Březen 2007

Co zbylo z Charty 77?

Vlastimil Marek

Novinář a chartista Bohumil Doležal se ve svém stejnojmenném článku (CS-magazín 02/2007 - pozn. redakce) zamýšlí nad potřebou „revidovat“ historii. I historii Charty 77. Esej uvádí v podtitulku větou „Nechť jsou následující řádky chápány také jako výraz jakési sebekritiky“, a jde mu hlavně o jakýsi „historický kompromis, jehož následky poneseme nejspíš ještě po pár generací.“

Doležalova ústřední teze totiž nabízí jiný, než obvyklý (chcete-li chartistický) pohled na „lidská práva“. Tvrdí, „že pestré společenství sdružené kolem Charty 77 vzalo za svou v mnoha ohledech problematickou formulaci lidských práv, jak vznikla v orgánech OSN při přetahování mezi demokraty, komunisty a lidožrouty nejrůznějšího ražení. Formulaci odtrženou od svých přirozených základů – od křesťanské víry v rovnost lidí před Bohem… vznikl tak falešný historický kompromis, který propast mezi demokracií a totalitou přemostil jen zdánlivě.“

Vím, co má na mysli, ale nemohu tak docela souhlasit a tak zareaguji také trochu jinak. Pokus o „doležalovskou“ revizi má několik slabin. Především je to subjektivní pohled člověka, kterého si pamatuji jako sžíravého kritika všeho. Když jsem po nocích coby hlídač v Národní galerii pomáhal přepisovat materiály Charty 77 a řadu dalších samizdatů (od pravidelných prohlášení CH 77, materiálu VONSu, přes knihy Vaculíkovy edice Petlice, ale i Solženicynův Gulag a další tehdy třeskutá na stroji opisovaná díla a dílka), často jsem v rámci tehdejší atmosféry právě s některými názory pánů Doležala či Mandlera a občas i Šabaty nesouhlasil. Tedy, souhlasil bych s jejich vášnivou kritikou do vlastních řad v časech demokratických. Tehdy šlo ale o to, nalézt v tuhém bloku diktatury nějakou skulinku, a pokusit se ji rozšířit. Šlo také o sjednocení sil (nejrůznějších lidí a aktivit) a směru – každý rejpal, jak jsme tehdy nazývali výše zmíněné pány, otravoval nadšení a ubíral energie (vzteku).

Tehdy přece nešlo o to, že, jak dnes tvrdí Doležal, „fikce, že ač jsme nejrůznějších názorů, jde nám vlastně od počátku o totéž, totiž o lidská práva, v sobě zahrnovala jako podstatnou složku vydání hromadných odpustků za minulost.“ Naopak, to, že se v různých hospodách setkávali intelektuálové, osmašedesátníci, bývalí a současní literáti, tehdy spíše myči oken a noční hlídači či topiči, věci značně prospělo (a v jistém smyslu završilo listopadový týden demonstrací tím, že přivedlo na Václavské náměstí průvod dělníků). Šlo přece také o to, že právě díky jisté taktické chybě komunistů (tedy arogantní uzákonění Helsinských dohod se všemi těmi paragrafy o lidských právech) byl nalezen takový malý dřevěný trojský koníček, kterým se dalo vjet do hradby tuhé totality a začít sypat písek nečekaného a dokonce svým způsobem sjednoceného odporu do jejího soukolí jinak neotřesitelné moci.

I já měl výhrady, tak jako jistě každý, ty mi ale nebránilo chartisty a vše, co se kolem nich dělo, obdivovat. Vzpomínám, jak mne Mikoláš Chadima vzal na jedno takové jednání Charty do jedné malé hospody kousek za Andělem. První, co mne překvapilo, byla pivařská a kuřácká zdatnost chartistů. Po hodince jsme tehdy odešli, protože někdo přinesl zprávu, že to (estébáci) jedou vybrat, ale já jsem tehdy Mikolášovi (také kuřákovi a zdatnému pivaři) již v tramvaji marně namítal, že v tak zahulené atmosféře přiopilých lidí přece nelze vymyslet nějaké to lepší příští. A že kdyby se takto setkávali bez cigaret a piva, bylo by jejich myšlení (a tedy i případná řešení) zcela jistě efektivnější.

Bohumil Doležal nemá pravdu, když píše, že „všechny následné problémy ohledně vyrovnání se s minulostí mají u nás původ v tomto falešném kompromisu, který zcela podstatně ovlivnil celý polistopadový vývoj, od Havla přes Klause a Zemana až k Paroubkovi.“ To už účelově směšuje jablka s hruškami.

Z Charty 77 totiž zbyla (to ostatní proberou oficiální žurnalisté v oficiálních médiích) i celá řada důležitých zjištění: především, že když se lidi za nějakým účelem spojí, je to vždy dějinotvorná síla. Navíc jak pak byl zástup lidí na Václavském náměstí a posléze na Letné v listopadu 1989 stále větší a stále vtipnější (a v očích tehdejších vládců i hrozivější), bylo stále zřejmější, že jde o proces, v němž záleželo na každodenních tlacích a pragmatických ústupcích vůči momentálnímu postoji představitelů totalitní moci. I to byli jen lidé, se svými lidskými vlastnosti a především slabostmi. A právě idea lidských práv umožnila získat jakousi morální převahu, kterou musí oplývat každý vítěz každého utkání (o důležitosti morálně volních vlastností ví každý vrcholový sportovec).

Samozřejmě po pádu režimu měly následovat soudy a alespoň symbolické tresty všem, kteří na předchozím režimu aktivně parazitovali (dnes je každý generál, ale tehdy hrozila i občanská válka). Avšak bez nekompromisně se chovajících chartistů bychom dnes nemohli číst intelektuální výtky rejpala na téma „kompromisu“. Na rozdíl od pana Doležala si myslím, že „všechny následné problémy“ byly zapříčiněny spíše „prostou“ neschopností člověka odolat moci. A diváci různých dokumentů promítaných v těchto dnech v televizi zcela jistě opět ocení osobní statečnost a důkladnost tohoto pasivního odporu proti totalitě.

Pokud Doležal píše, že „zavládla jakási kolektivní amnézie a normou se stala nestydatost: Nemáme se za co stydět (správné by bylo říci „neumíme to“)…“ a že „tento morální marasmus, odrážející se mimo jiné i v přístupu k problému archivů StB, má své kořeny ve falešném smíření, nastoleném Chartou 77,“ zase míchá nemíchatelné. I pozdější činy (či spíše nekonání) těch bývalých chartistů, kteří zaujali vysoké státní funkce, byly kromě nováčkovské daně nezkušenosti z praktické politiky, motivovány právě skrytou či zcela zjevnou obavou o ztrátu moci.

Je nesmyslné a nespravedlivé chtít dnes přilepit tehdejším aktérům historických událostí nějaké dlouhodobé negativní motivy. Je naivní chtít svalit vinu za současný neuspokojivý stav demokracie na dávné spory „demokratů a komunistů“ v OSN, nebo dokonce na její „problematickou formulaci lidských práv“. Je trochu pokrytecké schovat se za štít „sebekritiky“ v podtitulku.

A když už mám tu příležitost: osobně nepřestanu mít „chartistům“za zlé, že nedokázali ideu „otevřené společnosti“ (mám teď na mysli vzdělávání a přípravu mladých na budoucnost v bytových univerzitách atd.) prosadit i po roce 1990, např. vyslat tisíce studentů, kteří prokázali své kvality v průběhu listopadových událostí, na roční a delší odborné stáže do všech okolních demokratických a fungujících států. Bavil jsem se o tom tehdy hned v prosinci jak se studenty, kteří organizovali mé přednášky na různých vysokých školách, tak s přáteli a pak coby poslanec za OF i s tehdejšími politiky na Praze 2, ale i s Petrem Uhlem (od roku 1987 jsem distribuoval materiály VONSu, které jsem si vyzvedával u něho v bytě). Mávali všichni rukama, že to není důležité. Když mi v prosinci 89 studentští vůdci nabízeli, že mi za přednášky zaplatí a zavolají taxi (a po kapsách měli krabičky amerických cigaret a před sebou řadu lahví té nejlepší whisky a všude kolem sebe napůl rozbalené kopírky a xeroxy), že peněz mají ze zahraničí dost, odmítal jsem a navrhoval, jestli by nebylo lepší investovat do vyslání studentů na univerzity do západní ciziny, aby se například naučili, jak se řídí studentské svazy. To my nepotřebujeme, mávali ti suverénní mladíci rukama. Ale to se vám to za pár let, až vy sami dostudujete, rozpadne, varoval jsem. To zvládneme, odpovídali. Nezvládli, za rok dva se studentské svazy rozpadly a nefungují, jak by mohly a měly, dodnes.

V polovině 90. let jsme tak už mohli mít novou generaci marxistickým vzděláním nebo spoluprací s StB neušpiněných bankéřů, makroekonomů, právníků a soudců, vládních a ministerských úředníků. Právě mladí noví lidé dostali velikostí srovnatelné Irsko, Finsko, ale i Estonsko tam, kde teď jsou: před nás.

To, co zbylo z Charty 77 (a co, v čase kdy „slavíme“ 30 let vzniku Charty, dýchá z televizních dokumentů a novinových rozhovorů s tehdejšími aktivními chartisty), nám dnes spíše chybí. Chybí osobnosti, které se nebojí riskovat a rozhodnout, a které nabízí právě svou osobní autentickou statečnost. Osobnosti, které se umí nejen vyslovit, ale také dokáží něco konkrétního udělat. Osobnosti, které by nesly a unesly svou (dnes bychom mohli napsat historickou) zodpovědnost. Pouhou kritikou se nic nevybuduje, nevyjedná, nesestaví. Jak v LN napsal Miloš Rejchrt: „Nevypadá to tu jako v Bělorusku, i díky Chartě“.