Březen 2007

Zlý pohan do něho zakrojí…

Stanislav Komárek

…a děťátko k němu promluví: „Ty, zlý pohane, nekrájej a moji dušičku nežádej, moje dušička je spasená, tvoje je navěky ztracená…“. Tak pěla o Turku-pohanovi moravská lidová píseň kolem poloviny 19. století, jak se uchovala v Sušilově sbírce (pojídání batolat patřilo krom otravování studní a výstředních nemravností k tradičnímu repertoáru toho, co dělají „dědiční“ nepřátelé).

Nevůle mezi Osmanskou říší a Evropou, zejména pak starým Rakouskem, trvala vskutku po staletí a není vůbec náhoda, že právě Rakousko proti přijetí Turecka do EU nejvíce protestuje – právě jeho osud visel na vlásku, když obrovské vojsko velkovezíra Kara Mustafy obléhalo Vídeň. Událost není tak zcela čerstvá – došlo k ní L. P. 1683. Je pozoruhodné, jak historická paměť funguje a spory vydrží u ledu po staletí. Rozšíření Evropské Unie o Turecko rozdělilo celoevropsky lid i intelektuálstvo na dva tábory, z nichž jeden si něco podobného přeje, druhý se této události bojí a varuje před ní. Vzhledem k tomu, jak hlučně volají ti, kdo vidí zkázu křesťanstva na obzoru a fundamentalismus před branami, vidí se mi jako vhodné krátce zrekapitulovat argumenty, proč Turecko do Evropy ano.

Jsem si vědom i problematických míst celého projektu, ale po zralém uvážení všech pro i proti se mi přece jen rýsuje začlenění jako varianta schůdnější. Po návštěvě Číny se mi obecně zdá být radou rozumu, rozšířit Evropskou unii nejen až po Ararat, ale také až po Ural – patří-li Turecko do Evropy, patří tam jistě i Ukrajina a Rusko. Evropský Západ se od evropského Východu dělí zhruba linií Petrohrad - Terst a pokud se uznalo za moudré začleňovat do Unie např. Bulharsko či Rumunsko, naprosto nevidím důvod, neučinit tak s Tureckem. Osmanská říše slovanské holubice v balkánských roklinách nejen utiskovala, jak se s oblibou prezentuje, ale také pacifikovala, aby se navzájem nepodřezaly hrdla a vůbec sloužila jako zkulturňující prvek. Každá podrobnější návštěva Balkánu a jeho prohlídka nemůže nevést k podobnému závěru. Byzantský prostor, tj. Malá Asie a Balkán, zajisté představují Evropu v její poněkud krajní podobě, ale to Iberský poloostrov v něčem taky. Konec konců řecká kultura, na níž se tak rádi odvoláváme, vznikala ze značnější části právě v západní Malá Asii - až za Araratem začíná země, která s Evropou tradičně vůbec nesouvisela ( Evropa se ostatně bohužel neskládá jen z řecké zvídavosti, římské organizace a gotické zbožnosti, ale stejně legitimně k ní patří i španělská inkvizice, vyhlazovací lágry a yperit).

Turecko je rovněž hospodářsky vyvinutější než mnohé země Balkánu a lze se od něj lecčemu přiučit – turecká veřejná doprava je nejlepší, jakou jsem kdy kde viděl – následuje veřejná doprava na Jávě, pak dlouho nic a pak teprve přijde západní Evropa. Turecko je do určité míry „Německem Blízkého východu“ s podobnou paletou ctností i chyb a v zásadě jedinou zemí, kde Němce upřímně milují a vítají. Smysl pro pořádek, disciplínu, organizaci i pracovitost obě země podivuhodným způsobem spojuje. Od Německa jej asi nejvíc liší absence brilantnější intelektuální tradice – na to byli v rámci Osmanské říše etničtí specialisté, Řekové a Arméni, dnes už vyhnaní, resp. z části i vyhubení. Ač ne každý Turek je myslitel, slyne země na druhé straně mimořádnou poctivostí a v zásadě bezelstností – za ten zhruba půlrok, co jsem v Turecku dohromady strávil, se mi nikdy nestalo, že by např. prodavač nevrátil zpátky peníze správně (cizinci trochu nadsadit cenu, to snad ano, ale i tak se děje zřídka). Turecká mentalita se velmi liší jak od arabské, tak od perské a je evropským poměrům možná nejbližší.

Jazyk, který je pro cizince velmi obtížný a v němž jsem se sám nikdy nepřehoupl přes problematiku určitých sloves, je svou aglutinační strukturou pro Turky trochu brzdou při učení jazyků indoevropských. Nová turečtina má ovšem už značně objemnou literaturu vlastní i překladovou a mohu každému doporučit návštěvu nějakého z istanbulských elitních knihkupectví.

Vůbec mohu doporučit každému návštěvu Turecka, pokud možno v jiných částech nežli jsou pláže „Turecké riviéry“. Řada lidí, kteří se o této zemi s naprostou určitostí a jasností vyjadřují, tam nikdy nebyla, většinou s odůvodněním, „že se tam bojí“. Možná by někde za keřem mohl číhat zlý pohan. Je tu i krásně vidět, že povaha krajin s delší kulturou nežli je ta naše se uchovává po staletí a tisíciletí a mnohé z našich kulturních a hygienických návyků působí proti tureckým jako barbarismy. Kdo jednou viděl tureckou disciplínu a galantnost při nastupování do autobusů a úpravnost tamních autobusových nádraží, má na Florenci dojem, že přijel do Bangladéše. I turecká kuchyně je prastará a okouzlující, ale to do této diskuse už patří jen zcela okrajově.

Z hlediska tvorby moderní společnosti je Turecko země jaksi „mladší“ a nese ještě některé rysy pozdního 19.století s určitou nostalgií vnímané jako poselství zaniklé c. a k. monarchie, včetně značné dynamiky (i za mé paměti se značně změnilo) a nadšení pro „pokrok“. Všichni Turci, s nimiž jsem mluvil, se do Evropské unie krajním způsobem těší a přijetí by pro ně bylo obrovským zadostiučiněním – sami k Evropě patřit chtějí.

Je dobře nezapomínat na podivnou událost, k níž došlo asi rok před první světovou válkou : administrativa srbského krále Petara vyslala do Vídně emisara, který měl sondovat možnost připojení Srbska k monarchii – zdali by byl rakouský kabinet žádost s podezíravostí odmítl, kdyby věděl, co stojí přede dveřmi? Citát : „Tlučte, a bude vám otevřeno“ konec konců není z koránu.

Připojení Turecka k Evropě by dovršilo Atatürkovy reformy a definitivně „prolomilo okno do Evropy“. Vidím-li ochablost, bezradnost a myšlenkovou vyžilost dnešního Německa (situaci ve Francii neznám, ale je prý mnohem horší), vidím o důvod více, nějakou dynamickou oblast alespoň na okraji k Evropě přičlenit. To ovšem řeší jen krátkodobě její největší systémovou vadu: sociální systém, v podstatě penalizující rozmnožování a výchovu sociálně „použitelných“ dětí, zemi pozvolna vylidňuje a činí lidskou práci neúměrně drahou a lidi v posledku „zbytečnými“, podobně jako „polosocialistický“ způsob fungování směřuje k tomu, že ani talent, ani píle v posledku k ničemu nevedou. V zemích bývalé východní Evropy (a v Turecku také) není tento fenomén ještě tak patrný, ale na pláních Západu jej dnes nepřehlédne ani malé dítě. I na univerzitách je už patrný nedostatek „odpočatých a neunavených“ hlav s elánem do studia.

Největší obavy vyvstávají z přijetí tolika milionů muslimů (mnoho miliónů už jich v Evropě ostatně je a přijetí majoritně muslimské Bosny také nedá na sebe dlouho čekat). Turecko je pochopitelně země lidnatá a množství hlupáků, fanatiků a zlotřilců v jeho rámci bude jistě na absolutní číslo velké, srovnatelné řekněme s Francií. Počet skutečně radikálních muslimů je však v rámci Turecka nízký a většina lidí se neliší náboženským zápalem od nás, či dejme tomu od Bavorů (s jednou výjimkou – v muslimských zemích je zcela nepatrné procento ateistů, zato mnoho „laxních teistů“).

Mnohasetletý multikulturalismus Osmanské říše byl umožněn mimo jiné také tím, že čtyři základní nábožensky definované národy či „lidy“ (muslimové, Řekové, Arméni, židé) žily v zásadě odděleně, nemísily se spolu a měly i vlastní soudnictví. Myslím, že Evropu nemine nějaký krok v tomto směru, chce-li se přes svou různorodost udržet a vidím-li absurdní truchlohru s ženskými šátky ve Francii, jímá mne smutek. Naprosto nevidím, proč by se vybrané skupiny nemohly řídit třeba vlastním rodinným právem a žít v dobrovolně oddělených čtvrtích podle vlastních obyčejů (dodejme, že v Turecku bylo už Atatürkem zavedeno občanské právo podle švýcarského vzoru a polygamie zrušena). Proti těm, kdo si vůči evropskému soustátí počínají destruktivně, by se ale pochopitelně mělo umět tvrdě zakročit a rovněž francouzský nedávný případ zběsilých pubescentů, s nimiž si celý policejní aparát neví rady, je varovný a proti takovéto „degeneraci“ státní moci ovšem nic nepomůže ohrazování se plotem.

K evropské tradici konec konců patří i tajná policie a fízlování, platné spíš při pacifikaci několika skutečných drobných center odporu nežli při šmírování pokojných občanů, které se opět zdárně rozvíjí. Proč ostatně má Evropa tolik graduovaných islamistů a znalců východních jazyků ve vlastních řadách? – jakákoli církev či sekta, včetně křesťanských, by měla v případě pochybností svá kázání zpřístupnit monitoringu zvenčí. To není zasahování do „vnitřních věcí“, ale nutná obrana – miliónům slušných muslimů se tak umožní žít bez podezírání. I tak se zdá, že podobné starosti jsou krátkodobé.

V horizontu zhruba patnácti let čekám ekonomické pohlcení Evropy Čínou, budou-li věci dál pokračovat tak, jako dosud (a není důvodu, proč by neměly). Tím se paradoxně neobírá nikdo, podobně, jako mouchu na špičce vlastního nosu vidíme, tygra za rohem ne. Stane se tak bez boje a z hlediska naší laxnosti po právu. Současná Evropská unie sice podniká bezzubé pokusy etablovat „Čínu jinými prostředky“, ale zaprvé je trochu pozdě udělat dnes něco, co tam je funkční už dva tisíce let, za druhé by se to v Evropě, tradičně partikulární, asi stěží povedlo úplně po dobrém. V zásadě jsou četné rysy dnešní „Velké Evropy“ překvapivě podobné dnešní Číně: země je téměř nevojenská a koncentrovaná na hospodářské věci, též téměř neideologická – „vládu meče“ vystřídala „vláda štětce“, všemocná byrokracie mnoha stupňů, demokratické mechanismy, dříve významné, výrazně ztrácejí na ceně a stávají se vyprázdněnými karikaturami. Laskavý čtenář jistě nahlédne, že otázka přijetí či nepřijetí Turecka do Evropské unie se z této perspektivy jako tak fatálně klíčová nejeví. Pouze Turkům, které mám rád a jichž si vážím, bych přál naplnění jejich tužeb a Evropské unii na všech rovinách víc prozíravosti.