Březen 2007

Matička bělokamenná

Stanislav Komárek

Ubíhající léta přinášejí kromě vyhřezlých meziobratlových plotének a šedého vousu i cosi pozitivního – třeba možnost navštívit totéž místo po relativně dlouhé době. To se mi teď podařilo v případě Moskvy – příznačně přesně po čtvrt století.

Velmi také záleží na tom, v jakém pořadí věci spatříme – kaňon Sázavy po Yellowstone Riveru či památník na Vítkově po Chrámu válečníků v Chichén Itzá působí bizarně a spatříme na nich to, co by nám s největší pravděpodobností ušlo. Mně se podařilo navštívit Moskvu jen několik měsíců po Lhase. Nechci tu podrobně rozebírat, nakolik se za tu dobu Moskva „pozápadnila“ (i od začátku perestrojky už ostatně uplynulo dvacet let) – oproti poloprázdným socialistickým obchodům s chlebem, naloženými rajčaty a březovou šťávou v pětilitrových lahvích (u nás neznámá a patrně i na Rusi již vymizelá komodita – jarní míza vytékající z navrtaných bříz, bez chuti, ale k pití vhodná) se teď konzumní paláce i kapličky táhnou, kam až oko dohlédne, kapitalismus se buduje se stejnou úporností a radikálností, jako kdysi komunismus. V prostorách známého GUMu se namísto pachu sušených ryb vznášejí parfémy od Diora a pamětník nestačí popadat dech – vzhledem k tomu, že do Moskvy se schází bohatství z celé širé Rusi, je nabídka mnohem pestřejší než v Praze – u nás by se asi prodejna helikoptér soukromníkům těžko uživila, v Moskvě ji někde tuším. I nejrůznější orientální léky a životabudiče z čínského, tibetského či altajského býlí jsou vysoko v kursu a vhodně doplňují tu sobola, tu briliant.

Pro toho, kdo třeba ze Solženicyna či Gorkého zná přebohatou historii kriminálního podsvětí na Rusi je překvapením, jak vzorný pořádek na moskevských ulicích je – policie neobyčejně přísně kontroluje všechny podezřelé, zejména je neradno vypadat jako Kavkazan. Strach z terorismu vede k neustálému pátrání po „zapomenutých“ taškách v tramvajích a metru, očekávaní pobudové a žebráci jsou zjevy velmi řídkými. Za pár dní je těžko odhadnout, jak to vypadá s organizovanou kriminalitou, ale zjevně si nestojí nejlépe – několik drsnějších mládenců se na mne sice „kriminálně koukalo“, ale to jim jaksi těžko zakazovat. V průvodci po Moskvě je kromě telefonních čísel pro první pomoc, odchyt vzteklých psů, linek důvěry atd. také číslo pro hlášení „reketu“, tj. vymáhání výpalného. Dá rozum, že jakýkoli stát, dle Petra z Chelčic „peleš lotrovská“, raději vybírá daně sám a netrpí v tomto směru soukromé podnikání – i univerzita by jistě nesla s nevolí partu, vydávající na vlastní pěst doktorské diplomy.

Moskva má pochopitelně mnohem větší nejen počet obyvatel než Praha, ale i celkové zázemí, takže má i velmi vzkvétající kulturní život – jakýmsi způsobem jej podnes dominují dvě témata – rozmanité víceméně bláznivé avantgardy, téma na Rusi překvapivě silné a myšlenkové zpracování komunismu a jeho zběsilostí (veliké zázemí, z něhož se čerpá, se neprojevuje jen kulturně, ale i ryze hmotně – v kremelské pokladnici leží celé stohy diamantů, v Darwinově muzeu je několik skříní plných bílých vran). Moskva je zkrátka moderní a pulzující desetimiliónovou asijskou metropolí, byť Peking je modernější a Teherán bedlivěji uklizený. Se změnami jmen ulic či stanic metra se v Moskvě příliš nepospíchá a zůstala většinou taková, jak byla, stejně jako většina památníků – jen Dzeržinský, stojící proti neblahé Lubjance, zmizel, Andropovova pamětní deska na její fasádě ne.

Byla by možná škoda, kdyby byly strženy bizarní stavby ve stylu „stalinské gotiky“, vycházející celkovým stavebním rozvrhem z monumentálního stylu byzantinských cerkví, podobně jako třeba tehdejší sovětské písně z pravoslavných chorálů. Na nepěkných panelákovištích a předměstích s příjezdovými silnicemi je pochopitelně těžko co změnit – a už kousek za hranicí města začínají trouchnivě omšelé dřevěné podmoskevské chaloupky.

Moskvané jsou nejen velmi pěkně oblečení, ale vůči cizinci i přívětiví a vstřícní – nejpřízračnější z celé cesty byl kontakt se subalterními úředníky a hlídači při udělování víza v Praze. Celá ta neobyčejná arogantně přezíravá a byrokraticky svévolná subkultura drobných participantů na moci člověka odchovaného spíše c. a k. tradicí šokuje a sahá také hluboko do předkomunistické éry – vzpomněl jsem si na Lermontovovy verše o modrých stejnokrojích a lidu, daném jim na pospas. Vzpomněl jsem si i na různá líčení z gulagovských lágrů, kde právě od lidí podobného ražení záleželo bytí a nebytí vězňů a otřásl se hrůzou – což bez víza, ale v železničním vagónu týden bez vody… Než se s touto tradicí pohne, uplyne ještě mnoho času.

Je velkým ulehčením prohlížet si širou Rus s vědomím, že už k ní nepatříme a nepředstavujeme jeden z vazalských států, vysunutých hluboko do Evropy – Rusko má potom zvláštní svébytný půvab, jaký zažíváme v nám velmi cizích asijských kulturách typu Íránu. Je celkem obtížno pochopit nadšení některých našich obrozenců pro slovanskou vzájemnost pod záštitou ruského pravoslavného cara, ač už Havlíček celkem realisticky upozorňoval na to, co ono „pevné dubisko“ na Východě ve skutečnosti obnáší. Léta povinné družby a jazykové výuky – snad pouze na hřbitovech a v blázincích nebylo nutné se k sovětskému vzoru hlásit – nám jaksi zastřela některé momenty ruské velkoleposti a světodějnosti.

Středoevropská, ale také třeba pobaltská maloformátnost nezná mrazivé ruské extrémy, neohlížející se na jednotlivce podobným stylem, jako ve staré Číně bylo zvykem nechat válčícího nepřítele vyčerpat zabíjením do houfu sehnaných venkovanů ozbrojených jen klacky, než se na něj vyřítily elitní oddíly. Tataromongolský vliv dává teprve pochopit specifický způsob vlády a zacházení se světem vůbec, jaksi krystalicky se vyrazivší za vlády Ivana Hrozného, který Tatary teprve s konečnou platností porazil jejich vlastními metodami – není také náhodou, že právě on definitivně vyvrátil a zničil Novgorod, z něhož mohla s jeho samosprávnými tradicemi a kulturní návazností spíše na Skandinávii vzejít Rus dosti zásadně jiného typu. Humánnější společnosti jsou ovšem jaksi křehčí a zůstalo jen neopodstatněné historické kdyby…

Rus je od nepaměti neuvěřitelně plýtvavá, a to jak přírodními zdroji od jeseterů po naftu, tak lidmi – celá ruská historie se jeví být dějinami zmarněných šancí a pošlapaných talentů, karikovaných historkami o těch, kdo se v izolaci blátivých gubernií pokoušeli nezávisle na Západě vynalézt žárovku či raketový motor (ale i osud takového Lobačevského, v Kazani působivšího objevitele neeukleidovské geometrie, je z tohoto rangu).

Sebelítost se proplétá s megalomanií, bezuzdné a brutální intriky s výlevy něžnosti, kocourci a holoubkové jsou hlazeni a líbáni způsobem u nás neznámým. Je těžko najít národ s tak výrazným vědomím vlastní vyvolenosti – ani za oceánem snad ne. Vzpomínám si na jednu koloritní ruskou stařenku, která se na Solověckých ostrovech účastnila předlouhého obřadu znovuproměny gulagu na klášter. Jeden z mých spolucestujících s ní chtěl natočit rozhovor pro pražský rozhlas, ale to si dal - bábuška si zlostně odplivla, že se západníky, katolíky či neznabohy, nic mít nechce, musila by k tomu mít povolení svých duchovních pánů, ale stejně se máme klidit. To už by byla ovšem jiná kapitola.

Moskva je teď pěkně opravená a celá řada historických památek vynikne až nyní – ještě ve dvacátých letech bylo v Moskvě na dvacet klášterů, z nichž jen malá část se dožila dneška – Novoděvičí, Novospasský, Donský a Danilovský se zachovaly jakžtakž celé, z Vysokopetrovského a Bogojavlenského alespoň zbytky. Náhle mi v mysli vytanula vzpomínka na Lhasu či představa starého Pekingu – také nábožensko-mocenské centrum uprostřed rozlehlé pláně. Výše zmíněné kláštery byly původně opevněné, stěny s ozubením a věžemi se v podstatě téměř neliší od kremelských a stojí za to je vidět. V areálu Kremlu ostatně původně také dva monastýry, Čudův a Voznesenský, ležely a srovnat se zemí, tak jako většinu těch ostatních, je nechal až Stalin (slovo kreml´ se ostatně používalo i pro pevnosti klášterní, třeba pro hlavní solověcký klášter). Se zbylými kostely, většinou díly italských stavitelů v byzantském slohu, se pak Kreml jeví jako svérázné kultovní středisko – i car byl hlavou pravoslavné církve, na rozdíl řekněme od dalajlámy nebyl ovšem mnichem a úřad se dědil geneticky, ne převtělováním.

Podobnost lamaistických a rusko-pravoslavných svatyň po jevové stránce je pozoruhodná: množství hořících světel, extrémní ornamentalismus výzdoby, ikony v přesně dodržovaném tradičním stylu, předlouhé liturgie, které jsou tím hlavním, na čem záleží – mnich či pop není z popisu práce většinou intelektuál, ale právě obřadník. Zaujmou i některé detaily kremelských chrámů – až do petrovských reforem sedaly ženy na oddělené galerii jako v synagoze či v mešitě, na jednom z nich vyrůstají kříže na konci bání z ležatého půlměsíce.

I v bližším okolí Moskvy je klášterů přemnoho – už Tataři se „křesťanských šamanů“ báli a udělili ji četná privilegia, ovšem s povinností modlit se za chána. Před čtvrt stoletím jsem navštívil Sergiev-Posad, tehdejší Zagorsk, s pravoslavným seminářem a komplexem chrámů – mimo oči turistů zde přežívala svatá Rus s různými jurodivými poutníky, poustevníky a scénami, které by si zasloužila pera špičkových ruských realistů či dovednost autorů monumentálních pláten – ometálovaní funkcionáři, tísnící se kolem zázračného pramínku a pak s funěním odvlékající veliké kanystry divotvorné tekutiny, mi z mysli nevymizeli dosud.

I další významné náboženské stavby ve středu Moskvy, chrámy Krista Spasitele a Kazanský, jakož i Voskresenská brána s veleposvátnou Iverskou kapličkou, které padly za oběť řádění třicátých let, jsou znovu postaveny. Velmi zvláštním zážitkem je i dnes bez problémů možné prolézání vnitřku chrámu Vasilije Blaženého (vlastně správněji Pokrovského), prazvláštní stavby objednané Ivanem Hrozným – zvláštní kombinace obrovitosti a přisraženosti, kombinovaná s přehnaným pomnožením ozdobných prvků, jaksi typická pro pozdější ruské stavitelství, tu dostupuje svého vrcholu ve velkoleposti i obludnosti – mraky táhnoucí nad obřími báněmi jsou zcela přízračné - a nápadně kontrastuje se stísněným prostorem uvnitř a úzkými komíny uvnitř věží – chrám nebyl pro lid, jen pro cara a jeho Boha.

Srdce religionistovo poskočí na Rudém náměstí („krásnyj“ znamenalo ve staré ruštině totéž, co česky, a teprve později, ale zase dlouho před příchodem komunismu, se význam posunul) dvojnásob. Neboť mausoleum, kultoviště mnohem podivnější nežli všechna okolní, zůstalo zachováno. Je podivné, že ve dvacátém století proběhla Asií vlna dříve nevídaných kultovních praktik, spočívajících v preparaci zemřelých vůdců a jejich veřejném vystavení k adoraci. Je dobře poznamenat, že praktika tohoto typu se v přesně stejné formě nevyskytovala nikdy v minulosti – faraoni byli sice mumifikováni, ale nikoli veřejně vystaveni, nýbrž uloženi v utěsněné rakvi v hrobové komoře. Klanění se mrtvým před pohřbením a poutě k jejich hrobkám tu jistě byly odedávna, ale propojení obojího „na věčné časy“ je v dějinách světových náboženství absolutní unikum. Dnes už jsou, pokud vím, takto k vidění pouze Mao Ce-tung, Kim Ir-Sen a Ho Či-min (sám jsem měl možnost zhlédnout jen prvního z nich), zdaleka nejblíže a nejlépe dostupný je ovšem Vladimír Iljič.

Proč byl dermoplastický preparát uchován i po pádu jím založeného impéria, je těžko soudit, snad přináší říši štěstí (západnější exempláře, např. Dimitrov a Gottwald, byly přece jen posléze odstraněny). Je ukazován jen některé dny, a to pouze tři hodiny denně, zážitek ovšem stojí za to. Většinu zájemců tvoří mladí Zápaďané, konající návštěvu takzvaně „z hecu“ – možná však, že mezi nimi je občas i některý zapřisáhlý antikomunista, chtějící se ujistit, že Iljič je nejen najisto mrtev, ale i zhanoben preparačními praktikami. Po důkladné prohlídce na zbraně a nálože je možno bez fotoaparátu projít, vojáci důvěrně známým tónem poroučejí nezastavovat se, sejmout čapku, rychle procházet atd. Celkový dojem je srovnatelný třeba s voskovými votivními modely rukou v italských kostelích, jen vousy se jevily být pravé. Mimovolně jsem si vzpomněl na vyprávění jedné své známé, již letité paní, jejíž babička chodila před dávnými časy v Simbirsku do gymnázia s Alexandrem, za přípravu atentátu na cara popraveným Leninovým bratrem. Prý říkávala : „Ti Uljanovovi byli taková slušná a nóbl rodina a najednou, nu považte, taková hanba, ani na ulici vyjít nemohli“ (je ostatně půvabné, že příjmení pochází z mongolského ulan – rudý – od téhož i české hulán). Při téže příležitosti lze vidět i hroby dalších tajemníků a činovníků u kremelské zdi – jen Chruščov tam chybí. „Vsjó bandíty !“ říká vedle mě starší Rus malému chlapci, snad vnoučkovi.

Do Pekingu je z Moskvy na kilometry sice daleko, ideativně jaksi blíž – je příznačné, že místo bývalé osady cizích kupců se podnes jmenuje Kitáj-Górod. Poučný je i pohled do jídelníčku: pelmeně jako by z oka vypadly plněným taštičkám ťao-c´, i snídaně se zálibou v kaších je podobná: řídkou rýžovou šlichtu sí-fán, zlý sen mých čínských jiter, tu však nahrazuje hustší rýžová či pohanková substance. Je zajímavé, že třetí nejpočetnější národností v Moskvě, po Velkorusech a Ukrajincích, jsou Tataři, jichž je prý na 170 tisíc, následovaní Armény a Ázerbájdžánci (Vladimír Iljič byl jakýmsi kondenzovaným obrazem mnohonárodního velkoměsta – můžeme-li věřit nedávno vydanému Servicovu životopisu, byl jeden dědeček už dávno poruštěný Tatar, druhý pokřtěný žid, jedna babička Němka a druhá Kalmyčka).

Řada Moskvanů svůj původ raději tají, nejen Čečenci, ale i dlouholetého místního antisemitismu se obávající židé – poučný byl v tomto směru hřbitov u Donského monastýru: zatímco řada Rusů měla na hrobě pravoslavný kříž, Davidovu hvězdu se neodvážil vytesat nikdo a snaha působit „rusky“ je silná: syn Revekky Naumovny Rubinštejn už se může jmenovat Vladimir Mojsejevič Ivanov – vzpomínka na pogromy „náboženské“ i „antikosmopolitické“ je příliš silná.

Moskva leží na dávné křižovatce stezek a podle toho, z které strany se díváme, vyvstane nám buď evropský, nebo asijský kořen tradice – hezky se to ostatně obráží v samém jazyce, který má pro totéž slovo nezřídka dublety typu kon´- lóšad´, pes – sobáka (lóšad´ je původu ugrofinského, vizme maďarské ló – kůň, sobáka navazuje na tradici ještě exotičtější – jedno z mála dochovaných slov z jazyka dávných íránských Médů je výraz pro psa – sopka). Pod vlivem turkických jazyků se v ruštině značně zredukovalo užívání sloves míti a býti, a půvabný, byť samozřejmě humorný je postřeh Václava Pinkavy, že ruské: Sovetskij sojuz javljajetsja samym lučšim gosudarstvom v mire bytostně vyjadřuje tíhnutí ruského ducha k ryzímu idealismu – vlastně není, ale jen se tak jeví.

I estetika tváří ukazuje plynulou škálu od „skandinávských“ po „mongolské“ a podle toho, z kterého směru věc nazíráme, jeví se některé rysy v dokonalém amalgamu jako „původní“ a jiné jako „příměs“. Po pár dnech jsem se ze zaprášených registrů podvědomí rozhovořil víceméně plynně rusky, ba jsem rusky i myslel – širá Rus ve mně zapustila hlubší kořen, než jsem si kdy představoval.