Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Březen 2007


Musíme být zlodějský Tajmyr?

Luděk Frýbort

Právě se dozvídám ze zahraničního tisku, jakou slávou se opět obestřela země česká. Jistý Robby Clemens, sportovec z města Lipska, se rozhodl v 289 dnech oběhnout zeměkouli kolem dokola, svou akci zkomercializovat a výtěžek věnovat fondu pro děti stižené rakovinou. Daleko ale nedoběhl: hned v českém Kladně mu kdosi z doprovodného vozidla ukradl celé vysoce specializované vybavení. Nu, poradil bych mu, jak by je zase mohl dostat zpátky: obejít zastavárny - co já vím, je jich v Praze 1800, takže v Kladně jich snad nebude víc než stovka - a v jedné z nich je za nevysoký obnos odkoupit. A kdyby je v žádné nenašel, dát se do prohledávání popelnic, kde tak obvykle končívají těžko zpeněžitelné lupy. Jenže okradený sportovec popelnice neprohledával, nýbrž navzdory prudkému dešti a bez vybavení hned vyběhl na další cestu, aby to v těch 289 dnech stihl. Potud zpráva.

Další vývoj si dovedu domyslet sám: Robby Clemens proklel zemi českou do nejhlubších pekel a zapřisáhl se, že co živ bude, nohou do té zlodějské končiny nevstoupí; rovněž si předsevzal šířit její slávu po všech rovnoběžkách a polednících, kudy povede jeho cesta, a ještě dlouho potom. Pozor, lidé! Nelezte do Čech, okradou vás tam! Neboť taková bývá zpravidla reakce cizinců, udělají-li někde špatnou zkušenost. Štve mě to nesmírně, protože kus zlé pověsti budu muset nést i já sám, jsa navzdory své státní příslušnosti přece jenom Čech. Bývala to na Západě dobrá značka, ale díky zlodějské verbeži už není.

Vím ovšem, co mi tak většinou odpovědí lidé ve staré vlasti, když se jim svěřím se svou rozladěností: »Nono, krade se přece všude.« »To krade,« doznávám v takových případech naštvaně. »Mrzne taky všude. Jenže v Káhiře jednou za sto let, kdežto na poloostrově Tajmyr tři sta dní do roka.« Nechápou to pokaždé. Asi už si zvykli, že v punktu poctivosti je země česká, kdysi slavná a vážená, mnohem blíž zlodějsky mrazivému Tajmyru než vlahé Káhiře, a cítí se dotčeni, když jim to někdo připomene. Příliš jinak tomu není ani v politických výšinách, ledaže se tam kradláctví nezamlouvá, ale odůvodňuje: když před časem pražská policie prosila, aby se svrchu zmíněným 1800 zastavárnám určila aspoň nějaká zavírací doba, takže by zloději nemohli celonočně zpeněžovat svůj lup, ohradil se proti tomu sám prezident Klaus. Zatětí tipce překupnickým hnízdům by bylo omezením svobody podnikání! Vida, takovou máme svobodu v království českém. Jen do toho, molodci-zlodějíci.

Je na světě víc zemských rájů na pohled. Lidé by do nich rádi jezdili a jejich půvabem se těšili, ale nejezdí a netěší se, protože se v nich krade, loupí, přepadá, unáší, výkupné vymáhá. Obyvatelé se pak diví, kde zůstávají příjmy z turistického ruchu a co ti blázniví cizinci proti jejich krásné zemi k čertu mají. Čechy zatím tak daleko nejsou, ale nakročeno mají. Bylo by dobře ten neblahý trend zvrátit. Toho se nedosáhne poukazy na hříchy jiných ani na svobodu lupičského podnikání, ale uznáním stavu věcí a snahou o nápravu. Důsledným postihem bezohledných padouchů, ne názorem, že Tajmyr je sice zlodějský, ale je to náš Tajmyr. Jsme totiž uprostřed jakéhosi světa. Jakési Evropy a její Unie. Dějí se v ní divné věci. Unijní politici, to se ví, jsou samý optimismus, ale v občanstvu valem ubývá blahovolného souhlasu s přístupem nových členů a rozmáhá se mínění, že se stala chyba. Že se staré země změnily k horšímu; že ztratily mnoho ze své někdejší čistoty, pořádku a bezpečnosti, a ztratí ještě víc, půjde-li to tak dál. Že končiny, v nichž se člověk nesmí objevit, aby mu hned něco neukradli, nepatří do klubu gentlemanů, jímž spojená Evropa až donedávna byla. Zamítavé votum Francouzů a Holanďanů k evropské ústavě nebylo výrazem euro-skepse, jak si libují někteří mudrlanti, nýbrž přání, aby postkomunistické móresy zůstaly pokud možno zavřené v hranicích svého původu a nerozlézaly se dál. Být obyvatelem zemí českých, měl bych z těch signálů trochu strach. Strach, že se Evropa znovu rozdělí a moje země zůstane trčet na východ od linie civilizované přijatelnosti, ve společnosti Albánie a Kazachstánu. Třeba si někdo nedovede nic krásnějšího představit, ale mně by trnulo hrůzou.

Možná by bylo dobře, kdyby se některý český činitel vydal za Robbym Clemensem, než doběhne moc daleko, a odprosil ho. Podívejte se, tady je náhrada za ty ukradené věci, a tady je náš příspěveček na ty nemocné děti. Abyste si tam u vás nemysleli, že proti zlodějně nic neděláme, nebo se nám v ní dokonce zalebedilo. Ale ať se koukám jak se koukám, nikoho s náhradou nebo aspoň s omluvou běžet nevidím. Asi už je to každému jedno, inu, zvykáme si. Jinde se taky krade, chválabohu.

(Pan Clemens byl v Česku okraden ještě jednou – poz. red. CS-magazínu.)



Zpátky