Březen 2007

T. G. Masaryk: zrozen k mýtu

Ivan Šedivý

Obraz tatíčka Masaryka je variantou mnohem staršího mýtu o hodném panovníkovi a špatných rádcích. „Pro toto okouzlení Vašich duší jsem napsala tuto báseň o smělém rekovi, který přemohl draka o mnoha hlavách..., báseň o hrdém cowboyi smělého čela…, báseň o bílém cestovateli džunglí... Můj rek – toť Tomáš Garrigue Masaryk!“ Toto napsala v roce 1934 Lída Merlínová v Masarykově životopise pro mládež Tatíček Masaryk. Jde o ukázku vytváření mýtu v českých dějinách. K charakteristickým rysům utváření českého moderního národa patří vypjatý historismus. Významnou roli v tomto procesu sehrály historické mýty, jak dokládají práce Vladimíra Macury nebo Jiřího Raka. Pocit ohrožení národní existence, ať již oprávněný, nebo vykonstruovaný, který v českém prostředí periodicky vyvolávaly dramatické události 20. století, vytvořil dostatek předpokladů pro to, aby národní mýty představovaly i v novější, respektive nejnovější době podstatnou součást českého historického povědomí.

Síla těchto mýtů nebyla ovšem stejná a také jejich životnost se různí. Některé v naší postmoderní době upadly v zapomnění, jiné se proměnily v kratochvilnou vzpomínku, jejich „tvrdé jádro“ však projevuje pozoruhodnou energii: mýtus o husitství jako vrcholu českých dějin; mýtus o pobělohorské porobě, třistaletém „temnu“; mýtus vzniku republiky jako završení českého zápasu s černožlutou saní; mýtus mnichovské zrady – a jistě bychom ještě některé mohli doplnit. Je přitom charakteristické, že naše historické mýty nejsou tradovány jen jako nějaké amorfní příběhy. Většinou jsou velmi zřetelně personifikovány: Hus a Žižka, Komenský a „čeští páni“, Havlíček, Beneš… I T. G. Masaryk je nedílnou součástí českého národního Pantheonu a od něj bývá k mýtům jen krůček. Je to jistě poněkud zvláštní paradox, dramatický i tragický zároveň – Masaryk, který celý život proti mýtům a předsudkům bojoval, jako ústřední postava novodobého národního mýtu! Nemohl si to, když jako prezident projížděl městy a městečky zaplněnými vlastními bustami, pomníky a podobiznami, neuvědomovat.

Přestože již dnes historici předložili v řadě problémů vlastní, relevantní pohledy na naši minulost, vitalita některých mýtů je pozoruhodná, ty masarykovské nevyjímaje. Na druhou stranu je však třeba uvážit, že vše, co nezapadá do našich racionálních schémat a vzorců, jsme náchylní označit v okamžení za mýtus, legendu, ideový balast. Právě v případě Masaryka je na místě zvláštní obezřetnost.

Prezident Osvoboditel

Výjimečnost Masarykových životních osudů tkví v mimořádně dramatických zvratech, ochotě vsadit vše na jednu kartu a postupovat, jak upozornil historik Jaroslav Opat, třeba i proti většinovému názoru společnosti. To byl případ „bojů o Rukopisy“ z roku 1886, vystoupení proti antisemitským štvanicím v době takzvané hilsneriády v roce 1899 nebo politických zápasů s ministrem zahraničí hrabětem Aehrenthalem před rokem 1914.

Rozhodnutí čtyřiašedesátiletého profesora odloučit se od rodiny a odejít po vypuknutí války do emigrace, to již byl přímo balans na hraně životní existence. Oficiální, mýtotvorná verze tohoto období Masarykova života, známá z publicistiky, veřejných projevů i oslavných brožur, například z nesčetných podání novináře Jana Herbena, a kombinovaná s vlastním Masarykovým výkladem ve Světové revoluci, zněla přibližně takto: Již před válkou požíval Masaryk v pokrokové části české společnosti nebývalou autoritu. Propojením linie husitství – bratrství – národní obrození našel pravý smysl naší národní existence. Bojoval, mimo jiné v době voleb do říšské rady na Valašsku v roce 1907, se zaostalostí a náboženskými předsudky, ale začal také pochybovat o Rakousko-Uhersku, když viděl, jak utlačuje národy, například Slováky či Srby a Chorvaty. Válka byla celosvětovým zápasem mezi demokracií a teokracií, bojem humanity s pangermánským imperialismem, zápasem s degenerovanými Habsburky. Bylo morálním imperativem jednotlivce i národa do tohoto zápasu na život a na smrt vstoupit.

Ze zahraničí vedl Masaryk se svými spolupracovníky Benešem a Štefánikem československou revoluci. Organizoval branný odpor (československé legie), přesvědčoval veřejné mínění na Západě i státníky spojeneckých velmocí. Toto jeho úsilí vedlo k rozbití Rakousko-Uherska, kde mezitím odpor prostých lidí a národně smýšlejících intelektuálů přiměl k rozchodu s monarchií také dosud váhající české politiky. Vznikem Československa se završil smysl naší národní existence. Když byla 28. října 1918 veliká hra skončena, její autor, její skladatel, jak napsal Jan Herben, byl 14. listopadu po zásluze zvolen prezidentem republiky.

Tatíček na Hradě

Dne 22. října 1919 se v Železné Rudě vzbouřil legionářský prapor. Obsadil Klatovy a poté se chystal k tažení na Plzeň. Známá železnorudská vzpoura byla vzápětí zlikvidována. Historik Antonín Klimek popisuje, že mezi požadavky vzbouřenců se objevilo rovněž volání po Masarykově diktatuře, naděje, že se prezident, jenž prý je na Hradě téměř zajatcem, sám postaví legionářům do čela. To samé volal dav Husitských žen, populistického hnutí blízkého Družině československých legionářů, na táboru lidu dne 5. září 1919: Náš tatíček je v zajetí na Hradě… Školní děti, jak vzpomíná moje maminka, zpívaly: „Ach tatíčku Masaryku / kdybych já byl ptáčkem / sedl bych ti na okénko / zaťukal zobáčkem.“

Obraz tatíčka Masaryka kombinuje mnohem starší mýtus o hodném panovníkovi a špatných rádcích s představou „lidového“ panovníka, která se v českých zemích vytvářela zejména od vlády Josefa II. Kořeny tohoto obrazu sahají do období zahraničního odboje. Legionáři byli „jeho“ hoši, což Masaryk dával ve svých projevech opakovaně najevo: …vy, hoši, vy máte ještě úkol zvláštní… (legionářům v Darney, 9. 12. 1918). Sám si též postupně vytvářel image „prvního legionáře“: typickou se stala „čapka masaryčka“ s národní kokardou, upomínající na „furažky“ ruských legionářů.

Masarykovský mýtus představoval „tatíčka“ jako filozofa v úřadě, jenž moudře spravuje zemi, avšak toto úsilí mu „zleva“ i „zprava“ narušují nezodpovědní, hašteřiví vůdcové politických stran, kteří se ostatně od počátku snažili omezit jeho reálné pravomoci. Vznikla představa nadstranického prezidenta, jenž dohlíží, aby republika směřovala správným směrem. Ve skutečnosti Masaryk odmítal hrát v ČSR, parlamentní demokracii politických stran, roli reprezentativního prezidenta a v celém průběhu svých prezidentských mandátů se velmi aktivně podílel na každodenním vnitropolitickém vývoji v zemi i na formování její orientace zahraničněpolitické. Činil tak prostřednictvím svých ústavních pravomocí, ale také pomocí řady mimoústavních prostředků. Ačkoliv to sám výslovně popíral, tzv. Hrad, či skupina Hradu disponující v Masarykově éře rozsáhlou neoficiální sítí informátorů a politických důvěrníků ve všech oblastech života společnosti, představovala jedno z hlavních středisek moci meziválečné ČSR. Typické pro Masaryka také bylo, že svým ostrým perem zasahoval pod nejrůznějšími šiframi do novinových polemik.

Akce vyvolává reakci. Již za Masarykova života se objevila řada kritiků, kteří se pokoušeli oslabit sílu masarykovského charismatu. „Antisemitský mýtus“ spekuloval s možným příbuzenským svazkem Masaryka s moravsko-německo-židovskou rodinou Redlichů. Proto také prý celý život židům pomáhal a ti také platili, zejména za války, jeho aktivity. Antisemitské útoky na Masaryka zesílily zvláště v období tzv. druhé republiky. Zanícenými obhájci svatosti Masaryka byl ovšem antisemitismus připisován nedávno i badatelům zcela seriózním.

V polovině dvacátých let se rozpoutal „boj o 28. říjen“. Jeho podstatou byla snaha rehabilitovat zásluhy domácích politiků – „národních mučedníků“ i „mužů 28. října“ o vznik republiky, odstranit, jak to nazval Viktor Dyk, propast mezi domácí a zahraniční revolucí. Zvláštními variantami těchto zápasů byly historické práce „integrálních nacionalistů“ Lva Borského, Antonína Kaliny a reemigranta z Ruska Františka Zumana, v nichž byly akcentovány „nemasarykovské“ složky našeho odboje – branné vystoupení a hnutí ruských Čechů.

O vytvoření uceleného masarykovského „protimýtu“ se po roce 1948 pokusili českoslovenští komunisté. Sborník Dokumenty o protilidové a protinárodní politice T. G. Masaryka s doprovodným textem Jana Pachty Pravda o T. G. Masarykovi měly počátkem 50. let vyvrátit z kořene mýtus o Masarykově osvoboditelské úloze. Ten byl současně nahrazen tezí, že bez Velké říjnové socialistické revoluce by nebylo Československa. Masaryk byl představen jako exponent velkoburžoazie a přisluhovač imperialismu. Navzdory obrovskému propagandistickému úsilí zůstala československá společnost vůči takovéto interpretaci naší minulosti poměrně imunní.

Často aplikované srovnávání obsahu mýtu s poznatky historické vědy není pro dekonstrukci mýtu příliš nosné, jde totiž o srovnávání hrušek s jablky. Mnohem zajímavější jsou způsoby a proces jeho utváření i prvky, s nimiž pracuje. O „masarykovském mýtu“ je lépe uvažovat jen v širším slova smyslu.

Masarykova osobnost figuruje v celé řadě jednotlivých historických mýtů: například o vzniku Československa, o meziválečném Československu jako o „ostrovu demokracie ve střední Evropě“ a podobně. Masarykovský mýtus pracoval s několika všeobecně rozšířenými základními stereotypy a postupy. Typická byla absolutizace dobra a zla (například Československo versus Rakousko-Uhersko), podtržená často i vnější, uměleckou formou. Lída Merlínová popisuje Masaryka jako muže s krásnou, oduševnělou hlavou… štíhlou postavou, zatímco František Josef I. hovořil nepříjemně řezavým hlasem a místodržitel hrabě František Thun byl vyzáblý šlechtic s monoklem, špatný přítel Čechů.

Stává se, že nové mýty vytěsní mýtus starý; ještě častěji jej však jen transformují. V období ČSR využíval Masaryk, a dodejme, že patrně vědomě, některé motivy monarchistické tradice. Svědčí o tom způsob jeho prezentace navenek, polovojenský oděv i okázalé projížďky na koni. To vše bylo plně v souladu s představou panovníka, jak jej měli Češi možnost vnímat od konce 18. století.

Také vnější forma, jejímž prostřednictvím byl Masarykův kult budován, zůstala oproti době, kdy byl uctíván „stařičký mocnář“, prakticky neměnná. Ta samá slova loajálních projevů, ty samé „živé obrazy“. V jednom z nich, nazvaném Masaryk osvoboditel, jehož autorem byl učitel Josef Kubíček, vystupují alegorické postavy Poutníka, České písně, Matky Vlasti a děti. Je ostatně příznačné, že agenda promasarykovských loajálních projevů je dodnes ve fondu prezidia místodržitelství uchovávána ve stejné řadě, ba dokonce ve stejných archivních kartonech, v nichž leží jen o několik měsíců starší projevy oddanosti císaři.

Masaryk sám byl k většině lidí velmi kritický, spíše hyperkritický – v jeho korespondenci se to jen hemží výrazy jako „hloupost“. V této své řekněme intelektuální sebestřednosti byl svým okolím ještě podporován. „Tata, ja vím, že se Pánbůh o nás stará a stále více se utvrzuji ve víře, že nás vyvolil, abychom v našem státě uskutečnili ideál pravé demokracie,“ horovala podle zápisku Anny Gašparíkové v květnu 1929 Alice Masaryková. Kdysi mne tento výlev velmi zarážel, dnes, po řadě projevů soudobých amerických prezidentů, jej již vidím přece jen jinak.

Jestliže masarykovský mýtus sledoval svým způsobem obecný monarchistický ideál, opíral se na druhou stranu záměrně o lidovost jeho hlavního aktéra. Plebejský národ, jakým Češi jsou, mohl ocenit zase jenom „muže z lidu“, prostých mravů a způsobů, a nikoliv například aristokratického Milana Hodžu nebo předčasně zesnulého Vlastimila Tusara. Masaryk byl představován jako chudý chlapec, který se proslavil (Jan Herben), což s ohledem na americký původ jeho manželky konotuje tradice amerického selfmademanství. Zvláštní varianta Masarykovy „lidovosti“ vznikla v prostředí sociální demokracie: syn dělníka (sic!) vítězem nad Habsburky (František Soukup).

Masaryk svoji image a legendu nepochybně vědomě pěstoval. Rozšíření masarykovského mýtu však na jeho vrub nepadá. Národ si své historické mýty vytváří sám. Většinou jsou odrazem jeho samého. A ten masarykovský nepatří ani zdaleka k těm nejhorším.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)