Březen 2007

Vůně jídla zkracuje život

Jaroslav Petr

Stará moudrost radí jíst do polosyta a pít do polopita. Jako odměnu za střídmost slibuje dlouhý život. Laboratorní pokusy na nejrůznějších tvorech – od drobných červíků, přes mušky octomilky až po laboratorní potkany – jí dávají zapravdu.

Pokud živočichové výrazně zredukují příjem energie, žijí o poznání déle. Octomilky, kterým vědci sníží porce na polovinu, žijí o pětinu déle. Američtí vědci došli k závěru, že kromě hubené diety pomáhá k prodloužení života i zacpání nosu.

Tým vedený Scottem Pletcherem z houstonské Baylor College of Medicine se rozhodl hladovějící octomilky ošidit a přesvědčit je, že mají štědře prostřený stůl. Drželi mušky nadále na hubené dietě a přitom je vystavili silné vůni kvasinek, na kterých si octomilky s oblibou pochutnávají. Mušky přišly o třetinu dní, o které si prodloužily život hladověním.

Samotná vůně stačila k tomu, aby se jim výrazně zkrátil život. Pletchera zajímalo, jak by se vedlo muškám, které necítí vůbec nic. Vybral si k tomu octomilky, kterým defekt v dědičné informaci zcela vyřadil ze hry čich. Výsledek byl překvapivý. I když mušky jedly, co hrdlo ráčí, žily až o polovinu déle.

Pletcher je přesvědčen, že vůně a pachy přinášejí do organismu informace o okolním prostředí. Bohatý a vydatný sortiment vůní signalizuje hojnost. V této situaci je pro živočichy nejvhodnější životní strategií investovat většinu energie do rozmnožování a zplodit co nejrychleji co nejvíc potomků. Je téměř jisté, že mláďata nebudou strádat hladem a dobře se jim povede. V tomto shonu se nevyplácí plýtvat silami na hojení buněk v těle. „Čistý vzduch“ signalizuje nuzné časy. Přivést do nich potomstvo by byla chyba, protože mláďata by strádala a mnohá by nepřežila. Pro živočicha je pak výhodné slevit z rozmnožování a pečovat o tělo, aby vydrželo v co nejlepším stavu do doby, kdy se podmínky změní k lepšímu.

Zdaleka ne všichni souhlasí. Americký biolog Daniel Promislow například nevylučuje, že přes čichové buňky pronikají z potravy do těla toxické látky. Promislow také upozorňuje na skutečnost, že se reakce laboratorních mušek může dramaticky lišit od toho, jak reagují na vůni potravy divoce žijící octomilky.

Laboratorní živočichové jsou obecně vybíráni tak, aby se co nejdříve a co nejintenzivněji množili. Vůbec přitom nevadí, že to s sebou nese výrazné zkrácení života. Kaloricky chudá dieta tak může prodlužovat laboratorním živočichům život na úroveň, která u jejich divokých protějšků není nijak výjimečná i v případě, že se najedí dosyta.

Octomilku milují všichni genetici. U této mušky je totiž možné „zapínat“ a „vypínat“ jednotlivé geny a sledovat, jak zásah ovlivní další pokolení. Z hlediska vědců je také neocenitelná krátká délka jejich životního cyklu. Octomilky žijí jen desítky dnů a proto se jejich generace střídají mnohem rychleji, než například u myší, dalších „oblíbenců“ vědců.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)