Březen 2007

Vzpomínky na gulášový socialismus

Gabriel Sedlák

V Maďarsku je těžké postihovat zločiny minulosti, či za ní naopak dělat tlustou čáru, protože nikdo přesně neví, kdy skončila. „Gulášový socialismus“, zavedený v Maďarsku Kádárem po brutální represi proti revolucionářům roku 1956, se na přelomu 80. a 90. bez větších společenských otřesů proměnil v kapitalistickou demokracii. Právě kontinuita obou systémů je jednou z příčin frustrace střední generace, která vyvrcholila masovými protesty.

Maďarsko na letošní oslavy padesátého výročí protikomunistického povstání hned tak nezapomene. Tank najíždějící do policistů, gumové projektily rozhánějící demonstranty, bezmála dvě stovky zraněných. A to ještě několik týdnů před jubileem premiér Ferenc Gyurcsány v Londýně vedle svého vzoru Tonyho Blaira sebevědomě prohlašoval, že odkaz revoluce z roku 1956 Maďary spojuje. Když pak 23. října šel předseda vlády uctít památku obětí revoluce, někteří stoupenci pravicové opozice na něj pokřikovali, že jeho svátek bude až 4. listopadu.

Co tedy přesně má slavit mladý ambiciózní socialista Gyurcsány, který letos na jaře dokázal v Maďarsku jako první od roku 1990 udržet po volbách vládní stranu u moci, který si ale, jak se ukázalo o několik měsíců později, pomohl k vítězství vědomou lží? Podívá-li se člověk do historického kalendáře, zjistí, že dnes je to přesně padesát let, co dvoutýdenní ozbrojenou rebelii Maďarů potlačily sovětské tanky. Ty tenkrát vynesly k moci Jánose Kádára, který dal jméno následnému režimu, kádárismu, jemuž se ještě příznačněji říkalo „gulášový socialismus“.

Kdo není proti nám...

Dnešní Maďarská socialistická strana je dědičkou Kádárovy komunistické partaje a i osoba Ference Gyurcsánye představuje určitou kontinuitu. Nejde sice o bolševika starého střihu a důchodového věku, přesto jeho horlivé funkcionářství ve Svazu komunistické mládeže v době agonie kádárismu do jisté míry opravňuje kritické výhrady dnešní maďarské opozice. Celý problém je ale složitější, než by naznačovalo černobílé schéma zlý svazák proti hodným demokratům. Ani nadšení stoupenci opozice nemohou jako jeden muž říci, že si mezi lety 1956 až 1989 s režimem nezadali. Jistě, ne všichni vítali sovětské jednotky, většina z nich se dokonce nejspíš narodila po roce 1956 a ne všichni v následných letech souhlasili se zvůlí promoskevského režimu. Nicméně varování v podobě několika tisíc zabitých a stovek popravených přetvořilo nespokojený národ v krotkou mlčící většinu, která Kádárovi umožnila doktrínu Mátyáse Rákosiho (maďarského Stalina první fáze vlády komunistů) „kdo není s námi, je proti nám“ nahradit měkčím „kdo není proti nám, je s námi“.

Tzv. kádárismus popisuje historik László Kontler ve svých Dějinách Maďarska jako „neurčitý společenský tmel, vyznačující se celkovou nesvobodou, ale také některými dílčími svobodami, zmírněním represí a omezenou autonomií hospodářské a kulturní sféry, předstíranými projevy silného politického přesvědčení a depolitizací všedního života“. Kdoví, možná jde o definici socialismu s lidskou tváří, o který tolik usilovali protagonisté československého pražského jara. Vždyť to, co Moskva Praze v srpnu 1968 zatrhla, Maďaři - poučeni krveprolitím z padesátých let - celé roky prakticky sami dělali, aniž by principy diktované z Kremlu verbálně zpochybňovali.

V roce 1962, kdy už byla vystrašená společnost dostatečně „znormalizovaná“, Kádár vítězoslavně oznámil, že v Maďarsku již byly položeny základy socialismu. Proč tedy nepootevřít dveře několika neškodným atributům kapitalismu? Kádárův režim se opíral o rostoucí životní úroveň a plnou zaměstnanost. A první tajemník maďarských komunistů dostatečně brzo pochopil, že bez určitých reforem to nepůjde. Jejich první fáze začala v roce 1968, druhá o deset let později, když mezitím vládce Kremlu Leonid Brežněv a další soudruzi dospěli k poznání, že liberalizaci v Maďarsku je třeba brzdit.

Konzumní společnost na dluh

Dřív než se dostavily předsmrtní křeče „gulášového socialismu“, začaly síly opouštět vládce Kremlu. A tak se před očima Moskvy, zaslepenýma jinými problémy, odehrála v uherské kotlině další fáze roubování prvků kapitalismu na řízenou ekonomiku. Od roku 1978 už Maďaři za „originálními“ džínami nemuseli do zahraničí či na blešák - v zemi otevřela svoji pobočku firma Levi Strauss. V mechanizaci domácností předehnalo Maďarsko většinu zemí východního bloku a jižní Evropy. Jezdit nakupovat za forinty se naučili i obyvatelé sousedních komunistických států, jejichž vlády měly poněkud omezenější představivost.

Ze všech obyvatel tehdejšího Československa jen Maďaři z jižního Slovenska měli to štěstí poznat plody „gulášového socialismu“, aniž se hnuli ze svých domovů. Politický kabaret, který patřil k tomu nejlepšímu, co Maďarská televize vysílala v 80. letech, několikanásobně převyšoval komunální satiru, kterou byla na obrazovky Československé televize ochotna pustit zdejší moc. Divák zvyklý na Televarieté či podobně neškodnou zábavu kolikrát až žasnul, co všechno si dovolili naznačit nebo otevřeně říci maďarští humoristé.

Stát si touto atmosférou jakéhosi komunistického konzumu, která byla jištěna čím dál většími zahraničními půjčkami, kupoval poslušnost svých občanů. Dnešní největší zadluženost Maďarska v Evropské unii má své kořeny právě v hospodaření Kádárova vedení, které se na konci osmdesátých let podepsalo pod nejvyšší dluh na obyvatele na světě.

Jakkoli by se podle výše popsaných vnějších znaků mohlo zdát, že vrchnost bude shovívavá ve všech oblastech života společnosti, nebylo tomu tak. V ilegalitě se v té době už sice profilovaly opoziční skupiny, na jejichž platformě později vyrostly první nekomunistické strany, jak ale píše László Kontler, „kdykoliv se opozice objevila na veřejnosti, následovalo až do roku 1988 pokaždé zatýkání, věznění a bití“. K paradoxům maďarské současnosti patří fakt, že zemi dnes vládne koalice následníků strany represe a části těch bitých (partnerem socialistů ve vládě je Svaz svobodných demokratů založený v roce 1988). Jiná undergroundová skupina z konce 80. let - dnes křesťansko-národní Fidesz expremiéra Viktora Orbána - zůstala vůči levici v opozici.

Je až k nevíře, že až do onoho roku 1988 byl šéfem strany Kádár, jehož jméno symbolizovalo na jednu stranu jakousi krutější obdobu husákovské normalizace v Československu a později se stalo synonymem oné gulášové podoby vlády komunistů. Jistě nejen tlak zevnitř společnosti, ale i mezinárodní atmosféra včetně Gorbačovovy perestrojky přispěly k tomu, že Kádár byl potichu uklizen ze scény. Reformisté v jeho partaji postupně získávali navrch, až přišel přelomový rok 1989, kdy Maďaři konečně pohřbili už tři desítky let mrtvého Imreho Nagye, reformního premiéra z roku 1956, popraveného právě Kádárovým režimem. To bylo v létě devětaosmdesátého roku. Začátkem října pak na sjezdu strany většina komunistických delegátů kývla na iniciativu reformistů a pragmatiků založit novou stranu, která se programově přihlásila k západoevropským socialistickým stranám. Čtrnáct dní poté parlament odhlasoval změnu ústavy, z níž byla mimo jiné vyškrtnuta anomálie v podobě garance vlády jedné strany.

Změna bez emocí

To všechno se přihodilo, aniž by maďarské komunisty k uvedeným změnám nutily statisícové davy na náměstích, jak tomu bylo například v Československu. V Maďarsku se prostě reálný socialismus takřka nepozorovaně přelil do nových, demokratických poměrů, a ještě si přitom transformující se komunisté stačili udělat zásluhy tím, že velkoryse otevřeli hranice východním Němcům prchajícím před Erichem Honeckerem na Západ. V zemi neproběhla ani jen sametová verze revoluce; proces, kdy se občané přestávají dívat jen do země a hrdě začínají zvedat hlavu, trval na rozdíl od nás déle a v podstatě není možné vyznačit jeho začátek a konec. Má-li vůbec nějaký konec.

Někteří Maďaři, zejména stoupenci dnešní opozice, si myslí, že ještě pořád nebyla odstřihnuta pupeční šňůra spojující dnešní maďarskou společnost s minulým režimem, ačkoli institucionálně je země řádnou parlamentní demokracií. Změna ústavy z října 1989 je nepochybně klíčový moment v dějinách země, jemuž také patří významné místo v učebnicích historie, ale zdaleka to není nezapomenutelné davové skandování hesla „Už je to tady!“, ani zvonění statisíců svazků klíčů na znamení konce zločinecké moci. Když už totalitu nevyprovází do zapomenutí opravdová revoluce, měly by asistovat alespoň nějaké emoce, aby si takovou dějinnou chvíli lidé uchovali nejen v hlavách, ale také v srdcích.

Tento průběh událostí ovšem v žádném případě neodráží nějakou změkčilost či lhostejnost Maďarů. Svět byl přece v roce 1956 v této zemi, která si na rozdíl od Čechů komunisty po válce dobrovolně nezvolila, svědkem nejmohutnějšího povstání proti totalitě v poválečné východní Evropě. Její důsledky však maďarský lid poučily natolik, že následná křehká koexistence utlačovatelů a utiskovaných vyústila do tak široké delty, že ze začátku epilogu nebylo možné dohlédnout jeho konce. Bylo pak zcela přirozené, že na podzim 1990 se v Budapešti konala diskuse předních intelektuálů, která hledala odpověď na otázku: „Viděli jsme to přicházet?“.

Maďaři se tedy svobody nakonec dočkali. Ale to čekání bylo dlouhé.

Frustrace střední generace

Mladí Němci v 60. letech uváděli své rodiče do rozpaků, když se jich ptali, co to byl nacismus a co dělali za války. Mladí Češi mohou zpovídat své rodiče ohledně pražského jara a následné normalizace také už po necelých dvaceti letech. Totéž se dnes může odehrávat v Maďarsku; ovšem chce-li se někdo tázat na okolnosti posledního vzepětí společnosti proti totalitní moci, musí se vrátit až do dalekého roku 1956.

Výmluvnou ilustrací této maďarské zvláštnosti, kdy se celá jedna generace svým životem doslova promlčela, je několik let starý maďarsko-rakouský dokumentární film Dědové a revoluce. Otázky v něm klade mladičký Australan Péter Hegedüs, syn maďarské emigrantky. A dotazovaným není nikdo menší než András Hegedüs, kterého v říjnových dnech šestapadesátého roku vystřídal ve funkci předsedy vlády hrdina povstání Imre Nagy. Za svým dědečkem, který podepsal maďarskou obdobu zvacího dopisu adresovaného Moskvě, přichází mladý Hegedüs s palčivými otázkami. Vnuk se ptá na dědovu roli ve vedení strany a země v době, kdy byli popravováni nevinní lidé, kdy aparátčíci v Budapešti vykonávali příkazy sovětských soudruhů atd. Velkého pokání se ale hoch nedočká. Naopak - dozvídá se, že kladené otázky prozrazují jeho naivitu.

Otec mladého Australana, syn někdejšího předsedy vlády, vystupoval ve filmu chvílemi také. Divák musel litovat, že nebylo slyšet i jeho slova. Že si nemohli vyslechnout výpověď představitele byť gulášového, ale rovněž reálného socialismu, představitele „ztracené generace“, které dějiny neumožnily vmanévrovat se do role tázajících se. Generace, jejíž příslušníci sice měli to štěstí, že nad nimi nebyly vynášeny ortele nejtěžší, která ale zároveň proti totalitě nic nepodnikla.

O frustraci této generace hovořil v nedávném rozhovoru pro deník Magyar Hírlap poslanec Imre Mécs, který byl po roce 1956 odsouzen k trestu smrti. Mezi účastníky letošních protivládních demonstrací byli podle něj většinou osoby středního věku. „Ne mladí lidé, ani ne příslušníci generace roku 1956, ale dnešní padesátníci, kteří vyrostli v Kádárově režimu a teď dodatečně hledají nepřítele,“ identifikoval třiasedmdesátiletý poslanec jeden ze zdrojů dnešního společenského napětí v Maďarsku.

Revolta proti tyranii prý nezačíná v době, kdy zvůle vrcholí, ale ve chvíli, kdy se tyranie pokouší o reformu. A to se v Maďarsku stalo v roce 1956. V Maďarsku konce osmdesátých let byla tyranie (či její parodie) do velké míry už za tímto pokusem. Nějaká dodatečná revoluce, jakou v minulých týdnech v ulicích Budapešti chtěli vyvolat hlavně fotbaloví vandalové, dnes už nikomu nepomůže. Maďaři svůj „gulášový socialismus“ konzumovali příliš dlouho, než aby jim ještě dnes neležel v žaludku. Ale přestože premiérovo přiznání k předvolebním lžím může Maďary urážet, nezbývá jim než zchladit své hlavy a vrátit politiku do parlamentu.

Je těžké v Maďarsku postihovat zločiny minulosti, či naopak dělat tlustou čáru za minulostí, protože nikdo přesně neví, kdy skončila. Při vědomí této živné půdy pro amorální chování se proto nelze divit prezidentu László Sólyomovi, podle nějž Gyurcsányovo lhaní uvrhlo zemi do morální krize. Na místě jsou ale také slova spisovatele Pétera Nádase, který tvrdí, že stát nemůže být v morální krizi, pakliže v ní nejsou on sám či hlava státu, ne-li další. Označit jednoho člověka za viníka morálního úpadku by se totiž hodilo hlavně těm frustrovaným křiklounům, kteří tak urputně odmítají hledat chybu i ve své osobní historii. A člověk se nemusí jmenovat Günter Grass, aby věděl, že je dobré s kladením otázek předstihnout ty, kdo jsou připraveni ptát se důsledněji a neodbytněji.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)