Březen 2007

Strategická rozhodnutí nejsou na obzoru

Jiří Pehe

Jedním z vedlejších produktů vleklé vládní krize v České republice je neschopnost politiků přijímat rozhodnutí, která budou mít dlouhodobý dopad na české hospodářství, zahraniční politiku nebo naše členství v Evropské unii. Někteří pozorovatelé politické scény si sice libují, že slabé vlády, které nejsou schopny významnější akce, jsou vlastně pro zemi požehnáním, protože politici nemají čas a energii, aby zahlcovali české zákonodárství zbytečnými zákony a činili leckdy nesmyslná rozhodnutí. Jenže tak jednoduché to není.

Každá stabilní demokracie může po nějaký čas fungovat bez silné vlády, ale zároveň každý moderní stát potřebuje vedení, které je schopno nejen reagovat na momentální výzvy, ale také prosazovat nezbytné změny. V prostředí akcelerující globalizace uspějí jenom ty země, které budou schopny najít pro sebe v tomto procesu místo a strategicky reagovat na měnící se podmínky konkurenčního boje.

Česká republika bohužel v tomto ohledu zaostává. Dokonce i v době, kdy měla jakžtakž fungující vlády, bylo mnoho strategických rozhodnutí zbytečně odkládáno. Nejde přitom jen o potřebné reformy penzijního systému, státních financí nebo zdravotnictví, ale třeba i o roli, kterou chce země hrát v rámci EU, nebo o to, jaké budou priority její zahraniční politiky.

Přešlapování na místě je možné v současné situaci ilustrovat na dvou příkladech. Po měsících dohadování jmenovala vláda před časem vládního zmocněnce pro přípravu českého předsednictví EU. Ten se ujal funkce, ale minulý týden na svou funkci rezignoval. Země riskuje, že nejen nebude na předsednictví připravena organizačně, ale že ani nebude schopna formulovat priority svého předsednictví. Přitom právě během českého předsednictví by se mělo rozhodovat o tak důležitých věcech, jako je společná zemědělská politika EU.

Předsednictví není jen nějaká formální záležitost, kterou ta která země buď využije ke svému zviditelnění nebo naopak nevyužije. Je na něm závislé fungování celé Unie. Česká republika bude i po roce 2009 dlouho vnímána prizmatem své případné úspěšnosti nebo neúspěšnosti v řízení záležitostí Unie.

Druhým příkladem momentálního tápaní je způsob, jakým Česká republika reagovala na nedávné zavření ropovodů z Ruska. Ukázalo se sice, že, i kvůli prozřetelnému rozhodnutí z poloviny 90. let vybudovat ropovod z německého Ingolstadtu, nejsme úplně závislí na vrtoších Ruska, ale zároveň vyšlo v různých diskusích na povrch, že vlastně nemáme žádnou dlouhodobou koncepci rozvoje náhradních energetických zdrojů. Česká republika se sice hlásí k různým iniciativám EU na tomto poli, ale politici se zatím neshodli, jaká bude struktura a výkonnost české energetiky za takových patnáct dvacet let.

Neschopnost přijímat strategická rozhodnutí se může zemi samozřejmě vymstít. Momentálně se Česká republika veze na vlně zahraničních investicí. Těží z relativně levné pracovní síly a strategické polohy. To se ale může poměrně rychle změnit. Byla by velká škoda, kdybychom za několik let museli vést diskusi o tom, proč a jak byl prohospodařen nemalý potenciál, který tato země ještě stále v současnosti má.

(www.pehe.cz)