Březen 2007

Talent ve službách Mefista

Jan Rejžek

Nedělní výstřel na zahradě v Jevanech, kterým ohlásil skladatel Karel Svoboda svůj ústup ze světa, jako by se stal startovním povelem k mnoha neobyčejným duševním výkonům českého bulváru a smrt byla jen jakýmsi pokračováním hitparády. Nejdále to dotáhl Blesk, který věnoval smutné události tři stránky (což neučinil ani v případě Olgy Havlové) a jehož první věta nekrologu zní opravdu srdceryvně: „Česká republika pláče a celý hudební svět s ní.“

Už to vypadá, že se vláda sejde na mimořádném nočním zasedání a nový ministr kultury Václav Jehlička vyhlásí národní smutek. Krajně rozrušený reportér Blesku navíc pomotal prohlášení policejní mluvčí a učinil z nebožtíka „šestaosmdesátiletého muže.“ „Byl to geniální člověk,“ oznámil, jak jinak, Svobodův dvorní pěvec Karel Gott.

Rovněž Šíp rychle zjistil, že „Česko pláče“ a Svobodovy hity „jsou nesmazatelně vepsány do duše národa“. Budiž, ale uznejte, že někomu jinému se stejně nesmazatelně zapsaly do duše třeba předčasné odchody Karla Kryla, Petra Kalandry, Mejly Hlavsy nebo Zuzany Navarové. A pokud jde o údajnou mezinárodní slávu – když se podíváte na nejserióznější hudební server www.allmusic.com, najdete tam leda jazzmana Milana Svobodu, ale tohoto popového jmenovce ani jednou.

V krátkodobém pominutí smyslů uspěchaných psavců pak vznikly věcné omyly (Návrat Gemini z repertoáru Mefista nebyla píseň, leč instrumentální skladba) i úplné nesmysly, jako když v MFD značka (kat) tvrdila, že Svoboda napsal hudbu k Vilsmaierově filmu A nikdo slzy neuroní, za kterou prý byl dokonce nominován na Oscara. Nikoli, je to lež.

Přes tyhle obdivné výkřiky, jako by nás opustil Bedřich Smetana s Karlem Hašlerem v jednom těle, je pak dosti zvláštní, že většina deníků a internetových stránek záhy zrušila diskusi k případu, neboť se zhusta anonymní příspěvky vulgárním stylem vymykaly pravidlům.

Jakpak to tedy je s tou plačící republikou? Zajisté hrála roli ubohá česká závist vůči někomu, kdo je úspěšný, bohatý a přes různé rodinné tragédie donedávna zřejmě i spokojený. Myslím ovšem, že význam Karla Svobody v dějinách naší populární hudby není proč podceňovat, ale ani nadměrně přehánět. Ano, zkomponoval hudbu (nechme teď stranou, nakolik původní) k oblíbeným Třem oříškům pro Popelku či Noci na Karlštejně, ale také k Vorlíčkově normalizační ohavnosti jako Bouřlivé víno. Doprovodil televizní Návštěvníky, ale neodmítl ani blábol typu Brynychovy Romance za korunu.

Padá-li leckterý účastník muzikálových zájezdů nábožně na kolena před Svobodovým Draculou, Monte Cristem či Golemem, pak určitě v životě neslyšel, co pro divadlo složili Jaroslav Ježek, Jiří Šlitr, Miloš Štědroň, Jiří Bulis nebo Petr Skoumal. Název bigbeatové kapely Mefisto, v níž nedostudovaný zubař Karel Svoboda začínal jako pianista, se ukázal být symbolický pro jeho další dráhu.

Od autorství výborných písniček, které patří k atmosféře 60. let, jako byly Stín katedrál, Nechte zvony znít, Depeše nebo Dobrá zpráva, se ještě vyhoupl k Lady Carneval a skončil nejen u výstřelků typu Hou-hej-hou, všichni tancujou, ale poslední léta v hlubokém předklonu před zlatým muzikálovým teletem. Nejsem sám, kdo litoval, že ze Svobodova dávného talentu zbylo pouze spolehlivě instantní rutinní řemeslo a „zhudebňování sebe sama“. Nad jeho dílem z druhé části života jsem si vzpomněl na Nicka Hornbyho a v parafrázi knihy 31 songů pochybuji, že by Svobodu postihlo samovznícení, kdyby nenapsal např. Yvettu.

Moudře pravil soudruh Husák, že v normalizaci si každý svůj posudek psal sám. Svoboda nedráždil režim cvičnou emigrací jako Gott, takže ho pouštěli bez problémů za prací do SRN, neboť oba poslušní Karlové vozili do státní pokladny tvrdou měnu. Cynicky se zařadil k chráněncům moci a kolegové z časů Melodie si vybaví, kdo z kritizovaných umělců zvedal po uveřejnění takzvaně nepříznivé recenze telefony a kam a kterým svým večírkovým kumpánům si stěžoval.

Svobodova sebevražda přichází paradoxně v den ostudného třicátého výročí, které v neděli uplynulo od hromadného podpisu anticharty v Divadle hudby, kde seděl za předsednickým stolem vedle Gotta a Evy Pilarové coby „muž zamračeného vzhledu, v jehož výrazu je cosi urputného“, jak napsal Pavel Juráček v Deníku, a také tam pěkně promluvil. Svědomí mu nebránilo převzít v roce 1989 titul zasloužilého umělce. Máme litovat i ty nadané, kdož sloužili Mefistovi?