Březen 2007

Špína může posílit imunitu

Leslie Iversen

Protože žijeme v příliš čistém prostředí, děti se téměř nesetkávají s patogenními mikroorganismy. Jejich imunitní systém zahálí a zakrňuje, uvádí v nové knize Léky a drogy britský farmakolog.

Imunitní systém je naprogramován tak, aby rozeznal jakoukoliv cizí substanci a každý cizí mikroorganismus. Na základě toho aktivuje vhodnou obranu. Spočívá v mobilizaci protilátek - bílkovin schopných poznat cizí proteiny (nebo jiné velké molekuly) a zneškodnit je. Navázání cizích substancí na protilátky umožňuje jejich likvidaci bílými krvinkami, které jsou díky tomu schopny cizí buňky nebo útočící mikroorganismy napadnout, zahubit a pohltit. V případě poranění se v krvi koncentrují v postiženém místě, pomáhají tam odstraňovat mrtvé nebo poškozené buňky a vyvolávají odezvu, kterou často doprovázejí značné bolesti.

Imunitní systém, bílé krvinky a tělesné orgány spolu komunikují pomocí rozsáhlé třídy signálních molekul. Působením na mozek mohou vyvolávat horečku, ospalost a ztrátu chuti - příznaky, které dobře zná každý, kdo někdy onemocněl třeba chřipkou nebo jinou infekční chorobou. Imunitní systém hraje zásadní roli při likvidaci nepřátel, kteří by nás jinak zahubili. Děti s vrozenou poruchou imunity jsou velmi náchylné k infekcím a musejí se kvůli tomu pohybovat jen v určitém prostředí; pacienti trpící AIDS nakonec umírají, protože virus HIV vyřadil jejich imunitní systém z činnosti. Tento mocný obranný prostředek ale občas selhává a obrací se proti tomu, koho má chránit. Celkem běžné jsou mnohé tzv. autoimunitní poruchy, při nichž imunitní systém z nějakého důvodu přestává správně rozeznávat některé části těla jako „vlastní“ a zahajuje proti nim útok působící záněty a různá poškození.

Prvním příkladem může být artritida, při níž začnou postiženého bolet klouby a kloubní chrupavky i kosti jsou postupně erodovány. Dalším je roztroušená skleróza, progresivní onemocnění nervového systému, kdy jsou napadány obaly nervových vláken. Také astma, chronický zánět plic vyvolávající potíže s dechem, patří mezi autoimunitní poruchy.

Nastala dost paradoxní situace: obyvatelé západního světa jsou dnes sice vesměs dobře živeni a jen málo trpí infekčními chorobami, ale zato se neustále zvyšuje výskyt autoimunitních poruch; zvlášť alarmující rychlostí přitom narůstá počet dětí trpících astmatem. Jedna z hypotéz to přisuzuje tomu, že žijeme v prostředí až příliš hygienickém a čistém.

Dnešní děti se tolik nesetkávají s různými patogenními mikroorganismy, takže jejich imunitní systém zahálí. Někteří odborníci proto dokonce doporučují, aby rodiče své děti záměrně otužovali tím, že je vystaví běžným nečistotám, ale to je nejspíš příliš extrémní řešení.

Od vrbové kůry k aspirinovým válkám

Záněty a bolesti se dnes naštěstí dají zvládnout četnými léky, i když jen některé zabírají také na příčiny těchto potíží. Složité zánětlivé procesy nicméně nabízejí pro farmakology bohatý výběr cílů. Jeden z nejstarších a nejvíc užívaných léků z této kategorie je aspirin, což je původní obchodní název pro kyselinu acetylsalicylovou. Tato sloučenina může sloužit jako dobrý příklad toho, že i malá obměna chemické struktury mateřské látky, v tomto případě kyseliny salicylové, může dramaticky zlepšit léčebný efekt.

Už v 18. století se vědělo, že extrakt z kůry vrby bílé Salix alba snižuje horečku a v roce 1870 se v něm podařilo najít látku, které za tento účinek vděčíme: kyselinu salicylovou. Němečtí chemici vyvinuli její syntézu a firma Chemische Werke von Heyden ji začala vyrábět a prodávat jako lék. Hodně se užívala nejen při horečkách, ale také kvůli své schopnosti potlačovat bolesti při artritidě nebo bolestech nervů. Kyselina salicylová ale rozhodně nebyla lékem ideálním - obvykle se podávala ve formě roztoku tak hořkého, že vyvolával zvracení, a navíc silně dráždila žaludeční stěny, na nichž se pak mohly tvořit krvácející vředy ohrožující život.

Německý chemik Felix Hoffman a farmakolog Heinrich Dreser, kteří pracovali pro společnost Bayer, tento problém v roce 1899 vyřešili syntézou acetylovaného derivátu - kyseliny acetylsalicylové. V témže roce Dreser publikoval práci, v níž ukázal, že tato sloučenina má u zvířat stejně dobré analgetické a protizánětlivé účinky jako kyselina salicylová, ale zároveň je její užívání bezpečnější i příjemnější. Nový derivát nebyl zdaleka tak hořký, ale poměrně špatně se rozpouštěl ve vodě a firma Bayer se nakonec rozhodla prodávat ho ve formě tablet, které by se v žaludku postupně rozpadaly na prášek.

Aspirin se stal skutečným lékem století. Široce se používal při tlumení různých bolestí a jako bezpečné a nenávykové analgetikum byl v té době velmi vítanou náhradou morfinu. Po nějaký čas na něj měla společnost Bayer monopol a vydělala na něm jmění, ale v roce 1918, když vypršela platnost původních patentů, ho začaly vyrábět a prodávat i další firmy. Vedlo to k agresivním reklamním kampaním, „aspirinovým válkám“. Konec konců šlo o zisk na jednom z vůbec nejužívanějších léků.

Aspirin i dnes v medicíně nachází nová uplatnění. Mimo jiné působí na specializované buňky zvané krevní destičky, které hrají významnou roli při srážení krve. Tento mechanismus se působením kyseliny acetylsalicylové naruší, krev se tedy nesráží tak snadno, a protože krevní sraženiny mohou vyvolat infarkt myokardu nebo mozkovou mrtvici, každodenní užívání nízkých dávek aspirinu se doporučuje jako prevence těchto příhod.

Vědci konečně pohlédli pod pokličku

Princip účinku aspirinu byl neznámý až do roku 1971, kdy britský farmakolog John Vane se svými kolegy ukázal, že tento lék působí jako inhibitor cyklooxygenázy - klíčového enzymu účastnícího se v zánětlivých procesech. Tento enzym produkuje mediátorovou (přenašečovou) molekulu zvanou prostaglandin, vyvolávající pocit bolesti a další příznaky zánětu. Nepřímou inhibicí vzniku prostaglandinu proto aspirin tlumí bolesti i záněty. Vane také dokázal, že stejně účinkují i další tzv. nesteroidní antiflogistika (NSA), která byla vyvinuta později než aspirin (například ibuprofen, ketoralac nebo indomethacin). Za tyto důležité objevy dostal v roce 1982 Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii.

Příběh aspirinu má v poslední době další pokračování. Koncem minulého století byla do medicíny zavedena nová třída léků typu NSA, které mají stejně dobré analgetické a protizánětlivé účinky, ale navíc podstatně méně dráždí žaludek. Právě podráždění žaludku představuje u aspirinu i příbuzných preparátů nejčastější nežádoucí účinek. Má jen vzácně vážnější následky, ale tyto léky běžně užívají desítky milionů lidí, a tak tolik nepřekvapí, že několik tisíc z nich každý rok na krvácení do žaludku zemře.

Knihu Leslie Iversena Léky a drogy vydalo nakladatelství Dokořán.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)