Březen 2007

Proč jsi, tati, také nepodepsal?

Vlastimil Marek

Zamyšlení Petra Zídka (Charta a teror, příloha Orientace, LN 13. 1. 2006) přináší několik postřehů a otázek, nad kterými bychom se měli zamyslet „napříč generacemi“. Otázky osobní statečnosti, či jak velký panoval v nás v 70. letech „teror“, jsou samozřejmě myšleny všeobecně, a tak nejsou zodpověditelné jinak než individuálně. Lze souhlasit jak s názorem chilského spisovatele Luise Sepúveldy („Kdyby u nás vznikla skupina intelektuálů jako byla Charta 77, to by nás všechny okamžitě, během jednoho dne, zabili.“), tak i českého spisovatele žijícího dlouhodobě v cizině, Lubomíra Martínka: „Nesetkal jsem se s žádným národem, v němž by pod zcela nepatrným tlakem povstaly zástupy fízlů, donašečů, kolaborantů, patolízalů, bachařů, kariéristů a jiných opor společnosti.“ Ovšem tváří v tvář estébáckému vyšetřovateli tyhle úvahy neplatí.

„Proč všichni ti velikáni kultury v Národním divadle Jiřinu Švorcovou s jejím ideologickým blábolem nevypískali?“, ptá se dále z pohledu své generace Petr Zídek, a sám si částečně odpovídá: „Jednou z příčin, proč společnost na tuto ponižující smlouvu přistoupila, bylo přesvědčení o marnosti odporu, který pramenil nejen ze sovětských tanků, ale především ze selhání elit v měsících po okupaci.“ A v závěru nastoluje otázku: „Proč jste, mami a tati, také nepodepsali Chartu 77?“

Jediné, co mohu, kromě zevšeobecňujících úvah nabídnout, jsou vlastní zkušenosti. V době, kdy vznikla, a v rámci všeho toho mediálního, rozuměj, „rudoprávového“ humbuku kolem ní, byla skupina lidí okolo Charty 77 hodně elitářská (jakkoliv se často scházeli v hospodách IV. cenové skupiny). Dostat se mezi ně, pokud Chartu nepodepsal přímo váš přítel, také z konspiračních důvodů, bylo téměř nemožné. A tak jsme tehdy pomáhali tak, jak jsme mohli: celé noci jsme na psacích strojích (s dvaceti průklepy) přepisovali a pak roznášeli a distribuovali prohlášení Charty 77 a následně všechny další Infochy a zprávy VONSu atd. Za tuhle dnes tak nevině vyhlížející činnost jsme ovšem mohli být uvězněni právě tak jako za podpis Charty 77 (a ani estébáci to moc nerozlišovali).

Pracoval jsem tehdy jako noční hlídač v Národní galerii (mimochodem, v době, kdy průklepové papíry a kopíráky v obchodech nebyly k dostání, byly kanceláře NG jejich nedocenitelným zdrojem). Když tehdy ukradli dva obrazy Picassa, přišel jsem večer do práce a v hale našel desítky „příslušníků“ (VB a StB), kteří ještě dokončovali výslechy zaměstnanců galerie. Kolega hlídač přinesl v batohu další chartistické materiály k distribuci a k opsání. Batoh postavil vedle stolu ve vrátnici. Ale jak jsme pak celou galerii, včetně sbírek, zavřeli, výslechy byly přesunuty právě do vrátnice. Jedna kustodka, důchodkyně, si postavila tašku přímo vedle onoho třeskutého batohu, a když na konci jejího výslechu estébák sáhl po její tašce, že ji prohlédne, sáhl po batohu. Kustodka ho ale včas zarazila, že její taška je ta vedle. Stačila vteřina nepozornosti… Celou noc jsme pak „žertovali“ na téma, kolik let kriminálu ten batoh obsahoval.

Právě proto, že ve vzduchu neustále viselo nebezpečí vězení, jsem si dával pozor a například jsem za své překlady a samizdatové rockové a new age časopísky v několika kopiích nikdy nevzal ani korunu. Bylo mi tehdy jasné, že zatímco Charta 77 deklarovala svůj nesouhlas s režimem otevřeně a veřejně, mně stojí za to udržet si co nejdéle možnost svobodně hrát rock a svou hudbu a psát články do undergroundových a literárních samizdatů – protože i to byl odpor a nesouhlas. Každý tehdejší koncert byl provázen rizikem, že nás seberou a zavřou. Člověk, který tehdy cokoliv dělal, byl vždy kousíček od průšvihu a vězení.

Kapela Extempore, kterou jsem tehdy vedl, měla dokonce společně hrát s Plastiky, jak jsme jim tehdy říkali (učil jsem se tehdy bubnovat u Jirky Šuly, jejich někdejšího bubeníka) připravovali jsme společný koncert. Týden před koncertem kluky z Plastiků zavřeli. Kdyby tehdy estébáci týden počkali…

Když mě pak zavřeli (a o dva týdny později i představitele Jazzové sekce), bylo jasné, že to ani v roce 1986 není žádná sranda. Při domovní prohlídce mi zabavili nejen balíky korespondence a zahraničních rockových časopisů, ale i gramofon se zesilovačem a reproduktory, sbírku desek a kazet. A našli také tehdy jen cizinci používanou okrouhlou kovovou „espézetku“. Já ji našel jednou na popelnici, a protože jsem měl ve zdi díru, docela se mi ten graficky dokonalý artefakt hodil. Vyšetřovatel mi ale jednou tuhle značku ukázal a pohrozil: „My sice víme, že nejste špión, ale pokud s námi nebudete spolupracovat, tohle je možnost, jak z vás špióna udělat a zavřít na třicet let. A ani Charta 77 a ani zahraniční přátelé vám nepomůžou…“ Věděl jsem, že má pravdu, protože za špionáž se skutečně sedělo desítky let, bez jakékoliv možnosti prokázat nevinu.

Mám dvě dcery, dnes samozřejmě již dospělé. Té mladší bylo šest, když mne uvěznili, a když se paní učitelka prvňáčků ptala, čím se živí tatínek, hrdě prohlásila: „Můj tatínek se živí tím, že je ve vězení.“

Takže když se Petr Zídek, coby představitel generace „Husákových dětí“, řečnicky ptá, proč rodiče většiny dětí nepodepsali Chartu 77, nemůže přece očekávat relevantní a stručnou odpověď.

Mimochodem, moje starší dcera mi na počátku 90. let položila podobně generačně naivní a nezodpověditelnou, v tomto případě prorocky ekologickou otázku (ale sama si na ni hned odpověděla): „Jak jste, tati, mohli dopustit, že jste tak zaneřádili naši krajinu a planetu? My ji ale vyčistíme.“

Zatímco příslušníci naší „zakázané“ generace museli vybojovat svůj individuální boj s totalitou, a někteří vydrželi nátlak a svou (lidskou a duchovní) svobodu si, i za cenu rizika vězení, uchovali, „Husákovy děti“ současné generace budou muset vybojovat svůj individuální boj o udržení (lidské a duchovní) svobody na poli spotřeby, tedy ekologie - i za cenu dobrovolné skromnosti. Zvládnou to? Jaké otázky jim položí jejich děti?