Březen 2007

Burgundsko - klášter v srdci Francie

Milan Hulík

Burgundsko je nejdříve obydlený kraj Francie. Burgundské vévodství bylo kdysi větší než tehdejší Francie. Ve XIV. století se pod vládu burgundských velkovévodů z rodu Valois dostalo i vévodství lucemburské, Pikardie, Artois, Flandry, Brabantsko a velká část Nizozemí. Tak se Burgundsko stalo jedním z nejvýznamnějších a nejmocnějších států Evropy a konkurovalo jak francouzskému, tak i anglickému království. Teprve ve druhé polovině tohoto století se Burgundsko vrátilo pod suverenitu francouzské koruny.

Kde se vzalo Burgundsko? Odkud přišli Burgundové a kdo vlastně byli? Burgundi, jejichž jméno v překladu znamená „velcí válečníci“, patřili k plemeni severského obyvatelstva, podobně jako Gótové nebo Vandalové. Nevydrželi čekat na chladném severu Evropy a na znamení bohů spolu s jinými kmeny vydali na jih Evropy. Jejich cesta byla součástí tzv. stěhování národů do nitra rozpadající se západořímské říše. Na přelomu prvního tisíciletí před Kristem se tak připojili ke Keltům, Latinům, Etruskům, Dórům, Iónům, Ilyrům a dalším. Burgundi postupovali přes ostrov Bornholm, Poodří a Porýní až do srdce Galie. Od zdejších obyvatelů se lišili nejen svojí výškou, ale i sympatickým bonvivánstvím a tak nevadilo ani jejich přílišné pojídání cibule a česneku – na rozdíl od jiných severských kmenů neměli potřebu místní obyvatelstvo vyhlazovat nebo potlačovat.

Burgundi vstoupili do historie jako dobráčtí hromotluci, přes dva metry vysocí obři, kteří dokázali válčit, když bylo potřeba, raději však popíjet, když byla žízeň. Vzpomeňme na českého krále Karla prvního a jako císaře čtvrtého, jak při konvici vína žaloval Buškovi z Velhartic: „Eh, vezu révu z Burgund sem, král dál a dál si v zlosti svoji vede, a takovouhle peluň mně z ní svede ta velebná česká zem.“

Burgundsko je země rozmanitá. Postrádá krajinnou jednotvárnost. Morvanské pohoří ve středu Burgundska je porostlé hlubokými lesy s protékajícími bystřinami, říčky, s malebnými jezery. Jej obklopují jako mosaika další rozmanité krajiny, Macon s kamenitými pláněmi a křovinami, kraj Auxois s s úrodnými pastvinami a zelenými údolími, zemědělská oblast kolem Saony, kde se pěstují brambory, cibule a květiny, louky a lesy Nivernais v povodí Loiry na západě, vápencové planiny kolem Auxerre a vinice, vinice… Ty nejkrásnější pokrývají beaujolaiské pahorky s kamennými kostelíky, odkud každý třetí čtvrtek v listopadu se do celého světa rozlévá slavné beaujolais primeur.

Stačí však nalistovat v každé encyklopedii vína heslo Burgundsko a na jazyku zazvoní desítky chutí pravého burgundského. To běžné je Bourgogne, Bourgogne Grand ordinaire a Bourgogne Passe-Tout-Grains. Další burgundské nesou svá jména po obcích. Např. Chablis, Nuits-Saint-Georges, Vosne-Romannée nebo Vougeot. To jsou běžná konzumní vína. Ta kvalitnější mají připojen i název vinice a vína s predikátem „cru“ nebo „premier cru“ jsou již na výši. Ovšem, pak přicházejí vína Grand cru. Ale i mezi nimi je hierarchie. Na samém vrcholu bílých vín je Montrachet, mezi červenými víny Chambertin. Je považováno za víno mnichů a králů a to, které je z vesničky Gevrey, spojuje v predikátu obě tato jména. To už je víno pro papeže, ale i pro toho, kdo si může připlatit. Král Karel s Buškem z Velhartic by na něj určitě měli. Vína z kategorie Grand cru nejsou ale určena k samotnému pití, nýbrž ke kulinářskému zážitku. Nemusí jít jen o rafinované pokrmy, ale i o zralé a výrazné sýry. Těch se v Burgundsku vyrábí celá řada, jeden z nich se dokonce jmenuje L´Ami du Chambertin (přítel Chambertinu).

Původně asi v IX. století po Kristu bylo Burgundsko rozděleno na větší západní část, burgundské vévodství náležející Francii a na východní burgundské hrabství, pozdější Franche-Comté, které připadlo Svaté říši národa německého. Dnes tvoří francouzské Burgundsko čtyři departmenty: Cote d´Or, Saone–et–Loire, Yonne a Nievre. Tvoří šest procent rozlohy Francie a žije tu tři procenta populace státu, asi 1,6 mil. obyvatel.

Burgundsko není známé jen dobrým pitím a bonvivánstvím. Ve středověku proslulo i svými kláštery a mnichy, z nichž Bernard z Clairvaux a Petr Abelard patřili k největším duchovním autoritám 12. století. Čím je známé dnes? Jen červeným vínem a dijonskou hořčicí? To jistě ne. Vždyť cisterciácké kláštery stojí přece dál a milenecká dvojice Abelarda a Heloisy je jen o trochu méně slavnější než láska Romea a Julie.

Svému pánu, či spíše otci;

svému manželu, či spíše bratru;

jeho služka či spíše dcera;

jeho manželka či spíše sestra;

Abélardovi Heloisa.

Psala abatyše ženského kláštera sv. Ducha Heloisa svému milenci opatovi cisterciáckého kláštera Abelardovi. Jejich milostná korespondence známá jako Dopisy utrpení a lásky je naplněna nejen milostnou vášní, ale i výčitkami viny nad tělesnou láskou jim církví zakázanou. Musela proto skončit tragicky a dnes je hrob obou věčných milenců jedním z nejnavštěvovanějších na pařížském hřbitově Pére Lachaise. Zde jsou poprvé, navždy a veřejně spolu a jejich spánek je o to klidnější, že se již nemusí se svou láskou skrývat, jako to museli činit po celý život.

Již dlouho jsme toužili zavítat sem, do tohoto kraje Francie – mezi vinice, sklepy lahodného vína a meditující mnichy a vidět nejen kouzelnou přírodu, ale i chladné zdi klášterů ve kterých zkameněl čas a myšlenky tisíců mnichů, kteří zbožnému rozjímání věnovali celý život.

Jsme na tento kraj duchovně připraveni. Přijíždíme z bojišť 1. světové války na Sommě a Marně a naši cestu sem dlouho lemovaly lesy nízkých bílých a kamenných křížů vojenských hřbitovů spojenců i jejich nepřátel z 1. světové války. Na nich jsme začali rozjímat o životě a smrti, o smrti, která pro statisíce vojáků přišla tak brzo. Byli pro ni příliš mladí, ale i pro přemýšlení o ní. Co však vedlo ke stejnému přemítání tisíce mladých mnichů, kteří zaměnili světský život v raném středověku možná i krutý, rozhodně však těžký za ještě těžší klášterní klauzuru a přísnou observanci. Odkud se v 9. a 10. století vynořilo v západní Evropě tolik klášterů? Co bylo příčinou tak bohatého řeholního života? Proč vedle tehdy již rozvinuté a plně organizované církve a triumfujícího křesťanství pohlcujících jak poddané, tak i krále, vznikají ještě mnišské řády, jež se za pár let stanou duchovní elitou Evropy? A nebude to jen svatý Bernhard z Clairvaux, opat z lesů a kamenných kobek nehostinných klášterů, kterému budou naslouchat papežové, císařové a králové podřizující se jeho vůli.

Podmínky pro vznik a rozvoj západního mnišství připravila již upadající západořímská říše. Tendence „útěku z místa“, která oživla i v posledních desetiletích dnešního světa, izolace od politiky a městského života, návratu k přírodě a snaha po soběstačnosti a samostatnosti a odcizení od státu, našlo a nachází mnoho následovníků i dnes po tisíci letech. Diogenes, starořímský filosof, proslavený svým sudem, byl jedním z prvních eremitů. Těžko za ně však můžeme považovat dnešní bezdomovce.

Autoři Komunistického manifestu, bible komunismu a povinné četby mé generace, si zřejmě nikdy neuvědomili, že o jeho stěžejním hesle: „nestačí jen svět vykládat, ale je třeba jej i měnit“ přemýšleli zpozdilí a reakční mniši dávno před marxisty, přemýšlejí ještě dnes a budou jistě přemýšlet i v tomto novém tisíciletí.

Čtyři nejslavnější cisterciácké kláštery– Cluny, Fontenay, Citeaux a Velazey, jsou cílem této duchovní etapy naší cesty. Právě v Citeaux založil sv. Robert r. 1098 cisterciácký řád (Ordo cisterciensis), vyznávající novou spiritualitu založenou na citu a rozjímání, který byl vlastně reformovanou větví řádu benediktinského. Tato nová řehole se začala lavinovitě šířit tehdejším světem po přijetí sv. Bernharda za člena. Hlavní náplní řádu bylo pěstování chórové modlitby spolu se zemědělskými pracemi, které cisterciákům zajišťovaly materielní soběstačnost. Později začal řád pečovat i o duchovní správu a výuku. Obraceli se především k Panně Marii a vzorem jim byla její tichost, skromnost, pokora a trpělivost. Právě na její počest odložili černý hábit a oblékli si bílou kutnu symbolizující panenskou čistotu. Černou barvu jejich předchůdců benediktýnů připomíná jen černý škapulíř. U původu tohoto nového oděvu byl prý zázrak, sama Bohorodička podala ve snu opatovi nový bílý oděv jako znak jejího neposkvrněného početí. Bylo to asi jinak.

Vždyť hlásané chudobě a praktikovanému samozásobení odpovídala samovýroba oděvů z přírodní nebarvené ovčí vlny, kterou mniši jen bělili. Ostatně, tato barva také ladila s bílými kameny na zelených pastvinách s bílým zdejším skotem. Možná, že odtud také vzalo svůj počátek jedno francouzské přísloví popírající naše rčení „šaty dělají člověka“ – „kutna nedělá mnicha.“

Cisterciáci se bílým rouchem definitivně oddělili od Benediktýnů a navázali na své předchůdce – druidy v dlouhých bílých řízách či Římany v tógách téže barvy. S cisterciáky, zejména s jejich nejvýznamnějším představitelem sv. Bernhardem souvisí ještě jeden pojem, který můžeme zařadit k symbolům Francie.

Autoři zabývající se sv. Bernardem uvádějí, že byl prvním, kdo začal pro Matku Boží používat dojemně hezké a zároveň vznešené označení „Notre Dame“- kterým byly později pojmenovány gotické katedrály pyšně se tyčící v tolika francouzských městech, z nichž je nejznámější „Notre Dame de Paris.“ Proto byla také všechna cisterciátská opatství zasvěcena „Naší Paní, královně nebe i Země.“ Vzdor tomu dala čeština tomuto nádhernému pojmenování mužský rod a tak si Češi v Paříži dávají rande u „Notrdamu“. Přivlastňovací jméno ve francouzštině ve spojení se slovem znamená někdy i projev úcty a nahrazuje slovo pan, či paní. „Mon general“, pane generále, „Notre Dame“, naše vzácná paní či paní naše rozmilá. Cisterciáci tak šířili mariánský kult po celé Evropě a jejich kláštery v Sedlci u Kutné Hory (1143) a v Plasích u Plzně (1144) i u nás.

Cisterciácký řád hrál podle mínění mnoha historiků významnou roli v dějinách západní civilizace. Zdá se, že z odkazu kláštera v Citeaux a jeho následovníků zůstalo světu mnohem víc než z Komunistického manifestu. Svědectví o tom může podat filozofie, psychologie, poezie, hudba, estetika, ale i jiné profese jako architektura, kamenictví, kovářství, metalurgie, sklářství, tkalcovství,, mlynářství, zemědělství, vinařství, sadařství, rybářství a možná i další.

Díky cisterciákům a i jiným kontemplativním řádům nebyl středověk jen dlouhou černou nocí, ale i dobou, kterou je nutno znovu objevovat. Proto jsme sem také přijeli a jsme zvědavi, co na vlastní oči z cisterciáckého „ars amandi“ uvidíme nebo aspoň vytušíme. Vždyť jejich spiritualita byla naplněna individualismem, citovostí, prostotou, přímočarostí, poesií a úctou k ženě.