Březen 2007

Přiznat chybu je povinnost

Uvedení vědeckého omylu na pravou míru šetří čas i peníze. Vědecké bádání je jako bloudění hustým lesem, říká známý biolog profesor Jaroslav Petr.

Jak je možné, že stále častěji slýcháme o vědeckých chybách a podvodech?

Možná je to tím, že se věda dostává víc do popředí zájmu a získává daleko větší prostor. Je na ni vynakládáno víc prostředků a podílí se na ní daleko víc lidí. V té chvíli je vyšší pravděpodobnost, že se mezi těmi lidmi objeví člověk, který roli vědce morálně neunese. Je tak ješitný nebo ctižádostivý, že zapomene na základní vědecká pravidla nebo vědeckou čest a zpronevěří se jí.

Někdy ale nemusí jít o podvod, ale o omyl. Jak se tedy ověřuje pravdivost vědecké práce?

Jako pojistný mechanismus tu fungují oponenti. Vědecká práce je vlastně realizována až ve chvíli, kdy vyjde tiskem. A předtím ji dostanou do rukou dva, tři, někdy i čtyři odborníci, kteří ji properou do posledního detailu, a běda, když někde najdou nějakou nedůslednost nebo chybu. Ale ani pak není rozhodnuto o tom, jestli je to pravda nebo není. To se pozná až ve chvíli, kdy se povede tento experiment někomu nezávisle potvrdit, nezávisle zopakovat.

To je tedy rozhodující kritérium?

Je velmi důležité, ale někdy také problematické. Některé práce asi nikdy zopakovány nebudou, protože nemá smysl je opakovat. Představme si, že někdo popsal nový druh motýla a někdo jiný by pak jeho práci zopakoval tak, že by popsal tentýž druh motýla. To by asi nebylo vhodné. Ale určitě významné objevy se dočkají nějaké návaznosti, která potvrdí předchozí krok, jejž věda udělala. Někdy se to ale nedaří, a pak je otázka, co se děje. Někdy to můžou být skutečně objektivní důvody, najednou se objeví nějaký nový faktor, se kterým se nepočítalo.

Co když se významný objev vůbec nepodaří zopakovat?

Pak je jasné, že vědec udělal chybu nebo nedej bože podváděl. Omyl je nedílnou součástí vědy. Každý vědec musí přiznat, že se několikrát za svoji kariéru kardinálně mýlil. Důležité ale je, aby se o tom omylu ostatní vědci dozvěděli. Často se bohužel stává, že vyjde na konci časopisu jako malá noticka, že článek byl stažen, protože se ukázal jako nepravdivý. A spousta vědců ještě roky věří, že původní článek byl pravdivý. Pak investují čas, peníze a energii do úkolů, které jsou předem odsouzené k neúspěchu.

Přiznání omylu ovšem bolí - je to skutečně povinnost?

Já si myslím že ano. Nutnost přiznat omyl se ukazuje v poslední době čím dál častěji. Časopisy už slevily ze svého původního kritéria publikovat jenom výsledky, které říkají: „Ano, takto to je“, ale objevují se i články, které říkají: „Ne, takto to není!“ Dokonce se objevují specializované časopisy, které uvádějí na pravou míru omyly předchozích generací vědců nebo předchozích experimentů. Ukazuje se, že je to velice důležité a efektivní. Přináší to obrovské úspory financí, práce i času. Když se dělá experiment, je to velmi složité - vědec častokrát narazí na slepé uličky, sám odhalí některé své omyly, takže vlastní práce v laboratoři, samotný experiment, je často hodně kostrbatý. Je to takové bloudění, které ovšem na konci má to světýlko na konci tunelu a nakonec vědec najde tu cestičku ven z hustého lesa. Hezky to vystihl laureát Nobelovy ceny, australský imunolog Peter Medawar, který říkal, že vlastně všechny vědecké články jsou podvody nebo falzifikáty, protože žádný z nich nepopisuje objev tak, jak k němu skutečně došlo - se všemi klopýtnutími a nedopatřeními.

(ib)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)