Březen 2007

Proč se v Česku staví nejdražší dálnice v EU?

Pavel Janda

V Česku se loni postavilo rekordních 72 kilometrů nových dálnic. A utratilo se za ně násobně více peněz než bylo nutné. Organizace Trasparency International, která dlouhodobě monitoruje korupční prostředí na celém světě, před nedávnem zveřejnila srovnání, jak draho staví jednotlivé evropské země své nové dálnice. Pokud se zamyslíte nad možným pořadím, zřejmě si na špici žebříčku představíte Německo, kde jsou nové dálnice obvykle kvalitní, bohatě dimenzované a pracovní síla drahá, nebo Švýcarsko či Rakousko, kde se k obdobným kvalitativním měřítkům přidává horší prostupnost horským terénem. Možná vás napadnou i některé přímořské země, kde není lehké se popasovat pobřežními úseky.

Ne, ne, ne a znovu ne, ani jednu z těchto zemí na špičce žebříčku nenajdete. Nejvyšší příčky obsadily země docela jiné, které spojuje jediné měřítko - „Divoký východ”. Jmenovitě Slovensko, Maďarsko, Slovinsko a...? Ano, tušíte správně, Česko. A to dokonce na příčce úplně nejvyšší, Češi to zkrátka zase vyhráli.

A rozhodně ne o prsa

Někteří z vás to tuší, někteří možná i dobře vědí, pro ty ostatní jedna podstatná informace navíc. Pokud si myslíte, že rozdíly v ceně dálnic mezi jednotlivými zeměmi jsou v řádu jednotek či maximálně pár desítek procent a nějak (ospravedlnitelně) se stalo, že zrovna naše dálnice jsou nejdražší, jste absolutně vedle. Kilometr české dálnice je totiž třikrát až čtyřikrát (bavíme se tedy o 300 - 400 %) dražší než kolik činí evropský průměr.

I kdybychom byli sebebláhovější, tento stav již nijak ospravednitelný není. Zkrátka není možné, aby v místních podmínkách, kde dozajista není ani nepříznivý terén, ani drahé vstupy (zejména pracovní síla je ve srovnání s jinými zeměmi Evropy velmi levná) a ani kvalita nových dálnic není nikterak oslnivá (to spíše naopak), vytvořil tentýž produkt za reálně troj- a až čtyřnásobnou cenu. Pakliže by do ceny nevstupovaly faktory, které nelze hledat ani v kvalitě výstavby, ani v použitém materiálu, ani v celkovém řešení stavby.

Neskutečně předražená D8

Exempla trahunt, proto se podívejme na zoubek ceně nejnovějšího dálničního výtvoru na našem území, úseku dálnice D8 z hranic s Německem do Ústí nad Labem. 23,4 kilometru nové dálnice, které čítají dva tunely a 33 mostů, přišlo na 18,9 miliardy Kč. Jeden kilometr nás tedy stál ukrutných 808 milionů Kč. Norsko nedávno otevřelo dvacetikilometrový úsek pobřežní dálnice E39. Ta se netáhne rovinou, ale fjordy, což je terén ještě složitější než Krušné hory. Cena? 252 milionů Kč za kilometr, tedy méně než třetina. U moře, v Norsku, kde dělník bere plat „menšího” českého manažera. Neuvěřitelné.

Příklad D8 je tak křiklavý, že na prohýřené miliardy upozornil i Nejvyšší kontrolní úřad. Co se stalo? Nic. A příště? Miliarda za kilometr to jistí. O neskutečně drahých českých dálnicích přece neslyšíme poprvé, přesto se tento příběh pořád dokola opakuje. Za ceny alespoň srovnatelné se západními zeměmi jsme v Česku nepostavili nikdy nic a přitom by tomu mělo být přesně naopak.

Jako výsměch všem daňovým poplatníkům působí prohlášení ředitele Státního fondu dopravní infrastruktury Pavla Švagra. „Nesouhlasím s tím, že se u nás dálnice stavějí nejdráže v Evropě,” začíná Pavel Švagr. „Musíme srovnávat srovnatelné. Když někdo řekne, že kilometr dálnice v Česku a Německu je cenově odlišný, to pro mne ještě neznamená parametr draho.” Pikantní vyjádření. Podle pana ředitele je vyšší cena dána započítáváním dálničních sjezdů do ceny a rekonstrukcemi zastaralých přípojek. To by mě opravdu zajímalo, jak může jeden dálniční sjezd za mnoho kilometrů nebo i desítek kilometrů posunout celkovou cenu každého kilometru dálnice na čtyřnásobek. Něco tu nehraje.

Korupce, klientelismus, nedbalost

Pro to, co dokáže vyšponovat cenu kilometru dálnice o stovky procent nad obvyklou mez, vůbec nemusíme hledat racionální vysvětlení v mezích běžných obchodních úvah. Možná si říkáte, že dostat cenu na mez obvyklou je nesmírně snadné - prostě vypíšeme výběrové řízení, do kterého se přihlásí ti samí dodavatelé jako v Německu, Norsku nebo kdekoli jinde a postaví nám dálnici za ty samé peníze. Ale to je omyl. Ti, kteří státní zakázky zadávají a dodavatele vybírají, jednoduše nemají důvod prahnout po co nejnižší ceně a tedy po efektu pro státní rozpočet, ale především po svém osobním prospěchu. A pokud by nějaký bláhový dodavatel chtěl prorazit s cenou obvyklou a ve výběrovém řízení ostatní nabídky válcoval, bude prostě vyřazen pro formální nedostatky a přednost dostane opět „ten správný”. Proto už se i dodavatelé přihlašují do výběrového řízení s nabídkovými cenami, které pokryjí nejen náklady na výstavbu dálnice, ale i náklady na „prosazení své nabídky”. A ty jsou zjevně enormní, jinak není možné, aby se ceny vyšphaly do tak astronomických výšin.

Jde prostě jen o oblíbený způsob, jak dostat peníze ze státní kasy do vlastní kapsy. A aby to bylo nenápadné, musí v tom jet úplně všichni. A těch je v případě velkých zakázek hodně a všichni vědí, že dodavatelům pouštějí ze státního rozpočtu opravdu velké peníze, které firmy prostě nemohou dostat jen tak. Samotnému dodavateli je to vcelku jedno, všechny takto použité peníze dostane v ceně zakázky zase zpátky, trpíme tím jenom my, obyčejní daňoví poplatníci.

Toto není žádná teorie spiknutí vládních špiček od Foxe Muldera, toto je jen krutá realita neprůhledného a nehospodárného vydávání peněz ze státní kasy. České státní kasy. Kdo měl kdy něco do činění s jakoukoli veřejnou zakázkou moc dobře ví, že to jinak nejde. Že předražováno je všechno a všude a že zakázky nedostávají ti nejlepší. Ale zatímco u lokálních případů jde obvykle jen „pár milionů”, které přitečou a odtečou nespatřeny, u dálnic jde o miliardy, které vidíme všichni. A vidí je celá Evropa. Přesto se řešení zdá být v nedohlednu.

Měli bychom se všichni zasadit o to, aby byly podobné praktiky z českého prostředí jednou pro vždy vyhnány. Přežívat mohou jen díky naší netečnosti, většina Čechů se chová jako by se jich to netýkalo. Opak je pravdou, ve hře jsou naše peníze a naše zájmy. Pokud tomu neučiníme přítrž, efektivního rozvoje prostředí kolem nás se nikdy nedočkáme. A ostatně ani to, co se udělá, nebude stát za moc. Srovnejte si kvalitu navazujících úseků dálnic v Česku a Německu, ani ony superdrahé dálnice mnohdy nedosahují kvalit částí pokračujících již na cizím území, které byly postaveny za zlomek ceny těch českých.

(Týden)