Březen 2007

Nic než národ. Ale jaký?

Karel Hvížďala

Co ještě dnes, v době politického sjednocovacího procesu v Evropě, je tak přitažlivé a fascinující na národě a národním státě? Tuto otázku si klademe v současné době nejen my, ale celá sjednocující se Evropa.

Profesor Dieter Langwiesche, evropský expert na otázky liberalismu a nacionalismu z univerzity v Tübingenu, na otázku, co je to národ, v časopise Der Spiegel odpověděl: "Národ je instrument k obraně pomocných prostředků (Ressourcen), tedy rozhodnutí bránit všechno to, co bylo společnými silami dosaženo, včetně přístupu občanů ke kultuře. Taky by se dalo říci, že národ je společenství se stejnými vzpomínkami."

Idea, která drží pohromadě

Podobně hovoří Ernst Gellner či náš historik Dušan Třeštík, když hovoří o národě jako o umělém konstruktu intelektuálů. I svoboda je podle pana profesora Langwiesche něco, jak bylo vidět na Slovácích, Slovincích a Ukrajincích v devadesátých letech, co přiděluje občanům národ.

Tento způsob uvažování je dán nejspíš tím, že za posledních dvě stě let neexistovala žádná jiná idea, která by měla takový účinek držet pohromadě větší kolektiv než národní idea. Ta totiž umožnila vytvořit instituce a struktury, které dovolují vystavět fungující stát: parlament, výkonnou moc, soudnictví a fungující hospodářství. Jak se ukazuje třeba v Afghánistánu či v Africe, kmenová společnost něčeho takového schopná není.

Jenže národy, říká dál pan profesor z Tübingenu, jsou také "stroje na agresivitu". To dokazují podle něj obě dvě světové války v minulém století. Ale bohužel to dobré, co způsobilo vytváření národů, nelze čistě oddělit od toho špatného.

Co národ nevyřeší

To špatné se pozná podle toho, že se vždy snaží národ uzavřít a oddělit od vnějšího světa. "Do jisté míry je to nutné," říká dál pan profesor, "aby bylo možné volit parlament, aby bylo zřejmé, kdo má na co nárok a kdo jak hospodařil, ale nesmí nikdy stejná metoda být použita k tomu, aby se národní státy uzavíraly vůči jiným skupinám obyvatel, jako jsou třeba socialisté, Židé, Turci, ale i třeba obchodníci či lékaři, kteří přicházejí z jiné země atd. Zatím všechny národní státy v tomto směru selhaly a nedokázaly najít mírové řešení a odpovědět na nároky jiných skupin na stejné území. Proto je válka otcem skoro všech národů a národních států jako je Itálie, Německo, Polsko, Maďarsko atd." A to už nehovoříme o rostoucí mezinárodní kriminalitě či ekologii, což jsou rovněž problémy, které národní státy samy neumějí a ani nemohou řešit.

Další komplikaci spatřuje pan profesor Langewiesche v tom, že národní státy mají celých dvě stě let problémy války ukončit. Aby totiž mobilizovaly své občany, musí státy své lidi emocionálně vybudit, učinit z bojů svatou válku, a proto se dá těžko ukončit jakákoliv válka bez vítězství. Latentně vždy existuje i dávno po té, co oficiálně skončila.

Problém, který vzniká kolem pokusu sjednotit Evropu, je pak podle tohoto výkladu spojen s otázkou, jestli je možné nahradit národní patriotismus patriotismem ústavním, tak jak to kdysi pro Spolkovou republiku, po vzoru Spojených států, navrhli pánové Dolf Sternberger a Jürgen Habermas. V Bonnu se proto o národě nikdy moc nehovořilo a SRN se na tento proces již dlouho připravovala. My si na tuto ideu zvykáme teprve necelých dvacet let. Suverenita a svoboda je pro nás po několika ujařmených generacích zcela nová zkušenost.

Jepičí česká suverenita?

Sjednocení Evropy na začátku XXI. století je v dějinách lidstva zcela nový projekt: nikdy se nestalo, aby národní státy zcela dobrovolně předávaly své kompetence na vyšší, nadnárodní instituce. A my Češi, kteří jsme si na suverenitu ještě ani nestačili zvyknout, bychom se jí měli zase po pár letech částečně vzdát.

Průzkumy veřejného mínění ve starých evropských zemích již ale po pár letech této snahy ukazují, že vzniká něco, co by se dalo nazvat evropské sebevědomí či evropská identita, která vůbec nepopírá národní identitu, ale vyvíjí se paralelně s ní. A to je zřejmě model, který by mohl fungovat v celé Evropě.

Ve Francii dle historiků se až do první světové války skoro nikdo nepovažoval za Francouze a všichni byli Bretoňci, Pařížané, Langedoňci, Provensálci, ale i obyvatelé Martiniku atd., jako většina Němců dodnes se cítí nejprve Bavory, Sasy či Branibory. Dvojí identitu přijali jako přirozený princip, a proto se sociologové domnívají, že podobně je možné vybudovat i trojí identitu.

Další problém Čech je, že jsou malé (ani Přemyslovci neudělovali hraběcí tituly), a proto my Češi na dvojí identitu nejsme zvyklí. Moravané jsou v tomto směru na tom lépe a třetí identita by pro ně nemusela být tak velký problém.

Profesor Langweische říká: "Domnívám se, že národní stát přesto jako důležitá instituce zůstane, už i proto, aby tlumila národní vášně. Ale stejný úkol musí plnit i Evropská unie. Kdyby se nějakému národnímu státu nepodařilo v EU tlumit národní emoce, ztratil by na přitažlivosti."

(Aktuálně.cz)