Březen 2007

Oko nemocného organismu

Karel Hvížďala

Esej o překážkách, které brání sjednocení Evropy.

Současná snaha o sjednocení Evropy není historicky prvním pokusem, lidé se o něco takového pokoušeli již dvakrát: poprvé od 12. století, kdy se sjednocujícím prvkem stalo křesťanství. Podruhé k tomu došlo v 18. století v době osvícenství, kdy Evropu začal spojovat racionalismus.

Oba předešlé pokusy byly založeny na společně respektovaných hodnotách. Otázka, kterou dnes nelze obejít, tedy zní: Proč hned po druhé světové válce, kdy se začalo pracovat na třetím projektu sjednocené Evropy, se o společném kulturním a hodnotovém systému skoro vůbec nehovořilo?

První, kdo se bezprostředně po válce zmínil o možnosti založení Spojených států evropských, byl sir Winston Churchill. Jeho výzva, která by nutně vedla k definování společných hodnot, však nebyla vyslyšena. Po válce bylo těžké hovořit o evropských hodnotách, protože Adolf Hitler zdiskreditoval všechny pojmy, s nimiž by se dalo pracovat („nová Evropa“, „nový evropský řád“). Jeho protibolševické tažení se uskutečňovalo pod praporem fašizující se „sjednocené“ Evropy.

Druhý důvod, proč to nešlo, bylo špatné svědomí koloniálních mocností. V koloniích se vše zaštiťovalo jménem evropské civilizační mise. Především levice a zastánci liberálního středu po válce z těchto příčin myšlenku společných evropských hodnot příliš nevítali.

Pravice trvala na křesťanských hodnotách, zakladatelé Evropského společenství (francouzský ministr zahraničí Robert Schuman, německý kancléř Konrad Adenauer a italský ministerský předseda Alcide De Gasperi) byli křesťanští demokraté. Zároveň si ale pravice udržovala vůči křesťansky pojaté evropské identitě odstup. To byl hlavní důvod, proč se zrodilo nejprve Evropské společenství uhlí a oceli (v roce 1950) a v roce 1957 pak EHS, Evropské hospodářské společenství. Evropská unie byla založena až v roce 1992 v Maastrichtu.

Jak se v posledních letech ukazuje, slabost Evropské unie spočívá právě ve způsobu jejího vzniku: EHS se o evropské hodnoty nezajímalo a vymezovalo se jen vůči komunistické Evropě. Jeanu Monnetovi, francouzskému politikovi, který je pokládán za tvůrce myšlenky jednotné Evropy, se sice připisuje výrok „Kdybych měl začít znovu, začal bych kulturou“, zůstalo ale jen u povzdechnutí.

Evropa není jen ocel

První, kdo na absenci společných evropských hodnot důrazně upozornil, byl v roce 1983 český spisovatel Milan Kundera v eseji Únos střední Evropy. Vzápětí se k němu přidali i další Středoevropané – polský básník Czesław Milosz, maďarský spisovatel a esejista György Konrád a jiní. Přišli s myšlenkou, že Evropa není jen EHS, ale především hodnoty a kulturní dědictví. Tito muži tvrdili, že střední Evropa, protože víc cítí své ohrožení, je už jedinou částí světadílu, která si společné hodnoty uvědomuje a chrání je.

Vystoupení středoevropských intelektuálů bylo velmi důležité. Podle francouzského politologa Jacquese Rupnika by dokonce bez této diskuse nemuselo sjednocení po roce 1989 proběhnout tak hladce. Jen díky ní bylo možné začít tvrdit: sdílíme společné základy a jdeme stejným směrem.

Jaké tedy mohou být ony společné hodnoty? Evropa dala světu myšlenku práva jednotlivce, myšlenku občanských, lidských a demokratických práv, právního státu. Po rozpadu kolonií též toleranci a otevřenost.

Právě o tom, jestli tyto hodnoty definované intelektuály ještě platí, se dnes v Evropě vede debata. Existují dva proudy: konzervativní a liberální. Konzervativci tvrdí, že je třeba se vrátit ke křesťanským hodnotám. Druhý, liberální proud, je dědicem osvícenství, racionalismu, moderní demokracie; moderní Evropa je podle něj postavena na myšlence svobodného ducha, nikoli ducha podřízeného náboženským diktátům. Pro Evropu je typické oddělení církve od státu (dualismus) a později i médií od státu (dělba moci). Jak říká Jiří Gruša, poslední privatizace se týká národnosti.

Problém národnosti, národních zájmů zasluhuje bližší pozornost. Kvůli odlišné tradici si my Středoevropané některé pojmy vykládáme jinak než obyvatelé jiných států sjednocené Evropy. Suverenitu jsme získali teprve před sedmnácti lety a těžko se jí, byť i jen částečně, zbavujeme.

Nedorozumění začíná již u pojmu národ. Ve Francii a Anglii dal stát (tedy smlouva-ústava) vzniknout národu (předtím existovali jen Bretonci, Provensálci, Pařížané atd., být Francouzem znamenalo přijmout druhou identitu). Naopak Němci a Východoevropané představují národy definované lingvisticky a někdy i kulturně a nábožensky, tedy de facto citově: krví a půdou. Nejprve se emancipovaly národy, které až poté hledaly politický útvar.

Ve staré Evropě zní zvláštně, vstupujeme-li do Evropské unie a urputně se definujeme jako národní stát. Chováme se tak právě v době, kdy národní státy, které EU zakládaly, vyčerpaly určité možnosti (třeba na poli ekologie, v obraně proti terorismu či kriminalitě) a snaží se zavést princip sdílené suverenity. My bojujeme za uznání národního státu, zatímco ostatní hledají v EU řešení problémů, na které už ani ten největší a nejbohatší národní stát nestačí. Proto Angela Merkelová hovoří o bližší spolupráci s USA a někteří futuristé uvažují o zavedení eurodolaru.

S vámi se nebavíme

Další problémy máme s pojmy ústava a právní stát. Konstitucionalismus totiž znamená, že vládnout nemají lidé, ale zákony. Doktrína právního státu říká, že všechny státní a vládní orgány jsou vázány právem, musejí jednat pouze podle práva a nesmějí dělat nic, co jim zákon nepovoluje.

Jenže náš problém je v tom, že rakouský právní řád i se státní správou, které převzala první republika po roce 1918, byl sice dost moderní, ale nebyl to náš, český právní stát. Česká politika proto vynaložila většinu svého úsilí, aby se vymezila vůči tomuto „cizímu“ státu. A vlastně to děláme dodnes: hledáme díry v zákonech, místo abychom se podřizovali jejich duchu. Žehráme na soudcokracii.

Důležité také je, že místo parlamentu vládla za první republiky tzv. Pětka, tedy politické strany bez krajní levice a pravice. Pětka oslabovala demokracii, a tedy i demokratickou debatu. Zabydlely se věty: s vámi se nebavíme, protože jste krajní levice, s vámi se nebavíme, protože jste krajní pravice (Rupnik). Politici z těchto stran vždy předem věděli, že budou ve vládě a často i jaká jim připadnou ministerstva. Takhle se zase zrodila tradice prorůstání stranického a státního aparátu. Za rudé totality se ještě prohloubila.

Důsledky cítíme dodnes, projevují se v tom, že Česká republika v mnohém funguje jinak než západní demokracie. Ministr v demokratických zemích garantuje směr svého resortu, obsazuje si svůj kabinet, ale fungování ministerstva musí být na něm nezávislé (většinou je řídí státní sekretář). Ministr nemá rozhodovat o kariérním postupu svých podřízených, k tomu je určen kariérní řád a zákon o státní službě. Evropská unie po nás proto tento zákon vyžaduje, a ačkoli jsme ho slíbili, dodnes neexistuje.

Podle Rupnika bychom dokonce mohli říci, že Evropská unie nyní supluje roli Rakouska-Uherska – v tom smyslu, že navazuje na myšlenku právního státu.

Jenže právě proto k právnímu státu máme někdy stejně odmítavý vztah, jaký tu panoval vůči Rakousku-Uhersku a později vůči RVHP a socialismu. Tohle všechno by naši politici měli vědět a měli by na duchovní konvertibilitě se starou Evropou pracovat, když už Evropská unie udělala tu chybu, že proces připojení nových členů nezačala budováním právních států a definováním společných hodnot. Pracují-li ale naši politici levně „se stereotypními obrazy toho druhého v nás“ a aktivně se neúčastní debaty o evropských hodnotách (jen EU odmítají), zrazují pod rouškou národních zájmů naše šance na to, abychom vývoj v Evropě ovlivnili a obstáli v ostřejším konkurenčním prostředí globalizované společnosti.

Také bychom mohli říci: Každý, kdo vyzývá k veřejné diskusi o evropském uspořádání, ale zároveň Evropskou unii z principu odmítá, je pokrytec, který sleduje jen své osobní zájmy a národ je mu lhostejný: chce zůstat žít v meziprostoru mezi totalitou a demokracií.

I nynější třetí pokus o sjednocení může samozřejmě selhat, důsledky by ale tentokrát mohly být pro Evropu fatální, protože v globalizovaném světě i sjednocená Evropa s půl miliardou lidí nepředstavuje nijak velký celek. Mohla by se za nějaký čas stát jen skanzenem, muzeem, turistickou atrakcí.

Evropský vnitřní konflikt lze již víc než tisíc let popsat jako střet mezi tendencemi usilujícími o sjednocení a uniformitu a silami prosazujícími rozdělení a různorodost. Také bychom mohli říci s klasiky: dějiny problému „smysl integrace“ jsou starší než dějiny pojmu „smysl integrace“. Minulost je velikánské tělo a přítomnost jeho oko. Otázka je, jestli na nemocném těle může být zdravé oko.

(Respekt, www.respekt.cz)