Březen 2007

Jak jsem hledal tank

Milan Hulík

Obrázky z Normandie se jmenuje jedna hezká knížka Jana Šmída, podle které jsem loni jezdil po Normandii. Ukazovala mi, co všechno jsem při předchozích cestách do tohoto malebného regionu, vedle Provence a Bretaně, jistě jednoho z nemalebnějších ve Francii, ještě neviděl. A protože jsem mohl již vynechat místa nejproslulejší, Mont Saint-Michel, Rouen, místa vylodění a další, mohl jsem se soustředit na detaily krajky, jak mi ji z té malebné krajiny kolem nás paličkoval můj Ford Focus. Netušil jsem ale, jakou detektivku mi z ní udělá Jan Šmíd, autor uvedené knížky a jeden tank. Že tanky a děla do Normandie patří, tak jako jabloňové sady, je jasné – vždyť den „D“ je pro Normandii dnes stejně slavným turistickým magnetem, jako calvados.

Nakolik má být literatura faktu pravdivá a že si cestovatelé nemají vymýšlet, by se nemělo spojovat s otazníkem, ani s vykřičníkem – měl by to být fakt, na který byl měl každý autor této literatury uzavřít se čtenářem pakt. Jinak ale díky, pane Šmíde, dal jste mi zahrát válečnou hru plnou překvapení a napětí.

Jan Šmíd jako člen štábu ostravské TV s ním najezdil tisíce kilometrů po Francii, aby o ní natáčel reportáže pro program Postřehy. Vytěžený materiál použil pak i pro několik knížek - Provence, Bretaň, Paříž a přijdou jistě další.

A tak nedaleko míst, k nimž vedou ukazatelé s nápisy „D-Day - Le Choc“ nebo „Overlord - L´Assaut“ (místo vylodění) jsem si při svačině na dálnici přečetl z knížky poutavou kapitolu o příběhu několika kanadských vojáků, jejichž tank se na pláži Juno vynořil ráno 6. 6. 1944 z vody první, přeplazil se přes pás písku a vyjel po malém svahu na louku za ním. Nedbal kulometů za sebou, ani před sebou a pokračoval dál.

Dejme slovo autorovi: „Osmnáct měsíců se William Dunn a Roy Manley připravovali na svůj velký úkol. Pak přišel den „D“ a oni přišli o svůj tank, sotva začal výsadek. Po vylodění se totiž okamžitě pustili do vnitrozemí, vyhnuli se několika kráterům a dostali se až k louce. Nemohli tušit, že to místo jenom jako louka vypadá. Traviny byly posety navátým pískem a ze všech leteckých snímků se zdálo, že pod nimi je pevná půda. Ale nebyla. Sotva William vjel na louku, tank poklesl, najednou se zaleskla voda a tank se začal propadávat. Williama stačili vytáhnout a Roy ho dostal na pevnou zem. Teď leželi vedle sebe a byli naštvaní, že ztratili tank hned po pár minutách, a to ještě tak, že s ním vjeli do bažiny, která tam původně vůbec být neměla. A bylo ještě hůř. Přesně mezi ně spadla střela z minometu. William a další kamarád Jim zůstali na místě mrtví, Roy přišel o ruku. Jejich příběh zde končí, nikoliv ale příběh jejich tanku. Tank vytvořil dvacetimetrový kráter v zemi. Další ženijní tank proto spustil od vrcholu potopeného tanku na jednu stranu kráteru mostní rampu, z druhé strany udělali totéž. Potopená věž tanku zůstala jako pilíř. Za chvíli po něm jely první tanky s pěchotou a zaútočily na domy, z nichž Němci ostřelovali celou oblast.“

Není divu, že se Jan Šmíd rozhodl tank najít, tím spíše, že most s tankovým pilířem by měl sloužit obyvatelům vesnice a turistům dodnes: „Připadalo mi velmi romantické najít místo, kde se pod hladinou schovává tank. Představoval jsem si to tak, že tam přijedu, objevím most a budu ho zkoumat. Kolemjdoucí turisté si mě budou zvědavě prohlížet, protože nebudou samozřejmě vědět, co mě na tomto mostě tak zajímá. A pak objevím věž tanku, klackem do ní budu šťouchat, abych se přesvědčil, že je opravdu z kovu, byť zčernalého rzí, a budu spokojen, že jsem tank našel.“

Autor pokračuje: „Vesnice Gray-sur-Mer nebyla na žádné mapě. Věděl jsem o ní, že leží jen kousek od Ouistrehamu, ale nikde jsem ji nemohl najít. Nakonec jsem se musel zeptat v turistickém úřadu v Honfleur, kde se tvářili stejně bezradně. Pak však kdosi přinesl neuvěřitelně podrobnou mapu celého regionu, kde byl zakreslen snad každý strom, a vesničku jsme objevili. Teď tedy bylo jen na mně, jestli tank najdu. Když jsem přijel do vesnice, každé místo se mi zdálo podezřelé.Projel jsem vesnicí a zamířil na pláž. Projel jsem kolem zeleně natřeného tanku s nápisem „Little Jim a pokračoval až k moři. Kousek od pláže tekl potůček a přes něj vedlo několik mostů. Vypadalo to, jakoby tu nedávno rozšířili celý vodní kanál a k tomu postavili mosty. Dokonce jsem měl pocit, že vybetonovali celé vodní koryto, pak museli ale tank objevit a mohl jsem se s ním rozloučit. Mohlo to být toto místo; moře bouřilo za dunami jen několik desítek metrů odtud. Vesnice Graye-sur-Mer byla ovšem vzdálená minimálně dva kilometry a mělo se to stát přímo v ní. Usoudil jsem, že své snahy zanechám a pozeptám se místních lidí, co se s tankem stalo.“

Zde líčení trochu zkrátíme, autor našel hřbitov a na něm dvě babičky a ty mu řekli, že tank před lety vytáhli a dali na podstavec a že je to ten tank u pobřeží, kolem kterého několikráte projel.

Tento válečný příběh mě zaujal. Co se o tom píše v Guide Musées France, průvodci po všech válečných muzeích a památkách ve Francii? Byla to náhoda? Otevřel jsem jej zrovna na stránce, kde tento tank trůnil na podstavci a vedle text líčil jeho osudy. Byl jsem na parkovišti asi 40 km od pobřeží a směřoval jsem jinam. Stojí ůbec za to? Takových tanků přece v Normandii je! Něco se mi ale nezdá. Znovu si prohlížím tank na podstavci. Je to anglický tank typu Churchill v ženijním provedení, s houfnicí místo kanonu a s dvěma navijáky vzadu. Beru Šmídovu knížku; fotografie doprovázející jeho text však zobrazuje americký tank Sherman stojící bez podstavce za ohradou, ve které jako celému obrázku, dominuje pravá normandská kráva. To je tank z Graye-sur-Mer? Asi ano, co by jinak v této kapitole dělal ? Autor se však o typu tanku nezmiňuje.

Nezbylo, než tedy vyrazit do Graye-sur-Mer. Beru do ruky automapu a vesnici hned nacházím. Jak to, že ji autor nemohl nalézt a potřeboval k tomu speciální podrobnou mapu? Vesnice Graye-sur-Mer je na silnici, která vede podle moře a je jednou z řady slavných invazních vesnic, jejichž všechna jména končí na „sur Mer“ (u moře). V každé z nich směrem k pobřeží stojí nějaké těžké zbraně, děla, tanky, obrněná vozidla, transportéry apod. Nemožnost najít Graye-sur-Mer je nulová. Byl jsem tam za chvíli. Projel jsme vesnici křížem krážem, ve vesnici samé tank skutečně nebyl. Našel jsem jej až na konci cesty k pláži; na nízkém podstavci jako na onom obrázku v průvodci, stál tank Churchill, po kterém lezly děti. Sherman nikde. Kráva mohla sice odejít, tank Sherman odjet těžko.

Jen pár metrů od tanku stojí velká informační tabule, kde je celá historie tanku popsána včetně fotografie zachycující jeho vytažení v r. 1977. Anglický text začíná: „This tank landed on Graye sur Mer Beach at. H. hour on D Day. and was stopped on its way inland 100 m south of this spot…“ Že by si autor uvedeného vyprávění této cedule nevšiml, když měl kolem tanku několikrát projet? To by musel být slepý! Žádný nápis Malý Jim nevidím. Jen mizející číslo 1233 a označení 1C. Z fotografie na tabuli zjišťuji, že kdysi nesl tank nápis Avenger. Proč Jan Šmíd hledal babičky na hřbitově, když si mohl prohlédnout fotografii jeřábu vytahujícího utopený tank? Kde jsou ty mosty? Žádný nevidím. Vyrážím na louku. Kam se hnu, všude je pevná půda. Kde jsou bažiny? Podle terénu, vzdálenosti určené na informační tabuli a odlišných travin, se mi podařilo lokalizovat i kráter, do kterého tank zapadl. Dnes již zasypaný, na odvodněné a vysušené louce byly z vršku duny jasně rozpoznatelné jeho obrysy. Neviděl jsem ale žádný potůček, popisu autora neodpovídalo ani klidné moře, ale za počasí nemohl.

Zjišťuji, že líčení Jana Šmída odpovídá jen základní příběh o potopeném tanku. Fotografii Shermana použil jen jako ilustraci, na pláži Juno se vylodili Angličané a Kanaďané a ti měli své churchilly. Kdyby ale autor Graye-sur-Mer navštívil, tak by přece tank na podstavci vyfotografoval a ke svému textu přidal obrázek správného tanku. A z informační tabule by se vše dozvěděl a nemusel by hledat pamětníky. Autor se trefil jen v tom, že v Graye-sur-Mer je hřbitov, který navštěvují babičky. Ale takový je v každé vesnici. V každé vesnici je také potůček, tady ale nebyl v blízkosti pláže a dále už nesouhlasilo nic. Jan Šmíd prostě v Graye-sur- Mer nebyl. Tento fakt mi jeho knížky, kterým jsme dosud věřil, trochu znechutil. Co všechno je tedy pravda v jeho faktografickém líčení invaze? Píše literaturu faktu, nebo tak trochu ve stylu Boženy Němcové ?

Nic z toho však nemění na příběhu tanku z pláže Juno, který je epizodou velké války. Epizodou zasahující do současnosti, protože každé výročí dne D bude na invazních plážích znít ozvěna slov amerického prezidenta Ronalda Reagana: „Here in Normandy“, kterými začal svůj slavný projev při oslavách 40. výročí invaze Spojenců do Francie, přímo tady na pláži.