Březen 2007

Když už i dalajlama (Část 3)

Vlastimil Marek

Otiskujeme další část z knížky fejetonů o době, duši, mozku a jiném myšlení.

Pomalu

Pomalá, meditativní chůze (co výdech, to krůček, co nádech, to krůček, oči jsou sklopené, pozornost pod pupkem) je jednou z nejefektivnějších metod, jak začít se sebou něco dělat. Tedy, kdo je dnes spokojen se sebou a s tím, jak reaguje na svět kolem sebe, nic takového asi nepotřebuje. My všichni ostatní ale přece cítíme, že svět se velmi rychle mění, a zatímco instituce, politici, rozčílení šéfové, neschopné úřednice nebo dokonce naše děti či partneři tvrdohlavě brzdí naše plány a představy, někam se vytratil smysl našeho a jejich konání. Nebo že by „vina“ byla i na naší straně?

Obnovili jsme ranní meditační chůzi po Karlově mostě. Jednou za čtrnáct dnů, v sobotu ráno, v čase východu slunce, vyrážíme od schodů na Kampu směrem k východu, až téměř k poslední soše na staroměstské straně mostu. Mimochodem, obě tato místa jsou nad pozitivními zónami, což naznačuje, že nejen datum založení mostu, ale i jeho tvar a místo nejsou náhodné.

Co se v těle a mysli člověka, pomalého chodce, děje, když takto vědomě zpomalí? Začátečník asi má pár desítek minut potíže s koordinací dechu a kroků, s koncentrací do oblasti pupku, a s pozorností či případně dokonce pokřiky a malými slovními provokacemi kolemjdoucích. Jde ale jen o to znovu a znovu prostě vykročit, nadechnout se, vykročit, vydechnout. Nenechat se vyrušit. A užívat si. Buddhisté tvrdí, a mají pravdu, že každý krok může být, nejen v tom duchovním slova smyslu, začátkem zcela nového života.

Jak se zpomaluje a vybalancovává tělo, zklidňuje se i mysl. Jak se zklidňuje mysl, začínají se měnit úhly, pod kterými chodec vnímal či vnímá svět kolem sebe. Z počátku se hlavou honí nepřetržitý proud myšlenek (nic proti nim, tady jde o vymanění se z následných emočních copánků, na každé takové emoci napletených), ale občas se na hladině mysli vynoří jakési mžikové vědomí zklidněnosti a pohody. Začátečník se trochu lekne, co se to děje, a tím si hladinu mysli samozřejmě rozčeří do obvyklosti, ale další krůčky tělo i mysl opět spolehlivě zklidní.

Po Karlově mostě to v tomto „tempu“ trvá něco přes hodinu. Východ slunce (čas „na okraji“ noci a dne) a jakási neprobuzenost poskytuje celou řadu následných vjemů a pocitů. Chodec se postupně naučí, jaksi „na okraji“ běžného vědomí, nekomentovat, a začne si všímat třeba detailů dláždění tak, jak je nikdy neviděl (víte, že na mostě zůstaly stopy po bagru, který v době záplav shora rozbíjel velké kusy chat a staveb, které by mohly poškodit pilíře?). Všimne si jiného chování holubů, pejsků či racků, zamiluje se do hukotu a postupného vylaďování zvuku Vltavy. Smysly se jakoby rozostří, aby následně pomalý chodec s překvapením zjistil, že „paradoxně“ slyší, vnímá a dokonce i cítí překvapivě víc a hlubinněji.

Samozřejmě, že se vždy přihodí něco, co tuhle dokonalou meditaci v chůzi naruší. Tedy, jen v tom prvním okamžiku. Později tyto příhody meditativní chůzi spíše dodají šťávu. Minule mi svítila vepředu čínská nevěsta v bílém, kterou její ženich, fotograf, celou hodinu trápil v relativním chladu ve stovkách různých póz na pozadí Hradčan (naštěstí měla obuty botasky), pobavil mne anglicky hovořící umělecký fotograf režírující hocha v cylindru a dívku v červenkavých nadýchaných šatech se závojem na tváři a slunečníkem v téže řvoucí barvě (co to je, divil se, snad nějaké cvičení?), a rád vzpomínám, jak jsme jednou v létě probudili spícího opilce, který byl skupinkou takto pomalinku se sunoucích mlčících tak znejistěn, že se pokoušel konverzovat, vekslovat, a nakonec nás předběhl a radostně vykřikl: „Už to mám“ Vy v něco věříte, že?“

Jde o to, aby si tělo, mysl (a hlavně způsob vnímání) zvykly na jiné tempo. Na jiný, tedy pomalejší, a v důsledku toho kvalitnější způsob existence. Chcete-li, na jiný program. Právě a často jen při hodince takovéto chůze člověku často „dojde“, že svět (a tedy i sebe a svou roli v něm) lze vnímat docela jinak. Ne jako obvykle stále rychleji, klipověji, útržkovitěji, povrchněji, ale spíše a postupně do hloubky, ke kvalitě. Už klasičtí mudrcové hovořili v této souvislosti metaforicky o rybce, která náhodou vyskočí nad hladinu vody v akváriu a s obrovským překvapením zjistí, že to, co považovala za jeden jediný možný svět, je jen jedno akvárium. Její myšlení prodělalo revoluční objev. A tak začne skákat častěji, a její myšlení se změní. Zmoudří. Má totiž přinejmenším více informací a z vícero úhlů.

Skeptici a obvykle (negativně) myslící a vnímající spoluobčané okamžitě namítnou, že rybka spíše vypadne na podlahu a chcípne. Jenže ti nikdy nezkusili skutečnou meditaci (třeba v chůzi). Nezažili záplavy štěstí po celém těle, objev vlastní duchovnosti a dokonalosti existence a vše pronikající radosti z vdech a výdechu. Navíc jim nedochází (mají mozek zablokovaný povrchním, racionálním, lineárním myšlením), že i oni jsou potomci jedné takto zvědavé rybky před miliony let.

Když člověk (třeba právě díky pomalé chůzi) objeví, že myslet, vnímat a žít lze jinak, začal tím takovou malou revoluci svého myšlení. Pak stačí jen pokračovat (proto je dobré chodit alespoň hodinku v kuse), přirozeně prodlužovat okamžiky vypnutého vnějšího programu ega (racionality, Karla či Marie) a naučit se „meditovat“, tedy čistit mysl. Tak jako si čistíme boty, šaty, zuby, lze čistit i mysl.

S tím, jak se pak postupně, doslova krok za krokem, mění (i když z počátku jen na pár okamžiků) vnímání, mění se i hodnotový žebříček. Člověk, pomalý chodec, objeví, a vydrží-li, i nacvičí „jiné“ (pravohemisférové, holistické, paralelní) myšlení. Začne vidět věci a jevy v souvislostech. Začne objevovat, že někde uvnitř sebe sama toho má (např. moudrosti, vědění, soucitu, lásky) daleko víc, než si myslel a než mu řekli.

Jen tak seď

Zatímco svět v médiích je stále řvavěji konzumnější, stoupá počet lidí, kteří už rezignovali na možnost, že za ně jejich a své problémy vyřeší stát nebo nějaká instituce. A kteří začali hledat sami. Značná část z nich našla jednu z možných Cest: buddhismus.

V prosincovém čísle časopisu National Geographic je delší článek, věnovaný právě tomuto „životnímu stylu“. I když statistiky stále tvrdošíjně uvádějí, že buddhismus je pátým nejrozšířenějším náboženstvím na světě (buddhistů je prý asi 380 milionů), většina jeho praktikujících přívrženců hlavně v USA a v Evropě o něm hovoří spíše jako o ověřené a fungující psychohygienické možnosti naučit se zvládat stresy každodenního života.

„Na celém světě je dnes nový buddhismus. Jeho filozofie se využívá při léčbě duševních i tělesných chorob a reformách v politice či životním prostředí. Myšlenek buddhismu využívají sportovci, vrcholní manažeři, lidé trpící chronickými bolestmi… Buddhismus už není jen učení pro mnichy nebo zámožné obyvatele západního světa, kteří mají dost času, aby se mohli plést do východních nauk. Propadají mu křesťané i židé. V Americe společně meditují černoši s Japonci. Jen v USA podle odhadu odborníků je na tři miliony praktikujících buddhistů. A podle studie z roku 2004 se 25 milionů Američanů domnívá, že buddhismus měl podstatný vliv na jejich víru,“ píše se v článku Perryho Garfinkela Buddhismus: z kláštera do obývacího pokoje.

O praktičnosti buddhistických metod svědčí i zmínky o meditačních programech ve věznicích. Vězeň, který říká, že není ve vězení proto, aby si odseděl svůj čas, ale aby se naučil meditaci vipassaná, naznačuje obrovské možnosti práce s programy vlastní mysli. „Míval jsem vysoký krevní tlak a problémy s nespavostí“, říká dále, „po prvních meditacích mi ale tlak klesl a spal jsem deset hodin. Býval jsem horkokrevný, teď jsem jako beránek. Jsem mnohem šťastnější.“ Desetidenní období meditací ve speciálním tichém vězeňském oddělení ovšem prospívá i věznitelům: „Doslechl jsem se o meditaci a chtěl jsem ji vyzkoušet,“ říká jeden dozorce. „Dříve jsem vězně bil, byl jsem v takovém stresu, že se ze mne stala bestie. Po kurzu se znovu cítím jako člověk.“

Po velmi dobrém článku o mysli z března 2005 je tento článek o buddhismu dalším příspěvkem světoznámého magazínu v typické žluté obálce k nabídce možností jak zvládnout současný nárůst agrese a propagace násilí v médiích a ve společnosti.

Pro mne je ale důležitá i jedna zdánlivě obyčejná zmínka o „angažovaném buddhismu“ vietnamského zenového mnicha Thich Nhat Hanha, jehož semináře meditační chůze a meditací ve Francii navštěvují už desítky let tisíce lidí z celého světa. Lidé se tam učí zvládat konflikty a naučit se vyjednávat tím, že si prostě jen sednou. „Změna obvykle začíná, když si pohrajeme s větou: Nedělej nic, jen tam tak seď,“ říká známý mnich.

Věta „Nedělej nic, jen tam tak seď“ by měla být navíc vytesána do kamene nad všechny dveře všech porodnic a studenti porodnictví (ale i politologie a sociologie, etnografie a dalších věd) by se ji měli učit nazpaměť podobně jako Pythagorovu větu a Einsteinův vzoreček.

Nedělej nic, jen tam tak seď. Před lety se primář Vrchlabské nemocnice a porodník MUDr Libor Kavan, propagátor přirozených porodů, přiznal: „Právě to, aby člověk udržel ruce za zády, aby do porodu nezasahoval, bylo pro mě velice těžké, protože jsem jako ostatně každý porodník byl vždy zvyklý stále něco dělat.“ V rozhovoru pro časopis Baraka č. 12 (z roku 2001) dále uvedl: „Rodička by měla mít u nekomplikovaného porodu svobodu rozhodování. Ona sama si rozhodne a my ji do ničeho nenutíme. Jestli třeba chce podat klystýr. Dnes už se ví, že není vůbec nutný. Jestli chce oholit rodidla. Dříve se holilo u všech rodiček. Věřilo se, že je to prevence infekce, dnes se ví, že pravý opak je pravdou – holení riziko infekce naopak zvyšuje. Takže neholíme, nepodáváme klystýr, nerodíme v klasické poloze naznak. Ta je pro porod asi nejméně výhodná. Každá jiná, tedy vzpřímená poloha, usnadňuje sestup hlavičky, protože spolupůsobí gravitace a rozšíří se pánevní vchod. Ta tzv. klasická poloha na zádech je výhodná hlavně pro porodníky, protože mají k rodidlům rodičky pohodlný přístup. Snažím se tedy vystříhat celé řady úkonů během porodu, které považuji za zbytečné, nebo dokonce i škodlivé.“

Nedělejte nic, jen tam tak seďte (pro případ, kdyby se něco zvrtlo, jak vy říkáte), vážení pánové porodníci. Neustále roste počet studií prokazujících, že když u běžného, přirozeného porodu muž, porodník, není, porod je snazší a bezpečnější. A také značně levnější.

„Když to dokážeme,“ dodává MUDr. Kavan, „porod ženě rodičce i nám přinese takový pocit uspokojení a štěstí, jako asi máloco.“

Nedělejte nic, jen tam tak chvíli sami se sebou seďte, pánové poslanci a senátoři, když se debaty právě díky vašemu mužskému stylu soupeření a okamžité reakce zvrhnou na tu nejnižší úroveň (kam se hrabou reality show, říkají sami poslanci). A když to dokážete, vaše emocemi rozbouřené hladiny myslí se zklidní, a vy pak přijdete na řešení jakkoliv zapeklitého a obvyklými stranickými cestami neřešitelného problému, dodávám.

A co my ostatní? Každému z nás by rozhodně prospělo, kdyby se naučil meditovat a občas „jen tak seděl.“

Ignorance

Od doby, kdy jsem se začal zajímat o umění poznat sebe sama a pozitivně se změnit, jsem měl potíže při překládání klasických buddhistických textů z angličtiny, a to i se zdánlivě běžně používaným slovem ignorance. Věděl jsem, že to je jakýsi druh nevědomosti, ale přeložit to například slovem blbost, nebo používat jej ve smyslu „on je ignorant“, tedy že něco neví nebo neumí vlastní vinou, je nesmysl. Přitom i slovo nevědomost ale v mých samizdatových čtenářích tehdy evokovalo spíše nevzdělanost. Jenže i kandidát věd může být ignorant.

Jak se tak poslední dobou množí zprávy ze světa neurověd a evoluční psychologie o tom kterém často překvapivém zjištění, o složitosti a neuvěřitelně důmyslně a komplexně provázaných procesech v rámci našich životů, musím na tohle slovo myslet téměř při každém i letmém pohledu na titulky našich novin či pořadí a námět televizních šotů ve zprávách. Povrchní závěr je jasný každému: ignorance některých politiků, vědců, herců, bavičů, je stále vyšší a řvavější. Je tu ale ještě něco daleko hlubinnějšího.

Ukazuje se, že člověk je bytost vytvarovaná a vypiplaná evolucí k naprosté dokonalosti – ve svém prostředí. Je zrozen k tomu, aby byl šťastný, zdravý, usměvavý a zvědavý. Tedy, v optimálních podmínkách. Ale on sám dělá všechno proto, aby ty podmínky optimální nebyly. To, o čem jsme přesvědčeni, že jsme, je totiž jen jakási povrchní pracovní verze neinformovaného ignoranta. Ignoranta, který přes všechno své „vzdělání“ až donedávna netušil pranic o tom, jak vnímá, myslí a funguje. A který možná právě proto sám sebe, pokud ne přímo zabíjel, tak systematicky poškozoval, rozuměj, programoval (např. necitlivě vedeným porodem, autoritářskou výchovou a výukou, ale i kouřením a pitím alkoholu atd.).

Mimochodem, ignoranci se nevyhne nikdo, ani ti, kteří to myslí dobře. „Někdy ani nebrečí, když se narodí, a matku si od začátku prohlíží jako dospělý člověk,“ píše o „indigových dětech“ jakoby překvapeně terapeut, který jim a jejich rodičům pomáhá. Z jeho věty ale čouhá ignorance jako sláma z bot: i on je (tak jako celá společnost, ještě dnes vydatně školená filmy, ve kterých když hrdinka rodí, rodí v leže na zádech a s řevem a bolestmi) přesvědčen, že když se dítě narodí, musí křičet. A když nekřičí, tak se plácne, visíc hlavičkou dolů, po zadečku.

Neurovědci nedávno (pomocí funkční magnetické rezonance) zjistili, že svět, tak jak jej my lidé vidíme, je skutečně, jak tvrdí již 2500 let buddhisté, iluze. Naše smysly sice registrují informace o prostředí, ve kterém se pohybujeme, ale obraz, který takto získáváme, rozhodně není to, co registrujeme. Například když mluvíme, výsledná slova a věty vznikají až v našem mozku v asi tuctu různých a od sebe oddělených částí mozku. Když se na něco podíváme, v mozku začne pracovat až jednatřicet odlišných oblastí. Jedna zpracovává svislé linie, druhá horizontální, jedna rozeznává pohyb, další je specializovaná na modrou barvu. A když pozorujeme něčí obličej, potřebujeme k tomu ještě daleko víc částí mozku. To mozek sám, tedy nám zatím neznámé mechanismy a programy v něm, nakonec ve dvou desetinách vteřiny obraz nějak poskládá a my vidíme a třeba poznáme něčí obličej.

Jak poznamenává i Craig Hamilton (který zveřejnil delší studii „Je Bůh ve vaší hlavě?“ na téma vědeckého pátrání po záhadách vědomí v časopise What is enlightenment), věda čím dál víc potvrzuje tvrzení dávných mystiků, že my lidé jsme „jen“ jakési biomašinky, které jsou ovládány spíše svým mozkem a jeho programy, než svou svobodnou vůlí. Dobrou zprávou je, že tohle zjištění může být prvním a nezbytným krokem k vykročení směrem k „probuzení“.

Nemůžeme z pasti, dokud nevíme, že jsme v ní. Doposud jsme, jako ignoranti, věřili jen svým smyslům a „racionálnímu“ úsudku. Dnes začínáme odhalovat pro některé vědce až krutou pravdu, že svět, jak ho my lidé vnímáme, je iluze. Přitom po tisíce let bývalo právě tohle zjištění počátkem a startovacím mechanismem pozitivní transformace mnohých jedinců ve všech dobách a kulturách.

Současná neurovědecká zjištění a potvrzení tohoto tisíce let starého tvrzení jsou tak jakousi další šancí (nejen racionálních, rozuměj, ignorantských jednotlivců, ale poprvé dokonce celého lidstva) probudit se a dostat ven z pasti slepé uličky a krize ignorance.

Umění a falzum

Šest z deseti obrazů na českém uměleckém trhu jsou padělky, říkají noviny. Antonín Kosík má tedy pravdu, když píše: „Pravost či opravdovost je dnes pojmem relativním – pod pravou italskou zmrzlinou v Pařížské ulici v Praze se skrývá zmrzlina z provozovny Dolní Josefov, pravá Věstonická Venuše prochází z Předmostí a pravá Duchampova ready made (pro neinformované: tzv. „nalezený“ objekt, který je již hotov, a uměním se stává tím, že jej umělec za umění prohlásí a vystaví v umělecké galerii, pozn. aut.) záchodová mísa byla vyrobena na zakázku dle plánů mistrových. A konečně: málokterý z teoretiků umění, kteří pronášejí moudra o odlišitelnosti falza, viděl na vlastní oči byť jen jediný originál… v době všudypřítomných falz je neekonomické zabývat se tím, co je falzum. Je vhodnější zabývat se tím, co falzum není.“

Ale ani on, jako ostatně, kromě několika umělců, kteří intuitivně a empiricky ve svých dílech nalézají kousky onoho uměleckého vytržení, políbení múzou, a jejich díla tedy jsou skutečnými a nenapodobitelnými originály (protože v nich jsou otisknuty myšlenkové gejzíry, které vysílá autorův mozek v procesu tvorby), nenavrhuje řešení několik staletí starého problému evropské estetiky a uměnovědy.

Psal jsem na toto téma již kdysi dávno, takže v rámci pokusu podívat se na to úplně jinak částečně opakuji: počátkem 80. let jsem (samizdatově) komentoval pokusy přítele, který, ač nikdy nestudoval malířství, nebo právě proto, začal z přetlaku své pravé mozkové hemisféry (povzbuzené pravidelným cvičením jógy, meditacemi a vegetariánstvím) malovat křídami na černý matný papír (nebo dokonce na tmavý samet) svítivou barvami kypící a i u nás „slavnou“ sanskrtskou mantru Óm.

Protože jsme se tehdy v hojném a profesně a zájmově velmi různorodém počtu sjížděli v létě v jeho „ašramu“ (bývalém zájezdním hostinci) na různé ty jógické, meditační a šamanské víkendy či týdenní kurzy, ti mezi námi, kteří se učili nebo naučili „měřit“ si podzemní prameny, geopatogenní zóny či jiné nehomogenity v prostředí, v místnosti nebo i v jiných lidech - věřte, takto se dá pomocí virgule, vlaštovky, drátků, rukou nebo zvuku např. znějící tibetské mísy, kterou přejíždíme nad tělem příslušného člověka, snadno zjistit, že měl před lety zlomenou nohu nebo má potíže s krční páteří – brzy zjistili to, co sám autor. Pro velký zájem totiž občas podlehl naléhání a nakreslil týž tvar či barevnou kombinaci Óm ještě jednou. Přestože to byla opět jeho vlastní ruka, přestože totéž namaloval třeba jen pár dnů či dokonce hodin poté, co domaloval originál, kopie byla vždy snadno rozlišitelná: „nevyzařovala“ tak, jako originál.

Vysvětlení se nabízí samo: když autor maluje něco nového, poprvé, jeho mysl vysílá unikátní komplex energií, které se musí otisknout do kresby, obrazu, výkresu, sametu. Když ale maluje totéž podruhé, ono vysílání je již ochuzeno právě o proces vznikání a vynalézání, který se kromě jiného vyznačuje propojením mozkových hemisfér. Když člověk jen něco obkresluje, kopíruje, hemisféry se nepropojí. A falzum a kopie je od originálu velmi snadno rozeznatelné.

Když paní učitelka předkreslí na hodině kreslení na tabuli dětem jablko a vyžaduje, aby ho „obkreslily“ (a dokonce dává pětky těm snaživcům, kteří si něco přimyslí – právě tohle se mi stalo ve 4. třídě a nikdy na to nezapomenu), v mozcích dětí nedojde k oné tvůrčí bouři vjemů a propojeností, jako když je požádá, aby si „vymyslely“ a nakreslily jablíčko.

Dávný uměnovědný problém by byl snadno vyřešen, kdyby se umělečtí kritici naučili používat nějakou tu virgulku a dokázali si každý obraz „změřit“. Originál totiž, na rozdíl od kopie, těm, kteří se vyladí anebo se to naučí měřit či cítit, vyzařuje – nezaměnitelně, nefalzifikovatelně, jako originál.

Už proslulý V. V. Štech říkával o určitých obrazech, že jsou „teplé“. A marxismem a ždanovskou estetikou odkojení kritici „intuitivně“ vybrali a odkoupili pro Národní galerii v dobách třeskutého socialismu z mnoha obrazů Františka Kupky přesně ty, které jsou nejlepší (vyzařují největší harmonii). Mé vysvětlení – na rozdíl od obvykle jen u stolu píšících recenzentů, tihle kunsthistorici před oněmi obrazy, tedy originály, nějakou chvíli fyzicky postáli, a museli tak být oním „vyzařováním“, jakkoli nevědomě, ovlivněni.

Možná kunsthistorie čeká na to, co tak revolučně změnilo neurovědy – na nějakou tu magnetickou rezonanci, která by na obrazovce počítače jednoznačně potvrdila, že ten či onen obraz či kresba jsou originály, nebo jen díla z nějaké mistrovy dílny, nebo jednoznačná falza. Ale také na kterém místě obrazu to mistr odflákl (neb ho právě rozčílila milenka), a od kterého obrazu to např. s Pollockem šlo z kopce (až k sebevraždě).

Právě tak je ale ovšem „otištěn“ stav mysli kuchaře v jídle, které si dáme v restauraci, nebo rozpoložení a láska babičky ve svetru, který upletla vnukovi k Vánocům. Právě proto některým zahradníkům všechno roste a jiným zase skomírá, právě proto někteří dirigenti (stavem své mysli) posvětí všechno, co dirigují, a bylinkový čaj z „továrny“ nefunguje, zatímco bylinky nasbírané tehdy a tak, jak je to správné (a jak „cítí“ babka bylinkářka) jsou dokonale účinné. I na talíři je tedy některé jídlo originál a jiné „falzum“, některý svetr hřeje a jiný jen kouše, některá nahrávka některé symfonie potěší, z jiné (protože třeba dirigentovi v den koncertu ukradli auto) posluchače rozbolí hlava atd.

Je jasné, že obraz, před kterým stával malíř třeba půl roku několik hodin denně (zvláště pak maloval-li ne zátiší, které je vidět, ale Boha), „funguje“ právě tak, jako když si Ind nebo Tibeťan na doporučení svého duchovního učitele zpívá mantru třikrát denně stoosmkrát čtyřicet devět dnů za sebou (a když to čtyřicátý třetí den splete, musí začít znova). Zatímco jednou vyposlechnutá mantra z cédéčka, nebo narychlo jako na běžícím páse nakreslený obrázek Hradčan (který si koupí turista na Karlově mostě) nefungují, zátiší s citronem a kyticí (protože tehdy nic jiného malovat nesměl) holandského autora, který tak maloval Boha, září jako pravoslavná ikona.

Mysl, přesněji napsáno, duchovní stav mysli tvůrce, a jeho úmysl, je to, na čem záleží. V tomto smyslu Kupkův realistický obraz Druhý břeh září právě tak jako jeho nejduchovnější abstraktní malby (přestože namaloval „jen“ řeku a skutečný břeh s trávou a stromy - on ale měl na mysli „druhý břeh“ duchovní, prostor, kam se dostane člověk zážitkem osvícení, nirvány).

V tomto smyslu jsou tibetské mandaly, jakkoliv abstraktní, přímo majáky vedoucí adepta správným směrem k poznání sebe sama (a probuzení z iluzí), zatímco většina i těch slavných abstraktních obrazů rychlokvašených umělců Západu jsou jen čáranice a cákance, nemající, na rozdíl od tvrzení galeristů a obchodníků s uměním, cenu ani použitých barev.

Dovedeno do extrému, cokoliv, co udělá (namaluje, napíše) takový zenový mistr, je originál. On je totiž po desetiletích tréninku mysli a duchovním probuzení tak dokonale soustředěn na cokoliv, co dělá, že vše, čeho se dotkne, vše, co vytvoří, září (a rezonančně pak pozitivně infikuje i mysl toho, kdo se na tu či onu třeba tušovou malbu dívá) a je nezaměnitelným a nezfalšovatelným originálem.

To pravé, originální umění totiž často ani nevypadá jako umění (např. pár tahů štětcem, zenová zahrada). Zatímco ušmudlané a ukoptěné výkony různých našich snaživců (krasobruslařů, politiků, herců aj.) jsou „falza“, a je to cítit, výkony a díla skutečných mistrů svých oborů (ať jsou to architekti, sportovci, malíři nebo spisovatelé či duchovní učitelé) jakoby vznikly samy od sebe, jen tak, levou rukou. Jsou prodchnuty zvládnutou technikou, ale především uměním cele se do tvorby ponořit, a pak již zmíněným (pozitivním) úmyslem. Osoby (ega), technika, forma – to vše slouží úmyslu a předávané myšlence, a ne naopak.

Přitom žijeme v převratných časech: Co je těch ještě nedávno tak oslavovaných knih o filosofii, estetice (a nejen marxistické) kunsthistorii, psychologii, sociologii a lidském myšlení a dalších z levé hemisféry (mužů) vycucaných pseudoproblémů, které dnes nestojí ani za prolistování! Myslím, že bude velké umění vymyslet, jak s nimi ekologicky šetrně naložit.

Až se mi to chce, pro ty, kteří nejsou „připoutaní“ ke slovům, dotáhnout ad absurdum a provokativně napsat, že ti, co se učí a naučili poznat sebe sama a pak dokázali a dokáží žít podle toho, k čemu mají vlohy, aniž by jakkoliv ubližovali prostředí či ostatním lidem, jsou stále silněji zářícími originály. Ti ostatní (i když třeba donedávna, dokud netušili, jak na to, ne vlastní vinou poškození) jsou jakési parafráze a karikatury, nebo, abych se vrátil k tématu knihy, recenze a této úvahy, lidská falza.

Utrpení

V souvislosti s blížící s premiérou filmu herce a režiséra Mela Gibsona Utrpení Krista (a v návaznosti na celou řadu kritik a zamyšlení jak na internetu, tak v našem tisku – včetně realistických fotografií potoků krve z těla bičovaného Krista) bych rád na téma utrpení nabídl poněkud jiný pohled.

Jak jsem tak více než dvě desetiletí na svých přednáškách zdůrazňoval (v souvislosti s tím, jak funguje náš mozek, jak souvisí nárůst agresivity s medikalizovaným porodem), že lidské utrpení (a mám na mysli jak individuální, tak společenské) není něčím jen a jen osudovým či nezvratitelným, setkával jsem se s různými reakcemi. Zarytí materialisté a hlavně umělci brunátněli při zmínce, že lidé by se mohli docela dobře bez utrpení obejít (pak by prý nemohla vzniknout vrcholná díla světového umění), zarytí i skrytí katolíci brunátněli při zmínce, že se současnému utrpení není co divit, když tahle křesťanská civilizace má přímo ve znaku symbol utrpení – ukřižovaného Ježíše Krista, a i lecčemu otevření radikálové nedokázali problém domyslet (a protrpět) do skutečně potřebné a ke změně radikálně vybízející hloubky.

Jak se neuvěřitelně rychle množí další a další důkazy, že humanisté (vegetariánští a v možnost člověka změnit se věřící spisovatelé a myslitelé, za všechny uveďme např. Tolstého, Thákura, ale i Verna) měli recht a teoreticky správný směr, jak přibylo, zvláště v posledních deseti letech (díky moderním zobrazovacím metodám) pádných důkazů, že hlavní příčinou a zdrojem většiny utrpení je právě nevyhovující průběh těhotenství a lékařským násilím oplývající velkovýroba miminek, začíná být i jasné, odkud by měla začít náprava věcí lidských. Jen jestli, tak jako v případě řady globálních a prakticky neodvratných ekologických katastrof, není příliš pozdě.

Victor Hugo tehdy napsal, že „utrpení nelze vymýtit, protože je zákonem Božím“.

Nesouhlasím. On to psal ve společnosti, která byla dominantně evropocentrická a křesťanská. A tehdy nemohl vědět to, co víme dnes my.

Ve stejný den a v týchž novinách jsem o kus dále našel článek s výmluvným, a to, na co bych rád poukázal, téměř dokonale vysvětlujícím názvem „Plod trpí stresem matky – stresové hormony v těle matky ohrožují duševní zdraví dítěte“. Vždyť je to přece jasné: „stres v těhotenství vede přímo ke schizofrenii, poruchám chování, depresím, agresivitě a celé dlouhé řady obtíží a chorob.“

Jinými slovy, utrpení, kterým musel při porodu v posledních sto letech projít stále větší počet dětí, se nemohlo neodrazit na utrpení světa. Jak se chováme ke svým právě se rodícím dětem, tak se ony budou chovat k nám a světu, až dospějí.

Ony „abnormality ve vývoji mozku“ v prvních dvou trimestrech těhotenství, na které poukazuje článek, nemají, vážené (nastávající) maminky, přímou souvislost jen se zcela zbytečnými stresy spojenými m.j. s neodolatelnou potřebou vymalovat a vygruntovat byt týden před termínem porodu, a ani ne jen s průběhem porodu, ale také se vztahem společnosti, otců, vlády a ministerstev, k mateřství vůbec, s chováním (bohužel většinou tragicky nepoučených) maminek a tatínků k sobě a svým dětem v prvních letech života každého dítěte, se stylem výuky na našich školách atd.

Jinými slovy, dnes už konečně, poprvé v historii lidstva, víme, v čem je problém (a celou nekonečnou řadu dalších důkazů naleznete jak v knihách, za všechny H. Goerová: Průvodce inteligentní ženy na cestě k lepšímu porodu, tak na internetu (www.rodina.cz, www.iham.cz, www.aperio.cz, včetně celé řady mých fejetonů snad v nejbližší budoucnosti na www.baraka.cz, teď na www.osud.cz, např. v rozhovor se mnou nebo na www.cs-magazin.com - když už se vám nechce alespoň zalistovat v knize Nová doba porodní)!

Jen jsme, tak jako v případě oněch výše zmíněných ekologických problémů, zatím ani nezačali konat. Stále jen okecáváme.

Stručně řečeno – naprostá většina utrpení, o kterém je v podobných filmech, románech, obrazech a zatím planých diskusích řeč, je způsobena ne nějakou přírodní katastrofou, ne nějakou božskou či ďábelskou rukou osudu, ale jen a jen naší arogancí, tupostí a neschopností se poučit a zareagovat.

Naše běžné, každodenní utrpení je totiž důsledkem celé řady jen zdánlivě drobných a nevýznamných poškození, kterých se na nás, ne vlastní vinou, dopustily naše rodiny, školy, komunity, a které pak nastartovaly na sebe navazující další a další „abnormality“ v našem mozku a chování a jednání.

Neodpustím si jednu jen zdánlivě feministicky vyhlížející poznámku navíc. Dnes už víme také to, že my lidé jsme tvory spíše emociálními než racionálními, a že žena je přírodou (a porodem, nejlépe přirozeným) evolučně utvořena tak, že si její více propojený a odolnější mozek s emocemi (a stresem a sociálními problémy) poradí daleko lépe než mozek muže.

Co tím chci naznačit? Tak jako si muž musel „vymyslet“ hudbu (aby mohl zažít propojení mozkových hemisfér, které žena zažívá jaksi automaticky např. vždy, když si povídá s přítelkyněmi), tak si také musel „vymyslet“ Boha, jako jakousi nejvyšší autoritu. Jako symbol něčeho, co pomáhá sjednocovat mysl a co mu kdysi pomáhalo překonat stresy spojené s přírodními úkazy atd. Jenže jak dnes vědí prenatální psychologové (a Dr. Koukolík), zvláště chlapci, nejsou-li první vteřiny, minuty a hodiny života v bezpečí na bříšku maminky, jsou emočně poškozeni na celý život – jsou neustále staženi, a k uvolnění pak v dospělosti potřebují jako sůl alkohol, cigaretu, drogu, nebo nad sebou partu, politickou stranu, generála, cara – či jiného autoritativního Boha (a některým se podaří zakrýt své niterné obavy prostě tím, že se z nich stanou diktátoři).

Z původního autentického a psychiku transformujícího duchovního a mystického zážitku prvních křesťanů se pak postupně stal jen cár papíru (zatímco v prvních stoletích křesťanství mohl být knězem jen ten, kdo se promeditoval, promodlil, prozpíval k zážitku osvícení, duchovního a morálního probuzení, postupně se na kněze dalo „levohemisférově“ vystudovat). O sadismu, krutosti a nelidskosti mužských fanatiků různých inkvizitorských řádů různých církví pak ví historie své.

Co tím chci naznačit? Všichni jsme oběti obětí, ale možná je právě dnes ten nejvyšší čas předat veškerou zákonodárnou, exekutivní a výkonnou moc do rukou a (emoce přece jen lépe zvládajících) myslí porodem tak nepoškozených a dnes přirozeně porodivších žen.

Věřte mi.

A jsem si naprosto jist, že to utrpení, kterému budou muset mužové (špatným porodem a k abnormalitám v myšlení a jednání doživotně odsouzení politici, ministři, straničtí funkcionáři a sociální inženýři) čelit v procesu postupného předávání moci do rukou (a především myslí) žen, rozhodně nebude větší a delší, než ono Mel Gibsonem a dalšími režiséry iluzí a ideology všech dob tak systematicky a tak dlouho lidstvu vnucované.

P. S:: Pro křesťany mám také snadné a jen zdánlivě provokativní řešení: přestaňte vzývat a uctívat symbol utrpení, tedy ukřižování (mimochodem, jak moc asi stres, způsobený těhotné Marii na útěku před Herodesovým příkazem zabít všechny novorozence, poškodil mozek budoucího spasitele?) a začněte, pokud musíte, vzývat a meditovat na symbol mateřství – panenku Marii.

P. P. S.: Informace pro začínající (buddhisty a hledače duchovna) a rejpaly: Právě tohle zbytečné a jaksi navíc, lidmi lidem a sami sobě samým způsobené, výše probírané utrpení, je to, o kterém hovořil Buddha. Právě tohle utrpení je to, kterého případně pomáháme zbavit všechny žijící bytosti. Ne tedy to vnější utrpení, které bylo zapříčiněno přírodou, počasím (zemětřesením, povodněmi) atd.

Vegetariánské

Synovec chtěl, abych ho vzal do kina na třetí díl Pána prstenů. Já ale nešel a nepůjdu, protože již při sledování druhého dílu jsem trpěl opisnou krutostí neustálých válek bojů přepadů a útoků (a to jsem si to z bezpečnostních důvodů pustil jen na videu, abych mohl tuhle dokonalou prezentaci násilí kdykoliv vypnout a odpočinout si). Tolik mrtvol člověk dnes na jednom místě nenajde snad ani v televizních novinách. Prostě maso. Nic pro vegetariány.

Pána prstenů totiž psal Tolkien pod dojmem a z obav z nacismu a války. Jenže jsem si jist, že kdyby žil, a kdyby věděl, co dnes víme tom, jak funguje, respektive nefunguje člověk, který je naprogramován (porodem, výchovou, médii) negativně, rozhodně by protestoval proti takové glorifikaci násilí, boje a smrti, jakou představuje filmové zpracování jeho trilogie.

A tak u příležitosti Světového dne vegetariánství (1. října) navrhuji: co kdyby velké společnosti začaly vyrábět filmy pro vegetariány?

Právě tak by člověk mohl mít možnost (zanedlouho to díky digitální TV bude i u nás technicky snadno proveditelné) zvolit i „bezmasou“ verzi televizních novin, a i časopisy a deníky by mohly mít svou vegetariánskou verzi. Těch původně jen několik procent našich od přírody úchylných milovníků „masa“ v médiích by si stále přišlo na své, ale my ostatní bychom si konečně mohli zvolit to, co je přirozené a většinové. Někdo to rád horké, ale jiný vegetariánské. V tomto smyslu je vysílání televizí (a zaměření novin a časopisů) naprosto „nevyvážené“. Všude se upřednostňuje „maso“. Jak k tomu přijdeme my „vegetariáni“?

Kam tato eskalace násilí a „masa“ vede a povede jasně naznačuje i americký „nejúspěšnější seriál všech dob“ (24 hodin), který je takovou thrillerovou červenou knihovnou. Scénáristé asi mezi sebou soutěžili o nejnepravděpodobnější a nejnegativnější zápletku, a aby si současný, tolika horory a thrillery zhýčkaný divák (bondovky jsou proti tomu venkovská selanka) přišel na své, zapletli s terorem, umíráním a smrtí všechny se všemi, a rozhodně nejsou troškaři. Jedním z hlavních aktérů je, jakoby se nechumelilo, americký prezident, teroristé se, samozřejmě, nespokojí jen s náklaďákem výbušnin, ale chystají se odpálit přímo atomovou bombu atd. Už zbývá jen vyřešit technický problém, jak dokázat vychrstnou nějakou tu krev přímo z obrazovky. Chudák divák tak je v zájmu sledovanosti (jen aby nám proboha nepřepnul na jiný kanál) v reálu až groteskně nepravděpodobným napětím přímo grilován.

Vážení, tvrdím, že vegetariánství, a nejen v tom hmotném smyslu slova, je pro nejbližší budoucnost lidstva nevyhnutelné.

O tom, že to platí v oblasti potravinářství (a ekologie), víme již dávno (mimochodem, stálo by za to vědecky prozkoumat, jak jinak, negativněji, reaguje mysl českého poslance po čtyřech letech konzumace párků a turků s becherovkou narychlo v bufetu sněmovny). I podle expertů z OSN a mnoha jiných odborníků je další růst produkce výroby masa pro planetu neúnosný: za nějakou dobu například nebude dost vody. Zvířata totiž potřebují pro svůj život (rozuměj, výkrm) mnohokrát více vody než rostliny (při stejném objemu budoucích potravin).

Dnes nám ale začíná docházet, že i v případě konzumu násilí v médiích by lidem omezení spotřeby „masa“ jen prospělo. Tělo současného běžného mediálního masožravce je dlouhodobě prošpikováno stresory a jeho myšlení je pak vcelku logicky vzteklé a agresivní. I kvalitu a „znaménko“ myšlení (je-li převážně pesimista nebo optimista) totiž lze ovlivnit, a nejen výživou (již od 80. let je známo, že ve věznicích, ve kterých se vězni stravují bezmase, obrovsky klesá agresivita a recidivita). Počty hmatatelných důkazů se množí a např. ten, kdo pravidelně medituje (tedy cvičí mysl v očistných a pozitivních programech), je dlouhodobě šťastnější a zdravější, ale také soucitnější a ekologičtější.

Při troše propagace a snahy by totiž neměl být vůbec problém vyrábět vegetariánské varianty filmů bez onoho, prý tak žádaného „masa“. Námitky majitelů novin, televizí a filmových studií, že oni jen plní zadání masy konzumentů, nejsou fér a „zapřahají vůz před koně“. Lidi chtějí to, co vidí v televizi, co jim tedy vydělávači peněz v zájmu krátkodobého zisku vnutí. Kdyby totiž vegetariánství, pozitivní myšlení, soucit, zodpovědnost za vlastní zdraví či geotermální elektrárny a automobily s vodíkovým pohonem byly propagovány právě tak dlouhodobě a masivně, jako jsou propagovány cigarety, alkohol, hamburgery, automobily na benzín a naftu, a hlavně násilí, pak by svět vypadal úplně jinak.

Pokud tedy nebudou televizní (a jiné) noviny v blízké budoucnosti také „vegetariánské“, bude celý svět zanedlouho „bladerunnerovské“ maso...

Mediální gramotnost

Znáte to. Prolistujete noviny, a odložíte je. Pak je ve snaze najít nějaký přece jen rozumný a příjemný článek dokonce pečlivě pročtete, ale právě tak jako při stále marnějším sledování televize (co kdyby nějaký ten pořad byl přece jen alespoň ucházející?) zjistíte, že to vše byly jen neustále opakovaná, a navíc stále povrchněji a odbytěji zpracovaná témata. A to si vybíráte z těch několika denníků, které se ještě nedávno (?) samy chlubily svou vyvážeností a profesionalitou.

Co se týče časopisů, tak pokud nejste specialista na nějaké to hobby, seriózní časopis (snad kromě českého vydání National Geographic, ale ani ten už není, co bývával) také nenaleznete.

A zatímco v jiných evropských zemích mají seriózní čtenáři a diváci alespoň několik seriózních novin a časopisů, nebo alespoň jeden kulturní či vzdělávací televizní kanál a alespoň jednu či dvě specializované seriózní rozhlasové stanice, u nás je situace velmi tristní: vládcem trhu je soukromá televize (tedy bulvár a reklama až v první řadě), denníky jsou stále bulvárnější, časopisy už bulvárem jsou (všechny se řídí pravidlem kolik dáš do obálky, tolik stran rozhovoru dostaneš) a nejposlouchanější „veřejnoprávní“ rozhlasová stanice vysílá i v roce 2004 do omrzení zastydlou pop hudbu 80. let.

Žena nedávno prolistovala jeden z těch mnoha ženských časopisů, a i ona, milovnice filmů pro pamětníky, musela konstatovat, že po dvou hodinách četby nenalezla nic jiného, než plky a drby (a ty ještě v co nejkratších článcích, jen vyplňujících prostor mezi fotografiemi oděvů, šminek, jídel a mezi reklamami - aby se nám čtenářky proboha neunavily!).

I na síti sítí už dnes ovšem musím víc času trávit mazáním spamů a pracným prokousáváním se blbostmi, než příjemným a přece jen seriózním čtením.

Vývoj nových technologií ovšem nikdy nespí a tak, když pozoruji jakousi stále všeobecnější bezmoc diváků a divaček, čtenářů a čtenářek vůči stále důmyslnějším a účinnějším útokům médií a reklamy na jejich mysli a především peněženky, nabízím tvrzení a zároveň varování:

Tak jako nejsme evolučně (tedy způsobem, jakým zpracováváme vjemy a mícháme je s emocemi) připraveni na atomovou energii či symfonické orchestry, naprosto netušíme, jak se vyrovnat se současnými masovými médii. Nejsme na ně evolučně připraveni. Naše mozky (a především jejich způsoby vnímání a zpracování informací) jsou vůči filmu, televizi a reklamám v nich, aniž to většinou tušíme, bezmocně bezbranné.

Zopakujme si: film a televize jsou velké iluze. Iluze v tom smyslu, že ve skutečnosti vidíme 24 (u televize 25) obrázků za vteřinu, ale protože náš mozek neumí zpracovat vizuální vjemy tak rychle, „zdá se nám“, že vidíme pohyb. Domysleme to – když divačka nad upozorněním, že reklama ji ovlivňuje víc, než tuší, mávne rukou, protože ona přece tu vložku s křidélky viděla jen tři vteřiny, nemá pravdu. Nedochází jí, že její mozek fotografii té nejlepší menstruační vložky s tím nejsavějším účinkem (mimochodem, všimli jste si, že reklamy na vložky točí jen šlechtičny - krev je v reklamách vždycky modrá?) registruje každou vteřinu 25x, tedy za ony tak krátké vteřiny celkem 75krát! Takové zboží pak automaticky, aniž by k tomu měla nějaký aktuální důvod, koupí (a pro ty nevšímavé pak ne náhodou mají v supermarketech i speciální regály se zbožím označeným „viděli jste v televizi“). A „pokrok“ jde dál, některé nejmodernější televizory nabízejí již speciální funkci 100 Hz, tedy 100 obrázků za vteřinu.

O tom, že právě tak nejsme připraveni na celou řadu dalších jevů, svědčí např. nejen klasický případ Indiánů, kteří nebyli připraveni na alkohol a proto je tak devastoval, ale celá řada dalších jevů a situací našeho moderního života. Nebyli jsme např. připraveni na dostatek cukru, a „vyspělé“ populace dnes tak tloustnou. Evoluce musela našim předkům naprogramovat výhodnost konzumace cukrů (proto nám sladké tak chutná), protože tehdy cukrů bylo velmi málo a vyskytovaly se jen sezónně. Jenže svět se změnil, sladkostí dokážeme vyrobit co hrdla a břicha ráčí, a např. za posledních 25 let i donedávna vyhublí Číňané konzumují třikrát víc tuku a masa, dvakrát víc cukrů a šestkrát víc vajec a alkoholu (a to jsou čísla jen průměrná, ve skutečnosti jsou obyvatelé velkých měst a bohatých oblastí mnohem tlustší a více nemocní než obyvatelstvo chudého venkova).

Chcete jemnější příklad, týkající se naší „evolučně naprogramované“ psychiky? Naše emoce a pocity, které již od paleolitu tak uspíšily sociální a kulturní vývoj člověka, byly vyvinuty a vyzkoušeny pro život v tlupě maximálně o 20 – 30 členech. Máme tak emoční brzdy, které výborně fungují mezi členy rodiny a klanu, které ale přestávají fungovat, jsme-li členy davu, jedná-li se o někoho, koho neznám, nebo koho, když nad jeho městem stisknu páčku v bombardéru, stejně nikdy neuvidím.

Pokud se kdysi pomátl člen malé tlupy, bylo snadné si s ním poradit a škoda jím napáchaná nebyla velká. Jenže dnes se pomatenci stávají straníky, politiky nebo diktátory a mají pak moc (dnes zbytnělou super vlivem televize) velet velkým armádám. Politické, sociální a správní systémy, které metodou pokus omyl dlouhodobě budujeme, přitom reagují velmi pomalu, zatímco současná společnost se mění, právě tak jako výpočetní kapacitu a rychlost počítačových čipů, stále rychleji. Atd.

Masová média nás dnes a denně systematicky zásobují horory, a protože evoluce naprogramovala náš mozek a tělo, aby si při opakovaných dávkách nějakého vjemu či látky zvyklo a otupělo, požadujeme stále víc. Stovkami obrázků a záběrů vražd a katastrof otupělí šéfredaktoři, kteří z nich v honbě za vyšší sledovaností pro nás pak vybírají „ty nejlepší“, rozuměj, ty nejkrvavější z nich, nelidským hlukem ohluchlí zvukaři, kteří v touze po kvalitnějším, rozuměj, stále hlasitějším zvuku, ohlušují posluchače hudebních festivalů a z každé etnické hudby dělají stejně dunivý heavy metal, velké potravinové řetězce, které již roky v touze po stále vyšším zisku barví zeleninu, kácí stromy, aby bylo vidět na jejich logo a zneužívají výrobce (aby vaše zboží vůbec vzali, musíte jim zaplatit) a sprostě zneužívají bezbranné prodavače - to vše jsou příklady, jak se nám mega a super dnešek vymkl z lidských rozměrů a šílí. Nejsme na tyhle super a mega rozměry (softwarově a hardwarově, chcete-li) připraveni. Nezvládáme. Neumíme a nedokážeme se bránit.

Je nejvyšší čas se to naučit. Tak jako musí každý řidič autobusu dělat velmi náročné řidičské ale i psychologické testy, tak by měl nejen každý politik, ministr či generál, ale i šéfredaktor či redaktor deníku, časopisu, televizního zpravodajství, hudebního vydavatelství, rozhlasové stanice, ale i každý režisér či producent hudebního vydavatelství projít náročnými testy. Zkouškami. Aby věděli, co svou na zisk (a ne na člověka) orientovanou produkcí způsobují.

Tak jako je dnes na krabičkách cigaret varování ministra zdravotnictví (a podobné by mělo být i na celé řadě jiných potravin, konzerv a lahví), tak by mělo být nějaké podobné varování ministra informatiky na každém televizoru (a také v každých novinách a v každém časopise)! Tak jako nám chybí poznání sebe sama, tak jako nám chybí ekogramotnost, tak nám také, stále naléhavěji, chybí mediální gramotnost.

Už víme, že jsme sami před sebou a v nejvlastnějším zájmu zodpovědní za to, co dýcháme, jíme, pijeme a posloucháme, měli bychom převzít zodpovědnost i za to, co čteme a na co se díváme v televizi.

Technologický vývoj nás posadil do rolls royců, ale my jsme zatím, emočně a vjemově, jeli jen v Trabantu. Jsme nadšeni a opojeni rychlostí jízdy, ale nemáme potuchy, jak nekonečně dlouhá je v takové rychlosti brzdná dráha. Jak to asi dopadne, až se objeví první prudká zatáčka?

Děti by se měly už ve škole učit o nebezpečí masových médií, o lidské evoluční nepřipravenosti na média a reklamní triky, a o tom, že obraz světa v televizi je jen obrazem, nikoliv skutečným světem, a je záměrně a v dlouhodobých důsledcích velmi nebezpečně zkreslený. Měly by se už ve škole dovědět o metodách (sebe)obrany. Měly by se učit číst mezi řádky, rozeznávat komentář od zprávy, odhalovat televizní a filmové (a politické a marketinkové) fígle a triky, měly by si umět důležité zprávy ověřit z více zdrojů atd.

Měly by se učit umění odolat vrozenému pokušení splést si reklamní obraz plného talíře s plným talířem.

Měly by zkrátka od malička vědět, jak jsou dnešní média nebezpečná.

Škodlivá rádia

Tak jako mnoho věcí, ani rozhlasové stanice (a jejich vysílání) již nejsou, tak jako cukr, pomeranče, chleba nebo špek, co bývaly ještě před takovými padesáti lety. Tehdy lidé naprosto věřili tomu, co se ozývalo z tlampačů lampových radiopříjímačů, protože rádia tehdy nelhala.

Dnes tak jako příliš mnoho cukru nebo špeku, příliš barevné a ve skladech, ne na stromech a sluníčku dozrálé pomeranče, nebo příliš uměle obarvený chleba co nevydrží ani do třetího dnes, zatímco naše babičky pekly chleba vždycky na týden, právě tak i to, co vysílají současná rádia, škodí zdraví.

Možná vám to, co chci sdělit, bude připadat přehnané, ale co když mám ale pravdu?

Říkám a píši to totiž již léta - a snad je to stále zřejmější: soukromá (ale i některá veřejnoprávní) česká rádia skutečně začínají škodit zdraví svých posluchačů.

Proč jsou škodlivá? Protože bez ohledu na vývoj technologií a společnosti a jejích potřeb vysílají jen to, co se hodí jim.

Protože je jich moc, jsou zkorumpovaná a zaměřená výhradně na zisk, ne na potřeby svých posluchačů.

Protože jsou, co se týče programové skladby, zoufale zastaralá (dle mínění informovaných nejhorší v „rozvinuté“ Evropě, včetně bývalých socialistických

států).

A protože pomocí přátel ve sněmovně a na ministerstvech a kvůli neustálému přílivu zalepených obálek od vydavatelů brání přirozenému vývoji, který by odrážel to, co se poslouchá a chce poslouchat v různých vrstvách společnosti.

Věřte mi, dlouhodobý poslech českého rádia škodí (a to nezmiňuji ani případnou obavu, co udělá vysílání stovek a tisíců rozhlasových stanic, v kombinaci s mobily, s našimi mozky za pár desítek let).

Zaprvé jsou zde důvody psychologicko-fyziologické.Aby hudba ovlivnila člověka nejen co se týče emocí, ale i tělesně (pomocí mikroelektrod se dnes dají měřit reakce nejen jednotlivé buňky, ale i chemicko elektrických procesů uvnitř buňky), musí trvat nejméně 6 až 8 minut. Průměrná délka všech písniček a skladeb, vysílaných naprostou většinou rádií, jsou pouhé 3 minuty. Důvod? No přece délka záznamu, která se v ranných dobách vývoje gramofonů (u nás po 2. světové válce) vešla na tzv. singl, šelakovou malou gramofonovou desku (na současné generaci přece jen známější LP, tzv. „dlouhohrající desku“, se vešlo asi 40 minut - každá strana obsahovala cca 20 minut záznamu, takže každé album se muselo v půlce obrátit).

Zkusme to domyslet: zatímco vám z rádia zpívá Karel Gott, a vaše tělo, resp. buňky, se pomalu ladí na celkovou atmosféru a především základní akord písničky, v polovině toho procesu vám Gotta vezmou a pustí vám Vondráčkovou. A tak vaše zmatené tělo se začne znovu ladit, tentokrát na Vondráčkovou, ale v polovině ladění vám ji opět vezmou a vnutí vám Nedvěda. Atd. atp. Přidejte reklamy – a pak se nedivte, že většina vysílání většiny českých rádií vás tělesně a psychicky spíše vyčerpá, než pobaví nebo dokonce zklidní. Neodpočinete si u nich. Když si třeba zkusíte v pět ráno pustit stanici, která vysílá jen vážnou hudbu – necitlivě vás ohluší Wagner.

Písničky navíc (zase až na výjimky) nevybírají moderátoři, ale speciální počítačový program.

Dlouhodobý negativní vývoj se již zacyklil: pokud se pokusíte v rádiu uplatnit nějakou svou písničku, nevezmou vám ji, pokud je delší než tři minuty, pokud má delší instrumentální úvod atd.

Zadruhé, veřejnoprávní rozhlas zcela rezignoval na osvětovou a vzdělávací činnost. Kromě jednotlivých pořadů na veřejnoprávních stanicích Vltava nebo Praha se tak dnes dokonce, na rozdíl od dob ještě nedávno minulých, ani nepoučíte.

Český rozhlas, tak jako veřejnoprávní televize zbytečně soutěží se soukromými stanicemi a postupně přebírá jejich styl. A se svými posluchači komunikuje jen když se to hodí jemu.

Zatřetí, tak jako televize, i Český rozhlas je kolos se všemi výhodami, ale především nectnostmi z toho vyplývajícími. Nepřehledné vazby mezi většinou staršími šéfy, redaktory a dramaturgy, neochota cokoliv měnit, a z toho vyplývající těžkopádné, někdy až nepřátelské reakce na jakékoliv nové trendy a nápady (mladí, pokud si chtějí udržet zaměstnání, jsou rychle zpacifikováni). A nevěřte Gottovi, ale ani redaktorům a vydavatelům, že „lid“ si ho (a další dvacet třicet let „staré“ a nové, leč velmi podobné písničky) žádá. Lid si žádá to, co je mu neustále předkládáno. Příklad BBC (ať už té televizní, nebo rozhlasové), která na vzdělávací a osvětovou činnost nerezignovala, je nabíledni (viz dole P. S.)

Začtvrté, systém udělování vysílacích frekvencí je stále mocenský, rozuměj, socialistický: nepřipouští svobodu, udržuje mocenský diktát (a tím prostor pro již zmíněnou korupci).

Začtvrté, také díky tomu je na rozběh nového rádia nutno vynaložit stovky milionů korun, takže je financují banky, a ty chtějí své peníze co nejrychleji zpátky. Přitom např. v USA se vím, že nová rádiová stanice musí dostat nejméně dvě až tři roky na to, aby si našla své posluchače a etablovala se na „trhu“. U nás banky počkají tak maximálně jeden rok, a pak nevýdělečná rádia nemilosrdně ruší.

Nevěřte jejich nářkům, že to u nás jinak nejde. Všude jinde to šlo a jde, tak proč ne u nás? Například co se týče new age hudby. Zatímco u nás se dá tato ve světě tak poslouchaná a žádaná hudba zaslechnout (občas ve tři ráno v noci a jednou týdně před půlnocí v neděli) jen na Vltavě (Čr3), ve světě existují, jistě ne náhodou, stovky a tisíce rozhlasových stanic, které vysílají dominantně právě hudbu new age.

Někteří profesionální hudebníci dokonce na svých stránkách uvádějí seznamy stovek rozhlasových stanic, které občas vysílají jejich skladby.

Právě tak u nás ovšem neexistuje stanice, která by se specializovala na world music (ve světě jsou jich tisíce), ale i jazz a další žánry, který se říká „menšinové“.

Jak z toho ven? Nenechat s sebou manipulovat. Vyžadovat změny (veřejnoprávní stanice, rozhlasové i ty televizní, ze značné části financujeme všichni povinným poplatkem).

Co si neuděláme, to mít nebudeme. Kapři tam v kancelářích českých rozhlasových stanic si rybník přece sami od sebe nevypustí. Musíme je ke změně či k odstoupení nutit a donutit svým vytrvalým tlakem - ostatně tak jako nefunkční a jakékoliv změně se bránící ministry, stranické funkcionáře, porodníky a lobbisty lékařsko-farmaceutického komplexu, fotbalové a jiné sportovní bafuňáře, policisty a městské a krajové úředníky, dokonale propojené s místními podnikateli. Problém, neleží, tak jako ve všech těch zmíněných a dalších oblastech života, v penězích či technologii či nedostatku nadšenců a témat a případně, co se týče rádií new age hudby, v nedostatku toho, coby se dalo vysílat. Problém leží jen a jen ve fosilním myšlení oněch zmíněných šéfů. A nejen jejich myšlení. Pokročilí hledači duchovna velmi dobře vědí, že skutečný začátek nápravy začíná samozřejmě změnou myšlení i v hlavě každého z nás, milí čtenáři. V tomto smyslu tak stále platí, že každý národ má nejen takovou vládu, ale i takovou televizi a také, jak se pokouším naznačit, i takové rozhlasové stanice, jaké si, díky své lenosti a neschopnosti cokoliv změnit, zaslouží.

Ale protože média, i onen rozhlas, který by mohl a měl, právě protože se např. u jeho poslechu dá i žehlit, vařit, uklízet a jinak pracovat, a funguje spíše pravohemisférově, jsou tak mocné „sdělovací“ prostředky, a protože ony (a jejich šéfové) jsou nemocné(í), počátek nápravy by měl začít právě u nich.

P. S.: „Chceme vkus posluchačů spoluvytvářet, tvarovat ho, a ne pouze odpovídat na okamžitou poptávku a plnit jednu uzavřenou hudební krabičku. Dnes je k mání široké spektrum hudby, publikum je daleko otevřenější. Chceme vést lidi dál, a ne jim dávat, co stejně znají. A to je ta krása, kterou vám poskytuje rádio: něco vás zaujme, chcete pokračovat a objevovat neznámé.“ Roger White, šéf BBC Radio 3

(pokračování příště)

Vlastimil Marek: Když už i dalajlama. Fejetony o době, duši, mozku a jiném myšlení, Nakladatelství Stehlík, Volary 2006, 178 stran, doporučená cena 170 Kč, ISBN 80-86913-00-7, kontakt k autorovi: barakan@volny.cz. Knížku si je možné si objednat v Nakladatelství Stehlík, Brixovy Dvory 194, 384 51 Volary, tel. 388 333 519, e-mail: ivos.stehlik@tiscali.cz, www.knihystehlik.com

Zpátky