Březen 2007

O vojenských základnách aneb Kdybych byl Američan

Luděk Frýbort

Vlastně jsem se nechtěl do těch tanců kolem amerických základen, raket a radarů míchat; řeční a píší jiní, až se hory zelenají, pro a proti, chytře i hloupě, nemusím k tomu přidávat své polínko i já. Teď mě ale napadá, že té hádce ještě něco chybí: jako zpravidla v této zemi je to pohled z druhé strany. Řečené základny, dojde-li k jejich zřízení, budou přece provozovat a především platit Američané; jak bych se na ty patálie díval, kdybych byl americký poplatník? Řekněme, že bych se jmenoval ... například Joe Sedlaczek. Dovedl bych si číst v českých novinách (je dost takových, kteří to dovedou a dokonce je to zajímá), a činil bych si podle toho svůj úsudek na celou věc. Co bych asi doporučil svým zástupcům v kongresu USA?

Možná že toto: Dejte si pozor, pánové, než si něco začnete v těch evropských zemích, jimž se souhrnně říká postkomunistické. Jsou to velmi nespolehliví, vrtošiví spojenci. Dnes mohou mít vcelku rozumnou, ke spolupráci ochotnou vládu, zítra se tam všechno otočí a lidé si na sebe zvolí nějakého tlučhubu, který se bude paktovat s kdekým, s Chávezem, s Kaddáfím, s Lukašenkem, a třeba i s ďáblem chlupatým a rohatým, jen ne s námi, s Američany. Stačí se podívat na Slovensko. Dnes s nimi horko těžko vyjednáte dohodu o základně protiraketové obrany, a až ji za velkých nákladů vybudujete, převládne jiná nálada, může být zrovna před volbami a jako takticky výhodný se projeví jiný postoj, a titíž lidé, s nimiž jste se dohodli na vybudování základny, budou teď proti ní mít sto a jednu výhradu, budou dělat milosti, žádat miliardy za to i ono, nebo dokonce zrušení smlouvy. A protože jsou pány ve svém domě, i když mizernými, budeme muset zařízení základny sbalit a znovu postavit v nějaké spolehlivější zemi, a ještě lépe někde na moři, kam nedosahuje postkomunistické chytráctví ani vrtkavost veřejného mínění.

Osmnáctým rokem žijí už ti lidé v demokracii - nebo aspoň tomu tak říkají - ale ještě se nenaučili, že demokracie je především vzájemnost. Mluví o spojenectví, ale nerozumí pod tím slovem společný vklad do společného zájmu; jejich spojenecký vztah se téměř vždy dá vyjádřit větou - co já z toho budu mít. Jak se mi to vyplatí. A to ne někdy v budoucnosti, v případě, který může nastat nebo také nemusí, ale hned teď. Někteří jsou pro základnu, protože si vypočítali, že se tím oživí místní obchod a že v okolí základny vzniknou pracovní místa. Jiní jsou proti, protože se bojí, že kvůli radarům budou mít špatný příjem televize. Na takového spojence se spoléhat je, řekl bych, hazard.

Ukřičený, nesnášenlivý nacionalismus se v Evropě vyskytuje všude, ale spíš na okraji politického spektra. Umí pořádat provokativní akce a budit pohoršení, ale velký vliv na veřejný život nemá. V postkomunistických zemích ale představuje sílu, s níž je nutno počítat. Nacionalismus znamená vždy totéž: nedůvěru, podezíravost, na všech stranách vidí ohrožení, každému připisuje snahu o podmanění, utlačení, zbavení suverenity. Polsko, větší a důležitější ze zemí, o nichž se uvažuje jako o budoucím stanovišti protiraketové obrany, se v této chvíli koupe v sebestředném nacionalismu až po uši; menší a méně významný spojenec, Česko, není tak vyhraněný, ale i tam hraje nacionalismus jako politická síla velkou a za určitých okolností rozhodující roli. My Američané jsme vlastenci. Evropané a Východoevropané obzvláště dovedou být nacionalisté. To je rozdíl. Vlastenectví, pozitivní síla, je pro něco. Nacionalismus, vždy především proti něčemu či proti někomu, je síla negativní. Rozmyslel bych si budovat trvalá zařízení tam, kde se každou chvíli může stát měřítkem všech věcí destruktivní nacionalismus. Kdo neví, o čem mluvím, ať si dá tu práci a seznámí se s názory českého prezidenta.

Může si také vzít k ruce české noviny a spočítat, v jaké frekvenci se tam vyskytují slova demokracie, demokratický. Je až něco zběsilého v tom neustálém zaklínání se demokracií; jako by ti lidé chtěli v sobě zaplašit cosi zneklidňujícího. To cosi je pod kůži zažraný komunismus. Zejména v české společnosti je živý ve své nejpůvodnější, leninsko-stalinistické formě, a dosahuje pozoruhodných volebních výsledků. Ale i ti, kteří se za komunisty nepovažují, často bezděky vycházejí z komunistických schémat. Společnost je rozdělená tak napolovic, komunisté a jejich vědomí či nevědomí souputníci v ní činí kolem 50%. Druhá polovina je z velké části nacionalistická a tím nedůvěryhodná, teprve poměrně nevelký zbytek tvoří lidé nezasažení ani komunistickým, ani nacionalistickým způsobem myšlení, dosud se ale nedokázali projevit jako jednotná síla s podstatnějším vlivem na politické dění. Komunisté a jejich souputníci vědí, proč se v otázce raketových základen dožadují referenda: jejich aliance s podezíravými nacionalisty by pravděpodobně získala většinu a projekt odmítla. Stojí za uvážení, zdali bychom jim neměli vyjít vstříc a s žádnou základnou ani nezačínat. Vyšlo by to levněji a ušetřili bychom si zklamání, až by tamní politika udělala zase nějaký přemet.

To těsně souvisí s otázkou antiamerikanismu. USA jsou vedoucí světová velmoc a mnohde svým postavením vzbuzují pocity méněcennosti, závist, někdy zášť. To je bohužel přirozené. Postkomunistický antiamerikanismus je ale něco jiného než přehlíživý vztah západoevropského intelektuála, majícího sklon vidět v nás Američanech nekulturní požírače hamburgerů a kovboje s násilnickými manýry. Polská tradice je jiná, ale pro českého postkomunistu ještě stále neskončila studená válka. Je to pokrytec, takže mává rukou a říká - no co, dřív jsme se plazili před Rusy, dneska se plazíme před Američany. Ale sám ví, že před Rusy se plazíval rád nebo přinejmenším bez odmluv, teprve obrácením listu našel kuráž. Východní antiamerikanismus není rozplizle intelektuálský, nýbrž proletářsky křupanský, odmítající vše americké ne z pocitu kulturní převahy, ale z historické zastydlosti: zde tábor socialismu, tam imperialistický nepřítel. Přitom je zbabělý, takže se ke své záštiplnosti otevřeně nepřizná, jen reptá, odmítá, překáží. Na jakou to půdu chcete instalovat systémy, mající za úkol chránit svobodný svět před nevypočitatelností diktatur a polodiktatur?

Apropos, polodiktatury: abychom uchlácholili postkomunistické vlády a nedůvěřivost evropské veřejnosti, předstíráme, že obranné objekty na české či polské půdě mají být určeny výhradně k odchycení íránských a severokorejských raket, kdepak nějaký ochranný štít proti nebezpečí vycházejícímu z Ruska. Přitom víme, s čím si hrajeme: ještě další krůček od polodiktatury k diktatuře, ještě o něco silnější pocit ohrožení, jak jím trpívají diktátoři, ještě o něco vzepjatější velmocenská popudlivost, a latentní ruská nevraživost vůči Západu může vyústit v chuť zmáčknout červený knoflík. Zatím se nezdá, že by to hrozilo, ale nevíme, co může přinést čas. Uvažte, pánové, jestli vůbec stojí Americe za to, chránit Evropu proti nebezpečí z Východu; vděk či uznání za to nemůžeme čekat, jen výtky a v případě nezdarů posměch. Jestli bychom spíš neměli posilovat a zdokonalovat už existující protiraketový systém. Pokrývá v dostatečné míře náš kontinent, což by nám mohlo stačit; Evropané si mohou za své peníze vytvořit svůj vlastní, uvidí-li takovou nutnost, jako že ji příliš nevidí. Role světového policajta je nevděčná a měli bychom ji hrát pouze tehdy, je-li o ni zájem.

Tak, obávám se, by mohlo znít doporučení Čechoameričana Joe Sedlaczeka, v němž už pocit zodpovědnosti vůči nové vlasti převládl nad nostalgickým vztahem k staré. Tak, obávám se dvojnásobně, může vypadat americký postoj, ať už pod vládou kteréhokoliv prezidenta, až vyprchá poslední zbytek iluze o šíření svobody a demokracie tam, kde ty hodnoty nikomu nic neříkají. Tak se jednoho rána může sklapnout raketový deštník, až Američané definitivně uznají, že ti, jež měl chránit, o něj nestojí. Bůh nedopusť, aby se to stalo, ale silně se bojím, že dopustí, budeme-li si takhle počínat dál. Post- i nepostkomunisté, národovečtí nedůvěřivci i ostatní vznášeči námitek si pak mohou užít své chvíle triumfu, než je dožene jejich vlastní pošetilost.

A ještě bych měl jednu připomínku k národovcům, majícím náramnou starost o to, komu že bude na takové základně náležet soudní a policejní pravomoc. Nuže, kdybych byl americkým zbrojnošem a měl bych nutkání se dopouštět trestných činů v Republice české, velmi bych stál o to, aby mě vyšetřovaly a soudily tamní orgány. Americký sudí se se zhřešilým soldátem nemaže, jak můžeme každou chvíli číst v novinách; provedl jsi nemravnost, pacholku, šup s tebou do kriminálu! A to ne na měsíc nebo na dva a ještě podmínečně, ale natvrdo a na léta. Ona ta americká justice není tak slitovná, jak je obyčejem v Evropě, zvláště pak vojenská. Kdežto kdyby americký provinilec padl do rukou českých vyšetřovatelů, české policie, českých soudů, kdyby už navíc v Česku leccos odkoukal a uměl v tom chodit ... ó jejej. Policie by vyslovila důvodné podezření, ale pro nedostatek důkazů odložila. Vyšetřovatel by vyšetřoval, ale nic nevyšetřil, ostatně by nade vše ctil presumpci neviny. Soudce by případ pět let zkoumal, předal vyšší instanci, ta zase nižší ... až by na konci všeho stál osvobozující rozsudek. A kdyby i nestál - každý Američan za to může, že je Američan - nu což, nějaká tisícovka dolarů by to spravila. Přenech, ó Hospodine, dozor nad americkou základnou Američanům samým, a čeští orgánové ať k ní nemají v nejvlastnějším národním zájmu přístup v okruhu pěti námořních mil, tak zní má modlitba.

Promiňte, zabájil jsem si. To já jen tak, abych si pohrál s představou, jak může o raketových deštnících smýšlet americký plátce daní, zvlášť takový, který se trochu vyzná, jak to chodí v reálném postkomunismu. Třeba to tak z pohledu z české vísky nevypadá, ale i jiní mají své národní zájmy; a někdy může být užitečné moc nepřivolávat čerta, aby se nedostavil.