Březen 2007

Situace a postoje Němců v ČSR v prvý čas existence Československa

Antonín Klimek

O česko-německých vztazích v době vzniku Československa se dodnes nalézají a v budoucnu jistě ještě najdou cenné dokumenty, korigující pohledy na tu či onu konkrétní událost. Avšak už se sotva najde cokoli tak zásadního, aby to ovlivnilo celkový obraz problematiky. Přitom hodnotící náhledy se pohybují zhruba ve dvou v zásadě kontrapozičních podobách, ovlivněných německou či českou národností autorů. Debaty pak připomínají spory při rozvodovém řízení lidí, kteří spolu dlouho intimně žili a nyní před lidmi ba Bohem přísahají, že jedině oni mluví pravdu a nic než pravdu, když veškerou vinu svalují na toho druhého. Podobné problémy nejsou ve střední a jihovýchodní Evropě, kde nejisté hranice a národnostní promíšení vyvolávaly po staletí spory, ba války, zdaleka omezeny na Čechy a Němce.

Rakouský historik Willy Lorenz soudil, že při takové situaci, plné nacionálních vášní a předsudků, tuchy křivd a zrad, děděných z generace na generaci, podávají nejobjektivnější pohledy na zdejší události historici jiných národů, osobně distancovaní. Tak podle Lorenze napsal nejlepší životopis císaře Josefa II. Rus Pavel Mitrofanov, nejkvalitnější biografii kancléře Dollfusse Angličan Gordon Sepherd, nejlepší práci o Čechách v letech 1884-1914 říšský Němec a nehistorik Herman Münch.

Není s tím třeba souhlasit, když kupř. od tohoto Lorenzova konstatování psaného v roce 1964 vyšla zásadní kniha Otty Urbana Česká společnost 1848-1918, je ale pravda, že příslušnost k té či oné "zainteresované" národnosti se ve střední Evropě snad už podvědomě nepříznivě promítá do výkladu vztahů jednotlivých národů.

Naprosto si netroufnu prohlásit, že bych vám ukázal sine ira et studio, jak to doopravdy bylo. Budete se muset spokojit s přehledem faktů, která už většinou znáte. Možná je budu občas poněkud jinak hodnotit, dávat do jiných souvislostí, a budu šťasten, když vám dám v některém směru podnět k zamyšlení.

Mnohé nikoli nedůležité skutečnosti a souvislosti bývají přehlíženy, náš pohled bývá ahistorický, ovlivněný dnešními znalostmi i zavádějícími stereotypy. Obvykle se konstatuje, že tragický obrat nabraly česko-německé vztahy v rámci českých zemí rozkotáním habsburské monarchie, na němž měli čelnou zásluhu (dle jiných vinu) Češi, zatímco mezi její obránce patřili Němci z Čech. Jenže kupř. mezi hlavními odpůrci zachování mocnářství před rokem 1914 nebyl žádný významný český politik, zato zde najdeme četné "velkoněmecké" mluvčí sudetských Němců; za války rychle vzrůstající český odpor vůči monarchii byl do značné míry reakcí na germanizační tlaky; rozpad armády mocnářství na frontě byl vyvolán masovým odchodem ne českých, ale především maďarských oddílů; ani v čas rozkladu říše nepředložila Vídeň Čechům jedinou reálnou, poměrům odpovídající nabídku národnostní přestavby státu, navíc předpokládala, že od českých zemí budou odtrženy pohraniční oblasti atd. Na druhé straně je pravda, že přičlenění těchto oblastí k tzv. Německému Rakousku by odpovídalo vůli většiny tamního obyvatelstva a zásadám sebeurčení národů, na něž se dovolávali i Češi atd.

Československo by nevzniklo bez vůle českého národa vlastní stát vytvořit. Ale také ne bez zcela výjimečné mocenské konstelace na sklonku 1. světové války, ústící v porážku Rakousko-Uherska a Německa a v rozval revolucí zmítaného Ruska, což vytvořilo ve střední Evropě mocenské vakuum. V této anomální sféře a době hrála těsně po válce první housle Francie. Francouzi žádali maximální oslabení poražených států, zejména Německa. V tom směru se, jak zdůrazňoval E. Beneš, zájmy Paříže a Prahy plně shodovaly. Právě to a úspěchy zahraničního čs. vojska, proslulých legií - mimochodem početně se takřka rovnajícího armádě menšího státu, jako Belgie - prvořadě přispělo, že Československo bylo uznáno vítěznými velmocemi před svým vznikem - což je v moderní historii jev jedinečný.

Při vyhrocené, ryze teoretické argumentaci lze říci, že český stát by tehdy vznikl i kdyby si to Češi nepřáli - protože to chtěla Francie, žádající ve středovýchodní Evropě, zejména po rozvratu Ruska, vznik bloku spojeneckých států. Paříž, usilující o bezohledný "kartaginský mír", nehodlala připustit začlenění ani části českého pohraničí - a vůbec třeba jen pídě nového území - do Německa či Rakouska. Beneš v souladu s Masarykem naznačil možnost odstoupení částí výběžků a Chebska, když, pravda, předpokládal, že jeho stát získá větší teritoriální odškodnění v oblasti Ratibořska, Kladska, případně i Lužice. Jenže Francouzi to odvrhli. Přitom Američané, ale i Britové měli pramalé znalosti poměrů ve střední, východní a jihovýchodní Evropě a žádné promyšlené projekty.

Již 21. října se ve Vídni shromáždění německých poslanců z Rakouska prohlásilo za prozatímní národní shromáždění tzv. Německého Rakouska a nárokovalo veškerá "německá území" umírajícího mocnářství. 29. října se ve Vídni schůze německých říšských poslanců z Čech prohlásila za zemský sněm tzv. provincie Deutschböhmen, která měla tvořit zvláštní zemi Německého Rakouska, chystajícího se spojit s Německem. Schůze přijala prozatímní ústavu "provincie", vybrala zemskou vládu, zřídila domobranecké oddíly (Volkswehr) atd. Do čela provinční vlády byl s titulem zemského hejtmana zvolen Rafael Pacher (záhy jej vystřídal Rudolf Lodgman von Auen), jeho zástupci se stali J. Seliger a H. Maixner. 1. listopadu převzal v Liberci řízení vlády prozatímně sociální demokrat Seliger, za pět dní se tam sešel zemský sněm.

Tato vnější aktivita však kontrastovala s náladami většina německého obyvatelstva v českém pohraničí. Ačkoli se k podobnému vyústění války už dlouho schylovalo, jakoby vývoj přece jen Němce zaskočil. V jejich dobových záznamech a reflexích cítíme především pocit absurdity - absurdity vůči nim zlé, nespravedlivé, ubližující a ukřivďující. Německým vojákům vracejícím se z fronty to současně připadalo jaksi podružné. Hlavní pro ně byl fakt konce války, pocit porážky, chaosu a touha po zásadní přeměně světa a jeho řádů.

Pozice německých úřadů v Čechách byly i mezi rodáky slabé; též k potlačení hladových bouří musely volat německé autority do pohraničí přece jen akceschopnější české jednotky; do "Volkswehru" zdemoralizovaní vojáci odmítali vstupovat. Německá správa nefungovala úplně ani v ryze německých oblastech. Brněnsko a další moravské německé ostrůvky byly od konce října podřízeny československé pravomoci. Někde působily vedle sebe československé i německé úřady, jinde, např. v Krumlově, přešla správa několikrát z rukou do rukou zejména podle toho, zda tam dlely čs. oddíly. Zklamaly naděje českých Němců na ozbrojenou pomoc z Německa či Rakouska. Z balkánské fronty vracející se německé divize projely přes české území bez jediného incidentu.

Protože se úřady a mocenské složky habsburské monarchie rychle rozložily, proběhl přechod moci do rukou nového státu a jeho českých, resp. jak se při uznávání jediného vládnoucího národa říkalo, "československých" reprezentantů relativně hladce a nekrvavě. Už třetí den poté, co byl zprvu živelně v ulicích Prahy proklamován samostatný československý stát, představoval 30. říjen s kapitulací staré vojenské moci v novém hlavním městě závěrečný mezník vítězné české revoluce. Patřila mezi ty, které se rozhodují v hlavních městech. Podobný průběh jako v Praze, byť s časovým zpožděním, měly události v dalších městech s převahou českého živlu anebo obklopených českým okolím, zatímco v místech s německou majoritou se stávaly rozhodujícími orgány německé, hlásící se k tzv. Německému Rakousku. Podobně i vojenská moc tam, kde měl v oblasti (byť nikoli třeba v místě samém) převahu český živel, přecházela do českých rukou, kde měl převahu živel německý, do rukou německých. Nikde nedocházelo ke krveprolití, byť takové nebezpečí v jistých smíšených městech zprvu hrozilo; mezi Němci a Čechy vládl v pohraničí napjatý klid. Bez incidentů proběhly i přesuny českých vojáků z pohraničí do vnitrozemí a německých opačným směrem, už proto, že zájmem místních správ bylo zbavit se co nejrychleji jinonárodních sil.

Od 30. října bylo jasné, že převrat v českých oblastech zvítězil, vývoj k novému státu je zde nezvratný a vzhledem k větší váze této části země - a s ohledem na vyústění války - mu nebude moci vzdorovat ani pohraničí. Pokud nedojde k vnějšímu zásahu. Protože rakouský mocenský aparát ležel u nás v troskách, upírali čeští Němci naděje k Německu. Německý vyslanec ve Vídni Wedel však pokládal za iluzorní, že by se Německo mohlo silou vzepřít rozhodnutí Dohody přičlenit české pohraničí k Československu. Psal do Berlína: Pakliže se čeští Němci podrobí, nebraňme jim. Pokud setrvají v odporu a požádají nás o pomoc, poskytněme ji, ovšem diplomaticky či morálně.

Už v zájmu ochrany říšských Němců v českých zemích německý konzul v Praze F. von Gebsattel 29. října jako vůbec první z cizích diplomatů navštívil NV s blahopřáním ke zřízení samostatného státu. Přitom vyzvedl "vzorný a důstojný ráz" událostí a vyslovil přání dobrých styků obou států. I zprávy tohoto pruského diplomata Berlín upozorňovaly, že fait accompli převzetí moci Čechy nepůjde zvrátit a že pro české Němce by bylo za takové situace nejlepší přitakat novému státu, zapojit se do jeho výstavby a tak si zabezpečit podíl na moci v něm, který by nemusel a neměl být malý. Po tom prahl i Masaryk, jenže škrt přes rozpočet udělaly živelné národnostní vášně.

31. října hlásil von Gebsattel, jak jistota Čechů, že jim připadne "Deutschböhmen", třeba pomocí francouzského vojenského zásahu, vyvolává u českých Němců "plamenné výzvy proti znásilnění země Čechy". Kolovaly letáky volající po ozbrojeném odporu, německá Národní rada vyzvala k vytváření výborů národní obrany atd.

Na druhé straně list čs. socialistů České slovo 31. října plamenně psal, že v Chebu byly strženy české prapory, znemožněny průvody. Psal, že u nás zatím "ani jednomu Němci a německému židu nebyl zkřiven vlas na hlavě", avšak ti si musí uvědomit, že "jsou poraženi a my jsme vítězové a v nás je příliš mnoho... spravedlivého hněvu nad utrpenými staletými křivdami, aby si Němci v Čechách směli tak lehkomyslně hrát s ohněm". A tak zatímco tisk českých Němců bouřil, že Němci tu nebudou žít pod jařmem národa, který učili kultuře, z českých řad mířily do pohraničí výzvy, aby "cizáci", kterým se stát nelíbí, si svázali raneček a táhli.

Přesto znějí mnohé tehdejší zprávy pro otrlý dnešek až idylicky. Jeden příklad. Zvláště nenáviděný byl mezi Čechy předseda německého Volksratu u nás, v Třebenicích žijící pangermán Wenzel Titta. Po 28. říjnu český tisk psal, že tento provinilec na českém národě s archivem Volksratu kamsi utíká a je pronásledován, aby byl přísně ztrestán. Jenže 5. listopadu vyšla v novinách stručňoučká zprávička: "Včera o 4. hod. odpoledne objevili se v Třebenicích vyslanci Národního výboru se šesti vojáky a zabavili veškeré archivy německého Volksratu. Pes dr. Titty, který při této příležitosti na vojáky štěkal, byl zastřelen... Dr. Titta se odebral do Liberce." Chudák pes, ale zaplať Bůh za zachování lidského života.

Na obou stranách nechyběly ani umírněné hlasy. Tři dny po převratu měl na Národním výboru A. Švehla říci R. Lodgmanovi: "Národ československý provedl revoluci. Věc je skoncována, zveme vás k spolupráci." Dohovory přesto záhy ztroskotaly na neústupnosti obou stran. Němečtí předáci odmítali připojení českého pohraničí k Československu a žádali, aby NV s nimi jednal jako rovný s rovnými a jako s představiteli jiného státu. Na to prý český nacionální radikál A. Rašín odpověděl větou, o jejíž autenticitě vládnou pochyby, avšak jejíž duch a tón vystihuje nálady doby: „S rebely se nevyjednává!“

Rozbití jednání mělo osudové následky: Němci nevstoupili do Národního shromáždění ani vlády ČSR, jak předpokládali ještě zástupci domácího i zahraničního odboje na jednání v Ženevě na sklonku října, neúčastnili se ipso facto ani tvorby ústavy, která jej určila jako národní stát "československý". To jen přispívalo k odmítání republiky Němci. Mezi oběma jejími největšími národy se rozevírala hrozivá propast.

Stát si nepřál otevřené konflikty s menšinami. Vojenské velení přiznávalo, že nemá dostatek sil, "na vojenské zajištění smíšených krajů". Beneš z Paříže nabádal 5. listopadu NV: "Vyvarujte [se] všem rozbrojům a všem krvavým bouřím také v německých částech Čech. Jest v našem zájmu, aby z těchto území nedocházely sem zprávy, že se organisuje příliš samostatně a že stojí naprosto nesmiřitelně proti nám." A premiér Kramář prohlásil: "My to jsme, kteří chceme, aby Němci zůstali u nás." Už proto "jest každé poukazování na naše vítězství a moc... přímo hříchem na budoucnosti našeho státu... My jsme slavnostně slíbili Němcům, že jich nebudeme utiskovati ani národně, ani kulturně, ani hospodářsky... Jsme povinni doslova to dodržeti."

Historik prof. Manfred Alexander napsal, že vývoj postavil před vůdce českých Němců tři možnosti. Za prvé spolupracovat s Čechy na budování nového státu, za druhé postavit se vůči němu na odpor a ten případně stupňovat až do občanské války, za třetí odsunout zásadní rozhodnutí a opozici provádět jen verbálně. Zvolili možnost třetí. Pokusy o internacionalizaci sporu prohlášeními, že přenášejí ortel na mírovou konferenci, přitom podminovaly snahy zapojit české Němce do budování státu.

30. října proklamovali němečtí poslanci z českých zemí vznik druhé, menší provincie Sudetenland (severní Morava a Slezsko). Jako nižší správní jednotky (zpravidla župy) se k Německému Rakousku chtěla připojit přilehlá území se silným německým osídlením (zejména oblast Šumavy a Českého lesa, jižní Morava a Novobystřicko). Hrozilo, že od ČSR bude odtrženo zhruba 26 tisíc km2 území s více než třemi miliony obyvatel. Vídeňský parlament požadavky českých Němců 22. listopadu schválil a nárokoval též města Brno, Olomouc a Jihlavu s okolím, "uzavřené německé oblasti" župy bratislavské, i výkon správy nad průmyslovou oblastí severovýchodní Moravy a východního Slezska.

Je ale třeba říci, že radikálně se úřady a činitelé Německého Rakouska spíše jen tvářili. Snad i proto, že jejich sociálními bouřemi otřásaný stát byl osudově závislý na dodávkách potravin a uhlí z Čech zejména vůdčí sociálnědemokratičtí činitelé, předseda vlády Karl Renner a ministr zahraničí Otto Bauer, soukromě ujišťovali československého zástupce ve Vídni Vlastimila Tusara, že budou české Němce držet k umírněnosti. Také v Berlíně, jenž měl svých starostí nad hlavu a byl otřásán revolučními bouřemi, nebyli ochotni a ani schopni české Němce ve snahách po odtržení valně podpořit. Ochotu pomoci projevovali zemští činitelé v Sasku či Bavorsku, ti však neměli potřebnou moc a prostředky.

Vláda Sudetenlandu 17. listopadu prezidenta Masaryka a premiéra Kramáře požádala stanovit prozatímní demarkaci; němečtí předáci protestovali u prezidenta Wilsona proti "imperialistickým neoprávněným zásahům českého státu". Vídeňská vláda si opakovaně stěžovala u vítězných mocností na obsazování pohraničních míst a dožadovala se plebiscitu, případně ustavení rozhodčí komise na mírové konferenci.

ČSR tvrdila, že jako stát vítězný má právo už před podpisem mírových smluv obsadit svá uznaně nárokovaná území - v Čechách na rozdíl od Slovenska žádaná na základě především historického práva -, pokud toho vyžaduje udržení pořádku. Pařížská vláda 21. prosince 1918 souhlasila, že "československý stát musí mít podle uznání, jehož se mu dostalo od vlád spojeneckých, až do rozhodnutí mírového kongresu jako své hranice dosavadní hranice historických provincií Čech, Moravy a rakouského Slezska". Po jistém váhání se připojili i Britové a Italové a též Američané, když se Beneš zavázal, že jeho stát se v teritoriálních otázkách podrobí rozhodnutím mírové konference.

Souhlas mocností získala Praha vlastně dodatečně. ČSR začala české pohraničí obsazovat jakmile to poměry a stav ozbrojených sil dovolily od sklonku listopadu. Obsazení bylo dokončeno do sklonku roku. Došlo jen ke sporadickým ozbrojeným šarvátkám, zvláště když vláda "Deutschböhmen" dala Němcům pokyn neklást odpor; největší boje v Mostě si vyžádaly z české strany 6 mrtvých. Provinční vlády odjely do Vídně, kde zůstaly do podpisu mírové smlouvy s Rakouskem v září 1919 (jejich členové byli čs. úřady za své činy do tohoto data amnestováni). Vláda "Deutschböhmen" dala na vědomí, že nemůže vládnout z Vídně, a omezila se hlavně na protesty.

Po obsazení pohraničí českých zemí se dlouho dařilo držet národnostní potyčky v přijatelných mezích. Vláda věnovala udržení klidu velkou péči, ovšem nebezpečí hrozilo jak z provokací německých šovinistů, tak z protiněmeckých kroků českých místních NV a rovněž válkou zdrsnělých legionářů, kteří vykonávali často v pohraničí dohlížecí službu. Neblaze působily štvavé německé letáky, ještě větší škodu natropilo české odstraňování německých symbolů, nápisů i soch.

Už v lednu 1919 došlo k výtržnostem a srážkám v Žatci, kde byl stržen pomník císaře Josefa II., a třenice a půtky byly hlášeny i z Liberce, Chebu, Chomutova, Mostu a dalších míst. I český nacionalista Kramář Benešovi už v listopadu 1918 psal: "My s Němci se už nějak srozumíme - kdybychom neměli místních národních výborů, které dělají přímo úžasné věci ve zbytečné horlivosti, prohlížející lidi skoro do naha na drahách, beroucí jim všecko atd." Bylo to jedním z důvodů rozhodnutí kabinetu ze 4. prosince 1918 ukončit činnost "československých" NV, zatímco stejným orgánům menšinovým byla nadále povolena.

Praha nařizovala vojenským jednotkám umírněnost, jenže čeští vojáci byli projevy odporu, ba nenávisti Němců tak pobouřeni a jejich disciplina tak malá, že se důstojníci mnohde obávali proti jejich protiněmeckým akcím zasahovat. Pozdější pokusy nahradit české důstojníky v pohraničí francouzskými selhaly; neuměli česky a nevyznali se v poměrech.

V poměru Čechů k Němcům se přitom projevovala nejistota - ba útočnými hesly skrývaná bezradnost. Češi chtěli pohraničí "počeštit", avšak na rozdíl od tvrdého kursu nasazeného Poláky, z jejichž státu odešlo po válce asi 850 tisíc Němců, sázeli na stejně vysokou kulturní a hospodářskou úroveň - a na větší natalitu. Při více než třech milionech Němců přes jistý procentuální pokles jejich podílu na počtu obyvatel (vyvolaný spíše vysokou natalitou Slováků a Rusínů) tato karta selhala, stejně jako pokusy o asimilaci. To postupem času tristně kontrastovalo s asimilací statisíců Čechů a Slováků v Německu a Rakousku.

S delegací Rakouska odjeli na mírovou konferenci žádat přičlenění českého pohraničí i zástupci čs. Němců. Už od února 1919 se pak připravovaly volby do NS Německého Rakouska, v němž viděli mnozí čeští Němci i svou reprezentaci, takže se na nich chtěli podílet. Úřady to těžko mohly připustit už proto, že zajisté velká účast na nich by mohla být označována za plebiscit. Proto zakázaly volby na území ČSR konat a přikázaly zmařit pokusy o tajné hlasování. Proti tomu protestoval rakouský kancléř K. Renner a Vídeň uvažovala rezervovat pro české Němce mandáty. V českém pohraničí se rozlétla výzva ke generální stávce v den voleb 4. března 1919. Do čela se postavila levice; usnesení uspořádat masové demonstrace a generální stávku přijalo vedení německé sociální demokracie u nás 27. února. Levice spojila požadavky národní s voláním po zlepšení kritické zásobovací a vůbec hospodářské situace. Tak byla vytvořena scéna, na níž došlo 4. března 1919 k tragickým událostem v českém pohraničí, zejména v městě Kadani.