Březen 2007

Prokleté svaté ostrovy

Tomáš Nídr

Poutnice na palubě člunu se modlí, jejich usilovné křižování se zrychluje. V dálce na pevnině se vynořují věže soloveckého kremlu. „Pro vás na Západě znamenají Solovky pouze gulag, ale pro nás jsou především svatým místem, kde se odehrála spousta zázraků,“ říká jedna z kajícnic. Pane, spas nás, hříšníky. Ježíši Kriste, synu Boží, spas nás. Modlitby nás provázejí od nalodění na rybářský člun v přístavním městě Kemu po celou tříhodinovou plavbu.

Na odlehlých Soloveckých ostrovech vznikl před osmi desítkami let jeden z prvních pracovních táborů pověstného gulagu. „Katastrofální hygienické podmínky, přepracování a mizerné jídlo vyvolávaly epidemie tyfu,“ píše americká historička Anne Applebaumová v knize Gulag. Například v zimě 1925-1926 zemřela z šesti tisíc vězňů asi čtvrtina. Mnozí vězni se navíc stali obětí „sadismu a bezdůvodného mučení takového druhu, jaký se v gulagu zřídka vyskytoval,“ uvádí Applebaumová.

Dnešní návštěvník, který by očekával, že na „Solovkách“ najde důstojný památník či dobře vybavené muzeum komunistické represe, se však hluboce mýlí. Patnáctka poutnic předdůchodového věku s šátky na hlavě stojí na přídi. S modlitebními knížkami v rukou hledí směrem, kde tuší svaté ostrovy pravoslavného křesťanství. Plavba je na ruské poměry hodně drahá: jednosměrná jízdenka vyjde Rusy na 350 rublů (290 korun), cizince na dvojnásobek. Poutnice přestanou s monotónním modlením jen ve chvíli, kdy z igelitových tašek a proutěných košů vytahují svačiny nebo když se pokoušejí svoje kajícnictví zachytit na fotoaparát v mobilu. Z náboženského transu, během něhož se hlavou dotýkají paluby, je občas vytrhnou zvědavé běluhy nebo tuleni, kteří se čas od času vynoří nad hladinu Bílého moře.

Po pětapadesát ikilometrové plavbě přistáváme přímo pod soloveckým kremlem. Jediná vesnice na ostrově se jmenuje Posjolok, česky Osada. Vznikla jako ubikace pro vězně a dozorce pracovního tábora. Černě odění vousatí mniši, kteří se na „Solovky“ vrátili již v Gorbačovových časech, důstojně kráčejí vesnicí, zmatené poutnice se sbíhají do katedrály. Na prašných cestách se po ruském zvyku promenují kozy a krávy, výletníci na vypůjčených bicyklech se snaží vyhnout výmolům, které místní na obstarožních motocyklech ignorují. Občas kolem zarámusí letitý minibus s turisty, osobní auto se objeví výjimečně. V barácích, v nichž živořili vězni bolševického režimu, dnes bydlí místní Rusové. Po Osadě, jejíž budovy jsou většinou ze dřeva, není rozvedena voda, takže pro ni lidé chodí k veřejným pumpám. Okraj vesnice hyzdí skládka zrezivělého šrotu a stavebního materiálu; plechové sudy, kotouče železných lan, kabina nákladního auta. Komplex staveb bývalého pevnostního kláštera, jehož nádherné interiéry nechali komunisté zdevastovat, je pokryt lešením, na kterém pracují restaurátoři. Kromě muzea stojí v rozlehlém areálu klášter, v němž svůj čas v modlitbách tráví dvacet mnichů. Když vyjdou ven, vrhnou se na ně poutnice, které neodbytně prosí o požehnání.

K čemu takové modlitby?

S obnovením náboženského života v Rusku se Solovecké ostrovy staly jedním z nejznámějších poutních míst v zemi. Během krátkého severského léta je navštíví stovky věřících. Náboženské turistky (mužů je mezi modlícími se laiky poskrovnu) přespávají v klášterních budovách. Zdarma užívají prosté pokoje a kuchyňku, v deset zalehnou a brzy ráno vstávají k první modlitbě. Po celý den pak přísně dodržují rozpis všech bohoslužeb. Na veřejnosti nesundávají z hlavy šátek, nenosí kalhoty.

Solovečtí mniši nejsou z poutnic nadšeni. Jeden z nich, který nechce uvést jméno, prosté ruské věřící tvrdě odsuzuje: „Najednou všichni ukazují víru, protože se to nosí, je to taková móda. Věří ale rozumem, nikoli srdcem.“ Že by moje spolucestující z Toljatti, které si při cestě z Kemu od křižování skoro neodpočinuly, víru pouze předstíraly? „Modlí se upřímně, ale jen za to, aby bylo dobré počasí a aby se jim cestou nic nestalo,“ říká vousatý sluha boží nekompromisně.

Světlo až do noci

Většina turistů však jsou nevěřící, kterým jsou legendární zázraky dávných „čudotvorců“ lhostejné. Místo toho se věnují túrám po nádherné solovecké přírodě. Malebná jezírka v březových hájích vypadají až kýčovitě, na kamenitém pobřeží průzračného moře si člověk za uklidňujícího štěbetání mořských ptáků připadá jako na konci světa. Hluboké lesy skrývají lány borůvčí s obrovskými bobulemi, idylku kazí jen nálety komárů.

Světští vandrovníci se většinou ubytují v primitivním kempu kousek za Osadou. V tábořišti, které tvoří zdupaná louka a v houští zastrčené dva kontejnery na odpadky, stojí asi dvacítka stanů. Podmínky jsou zde sice skromnější než u poutníků, zato morálka je uvolněnější. Ruští „čundráci“ se večer co večer pouštějí do zpěvu táborákových odrhovaček a popíjení vodky. Ráno nemusejí nikam pospíchat, v srpnu je na „Solovkách“ vidět až do deseti hodin večer.

Ještě v osmdesátých letech tam turisté směli jen na zvláštní povolení, dnes představují pro místní tisícovku obyvatel vítaný zdroj příjmů. Rybáři vydělávají na jejich přepravě, majitelé nemovitostí pronajímají pokoje. Další podnikavci si zřídili půjčovnu kol či restauraci, prodávají suvenýry. Nejvíce jdou na odbyt ikony. Svaté obrázky je možné zakoupit i přímo v kremlu, jehož neobývané části jsou zdarma přístupné veřejnosti.

Kdo tady jí psy?

Turistická sezona na „Solovkách“ trvá tři měsíce. Paní, která v prkenné budce prodává upomínkové předměty, nabádá zákaznici váhající nad košíkem z březové kůry: „Jen kupte, ať vás nikdo nepředběhne. Je to jeden z posledních, co mám. Nové zboží už nedostanu, sezona za dva týdny končí.“

Přes den hřeje sluníčko, a přestože je polární kruh jen 165 kilometrů odtud, dá se chodit v tričku. Je teprve polovina srpna, avšak místní už mluví o blížící se zimě. V září se prudce ochladí a v průběhu podzimu ledová bariéra odřízne ostrovy od zbytku světa. Spojení bude zajišťovat pouze letecká doprava. Tisícovka lidí se na půl roku zase promění poustevníky. „Konečně budeme mít klid na modlení,“ libují si mniši, že se opět blíží čas nerušeného rozjímání. Vesničané nejsou tak nadšeni. „Přes léto se dá vydělat na turistech, případně sběrem borůvek či mořských řas. Ale v zimě je tu mrtvo a nezbývá než vyrábět suvenýry na příští sezonu,“ říká padesátník Oleg, který však má to štěstí, že patří mezi dvacítku usedlíků zaměstnaných v kremelském muzeu. „Dříve hodně lidí pracovalo pro vojenskou posádku, ale ta už neexistuje. Nedivím se mladým, že ze Solovek odcházejí.“

Vztahy civilistů a mnichů, kteří vesničany považují za vetřelce, navíc nejsou ideální. Mniši své sousedy s vážnou tváří označují za lenochy a alkoholiky, kteří „jedí psy a kočky“. Oleg nad tím mává rukou: „Asi by chtěli, abychom více chodili do kostela. Jenomže zdejší v Boha nevěří.“

Gulag bez pamětníků

Zatímco dnes jsou „Solovky“ opět svatým místem a přijíždějí tam lidé z celého Ruska, ve dvacátých a třicátých letech minulého století bylo jméno zdejších ostrovů (podobně jako Vorkuta, Kolyma či Norilsk) synonymem předpeklí. Po pozůstatcích tragického období však musí návštěvník složitě pátrat.

Výstava v kremlu je velmi skromná a také informační tabule ve vesnici jsou skoupé na slovo. A třeba u kostela na Sekerní hoře dvanáct kilometrů od klášterního kompexu se turista nedoví nic o tom, že jej nelidští dozorci používali jako obávanou „korekci“. Pod nově vybudovaným schodištěm u kostela, který slouží mořeplavcům jako důležitý orientační bod, byl sice vztyčen dřevěný kříž, ale z nápisu na něm ani nelze rozluštit, že má připomínat oběti komunistických lágrů. Zdejší pracovní tábor byl zrušen v roce 1939. „Tady už nenajdete nikoho, kdo by gulag pamatoval,“ říká Oleg. Vzhledem k nechuti většiny Rusů zabývat se temnotami vlastních dějin je vlastně s podivem, že se povedlo alespoň umístit kámen ze „Solovek“ před moskevské sídlo KGB (Lubjanka). Má připomínat, jak bezohledně a surově se ke svým občanům choval „nejdemokratičtější“ a „nejpokrokovější“ režim světa.

Devět měsíců v ledu

Cestou z ostrovů zpět na kontinent není na palubě našeho „škuneru“ k hnutí, vypuklo stěhování turistů. I budova nádraží z Kemu připomíná běženecký tábor. Cestovatelé čekají na řídké spoje do civilizace, polehávají na karimatkách na zemi, někteří pořádají na podlaze piknik.

Jeden ze starousedlíků při pohledu na hordu „bezprizorných“ lidí s úsměvem říká druhému: „Hele, na Solovkách asi začala válka.“ Ve skutečnosti se „jen“ blíží zima. Solovecké ostrovy se ve velkém vylidňují, a mniši tak zase budou mít devět měsíců svůj vytoužený klid na modlitby.

Prototyp gulagu

Solovecké ostrovy byly už stovky let před naším letopočtem místem náboženských rituálů. Zbyly po nich obrazce složené z kamenů. Trvale se tam usídlili až ortodoxní mniši, kteří nalezli téměř dokonalé odloučení od zbytku světa. Vybudovali soustavu kanálů propojující desítky jezer, postavili hráz mezi Velkým soloveckým ostrovem a sousední Velkou Muksalmou. Klášter založený v roce 1436 zbohatl na těžbě soli, rybolovu a chovu dobytka. V 16. století se díky rozsáhlé knihovně stal jedním z nejdůležitějších náboženských center v Rusku. Budova kláštera měla i velký vojenský význam. Jako pevnost posloužila během konfliktů se Švédy v 16. a 17. století, v polovině 19. století odolala britskému útoku během krymské války. Solovecký kreml se už za carů využíval jako káznice pro politické vězně. Bolševici na tuto tradici navázali a rozvinuli ji do zrůdných rozměrů. V roce 1921 klášter zrušili a ostrovy přeměnili v jedno velké vězení, které se v polovině dvacátých let stalo modelem pro další lágry. Místní vězeňská správa ve velkém otrokářsky využívala práci internovaných. Na konci dvacátých let minulého století se zdejší model lágru jako hospodářské jednotky rozšířil ve věznicích po celém tehdejším Sovětském svazu. Trestanci byli určeni na nejtěžší práce v drsné přírodě (kácení stromů, budování kanálů či železnic pomocí primitivních nástrojů). Kolik z desítek tisíc vězňů pracovní nasazení nepřežilo, není přesně známo. V roce 1939 byla solovecká odnož gulagu zrušena a z ostrovů se stala vojenská základna. Návrat byl mnichům povolen za perestrojky a v roce 1992 byl vybydlený klášterní komplex zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO.

(Týden)