Březen 2007

Právní analýza dekretů prezidenta republiky

Znepokojují mne lidé, kteří se kvůli nim snaží vykreslit český národ jako snad vůbec nejhorší a nejzavrženíhodnější národ pod sluncem.

Znepokojují mne lidé, kteří se naopak snaží český národ vymezit jako národ nejsvětějších ubožátek.

Znepokojují mne lidé, kteří se ohánějí pojmem národ a tomuto národu vůbec přisuzují vlastnosti, které lze přisuzovat jednotlivcům, ale ne národům.

Vadí mi hysterie vyvolávaná kolem tzv. Benešových dekretů, vadí mi vyvolávání nacionalistických nálad, které nikdy nepřinesly nic dobrého.

Vadí mi, že se z normálních lidí, kterým by jinak dekrety mohly být ukradené, dělají záměrně či z blbosti pitomci, a že se zneužívá jejich neznalost právních norem i teorie.

Vadí mi právní diletantismus a matení pojmů, ke kterému zde masově dochází.

Protože mne toto všechno znepokojuje a vadí mi to a protože jsem právní analytik, mám jisté znalosti teorie práva, vím, co je to právní norma a jak se s ní pracuje, nejsou mi cizí takové pojmy, jako jsou hypotéza či dispozice normy, a "dokonce" umím - omlouvám se za svoji ironii - i rozlišovat mezi platností, účinností a aplikovatelností, rozhodl jsem se napsat následující právní rozbor dekretů prezidenta republiky, a to s jediným cílem, totiž uklidnit lidi, zcela zbytečně vystrašené různými sběrači politických bodů, špatně informovanými novináři a v neposlední řadě též různými emocemi překypujícími "bijci", vyskytujícími se zejména ve zdejších komentářích, kteří jsou zjevně nervózní z toho, že jim ve skříni už příliš dlouho rezaví kvér, a kteří, když už si nemohou zaválčit doopravdy, válčí alespoň slovně a neustále cítí potřebu si dokázat, že jsou správní Češi.

Následující právní analýza bude velmi nudná. Musí to být. Blahopřeji všem, kteří se jí poctivě prokousají až do konce.

OBECNĚ

Dekrety prezidenta republiky tvořily základ zákonodárné činnosti exilových orgánů československého státu v Londýně a posléze v postupně osvobozovaném Československu od 15. října 1940 do 27. října 1945.

Zatímní státní zřízení v Londýně sestávalo z prezidenta republiky, vlády a ze Státní rady jakožto poradního sboru prezidenta. Legitimita těchto orgánů byla postavena na nicotnosti Mnichovské dohody a tedy na právní konstrukci, že československý stát de iure nikdy nezanikl, v důsledku německé okupace však byla nuceně činnost jeho orgánů omezena, nastal tedy stav nouze. Orgánem, jehož činnost byla zejména znemožněna, bylo Národní shromáždění (parlament), a zřejmě právě proto vůbec prvním dekretem byl ústavní dekret prezidenta republiky č. 1 z 21. července 1940, o ustavení Státní rady (po válce byl publikován pod č. 20/1945 Sb. II. (1)). Státní rady měla být jakousi provizorní náhradou zákonodárného orgánu.

Veškerá další legislativní činnost se odvíjela hned od dalšího dekretu, a to od ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 15. října 1940, č. 2 Úř. věst. čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné. Tento dekret byl po válce publikován pod č. 20/1945 Sb. II.). Podle tohoto dekretu se ke všem úkonům, ke kterým by bylo jinak třeba souhlasu Národního shromáždění (podle tehdy platné ústavy z roku 1920), se dočasně vyžadoval pouze souhlas vlády. V praxi tedy byly dekrety vydávány na návrh vlády - tím byla splněna podmínka jejího souhlasu, a též po slyšení Státní rady. Souhlas Státní rady se nevyžadoval zřejmě proto, že z tehdejších exilových orgánů měl právě prezident (a jím jmenovaná vláda) větší legitimitu, než Státní rada, skládající se z politických předáků tak, aby bylo representováno celé politické spektrum Čechů v Londýně (zde ostatně je první zárodek budoucí Národní fronty).

Ihned poté, co se 28. října 1945 dopoledne ustavilo Prozatímní národní shromáždění, zákonodárná činnost prezidenta republika skončila. Jisté rozpaky ale budí skutečnost, že ještě 27. října 1945, tedy několik málo hodin předtím, prezident Beneš podepsal posledních 23 dekretů (z celkového počtu 143), mimo jiné dekret o trestání některých provinění proti národní cti (tzv. malý retribuční dekret, č. 138/1945 Sb. II.) či dekrety zrušující německé vysoké školy (č. 122 a 123/1945 Sb. II.). Jiný dekret, č. 108/1945 Sb. II., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy, pochází z 25. října 1945, a konečně, z 24. října 1945 pocházejí dekrety o znárodnění dolů a klíčového průmyslu, o znárodnění akciových bank, soukromých pojišťoven a potravinářského průmyslu (č. 100 - 103/1945 Sb. II.).

Nově ustavené Prozatímní národní shromáždění vydalo ústavní zákon ze dne 28. března 1946, č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky. Nestalo se tak ale hned napoprvé: Původní vládní návrh (2) předpokládal, že předmětem schválení nebudou dva vůbec první (ústavní) dekrety z roku 1940. U prvního dekretu o zřízení Státní rady by to nevadilo, protože Státní rada v té době již dávno svou činnost ukončila, u dekretu č. 2, od kterého se veškeré vydávání dekretů zákonodárného charakteru odvíjelo, to však problém pochopitelně byl. Proto skupina poslanců požádala prezidenta republiky o vrácení ještě jím nepodepsaného zákona a předložila vlastní návrh (3), který se od původního vládního návrhu lišil právě výslovným schválením i dekretu č. 2 Úř. věst. čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné (č. 20/1945 Sb. II.), a v této podobě byl nakonec ústavní zákon schválen a vyhlášen.

V důsledku uvedeného ústavního zákona získaly všechny dekrety sílu zákona, resp. ústavní dekrety sílu ústavního zákona, a od té doby by tedy měly být zpětně citovány jako zákony, resp. ústavní zákony. Vyplývá z toho, že ačkoli v době svého skutečného vzniku se neopíraly o platnou ústavní listinu z roku 1920, je třeba je minimálně pro období 21. 7. 1940 - 28. 3. 1946 považovat za platnou součást právního řádu.

Má to ovšem háček: Samo Prozatímní národní shromáždění, které tento ústavní zákon schválilo, nevzešlo z voleb, ale bylo jmenováno na základě politických dohod stran Národní fronty Čechů a Slováků (šest politických stran sdružených v Národní frontě měla každá po 40 poslancích). Lze jen litovat, že Ústavodárné národní shromáždění výslovně neschválilo veškerou činnost svého předchůdce, Prozatímního Národního shromáždění, čímž by tato připomínka padla. Nicméně i tak lze vyjít z toho, že činnost Prozatímního národního shromáždění bylo schválena implicitně tím, že nebyla žádným z dalších čs. zákonodárných sborů ani jinými orgány zpochybněna, naopak, i nadále bylo s právním předpisy vydanými Prozatímním národním shromážděním zacházeno jako s platnými předpisy - jestliže je zákon neretroaktivně změněn či zrušen, což se běžně dělo a děje, prostě je-li brán na vědomí jako platný, je tím mimo jiné de iure potvrzován.

Argument, že dekrety prezidenta republiky jsou nicotné, protože byly vydány orgánem exekutivy a nikoli řádně zvoleným zákonodárným sborem, proto z uvedených důvodů patří snad k nejslabším argumentům, jaký lze proti dekretům prezidenta republiky vůbec použít. Přesto tento argument použit byl, a to v souvislosti se známou kauzou Dreithaler. Ústavní soud České republiky využil této příležitosti a v odůvodnění svého nálezu, publikovaného pod č. 55/1995 Sb. (4), zaujal stanovisko k celé problematice týkající se dekretů prezidenta republiky. Ústavní soud zde mimo jiné konstatoval, že:

"... na Prozatímní státní zřízení Československé republiky, ustavené ve Velké Británii, je nutno nahlížet jako na mezinárodně uznávaný legitimní ústavní orgán československého státu, na jehož území okupovaném říšskou brannou mocí byl nepřítelem znemožněn výkon svrchované státní moci československé, pramenící z ústavní listiny ČSR, uvozené ústavním zákonem č. 121/1920 Sb., jakož i z celého právního řádu československého. V důsledku toho všechny normativní akty prozatímního státního zřízení ČSR, tedy i dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. - také v důsledku jejich ratihabice Prozatímním Národním shromážděním (ústavní zákon ze dne 28. 3. 1946 č. 57/1946 Sb.) - jsou výrazem legální československé (české) zákonodárné moci a bylo jimi dovršeno úsilí národů Československa za obnovu ústavního a právního řádu republiky. Dovolávat se tedy nepodmíněně, tedy i pokud jde o zákonodárný proces, ústavní listiny ČSR z roku 1920 pro dobu, kdy československý stát byl zprvu násilně okleštěn a později zcela okupován a kdy postupně ztrácel svou politickou reprezentaci, je zcela absurdní."

Protože se též občas proti dekretům argumentuje mezinárodním právem, budiž k tomu dodáno, že mezinárodní právo nepožaduje dnes - a tím méně to vyžadovalo v roce 1945 - aby stát respektoval požadavek dělby moci či demokratického uspořádání vůbec (5). A na rozdíl od právních řádů příslušejících k tzv. kontinentálnímu právu, kam patřil i československý a patří tam i český a německý právní řád, je mnohem méně zatíženo právním formalismem a vychází z faktického stavu věcí. Proto, vzhledem k faktické moci tehdejších československých orgánů a bez ohledu na jejich demokratickou legitimaci či nelegitimaci, jsou pro mezinárodní právo dekrety prezidenta republiky dostatečně legitimními právními skutečnostmi (6).

Dekrety prezidenta republiky byly k dnešnímu dni vesměs buď zrušeny, změněny nebo nahrazeny jinými předpisy, popř. byly zkonzumovány, a jsou tedy již dávno neaplikovatelné, bez ohledu na svoji formální platnost či neplatnost. Dále rozeberu ty z nich, které jsou z hlediska současné debaty nejvýznamnější.

ZÁKON Č. 5/1945 SB. II., DEKRET PRESIDENTA REPUBLIKY O NEPLATNOSTI NĚKTERÝCH MAJETKOVĚ-PRÁVNÍCH JEDNÁNÍ Z DOBY NESVOBODY A O NÁRODNÍ SPRÁVĚ MAJETKOVÝCH HODNOT NĚMCŮ, MAĎARŮ, ZRÁDCŮ A KOLABORANTŮ A NĚKTERÝCH ORGANIZACÍ A ÚSTAVŮ, ve znění zákona č. 116/1949 Sb. a zákona č. 122/1951 Sb. (7)

Tento dekret upravuje dva relativně nesouvisející okruhy problémů. Za prvé, stanoví podmínky pro neplatnost majetkových převodů učiněných pod nátlakem v době nesvobody, a za druhé, stanoví podmínky pro vyvlastnění Němců, Maďarů a jiných "státně nespolehlivých osob" a zavedení národní správy nad vyvlastněným majetkem.

1. Neplatnost majetkových převodů

Ačkoli se vycházelo z právní fikce nicotnosti Mnichovské dohody a protektorátního režimu, neznamenalo to neplatnost soukromoprávních vztahů za Protektorátu vzniklých a bylo třeba se vypořádat s faktickým stavem věcí (8). Proto bylo třeba zákonem prohlásit majetkové převody a jakákoli majetkově právní jednání, bez ohledu na to, zda šlo o movitosti či nemovitosti či o majetek soukromý či veřejný, za neplatné, pokud k nim došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce (9), t.j. takové převody, ke kterým by zřejmě nedošlo, pokud by nedošlo k okupaci.

Ačkoli z formulace příslušného ustanovení vyplývá, že se jednalo o pravou restituci majetkových vztahů, t.j. postavenou na právní fikci, že k vynuceným převodům nikdy nedošlo a že původní vlastníci vlastníky nikdy být nepřestali (10), nebyl dekret dostatečným právním titulem k navrácení majetku. Tím bylo až rozhodnutí orgánu příslušného podle dekretu či dalších právních předpisů a na jejich základě. Těmito předpisy, provádějícími rozebíraný dekret prezidenta republiky, byly zejména:

- zákon č. 76/1946 Sb., o zrušení a o změně soudních rozhodnutí v občanských věcech právních z doby nesvobody, a

- vládní nařízení č. 110/1946 Sb., o zrušení nebo změně rozhodnutí správních úřadů z doby nesvobody a o úřadech zřízených v době nesvobody.

Rozhodnutí byla rušena zásadně na návrh dotčených osob (11).

Dnes by byla tato část dekretu neaplikovatelná, protože zákon č. 12/1946 Sb., jímž se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku stanoví, že návrh na zrušení nebo na změnu rozhodnutí je přípustný nejpozději do dvou let ode dne, kdy se končí doba nesvobody. To znamená, že o restituci majetkoprávních vztahů bylo možno žádat nejpozději do 5. května 1947.

2. Vyvlastnění a národní správa

Zbylá část dekretu je zaměřena na vyvlastnění osob státně nespolehlivých a na zavedení národní správy nad jejich dosavadním majetkem. Osobami státně nespolehlivými se rozuměly (12):

a) Němci a Maďaři - to jest každý, kdo se při kterémkoli sčítání lidu rokem 1929 počínaje přihlásil k národnosti německé, resp. maďarské, nebo se stal členem národnostních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé, resp. maďarské národnosti, a

b) "osoby, které vyvíjely činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty" (včetně právnických osob).

Majetek, který se podle rozebíraného dekretu vyvlastňoval a dával pod národní správu, představovaly výlučně výrobní jednotky, slovy dekretu se majetková správa měla zavést "do všech podniků (závodů) i do všech majetkových podstat, kde toho vyžaduje plynulý chod výroby a hospodářského života, zejména v závodech, podnicích a majetkových podstatách opuštěných nebo takových, které jsou v držbě, správě, nájmu nebo pachtu osob státně nespolehlivých"(13).

Ani zde nebyl dekret sám o sobě právním titulem pro vyvlastnění či zavedení národní správy - právním titulem bylo až individuální rozhodnutí příslušného správního orgánu, v dekretu specifikovaného, o vyvlastnění určité osoby a/nebo o zavedení národní správy nad určitým majetkem.

Vyvlastňovalo se a národní správa se zaváděla z úřední povinnosti - nebyl zde prostor pro uvážení příslušného orgánu, zda správu zavést, či nezavést, zda vyvlastnit, či nevyvlastnit, pokud byly splněny dané podmínky.

Zůstává otázka, nakolik by dnes bylo možno na základě dekretu někoho vyvlastnit či zavést národní správu? Odpověď je sporná - stávající česká politická representace unisono tvrdí, že dekrety jako celek již nové právní vztahy zakládat nemohou, aniž ovšem tento svůj názor blíže zdůvodňuje. Argumenty, které na podporu tohoto stanoviska napadají mne, jsou tyto:

a) Zřejmě nejsilnější argumentací je argumentace účelem dekretu. Daný dekret nebyl ani normou trestněprávní, a podle mého názoru nebyl vůbec sankční (odpovědnostní) normou. Byl normou, jejímž účelem byla hospodářská a národnostní reforma, rozsáhlé přesuny majetku v duchu socialistických idejí a záměrná změna etnického složení obyvatelstva v duchu idejí nacionalistických (vyvolaných ovšem válkou). Dnes lze konstatovat, že účel dekretu byl naplněn a dekret tedy lze považovat za zkonzumovanou právní normu.

b) Dalším argumentem je argument mimoprávní, který nicméně jen potvrzuje předchozí: Jak známo, velmi záhy byli v Československu vyvlastněni nejen Němci, Maďaři a zrádci, ale téměř doslova každý, kdo nějaký podstatnější majetek měl. Od roku 1945 došlo v této zemi k takovým majetkovým přesunům, že prostě nenajdeme podnik, na který by se při vyvlastnění zapomnělo a který by nadto od té doby byl stále v německých, maďarských či zrádcovských rukou.

c) V socialistické právní teorii byl poměrně v oblibě institut "právní normy vyšlé z užívání" (14). Ten by se na tento a i na ostatní dekrety hodil, kdyby ... kdyby měl oporu v platném právu a nebyl pouhým výmyslem právních teoretiků; a kdyby již ze své podstaty neměl co pohledávat v právním řádu státu, který se chce považovat za právní stát. Podle toho by totiž stačilo, aby se soud či správní orgán bez dalšího rozhodl, že nějaký předpis nepoužije, protože je "zastaralý". Tento argument je velmi, velmi slabý a v civilizovaném právním prostředí neuspěje.

d) Čtvrtý argument se opírá o Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích (15) (dále jen "Deklarace") a jejich budoucím rozvoji a o obecné mezinárodní právo. Podle mezinárodního práva nemusí mezinárodněprávní závazek státu nutně vzniknout pouze psanou smlouvou. Může být obsažen i v jinak nezávazném, dokonce i v ústním prohlášení - rozhodující je zde jeho obsah a úmysl stran. A proto lze říci, že některá ustanovení Deklarace, která je jako celek právně nezávazná, jsou vyjádřením právního závazku, a že v jejím kontextu je třeba přistupovat i k otázce současné aplikovatelnosti dekretů - na mysli zde mám odstavce III, IV a V Deklarace, přičemž vzhledem ke své obecné formulaci odstavce III a IV jednostranně působí i vůči třetím státům - tedy i vůči Maďarsku a Rakousku, resp. jejich občanům. Tento výklad je pak korunován prohlášeními českého předsedy vlády, ve kterém veřejně potvrdil, že dekrety jsou vyhaslé a nemohou zakládat nové právní vztahy. Je sice otázkou, nakolik podle českého práva tak byl oprávněn učinit - výklad dekretů mu nepřísluší, ten přísluší orgánům moci soudní - z pohledu mezinárodního práva však jeho prohlášení představuje právní závazek.

Taková snůška argumentů jistě vyvolá u čtenáře dojem, že něco není v pořádku, jinak bych přeci uvedl jediný, zato opravdu silný argument. Ano, v pořádku není to, že celá ta argumentace stojí na vodě a o každý ze čtyř uvedených bodů se lze přít - vše je postaveno na smyslu dekretu a na mezinárodním právu. Litera je však jednoznačná, i když scestná - (všechny) německé a maďarské podniky mají být pod národní správou. A ačkoli se zde počítá se správci dosazovanými dnes již neexistujícími správními úřady a jednajícími podle dnes již neexistujících zákonů, ty neexistující úřady i zákony mají své nástupce, a omezený mozek subalterního úředníka, striktně lpící na liteře zákona, by teoreticky mohl dospět k uvalení národní správy na nějakou tu německou firmu z vedlejší ulice ... Nedivme se proto nervozitě druhé strany, sami víme, jak výborně umí řehtat úřední šiml v Čechách a na Moravě.

ZÁKON Č. 12/1945 SB. II., DEKRET PRESIDENTA REPUBLIKY O KONFISKACI A URYCHLENÉM ROZDĚLENÍ ZEMĚDĚLSKÉHO MAJETKU NĚMCŮ, MAĎARŮ, JAKOŽ I ZRÁDCŮ A NEPŘÁTEL ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO NÁRODA (16)

Tento dekret není třeba nijak sáhodlouze rozebírat, je tak trošku dvojčetem předchozího pokud jde o vyvlastnění a nové přerozdělení majetku. Liší se tím, že zatímco předchozí se vztahoval na hospodářské podniky, tento se vztahoval na zemědělský majetek. Na rozdíl od předchozího je v něm pregnantně v preambuli vyjádřen jeho hlavní účel, totiž provedení pozemkové reformy, což pochopitelně posiluje argumentaci účelem dekretu, jak byla popsána v pasáži věnované dekretu č. 5/1945 Sb. II. Dalším rozdílem je výjimka pro osoby české a maďarské národnosti, které se aktivně zapojily do boje za zachování územní celistvosti (zjevná narážka na situaci před Mnichovem) a za osvobození (17) - skutečnost, že v průmyslu bylo vyvlastnění Němců a Maďarů bezvýjimečné, zatímco v zemědělství se připouštěla výjimka, jen potvrzuje, že primárním cílem byla skutečně dalekosáhlá hospodářská reforma - pokud by účelem byl primárně trest, bylo by s Němci a Maďary zacházeno rovně bez ohledu na hospodářské odvětví.

Konkrétní procedura se pochopitelně také lišila, i zde však platí důležitá věc - dekret sám o sobě nebyl právním titulem pro žádný nově vznikající či zanikající právní vztah, tím bylo v jednotlivých individuálních případech až rozhodnutí příslušného správního orgánu.

ZÁKON Č. 16/1945 SB. II., DEKRET PRESIDENTA REPUBLIKY O POTRESTÁNÍ NACISTICKÝCH ZLOČINCŮ, ZRÁDCŮ A JEJICH POMAHAČŮ A O MIMOŘÁDNÝCH LIDOVÝCH SOUDECH, ve znění zákona č. 22/1946 Sb., zákona č. 149/1946 Sb., zákona č. 117/1946 Sb., zákona č. 245/1946 Sb. a zákona č. 33/1948 Sb. (18)

Existence tohoto předpisu, který již v preambuli zjevně avizuje svůj trestní charakter a který se nevztahuje na Němce a Maďary, ale na "nacisty a jejich zrádné spoluviníky", jen dále potvrzuje nesankční charakter obou dekretů předchozích. Ačkoli se v případě dekretu o potrestání jedná o normu zpětně působící, což je zvláště v oblasti trestněprávní nanejvýš zavrženíhodné, ačkoli zavádí zkrácené řízení typu "válečný soud" i s civilisty a nadto v době míru, a přesto, že účinnost tohoto dekretu byla postupně prodlužována, protože mimořádné lidové soudy jaksi "nestíhaly", byl a je tento dekret platný - mezinárodní právo tehdy nemělo žádné zvláštní předpisy týkající se nakládání státu s jeho státními příslušníky, a vnitrostátně se dekret opíral o článek 94 odst. 3 Ústavní listiny republiky československé, č. 121/1920 Sb. (19).

Dnes, z hlediska Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., by tento předpis zřejmě neměl obstát. Ústavní soud České republiky se tím však nezabýval (20), protože návrh na zrušení mu nebyl podán, a vzhledem k tomu, že účinnost zákona byla zákonem č. 33/1948 Sb. ukončena ke dni 31. prosince 1948 (21), ani již zřejmě podán nebude - ostatně není v pravomoci Ústavního soudu rušit právní předpisy retroaktivně.

Pochopitelně, že i zde právním titulem pro odsouzení nebyl dekret, ale příslušný rozsudek týkající se konkrétní osoby.

Dnes aplikovat tento dekret je bez jakékoliv pochyb vyloučeno - jeho účinnost skončila (22).

ZÁKON Č. 27/1945 SB. II., DEKRET PRESIDENTA REPUBLIKY O JEDNOTNÉM ŘÍZENÍ VNITŘNÍHO OSÍDLENÍ, ve znění zákona č. 22/1946 Sb., zákona č. 149/1946 Sb., zákona č. 117/1946 Sb., zákona č. 245/1946 Sb. a zákona č. 33/1948 Sb. (23)

Tento dekret stanoví úkoly jednotlivých orgánů při řízení vnitřního osídlení, pro soukromé osoby z něho nic nevyplývalo. Zajímavý je ve dvou směrech. Za prvé, svým bezuzdně vyjádřeným cílem v § 1, jehož citaci si nelze odpustit:

"Vnitřním osídlením se rozumí soubor všech opatření, kterými se podle zvláštních předpisů o tom vydaných má dosáhnouti navrácení všech oblastí Československé republiky původnímu slovanskému živlu."

Zde je naplno a bez příkras, dokonce s hrdostí vyjádřeno, oč šlo, a argumentace, že šlo o potrestání Němců a Maďarů (bohužel kolektivní), dostává v kontextu s transferem (odsunem) a osidlováním pohraničí vážnou ránu.

Za druhé je tento dekret zajímavý tím, že byl zrušen. Ano, ZRUŠEN, a to již v roce 1950 zákonem č. 18/1950 Sb. Konec světa se tehdy nekonal. V zájmu objektivity budiž dodáno, že na základě tohoto dekretu přímo nevznikly žádné soukromoprávní vztahy.

ZÁKON Č. 28/1945 SB. II., DEKRET PRESIDENTA REPUBLIKY O OSÍDLENÍ ZEMĚDĚLSKÉ PŮDY NĚMCŮ, MAĎARŮ A JINÝCH NEPŘÁTEL STÁTU ČESKÝMI, SLOVENSKÝMI A JINÝMI SLOVANSKÝMI ZEMĚDĚLCI, ve znění zákona č. 116/1949 Sb. a zákona č. 122/1951 Sb. (24)

Dekret navazuje na dekret č. 12/1945 Sb. (viz výše) a stanoví proceduru pro přidělování zkonfiskované půdy. Opět - právním titulem pro její nabytí nebyl dekret sám, ale až příslušný individuální správní akt (25).

Dnes je tento dekret neaplikovatelný, protože lze předpokládat, že všechna zkonfiskovaná zemědělská půda již byla rozdělena. Dekret je tedy slovy právní teorie "zkonzumovaným právním předpisem".

ÚSTAVNÍ ZÁKON Č. 33/1945 SB. II., ÚSTAVNÍ DEKRET PRESIDENTA REPUBLIKY O ÚPRAVĚ ČESKOSLOVENSKÉHO STÁTNÍHO OBČANSTVÍ OSOB NÁRODNOSTI NĚMECKÉ A MAĎARSKÉ, ve znění zákona č. 116/1949 Sb. (26)

Na základě tohoto ústavního dekretu řada Němců a Maďarů hromadně ztratila československé státní občanství - ti, kteří již dříve nabyli státní příslušnost německou či maďarskou, ztratil čsl. občanství retroaktivně ke dni získání německého či maďarského státního občanství (27). Ostatní dnem účinnosti ústavního dekretu (28) a to bez ohledu na to, zda vůbec v budoucnosti nějakou státní příslušnost získají, teoreticky tedy ústavní zákon vedl k apatriditě (29). Výjimky byly možné, a to automaticky u Němců či Maďarů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky úředně přihlásili za Čechy či Slováky (naopak u Čechů a Slováků vedlo úřední přihlášení se k německé či maďarské národnosti - nikoli pod nátlakem - ke ztrátě čsl. občanství). V jiných případech (přihlášení se k německé či maďarské národnosti pod nátlakem apod.) bylo k zachování občanství třeba prokázat věrnost ČSR a získat tzv. "osvědčení o státní způsobilosti" (30). Ústavní dekret připouštěl i žádost o znovunabytí čsl. občanství, a to do 6 měsíců.

O obsahu tohoto ústavního dekretu si každý může myslet své, nicméně nebyl v rozporu s mezinárodním právem. Tehdejšímu a do značné míry i dnešnímu mezinárodnímu právu chybějí normy výslovně zakazující apatriditu či přikazující státu, koho smí učinit svým státním občanem - teprve v posledním desetiletí, mimo jiné v souvislosti s rozpadem států ve střední a východní Evropě, dochází v této oblasti k posunu. Dokonce i známý případ Notteböhm, kde Mezinárodní soudní dvůr v Haagu nalezl pravidlo, že pokud stát udělí své občanství osobě, která nemá vůči tomuto státu ryzí vztah ("genuine link"), nemůže se tohoto státoobčanského vztahu dovolávat vůči ostatním státům, pochází až z roku 1955. V době kolem 2. světové války lze nalézt jediné pravidlo mezinárodního práva, které se týká státního občanství (platné dodnes), a to že osoba s vícerým státním občanstvím se nemůže vůči jednomu svému domovskému státu dovolávat občanství jiného svého domovského státu. Úvahy, že by stát neměl mít právo zbavit někoho své státní příslušnosti, patří do oblasti vnitrostátního práva zejména demokratických zemí, v mezinárodním právu jde však pouze o názory de lege ferenda - o tom, jaké by mezinárodní právo mělo být - bez opory v jeho skutečném obsahu.

I tento ústavní dekret je tedy v právní rovině nenapadnutelný.

Na rozdíl od všech ostatních dekretů, odpadá v případě ústavního dekretu č. 33/1948 Sb. mezičlánek v podobě individuálního správního aktu či soudního rozhodnutí - právním titulem pro ztrátu občanství byl tento dekret sám, přičemž "fungoval" ve dvou vlnách - v první, retroaktivní pro osoby, které již dříve nabyly německou či maďarskou státní příslušnost, a ve druhé, která proběhla jednorázově dnem jeho účinnosti (2. srpen 1945) pro ostatní Němce a Maďary. To, co následovalo, již byly pouze spory o již existující právní stav, případná správní rozhodnutí tedy měla pouze deklaratorní, a nikoli konstitutivní charakter. Výjimkou byla případná řízení o navrácení čsl. občanství. Po uplynutí šestiměsíční lhůty pro podání žádosti o znovuudělení občanství byl tedy ústavní dekret definitivně zkonzumován.

Dnes tento ústavní dekret sice zůstává platný, aplikován však být nemůže proto, že sám omezil svou aplikovatelnost na den své účinnosti a dobu několika měsíců poté, a 2. srpen 1948 již prostě nikdy kalendářně nebude.

ZÁKON Č. 71/1945 SB. II., DEKRET PRESIDENTA REPUBLIKY O PRACOVNÍ POVINNOSTI OSOB, KTERÉ POZBYLY ČESKOSLOVENSKÉHO STÁTNÍHO OBČANSTVÍ (31)

Na základě rozhodnutí příslušného správního úřadu vznikala osobám, které pozbyly čsl. státní občanství podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. II., pracovní povinnost. Vyňaty z ní byly osoby staré, děti, nemocní a těhotné ženy a ženy pečující o malé děti. Pracovní povinnost bylo možno nařídit pouze k odstranění a k odčinění škod způsobených válkou a leteckým bombardováním, jakož i k obnovení hospodářského života rozrušeného válkou, a to ve veřejném zájmu.

S dnešní aplikovatelností dekretu se to má podobně, jako se zaváděním národní správy do německých podniků podle dekretu č. 5/1945 Sb. II. - ryze teoreticky si lze představit Němce, žijícího v České republice, který v roce 1945 pozbyl čsl. občanství podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. II, mladšího 60 let, povolaného k dostavbě Staroměstské radnice. Opět je to o rozporu mezi literou a smyslem dekretu.

ZÁKON Č. 108/1945 SB. II., DEKRET PRESIDENTA REPUBLIKY O KONFISKACI NEPŘÁTELSKÉHO MAJETKU A FONDECH NÁRODNÍ OBNOVY, ve znění zákona č. 84/1949 Sb., zákona č. 116/1949 Sb., zákona č. 18/1950 Sb., zákona č. 19/1950 Sb., zákona č. 88/1950 Sb. a zákona č. 182/1950 Sb. (32)

Opět předpis, jehož účelem byla primárně změna hospodářských poměrů. V souvislosti s kauzou Dreithaler dospěl Ústavní soud ČR k závěru, že "dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem. Vzhledem k tomu, že tento normativní akt již splnil svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy, a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter, nelze dnes, za uvedené situace, zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy" (33). S tím lze souhlasit, dekret dnes skutečně nové právní vztahy již zakládat nemůže a to z důvodů obdobných jako je tomu u dekretů č. 5 a 12/1945 Sb. II.

TRANSFER (též odsun, vyhnání či vysídlení)

Transfer Němců se přímo neopíral o žádný z dekretů prezidenta republiky. Dekrety působily nepřímo - ti, co přišli jakožto Němci o čsl. občanství, byli zařazeni do odsunu. Za právní titul pro odsun Němců je považována tzv. Postupimská dohoda (34). Její klíčové ustanovení zní:

"XII. Spořádaný transfer německého obyvatelstva

Konference schválila toto usnesení:

Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout (35) do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli transfer (36) musí být prováděn spořádaně a lidsky. Poněvadž by příliv velkého počtu Němců do Německa zvýšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že tento problém by měla především prozkoumat Kontrolní rada a přihlížet při tom zvláště k tomu, aby tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob už přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a aby podali odhad, v jaké době a jak rychle by mohly být provedeny další odsuny vzhledem k nynější situaci v Německu.

O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a Spojenecká kontrolní komise v Maďarsku se žádostí. aby zatím zastavily další vyhošťování (37), dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě."

Je příznačné, že zatímco zastánci transferu vydávají tato ustanovení div ne za mezinárodněprávní povinnost pro československou vládu a zapomínají uvést podmínku humánnosti transferu, jeho odpůrci naopak zdůrazňují jen tuto humánnost, opomíjejí slova "bude třeba odsunout do Německa" a ve zjevné narážce na nedostatek právní závaznosti upozorňují, že se jedná pouze o závěrečný protokol Postupimské konference, nikoli o mezinárodní smlouvu. Jak to tak bývá, když se dva ne a ne dohodnout, pravdu nalezneme někde uprostřed:

1) Bez ohledu na svou formu, tedy bez ohledu na tom, že se nejmenuje "smlouva", obsahuje Závěrečný protokol Postupimské konference závazky mezinárodněprávního charakteru. Již výše jsem se v souvislosti s česko-německou deklarací a s prohlášeními českého předsedy vlády zmínil, že v mezinárodním právu vznikne závazek velmi snadno, a dokonce nemusí ani být dán písemně. Důležitý je zásadně obsah, nikoli forma.

2) Postupimská konference transfer Němců dovolila, nikoli nařídila. Pokud by k němu nedošlo, neneslo by za to tehdejší Československo žádnou odpovědnost.

3) Souhlas byl dán nikoli proto, že by tehdejší mezinárodní právo transfery obyvatelstva zakazovalo - tak tomu nemohlo být už proto, že by jinak sama tzv. Postupimská dohoda byla s mezinárodním právem v rozporu. Souhlas byl dán na znamení toho, že okupační mocnosti odsunuté obyvatelstvo na jimi spravovaném území přijmou. K transferu prostě musí být dva, ten, co se někoho zbavuje, a ten, kdo ho přijímá. Ostatně, z uvedené pasáže dohody je tato motivace zcela evidentní a z narážky na divoký odsun - "další vyhošťování" lze vytušit obavy mocností, že pokud transfer nepovolí, bude následovat krvavá čistka v československém pohraničí - veřejnost tomu byla nakloněna a mnozí dodnes litují, že "jsme je nevyhladili do posledního".

Nicméně platí, že transfer je z pohledu mezinárodního práva nenapadnutelný.

ZRUŠENÍ DEKRETŮ - CO BY SE STALO

Nestalo by se nic, pouze ti sudetští Němci, kterým jde skutečně jen o morální zadostiučinění a ničím se neprovinili, by jej získali, ti, co se provinili, by nezískali nic, a první z nich, který by se pokusil právní cestou vznést jakékoli nároky, by u soudu pohořel, ne-li v první instanci, tak jistě u soudů vyšších, a tím by byl vytvořen podobný "precedens", jako v kauze Dreithaler - pokud je mi známo, po panu Dreithalerovi to nikdo další jeho stylem nezkoušel.

Proč by pohořeli? Zde je na místě něco právní teorie. Každý právní vztah, aby existoval, potřebuje:

a) právní titul, tedy důvod, od kterého bezprostředně odvozuje svou existenci, a

b) právní předpis, kterým se řídí.

Pokud by byl zrušen dekret č. 5/1945 Sb. II., nemělo by to žádné právní důsledky proto, že právním titulem nebyl tento dekret, ale až navazující individuální soudní a správní rozhodnutí, která by ovšem samotným zrušením dekretu nezanikla - ta by musela být zrušena zvlášť. Právními předpisy, kterými by se dnes právní vztahy na základě tohoto dekretu vzniklé řídily, by byly dnes platné předpisy upravující majetkoprávní vztahy, tedy zejména občanský zákoník.

Totéž v bleděmodrém platí pro dekrety č. 12/1945 Sb. II., 28/1945 Sb. II. a 108/1945 Sb. II.

Pro dekret č. 16/1945 Sb. platí, že právním titulem byly jednotlivé rozsudky na jeho základě vynesené, nikoli tento dekret samotný. Tyto rozsudky by platily dál, a pokud trest nebyl dosud vykonán či dokonán (to ale lze jen těžko předpokládat), řídil by se jeho výkon současnými předpisy trestního práva, zejména trestním řádem. Pokud někdo za své zločiny nebyl dosud vůbec odsouzen, bez ohledu na další platnost dekretu č. 16/1945 Sb. II. by byl souzen podle dnes platného trestního zákona, protože účinnost citovaného dekretu byla výslovně ukončena.

Dekret č. 27/1945 Sb. II. již dávno zrušen byl.

Dekret č. 71/1945 Sb. II. lze rovněž zrušit, protože individuální rozhodnutí o nařízení pracovní povinnosti by tím nebyla dotčena a žádné nároky z jejich neplatnosti by proto nepřicházela v úvahu. Předpis, kterým by se řídily tehdy vzniklé právní vztahy, nepotřebujeme, protože tyto vztahy zanikly odvoláním konkrétních osob z pracovní povinnosti. Jediný důsledek zrušení by byl ten, že bychom již v budoucnosti nemohli povolat žádného Němce k dostavbě Staroměstské radnice.

Zůstal ústavní dekret č. 33/1948 Sb. II. Jeho pozice je poněkud jiná, protože jako jediný z uvedených dekretů zakládal - vlastně rušil - právní vztahy přímo ex lege, bez zprostředkování justice či exekutivy. Klíč je v tom, že se jednalo právě o rušení právních vztahů, a neexistující právní vztah nepotřebuje pro svoji neexistenci žádný právní titul.

Nyní by mi jistě někdo vyčetl, že jistě dobře vím, že není zrušení jako zrušení. Ovšemže to vím. Bohužel to asi nevědí všichni ti, kteří si tento pojem používají pokaždé v jiném významu, často aniž si to vůbec uvědomují. Budiž tedy jasně řečeno, že je třeba důsledně rozlišovat normální zrušení právního předpisu, tedy zrušení platné od okamžiku tohoto zrušení, a zrušení retroaktivní či dokonce zrušení od samého počátku, jehož výsledkem je právní nicotnost všech právních vztahů jím založených. Zcela jasně a se vší důrazností tedy říkám, že zatímco normální zrušení dekretů pro futuro si dovolit můžeme, zrušení dekretů od samého počátku si v žádném případě dovolit nemůžeme, protože by se to rovnalo obnovení právního stavu, jak existoval ke 4. květnu 1945. Ostatně se domnívám, že právě nepochopení a neznalost těchto "jemných nuancí" je základem nepochopení na obou stranách, české i německé.

PRÁVNÍ MOŽNOSTI SUDETSKÝCH NĚMCŮ

Představme si nyní sudetského Němce, který by chtěl dosáhnout navrácení svého zkonfiskovaného majetku či občanství - jaké jsou jeho možnosti?

Ponechme stranou první možnost, totiž vzít vidle či kulomet a přilbu a zopakovat si rok 1939. V tom případě by se dekrety prezidenta republiky staly cárem papíru, o kterém nemá cenu se dohadovat, bral by vítěz, platil poražený.

Na druhém pólu je možnost, která vyžaduje jen dvě věci: dostatek trpělivosti a peněz - po vypršení všech přechodných období, bude-li mít náš hypotetický sudetský Němec dost peněz, si prostě u nás koupí, co bude chtít, a zastavit ho mohou jen stávající majitelé, kteří mu to prostě odmítnou prodat.

Někde mezi tím je cesta. kterou zvolil pan Dreithaler. Neúspěšně.

Dále mohou požadovat - a je to to, co neustále dělají - zrušení dekretů z naší vlastní vůle. Bohužel zatím nikoho na české straně nenapadlo se jich oficiálně zeptat, co si pod pojmem zrušení vlastně představují, zda pouhé zrušení pro futuro, nebo zrušení ab initio. První by jim nepomohlo, jak jsem výše rozvedl, druhé je třeba již z pudu sebezáchovy odmítnout.

Další možnost - dožadovat se diplomatické ochrany (38) ze strany Německa - je jim uzavřena z více důvodů, posledním z nich je ten, že Německo se česko-německou deklarací výkonu diplomatické ochrany nad nimi vůči nám prostě vzdalo. Zde funguje Deklarace jako právní závazek vůči Německu.

Poslední možností jsou evropské orgány. Ani tato cesta není průchodná, protože ani evropské orgány nemohou posuzovat situace vzniklé v době, kdy Česká republika nebyla jejich členem, a pokud by i mohly, pak by musely posuzovat soulad dekretů s tehdejším mezinárodním právem, nikoli s právem evropským. Posuzování s dnešním právem by přicházelo v úvahu pouze v případě nově založeného právního vztahu, Česká republika však dala najevo, že na základě dekretů žádný nový právní vztah již nevznikne. Pokud se týče Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, bylo to nadto pojištěno výslovnou výhradou ze strany České republiky - ESLP tudíž vůbec nemá jurisdikci ve sporech týkajících se skutečností, které nastaly před přistoupením České republiky k (evropské) Úmluvě o lidských právech.

Sudetští Němci, kteří byli vyvlastněni a zbaveni občanství v rozporu s dekrety prezidenta republiky, by snad mohli nárokovat neplatnost těchto rozhodnutí od samého počátku a odškodnění na základě stávajících právních předpisů (39). Proti tomu lze těžko něco namítat.

Ostatním zůstává jediná možnost - doufat v retroaktivní zrušení dekretů z naší strany, popř. v to, že výslovně zrušíme právní vztahy na základě dekretů prezidenta republiky vzniklé (40). Jenže to bychom museli být národ sebevrahů, abychom k takovému kroku přistoupili.

TŘI SCÉNÁŘE BUDOUCÍHO VÝVOJE

Scénář první - shovívavý - vychází z toho, že sudetští Němci něco chtějí, zatímco my to máme. Nemohou to dostat jinak, než násilím, nebo z našeho rozhodnutí. Vychází z poznatku, že i za bavorskou hranicí žijí normální lidé, kteří mají své všední každodenní starosti, své radosti i své bolesti, ti starší z nich mají tu smůlu, že se narodili jako Němci v době, kdy se dostával k moci Hitler, a ti mladší mají tu smůlu, že jsou jejich potomky. Většina z nich prostě chtěla žít a politika kolem nich jejich osudy krutě poznamenala. Někteří z nich mají pro Čechy jen pohrdání a považují Čechy za méněcenné - jiní ne. Odmyslíme-li si Hitlerův režim a dosadíme komunismus ... kolik lidí se tady nesnažilo v letech 1948 - 1989 nějak žít, nenamočit se, kolik jich bylo v brigádách socialistické práce a chodilo na prvního máje do průvodu? A tak dále, a tak podobně. Nechceme-li, aby se někdo hrabal ve svědomí nám, jak to můžeme chtít po jiných? A jak moc se od obyčejného sudetského Němce liší obyčejný Čech?

Němce jsme vyvlastnili, zbavili občanství a odsunuli. Opravdu čekáme, že z toho budou nadšeni, bez ohledu na to, jestli si tenhle stav sami nějak nezavinili? Opravdu někteří z nás čekají, že sudetští Němci přijdou, padnou před Čechy na kolena, začnou se omlouvat a za transfer nám ještě poděkují? Někdy to tak vypadá ...

Proč je tedy nenechat, ať si povídají, ať si vzpomínají na svou starou domovinu, ať si hořekují, že se tam chtějí vrátit. Uvědomme si, že i v Německu jsou sudetští Němci zvláštní skupinou obyvatelstva, skupinou malou, které 99% ostatních Němců nerozumí. Jsou to však němečtí voliči, předbíhají si je německé politické strany, zejména v Bavorsku.

Je pod úroveň opakovaně se nechávat touto rétorikou vytáčet, je pod úroveň reagovat na rétoriku Landsmanšaftu na mezistátní úrovni. Je to pouhý soukromý spolek, nic víc.

A konečně je na místě si uvědomit, že ten, kdo životně potřebuje, aby se o dekretech mluvilo, je jedině Landsmanšaft, to, co mu dodává energii a udržuje ho při životě je to, že na jejich řeči neustále reagujeme.

Scénář druhý - vstřícný. Lze udělat gesto. Je celkem pochopitelné, že řada Čechů se natolik iracionálně Němců bojí, že žádná analýza na světě je nepřesvědčí, že dekrety prezidenta republiky lze zrušit způsobem, který by se nijak nedotkl právních vztahů na jejich základě vzniklých.

A zrovna tak je pochopitelné, že sudetským Němcům těžko někdo vysvětlí, že opravdu dnes jsou dekrety neaplikovatelné a nemohou zakládat nové právní vztahy. Vysvětlil jsem výše, že tento závěr se opírá o úvahy právně filozofické, ale ne o literu zákona. Prostě to tam není výslovně napsáno. A průměrný Němec trpí úplně stejným právním diletantismem, jako průměrný Čech.

Existuje řešení, které vychází vstříc oběma stranám a spočívá v tom, že by Česká republika zákonem nezrušila vybrané dekrety prezidenta republiky, ale pouze výslovně, vnitrostátním právním aktem, ukončila jejich účinnost (41) tak, jak to již v minulosti sama udělala v případě ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. II., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech.

K čemu by to vedlo:

1. Těm Němcům, Rakušanům a Maďarům, kterým jde opravdu nezištně jen o to, aby dekrety prezidenta republiky dále nehyzdily český právní řád, by tento krok dal jistotu, že již nebudou v Čechách např. vyvlastněni podle dekretu č. 5/1945 Sb. II. Těm, kteří volání po čistotě českého právního řádu berou jako první krok ke vznášení nároků, by tento postup zbavil líbivého argumentu a demaskoval by je, museli by totiž bez vytáček a bez příkras přiznat, o co jim skutečně jde, a opustit argument, že jim jde toliko o morální zadostiučinění. Jinými slovy, vedlo by to k vytříbení názorů uvnitř sudetoněmecké komunity a k izolaci radikálů v jejím rámci.

2. Češi by dál měli platné "své" dekrety prezidenta republiky a jistotu, že na poválečném uspořádání se nic nemění. Potvrdili by tím jen to, co již bylo řečeno ústy českého předsedy vlády, totiž že dekrety již nemohou zakládat žádné nové právní vztahy.

3. Zákon by de iure poválečné uspořádání znovu potvrdil. Mohl by totiž znít třeba takto:

"Parlament České republiky vědom si závazku a odpovědnosti České republiky dále rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy, lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny, zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány, vycházeje z toho, že spáchané křivdy náležejí minulosti a že je nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a že při tom nesmí docházet k novým křivdám, a vycházeje z toho, že výsledky druhé světové války nesmějí být zpochybněny, usnesl se na tomto zákoně České republiky:

§ 1

Dnem účinnosti tohoto zákona pozbývají účinnosti:

a) Zákon č. 5/1945 Sb. II., dekret prezidenta republiky o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, ve znění zákona č. 116/1949 Sb. a zákona č. 122/1951 Sb.,

b) Zákon č. 12/1945 Sb. II., dekret prezidenta republiky o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa,

c) Zákon č. 28/1945 Sb. II., dekret presidenta republiky o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, ve znění zákona č. 116/1949 Sb. a zákona č. 122/1951 Sb.,

d) Zákon č. 71/1945 Sb. II., dekret prezidenta republiky o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního občanství, a

e) Zákon č. 108/1945 Sb. II., dekret prezidenta republiky o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění zákona č. 84/1949 Sb., zákona č. 116/1949 Sb., zákona č. 18/1950 Sb., zákona č. 19/1950 Sb., zákona č. 88/1950 Sb. a zákona č. 182/1950 Sb.

§ 2

Právní vztahy, vzniklé na základě zákonů uvedených v § 1, zůstávají nedotčeny.

§ 3

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení."

Jen na okraj podotýkám, že formulace obsažené v preambuli, až na potvrzení výsledků války, jsou doslovně převzaty z Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji.

Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. II v textu není obsažen proto, že jeho účinnost by musela být zastavena ústavním zákonem.

Dekret č. 16/1945 Sb. II. proto, že jeho účinnost již ukončena byla.

Scénář třetí - konfrontační - lze stručně vyjádřit obratem "vycenit na Němce zuby a zamávat klackem". Takový postup, který by se jistě zamlouval bojechtivým "borcům" obou stran a ke kterému se v dnešní atmosféře bohužel nechávají strhnout i jindy velmi rozumní lidé, by vedl:

1. k růstu nacionalismu,

2. k nárůstu sebevědomí a posílení smyslu existence sudetoněmeckých krajanských spolků,

3. ke zhoršení vzájemných vztahů mezi státy středoevropského regionu,

4. k tomu, že česko-německé (česko-maďarské) vztahy by se dostaly na pořad jednání různých mezinárodních institucí (pokud jsme si to již dnes nevykoledovali), a

5. v krajním případě k ozbrojené konfrontaci a zásahu mezinárodního společenství.

Budiž dodáno, že je dobrým zvykem mezinárodních institucí rozhodovat pragmaticky, to jest tak, aby se nikdo necítil vítězem ani poraženým. Počítat s tím, že by nám mezinárodní společenství dalo za pravdu stoprocentně, je iluze.

ÚPLNĚ NA ZÁVĚR

Je mi jasné, že skalní zastánce ani odpůrce dekretů nepřesvědčím. Jsou zaujatí. A musel bych se domnívat, že jsem odvedl špatnou práci, kdyby se jedné z těchto skupin můj rozbor líbil. Ale budu rád, pokud tento rozbor svým dílem přispěje k uklidnění těch normálních 99% Čechů a zabrání fanatikům, extremistům a na vojáčky si hrajícím bláznům je zblbnout.

Lidi - prosím - mějte rozum, používejte hlavu a nenechte se zblbnout politiky a mediálními hvězdami. Díky.

Poznámky:

1) Poznámka k citaci předpisů z roku 1945: Protože až do května fakticky ještě byly vydávány protektorátní předpisy, rovněž publikované ve Sbírce zákonů a nařízení, a protože československý stát začal opět publikovat od čísla 1 a nechtěl mít s protektorátní normotvorbou nic společného, rozlišují se pro tento rok dvě samostatné řady Sbírky zákonů: řada předpisů z doby nesvobody, označovaných římskou číslicí I. za označením Sb., a řada předpisů vydaných již československými orgány po osvobození, označovaných obdobně římskou číslicí II.

2) Jeho text včetně důvodové zprávy viz tisk Proz. NS č. 159.

3) Jeho text včetně důvodové zprávy viz tisk Proz. NS č. 305.

4) Jeho text viz web.

5) Nezaměňovat s požadavkem dodržování tzv. lidských práv - ty se týkají postavení jednotlivce, nikoli uspořádání státu. Ale i mezinárodněprávní ochrana lidských práv je poválečnou záležitostí, poprvé se projevivší v (právně nezávazné) Všeobecné deklaraci lidských práv, přijaté Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948.

6) Mezinárodní právo hledí na vnitrostátní předpisy jednotlivých států nikoli na právní normy, ale jako na právní skutečnosti, které srovnává samo se sebou, tedy s normami mezinárodněprávními.

7) Jeho text viz "http://www.psp.cz/docs/laws/dek/51945.html".

8) Srovn.:

Zákon č. 76/1946 Sb., o zrušení a změně soudních rozhodnutí v občanských věcech právních z doby nesvobody;

Vládní nařízení o zrušení nebo změně rozhodnutí správních úřadů z doby nesvobody a o úřadech zřízených v době nesvobody;

Zákon č. 198/1946 Sb., o zrušení a o změně soudních rozhodnutí o rozvodu nebo o rozluce z doby nesvobody;

Zákon č. 195/1946 Sb., o použivatelnosti právních předpisů z doby nesvobody; a další.

9) § 1 odst. 1 předmětného dekretu.

10) Na rozdíl od nepravých restitucí po r. 1989, kde se z této fikce nevycházelo.

11) Srovn. text důvodové zprávy k zákonu č. 76/1946 Sb., dostupný na "http://www.psp.cz/eknih/ 1945pns/tisky/t0146_00.htm".

12) § 4 - 6 předm. dekretu.

13) § 3 předm. dekretu.

14) Nebudu nikoho citovat - jsou, či spíše byli tací, kteří si nálepku "socialistický právní teoretik" prostě nezaslouží, a těm, co si ji zaslouží, zase nechci dělat reklamu.

15) Její text viz "http://www.czech.cz/czech/dekla.htm".

16) Jeho text viz "http://www.psp.cz/docs/laws/dek/121945.html".

17) § 1 odst. 2 předm. dekretu.

18) Jeho text viz "http://www.psp.cz/docs/laws/dek/161945.html".

19) Její text viz "http://www.psp.cz/docs/texts/constitution.1920.html".

20) V kauze Dreithaler se zabýval jen dekretální normotvorbou obecně a dekretem č. 108/1945 Sb. zvláště.

21) § 33 v posledním znění zní: "Účinnost tohoto dekretu se stanoví ode dne vyhlášení na dobu do 31. prosince 1948."

22) Nezaměňovat pojmy platnost a účinnost: Platnost právního předpisu, resp. právní normy v něm obsažené, znamená, že tento předpis, resp. norma, existuje jako platná součást příslušného právního řádu. Naproti tomu účinnost vypovídá o tom, zda tento předpis, resp. norma, smí být v rámci tohoto právního řádu použit/a.

23) Jeho text viz "http://www.psp.cz/docs/laws/dek/271945.html".

24) Jeho text viz "http://www.psp.cz/docs/laws/dek/281945.html". (Nejedná se o překlep - v názvu dekretu jsou opravdu slova "jinými slovanskými".)

25) Individuálním správním aktem se v právní teorii rozumí rozhodnutí správního orgánu v individuální věci, např. rozhodnutí o udělení pokuty, stavební povolení, udělení koncese apod.).

26) Jeho text viz "http://www.psp.cz/docs/laws/dek/331945.html".

27) § 1 odst. 1 úst. dekretu.

28) § 1 odst. 2 téhož.

29) Apatridou se rozumí v mezinárodním právu fyzická osoba, která nemá žádnou státní příslušnost, t.j. bezdomovec.

30) § 1 odst. 4 úst. dekretu.

31) Jeho text viz "http://www.psp.cz/docs/laws/dek/711945.html".

32) Jeho text viz "http://www.psp.cz/docs/laws/dek/1081945.html".

33) Č. 55/1995 Sb., jeho text viz "http://www.psp.cz/docs/laws/dek/na1995.html".

34) Její angl. text viz "http://www.yale.edu/lawweb/avalon/decade/decade17.htm".

35) Angl. "... will have to be undertaken.".

36) Angl. "transfer".

37) Angl. ".further expulsions".

38) Diplomatickou ochranou se rozumí převzetí soukromoprávního sporu svého občana s cizím státem a jeho povýšení na spor mezistátní. Před tím se však vyžaduje vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků v cizím státě, dipl. ochrana nesmí být převzata nad osobou, která je zároveň občanem napadeného státu, a podmínkou je též to, že napadený stát porušil vůči původně žalující fyzické osobě nějakou normu mezinárodního práva. Nadto na diplomatickou ochranu není právní nárok a její převzetí je věcí státní libovůle.

39) To je na samostatnou analýzu. Pro nedostatek prostoru a času se jí zdržím, aniž předjímám její možné výsledky.

40) Jiné - a budiž řečeno že mnohem lepší - je právní postavení Lichtenštejnů, kteří představují a představovali suverénní hlavu cizího státu, těšící se jistým výsadám a imunitám podle mezinárodního práva. Nadto jejich rod má podle lichtenštejnského práva postavení rodové korporace, je tedy právní osobou.

41) Pro připomenutí: Platnost právního předpisu, resp. právní normy v něm obsažené, znamená, že tento předpis, resp. norma, existuje jako platná součást příslušného právního řádu. Naproti tomu účinnost vypovídá o tom, zda tento předpis, resp. norma, smí být v rámci tohoto právního řádu použit/a. Tudíž platný předpis nemusí být zároveň účinný.

Zpátky