Březen 2007

Na ústup krysař píská

Luděk Frýbort

Je bláznivý ten západní svět, povím vám, na nejlepší cestě pohřbít sám sebe s hymnami nebeské ušlechtilosti na rtech. Jiné civilizace ne; ty dobře vědí, kde leží jejich zájem, a dovedou jej bez velkého upejpání hájit. A cítí-li se dost silné, nevybíravě zaútočit. To my ... prohlásí-li se někdo otevřeně za našeho nepřítele a vysloví jednoznačnou vůli nás zničit, usmíváme se na něj líbezně, konejšíme ho, nabízíme ústupky a kompromisy, zveme ho k jednání za kulatým stolem, třebaže se v dějinách ještě nestalo, aby se za ním něco kulatého vyjednalo. Náš prohlášený nepřítel někdy projeví ochotu za ním sedět, jindy neprojeví, projeví-li, sedí za ním tak dlouho, dokud se dostatečně nepřipravil. Pak udeří.

Udeří-li, nepostavíme se k obraně, neřku-li k protiútoku, nýbrž zkroušeně zkoumáme, čím jsme tomu dobrákovi ublížili, že se na nás tak zlobí. Jakého jsme se to dopustili zločinu či arogance, že se teď cítí uražen a ponížen; neboť nemůže být sporu, že počátek všeho zla leží na naší straně, ne na jeho. Listujeme učebnicemi dějepisu, abychom v nich našli důkazy naší mrzkosti, například námi zaviněnou chudobu třetího světa (bez naší podlosti by totiž byl nevýslovně bohatý), která jej podnítila ke vzpouře, dále pak nespravedlnost, vykořisťování, kolonialismus, imperialismus, intervencionismus a houf jiných zavrženíhodných -ismů. Bušíme se do kajícnické hrudi a ještě sami horlivě vypočítáváme, čeho všeho jsme se dopustili, kdyby náš protivník náhodou na něco zapomněl.

Postaví-li se někdo přesto k obraně nebo, ó hrůzo, odpoví protiútokem, zle se mu vede. Jsme bez výjimek a omluv pro mír; na tom se od časů Brežněvových a Picassovy holubičky mnoho nezměnilo. Naše touha po míru vylučuje jakoukoli ozbrojenou akci, neboť boj plodí boj a ať je k němu důvod nebo ne, jen roztáčí spirálu násilí. Vyrazí-li do útoku náš protivník s výzvami ke zničení křižáků a sionistů na rtech, neroztáčí pochopitelně nic. Výjimkou mohou být první dny či hodiny po teroristickém útoku, kdy je západní společnost nervově rozrušená a náchylná k neetickým řešením. Ozbrojený zákrok však musí trvat jen krátce a nesmí při něm nikdo přijít o život, ani z vlastní, ani z protivníkovy strany. Protáhne-li se ozbrojený střet na měsíce a snad na roky, jsou při něm dokonce i padlí, nadávek, výsměchu, kategorických odsudků a výzev k odstoupení se jeho iniciátor nedopočítá; bude prohlášen za válkychtivého šílence, jemuž se zalíbilo v samoúčelném prolévání krve, a vystaven nejhlubšímu pohrdání. Že se v něm zalíbilo protivníkovi, to je ovšem jiná, to nejsme oprávněni soudit. Rovněž tvrdých výslechů, trýznění, věznění a jiných nelidskostí se můžeme dopustit jen my; proslechne-li se něco z druhé strany o podřezávání hrdel a sekání hlav, je to zaznamenáno, ale neváží to nic. Intelektuální vůdci západní veřejnosti a po nich demokratická média se postarala o vytvoření podbízivě flagelantské atmosféry, v níž ať se stane co stane, bičován je vždy jen vlastní hřbet. Doba se změnila, vítězem není už ten, kdo se prosadí na poli válečném, nýbrž kdo se prosadí ve sdělovacích prostředcích. Neboli ten, kdo mučí a vraždí jako když tiskne, žádnou kritiku ani ušlechtilé výzvy si nepřipustiv. Snad ještě nikdy nepoznaly dějiny světa civilizaci, která by si zadělávala na vlastní zánik tak důsledně jako naše, s takovým pocitem morálního zadostiučinění. A až voje džihádu nastoupí k zteči Paříže - nebudou to mít z notoricky známých předměstí daleko - nebo severokorejská jaderná bomba exploduje nad Berlínem, ještě v poslední minutě vyjde do ulic protiamerická demonstrace.

A mohl bych v té jízlivosti pokračovat dál, neboť jako za války tak zvané studené, ani v dnešních střetech nezná sebezničující pitomost Západu hranic ani konců. Leda by se za nás chopil zbraně někdo jiný, ne tak holubičkovitě ušlechtilý. Kdo by to mohl být ... zrovna před několika týdny zadul japonský premiér Šinziró Abe dosti slyšitelně do válečných trub. V důsledku ohrožení severokorejskými raketami a celkové nevypočitatelnosti pchjong-jangského režimu je nutné změnit poválečnou japonskou ústavu, vyhlásil. Až dosud zavazovala zemi k bezpodmínečnému pacifismu; obranu, kdyby nějaké bylo zapotřebí, měl převzít americký ochránce, Japonci směli udržovat jen lehce vyzbrojené pořádkové síly s naprostým zákazem nasazení v zahraničí. To se teď má změnit. Japonsko se nebude nadále krčit pod ochranným deštníkem svého zámořského patrona, ale chce se Americe stát v záležitostech obrany rovnocenným a sebevědomým partnerem. I v jiném ohledu vyzval premiér Abo své krajany k většímu sebevědomí: nemají už být věčnými kajícníky za viny světové války, nepotřebují se stydět za svůj patriotismus, jako by se dopouštěli čehosi fašistoidního. A až se napřesrok půjde pan premiér Abe poklonit památce padlých do chrámu Yasakuni, ať se čínští komunisté samým rozhořčením třeba pominou. Zrovna oni mají největší právo poukazovat na válečné zločiny, oni, jejichž účet se rdí desítimiliony vražd, ovšemže mírových.

To se ví, takový obrat od pacifistické poddajnosti k sebevědomé brannosti nemohl nevyvolat na Západě obavy a kritiku. Ještě k tomu prý mají Japonci znovu pěstovat své tradiční hodnoty ... jaké? Nebude to nakonec nějaká samurajská kázeň, čest, věrnost, statečnost, obětavost a jiné takové haraburdí, které jsme my v Evropě už s posměchem vyhodili na smetiště dějin? Dokonce chce pan Abe dát z ústavy vypustit článek 9, stanovící, že Japonsko už nikdy nesmí vést válku... Dnes japonské jednotky působí v Iráku a jinde spíš jako údržbáři a rozdíleči pomoci; co když zase vezmou do ruky samurajský meč a dají se do boje? Co když třeba odpovědí na harašení jadernými zbraněmi úderem, až božskému vůdci Kim Čong-ilovi ulítne paruka? Co když vzmáhající se vojenské síle Číny vyroste v probuzeném Japonsku rovnocenný konkurent? Už teď je japonský branný rozpočet druhý nejvyšší na světě hned po USA, v přepočtu bezmála 900 miliard kaček českých. Kde jsi, holubičko mírová? Nezamrzá ti zobáček? Oni totiž ti Japonci, když na druhém konci světa berou do ruky meč, i pro nás jej berou. Nezapípáš k nějaké demonstraci?

A abychom pořád jen nespínali ruce nad samuraji, je zde například i tuhleto Somálsko. Po nějakém mordování se tam dostala k veslu jakási Unie islámských soudů ... no řekněte, není to vnitřní somálská záležitost, do níž nemá nikdo co zasahovat? Islámští sudí vzápětí oznámili, že hodlají svou moc rozšířit do sousední Etiopie, oni jsou totiž ti Etiopci psi nevěřící, křesťanští, takže co s nimi. A co byste neřekli, on si etiopský prezident s nimi nesedl za kulatý stůl, nevyjednával a nedebatoval, třebaže mu to bylo z mnoha stran doporučováno, ale poslal do Somálska své jednotky a ty islámským sudím promptně vyprášily kožich. Však jsem o tom četl v německých novinách mnoho nevlídných komentářů. Válka! Spirála násilí! Fuj, fuj. Ke všemu se do toho mazce vložili Američané, bombardovali tábor Al Kajdy a potloukli přitom nějaké civilisty - do teroristů se totiž ti nekňubové nikdy nestrefí - a to už vůbec byl oheň na střeše. Kritizovat Etiopii si západní novinář moc netroufne, přece jen je to třetí svět. Ale když Amerika... Haha! Jen do ní! Ostatně nebude to bombardování beztak nic platné, zvěstují znalci, jelikož se nyní ze Somálska stane druhý Irák.

No, třeba i stane. Nedá se to vyloučit. Je možné, že se v těžko kontrolovatelných koutech buše zapeleší teroristické tlupy a budou pořádat výpady a sebevražedné atentáty podle všech pravidel džihádu. Co by také dělaly, když nic jiného neumí. A když jim někdo přijde vyprášit kožich, odnese to zase pár nevinných civilistů. Jenže k čemu to má být signál? K stažení ocásku a k ponechání Somálska napospas vražedným fanatikům? Tadyhle exploduje trhavinami naložené auto, tamhle na tržišti pobije sebevražedný atentátník desítky lidí - je zvláštní, že v takových případech nikdo nemluví o roztáčení spirály násilí. Rovněž nevinné civilisty mají na svědomí vždy jen Američané, židé a takoví psi. Takže co: vyklidit pole? Běda, nezvítězili jsme ve třech dnech, a tedy jsme prohráli, nezbývá než odvolat jednotky, ať se raduje Al Kajda a džihád se cítí povzbuzen k nástupu do další etapy? Opravdu?

Dle těch, kteří na Západě vytvářejí téměř povinné veřejné mínění, asi ano. Všeho nechat, odevšud se hned stáhnout, vzdát se, nechat nepřítele, ať postoupí o krok. A ještě o jeden. A ještě. Až... Až bude po Západu, pochopitelně. Až zahyne ten náš prohnilý svět, co jej mají tak silně v nelásce Islámské soudy, Taliban, Al Kajda, Hamás a takové spolky, hlavně však tytéž figury, jež ne tak dávno pro sovětský mír demonstrovaly, napětí uvolňovaly, zlostí ukřičet se mohly. To proto, že pobloudilý Západ pořád ne a ne vykročit k jejich zářným zítřkům. A když se napětí uvolnilo, nebylo to v jejich smyslu. To Západu nedarovali, jejich ideologická posedlost se proměnila v zášť. Nebudou nám dnes ovšem zpříma říkat, že tleskají Hisballáhu nebo iráckým atentátníkům. Oni jsou jen pro mír a proti spirále násilí. Až doklopýtáme po té spirále pozpátku k vlastnímu zániku, nepřestaneme-li tyhle krysaře jako stádo slepých ovcí následovat. Zatím následujeme, aspoň z podstatné části.

Naštěstí jsou tu ještě takoví, kteří rozpoznají, z které strany věje vánek míru a odkud se derou útočníci. Ještě je tu Izrael, osaměle a udatně bránící sebe a tím i nás, poblázněné Zápaďany. Ještě je tu japonský samuraj, který se začíná rozpomínat, kde nechal ležet svůj meč. Ještě je tu chudobný, ale statečný Habešan, který dokázal vzdorovat Mussolinimu a poradil si i s Islámskými soudy. Ti všichni se bijí za nás a my je za to přísně, přepřísně kritizujeme. Pomalu by byl čas těch hloupostí nechat. Ti, jimž splaskly ideologické sny, na krysařské píšťaly hrát nepřestanou, ale my bychom měli mít tolik rozumu a neběžet za nimi. Jejich věc není naše věc; a naši věc bychom měli umět hájit, alespoň jako ti Habešané. Protože čest, věrnost, statečnost, obětavost, to není haraburdí k vyhození na smetiště, jak Západu dokázal napískat levičácký krysař, ale hodnoty, s nimiž stojí a padá nejen japonský samuraj, nýbrž i naše civilizace. Někomu třeba taková představa hoví, ale mně by bylo líto, kdyby měla zaniknout.