Březen 2007

Kořeny lidské nezištnosti

Jaroslav Petr

Na jaře roku 2006 mířilo čtyřicet členů jisté expedice k vrcholu Mount Everestu. Při výstupu prošli kolem umírajícího horolezce Davida Sharpa. Nikdo mu nepomohl, nikdo se nevzdal vyhlídky na prestiž spojenou s dosažením cíle. Dobyvatelé nejvyššího štítu světa pořídili záběry umírajícího muže pro dokumentární film a pokračovali v cestě.

Kdybychom posuzovali člověka podle této jediné příhody, mohl by se jevit jako dost sobecký druh. V okolní přírodě přece nacházíme celou řadu zajímavých příkladů spolupráce. Díky kooperaci svých obyvatel funguje mraveniště nebo včelí úl. Pozoruhodným způsobem spolupracují savci, ryby, a dokonce i bakterie. V drtivé většině jde o evolučně výhodné chování, na které spolupracující jedinci rozhodně nedoplácejí.

Je tedy člověk výjimkou? Je, ale v úplně jiném smyslu: lidé kooperují pozoruhodným způsobem, mnohem více a mnohem složitěji než zvířata. Jsou mistry světa ve spolupráci. Proč tomu tak je, zatím přesně nevíme, hypotéz nicméně existuje celá řada. S jednou velmi zajímavou přišel nedávno americký evoluční biolog Samuel Bowles.

Bůh, nebo evoluce?

Živočichové často pomáhají pokrevním příbuzným, s nimiž sdílejí významný podíl dědičné informace. Udělat něco pro příbuzné je totéž jako udělat něco pro kousek sebe sama. Britský genetik J. B. S. Haldane vyjádřil tuto chladnou kalkulaci příměrem, podle kterého se vyplatí skočit do řeky pro dva topící se bratry nebo pro osm tonoucích bratranců. Pokud by všichni tonoucí díky zachránci přežili a on sám by zahynul, z evolučního hlediska by na tom neprodělal; jeho kompletní dědičná informace by přežila v genech, jež jsou součástí DNA zachráněných osob.

Vzájemná pomoc se ve zvířecí říši, pravda, neomezuje jen na příbuzné. U některých druhů si pomáhají i jedinci, které pokrevní pouto neváže. Řídí se přitom jednoduchou zásadou „dnes ty mně, zítra já tobě“. Pomáhají tedy jen těm, kdo sami spolupráci nabízejí.

Lidé dokázali hranice vzájemné podpory rozšířit daleko za tento jednoduchý horizont. Pomáhají i v situacích, kdy zvířata propadají sobectví. Staráme se o staré a nemocné, kteří ve zvířecí říši zůstávají ponecháni napospas osudu. Nálezy z pravěkých sídlišť dokazují, že taková nezištnost byla lidem vlastní už v době kamenné.

Pomáháme dokonce i těm, kteří nám nikdy neoplatí stejnou mincí. Názorným příkladem jsou bezplatní dárci krve. Krev s vysokou pravděpodobností neposlouží nikomu z rodiny dárce. Navíc zůstává totožnost dárce příjemci utajena. Tím padá i vyhlídka na jakoukoli protislužbu. Někteří vědci, například přední americký genetik Francis Collins, jsou přesvědčeni, že nás touto vlastností obdařil Bůh. Evoluční biologové však vidí za lidskou nezištností výsledek evoluce.

Američan Samuel Bowles zveřejnil nedávno v prestižním vědeckém týdeníku Science studii, v které dokazuje, že ke vzniku intenzivní lidské spolupráce významně přispělo tvrdé soupeření mezi skupinami našich předků. Tlupy, jejichž příslušníci dokázali spolupracovat, fungovaly lépe než tlupy složené z nespolupracujících sobců. Kooperující kolektivy se prosazovaly na úkor nespolupracujících a nezištnost přešla lidem do krve.

Touto myšlenkou se zabýval už Charles Darwin, později ale upadla v nemilost. Vědci argumentovali tím, že příslušníky jedné tlupy nikdy nevázalo tak těsné příbuzenství, aby se jim vyplácelo nastavovat pro druhého krk. Pravěcí lidé příliš nemigrovali a kontakty s cizími tlupami byly vzácné. Mezilidské soupeření se proto mělo odehrávat spíše uvnitř tlup než mezi tlupami. Pokud už se tlupy střetly, pak vítězství nepřinášelo zisky, jež by vyvážily rizika spojená s bojem.

Bowles shromáždil důkazy o tom, že se Darwinovi kritici v mnohém mýlili. Prověřil například příbuzenské vazby mezi členy současných lovecko-sběračských tlup a zjistil, že je vážou překvapivě silná pokrevní pouta, odpovídající bezmála příbuzenstvím mezi bratranci a sestřenicemi. Připomeňme si Haldanovu kalkulaci o výhodnosti záchrany osmi tonoucích bratranců. V pravěké tlupě se k záchraně nabízelo mnohem více podobně příbuzných jedinců. V průměru tyto skupiny tvořilo 60 lidí.

Americký biolog zpochybnil i předpoklad, podle kterého žili pravěcí lidé usedle. Poukazuje na skutečnost, že v některých obdobích se měnila průměrná teplota během dvou staletí až o 8 °C. Lidé se ocitali v podmínkách, na které nebyli zvyklí, a za příhodným klimatem zřejmě podnikali dlouhé cesty. Dnešní obyvatelé Kapského Města by za průměrnou roční teplotou vyšší o 8 °C museli putovat až do 4000 kilometrů vzdálené Mombasy. Během dlouhých migrací jistě nebyla o střety s cizími tlupami nouze.

V období dramatických klimatických změn, jež začalo před 100 tisíci roky a skončilo zhruba o 80 tisíc let později, lidí na Zemi prakticky nepřibylo, i když v jejich možnostech byl roční zhruba dvouprocentní nárůst populace. Bowles je přesvědčen, že to byl důsledek krvavých bojů, při nichž přišlo mnoho lidí o život. Odhaduje, že tehdy zhruba každý sedmý člověk zemřel ve střetech se sousedy. Pro srovnání uvádí, že ve dvacátém století umíralo v Evropě a USA násilnou smrtí pouhé jedno procento mužů.

Ze současných lovecko-sběračských společenství si užívá dlouhodobého míru pouhá pětina. V permanentní válce se sousedy žije naopak plná třetina. Poražení přicházejí v průměru každou generaci o 16 % svého území. Společnost, která nebyla dost zdatná a prohrávala válečné střety, mohla zmizet ze světa během pěti až sedmi generací.

Za těchto podmínek představovala nezištná spolupráce uvnitř tlupy devízu, jež významně promlouvala do jejího osudu. Spolupracující tlupy se dostávaly do značné výhody a na rozdíl od skupin sobců přežily.

Zaplať za právo trestat

K tomu, aby v tlupě vládla spolupráce, museli tomu ovšem být nakloněni jednotlivci. Jaký motiv je k nezištnému jednání vedl? Dodnes představuje jednu z odměn za nezištnou pomoc společenská prestiž. Bezplatný dárce krve oceněný zlatou Janského plaketou požívá obdivu a vděku. V pravěku si mohl vysloužit obdobnou prestiž lovec, který věnoval úlovek ostatním členům tlupy.

Samotný hon za prestiží však k zajištění nezištné spolupráce nestačí. Jak naznačuje smutný příběh horolezců, může naopak vybízet k sobectví. Experimenty organizované evolučními psychology pak dokazují, že k udržení nezištné spolupráce je nutný další silný motiv – strach z trestu za sobecké počínání.

Názorně to demonstrovaly výsledky pokusů týmu Bettiny Rockenbachové z univerzity v Erfurtu v Německu. Vědci vyzvali dobrovolníky z řad studentů k zajímavé hře – rozdělili je do dvou skupin a každému jednotlivci věnovali určitou částku peněz. V první skupině mohl každý hráč věnovat libovolnou sumu do společného fondu. Takto nahromaděná suma byla zvýšena a rozdělena na stejné části mezi všechny členy skupiny. Všichni tedy dostali stejně bez ohledu na to, kolik do fondu sami vložili. Hra probíhala v opakovaných kolech – pokaždé s týmž výsledkem: hráči propadali pokušení pouze brát. Přispívali do fondu stále menší částkou, až nakonec nikdo nedával nic.

V druhé skupině se pravidla trochu lišila: na konci každého kola se hráči dozvěděli, kdo kolik přispěl, a měli možnost potrestat skoupého dárce krácením jeho podílu na zisku. Trestající za to ale musel zaplatit citelnou sumu z vlastních prostředků. I v této hře se objevili vypočítavci, kteří škudlili na příspěvku do společného fondu a těšili se na zisk. Jejich spoluhráči však neváhali platit za potrestání sobců, přestože na tom sami tratili. Po pár kolech začali hráči v této skupině intenzivně spolupracovat. Vkládali do společného fondu téměř maximální částky a z nich jim kynul vydatný zisk.

Ještě zajímavější situace nastala, když se hráči z obou skupin po každém kole dozvěděli, jak si vede jejich skupina a jak dopadli účastníci druhé hry. Dobrovolníci měli povolen přestup. Výsledky byly jednoznačné. Hráči opouštěli skupinu, kde bylo sobectví beztrestné, a přecházeli masově do skupiny, kde bylo možné vypočítavce trestat.

Americký antropolog Joseph Henrich už před několika lety prokázal, že trestání sobců se uplatňuje nejen v západní kultuře. Podrobil testům příslušníky patnácti etnik na pěti kontinentech. Zkoušel amazonské indiány, keňské pastevce či horaly z novoguinejské vysočiny a dokázal, že na celém světě jsou lidé ochotni trestat sobce, a to i za cenu vlastní újmy. „Geny, které naše předky předurčovaly ke spolupráci, přinášely svým nositelům výhodu a šířily se. Díky tomu máme teď nezištnost a trestání sobců v krvi,“ přiblížil své poznatky Joseph Henrich.

Nová Bowlesova teorie tato slova konkretizuje – snaží se ukázat, díky jakým mechanismům se „geny altruistů“, ochotných spolupracovat a zároveň vynakládat energii na trestání nepoctivců, šířily na úkor genů sobeckých jedinců. Zda Bowles skutečně míří do černého, mohou naznačit jen další výzkumy.

(Respekt, www.respekt.cz)