Březen 2007

Návrat občana Čehony

Luděk Frýbort

To se ví, pošklebovačný český lid našel v tom verši přesmyčku a vydestiloval z ní Čehonu, občana pilného, ale taky - nebo spíš právě proto - pěkného troubu. Odpovídalo to zvyku onoho času, v němž nebylo mezi lepšími lidmi pohrdanější figury nad měšťáka. Jeho konstruktuvní vztah k životu byl vystaven posměchu a místo něj vyvelebeny vlastnosti jiné, nekázeň, neposlušnost, apriorní negace. Což nemohlo zůstat bez následků a také nezůstalo: od té doby to jde s kopce v království českém. A nejen v něm. Celou západnější Evropu jako by Hospodin trestal úpadkem za to, že se ošklíbla nad hodnotami, na nichž prozíravější předkové postavili úspěch své civilizace. Ale snad se začíná karta obracet: čtu tadyhle v novinách, co ondyno vůdce německých sociálních demokratů ve spolkové zemi Brandenburg, pan Matthias Platzeck (beztoho nějaký potomek pobělohorských exulantů) pravil tváří v tvář nesčetným potížím své země: »Třebaže to mnohým bude znít staromódně, v Německu budou muset znovu přijít ke slovu někdejší pruské ctnosti: spořádanost, spolehlivost, vědomí povinnosti.«

To je ovšem pořádný obrat, nadto od činovníka strany tak tradičně pokrokové. Už hned ty pruské ctnosti: nejen v Čechách si pod nimi každý hned představí vyštěkávání povelů a dobyvačný marš do všech světových stran. Inu, převyšoval kdysi Prajz své sousedstvo kázní a zodpovědností, z čehož pak vyplynul jeho militární úspěch. Jímž by se ostatně jiní také rádi poholedbali, ale nedosáhnuvše pruské efektivity, neměli na to. I jali se aspoň Prušákem včetně jeho ctností pohrdat. Spořádanost, výkonnost, smysl pro povinnost ... není tomu ještě ani tak dlouho, kdy pouhá zmínka o nějaké spořádanosti či povinnosti by v Německu vyvolala obvinění z reakcionářské zatmělosti, ne-li přímo z fašismu. Spíš je - nebo donedávna byl - v kursu protest. Vzpoura proti stávajícím pořádkům, oslava těch, kteří opovrhli měšťáckou společností a zaujali pózu vzdorného rebela, ať už proti čemukoliv. Aby se z občánka již v útlém věku vytloukly buržoazní sklony, byl vynalezen princip tzv. antiautoritativní výchovy: nikoho neposlouchat, od nikoho se nedat poučit, trucovitou nožičkou si vydupávat přednost, ničeho si nevážit, leda sám sebe a svých telecích představ, jednou takových, podruhé onakých, ale vždy oponujících tomu, co říká měšťácký tatínek.

Jenže se ukázalo, že v antiautoritativním individualismu (zpátečník by mluvil o bezohledné samolibosti) je skryt háček. Rebelantské pózy zaujímat a měšťáckými mravy pohrdat je snadno v existenční zajištěnosti, pokládané rozhněvanými mladými muži za věčnou a samozřejmou. I vyčleňují se z opovrženíhodné společnosti s vědomím, že jejich blahobytu neubude, že za nevalnou vůli k tvořivé práci zaskočí tatínek, v nejhorším sociální úřad. Ale to už pomalu přestává platit. Nelze se mýlit: jakési mraky vyvstávají na evropském obzoru a chystají se pohltit ... ještě ne blahobyt, ale jeho bývalou samozřejmost. Kousek po kousku se evropská prosperita stěhuje jinam a opačným směrem se valí zástupy těch, kteří by se na ní rádi přiživili, i zbývá stále menší kousek krajíčku na malebně vzdorné, leč neproduktivní buřiče. Souvislost mezi hojností materiálních statků a občanskými ctnostmi, do té doby nezřetelná a s výsměchem odmítaná, se opět začíná jevit, dokonce i socialistickým předákům. Má-li si Evropa zachovat své druhé či třetí místo - o prvním pomlčmež - na žebříčku světové produktivity a tím i existenčních jistot, nezbude jí než se vrátit k hodnotám, jak je vyznával občan Čehona: k pracovitosti, prozíravosti, zodpovědnosti, tvořivé invenci, šetrnosti, kázni, skromnosti a zdrženlivosti, spolehlivosti, úctě k tradicím, jedním slovem k měšťáctví.

Jsou zde jisté náznaky toho, že notně bláznivé, nekázeň a nepořádek vzývající období začíná končit. Snad nebudeme muset upadnout až na úroveň Bangladéše, aby výzva pana Platzecka došla naplnění. Snad se evropského kormidla znovu ujme Čehona, občan pilný. Dejžto Bůh, protože jinak ... no, raději nechtějme dohlédnout.