Březen 2007

Kdo se bojí

Milan Hulik

Naše politická kultura stále klesá, už vypadala, že je na dně, ale dno je hlouběji než nám ukazoval politický echograf. Není pochyby o tom, že největší podíl na tom má v posledních letech ČSSD. A Jiří Paroubek. Spiritus rector poslední fáze tohoto pádu! Až do jeho příchodu do vedení této strany byl pád trochu „kultivovaný“, Zeman a Špidla byli vzdělaní lidé, Gross při své nevzdělanosti měl aspoň pro mnohé sympatický kukuč, ale Jiří Paroubek je skutečně zombie, což je podle slovníku - nebožtík oživlý pomocí nadpřirozených kouzel. Nevím, čí kouzlo dokázalo vyvolat před námi komunistického aparátčíka, byť jeho rodnou stranou byla jen ta socialistická.

Nadávky jako odporní zrádci, kreatury, zaprodanci apod. byly v českých dějinách vždy oslovením pro ty nejstatečnější, kterým daly nakonec dějiny za pravdu. Myslím, že tomu bude i tentokráte. Ani Pohanka, ani Melčák na mne nepůsobí jako lidé, kteří přeběhli za peníze, spíše jako lidé, kteří se svého přesvědčení bojí.

Ale celá věc má právní dimenze, které se opomíjejí. Podle ústavy má každý poslanec, ať už z jakékoli strany, hlasovat podle svého svědomí, nikoliv podle stranického příkazu. Kontrola poslanců, jejich donucování k podpisům věrnosti straně a jejímu vedení, jsou nejen protiústavní, ale z pohledu historie směšné. Kolik těch projevů věrnosti už bylo? Německé říši, socialismu a komunismu, Sovětskému svazu – někteří dokonce přísahali všem těmto vrchnostem a ideologiím. Proč se proti tomu neozve Zdeněk Jičínský, profesor ústavního práva a právní ideolog ČSSD? Proč Jiřímu Paroubkovi nepřipomene výrok anglického spisovatele a politika Edmunda Burkeho (1729-1797) adresovaného jeho voličům: “Jsem povinen vám věnovat všechno, věnovat vám i svůj rozum, ne však jej obětovat. A proto, když uznal jsem něco za správné, budu jednat podle svého rozumu a nikoliv podle toho, co mi nařizujete.“

Nechci srovnávat poslance Pohanku a Melčáka s velikány minulosti. Nevím, co bylo vlastním motivem jejich jednání. Neznám podstatu jejích sporů s vedením ČSSD. Ani nevím, do čeho byli nebo jsou zapleteni. Ale jednali ve shodě s ústavou.

Argumenty Paroubka a spol., že kdo kope ve stranickému dresu, nesmí mužstvo opustit, nesedí. Politická strana není fotbalové mužstvo, poslanci nekopou, ale myslí. Aspoň tedy někteří. Nejméně takových je zřejmě v ČSSD, což dokazuje jejich stádnost, s jakou následovali slepě Grosse a nyní Paroubka. Je vidět, že vedení ČSD stále uvažuje v kategorii „demokratického centralismu“ – myslet můžete, ale politbyro poslouchat musíte. Jinak řečeno, držte hubu a krok, jinak vás vyženeme od koryt.

Ani tvrzení, že poslanec se musí podřídit většině, neobstojí. Nemusí. Dokonce nesmí, říká-li mu jeho svědomí něco jiného než stranická věrchuška. Kolik se již našlo statečných jedinců, kteří šli proti všem. Na T. G. Masaryka v době hilsneriády házeli studenti odpadky a spílal mu takřka veškerý tisk. Stejně tomu bylo, když se angažoval proti Rukopisům. Charta 77 byla vzpomínána nedávno a přijdou další, kteří půjdou proti, bude-li se jejich svědomí rozcházet se stranickou direktivou. Je příznačné, že právě tento centralismus je z demokratických stran nejsilnější v ČSSD, což jen verifikuje skutečnost, že má nejvíce bývalých členů KSČ. Dnes už dokonce zpochybňuje i to, zda-li je ČSSD ještě demokratickou stranou. Melčák a Pohanka jednají tedy nejen ve shodě se zákonem, ale i s principem demokracie, že jedinec má právo jít proti většině a udělat ze své mikromenšiny i většinu. Tím spíše, je-li v politice, zejména české, tak zoufale málo projevů odvahy.

Odvaha - je jedna z nejvzácnějších ctností. J. F. Kennedy napsal o politické odvaze svou slavnou knihu Profily odvahy. Vylíčil v ní příběhy amerických politiků od Johna Quincy Adamse až po senátora Roberta A. Tafta, kteří neváhali jít za svým přesvědčením i proti své kariéře. Obávám se, že pro české politiky znamená více žebříček obliby, než jejich svědomí. Důkazem toho jsou mnohdy piruety jejich výroků a přesvědčení, že blbec volič si nebude pamatovat, co řekli předevčírem.

Posledně zmíněný Robert A. Taft si zničil po druhé světové válce svoji politickou kariéru slibující i funkci prezidenta svým protestem proti Norimberskému tribunálu. Konkrétně proti tomu paragrafu obžaloby, který vinil obžalované ze zločinu rozpoutání války, když do té doby podle všech trestních zákoníků tento čin nebyl zločinem. Robertu A. Taftovi byl tento princip zakotvený v americké ústavě svatým a žádná výjimka nemohla podle něj ospravedlnit vyloučení principu, „není zločinu bez zákona, není trestu bez zákona“. Není rozhodné, zda měl pravdu - důležité je, že měl odvahu.

Čas ukáže, co měli Pohanka a Melčák – zda peníze, sliby, averzi nebo jen svědomí. To, že se bojí, nemusí být ještě důkaz nestatečnosti, není statečný jen ten, kdo se nebojí, ale i ten, kdo strach překoná, byť se třeba potí a chvěje.

Ovšem možný je i opak – je možno se bát i tak, že se chovám jako hulvát a brouk Pytlík a hlavně lžu a lžu. A nectím oponenty, nýbrž jim nadávám. A bojím se, bojím, že když nebudu u moci, tak že mě zavřou.