Březen 2007

Čekání na Šuleje

Jaroslav Spurný

Irsko váhá s vydáním údajných členů „Berdychova“ gangu – a není samo. Dá si Maroš Šulej ještě někdy pivo v irském pubu? Na správnou odpověď by se daly uzavírat tučné sázky. Ale ještě větší balík by mohl stát na dotazu: jak vysoko tu budou padat hlavy, jestli si svobodný Šulej opravdu to pivo v Irsku dá.

Řekni Čechům ne

Maroš Šulej a jeho kamarád Tomáš Půta jsou ve zdejších médiích často titulováni jako „nejhledanější čeští zločinci“. Policie je viní z vraždy, vydírání a loupeží, čehož se měli dopustit jako členové proslulého Berdychova gangu. Hlavně Šulejova cesta do irského vězení byla hodna scénáře akčního filmu. Bývalý slovenský policista byl ve své zemi stíhán za vydírání, změnil si jméno a utekl do Česka. Brzy se skamarádil s Berdychem. „Měli jsme stejné názory,“ řekl Šulej před rokem Respektu. „To víte, ve fabrice se nám dělat nechtělo, ale zvykl jsem si na slušné peníze.“ Vždy ale popíral, že by si příjem zajišťoval vraždami a loupežemi, jak jej viní žaloba. „Ne, já měl svý holky, které na mne vydělávaly. Staral jsem se o ně, chránil je a mě zase chránili policajti. Pořád jsem jim něco platil,“ vzpomíná.

Když však konečně několikaletá spolupráce berdychovců s policajty praskla, byla ochrana Šulejovi k ničemu. „Snažili se mě pak namočit do vražd a dalších svinstev, se kterými jsem neměl nic společného, to už jim šlo o krk a chránili sami sebe, a tak jsem šel o dům dál. Německo, Belgie, nakonec Irsko. V prvních dvou zemích ještě v podsvětí dělal pro kuplířské party, ale v Irsku prý už „sekal dobrotu“. Právě jeho možná spolupráce s českými policisty dělá z dlouholeté neschopnosti českých úřadů dostat Šuleje před tuzemskou justici temný případ. Šulej v tom není sám.

S třicítkou jejich údajných kolegů z Berdychova gangu teď právě končí soudy, během nichž padala i z lavice obžalovaných vážná obvinění: „Policisté mě nutili křivě svědčit, že Berdych vraždil a mučil. S gangem spolupracovaly desítky policajtů z celé republiky, zadávali mu úkoly, účastnili se i některých akcí a pak se pod krytím svých funkcí snažili vše hodit na lidi z podsvětí,“ vypovídali gangsteři. A nelze nad tím jen tak mávnout rukou jako nad výmluvami lidí, kteří mají právo hájit se i lží. Před čtrnácti dny byl vynesen rozsudek posílající mimo jiné na dlouhá léta do kriminálu dva významné policisty, kteří vlastně „Berdychův“ gang řídili.

I další vyšetřování okolo gangsterského spolku naznačují, že do jeho zločinů byli zapojeni další významní policisté, například z inspekce. To vše určitě slyšeli irští soudci od Půty a Šuleje, kteří už pět měsíců čekají v dublinské vyšetřovací cele na konečný verdikt. Jak roste délka irských pochyb, zda dvojici údajných těžkých zločinců vydat nebo ne, roste na druhé straně v Česku napětí. Pokud totiž řekne irská justice: Ne – vaše důkazy o jejich vině nás nepřesvědčují, bude to vzkaz, že ani po vynesení rozsudků nad dvacítkou členů Berdychova gangu není zdaleka všechno objasněno. A policie by mohla čelit nepříjemným otázkám, jak je možné, že její důkazy profesionálům za hranicemi nestačí, a zda pro ni není příjemnější, když oba zůstanou v Irsku.

Co na tom zkoumají

Konec zatím není jistý. Přestože v Evropě je po zavedení eurozatykače běžné vydávat zločince do třiceti dnů, irský soud zkoumá případ naší dvojice už půl roku. Proč takové otálení? Česká policie v tom nevidí problém. „Mají všechny podklady,“ říká policista z odboru mezinárodní spolupráce, který chce „kvůli bezpečnostním důvodům“ zůstat v anonymitě. „Předání se protahuje kvůli formalistickému přístupu tamních soudů.“ Irské soudy ze zásady neposkytují informace o probíhajícím soudním řízení – ověřit se tam tedy nic nedá, nicméně statistická čísla dosvědčují, že Irové vydávají na základě eurozatykače lidi v průměru čtyři měsíce od zatčení a jsou za to v EU kritizováni.

Přesto zůstává neodbytná otázka. Co vlastně v Dublinu na podkladech o Šulejovi a Půtovi zkoumají? Navíc pod tlakem tamních médií, která si nepřejí, aby jejich země živila údajné české zločince na státní náklady. „Mají prostě anglosaský právní systém,“ vysvětluje policista z mezinárodní spolupráce. „Ten hledí jinak na důkazy, a oni proto oba muže znovu vyslýchají a konfrontují je s našimi důkazy.“

Bez pochyb a spekulací se dá jistě říci jedno: Půta a Šulej se prozatím zařadili do dlouhé galerie zločinců, ať údajných či skutečných, kteří utekli do zahraničí a které tuzemská justice nedokázala dostat zpět pod svou pravomoc. Z různých, většinou ale více či méně alarmujících důvodů.

Rozhodnutí irského soudu může být klíčové. Irové už jednou – před rokem a půl – odmítli dvojici vydat kvůli českému „suverénnímu“ znění zákona o eurozatykači (norma neumožňovala státům EU vydávat do Česka zločince, kteří spáchali trestný čin před dobou jeho platnosti, což byl právě Šulejův případ). Mezitím už zdejší zákonodárci svůj zpackaný zákon změnili podle evropského znění. Změny, které nás čekají, pokud Irsko nevydá oba stíhané ani teď, budou mnohem větší. A minimálně média či nezávislé instituce to přinutí vážně přemýšlet o tom, nakolik se policie a státní správa zapletly se zločinci nejhrubšího zrna. A taky o tom, jaké kroky, analýzy a přepisy zákonů budou zapotřebí, abychom na naše zločince v zahraničí dosáhli.

Za Koženým na Bahamy

Ačkoli za jedničkou mezi zdejšími tuneláři Viktorem Koženým, obviněným v Česku z jedenáctimiliardového podvodu, jezdili do bahamské emigrace běžně tuzemští novináři, policie dva roky marně „pátrala“ po jeho adrese, aby mu doručila obvinění. Když se to konečně podařilo, nastal jiný problém: přesvědčit bahamské úřady k vydání „pražského piráta“ na místo jeho zločinů. „S Bahamskými ostrovy nemáme dohodu o mezinárodní právní pomoci, takže je to složité,“ vysvětlovali nám pracovníci justice svůj přesvědčovací neúspěch tak dlouho, až byl Kožený vydán ke stíhání do USA, tedy do země, která s Bahamami žádnou právní dohodu také nemá. Ať už neschopnost „vybojovat“ Koženého k domácímu soudu způsobilo cokoli, jisté je, že už se od bankéře nedozvíme, jak to bylo s jeho tunely a kdo z politiků, kteří mu dávali pistole a chválili jeho roli v kuponové privatizaci, mu při nich pomáhal.

Podobných případů je celá řada. Například další miliardový tunelář Petr Lukeš, který si teď v klidu užívá americký exil, zatímco zdejší instituce nejsou schopny ve Washingtonu vysvětlit, jaký zločin ten člověk vlastně v Česku spáchal. I Lukeš se kamarádil s vysoce postavenými hlavouny z policie a politiky a bez soudu se od něj o případné korupci nic nedozvíme.

V mezinárodní spolupráci nejde jen o vydávání zločinců, ale také o vydávání informací. Tady se dá nalézt stejný obrázek. Například už měsíce se nehýbe z místa stíhání sociálnědemokratického politika Michala Krause za jeho kakaové podvody. Justice už bezmála rok „dodává“ žádosti o právní pomoc do Ghany. Někdejší vyšetřování černého konta ODS skončilo v autu, poté co státní zastupitelství tři roky nedokázalo poslat do Švýcarska materiály, které by jasně řekly, po čem se tam má pátrat. Naše justice tvrdila Švýcarům, že jde o daňový podvod, nikdy se nezmínila, že černé konto mohou být peníze z privatizační korupce, a Švýcaři proto znovu a znovu odpovídali, že takhle popsaný daňový podvod není u nich zločinem – až nakonec přestal být zločinem i u nás a celé vyšetřování utichlo.

(Respekt, www.respekt.cz)