Březen 2007

Nůžky chudoby a vidina moci

Luděk Frýbort

Jsem chudý člověk. Donedávna jsem o tom nevěděl, ale nyní mi otevřelo oči odborné pojednání v jedněch novinách, řešící otázku rozevírání nůžek mezi bohatstvím a chudobou, mezi Severem a Jihem i problém chudoby vesměs a všeobecně. Na rozdíl od všelijakých mlhavých řečí, jaké se tak vedou obvykle, vymezilo přesnou hranici mezi chudobou a nechudobou: chudý je ten, kdo má k dispozici méně než šedesát procent průměrného příjmu vypočteného pro jeho domovskou zemi. Až ve mně hrklo; běžím k almaře, třesoucí se rukou vyjímám pořadač s příslušnou statistikou, a opravdu. Průměrný příjem v Německu činí něco kolem 2500 euro, kdežto mně důchodový úřad udělil bídných dvanáct stovek. Nelze být na pochybách: aniž jsem si toho byl vědom, upadl jsem mezi chudinu.

Tuším ovšem, že mnohý důchodce český nade mnou při četbě shora uvedených numer nezaštká soucitem, nýbrž zbledne závistí. Také bych asi bledl, být na jeho místě. Jest sice Německo ve srovnání s vlastmi českými podstatně dražší končina, ale i tak život v řadách dvanáctistovkové chudiny nepostrádá jistého komfortu. Bezuzdně hejřit a nakupovat, nač mé oko padne, sice nemohu, nicméně mi vystačí prostředky, abych si mohl držet slušný byt, vyživovat auto (vzhledem k dani a pojištění pěkně nákladný koníček), baštit, co mi doktor dovolí, a když nepokukuji po pětihvězdičkových hotelích a službách luxusních cestovních agentur, dokáži ušetřit i pár grošů na všelijaké toulání po světě. Pánbůh zaplať za takovou chudobu! Přičemž nejde, zdůrazněme, o soukromý odhad jednoho excentrického učence, nýbrž o výsledek, na němž se shodly renomované nadnárodní instituce západního světa.

Sám bych byl při udílení štemplu chudoby úspornější: dle mého soudu je chudý ten, komu příjem nepostačuje k pokrytí základních životních potřeb. Kořalku a cigarety, podotýkám, v ně nezahrnuji. Jiná, niternější definice by mohla znít: za chudého budiž považován člověk, v němž špatná materiální situace vzbuzuje pocit zoufalství a bezvýchodnosti. Takto vzato by řady chudiny ovšem velice prořídly, a to nejen v blahobytných zemích Západu. Viděl jsem na svých toulkách světem dost hrůzné chudoby, ale potkával jsem i lidičky, jejichž majetek sestával z bambusové chýše na kraji pralesa a jednoho nebo dvou černých prasat, nicméně dokázali z toho mála vydobýt skromné živobytí, nacházeli si své drobné radosti a zoufalství nepropadali. Nesmíme svá měřítka pasovat na celý svět; jsou končiny, kde platí jiná.

Nůžky chudoby, jak je definuje šedesátiprocentní pravidlo a jak nad nimi zvedají své ukazováky káraví učenci, jsou bezpochyby nastaveny příliš velkomyslně, když se do jejich rozpětí vejde jak západoevropský důchodce, tak obyvatel bombajského slumu, nad nějž příšernější je už jen peklo samo. Stala se chyba ve výpočtu? Povrchnost? Nebo je v tom spíš nějaký potměšilý, z dobrých důvodů utajený záměr? Třeba ve mně desítiletí života v reálném socialismu vypěstovala přemrštěnou nedůvěřivost, ale ať jsem proklet, jestli to nevypadá, že se někomu hodí stavět ohrádku chudoby hodně doširoka. Aby se mu do ní vešlo co nejvíc politováníhodných, péče potřebných hovádek. Jenže proč? Co z toho kdo může mít, ke všem ďáblům už jednou? Hovádka se hromadívají, aby z nich vyplynul nějaký prospěch; jenže jakýpak prospěch může být z chudoby?

Snahy o zmírnění, neřku-li o odstranění chudoby, jsou staré snad jako lidstvo samo. Všechna velká náboženství obsahují pomoc chudým jakožto základní příkaz své věrouky. Dnes, po tisících let, se můžeme ohlédnout po výsledcích: nechceme-li se uchýlit k obvyklé výmluvě neúspěšných terapeutů, že bez jejich zásahu by nemoc byla ještě zhoubnější, musíme konstatovat, že nejsou zvlášť uspokojivé. Rozdílení milodárků pomohlo zmírnit lecjakou lidskou bídu, ale také vypěstovalo třídu žebráků z povolání, jejichž touhou není důstojnější život, nýbrž bohatší almužny. V modernějších podmínkách nahradila instituci žebroty státní sociální péče. Pohlcuje obrovský díl veřejných rozpočtů, ale ani ona problém neřeší, spíš upevňuje. Někomu pomůže překlenout čas mezi ztrátou zaměstnání a novým začátkem; jiní v erární štědrosti nalezli pohodlný zdroj živobytí a ničeho se neděsí tolik, jako že by jej byli zbaveni a museli si jít vydělávat na chleba sami. Naštěstí nemají průmyslové státy Západu ani při nejbujnějším zadlužování tolik prostředků, aby dokázaly pokrýt všechny požadavky, co si jich dokáže navymýšlet sociální byrokracie, a dospět tak až k úplnému rozvratu společenských struktur. Takové konce hrozí zemím, jejichž bohatství nepochází z tvůrčí práce aktivnější části obyvatelstva, nýbrž z přírodních zdrojů, jež bez jakéhokoliv vlastního přičinění uložil do jejich půdy Alláh či jiný laskavý činitel. Bezpracný život na vysoké konzumní úrovni, bezplatné poskytování životních potřeb i nepotřeb z štědré kapsy státu ... to není výhoda ani dobrodiní, nýbrž děsivá časovaná nálož, která exploduje, až vyschnou nádrže podzemního bohatství. Už pravděpodobně chodí po světě lidé, kteří to zažijí: Venezuela, země Arabského poloostrova, Írán, vyplýtvavší své ropné biliony jednak na nesmyslné prestižní projekty, jednak na buzení iluze věčné bezstarostné zajištěnosti... bude to příšerný obraz zkázy, až biliony dojdou a pečlivě budovaná iluze se zhroutí.

Proč je samozřejmá lidská zásada solidarity a pomoci bližnímu tak často, tak ráda a bez ohledu na následky přeháněna až na hranici sebezničení nebo - počkejme si - i daleko za ni? Protože, zní odpověď, je v potenciálu chudoby zakleta obrovská moc. Kdo drží klíče od sociálních pokladen, může jejich prostřednictvím ovlivňovat, dirigovat, slibovat a vyhrožovat, ovládat široké vrstvy ... ani ne lidu. Spíš osůbek ne právě dary ducha nadaných, jejichž hlasy nicméně mohou zručného tlučhubu vynést do oblak moci. Kdo by naopak přišel a řekl - držte si portmonky, lidé, vždyť zákon o zachování hmoty platí i pro peníze, a kdo vám slibuje přidat grošů do levé kapsy, zákonitě vám dvakrát tolik vytáhne z pravé ... leda by to byl asketa, jemuž vidina moci nic neříká. Konzervativní idea, vyjádřená poznatkem, že naprostá většina lidí se nejlépe postará o sebe sama a potřeba veřejné pomoci se týká jen relativně nevelké menšiny, sice spíš odpovídá společenské zákonitosti, ale pro vládychtivce je nezajímavá. Ti, jejichž ideologie vychází z předpokladu ovládnutí mas, ať je jí Marxem inspirované levičáctví nebo džihádnický islám, potřebují k dosažení svých cílů ne zámožného, myšlenkově samostatného občana, nýbrž snadno manipulovatelného chudáka.

Tím je zodpovězena záhada, k čemu slouží nafukování objemu chudoby, aby se do něj vešly nejen oběti skutečné bídy, ale i obstojně zaopatřený člověk. Proč má kdo zapotřebí vzbuzovat v lidech zdání bezvýchodnosti, z níž se nelze vyprostit vlastní schopností a přičiněním, nýbrž pouze zásahem erárního dobrodince. Bylo prostě na fenoménu chudoby vybudováno příliš mnoho kariér, příliš mnoho výnosného podnikání, než aby mohl být přiznán její skutečný rozsah. Kdybych opět směl vyslovit vlastní názor, dodal bych, že jde o obzvláště svinský druh pokrytectví, zastírající a znevažující hrůzu skutečné lidské bídy. Hladem umírající Afričan a dobře nasycený západoevropský důchodce v témže šedesátiprocentním pytli ... jděte se vycpat, dobrodějové.

Jenže co naděláme. Máme své církve, které se dávno už vzdaly snahy o přiblížení Bohu, protože byly zařízené na dobře pochopitelného Pánbíčka s vousy a s kolečkem nad hlavou, a s řídící vesmírnou sílou, nacházející se ve sférách nepoznatelna, si nedovedou nic počít. Ani obracení pohanů na víru se už dnes nenosí, pročež se chopily náhradního tématu, jímž je potírání chudoby, a učinily si z něj řemeslo.

Ale aspoň je to řemeslo ještě jakž takž nezištné. To na rozdíl od celé armády humanitárních organizací, sbírajících peníze na ten či onen bohulibý účel, z nichž největší díl - v některých případech se proslýchá cosi o 90 i více procentech - padne na výživu dobrodějů z povolání a jen chatrný zbyteček dospěje k rukám potřebných. Je to prostě velmi úživné bydlo, být organizátor humanitární pomoci; co pak, kdyby měla být chudoba opravdu potřena, jak zní vznešený cíl? To by se mnoho blahobytných pánů potenku mělo, museli by se přeškolit na jiné, náročnější povolání, nene, jen nám neberte naši chudobu, proti níž se nám tak pěkně bojuje! Proto chudoby navzdory vší proklamované snaze spíš přibývá, a jak také jinak, když si ji tolik zručných profesionálů nevědomě či vědomě pěstuje.

A máme zde ovšem naše slavné partaje, naše drahé a nepostradatelné politiky. Ti se nesnaží pochytat do svých hrníčků dušičky až někde v hloubi Afriky, ale rozestavují je v domácích vodách. Volte nás, vy chudobní, vy opomíjení, a my vás zahrneme dávkami, příplatky, náhradami a vůbec sociální nadílkou všech druhů a tvarů, jelikož vás tak velice milujeme. Nuže, pohlédněme na ty boubelaté tváře a tučné podbradky; že by z nich zářila starost o blaho prostého člověka, jak si s ním nestydí nepřetržitě vyplachovat ústa? Těžko uvěřit. To spíš starost o vlastní kariéry. A z kariér plynoucí penízky. A vliv na všech úrovních a všech koutech, kde se penízky líhnou. A moc. Děsně, démonicky chutná moc, snad opojněji než penízky samy. Proto všichni tak rádi a tak usilovně nafukují relativně nevelký potenciál chudoby. Co by si bez ní počali.

Nu, jde jim to docela dobře od ruky, kéž by se i jiné obory lidského konání dočkaly takového zdaru jako jejich pochod k moci. Ale mě z něj vynechte, ušlechtilci. Mě do svého pytle užitečné chudoby nestrkejte, pánové, nevlezu vám do něj. Mám se chvála Bohu střídmě, ale slušně; nechte si svou slitovnost pro ty, jejichž příjem nestačí k pokrytí životních potřeb, pivo a cigárka v to nepočítaje. Zužte tento výběr o ty, kteří by příjem mít mohli, ale nechtějí, jelikož se jim ze štědré dlaně eráru žije pohodlněji. Kolik by pak ještě zbylo chudoby na těchto zeměpisných souřadnicích... Strach pomyslet, není-liž pravda?