbec kdoví jak to s tím šupletem bylo. Ani tím však páně Hybšova smůla neskončila. Po nějakém čase, během nějž nastaly jisté politické změny, se dostavila do jeho obchodu komise s policejním doprovodem a zjistila velké množství zatajených látek i jiného zboží. A zatímco se týž poklesek jiných živnostníků města Brandýsa dal zarovnat přímluvou na příslušných místech v kombinaci s odpovídající finanční úlitbou, na pana Hybše dolehly jeho následky silou ničivého tajfunu. Byl odvezen prý že k soudnímu výslechu, ale o žádném soudu nebylo nic povědomo, jen jeho stopa se kdesi ztratila a už se neobjevila. Jeho rodinu postihl méně drastický osud, ale vypovězení z domu a z města se nevyhnula; proslechlo se, že ji vyvezli kamsi k Chebu, kde se ze staré Hybšové časem stala opilá špindíra a Hybšovic kluci vymetali polepšovny a posléze kriminály jeden za druhým. Tehdy poprvé se vyskytla domněnka, že kdo se třeba i mimoděk otře o andílka Darka Baryáška, jako by zaklepal na bránu pekelnou.

Měl-li na pádu rodiny Hybšů řečený andílek jinou než metafyzickou zásluhu, nedalo se přesněji určit. Vykládalo se ovšem přes plůtky zahrádek a ve frontách na mléko ledacos. Dal se prý ke komunistům a snad i k policajtům, kteří zaměnivše ten starobylý název za zkratku SNB, rychle ztráceli pověst ochránců občanovy bezpečnosti a stávali se nositeli strachu, před nimiž bylo vhodno přejít na druhý chodník. Tvrdilo se také, že policajti ani komunisti o Darka zprvu nijak zvlášť nestáli, ale že za nimi tak dlouho dolejzal, až ho vzali; inu, co mu zbývalo, když měl všude takovou smůlu, usuzovali jedni. Je to lotr a přitahuje ho lotrovina, hodnotili ten jev druzí, jako už vůbec Darkova obliba polevovala, měníc se v obezřetný odstup. Jen brandejským holkám se i nadále líbil, nebylo však známo, že by o některou projevil byť i vlažný zájem. I o tom se postupně začalo ledacos povídat.

Zvěsti a drby se rázem změnily v jistotu toho dne, kdy komando, složené zčásti z esenbáků a zčásti z různé holoty, co si teď říkala dělnické milice, vtrhlo co Prokešovic tiskárny. Temné postavy se míhaly domem, odnášely zařízení, co nemohly odnést, ničily a rozbíjely. Mladý Baryášek byl také u toho, pořád se příjemně usmívaje, což svedlo paní Prokešovou, aby se před ním vrhla v slzách na kolena s prosbami o přímluvu a zastání. Velice laskavě a soucitně jí všechno přislíbil, ale komando řádilo dál a ještě zběsileji. Malý Jirka, tím časem jedenáctiletý, hleděl na tu scénu ponížení a bylo mu trapně. Spíš vnitřním zrakem vnímal, než viděl tu vlídně usměvavou tvář a zdálo se mu, že se z ní odlupují tenké vrstvy jedna za druhou, až zůstalo samotné jádro, ohyzdné a záštiplné jako ... nedovedl si domyslet jako co. Jen v neděli nato se sám a nikým nenabádán dostavil do českobratrského sboru, kam jinak docházel nijak zvlášť hojně ani ochotně, a poprosil o rozmluvu s knězem. Poslouchal ho chvíli, než pochopil, že má před sebou dobráckého, ale stejně vyděšeného a bezmocného pána jako všichni ostatní, od nějž se proti silám zla nemůže nadít rady ani pomoci. Zatvrdil se tou chvílí a dospěl o řadu let. Ne. Zla nemá smysl se doprošovat, ani ustrašeně hledat koutečky, kam nedosáhne. Tehdy si vytvořil postoj, skromný a vytrvalý, jenž ho celoživotně provázel. Jen přijď, zlý duchu. Nebojím se tě, protože mohu padnout, ne ale přijmout tvé otroctví.

Téhož dne paní Baryášková marně volala svého manžela k večeři. Když dlouho nepřicházel, jata jistým podezřením prohledala dům a nezmýlila se. Našla ho na půdě oběšeného.

Jejího sličného syna jako by se ta událost zvlášť netýkala. Nemluvně a s tváří téměř otrávenou přečkal pohřební obřady, maje hlavu i smysly plné jiného citu: vybavoval si scény ze svého zásahu v Prokešovic tiskárně a nemohl si popřít, že se mu ten chlapec, přihlíževší jim zachmuřeně a nedětsky moudře, tak velice líbil, že v něm budil až něžné city. Nebo si vlastně nic popírat nemusel a nepotřeboval. Už nějakou dobu znal svou orientaci a uspokojovala ho. Přijde ten čas a on vyhoví své náklonnosti, tím si byl jist. Zapřemítal krátce, nemohl-li by toho cíle dosáhnout nějakým druhem nátlaku, k němuž mu dávalo moc jeho postavení v strážním sboru Strany, ale odložil tu představu. Bylo mu známo, že úchylek nemilující Strana se i k řečené orientaci staví velmi záporně, a mohlo by se stát, že by nedosáhl svého, nýbrž vyletěl ze strážního sboru rychleji, než do něj vstoupil.

Jako v každém malém městě, ani v Brandýse se člověk občas nevyhne setkání, o něž nestojí; tu zkušenost musel udělat i chlapec Jirka. Bylo mu to notně protivné. Zdálo se, že krasavec a tou dobou už prohlášený a obávaný fízl Darek nevynechá příležitost se k němu důvěrně přitočit, zkoušeje ho hladit po hlavičce. Později, když pel Jirkova dětství odvanul, ho zastavoval a jevil tendenci s ním zapřádat hovory, tvrdě vemlouvavě, že by si mohli spolu někde sednout. Mračně a vytrvale ty návrhy odmítal, přesto byla Prokešovic rodina ráda, když fízl a kdovíkdo k tomu Baryášek z města Brandýsa zmizel. Říkalo se, že prý do Prahy na ústředí politické policie StB.

Přesto se i nadále dělo cosi, čemu Jiří nerozuměl. Něco začínal tušit, ale tušení bylo zahaleno čímsi neskutečným, nepocházejícím z lidského světa. Někdy míval zdání, že cítí v týle čísi pohled; když se obrátil, nespatřil buď nic, nebo jakousi postavu, která jako by se chtěla přiblížit, ale hned zase zmizela, snad že se rozplynula v nadpřirozenu. Časem se však letmá zdání přitvrdila a Jiří se neubránil úzkosti. Zlý stín se neunaví odmítáním, ani neslábne. Anděl temnot nezná omezení času. Neubývá jím ani jeho zlomoci, ani příchylnosti, rovné zmaru.

6. Šachista

(1938 - 1968)

Pan Šajnoch Václav starší byl dobrodruh, kterému se nedařilo, neboť se narodil na nepravém místě a do nepravé doby. Snad měl vojácké dobrodružství v krvi po některém předkovi téhož jména, žoldnéři regimentu Schönaichova v třicetiletých vojnách, ale nikdy se mu nedostalo příležitosti účastnit se vřavy válečné, ač se o to snažil. Nebylo mu ani dvacet, když vytáhl do války poprvé: to když matka vlast zaúpěla pod mnichovským diktátem. Nespokojil se s tím, že běžel s tisíci jiných na Pražský hrad vylít si z plic hněv k politikovi, který diktát přijal a podepsal, ale vycítiv správně, že se střetnutí velmocí blíží, rozhodl se chopit zbraně třeba sám, když ten posera Beneš sklopil před Hitlerem uši. Rozhodli se tak i četní jiní mladí muži a jejich cesta vedla přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii do Francie, kde se kýžené zbraně tou dobou už rozdávaly, neboť mír v Mnichově dojednaný se ukázal jako bláhový. Ale na rozdíl od těch úspěšnějších, jimž se podařilo do Francie probít a vstoupit do cizinecké legie, Vaška Šajnochů chytili maďarští četníci, naflákali mu hubu a poslali ho šupem zpátky přes Dunaj na Slovensko. Ve vlasti ho už sice nikdo po hubě neflákal, zato ho na týden zavřeli a byl propuštěn s důtklivým doporučením, aby neblbnul a zůstával zticha, neboť časy jsou všelijaké a mohlo by to s ním dopadnout hůř.

Uznal tu nezbytnost a účastnil se vřavy válečné už jen duchem, když s peřinou přes hlavu lovil v rádiu zprávy zakázaného londýnského rozhlasu. Založil v tom čase dokonce rodinu a narodil se mu syn téhož jména, když ho žoldnéřské geny začaly svědit podruhé. Tentokrát tomu bylo jinak: měl bratrance Ladislava, který za protektorátu napůl ze strachu o židovskou manželku, napůl z vlastního úsudku vstoupil do Ligy proti bolševismu a dovedl přesvědčivě vykládat o tom, co jsou bolševici zač, jak to chodí v Rusku, jak se nemáme nač těšit, a co je možno si myslet o státnickém úsudku prezidenta Beneše, když přenesl své sídlo z Londýna do Moskvy, Stalinovi rovnou do pazourů. Pan Šajnoch nebyl stižen obvyklou českou chorobou, hledající naději a pomoc právě tam, odkud nikdy nemůže přijít; i souhlasil s Ladislavem v mnohém, ač nerad. Třebaže byl výsledek války už víc než jasný, připojil se k těm, kdož hodlali založit Svatováclavskou legii a po boku wehrmachtu táhnout zbrojně proti bolševikovi, ne aby ho porazili, ale aby ho aspoň pomohli zdržet, takže by Prahu obsadili Američané a hlavou státu se stal některý z exilových politiků, kteří netáhli s Benešem do Moskvy, například generál Prchala. Jenže Svatováclavská legie se ještě nestačila sešikovat, a oč si koledoval, bylo tady: válka skončila, místo úpěnlivě očekávaných Američanů přišli Rusové, místo generála Prchaly Beneš, a bystřejší pozorovatelé mohli sledovat, jak se zvolna, ale neodvratně naplňují chmurná proroctví bratrance Ládi i Ligy proti bolševismu. Bratranec se ze všeho vyvlékl, neboť ho jednoho jitra našli bez života v posteli s krabičkou od nějakých prášků vedle sebe. Bojechtivý pan Šajnoch však vletěl do maléru rovnou po hubě, byv vyhlášen kolaborantem, mnohokrát na různých místech seřezán osobami tím úkolem pověřenými i nepověřenými a kategoricky odsouzen zejména těmi, jež před šesti lety ani nenapadlo se probít do Francie a chopit se tam zbraně za vlast, nýbrž vcelku pokojně pracovali pro vítězství říše v různých zbrojovkách, pobírajíce potravinové přídavky a užívajíce výhod Heydrichovy akce.

Jsou svědkové toho, že se v panu Šajnochovi probudily bojovné geny ještě potřetí, to když Prahou zachvíval vzruch událostí roku osmašedesátého a po její dlažbě rachotily pásy sovětské obrněné vozby. Tehdy se dostavil s červenomodrobílým praporem pod sochu svého svatého jmenovce a vysokým hlasem se jal volat do shromážděného zástupu, že nepostačí psát srandičky po zdech, nýbrž je nutno chopit se zbraní. Avšak zástup se na tu výzvu zbraní chápat nepočal, nýbrž zazněly výkřiky: »Provokatér! Chytněte ho!« Tu musel pan Šajnoch zahodit prapor a spasit se útěkem, aby nebyl znovu seřezán, neboť pražský lid byl poslušen svého dubčekovského vedení, nabádajícího ke klidu a rozvaze. Důmyslně zorganizovaný vlastenecký rozhlas vysílal jednak výzvy k odporu proti sovětským okupantům, jednak důtklivá nabádání, aby se lidé nedali strhnout provokatéry, jelikož by to vedlo ke krveprolití; rovněž bylo prosloveno mnoho úvah o tom, že hrubá moc nemůže zvítězit nad silou ducha. Z toho se dala vyvodit prognóza, že to jak se silou ducha, tak s vlastí českou zase jednou dopadne bledě a že se pan Šajnoch se svými žoldnéřskými geny už potřetí ocitl na nepravém místě. Naskýtá se otázka, zda se mezi Šumavou a Beskydem vůbec nějaké pravé místo vyskytuje.

Zprávu o tom, zda pan Šajnoch starší měl možnost vyhovět svým bojovným pudům ještě počtvrté, již historie nepřináší. Tím také vypadává z tohoto příběhu, jenž se bude nadále už zabývat výhradně jeho potomkem, Václavem Šajnochem mladším. Bylo mu souzeno, aby se zapojil do dění v zemích českých výrazněji než jeho otec, byť ne způsobem tak mušketýrským.

(Srpen 1968)

Vašek byl o něco víc než dobrý šachista; byl přesvědčen, že celý svět a jeho děje se příliš neliší od šachové hry, jejíž tahy může inteligentní a prozíravý mistr odhadnout dopředu a zařídit se podle nich. Byl-li jeho odhad správný, vydají se dějiny cestou, již jim předem určil, a přinesou mu prospěch. Pakli se vydaly nepředvídanými stezičkami k výsledku, z nějž mu vyplynul neprospěch či dokonce ztráta, znamená to, že jeho předpoklad byl mylný. V tom případě nemá smysl dávat vinu chaotickému vývoji, nýbrž je třeba hru chladně zanalyzovat, určit své chyby, poučit se z nich a příště zahájit lépe. Neboť co jiného jsou jak šachy, tak politické i jiné dění: nic víc než chaos, sice o nekonečném množství variací, avšak ovladatelný.

Jeho hlavním povahovým rysem byla sebejistota. Věděl o ní a pěstoval si ji, aniž mu přišlo na mysl, že je vlastně rozpolcená osobnost. Kus šajnochovské odhodlanosti v sobě zajisté měl; ale vštípily se mu do paměti i příklady toho, jak zle se vyplácí přímočará zásadovost a co si jí vykoledoval táta i zesnulý strýc Ladislav. Z této směsi vyplynulo, že se nelekal střetu s kýmkoli včetně zástupců komunistické moci, pakli ovšem chladným propočtem dospěl k závěru, že v něm převažuje vyhlídka na úspěch. Nedospěl-li, do střetů se nepouštěl, neboť byl člověk sice dosti nebojácný, ne však fanfarón jako jeho táta. Viděl ho brát přes rameno prapor onoho srpnového dne a kráčet odhodlaně na Václavské náměstí, ale nešel tam s ním, nýbrž provedl propočet, v němž na jednu stranu rovnice postavil tankové sbory Varšavského paktu a na druhou sílu ducha. Závěr, jenž mu vyšel, byl jednoznačný. I odfrkl si skepticky a řekl si pod vousy, že je to všechno na draka. K vlasteneckému povykování se nepřidal, aniž psal po zdech vtipné veršovánky, nýbrž rozestavěl figurky na pomyslné šachovnici osudu, snaže se odhadnout tahy, jimiž se může vydat budoucnost. Cosi mu vycházelo a on neztrácel čas, ale chopil se činu v rámci daných možností.

Jelikož byla letmá zmínka o vousech, je možno se u toho tématu pozastavit pro upomínku mladším, až snad jednou budou hledět na fotografie svých zarostlých dědů. Mnozí mužové čeští si tím časem založili na bujný porost tváře, přísahajíce, že se neoholí dřív, než budou Rusáci zase v prdeli; Vašek, věren svému skeptickému početnictví, se k hnutí připojil toliko krátce zastřiženým kartáčkem pod nosem. Nutno zdůraznit, že mnohé daleko mohutnější protestní vousy se vytčeného cíle nedočkaly, kdežto Vaškův skromný kartáček ano.

(1968 - 1970)

Čas pádil dál a události o překot s ním. Přišlo výročí osmadvacátého října a davy, tentokrát již tolik neslavící své reformní vedení, se znovu vyvalily do ulic. Pořádkové síly ještě zachovávaly zbytky demokratické tolerance, ale už se také ozvalo několikeré plesknutí pendreku, předznamenávající příští vývoj. Atmosféra dál zhoustla, když se krátce po sobě upálili dva studenti, dojemně a marně se pokoušející zvrátit nezvratitelné, až se posléze otřásala vítězným finále, když se v závěru hokejového mistrovství světa střetly československé barvy s opovrženým sovětským okupantem a podvakráte ho slavně porazily. Jako už vždy v této zemi, předcházel vítězný jásot bezprostředně katastrofě. Je to úkaz tak pravidelný, až se zdá, že jakmile se nad vlastmi českými rozlehne nadšený hlas triumfu, jest záhodno se poohlédnout po dostatečné metráži černého flóru.

Tuto fázi vývoje už Vašek sledoval jen z velké dálky. Hleděl neztratit kontakt s událostmi ve vlasti, takže se, třebaže dost útržkovitě, dozvídal o tom, jak se po závěrečném hvizdu osudového utkání seběhl pražský lid v tisícových masách na Václavské náměstí, kterak skandoval posměšná protisovětská hesla, tropil si šašky z trenéra Tarasova a vytloukal dlažebními kostkami úřadovnu Aeroflotu. Hned následujícího dne se mu dostalo zvěstí dodatečných, jež s trnutním očekával: barbarských rejdů kontrarevoluce se zhrozily jak lidské tváře v československém vedení, tak i sovětský spojenec, a nedlouho poté přišla zpráva závěrečná: přespříliš lidské tváře byly nahrazeny jinými, osvědčenějšími, slavený miláček lidu Dubček přechodně poslán na vyslanecký vejminek do Turecka a místo něj postaven do čela pomýleného národa muž ohebnějšího charakteru, hotový dohodnout se s bratrskou mocností o ráznějším zakročení proti piklům kontrarevoluce. Jelikož se z jiných pramenů dozvěděl i o tom, že jásající Václavák byl samý fízl a dlažební kostky k vytloukání Aeroflotu navezeny den předem, domyslel se, co se asi v Praze přihodilo: konečně se bratrské mocnosti zdařilo dosáhnout pomocí hokejek toho, v čem se jen polovičatě a směšně osvědčily tanky. Provedl analýzu nastalé situace a usoudil, že je definitivně všechno v hajzlu. Ale jak již řečeno, nemohl do dění zasáhnout, protože jej byl vzdálen, a patrně by býval nezasáhl, i kdyby vzdálen nebyl. Měl tu užitečnou vlastnost, že dovedl bez velkého žalu upustit od nadějí, které zklamaly, a postoupit k náhradnímu tahu.

Poznámce o vzdálenosti jest rozuměti tak, že v době, kdy se tyto věci dály, dlel Vašek v Kanadě. Ještě před nedlouhým časem znělo jméno té končiny holou nemožností, avšak vlídné reformní ovzduší učinilo i jiné nemožnosti, když ne snadno, tedy aspoň po nějakém tom běhání dostupnými. Mimoto asi nebylo tou dobou ve světě země populárnější než Československo a nabídky studijních pobytů, stáží a stipendií z různých univerzit jen tak proudily, takže kdo se dovedl trochu otáčet, mohl si přijít na své. Usoudiv předvídavě, že to požehnání nemůže trvat dlouho, dal se Vašek do intenzivního shánění, a než nadešla zima, měl v ruce doporučení k studijnímu pobytu v městě Edmontonu. Za zmínku stojí, že ačkoliv byl připraven zapravit za to privilegium přiměřenou úlitbu a na příslušné místo se vydal vybaven na omak dosti slibnou obálkou, nebyla od něj vyžadována. »Tady to máte, pane Šajnochu,« děl odpovědný činitel, podávaje mu vyplněné a razítky opatřené lejstro, »a ať se vám v té Kanadě líbí.« Taková ještě vládla v Čechách vlastenecká soudržnost a bratrská solidarita, jaká se později už nikdy neměla vyskytnout.

Akci by bylo možno označit za plný úspěch, kdyby se o trochu žluči nepostarala dívka Madla, s níž měl Vašek tak říkaje vážnou známost. Vyslechla zprávu o povolení studijního pobytu s kamennou tváří, vyčkala několik vteřin a proslovila hořce temným hlasem:

»Takže ty chceš zdrhnout. Nekecej, že ne.« Vskutku, stávalo se zřídka, že by se ještě koncem roku zmařených nadějí lidé z takových cest vraceli. »A já můžu zůstat tady, žejo. Jedeš tam sám, nebo...«

S nějakou ženskou, doplnil si Vašek načatou větu. Musel si sám pro sebe připustit, že ta úvaha nepostrádá logiku, a to oboustranně. Co se jeho týkalo, pletkám s ženskými zvlášť neholdoval ani doma a tím méně se chystal vrhat do víru nějakých orgií v Kanadě, měl jiné, věcnější zájmy. To už spíš ... pravda, rok může být dost i pro vytrvalou milenku, nedivil by se nikterak, kdyby... Ve věci zdrhání se už Madla tak úplně do černého nestrefila, prozatím je do svých existenčních plánů nezařadil, ale když s tím sama začala...

»Jak myslíš. Přemýšlejme i o tom. Nemusíme hned udělat všechno, co je možné, ale za úvahu to stojí. Zdrhnout, říkáš ... dejme tomu. Ale to přece můžeme oba, nemusíš na mě tak koukat. Zařídím ti od někoho pozvání a přijedeš do té Kanady měsíc nebo dva po mně. Počítám, že potrvá ještě aspoň půl roku, než komunisti zavřou hranici.«

»Proč půl roku?« otázala se zaraženě.

»Aby stačili utéct všichni, kterých se potřebujou zbavit, ty chytrá. Ale to není naše věc. Až budeme v Kanadě spolu, uvidíme, co dál. Třeba se vrátíme, třeba ne, to necháme napotom. Nebojím se, že bychom se tam neuplatnili. Já můžu ukončit školu v Edmontonu nebo někde jinde, a ty se taky nějak uživíš.«

Závěrem té věty opustil Václav Šajnoch cestu své obvykle úspěšně chladné úvahy, což si uvědomil okamžitě, přesto však pozdě. Mohl vědět, že na řeči o nějakém uživení bude dívka Madla háklivá. Jemu je hej, sdělila mu s trpkým pozdechem; jeho studijním oborem byly vědy hospodářské, a třebaže od nejednoho znalce vyslechl soud, že to nejblbější, s čím se dá přijít na Západ, jsou bolševická práva a bolševická ekonomie, věřil si, že by dokázal úspěšně přesedlat z bolševické ekonomie na kapitalistickou, kdyby to přišlo tak daleko. Dívka Madla na tom byla hůř, neboť byla výtvarná umělkyně. Ani jiné obory lidské činnosti nebyly zcela prosty závislosti na užitečných známostech, ale v uměnách stály známosti vysoko na prvním místě před- pokladů. Sám Rembrandt by si dneska nevydělal na kůrku chleba, kdyby neměl přístup do kruhů, z nichž vycházejí zakázky na výzdobu veřejných objektů; pryč totiž jsou časy, kdy se mistrům štětce starali o odbyt bohatí kupci a uměnímilovní soukeníci. Nyní o jejich úspěchu i příjmech rozhoduje magistrátní úředník, umění zpravidla nikterak neholdující, zato ale držící klíč k nikoli bezvýznamné části obecního rozpočtu. Madle se teprve zcela nedávno podařilo proniknout do přízně jistých vlivných osob natolik, že mohla uspořádat skromnou výstavu v jednom povltavském městečku. Nedoplatila na ni, nýbrž jí dokonce vyplynul zisk, prozatím nijak závratný, ale i tak skoro zázrak. To bylo příznivé znamení, z nějž mohla soudit na kladný vývoj, nepošlape-li si své štěstí nějakou nepředložeností. V té Kanadě ... nějak bych se uživila, to jistě, ty zmetku. Takhle ještě prodávat zmrzlinu, protože si nedovedla představit, jak a kde by hledala konce provázků, vedoucích k prospěšným uměleckým známostem. Krom toho jí vrtalo čím dál usilovněji hlavou, jestli v tom nebude nějaká děvka. Činila nějakou chvíli skryté i neskryté narážky v tom smyslu, až se z toho rozlítostnila a rozezlila.

»A tak si běž do tý svý Kanady, ty mrzáku! Mrzák seš a mrzák zůstaneš! Že já pitomá...« Odkvapila za vzlykotu a spěšného klapání podpatků, doufajíc napůl, že se Vašek rozběhne za ní. Nerozběhl.

Postál chvíli a zádumčivě pozoroval její vzdalující se postavičku, až mu zmizela v sběhu lidstva u refýže tramvaje. Bylo mu jí líto, tím spíš, že celý ten rozruch byl dokonale zbytečný. Udělal chybu? Asi ano, zase chtěl všechno dopodrobna zdůvodnit a logicky vysvětlit, i když už mohl vědět, že Madla na logické úvahy není. Ale její vina, měla na chvíli přestat mlít klapačkou a poslouchat. Býval by uklidnil její podezření a řekl jí, že zaprvé nosí v hlavě jiné věci než děvky, zadruhé pak že veškeré úvahy o zdrhání jsou pouze teoretické a on se jimi zabývá jen proto, že věren své zásadě nechce nechat žádnou alternativu šachové hry nepovšimnutou. Kdyby ho nechala domluvit, naznačil by jí, že už dohlédl jejího druhého, ne-li třetího tahu a jeho políčko se nenazývá Kanada, nýbrž Čechy. Neboť ani on že nehodlá prodávat ekonomickou zmrzlinu, nýbrž povýšit k metám, o nichž byl přesvědčen, že k nim vzhledem k svým schopnostem dokáže vystoupit. Věděl a chápal, jak obtížně by se k nim stoupalo v zemi, v níž by nemohl vyjít z dokonalé analýzy poměrů. Bylo vlastně až zarážející, jak znamenitě se k sobě hodili. Jenže ona se dala do breku a utekla.

Otočil se také a šel, porcelán byl rozbit, a on, jak již řečeno, dovedl bez velkého žalu upustit od nadějí, které selhaly, a postoupit k dalšímu tahu.

*

V Kanadě se Václav naučil obstojně anglicky a utvrdil se v opovržení k socialistickému systému, jímž pohrdal už předtím, ale nevěděl vždy přesně proč. Nyní si osvojil ekonomické zásady, příliš složité a neurčité, než aby se z nich dala sestavit hesla k prvnímu máji, nicméně se jimi řídila celá ta složitá mašinerie hospodářských a finančních vztahů, o nichž ani nejučenější teoretik stoprocentně neví, jak vlastně fungují. Zjevné bylo jen to, že na rozdíl od zásad vědeckých a určitých, vousatými praotci marxismu stoprocentně vybádaných, fungují skutečně. Vyptával se na příčiny toho jevu, neobdržel však jasnou odpověď. »To už tak je,« poučil ho jeden ze starších kolegů. »Někdy všechno klape a nikdo neví proč. Jindy zase všichni všechno vědí a neklape nic. To je holt ten rozdíl mezi praxí a teorií.« Poděkoval za poučení a odcházel hluboce nespokojen. Tohle přece nemůže být konečné vysvětlení záhady funkčnosti. Někde musí být nějaká vše obsahující a vše vysvětlující formule zákonitosti kapitalistického hospodářství. Nezdálo se mu vyloučené, že to bude on, kdo ji jednou najde. Podobal se v tom alchymistovi, věřícímu v možnost nalezení konečné formule kamene mudrců, nepochopiv, že jsou jevy v přírodě i v lidském konání, tkvící svými vzdálenějšími konci ve sférách, k jejichž poznání člověku nenarostla tykadla.

Na dívku Madlu už dál nemyslel, i když jí hned druhý den v nejasném hnutí ducha poslal pohlednici. Ještě méně pomýšlel na alternativu, při jejímž rozboru se tenkrát rozbrečela a utekla. Byl velmi hrdý na své nové poznatky, ale ty tady na Západě konec konců sdílí každý, takže se jimi neudělá díra do světa. Tam doma ... mohla by se za jistých okolností udělat, a jaká. Třetí tah se mu jevil už zase o něco zřetelněji. Tu a tam zaslechl ve městě, ba i ve škole někoho mluvit česky; tu se obvykle odvrátil a hleděl se vyhnout setkání. Netoužil být zavlékán do emigrantských rozhovorů, kromě toho by mohl narazit na nějakého fízla. Nevěděl přesně proč, ale emigranti se mu protivili. Snad že byli v Kanadě a v tomto systému až příliš, až jaksi provokativně doma, a on byl zvyklý, že to vždy byl on, kdo vykládal a ostatní mu naslouchali. Jednou k takové debatě došlo a on se dal podle svého zvyku do vysvětlování, ale staro-

usedlíci mu zdvořile, leč srozumitelně sdělili, že by ho vděčně vyslechli, kdyby jim pověděl, jak to teď chodí v Čechách; o životě na Západě že toho ale vědí sami dost a dalšího poučování nejsou žádostiví. Nedalo se s nimi prostě mluvit; pokaždé se vraceli někam k Masarykovi a vykládali něco o vyšších hodnotách, jako je slušnost, důvěra, solidnost, spolehlivost, zodpovědnost a takové věci. Nevěřil v ně. Měl už svou představu konečné, nejvyšší formule, a v ní nebyly obsaženy, tam náležela tvrdá nezbytnost, nesmlouvavá soutěž a prvenství toho, kdo dřív přijde a lépe se vyzná. V takových a podobných pocitech mu uplynul rok.

Vystoupiv v Ruzyni z letadla zjistil hned, že se vrátil do země velmi odlišné od té, z níž ne tak příliš dávno odcházel. Najednou se setkával s chladnými a podezíravými pohledy, lidé do něj vráželi a nerudně se osopovali, tomu už odvykl. Hned první den ho na přechodu pro chodce málem přejelo divoce troubící auto, tak tak že uskočil, i tomu odvykl. Vůbec, zdálo se mu, odvykl mnoha věcem a znovu si na ně zvykat bude nejen obtížně, ale hlavně nerad. Jeho sklon shlížet na lidské hemžení kolem sebe jako na pohyby podřadné materie, jejímž úkolem je čekat, až ji někdo zorganizuje a pošle správným směrem, opět o značný kus narostl.

Demokracie, napadlo ho. Byl v Čechách čas, že se málem o ničem jiném nemluvilo. V Kanadě nebyl ten termín tak často předmětem diskusí, zato byl přijímán s bezvýhradnou samozřejmostí. Demokracie tam byla čímsi takovým jako slunce v poledne a tma v noci; dokonce ani univerzitní mládež, chytající se teď kdečeho levicového a marxistického, ji nezpochybňovala. Nyní, snad změnou ovzduší, začal pozorněji rozebírat význam toho slova a zjistil, že mu už nezní tak přesvědčivě. Vláda lidu, prý. Nesmysl. Ani v Kanadě nevládne lid, jelikož lid jest ve své většině pitomý. Pustit lid k vládě by byla sebevražda a každý politik to samozřejmě ví, jenže si to nechává pro sebe. Ale na opačném pólu stojí samovláda, ať již ideologická, jak k ní nevědomě a nezřídka i vědomě směřuje pokrokové studentstvo, nebo jen taková obyčejná, v kabátě pučistického plukovníka, jakých je plná Afrika. Ani ta nefunguje. Pravda musí být někde uprostřed, usnesl se. Demokracie, ale odtud potud. Někdo rozumný jí musí udávat směr a krok. Zastavil se u toho nálezu a uvědomil si s podivem, že ho to téma začíná zajímat. Z bankrotu léta lidských tváří mu jako mnoha jiným vyplynulo pohrdání politikou, ale teď zjišťoval, že si je vlastně jen předstírá, snad aby si zachoval nějaké zdání z těch pošetilých časů. Nechá toho, nebude si svůj zájem sám před sebou zastírat. Nějaká politika musí být a někdo v ní musí mít hlavní slovo; a v kterémsi závitu jeho mozku se rodilo vědomí, že tím někým by za jistých okolností a v určité míře mohl být on. V rachitickém komunistickém systému ovšem ne, to by bylo mrhání energií; spíš kdyby jednou... Na rozdíl od jiných, zklamaných v naději rychlé změny, totiž nepokládal řečený systém za navěky daný a nezměnitelný. Ale odsunul ty myšlenky stranou, čas jim zatím nebyl nakloněn. Zatím? Kdoví.

V porovnání s tím bylo vedlejší zjištění, že někdejší vlasteneckou soudržnost a bratrskou solidaritu odvál čas jako dým, nahradiv ji tvrdým a velmi málo bratrským bojem o prosté udržení židle, kdežpak nějaké stoupání k metám úspěchu. Bojovná semknutost srpnových dnů již nebyla aktuální a zbytky protestních plakátů odnášel vítr a déšť. Bylo mu řečeno, že nastal čas zvaný normalizace, a vzal to na vědomí stejně jako nutnost uskakování na přechodech.

V tom čase se nezavíralo tolik co kdysi, ale o to víc se vyhazovalo. V závodech a úřadech zasedaly posudkové komise a zkoumaly postoj zaměstnanců k dějinnému aktu, jenž se již nenazýval sovětskou okupací, nýbrž obdržel titul internacionální pomoci za účelem záchrany zásad a vymožeností socialismu. Jako na vysokých školách roku osmačtyřicátého, i nyní se našli tací, kteří komisi vmetli v tvář, co si myslí o internacionálních pomocích, načež práskli dveřmi a vydali se vstříc kariérám myčů oken a topičů v kotelnách. Jiní, jichž byla valná většina, uznali svou pomýlenost a obdrželi rozhřešení; jako za časů Galileových bylo žádáno pokoření, ne niterný souhlas. A jako vždy v této zemi, začali se vyčleňovat z dosud jednomyslného stádce ti, kteří nacházeli na nových poměrech lepší stránky. »Aspoň je konečně klid,« říkali úlevně. »Ať je ten Husák jakej je, aspoň tady udělal pořádek.« Slovo aspoň slavilo velkou konjunkturu, což trvalo do té doby, než bylo shledáno zbytečným, neboť již nebylo více nutno jím krýt užitečnou přizpůsobivost. Sovětská okupace představovala i nadále bolavé téma, ale i na ně už hledači dobrých stránek nacházeli odpověď. »Co je mi do toho?« říkali. »Rusáci jsou v Milovicích a žerou psy. Žádnej se tam na ně nemusí chodit koukat.«

Netřeba zdůrazňovat, že i Václav Šajnoch byl předvolán. Obrnil se neproniknutelnou maskou, na jejímž rubu bylo pohrdání, ale o něm nemusel nikdo vědět. Ať se ptají. Byl rozhodnut jim odpovídat tak, jak si přejí slyšet, jelikož mu žádný komunista nestojí za to, aby před ním hrál Jana Husa. Mimoto není takový vůl, aby teď kvůli nějakým kecům šel k lopatě. K provedení druhého tahu potřeboval rychle dostudovat, měl co dohánět, pro ty tátovy kousky ho přijali na fakultu se zpožděním.

»A vida, soudruh Šajnoch,« zahovořil skoro přátelsky předseda komise, jistý doktor Roth. Bylo o něm známo, že se už odjakživa hrnul do všech funkcí a komisí, kde mohl předvést svou neúchylnou věrnost linii strany, ať byla jaká byla. Náležíval k posledním obhájcům Antonína Novotného, ještě proti manifestu 2000 slov hřímal z tvrdě pravověrných pozic, ale když nakonec přece jen pochopil ideje socialismu s lidskou tváří, nebyl k udržení. Teď ... inu, zase se obrodil. Že mu to žerou, podivil se Vašek. Myšlenky se mu začaly rozbíhat, ale hned je zkrotil a přinutil k ostražité nehybnosti. »Tak vy jste se vrátil z té Kanady,« slyšel hovořit předsedu Rotha. »Abychom si hned všechno vyříkali ... proč jste se vracel? Někteří vaši kolegové totiž...«

»Pobyt v Kanadě mě utvrdil v přesvědčení o převaze socialistického systému nad kapitalismem, a to i na poli ekonomie,« odpověděl Vašek jako kniha.

»To jistě, to jistě. Ale asi jste už zjistil, že tady nastaly ... řekněme, určité změny. Lidem se začínají otvírat oči. Jaký je teď váš názor na zásah vojsk Varšavského paktu?«

Chlad a opovržení stouply Vaškovi až po hrdlo. »Bratrské vlády splnily svou internacionální povinnost. Bylo to bolestné, ale nezbytné.« Potlačil v sobě všechno, co v něm bylo, a povedlo se mu zachovat výraz sochy. Výslech se stejným způsobem vlekl ještě dál, až pomenší muž s vyčnívajícími řezáky, jejž Vašek z fakulty neznal a ne-

omylně v něm odhadl tajného, pravil:

»To by stačilo. Můžete jít.«

Trvalo hodnou chvíli, než se dveře znovu otevřely a byl vpuštěn další adept pohovoru, protože Vaškovo vystoupení vyvedlo komisi z míry.

»Je to hajzl,« vyslovil své mínění tajný.

Doktoru Rothovi proběhlo myslí všelicos. I o něm se říkalo, že je hajzl, takže v něm estébákův soud vzbudil spíš solidární pocity. »Jeho postoje byly principiální,« odporoval. »Nevidím možnost udělit jiné hodnocení než kladné.«

»Nojo, ale když on byl v tý Kanadě,« dala se slyšet soudružka z kádrového oddělení. »Načich. Kdo jednou přijde na Západ, každej načichne, soudruzi. Takovejm se nedá věřit, tak je to. Dřívějc se nikdo na Západ nepouštěl a nebyly starosti.« Soudružka z kádrového reprezentovala typ, jaký došel oslavy v mnoha dílech starší i novější české literatury pod názvem Prostá žena z lidu. Nezasvěcenci by se mohlo zdát podivné, že tohoto obdivného titulu užívají právě literáti, kdežto prostý lid sám má spíš sklon mluvit o rebekách a semetrikách, bábách od škopku, jakož o krávách starých nedodojených.

Nikdo jí neodporoval. Rozhostilo se mlčení, každý se zabýval svými myšlenkami.

Je to hajzl, hajzl všech hajzlů, rozjímal muž od Státní bezpečnosti. Nedá se mu věřit ani slovo. Jenže ti, kterým se dá věřit každé slovo, jsou obvykle kreténi. S haj-

zlem, přemítal, se dá spolupracovat, když je oboustranný zájem. Budu se muset tomuhle Šajnochovi podívat do materiálů, rozhodl se s rostoucím pocitem, že možná učinil objev.

Míří vejš, odhadoval doktor Roth. Budu si na něj muset dávat pozor, protože kdo míří vejš, rád podtrhne židličku tomu, kdo je nad ním. Ale hned se mu zase vrátil pocit solidarity. Šikovný člověk, tenhle Šajnoch, může to někam přivést. Budu si ho muset víc všímat. Jenže má v materiálech pěknou kaňku, jeho táta se dal k Němcům nebo něco takového. To konečně nemusí být úplně na překážku, i s kaňkou se dá mířit vejš, však on sám ... ale ovšem musí být člověk opatrný a nevypadnout z role. To, jak se zdá, ten Šajnoch ovládá. Mám ho maličko připodrazit, aby mu to s tím vejš nešlo tak honem? Nebo ho spíš podpořit? Zavázat si ho? Člověk potřebuje tu a tam spojence. Ale dá se? To je otázka. No, uvidíme. V každém případě si někdo s kaňkou v materiálech nemůže moc vyskakovat, a když, dá se mu to omazat o hubičku. Uzrálo v něm rozhodnutí, jistě, podpoří ho. Spíš než někoho bez kaňky, nějakého kádrového fešáka první třídy s dělnickým rodokmenem až do pátého pokolení. Takovým se na kůži nedostaneš.

Jakpak ono to bylo s tím vzorem s panáčkama, nemohla se rozpomenout soudružka z kádrového. Čtyřikrát hladce, sejmout, třikrát obrace, nahodit ... nebo je to čtyřikrát obrace, třikrát hladce a pak teprv sejmout ... kdepak, už si nevzpomenu. Budu se muset té Málkové zeptat, jak ono to je, takovej pěknej vzorek, upletla bych tátovi k Vánocům svetr... Jenže Málkovic si odjeli do Jugoslávie, i s babičkou a se psem, rozpomněla se, a ona pak ještě měla tu drzost, že mi poslala pohled z Rakouska. To je tak, když lidi furt někam jezděj, místo aby... Ideologická diverze je to, ne že ne. Rostlo v ní rozhořčení nad nedobytností vzoru s panáčkama i nad zkázou ideové principiálnosti. Jen počkejte. Jen ať mi sem zase vleze nějakej takovej reakcionář, však já mu ukážu.

»Další!« Doktor Roth se probral ze zadumání a otevřel dveře. Vnikl jimi mladý docent, jehož bradu zdobil roční vous, takže každému bylo hned zjevno, co je zač. Tušil obtíže, ale nenapadlo ho, že si to odskáče za tu jistou Málkovou, co zrádně zmizela v kapitalistické cizině a vzala s sebou tajemství vzoru s panáčkama.

Od toho dne doktor Roth na Vaškův ostentativně prkenný pozdrav odpovídal málem rozjařeně, opisuje kloboukem okázalý oblouk. Vaška to mírně znepokojilo. Co tak najednou? Že by ho uchvátil svým výkonem před kádrovou komisí, v to se nedalo věřit. Takže od něj asi něco bude chtít, ale zatím si nedokázal představit co. Rozhodl se počkat, až s tím Roth začne sám, a nezklamal se.

Vycházel zrovna z menzy, když se k němu přidal. »Soudruhu,« začal. »Jaké máte plány po promoci?«

A jejej, zostražitěl Vašek. Jak komunisti někomu začnou říkat soudruhu, je to předzvěst průseru, v tom už měl svou zkušenost. Původně bratrské oslovení sociálně cítícího dělnictva stačilo během sta let projít podivuhodnou metamorfózou a transformovat se v odstupem čišící formalitu, nevěstící nic dobrého. »Zatím přesně nevím,« odtušil pozorně. »Budu se muset poohlídnout.«

»Jen se poohlížejte. Ale ... snad nechcete skončit někde u okresní správy meliorací a vymejšlet jim tam numera do plánu. Měl bych pro vás ... ano, přiznám se, rád bych vás měl tady na fakultě. Vědecká práce, chápete. Máte zkušenosti ... ano, velmi pozoruhodné zkušenosti.«

Vašek poznal narážku na svůj kanadský pobyt a prozatím nevěděl, má-li jí rozumět jako výrazu uznání nebo jako výstražnému upozornění. Rozhodl se nerozplynout se hned v souhlasu, nebude přece tomu kašparovi vykládat o svých šachových tazích. Jinak ho rozhovor začal zajímat, vědecká práce sice za těch okolností znamenala otravné přemílání marxistických žvástů, ale mohl by to být nástup prozatím k druhému tahu. Ještě jde o to, čím za to bude muset zaplatit, protože nezištná přízeň se nedala očekávat ani od menších křiváků, než je doktor Roth. Asi bude chtít, abych mu psal práce, odhadoval, a on je pak bude publikovat pod svým jménem a brát za ně honoráře. Tak to ostatně dělá víc puncovaných perel vědy.

»Děkuji,« pronesl ještě stále dost koženě. »Je ... nějaká podmínka?«

»Ale pane Šajnoch. Přece víte, že je, divím se, že vás musím na tu myšlenku přivádět. Takhle, jak jste, stačíte na tu meliorační správu. Jinak ... být vámi, usiloval bych o přijetí za kandidáta strany.« Znovu opsal oblouk kloboukem a odšoupal se trochu legračně, špičky bot skoro o sto osmdesát stupňů od sebe. Mít ještě k tomu bouřku a hůlku, vypadáš jako Chaplin, pomyslel si Václav.

Zapudil však posměšné myšlenky, protože Rothův návrh si zasloužil uvážení. Ohledně členství v komunistické straně byl toho času český národ rozpolcen. Jedni z partaje vystupovali řkouce, že nebudou dělat stafáž u takových kurváren. Jiní do ní naopak vstupovali, odůvodňujíce ten krok slovy, že právě nyní je nutné, aby ve straně převládli slušní lidé. Bylo pozoruhodné, k čemu také lze užít pojmu slušnosti. Vašek zůstával v té věci navenek neutrální, že ale vždy bylo a zřejmě znovu je užitečné za účelem postupu k vyšším metám vlézt do partaje, mu bylo známo. Jelikož byl realista, nebylo mu to ani zvlášť proti mysli. Zmínil se svého času o té možnosti dívce Madle a ona mu sdělila, že by mu v takovém případě musela plivnout mezi oči, což zase nechtěl. Nyní však dívka Madla zmizela v kolotání dějin, takže mohl na to téma uvažovat znovu a stále víc se přikláněl k myšlence, že do té partaje vleze. Své opovržení marxistickými žvásty si ponechal, ale bože, každá doba má své modly, tancuje kolem svých blbostí a praštěností, on tu není od toho, aby s nimi zápasil. Postava ctného rytíře, rozjíždějícího se s dřevcem proti větrným mlýnům, mu byla odjakživa nad jiné směšná.

Ukázalo se však, že vstup do komunistické strany bude nesnadnější, než se zdálo. Bylo dost možné, že ho k čemusi potřeboval doktor Roth, ale to ještě neznamenalo, že ho potřebují i komunisté. Nechtěl si na fakultě dělat zbytečnou reklamu, takže zbaviv se opět veškerých citů a pocitů a nasadiv výraz sochy, šel požádat o přihlášku do sekretariátu v místě svého bydliště, jež se toho času nacházelo na Smíchově. Zastihl tam rudolícího strejce, jemuž se mezi nedopnutými knoflíčky kostkované košile dral k světlu srstnatý pupek, a přednesl mu svou žádost. Nezdálo se, že by se chystal omdlít nadšením.

»Študent,« odfrkl si skoro s odporem. »Ekonom. My jsme dělnická partaj, soudruhu. Tak to bylo a tak to zvostane. Nemáme nic tadydlenc proti pracující inteligenci, žejo, ale on nám sem teďkonc poslední dobou skoro jinej nepřijde. Tu přihlášku tady klidně nech, podíváme se na to, ale povídám ti rovnou: přiveď s sebou jednoho dělníka a pak spolu budeme mluvit. Jináč...«

Vašek se vzdálil s pocitem marnosti, protože chytat po ulicích dělníky a vábit je do strany, to byla pošetilost, jíž by se nedopustil ani nikdo naivnější než zrovna on. Šel tedy znechuceně a proklínaje dělnickou třídu zpátky na fakultu, vyjevit přece jen tu nesnáz doktoru Rothovi. K něčemu ho potřebuje, dědek, tak ať se stará.

»Nojo,« udělal učenec, drbaje se v zátylku. »Že jste mi něco ... to byla chyba, chtít se přihlásit v místě bydliště, tam je to samá domovnice a samej tramvaják, nás tam nemají rádi. A tady u nás ... znáte přece Bubáčkovou. Nedá se vyloučit, že jí ten ze Smíchova už zavolal. Počkejte chvilku tady, já něco zkusím, ale nevím, jestli...« Bubáčková byla ona žena, jejíž duše prahla po vzoru s panáčkama, což sice Václav nevěděl, ale uznal, že s ní může být potíž. Beztak byl blízek názoru, že všechny prosté ženy z lidu, domovnice, tramvajáky, strejce s vyvalenými pupky a vůbec veškerou dělnickou třídu by bylo nejlepší ze strany i odjinud vyházet, aby se ke slovu dostali rozumní lidé. Prosklenými dveřmi chytal útržky rozhovoru.

»Hele, Rudlo ... je tady ... ale ty víš kterej, byl jsi ... jo, ten. Ale já vím, že to je ... co? Dobře, tak už neřvu ... víš co, já ti ho tam pošlu ... jo, jo, nic neslibuješ ... ne, Bubáčková nic neví ... čest!«

I obrnil se Václav Šajnoch posledním zbytkem stoické trpělivosti a odebral se na místo, kam ho poslal doktor Roth. Víceméně už tušil, které to je. Potěšen tím nebyl, ale tím méně pobouřen; když chce člověk něčeho dosáhnout, musí umět ledacos překousnout. Předsevzal si, že tedy překousne, začínal v tom už mít cvik. Ve stroze zařízené místnosti seděl za psacím stolem muž s veverčími zuby, jejž už viděl při prověrce a který se mu nyní oděl jménem, zatím jen křestním: Rudolf. Seznámen s předmětem Vaškovy návštěvy beze slova šel, otevřel dveře plechové skříně, vyňal z ní složku s jakýmisi lejstry, pokyvuje hlavou se v nich přebíral, až konečně od nich vzhlédl a pronesl:

»Žádnou přihlášku nepodávej, soudruhu. Strana s tebou má jiný plány.« A nedal se pohnout k bližšímu vysvětlení, nýbrž ho skoro vyhodil s tím, že musí někam utíkat. Václav tedy šel a přemýšlel. Že ho nechtějí do partaje ... to se dalo pochopit, tátovy skopičiny už mu leckde zavřely dveře. Ale byla řeč o nějakých plánech. Jaké plány s ním mohou mít? Že by ten chlap jen tak kecal, aby se ho zbavil? To těžko; mají tam na něj v almaře celou složku, což je znamením toho, že se o něj zajímají. Jenže v jakém smyslu? Zájem na takových místech může znamenat dvojí: buď ho chtějí potopit - ale k tomu by už snad došlo - nebo se rozhodli mít ho za nějakým účelem v záloze. Ale za jakým? A kdo? Partaj? Estébáci? Nebo ... někdo jiný? Zvažoval ty možnosti i jejich různé varianty, ale u každé nacházel nějaký háček. Ne. Všechno mu napovídalo, že tentokrát půjde ještě o něco víc, ale ani při největším hlavy lámání nedokázal vytušit o co. Šachistická intuice jako by vyprchala.

Tu mu pronikla k mozku nejasná myšlenka. Kamarádským pitkám se vyhýbal, a když nemohl, hleděl, aby se neopil, nebo v nejhorším ne tak, aby nad sebou ztratil kontrolu. Že se do takového stavu přiváděli jiní, dýchali mu za krk lihové výpary a nesouvisle blábolili, nemiloval rovněž, ale snášel to. Někdy však pronikla ožraleckým žvaněním perla vhodná k uvážení.

»Pamatuj si, vole,« sděloval mu při takové příležitosti jistý ... konečně je jedno kdo. »Partaj je pro blbce. Ty největší krysy už dneska do partaje ani nelezou, protože si to dovedou zafírovat jinak. V partaji nemusíš bejt, ale musíš v ní znát ty správný lidi a mít jim co nabídnout. V tom je ten kumšt. Když to neumíš, je ti celá partaj na hovno, protože ti akorát nandaj úkolů a práce a nic ti z toho nekouká.«

Pomalu a bedlivě si tu moudrost rozebíral. Že největší krysy ... to je věc terminologie. Ostatně tomu nikdy nebylo jinak a ani být nemůže, kdo chce skutečně něčeho dosáhnout, nezbývá mu než být aspoň v některém ohledu krysa. Novinka je jen, že ti, jimž se jinak také dá říkat průbojní a podnikaví, už nepotřebují tak bezpodmínečně partaj, aby se prosadili. Dovedou si to zařídit ... jak? S kým? Jen spletí osobních, vzájemně výhodných styků, závazků a protislužeb? To není nic nového, to tu bylo vždycky. Nebo přece jen někde nenápadně existuje jisté středisko moci a to už se pomalu od partaje odděluje? Strana má s tebou jiný plány, sdělil mu ten, co mu říkají Rudolf. Je možné, že ani ne strana, jako... Pozorně si spřádal vlákna jednotlivých souvislostí a měl dojem, že něčemu začíná rozumět.

(pokračování příště)

Luděk Frýbort: Mlýny boží a ďáblovy, ANNONCE, k. s., Praha 2006, ISBN 80-900125-9-0, stran 488, doporučená cena 349 Kč

Zpátky