Březen 2007

Československo za ostnatým drátem

Martin Pulec

Za stovky mrtvých na západní hranici byli doposud postiženi pouze tři bývalí pohraničníci.

V červnu 1945 dorazila do pohraničí československá armáda s úkolem konsolidovat poměry a začít se střežením obnovených hranic. Vojáci ukončili činnost polovojenských skupin, např. Revolučních gard a mobilizačních jednotek, tzv. odloučených praporů. Armáda zajišťovala přípravy odsunu německého obyvatelstva, poskytovala ozbrojenou asistenci nově vzniklým úřadům, střežila opuštěné objekty apod. Toto řešení však bylo dočasné, hlavní úlohu při obnově pohraničí sehrál nový policejní útvar, tzv. Pohotovostní pluk 1 Národní bezpečnosti. Ten začal plnit výše nastíněné úkoly a společně s obnovenou Finanční stráží nastoupil pohraniční službu. Armáda, Pohotovostní pluk 1 NB, který se zanedlouho reformoval v Pohraniční útvary SNB, a Finanční stráž tak vytvořily společný systém střežení hranic.

Finanční stráž obsadila pohraniční přechody a zaměřila se na pochůzkovou pohraniční službu. Jejím hlavním úkolem bylo potírat pašování a fiskální a majetkovou trestnou činnost. Jednotky Pohraničních útvarů SNB a armádní hlídky obsazovaly stanoviště mezi inspektoráty Finanční stráže, a „zahušťovaly“ tak jejich sestavu při ostraze hranic. V polovině roku 1946 byla armáda z hranic odvolána a jejich střežení zůstalo pak plně v kompetenci Pohraničních útvarů SNB a Finanční stráže.

Hranice se v období let 1945-1948 nerozlišovala na západní a východní úsek, celou hranici střežilo asi pět tisíc příslušníků Finanční stráže a přibližně stejný počet příslušníků Pohraničních útvarů SNB. Nejběžnějším způsobem ostrahy byly pochůzky hlídek po předem stanovených trasách v úseku jednotky. Hlídky byly vyzbrojené puškami nebo samopaly, služební pes byl spíše výjimkou. Příslušníci odcházeli do terénu z kasáren, které vznikly hlavně z někdejších inspektorátů Finanční stráže nebo ze zabraných objektů po odsunutých Němcích.

Reformy po sovětském vzoru

Změna politického systému znamenala i změnu způsobu ostrahy hranic. Hranice se rozdělila na východní a západní. Západní úsek, tedy hranice s Rakouskem a s pozdější Spolkovou republikou Německo, převzal nový útvar - Pohraniční stráž. Tento útvar organizovaný na vojenských principech vznikl po zrušení Finanční stráže a i nadále v něm sloužili příslušníci SNB z povolání. Jak komunistický režim upevňoval svou moc, sílil i tlak na hranice. Směrem do Německa a Rakouska odcházeli uprchlíci, zpět se vraceli první kurýři odbojových skupin. Nelegální přechod hranic do americké okupační zóny v Německu či do Rakouska přestal být přestupkem a stal se těžkým zločinem. Na hranicích se stále častěji ozývala střelba a přibývalo usmrcených. Za této situace režim rozhodl, že jednotky na hranicích posílí vojáci základní služby. První posily převzaly pohraniční čety v dubnu roku 1950, jednalo se o zhruba čtyři tisíce vojáků základní služby.

O rok později došlo k dalším rozsáhlým změnám. Pohraniční stráž, jež dosud fungovala na principech „četnického“ způsobu střežení hranic, byla od základu reformována po způsobu sovětských pohraničních vojsk. Ministerstvo národní obrany poskytlo ministerstvu národní bezpečnosti, pod které Pohraniční stráž patřila, osm tisíc vojáků základní služby na první doplnění sil. Počet příslušníků Pohraniční stráže byl stanoven na 18 tisíc mužů včetně velitelského sboru. Na stanovený počet se Pohraniční stráž dostala v únoru roku 1951, od července tohoto roku se pak početní stavy pohraničních jednotek doplňovaly odvedenými branci.

Stavba železné opony

Pohraniční roty opustily příhraniční osady a uprostřed úseků svěřených ke střežení si vybudovaly nová kasárna. Po kasárnách následovala výstavba pozorovatelen a hlavně stavba plotu z ostnatého drátu. Jeho hlavním úkolem bylo zpomalit útěk potenciálních uprchlíků směrem k hranici. Výstavba drátěného zátarasu byla dokončena v roce 1952. Tvořily ho tři ploty (tzv. stěny), které byly postaveny z kůlů vzdálených od sebe několik metrů, na nichž byly připevněny ostnaté dráty. V roce 1953 byla střední stěna zátarasu opatřena tzv. nástražnými vodiči. Tyto byly napojeny na transformátor, který do nich pouštěl napětí 2000-6000 voltů. Elektrický proud nebyl zejména z ekonomických důvodů ve vodičích stále, pohraničníci jej zapínali hlavně v noci a za snížené viditelnosti.

Součástí zátarasu bylo také slaboproudé signální zařízení v jeho první stěně, které pohraniční jednotku informovalo o pokusech o překonání stěny. Mezi stěnami a později před nimi byl tzv. kontrolní pás, zoraný a uvláčený pás země, na kterém případný „narušitel“ zanechal své stopy, a umožnil tak hlídce pronásledování. Na nejčastěji využívaných místech k přechodům hranic zřídila Pohraniční stráž v letech 1952-1957 mezi ploty zátarasu minová pole.

Vysoké napětí Pohraniční stráž odpojila v prosinci roku 1965 a nahradila jej signální stěnou, důmyslným slaboproudým zařízením, které akustickým a světelným signálem informovalo příslušnou jednotku o pokusech o překonání hranice. Ani nejdokonalejší technické zařízení by však nebylo vážnou překážkou, kdyby nebylo doplněno systémem hlídek a zpravodajskými prostředky.

Taktika ostrahy hranic Pohraniční stráže se postupem času měnila. Nejprve rovnoměrně obsazovala trasu zátarasu dvojčlennými hlídkami, později se zaměřila na nejfrekventovanější úseky hranic, kde vysílala hlídky hluboko do vnitrozemí. Ozbrojené hlídky, později i v civilu, hlídaly dopravní spoje a přístupové cesty do pohraničí, kde byl zaveden režim hraničního pásma, do nějž měly přístup pouze osoby s propustkou. Mezi civilním obyvatelstvem, které žilo v pohraničí, si Zpravodajská služba Pohraniční stráže vytvořila širokou síť skrytých informátorů a zjevných Pomocníků Pohraniční stráže.

V letech 1948-1989 bylo na hranicích s Německem a Rakouskem pohraničníky zastřeleno 143 lidí, elektrický proud v drátěném zátarasu usmrtil 95 osob, 11 lidí utonulo při překonávání vodní hranice a 17 spáchalo sebevraždu z obav před zatčením. Pět osob zahynulo při pokusu zdolat hranici vzdušnými prostředky a stejný počet při pokusech prolomit automobilem pohraniční zátarasy. Po výbuchu miny zahynuly dvě osoby, jedna byla roztrhána služebními psy a další zemřela na selhání organismu krátce po zatčení. Celkově bylo při přechodu československých hranic s Rakouskem a s Německem v letech 1948-1989 usmrceno 280 osob. Vedle československých občanů byli usmrceni i občané Rakouska (14) Polska (31) západního Německa (17), bývalé NDR (13), Jugoslávie (4), Maďarska (7), Francie (1) a Maroka (1).

Pohraniční stráží prošlo odhadem 200 tisíc vojáků základní služby, 650 z nich zde zahynulo: dvanáct v ozbrojeném střetnutí s osobami pokoušejícími se přejít hranice, zbytek vinou nehod, neopatrností a sebevražd. Spravedlnost po roce 1989 dostihla na tři pohraničníky základní služby, kteří byli pravomocně odsouzeni. Odsouzen však nebyl nikdo z těch, kteří byli odpovědni za zavedení a udržování zvráceného systému střežení hranic.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)