Březen 2007

Karl May

Stanislav Komárek

Začal prohlížet hřbety Mayových sebraných spisů a hledal něco pro duševní rozcvičení. Německy četl sice trochu s námahou, ale May není Thomas Mann a k tréninku se hodí. Řadu titulů vůbec neznal a už se chystal, že se raději trochu prospí, když tu padl jeho zrak na román s názvem Im Schatten des Böhmerwaldes, česky cosi jako Ve stínu šumavských hvozdů. Otevřel knihu a četl:

Když jsem v Řezně v roce 18++ odevzdal svému nakladateli rukopis, obsahující vyprávění o mých cestách Orientem, začala mi být stará vlast, spořádaná, úpravná a, nebojím se to říci, trochu fádní, pomalu těsnou. Do odplutí mé lodi přes Atlantik zbývaly ještě asi tři měsíce a mně, sice zase umytému, oholenému a „zcivilizovanému“ novým oblekem, přece jen nestačilo sedět v hotelové restauraci, popíjet s přáteli a známými kávu a hrát kulečník či kuželky. I Ríhovi, mému arabskému hřebci, daru nezapomenutelného Muhammada Amína, byla stáj na obtíž a nejlepší seno mu bylo jen chabou náhražkou řídké trávy a vonných bylin jeho rodných šammárských plání. Jednoho dne, kdy už byly všechny obchodní věci vyřízeny – i chudý spisovatel musí dbát na to, aby nezemřel hlady – jsem nechal většinu svých zavazadel v úschově hostinskému a chystal se na cestu. Dobrý Maier těžko potlačil údiv a div nevykřikl: „Herr Karl, vy ani chvilku neposedíte! Kam jste si to namířil? Kam vás to zase všichni rohatí nesou? Vždyť já tu o vás budu umírat strachy!“ tlusté břicho se mu třáslo nepředstíraným dojetím. „Milý Maiere, jenom si tak trošku vyjedu do příhraničních hvozdů, přes Cham do Waldmünchenu, a možná i do Čech, vždyť léto teprve začíná a sedět v té vaší zatracené putyce, i když ji mám rád, to není moje gusto!“ „Nu, jen na sebe dejte pozor, nebyl byste první ani poslední, co se z Bagdádu ve zdraví vrátili a pak si srazili ve Zlámané Lhotě vaz! To byste přece starému Maierovi nemohl udělat, vždyť tu o vás pečuji jako vlastní matka!“ „Nu, vlastní matka by jistě nepřipálila ta míchaná vajíčka k snídani, ale nic se nebojte, za pár dnů jsem zase u vás“, řekl jsem a pobídl Ríha k poklusu. Cesta mne vedla nejdříve rovinou a výběžky Bavorského lesa, až za Chamem se krajina začínala zřetelně zvedat a nocleh ve Waldmünchenu, malém podhorském hnízdě, už by všichni jistě označili jako nepohodlný, ale romantický. Ještě za ranního šera, doprovázen jen zpěvem kosů, jsem osedlal svého věrného hřebce a vyrazil podél Černého potoka (Schwarzbach) do hor. Už temný a nevlídný Šibeniční vrch (Galgenberg), rýsující se v mlhách po pravé ruce, byl připomínkou, že opouštím civilizované končiny a pouštím se do kraje, který si možná nezadá s divočejšími částmi kurdských hor či Šar Dagu. I čeledín ve waldmünchenském hostinci mne včera zrazoval od cesty k hranicím, přicházím prý do kraje drsných horalů, podloudníků a zlodějů dobytka a můj kůň by se mohl někomu z nich snadno zalíbit. Místo odpovědi jsem mu ukázal své zbraně, ale podomek se nedal: prý proti ráně nožem zezadu stejně nejsou mnoho platné a navíc rakouské úřady přísně trestají jejich veřejné nošení jako nedovolené ozbrojování. Nerad se hádám a už jsem mu neodpověděl, ale stejně mne zajímalo, jak údolí vypadá dál a na jaké lidi tam přinatrefím. Zkušenost mne naučila, že nejdrsnější Kurd či Černohorec, o nichž by cestující přísahal, že jsou to loupežníci, se nakonec ukáže být chlapíkem se zlatým srdcem.

Pěšinka kolem potoka se postupně zužovala a chvílemi nezbývalo, než jet kamenitým korytem. I údolí samo bylo stále užší, rokle temnější a Ríh, zvyklý na volné, otevřené prostory, byl nesvůj, pofrkával a stříhal ušima a několikrát jsem ho musel uklidňovat. Obrovské buky, kleny a jedle, jichž se po staletí nedotkla sekyra, se zčásti proplétaly svými sukovitými větvemi, z nichž visely girlandy mechů a lišejníků, z části ležely pod mechovým hávem na zemi, odumřelé a práchnivé. Ač slunce už začalo vystupovat nad obzor, zahoukala nedaleko mne v jednom z bočních údolí, nepochybně už na rakouské straně, zapomenutá sova. Sova v tuhle denní dobu? I její hlas, chraplavý a zastřený, se nijak nepodobal veselému volání zdejších sůviček. Údolí bylo pusté a samozřejmě nestálo rakouským úřadům ani za to, aby tu zřídily celnici. Od koho taky vybírat clo na místech, kde se poutník prodere mezi roštím a balvany jen s vypětím všech sil? Jenom bláznovi by tu napadlo převážet nějaké zboží. Jenom bláznovi? Není právě tohle ideální terén pro podloudníky, kteří se chtějí všem poplatkům vyhnout? Uvázal jsem Ríha k jednomu z javorů a plížil se, ozbrojen jen henryovkou, oním bočním údolíčkem, z něhož se ozvalo podezřelé zahoukání. Ani ne po pěti minutách se strží rozlehl ohlušující výstřel. Rakouská armádní puška, poznal jsem neomylně. Byla tedy opatrnost více než na místě! Zpoza balvanu, za nímž jsem se ukryl, jsem uviděl komisaře rakouské finanční stráže v uniformě, jak se zoufale snaží krýt za kmenem věkovitého buku. Zřejmě to byl on, kdo vystřelil, ale dva bradatí pobudové v usmolených hadrech, ozbrojení pytláckými flintami s upilovanou hlavní, se už k němu blížili na doraz a jeho konec měl být dílem dvou tří vteřin. Nebylo lze váhat ani sekundu, byť jsem musel vycházet z toho, že finanční úředník je v právu a umolousaní desperáti jsou sprostí vrazi. Houkly dvě rány a zbojníci se zmítali s prostřelenými hlavami ve spadaném listí. Ač se životy i největších padouchů vždy snažím šetřit, protože i duše nejtemnější má otevřenu cestu k nápravě a nebeské blaženosti, zde nebylo zbytí, měl-li jsem jejich vyhlédnutou oběť ještě zachránit. Zde nebyly ohledy vskutku na místě. Rychle jsem doběhl ke stromu, za nímž se skrýval jejich protihráč. Byl zcela vysílený z hrůzné příhody i jejího nečekaného rozuzlení, ale nezraněn. Když trochu přišel k sobě, začal mi děkovat za svou záchranu a také se mi představil : „Jsem komisař finanční stráže Josef Němec (Joseph Niemetz) a nebýt vás, jistě by mne ti chlapi dostali! Jsou to pašeráci šňupavého tabáku z Bavor a dávno jsem na ně měl políčeno. Teď jsem je překvapil a na místo útěku by byli se mnou zúčtovali. Mnozí zdejší horalé se neštítí ničeho, i dobytek přes hranice přehánějí v celých stádech. Je tu těžká služba…“ Teprve teď jsem si všiml dvou velikých, také ušmudlaných tlumoků, ležících opodál na zemi. Němec otevřel jeden z nich a nabral do hrsti rezavý, ostře vonící prášek. „Brisil, šňupavý tabák z Brazílie, touha všech zdejších osadníků, a neproclený prý účinkuje víc…“ Hořce se usmál. Vytáhl jsem z kapsy dva doutníky a nabídl mu jeden. „Jak vám mám říkat?“, zeptal se, když jsme pokuřovali. „Stačí Karl“, odpověděl jsem – jména, pod nimiž jsem byl znám na americkém severozápadě či v roklinách Balkánu, by mu stejně nic neříkala. Ten chlapík se mi líbil. Poctivý, statečný, bídně placený úředník na ztracené vartě, předčasně zestárlý čtyřicátník, nosící denně svou kůži na trh pro pár zlatých z celních poplatků, které rakouský císař snadno utratí a nikdy se nedoví, kdo pro ně riskoval život. V nezáludných bleděmodrých očích se zračilo odhodlání a služební horlivost – v tomto nekomplikovaném muži bylo možno si číst jako v obrázkové knize. Když jsme ještě trochu pohovořili, nedal jinou, než že u něho a jeho rodiny musím být pár dní hostem. Takovéto pozvání nebylo možno ani zde odmítnout – například pouštní beduín by smyl podobnou urážku jen krví. Oba pobudy jsme v lese zanechali i s jejich kontrabandem – však oni je jejich komplicové jistě dříve či později najdou.

Cestou do vsi Klenčí (Klentsch), kde Němec bydlel, jsme mluvili o všem možném. Ukázalo se, že náš milý komisař je u rakouského eráru velmi špatně zapsán. V podstatě nebylo divu. On i jeho žena byli nadšenými členy hnutí Čechů, kteří se snažili znovu zavést používání českého jazyka a tajně by rádi způsobili i odtržení Českého království od Rakouska, ale o tom se neodvážili veřejně ani špitnout. Na rozdíl od balkánských tajných spolků byla jejich organizace v zásadě veřejná, dílem proto, že by ji zdejší policie jistě v krátkosti vyčenichala, dílem proto, že by ji Češi sami při své povídavosti, ba užvaněnosti jistě brzy sami prozradili. Čechové jsou však v mnoha rysech příliš podobní nám Němcům, nemají ušlechtilou svobodomyslnost Rudokožců ani divokou a nevypočitatelnou nespoutanost Škipetarů a proto měl jejich boj vždy jen povahu tichého reptání u sklenice piva. Položit za svobodu své životy, tak jako bědní horalé v roklinách balkánských pohoří, nechtějí ani nedovedou. Komisař, jehož jméno jakoby na posměch znamenalo právě „Němce“, se radoval jako dítě, když jsem s ním začal hovořit v českém jazyce. Neskrblil obdivem, že v mé řeči není ani stopa po cizím přízvuku a mluvím lépe a uhlazeněji, než mnohý Čech rodilý. Jeho radost se nijak nezmenšila, když jsem mu řekl, že tímto jazykem, který mi trochu usnadnil pozdější učení se srbštině a polštině, mluvím už od dětství – má rodná ves leží jen kousíček od českých hranic a doma jsme měli dokonce starý, krásně ilustrovaný česky tištěný herbář. Když jsme se prodrali lesními houštinami a uviděli první louky a políčka, nabídl mi bodrý komisař, že bych se mohl blíže porozhlédnout po celých Čechách – jeho žena odjíždí za několik dní do Prahy (Prag) a toto město se stovkou zlatých věží mne jistě nadchne, byť bych nebyl českým vlastencem. Vše se přiházelo jako už tolikrát v mém životě – z vyjížďky na pár dnů už se opět vyvíjela dlouhá a dobrodružná cesta, byť snad kratší než ta, z níž jsem se právě vrátil.

Úhledný domeček, v němž komisař bydlel, stál malý kousek od návsi, která sice nevykazovala úpravnost a milou čistotu našich německých vesnic, ale přece se jevily některé domky poukazovat na zámožnou solidnost, ba i blahobyt. Komisařova žena se služkou a celý chumel dětí nás uvítaly hned na zápraží, jen se z Němcova přerývaného vyprávění dozvěděly, co se stalo a jak byl jejich živitel blízek jisté smrti. „To je moje manželka Barbara a toto je pan Karl, můj zachránce.“, představil nás Němec. Ač jsem nehnul ani brvou a odříkával zdvořilosti na uvítanou, přejel mi po zádech mráz. Tak jako v zátylku ucítíme pohled levharta či černé mamby, i když je nemáme přímo v zorném poli, cosi mnou otřáslo a má obezřetnost se vystupňovala na nejvyšší míru. Můj instinkt, který mne tolikrát zachránil v savanách i pralesích a za nějž jsem svému Tvůrci v pokoře vděčný, mne varoval se vší naléhavostí. Tato podle všech pravidel estetické vědy krásná a v poměru ke svému manželovi velmi mladá žena se v sobě navzdory přívětivým, ba podbízivým gestům zdála mít něco temného, ba démonického a její vilné pohledy se mi propalovaly až na samo dno duše. Měl jsem pocit, snad mylný, že jsem tuhle tvář už někdy viděl, a to za okolností pro mne velmi nepříznivých. Podaří se mi rozpomenout? Právě za přílišnou krásou a dokonalostí se často skrývá úklad a na dně nejnádhernějších květů se mísí cukrová šťáva s jedem, někdy i smrtelným. Bylo by však hrubou nevychovaností, ba přímo hulvátstvím, na základě neurčitého pocitu dát průchod projevům nepřátelství v domě, kde jsem byl takto srdečně přijat, byť snad jen na oko. Je však třeba být ve střehu – vhodné propojení důvěry a opatrnosti mi dala přežít i tam, odkud se mnoho jiných cestujících nikdy nevrátilo.

Po sytém a pečlivě servírovaném obědě hrála paní domu na fortepiano, které překvapivě v domečku také stálo, a hovořili jsme o literatuře, umění, ba opatrně i o politice. Můj přítel Alexander Bach, jemuž jsem kdysi prokázal malou službičku a který to teď dotáhl ve vídeňské administrativě věru daleko, mne sice vždycky varoval, abych s Čechy, Maďary či Poláky politické debaty nevedl, ale nemohl jsem si pomoci. Mezi nadáváním na poměry padlo znovu pozvání, jet s paní domu nejdříve dostavníkem z Domažlic (Taus) do Plzně (Pilsen) a odtud pak nedávno postavenou železnicí do Prahy. Přivolil jsem, ač jsem tušil, že z celé věci vzejdou i obtíže a možná svůj parník v Hamburku zmeškám. Na noc jsem se v přiděleném pokojíku, čistém a úpravném, raději zamkl zevnitř.

Druhého dne ráno jsem se vyšel trochu projít a porozhlédnout po vsi. Byl krásný letní den, na nebi se míhaly vlaštovky a rozmarýny za okny některých, pečlivěji vedených domků začínaly vonět. V návesním rybníčku, mělkém a napůl vyschlém, se brouzdaly děti a vesele si hrály. Jeden blonďatý klučina v záplatované, ale čisté košilce, se zvědavě zadíval na obě mé pušky a jako bych byl jeho starý známý, se se mnou pustil do řeči. „A kde tu bydlíš, strejdo?“, ptal se. Po mé odpovědi, že u komisaře Němce, řekl, že jej tu všichni znají a váží si ho, že je velmi hodný, ale na pašeráky a jiné zlé lidi naopak tuze přísný. Zvědavost mi nedala a zeptal jsem se, zda chlapec zná i jeho paní. Ten přitlumil hlas a zašeptal: „Paní komisařka je pěkná potvora…“ Na mou otázku, co tím myslí, řekl : „Nevím, ale maminka to často říká…“ Dále mi vyprávěl, jak se dobře učí a pan učitel pro něho má jenom samou chválu. „To bys chtěl jít studovat a být jednou také finančním úředníkem jako pan Němec?“, zeptal jsem se ho. „Ó ne, já bych chtěl být velebným pánem,“ uklouzlo mu. „A jak ti říkají?“ „Já jsem Šimůnek Baarů, a tohle jsou Hanýžka a Martínek, moji kamarádi.“

Náš protagonista zhnuseně odložil nejapnou vyprávěnku, plnou časových distorzí a historických nesmyslů a pomyslel si, že May, hnaný existenční nouzí, tahal své příběhy druhé cenové skupiny doslova až z paty. Věru se nedivil, že tohle veledílo nikdo nikdy nepřeložil a mnohá další rovněž ne. Leč mayovky jsou jako nekvalitní pervitin – sice nevratně poškozují duši, na druhé straně vyvolávají už po pár stránkách fatální závislost. Přeskočil asi do čtvrtiny svazku a začetl se do nové kapitoly:

Město Plzeň je poněkud ospalé a představa čtyř dnů, které tu paní Barbara chtěla trávit, mne věru nenadchla. Zdejší slavné pivo mi proti drážďanskému připadalo příliš hořké a nově založený strojírenský podnik barona Skody lákal do města spousty nuzáků, kteří ale většinou žádné řemeslo neuměli a končili někde pod mostem. Bloumal jsem ulicemi a pomalu litoval, že jsem se nechal k podobné vyjížďce vůbec zlákat. Moje spolucestovatelka mi řekla, že zde má „něco neodkladného k vyřízení“ a že si plzeňské pamětihodnosti mám prohlédnout sám. Právě jsem zvenčí obhlížel nepříliš zajímavou gotickou katedrálu, když tu náhle jsem koutkem oka zahlédl tvář, již jsem poznal okamžitě. Je to možné ? Alí Tevfík, padouch až k samému dnu své černé duše, poturčený ostrovní Řek a kdysi důvěrník a donašeč mosulského paši, Alí Tevfík zde? To jej tedy moje kulka tehdy na Tigridu přece jen minula a s ďábelskou rafinovaností se potopil a předstíral smrt. Tento muž, schopný nejhorší špatnosti, se věnoval i vyzvědačství a vždy jsem marně přemýšlel, proč člověk tak nesporné inteligence a jazykového talentu dává své nadání do služeb nejtemnější moci a dosti značné odměny svých zrad prohýří v opiových doupatech a nejzpustlejších brlozích, o nichž se pero zpěčuje psát. Jeho život se potácel mezi vězením a palácem a mnohokrát visel na nitce. Nebyl jsem jediný, kdo s ním měl ještě nevyřízené účty.

Když jsem se trochu vzpamatoval z nenadálého objevu, začal jsem ho nenápadně sledovat. Bylo mou výhodou, že právě tak, jako jsem jej tady neočekával já, nečekal ani on mne. Bylo nutno tento náskok ihned využít. Oblečený do evropských šatů a oholený se příliš nelišil od průměrného Němce nebo Čecha: tak jako mnoho Řeků z ostrovů byl poměrně světlý, s hnědými vlasy a zelenýma očima. Ty ale právě nebyly vidět, neboť na nich měl nasazeny tmavé brýle. Byl-li takto těžko k poznání, bránila ovšem tmavá skla ve výhledu i jemu a brzy jsem odložil počáteční přehnanou opatrnost. Hanebník došel až ke kavárně U zlaté studně a posadil se do její venkovní zahrádky. Kryt větvovím oleandrů, které v zelených soudcích lemovaly prostranství s venkovními stolečky, jsem se nenápadně připlížil, protože kvůli voňavému šálku kávy dalekou cestu do Plzně jistě nevážil – natolik jsem Alího Tevfíka už znal. Perfektní němčinou si objednal svůj nápoj a čekal – na první pohled lhostejně, ale přímo jsem cítil jeho napětí, ba divokou netrpělivost. Pak jsem však ve svém úkrytu zažil takové překvapení, že jsem div nevykřikl – ano, byla to ona, Barbara, kdo za ním přišel, jakoby na dostaveníčko při šálku mokka. Ač se o milostném životě této ženy, která prý byla nemanželskou dcerou z vysokých aristokratických kruhů, vyprávělo ledaco, důvod setkání byl jistě jiný – nízké chtíče mého protihráče nacházely uspokojení na zcela jiných místech a tady větřil tučnou odměnu svých chlebodárců. Jenže za co ? Mé znepokojení ještě vzrostlo, když jsem zaslechl, v jakém jazyce rozprávějí – byl to nejvulgárnější zločinecký žargon neblaze proslulé cařihradské čtvrti St. Dimitri, k nepoznání překroucená směs slov z různých východních jazyků, jako by záměrně vymyšlená ke krytí nepravostí. Odkud tuhle řeč mohla znát? Ač se nemohli domnívat, že jim zde někdo rozumí, hovořili mimořádně opatrně a tiše a v hluku kavárenských hostí jsem zaslechl jen „ať si objednají“ a „Fuád Paša“. Celé setkání trvalo sotva pět minut a nebyl jsem z toho moudrý. Fuáda Pašu, vyššího úředníka ministerstva války při Vysoké portě, jsem pochopitelně znal, od svého zdejšího nahaněče se vlastně nelišil povahou, jen větší opatrností a úřední hodností, ale co že si mají objednat? Les otazníků houstl, navíc mi Alí Tevfík se svou příslovečnou obratností při odchodu proklouzl a nepodařilo se mi ani vypátrat, kde tu bydlí. Čtenář jistě pochopí, že jsem toho večera nemohl dlouho usnout.

Jindřich, hnán perverzní zvědavostí, nalistoval další stranu kdesi v poslední čtvrtině braku.

Seděl jsem v salonu pražského nakladatele Pospíšila (Pospieschill), bohatě, solidně, byť ne zcela vkusně zařízeném. Zapálili jsme si doutníky a nenuceně hovořili o všem možném, zejména pak o obchodních věcech, které stejnou měrou zajímají spisovatele jako nakladatele. „Jsou zlé doby, Herr Karl“, řekl můj hostitel. „Lidé si obvykle myslí, že největší trampotou nakladatelovou je nedostatek ochotných či dostatečně zámožných čtenářů, kteří by si jeho knihy mohli koupit, ale skutečný problém leží jinde. Není dost opravdu dobrých knih, které by se daly vydávat. Arciť že ti naši pisálkové občas něco nasmolí, ani nestačím ty jejich rukopisy pročítat, ale je to bída s nouzí. Ještě snad tak nějaké verše od Boleslava Jablonského…“ Ten dobrý muž měl naprostou pravdu. Věděl jsem stejně dobře jako on, že problém netkví v nedostatku solventních kupců, ale v nouzi o dobré knihy. Věděl jsem také, jak se dobrá povídka či román rychle prosadí – už mé humoresky z krušnohorských vsí mi nakladatelé a vydavatelé časopisů přímo trhali z rukou a což teprve má cestovní vyprávění! V malém provinčním prostředí – a pan Pospíšil vydával hlavně knihy české – to muselo být ještě nesrovnatelně horší. „ Ale nějaký dobrý román, ten abych pohledal, podívejte se, co se chystám vydat“ – a vytáhl ze zásuvky obsáhlý rukopis. Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděl na místě autora mou strou známou, paní Barbaru. Román se jmenoval „Stařena“. „Je to takové pochmurné, drastické, nu věru nevím. Náš čtenář by chtěl spíše něco idylického, co by jej pohladilo po duši a vykouzlilo v ní harmonii. Vždyť starostí a trápení má každý z nás dost. Už jsem to inzeroval i v novinách, ale přišlo jen dvaadvacet subskripcí, je to bída. Představte si, Herr Karl, že dva kusy si objednali až z jenerálního štábu z Cařihradu! Co s tím ti pohani budou dělat, Bůh suď, i v německé objednávce nadělali spoustu chyb. Ale zákazník je zákazník, Čech nebo machometán.“

Musím říci, že mé zvědavosti, napjaté k prasknutí, přišlo neobyčejně vhod, že právě dorazil špeditér s nákladem tiskařského papíru a můj hostitel musel na chvíli odejít. Nahlédl jsem do rukopisu a za chvilku bylo vše jasné. Celá ta psaná historie nevalné kvality měla jediný účel – první písmena všech vět dávala dohromady podrobnou zprávu o rakouském pohraničním opevnění v oblasti Banátu! Překvapila mne odborná znalost té ďábelské ženy o věcech, které v tomto rozsahu znalo jen pár důstojníků rakouského generálního štábu. Byla snad milenkou některého z nich? Či pohraniční pevnosti sama obhlédla při cestách do Uher, kam byl její muž kdysi přidělen? Bylo třeba jednat rychle – tyhle informace se do rukou Fuáda paši, bezohledného válečného štváče a člověka bez všech skrupulí, nikdy nesměly dostat. To věřím, že se o ně zajímal a vyslal nejlepšího ze svých lidí až daleko za hranice říše! Když se po chvíli Pospíšil vrátil, měl jsem už plán rozmyšlený. „Co kdybych se, pane Pospíšile, na ten rukopis tak trošku podíval, nebo, lépe řečeno, kdybych pro vás a zcela zadarmo, napsal tu knihu znova – trochu se vyznám i v české stylistice.“ „To byste byl opravdu ochoten, vy, jeden z nejproslulejších evropských autorů?!“ „Inu nepřehánějte, pár knih mi, pravda, vyšlo, ale tohle by bylo tak spíš pro radost a ze staré známosti. Potřeboval bych jen na čtyři neděle, než odjede moje loď, střechu nad hlavou a píci pro svého koně.“ „Ale s největší radosti, mám v Kostomlatech bohatou tetu, na jejím statku se budete cítit jako doma, i krabici nejlepších „havan“ vám přibalím“.

S chutí jsem se pustit do díla. Teta byla nerudná a mlčenlivá a v mé práci mě vůbec nerušila – mohl jsem dát svým myšlenkám volnost. Rozpomněl jsem se na svou babičku Wilhelminu Weisshauptlovou, dobrou vílu mého bědného dětství, která svými pohádkami a vyprávěními zkrášlila léta temnoty, z nichž mne osvobodil až lékařský um. Rád jsem se v myšlenkách vrátil a plody svého snění vtělil do úsměvné knížky, již jsem pro zdejšího čtenáře zasadil do českého prostředí na úpatí Krkonoš (Riesengebirge). Pospíšil byl nadšen a přímo mi vnucoval honorář. „Jen jej pěkně vyplaťte paní Barbaře“, řekl jsem, „a o mně ani muk!“ Spiklenecky na mne mrkl a usmál se.

A na samém konci stálo:

U příležitosti mého odjezdu pořádal vůdce Čechů František Palacký (Franz Palatzky) domácí slavnost a ples na rozloučenou. Sešla se tam všechna městská honorace, i pražský policejní prezident a můj dlouholetý přítel, rytíř Leopold von Sacher-Masoch, jemuž jsem kdysi pomáhal potlačit jakési povstání v Haliči. Přivedl s sebou i svou okouzlující manželku a malého synka, který se však ve společnosti neuměl chovat a neuvěřitelně zlobil, jako by si koledoval o výprask. „Jen počkej doma!“ sykl jeho přísný, ale vždycky korektní a spravedlivý otec a začal se věnovat ostatním hostům. Jaká devótnost, jak se tito příslušníci malého a po staletí ujařmeného nárůdku třeli o jakýkoli zdroj moci, jaké slinolízačství vůči každému, kdo projeví jen trochu mužného odhodlání… jako Bulhaři ve východní Rumelii, jen jsou to větší čtenáři knih. „Čech je buď slouha nebo hulvát“, řekl mi šeptem. I manželé Němcovi nakonec dorazili – s Josefem jsme si slíbili, že jednou, až budu mít víc času, uděláme společně neplechám v Českém lese (Böhmerwald – Němci, jak známo, neliší Šumavu a Český les jako zvláštní pohoří) přítrž. Jeho žena mne přímo propalovala pohledem. Přijímala od ostatních hostů gratulace k své Babičce, i rytíř Sacher-Masoch, jemuž cenzura dílo dodala v pěkném překladu, byl nadšen. Když mne pak potkala o samotě u stolečku s lahůdkami, zasípěla jako zmije: „Jen počkej, on ti to Fuád Paša spočítá… všichni mi zobali z ruky… Jurenka, Helcelt, Lambl, Nebeský... mé matce i kníže Metternich… jen ty jsi odolal a za to budeš pykat!“ Usmál jsem se co možno nejzdvořileji a řekl: „Nu, ať mne hledá, ale na arizonských pláních se přehlédne i stádo bizonů, neřku-li jeden německý literát… to vy se, paní, mějte na pozoru“. O pomalu působících jedech, s nimiž můj protihráč rád operoval, jsem raději pomlčel. Na co poodhalovat hanebníkům osudovou roušku. Můj parník v Hamburku ostatně pomalu roztápěl kotle a já byl myšlenkami už kdesi v rejdě Nového Yorku…