Březen 2007

Čína dobývá Afriku

Robert Mikoláš

Proč je Peking tak úspěšný ve třetím světě? Neklade si politické podmínky. Čínský prezident Chu Ťin-tao ukončil návštěvu Afriky. V pořadí už třetí cesta za čtyři roky ho zavedla do osmi zemí. Peking tím jen potvrdil vzrůstající roli na černém kontinentu i narušení hegemonie USA a Evropy. Cena? Podle Západu vysoká, nicméně Peking se cítí vítězem. Na všech frontách.

Nás mají nejraději

Ropu a další strategické suroviny, politickou podporu v OSN, další trhy, nové možnosti pro export vlastního, zejména levného zboží, to vše Čína v Africe získává. A v neposlední řadě sklízí úspěchy i v diplomatické válce s Tchaj-wanem. Západ jen přihlíží a kritizuje. Někteří komentátoři mluví o novodobém kolonialismu, Peking o „výhodném spojenectví na základě vzájemné důvěry“.

Chuova cesta navázala na listopadový sino-africký summit, vůbec největší od vzniku Čínské lidové republiky, na kterém Peking představitelům 48 zemí slíbil hospodářskou i humanitární pomoc. Přesto se v posledních měsících začaly i z Afriky ozývat na adresu Číny kritické hlasy. A též kvůli nim prezident Chu do Afriky odjel.

V době, kdy na pekingském náměstí Nebeského klidu visely vlajky Zimbabwe, Guineje-Bissau či Libye a domácí média psala o skvělých a přátelských vztazích mezi černým kontinentem a Čínou, zasáhly Zambii protičínské protesty. Především horníci z měděných dolů podporovaní odbory obvinili čínské majitele z vykořisťování. Problém se stal jedním ze stěžejních bodů předvolební kampaně zambijské opozice.

Kritika čínské politiky se objevila dokonce i v jedné ze zemí označovaných za hlavní spojence Pekingu, v Jihoafrické republice. Obavy vyvolává zejména dovoz čínského textilu. Právě kvůli této konkurenci ubylo v JAR na 100 tisíc pracovních míst a prezident Thabo Mbeki při svém projevu před studenty v Kapském Městě prohlásil, že je nutné usilovat o vyvážené africko-čínské vztahy, a varoval před dalším kolonialismem. Některá média navíc ironicky srovnávala někdejší vztah mezi USA a vládou apartheidu v Pretorii se současným přátelstvím Číny a Súdánu.

Odpovědí Pekingu byla pečlivě naplánovaná cesta a balíky napěchované miliony dolarů pro jednotlivé státy s cílem napravit pošramocenou reputaci. V sázce bylo i domácí veřejné mínění. Drtivá většina Číňanů je totiž přesvědčena, že jsou v Africe nejoblíbenějším národem na světě. V „problematické“ Zambii uvolnil Chu Ťin-tao ze svého měšce 800 milionů dolarů. Platí také předchozí slib, že Čína vybuduje v Lusace do roku 2010 moderní fotbalový stadion a poskytne zemi grant ve výši 6 milionů dolarů na různé stavební projekty. V Kamerunu pak čínský prezident rozdal téměř 100 milionů, v Libérii 35 milionů a v Súdánu slíbil postavit nový prezidentský palác. V některých státech včetně Libérie pak „umazal“ jejich dluh vůči Pekingu. Loni se totiž zavázal, že takto pomůže celkem 33 zemím Afriky.

My se nevměšujeme

Největší pozornost světa se ale upírala k Súdánu. Očekávalo se, zda Chu využije svého vlivu na Chartúm a přiměje tamní režim k urovnání konfliktu v Dárfúru, který si vyžádal už více než 200 tisíc obětí. Súdánská vláda je obviňována, že je odpovědná za pokračující genocidu v Dárfúru a že zdržuje rozmístění mezinárodních mírových sil v této oblasti.

Čínský prezident skutečně vyzval svého súdánského kolegu Umara Bašíra, aby umožnil co nejrychlejší zásah modrých přileb ve spolupráci s Africkou unií. Peking má totiž vlastní zájem na urovnání krize na hranici s Čadem, se kterým teprve loni navázal diplomatické styky. To ale bylo od Chua všechno. Jak řekl Simon Shen, profesor Čínské univerzity v Hongkongu, prezident Chu Ťin-tao není jako George Bush či jiní západní politici, podle kterých Chartúm přímo může za zabíjení v Dárfúru. Chu se zaměřil, přesně v duchu pekingské politiky „nevměšování“, především na čínské, tedy obchodní zájmy. I proto je v Africe tak vítán. Západ ho sice kritizuje, že spolupracuje s diktátorskými či nedemokratickými režimy, ale tyto výčitky Pekingu nevadí.

Čína, na rozdíl od Washingtonu či Bruselu, neříká „nejprve udělejte tohle, splňte tamto a teprve pak vám pomůžeme“. Naopak. Čína si při uzavírání obchodních dohod či poskytování ekonomické pomoci neklade žádné předběžné podmínky a tím se stává vítaným partnerem.

Peking v Africe získává spojence i pro podporu na mezinárodním poli. I když má v Radě bezpečnosti OSN právo veta, v samotném Valném shromáždění se počítá každý hlas. A že jsou na jedné lodi Pretoria a Peking, dokázalo i nedávné společné hlasování proti rezoluci OSN odsuzující vojenskou juntu v Barmě za porušování lidských práv.

Alibistické, nicméně důležité je i posilování přítomnosti v mezinárodních silách OSN. Číňané dnes v rámci modrých přileb působí v Libérii i v Súdánu. První jednotky přitom Peking vyslal už v dubnu 2003 do Konga. Součástí těchto jednotek jsou i technické a zdravotnické týmy vedené nejlepšími odborníky. V dubnu 2004 tak lékaře vyslané do Súdánu vedl viceprezident nemocnice z Fu-čou, famózní kardiochirurg Siao Chaj.

Jsme také bohatí

Dalším důvodem Chuovy cesty je i diplomatická válka s Tchaj-wanem. Peking považuje tento ostrov, který se v roce 1949 odtrhl od komunistické Číny, za svou odštěpeneckou provincii. Bez ohledu na to, že Tchaj-pej se dlouhá léta snaží o opětovný vstup do OSN, má vlastní vládu, přímo voleného prezidenta, měnu a zahraniční i obrannou politiku. Nyní s ním udržuje diplomatické styky pouze 24 zemí světa, většinou z Latinské Ameriky a právě Afriky. Často jde o velmi malé státy, které Tchaj-wan výměnou za oficiální uznání ekonomicky podporuje. V posledních letech ovšem Tchaj-pej s Pekingem prohrává. A především v Africe. Jako zatím poslední se od něho odvrátil Čad, který následoval Libérii.

Proto Chu zamířil i do nejmenšího suverénního státu Afriky, na Seychely. Poselství je jasné: ani takto malé země nemusí udržovat styky s Tchaj-wanem, když se jim nabízí daleko perspektivnější Peking.

Změna vnímání Číny se projevila i v ropou bohaté Nigérii, kde stále častěji dochází k únosům zahraničních pracovníků. Rukojmími se několikrát stali i Číňané. V prvním případě sice stál za jejich únosem kriminální gang, v druhém už se ale k odpovědnosti přihlásili radikální islamisté obdivující Usámu bin Ládina. Reagovali tak na prosincová slova muže č. 2 al-Káidy al-Zaváhirího? Ten ve videonahrávce vyzval k boji proti „nevěřícím“ okupujícím islámskou půdu a jako příklad uvedl i čínskou autonomní oblast Sin-ťiang obývanou převážně muslimskými Ujgury. Odpověď není jasná. Podle Simona Shena z Čínské univerzity v Hongkongu se tak ale potvrzuje současné postavení Číny na černém kontinentu. Je vnímána stejně jako USA či země EU, tedy jako bohatá velmoc stavěná na roveň Západu.

Od zbraní k ropě

Čína je důležitým partnerem mnoha afrických zemí už od 50. let. Tehdy se zaměřovala hlavně na dodávky zbraní a munice. Jen mezi lety 1955–77 prodala Čína podle deníku Le Monde do Afriky zbraně za 142 milionů dolarů. V letech 1996–2003 činil její podíl na zbrojních dodávkách na černý kontinent 10 %. Stíhačky, palné zbraně a munici Peking dodával do Rovníkové Guineje, Tanzanie, Burundi i Etiopie a Eritreje, a to i v době, kdy obě země mezi sebou vedly v 90. letech válku. Podle Amnesty International stojí Čína v čele zemí, které prodávají zbraně režimům v Africe, Asii či Latinské Americe bez ohledu na tamní dodržování lidských práv.

Nyní Peking rozvíjí tyto styky hospodářsky. Před deseti lety dosahovala obchodní výměna mezi Čínou a Afrikou jen 5 miliard dolarů, v roce 2005 už 40 miliard a za loňský rok se zvýšila na dvojnásobek. Do roku 2010 chce Peking dosáhnout výměny 100 miliard dolarů – a za to nabízí pomoc ve výši 5 miliard USD.

V současnosti Čína dováží z Afriky hlavně ropu. Třetina její celkové spotřeby pochází právě z černého kontinentu, nejvíce z Angoly a Súdánu (odebírá 64 % jeho produkce). V neposlední řadě roste i příliv čínských turistů. Na schváleném seznamu zemí, kam mohou jezdit organizované výpravy čínských cestovních kanceláří, je dnes i 26 afrických států. Chybí na něm ovšem USA či Tchaj-wan.

(Respekt, www.respekt.cz)