Březen 2007

Vyhnání z Rusi

Luděk Navara

Čeští vyhnanci z Podkarpatské Rusi se marně domáhají odškodnění za své majetky. Sověti podváděli. Těm necelým třem stovkám Čechů zbyly na jejich domovy jen vzpomínky, šťastnějším z nich fotografie. Potomci někdejších českých obyvatel Podkarpatské Rusi, jejichž rodiče byli ze svých domovů vyhnáni před druhou světovou válkou, už léta usilují o odškodnění.

„Samozřejmě, že by to mělo být vyplacené. Všechny skupiny, které byly poškozeny, se přece dnes odškodňují,“ říká jednaosmdesátiletý Jan Poledna z Uničova. Jeho rodiče měli na Podkarpatské Rusi dům a hospodářství. Tam vyrůstal do svých dvanácti let i on.

Čeští „kolonisté“

Podkarpatsko bylo nejzapadlejším koutem prvorepublikového Československa. Malý cípek země s hlavním městem Užhorodem, obývaný pestrou směsicí národů - Rusínů, Ukrajinců, židů a Maďarů, patřil k Československu od konce první světové války. Tehdy tam našlo domov mnoho Čechů, kteří pracovali jako učitelé, úředníci, technici, odborníci v různých oborech a také zemědělci. K těm patřili i Polednovi.

„Na Podkarpatsko přišli moji rodiče v roce 1925. Otec byl ruský legionář, čekal na státní službu, ale pak se dozvěděl, že na Podkarpatsku může koupit novou zemědělskou usedlost. Stát tam vystavěl několik legionářských kolonií. Ta, do které jsme se přistěhovali my, se jmenovala Svoboda,“ vypráví Poledna.

Kolonie se nacházela na jihovýchodě země, v okrese Mukačevo a každý z kolonistů - legionářů dostal díl okolních pozemků. Kolem sedmnácti hektarů. Ve Svobodě se žilo dobře, takže už za rok se „kolonistům“ Polednovým narodil nový potomek. Syn Jan.

Hned na začátku vznikl problém, pro tamní kraj typický. Auta na Podkarpatsku prakticky nebyla, jen povozy a nestihlo se zajet pro doktora. Porod se odehrál narychlo bez lékaře a zdálo se, že neúspěšně. Vypadalo to, že dítě je mrtvé. Nedýchalo. „Ale máma se na mne prý upřeně dívala a já začal dýchat. Tak jsem tady,“ vypráví Poledna. Na další si už pamatuje sám. „Jako klukovi se mi tam moc líbilo. Fotbal, dožínky, zábavy, bylo tam hodně mladých a bylo to dobré. Chodil jsem do české školy do nedalekého Baťova. Příbuzní k nám z Čech jezdili a vyráželi pak na podkarpatské hory,“ popisuje Poledna.

Idyla nebude trvat dlouho. V roce 1938 se zhorší mezinárodní situace, Němci zabírají Sudety a na jižní (později i na celé) Podkarpatsko si dělá nárok sousední Maďarsko. Úspěšně. Když Maďaři území obsadí, tamní Češi musí utíkat. Sotva stihnou pod cenou rozprodat movitý majetek, domy nechají tam. „Naši měli vybavenou usedlost dobře, měli žací a secí stroj, vlečky, vozy, válec, maminka měla jako první v obci kolo. Pak přišli Maďaři a jako první odvezli válec,“ vzpomíná Poledna.

Vyhnanci ve vlastní zemi

Polednovi se vrací do Česka, kde však nemají žádný majetek. Je to těžká doba, české vnitrozemí je zaplaveno uprchlíky z okupovaných Sudet, země se stejně brzy stává německým protektorátem. Polednovi, vyhnanci ve vlastní zemi, si hledají nový domov. Nejdřív pobývají v Radějově u Strážnice, později u příbuzných na Olomoucku. Pak si nakrátko najdou zemědělskou usedlost u Prostějova, ale v roce 1943 se stěhují zase do Čech. Až po válce se usadí v Uničově. V té době je však už Evropa vzhůru nohama. Vítězný Sovětský svaz určuje podmínky a zabírá pro sebe Podkarpatsko. Vlastně ne, Československo se s mocným východním sousedem na odstoupení Podkarpatské Rusi (to už se jmenovala Zakarpatská Ukrajina) raději dohodne po dobrém. Čímž představa Polednových, že by se mohli po válce na své hospodářství vrátit, vezme definitivně zasvé. „Rodiče to nesli těžce. Starali se o ten dům dobře, takže to pro ně byla rána,“ říká Poledna. Osudy svého někdejšího domova už tedy Polednovi sledují jen zdálky.

Velký sovětský podvod

Smlouva o odstoupení Podkarpatské Rusi začíná platit v lednu 1946. Oba státy se dohodly, že majetky českých usedlíků (tedy včetně toho patřícího Polednům) budou finančně vypořádány. Nebylo toho málo. Celková hodnota ztracených nemovitostí přesahovala čtyři miliardy (!) tehdejších korun. Jenže přišel únorový převrat a s ním i vláda komunistů.

Částka za odškodnění se najednou začala pozoruhodně zmenšovat. Ze 4,3 miliardy před únorovým převratem na 1,7 miliardy v roce 1949 a pak dokonce na 1,2 miliardy v roce 1955. Nakonec Sověti údajně slíbili vyplatit 920 milionů korun, ale jestli tuto částku skutečně Československo získalo, není vůbec jasné.

Jasné ovšem je, jak dopadli samotní podkarpatští vyhnanci. „Rodiče žádali o náhradu. Dostali šest tisíc,“ říká Poledna. Stěžovat si však tehdy nikdo nemohl. Ostatně jiní nedostali ani to.

Malý sovětský podvod

Jestliže způsob, jakým Sovětský svaz „dodržel“ své sliby o vypořádání majetku z Podkarpatska, nazveme velkým podvodem, existuje ještě i řada podvodů malých. Obětí jednoho z nich se stala rodina Kopeckých z Prahy. Ta vlastnila hotel s poštou, obchodem a hospodářskými budovami na severu Podkarpatska ve Volosjance. Samozřejmě, že před válkou musela stejně jako ostatní Češi svůj majetek opustit. „Vzpomínám si, bylo mi deset let, měli jsme pár kufrů. Zůstaly tam zařízené pokoje pro hosty,“ vzpomíná Soňa Kopecká. Po válce se tam už nedostali, a tak se přihlásili alespoň o náhradu. Ale ani tu jim československé úřady nevyplatily. Bylo jim řečeno, že podle jejich informací jsou budovy dávno zbourané. Jenže jaké bylo jejich překvapení, když se tam nedávno podívali a hotel stál! „Přijeli jsme tam a viděli, že dům je stále na svém místě, jen trochu přestavěný a je v něm jen malý krámek. Našli jsme i člověka, který si vzpomíná na mého otce,“ vypráví Kopecká. Sovětské úřady existenci domu zapřely - možným vysvětlením by bylo, že šlo po určitou dobu o vojenský objekt. Tak prý sovětská armáda postupovala i v jiných obdobných případech.

Boj o odškodnění

Kopecká i Poledna dnes usilují u českých úřadů o finanční náhradu za tyto majetky. Společně s dalšími necelými třemi stovkami potomků bývalých českých usedlíků z Podkarpatska. Je to jen zlomek z někdejšího počtu Čechů, kteří kdysi na Podkarpatsku zakotvili. Zbylí umřeli, zapomněli, nebo rezignovali. Velkou skupinu tvoří českoslovenští Židé, kteří se po válce usadili v různých koutech světa a dnes už ani na odškodnění (alespoň u českých úřadů) nemají šanci. Podivná vyhláška o odškodnění z roku 1959 totiž vylučuje z odškodňování ty, kteří v roce 1958 neměli trvalé bydliště v Československu. Židé nebyli jediní, kteří úplně „ostrouhali“. Z odškodňování byli vyloučeni i podnikatelé, majitelé vinic, či lesů (za půdu byla vyplacena náhrada jen těm, kteří byli členy jednotných zemědělských družstev). Symbolické odškodnění dostali prakticky jen ti, kteří měli malé rodinné domky.

„V roce 1961 jsem na ministerstvu financí vyjednával za rodinu odškodnění. Řekli, že dostaneme deset tisíc. Ohradil jsem se, a tak se úředník zeptal, zda tam byla studna. Odpověděl jsem, že ano. Tak jsme dostali jedenáct. Kdybych odmítl, prý by nebylo nic,“ popisuje odškodňování za komunistické éry Josef Havel, jehož otec měl domek a stavební parcelu v Užhorodě, kde i on vyrůstal.

Nemůže zapomenout, jak v roce 1938 prchali - na tu dlouhou noční cestu vlakem. Ale od té doby tam byl několikrát a dům si byl vždy prohlédnout. „Vím, že se nedávno prodal v přepočtu asi za sedm set tisíc korun,“ říká.

Dnes bojuje o finanční náhradu pro sebe a další vysídlence. Je přesvědčen, že české úřady by měly vyplatit alespoň to, co podle dohody uhradil (či měl uhradit) Sovětský svaz. Podle něj z 920 milionů bylo vyplaceno pouhých třináct.

Jenže české úřady považují záležitost za uzavřenou. A vyhlášku z roku 1959 za platnou. „Platné právní předpisy další odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině neumožňují,“ píše se ve stanovisku ministerstva financí.

Nezbývá než se soudit. Většina (230) potomků bývalých vyhnanců podalo koncem minulého roku žalobu k mezinárodnímu soudnímu dvoru ve Štrasburku. Jiní podali už dříve hromadnou žalobu k českým soudům, další postupují samostatně. „Když dostanu dvě procenta z ceny nemovitosti, nemohou to přece brát jako odškodnění,“ říká Havel.

(MFDNES)