Březen 2007

Situace v Bagdádu je neudržitelná

Doyle McManus

Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničí Spojených států, během posledních dvou let často působil jako externí poradce prezidenta George W. Bushe a viceprezidenta Dicka Cheneyho. V New Yorku s ním pro časopis Global Viewpoint hovořil vedoucí washingtonské kanceláře deníku Los Angeles Times Doyle McManus.

Kdybyste měl poradit prezidentu Bushovi ve věci Iráku nebo radit Studijní skupině pro Irák, kterou vedou James Baker a Lee Hamilton, co byste jim poradil?

Nacházíme se v krajně obtížné situaci, protože uprostřed občanské války bojujeme s povstáním. Nepochybně došlo k výrazným chybám, ale když na to budeme pořád myslet, moc si tím nepomůžeme. Takže: musíme zabránit vzniku části Iráku ovládaného hnutím typu Talibanu nebo nastolení fundamentalistického džihádistického režimu, a to i kdyby nešlo o režim typu Talibanu nebo o režim islámského typu. Rovněž musíme předejít situaci, kdy bychom byli jedinou silou v zemi, která hasí požáry, aniž by pronikla k ohnisku požáru. To je velice obtížný úkol. Musíme Irák zasadit do mezinárodních souvislostí. Před dvěma lety jsem naléhavě vyzýval k ustavení mezinárodní kontaktní skupiny. Stále si myslím, že to je jeden z prvků přístupu, který donutí lidi formulovat své cíle a zjistit, jestli se kolem nich mohou semknout.

Platí to i pro Írán a Sýrii?

Ano. Měli bychom však přizvat i státy, jako jsou Indie a Pákistán, a samozřejmě Rusko. Už jen tím se vytváří rámec pro uvedení problému do mezinárodních souvislostí. Problém se pouze tím nevyřeší, ale pomůže to při jeho vymezení.

Nenastal nyní okamžik, kdy vláda zjevně musí zvážit ústup od některých svých ambicí v Iráku a musí se rozhodnout mezi demokracií a stabilitou?

Ano, řekl bych, že tak to je. To, že se Amerika angažovala za demokracii, bylo správné. Amerika nemůže vstoupit do nějakého regionu s tím, že jediné, co chce, je stabilita. Ale časový plán, v němž jsou cíle dosažitelné, a míru, do jaké se Amerika musí podílet na každé jeho fázi, je třeba přizpůsobovat podmínkám a zkušenostem. Volební proces ve státě, jako je Irák - kde nejvýraznější zkušeností obyvatelstva je sektářské násilí a kde všichni s výjimkou sunnitů považují stát za nástroj represe -, nutně vede k ustavení sektářských stran, které budou pokračovat v bojích, jež sváděly v minulosti. Je tudíž chyba si myslet, že legitimity můžeme dosáhnout primárně prostřednictvím voleb. A i pokud budeme chovat ty nejlepší úmysly, tak důraz na volby, jak nyní vidíme ze zpětného pohledu, zvětšuje sektářský konflikt. Není fér žádat vládu, která z takového procesu vyšla, aby se chovala jako vlády běžných států. Evoluce demokracie, a to i na Západě, obsahovala zpravidla fázi, v níž je zrozen národ. Tím, že jsme se snažili tuto fázi přeskočit, vedly naše jinak žádoucí cíle k nežádoucím výsledkům, jaké vidíme nyní.

Zdá se mi, že důsledky této analýzy se mohou ubírat dvěma směry. Jeden směr je nějaké rozdělení nebo konfederativní uspořádání v Iráku a druhý znamená najít aktéra, kliku, segment irácké společnosti, který by v krátkém a středním období mohl zajistit nejvyšší stabilitu.

Problém je nyní jiný. Kdybychom takový segment našli hned na začátku, možná by to fungovalo. Teď už je pozdě. Ukazuje se, že okupace Německa a Japonska nemohou sloužit jako vzor. V obou těchto zemích se státní administrativa v podstatě nezměnila až na horních deset procent úředníků, a v Japonsku možná ani to ne. Takže to zdaleka není ideální vzor. Musím zdůraznit, že vstup do Iráku jsem podporoval. Vládu v podstatě podporuji. To, co předkládám, je kritika přítele, který si prezidenta váží. Někteří se teď snaží mě prezentovat jako někoho, kdo byl celou dobu zticha. Byl jsem přítel, který nesouhlasil s některými taktickými rozhodnutími, ale s celkovými cíli jsem byl zajedno.

Jaký politický řád může v Iráku vytvořit stabilní prostřední?

Podle mne je řešením konfederativní stát s velmi omezenou pravomocí a silnou autonomií. Tak to pravděpodobně dopadne. Důvod, proč upřednostňují mezinárodní konferenci, je ten, že mnohé státy mají zájem vyhnout se zmatku, který by se mohl snadno šířit - třebaže jejich motivy se mohou velmi lišit. Írán nechce v Iráku nějaký Taliban. Turecko se obává nezávislého kurdského státu. Nikdo nechce naprosto nezávislé státy. Otázka zní, jak dojít ke stabilnímu řešení ke spokojenosti všech?

Existuje myšlenková škola, která tvrdí, že v Iráku probíhá občanská válka a že z občanské války může povstat stabilita pouze tehdy, když jedna nebo druhá strana vyhraje. Souhlasíte s tím?

Znamená to, že Spojené státy by měly na bagdádských ulicích podporovat jednu nebo druhou stranu, na rozdíl od stávající situace, v níž, jak jste uvedl, působíme jako rozhodčí velice špatného fotbalového zápasu? Současná situace v ulicích Bagdádu je neudržitelná. Myšlenka Johna McCaina na rozšíření americké vojenské přítomnosti je těžko stravitelná, to ale ještě neznamená, že je špatná.

Tím se situace v Bagdádu možná na čas stabilizuje.

Na čas. Musíme udělat celou řadu věcí. Musíme předejít tomu, aby umírněné státy propadly panice, a musíme nastolit rovnováhu. Tomu se nevyhneme.

Myslíte rovnováhu v Iráku, nebo rovnováhu v regionu?

V regionu, a v důsledku toho i v Iráku. Bez rovnováhy v oblasti nelze docílit ani rovnováhy v Iráku.

Myslíte si, že prezident a viceprezident se z toho poučili?

(dlouhá odmlka) O svých myšlenkách jsem s prezidentem otevřeně mluvil. Samozřejmě, pokud měl někdo za to, že vyhráváme, a pokud mu i ostatní říkali, že vyhráváme, pak neměl důvod nesledovat doporučenou strategii. Jsem přesvědčený, že prezident udělá to, co je pro zemi nejlepší.

Pořád se mu říká, že vyhráváme?

Nevím. To nemohu posoudit. Člověk nemusí být kdovíjaký odborník, aby věděl, že současná situace by byla dost divné vítězství. Představa, že lze dostatečně rychle vycvičit irácké síly, tedy nejen je vycvičit technicky, ale vytvořit národní armádu, která by dokázala překonat všechny problémy, byla dost přesvědčivá, ale zjevně se v předpokládaném časovém rámci nestala skutečností.

Znepokojuje vás nová demokratická většina v Kongresu?

Ne. Když jsem já byl ve vládě, nezažil jsem nic jiného (než demokratický Kongres - pozn. aut.).

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)