Březen 2007

Cinknutý svět hazardu

Jaroslav Spurný

V českých kasinech se hraje o víc, než se zdá. Kasina, herny, svět bohatství i velkých proher. Myslíme si, že to známe jen z filmů, ve skutečnosti je ale Česko rájem hazardu, zemí s největším počtem zaregistrovaných heren na světě. Loni Češi prosázeli sto miliard korun a gangsteři ve zdejších hernách proprali další miliardy získané zločinem. I když se politici brání, je nejvyšší čas toto prostředí změnit.

Pan Václav hraje ruletu už dvacet let. Před rokem 1989 vyjel občas za hranice, aby si mohl vsadit, párkrát navštívil jedinou tehdejší tuzemskou hernu v hotelu Pupp v Karlových Varech. Počátkem 90. let se v Česku s kasiny roztrhl pytel, dnes je jich 160 a pan Václav zná úplně všechna. Teď sedíme v kavárně v centru Prahy, pan Václav má krk zamotaný do vybledlé šály, na bradě neholené strniště a jeho kalhoty i svetr určitě pamatují lepší časy. Možná dobu, kdy využíval své vysokoškolské vzdělání, nebo alespoň pozdější taxikaření. „Pište si Rudolf, Jitka, Daniel, Ilja... To je parta, se kterou jsem chodil hrát. Prohráli jsme za patnáct let asi padesát milionů korun,“ říká Václav nevzrušeným hlasem. Koho reprezentují ta jména? „Podnikatele, vysokoškolského učitele, právníka,“ říká hráč a popisuje, komu co dnes členové „party“ dluží, kdo z nich má zastavený dům či exekuci na firmu.

„Split“, „roh“, „tucet“ a „sousedi“. Názvy kombinací, na které parta sázela, jsou pro laika nesrozumitelné. „Podívejte se na internet, tam jsou pravidla vysvětlená,“ říká Václav. Postupně s přáteli vypracoval systém, který měl všem zajistit neprůstřelnou výhru. Ale nezajistil. Podle hráče proto, že zdejší rulety jsou „cinknuté“. „Když vsázíme v ruletě menší sumy, vyhráváme,“ říká Václav. „V okamžiku, kdy jdeme s penězi nahoru, začneme prohrávat – to je přece důkaz!“ Nad logikou gamblera se člověk musí pousmát, ale dokumenty, které nám vzápětí podá, jsou výmluvné. Pan Václav a jeho přátelé si pečlivě a dlouho zapisovali své sázky a prohry ve skutečné ruletě. Třeba padesát her po sobě, kdy nepadl ani vsazený „tucet“, ani „sousedi“. Soudní znalci z oboru matematiky vypočítali, že pravděpodobnost tak dlouhé řady her, při nichž by kulička neskončila v chlívečku zaručujícím Václavovi výhru, je jednou za čtyřicet miliard let – při jedné hře počítané na jednu vteřinu. „Existuje jediné vysvětlení, hra nebyla regulérní,“ píší ve svých závěrech znalci.

Majitelé rulet se nad tím posudkem usmívají. „Výmluvy nešťastníků,“ říká lakonicky jeden z placmistrů Casina Royal Rastislav Prusák. Kde je pravda, se dá ověřit pouze tak, že by pan Václav prohrál další statisíce ve společnosti notáře a právníka, kteří by ověřili a stvrdili vsazená a kuličkou vybraná čísla. To se ovšem stane jen stěží a pravdu, zda Václava a podobné nešťastníky zničil podvod, či slepá náhoda hazardu, se prostě nedozvíme. Ostatně v příběhu, o který jde, jsou tyhle osudy vlastně banalitou. V tuzemských hazardních hrách se ročně oficiálně protočí sto miliard korun, neoficiálně možná dvakrát víc. I letmý zájemce brzy z expertních a policejních zpráv zjistí, že tuzemská kasina a herny jsou velmi často podezřelé z praní špinavých peněz, že provozovny ovládají nezřídka gangsteři a korupčníci.

Při jistém zjednodušení se dá říci, že za všechno může jeden z prvních zákonů, které byly schváleny po pádu totality. V zemích Evropské unie či NATO povolení hazardu neobyčejně hlídají a vymýšlejí spousty zábran, protože bezpečnostní instituce už předložily desítky analýz, které prokazují, že v mnoha hernách a kasinech se perou zisky z těch nejhorších zločinů, jako je prodej drog, obchod se sexem, nejtěžší loupežná přepadení, nebo že se skrze hry financuje mezinárodní teror. Česká norma umožňuje zdejším králům hazardu vydělávat peníze způsobem, o kterém se jim třeba v proslulém Las Vegas může jen zdát. A všechny pokusy zákon změnit skončily v minulých letech ve vládě nebo u zákonodárců neúspěchem. Pátrání po příčinách tohoto neúspěchu je zajímavější a často i víc vzrušující než chvíle čekání, zda kulička spadne na to správné místo.

Kdo dělá Abutbulovy?

V českých kasinech se každoročně prosází přes deset miliard korun, na hracích automatech padesát, na dalších sázkách zhruba třicet až čtyřicet miliard. Policisté odhadují, že z prosázených peněz pochází minimálně polovina z trestné činnosti.

Experti popisují dva zásadní způsoby praní špinavých peněz. Za prvé: jste gangster, co vydělal, dejme tomu, deset milionů na prodeji drog. Stačí znát majitele kasina (podle policie jsou distributoři drog často provázaní s partami vlastnícími kasina), který vám za provizi – údajně kolem pěti procent „prané“ částky – vydá doklad, že jste své drogové miliony vyhráli v kasinu. Pak jen zaplatíte poplatek z výhry a ze svých špinavých korun máte zcela legální, vzorné oběživo.

Nebo obráceně: jako majitel kasina vlastníte také přes prostředníky síť nevěstinců. Účetně nepřiznanou sumu za prostituci „prohrajete“ ve vlastním kasinu – tedy v dokladech uvedete, že ji někdo prohrál, protože zákon nenutí v Česku zjišťovat totožnost hráčů. Zaplatíte daň ze zisku, navíc zmenšenou o povinný odvod na „veřejně prospěšné účely“ (k tomu stačí mít – a většina provozovatelů kasin ji také má – založenou svoji vlastní nadaci, kam se „prospěšné“ peníze odvádějí) a jakýkoli finanční kontrolor je bezmocný.

Navíc český zákon ukládá povinnost schraňovat dokumenty o výhrách a prohrách maximálně tři měsíce. Takže si stačí vzpomenout, kdy byla v kasinu poslední kontrola, a můžete vypisovat antidatované účty jak na běžícím pásu. Když jsou starší než tři měsíce, nemusíte je nikomu ukazovat. A údajné výhry tedy ani zavádět do účetnictví.

Vypadá to jednoduše? Taková je česká realita. A přitom situaci by spíš odpovídala nejvyšší obezřetnost. Stačí zapátrat po majitelích kasin. Tak třeba Casino Club Twenty One. Majitelem je společnost Arigon CS, a to není nikdo jiný než lidé ze známé solomonské mafie řízené slavným Sevou Mogilevičem. Přestože většina gangsterů z vedení kasina byla po slavném zátahu v restauraci U Holubů před téměř dvanácti lety vyhoštěna (lhůta vyhoštění uplynula před dvěma lety), kasino přežilo a dnes je možné vidět za barem třeba Konstantina Karata, jednoho z hlavních Mogilevičových mužů, bosse, kterého FBI už roky považuje za světovou jedničku v praní zločinných zisků.

Na pražském Václavském náměstí napočítáte sedm kasin, zhruba tolik, kolik je jich v celém Rakousku. Třeba kasino Jalta. Stačí se podívat do obchodního rejstříku a zjistíte, že oficiální představitelé kasina figurují v řadě firem s dalším ruským mafiánem Andrejem Korpliakovem, po němž česká policie pátrá kvůli podezření z organizace dvojnásobné vraždy. V dalším seznamu najdete jako odpovědného šéfa kasina Safeta Bojiče. Jméno tohoto muže se objevuje v několika firmách klanu Václava Kočky, jedné z nejvýznamnějších rodin tuzemského podsvětí.

Další tuzemská kasina patří nezjistitelným firmám, kde přes šňůru majitelů skončíte na Kypru. Jiná patří Izraelcům ruského původu. Když byl před čtyřmi lety v Praze zastřelen Felix Abutbul, Izraelec, boss rodiny podnikající v hazardu, který si předtím odseděl deset let v britském vězení za únos, začala se policie konečně „ruletovým“ podnikáním aspoň trochu vážně zabývat.

Několik informátorů policie tehdy popsalo, co se v kasinech rodiny Abutbulů děje. Že jsou vlastně jen zástěrkami další trestné činnosti a perou se přes ně zisky z prostituce. Pátrání po špinavých penězích tehdy převzal Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Po pár měsících ale kvůli kompetenci předal záležitost finanční policii, odboru, který pátrá po penězích, jimiž se financuje terorismus a organizovaný zločin. Na konci minulého roku byla finanční policie rozpuštěna a zjistit, kdo v pátrání pokračuje, není možné. „Takové informace nepodáváme,“ říká tisková mluvčí protikorupční policie Alena Modráčková. Sem část detektivů z finanční policie přešla. Kdo případ vyšetřuje, se nepodařilo zjistit ani přes neoficiální kontakty u policie. Naše zdroje jsou přesvědčeny, že spis už skončil někde v trezoru.

Když přijde poslání

Než začneme pátrat po tom, jak je to vůbec možné, proč se naši politici a úředníci nesnaží změnit systém, který vyhovuje podvodníkům a gangsterům, zůstaňme ještě chvíli u života „na prahu herny“.

Zdeněk (28) si točí na prst nečesané dlouhé vlasy a pije rychlými doušky kafe. Před měsícem jej propustili z psychiatrické léčebny, kde strávil rok na ochranné léčbě. Začalo to, když mu bylo šestnáct. Na hracích automatech prohrával studentské kapesné. Časem mu tato suma nevystačila na víc než na den za blikající bednou, a tak začal krást peníze rodičům. Když mu bylo osmnáct a trpěl zoufalým nedostatkem peněz, nabídl mu kamarád z baru dobrý kšeft. Prodá pár dávek pervitinu a bude za vodou. Nebyl, pár tisíc, které tak měsíčně vydělal, prohrál na automatech zase za den, dva. Pak už dávky neprodával, začal si píchat sám. Když jej distributoři, kterým neplatil za drogy, poprvé zmlátili do bezvědomí, šel dobrovolně na léčení. Vrátil se, vydržel měsíc, pak se to opakovalo, drogy, automaty – vždy před odchodem z domova stačil ukrást pár cenností. Předloni skončil v kriminálu, přepadl dvanáctiletou dívku, dal jí pár ran pěstí a ukradl mobil. Jako nesvéprávný byl převezen zase na psychiatrii.

Loni opustil rodný Hodonín a žije v Praze. „Jsem čistý, nehraju a nic si nepíchám,“ říká Zdeněk. Potřebuje pomoc při hledání práce. Je to ale beznadějné. Touží dělat recepčního v hotelu nebo třeba dispečera cest kamionů. Už je ale mimo realitu. Žije na ulici, bez dokladů. Není šance, že by ho do takového zaměstnání někdo přijal. A „k lopatě“ prý nechce. Ale ani tam by neměl šanci. „Potřebuju dvě stovky na jídlo,“ říká na konci schůzky. Dostane je a odchází. Nemá dlouhou cestu. Padesát metrů od kavárny je herna s nenápaditým názvem Las Vegas. Dvě stovky prohraje Zdeněk za půlhodinu.

Podle statistiky ministerstva financí hodí měsíčně do každého z registrovaných padesáti dvou tisíc tuzemských automatů svou výplatu šest hráčů. To je přes 300 tisíc lidí měsíčně, za rok v těchto statistických počtech utratí jednu výplatu skoro každý výdělečný člověk. Alarmující číslo: v Německu je to v přepočtu třikrát méně, v Rakousku dvakrát, stejně tak na Slovensku. „Proč to, sakra, nikoho nezajímá?“ ptá se senátor Josef Novotný ze strany SNK Evropští demokraté, který loni napsal s dalšími kolegy novelu zákona, kterým se hazard v Česku řídí. Zákon Senátem neprošel. „Nejprve mi všichni říkali – to je strašné, to musíme změnit, ale při hlasování pak návrh zařízli, hlavně senátoři z ODS,“ kroutí hlavou Novotný. Než se dostaneme k důvodům senátorského NE, popišme, proč a jak se Josef Novotný k problematice dostal.

Někdy v roce 1994 sháněl známého a našel jej v herně v centru Bystřice nad Pernštejnem, městě, kterému právě starostoval. „Seděl za tou bednou a vůbec nevnímal, co říkám,“ vzpomíná Novotný. „Říkal jsem si – co se to děje, co pro něj ta bedna znamená? Nebyl sám, všichni tam seděli, u bedny zvětralé pivo a zajímaly je jen ty točící se obrázky ukazující výhru nebo naopak.“ Když tenkrát bystřický starosta vyšel ven na vzduch, uvědomil si, že narazil na problém. A že jeho posláním je ho vyřešit.

A brzy k tomu jako šéf radnice dostal šanci. V jeho městě najednou začala růst drobná kriminalita. Z pár desítek trestných činů a přestupků ročně jich byly najednou stovky. „Šlo o drobnosti, krádeže ve školách, úřadech, mizely věci v obchodech, kradly se mobilní telefony a tak,“ vysvětluje Novotný. Policie pár pachatelů dopadla a Novotný se dozvěděl, že jde většinou o místní gamblery. Novotný zjistil, že se ve městě uchytila asi desítka heren; začal se o věc zajímat a našel, že podle zákona může město herny zavřít. Hazard se totiž ne-smí provozovat blízko škol, úřadů a třeba i kostelů. A když si Novotný na mapě Bystřice namaloval kolem těchto institucí ochranné kruhy, najednou viděl, že herny nemohou být nikde. Tak je vyhláškou zakázal. Ve městě klesla kriminalita na původní úroveň jednoho dvou trestných činů měsíčně.

Před čtyřmi lety Josef Novotný odešel z bystřické radnice a stal se senátorem. Herny se pak do města vrátily. „Jeho“ vyhláška sice stále platí, ale v hernách jsou místo dosavadních „výherních hracích přístrojů“ bedny s názvem „interaktivní loterijní terminály“. V podstatě jde o totéž, ale do jejich instalace už nemá město co mluvit, schvaluje ji příslušný „loterijní“ odbor ministerstva financí. „Co mám dodat. Loni bylo v Bystřici spácháno zase přes stovku přestupků a trestných činů,“ říká Novotný.

Těžko se pouštět do analýz, jak hazard škodí české společnosti. Existuje velmi málo podkladů. Tak třeba v Česku je ročně léčeno několik desítek závislých gamblerů. Z toho lze jen stěží udělat celostátní problém. Nicméně například primář na bohnické psychiatrii Karel Nešpor je přesvědčen, že to „není odpovídající číslo“, protože spousta okresů se touto nemocí vůbec nezabývá. Zmíněná ministerská analýza vyčísluje různé úniky financí na odvodech a daních na dvě až tři miliardy ročně. Policie mluví o desítkách miliard a hlavně o tom, že provozovatelé hazardu jsou prakticky bez výjimky spojeni s organizovaným zločinem a úplatky.

Prostě slabiny

Po sedmnácti letech je prakticky nemožné se dopátrat, jak vznikl po revoluci zákon o hazardu a proč se stal normou, kterou měli poslanci potřebu projednávat jako jednu z prvních ve svobodném Česku už v červnu 1990. Ale snadněji by se snad dalo objevit, proč nebyl nikdy zmíněný zákon novelizován – hlavně v posledních letech, kdy nás Evropská unie důrazně upozorňuje na to, že zákonu chybí paragrafy bránící praní špinavých peněz a financování terorismu. A také že omezuje svobodu obcí, které dnes nemohou vykázat podstatnou část hazardu ze svého území, protože o licencích a povoleních rozhoduje převážně ministerstvo financí.

Prostá evidence mediálních článků z posledních deseti let dokazuje, že špatný zákon dlouho nevzrušoval nejen politiky, ale ani veřejnost a novináře. Nikoho neznepokojoval fakt, že ředitelem kasina Happy Day se po svém odchodu z čela BIS v roce 1998 stal Karel Vulterin. Že přechází na druhý břeh, do světa praní špinavých peněz, do podniku, spojeného s mocným tuzemských klanem Kočků. Vulterina nahradil ve funkci Jiří Růžek, o němž už tehdy bylo známo, že v jeho domě na Václavském náměstí sídlí další pobočka Happy Day. A to samé kasino se dostalo do zájmu médií v roce 2001, protože vůdce teroristických útočníků na americká Dvojčata Muhammad Atta strávil část své krátké pražské návštěvy nedlouho před útokem v další herně Happy Day. Tato Attova pražská návštěva je považována FBI za jednu z klíčových při přípravě teroristického útoku, Atta se zde mohl setkat s nějakým organizátorem akce, ale dodnes se to nepodařilo potvrdit. No a čerstvě se v médiích připomíná, že osminu domu na pražském náměstí Míru, ve kterém sídlí kasino, vlastní současný místopředseda vlády a ministr životního prostředí Bursík.

Nejde ani tak o to, podezřívat tyto muže z kontaktů na podsvětí, sami vysvětlují, že za angažmá mohou spíše okolnosti. „Kasino sídlilo v domě, který vlastním, ještě předtím, než jsem jej získal, a má smlouvu na řadu let, nemůžu s tím nic dělat,“ říká Růžek. „Se svým minimálním podílem na domě mohu sice s provozováním kasina nesouhlasit, ale to je tak všechno,“ říká zase Bursík. Ale samotný fakt, že to málokomu vadí a že společensky významní pánové neměli potřebu se vzdát podílu na podezřelém obchodu, je alarmující.

V médiích se také dočteme o přípravě několika novel, kterými se pokusili vlády nebo zákonodárci situaci změnit. Před třemi lety to byla Špidlova vláda. Připravila novelu, která měla dát při rozhodování o hernách daleko větší pravomoc obcím. Novela se ale nedostala ani do parlamentu. Proč? „Nebudu se vyjadřovat k vnitropolitickým věcem,“ říká dnes Špidla. Zpravodajem zákona byl tehdy Vlastimil Tlustý. A hlasoval pro jeho zamítnutí. Stejnou roli měl o dva roky později, kdy zákon předložila Paroubkova vláda. Ani tehdy zákon neprošel do prvního čtení. Zákon se přitom zdaleka netýkal jen kasin. Jde v něm o loterie, videoterminály nebo kurzové sázky a tuto oblast v Česku ovládají především firmy Sazka a Synot. A nedávno byly v médiích publikovány informace o společném podnikání rodiny Vlastimila Tlustého s majitelem Synotu Ivem Valentou.

„Ty zákony měly prostě slabiny, nebyly legislativně v pořádku,“ vysvětluje Tlustý své dvojnásobné NE pro komplikace hazardu. „Společné finanční vazby nehrály v mém rozhodování žádnou roli,“ dodává.

Ale těžko to nechat na jen Tlustém, zákon v obou případech zamítli poslanci napříč všech stran. Proti byl třeba lidovecký poslanec Ladislav Šustr, člen dozorčí rady Sazky. On a jeho kolegyně Michaela Šojdrová naopak prosadili loni na jaře zákon, který dává loterijním společnostem daňové úlevy. A tím pádem i většině heren. „Přináší to prospěch sportu, na který je většina peněz z loterií odváděna,“ říká Šojdrová. Budiž, ale proč mají prospěch i herny a špinavé peníze? „Tam nejde o výrazné částky,“ říká Šojdrová. „Kasin se to netýká a určitě jsme nikomu neumožnili prát peníze.“

Vrzáňův šťastný den

Zkusme to znovu a jinak. Předloňská Paroubkova novela zákona o hazardu byla uváděna jako zásadní přelom. „Proti návrhu protestují téměř všechny firmy v oboru, to je důkazem, že zákon je dobrý a evropský,“ tvrdil tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka. Stručně řečeno, norma chtěla, aby investice do kasin a všechny finanční operace kolem nich, včetně evidence výher a proher, byly pod kontrolou. Aby vznikla povinnost zveřejňovat majitele kasin a aby se při udělování licencí přihlíželo k bezpečnostním rizikům, která s sebou nesou kasina v rukou gangsterů. Obce mohly zakazovat existenci kasin a dalších hazardních provozoven na svém území.

Jak už bylo řečeno, ani tento zákon se nakonec do sněmovny nedostal. Poslanci všech stran jej nepustili ani do prvního čtení. „Bylo to loni na jaře, poslanci projednávali smršť zákonů a tento prostě odmítli,“ krčí rameny Sobotka. Proti zákonu hlasoval třeba jeho stranický kolega a „expert na loterie“ Karel Šplíchal. „Nebyl na něj čas,“ tvrdí. „Měli jsme důležitější texty, třeba zákon o památkové péči, školský zákon, pár daňových.“ To jsou bezesporu významné normy. Ale nástroj omezující praní špinavých peněz a finanční podporu terorismu, jednu z věcí, která přednostně zajímá celý civilizovaný svět? „Tak jsme se dohodli,“ končí Šplíchal rozhovor.

Senátor Josef Novotný na tu lhostejnost – podle svých slov – jen zíral. Setkával se s vyléčenými i recidivujícími gamblery, evidoval nově licencované herny a kasina a nakonec se rozhodl. Na podzim loňského roku s několika kolegy navrhl v Senátu zákon, který měl trh s hazardem na území republiky jednou provždy změnit. Prosazoval nejen kontrolu peněz majitelů heren, ale i hráčů. Každý z nich musel po příchodu do kasina prokázat totožnost, zpřísnila by se evidence výher i proher. Také navrhoval sloučení zákonů o hracích automatech a terminálech.

„Všichni kolegové mi klepali na rameno a tvrdili, o jak zásadní zákon jde,“ říká senátor Novotný. „Jenže při hlasování před Vánocemi byla nakonec přítomna necelá polovina senátorů a ti hlasovali proti. Se sklopenými hlavami,“ tvrdí Novotný. Novotný se domnívá, že schvalování zákona bylo prostě špatně načasováno. „Ministrem financí byl Vlastimil Tlustý. Tak třeba jeho prvním krokem v úřadu bylo, že propustil Pavla Němce, šéfa loterijního odboru, a na jeho místo dosadil člověka, který byl předtím manažerem kasina Happy Day,“ vysvětluje Novotný. „To je přece absurdní. Dá se vyloučit nějaký střet zájmů?“ ptá se. Navíc úředník Němec těsně před svým odvoláním nařídil odebrat licence několika kasinům a také kontrolu ve dvou největších společnostech Happy Day a Banco Casino. „Kontroly neproběhly jen proto, že přehodnocuji jejich systém,“ říká Němcův nástupce Petr Vrzáň. Jak? „To bych prozradil své plány a mohl bych někoho varovat,“ dodává bývalý manažer z Happy Day.

Vraťme se k zákonu. „Nikdy jsem nezažil takový tlak,“ říká senátor. Přicházely mu dopisy od škol a sportovních klubů či organizací, že je jeho zákon připraví o peníze. Dopisy většinou tvrdily, že bez peněz od Synotu nebo Sazky se neobejdou a že utrpí bohulibé projekty. Podle Novotného jsou právě Sazka a Synot společnostmi, které lobbovaly pro neschválení zákona – jsou hlavními provozovateli zmíněných videoterminálů, které začínají na trhu vytlačovat mechanické automaty, a zákon navrhoval, aby o jejich provozování rozhodovaly obce. Tím by obchodníci s hazardem nejednali už při povolování terminálů s jedním centrálním úředníkem, ale se stovkami jeho protějšků v samosprávách.

Jako ve všech předchozích případech i tady senátoři vysvětlují svůj nesouhlas údajnou špatnou kvalitou zákona. „Nebyl dotažený,“ říká například Tomáš Jirsa z ODS. „Nebyl dobrý a já se budu snažit pracovat na lepším,“ slibuje jeho stranický kolega Josef Pavlata. „Tu novelu je dobré ještě promyslet,“ doplňuje je bývalý ministr Tlustý. „Jak, to vám teď neřeknu, ale nebyl to zákon, který by počítal třeba s přechodem na euro a zase by se musel měnit.“

Senátor Novotný se nevzdává. Organizuje schůzku měst, která jsou proti hazardu a nepovolují v obcích aspoň to, co podle zákona nemusí dovolit – hrací automaty. Policie a tajné služby senátora zároveň upozorňují na jedno zásadní bezpečnostní riziko. Ruští poslanci na sklonku minulého roku rozhodli, že tamní kasina a herny se z měst odstěhují do čtyř zvláštních zón. Třeba do Kaliningradské oblasti nebo na Dálný východ. „Už jsme zaregistrovali zájem některých tamních firem o vstup na náš trh,“ tvrdí představitelé tuzemských tajných služeb. „Může jim v tom zabránit asi jen změna zákona,“ dodávají. Ministerstvo financí obdrželo za poslední dva měsíce desítku nových žádostí o otevření kasin. „Kolik povolení dáme, nevím, ale musíme se řídit zákonem,“ říká šéf dozoru Vrzáň. A zákon, jak známo, je velmi benevolentní.

Rien ne va plus, je tu FBI

V Evropě je provozování heren a kasin regulováno daleko přísněji než v České republice. Třeba ve Švédsku jsou dnes čtyři kasina. Mohou je provozovat jen neziskové společnosti, tok peněz je přísně kontrolován a zisk se investuje pouze do veřejně prospěšných akcí. V Irsku jsou hazardní hry zakázány, ve Velké Británii je povolování dáno jasnou dohodou centrální vlády a místních samospráv, herny často existují jako soukromé kluby nebo jsou umístěny v něčem, co se nazývá rodinná zábavní centra. Na kontrole financí se podílí ve velké míře samospráva. Ve Francii existuje složitý systém, ale v podstatě jsou tam hazardní hry zakázány. Několik kasin provozuje stát, peníze jdou do státního rozpočtu, navíc tyto herny jsou většinou provozovány mimo města, a tudíž jsou méně přístupné.

V Praze 1 je – podle senátora Novotného, který ukazuje příslušnou statistiku – v přepočtu na jeden kilometr čtvereční více kasin a heren než v Las Vegas. Tento statistický údaj ale kulhá. Každý, kdo navštívil hernu v Las Vegas, nebo aspoň její pobočku na povoleném místě v Nevadě, ví, že jen jeden sál má víc hracích automatů, rulet či karetních stolů než celé centrum Prahy dohromady. Nicméně i ve Vegas jsou přísné zákony, které mapují toky zisků i majitele kasin. Zatímco v Česku může dostat povolení k provozování kasina každý mafián, stačí, když má čistý trestní rejstřík, v USA nevznikne proti výhradám FBI či dalších bezpečnostních institucí ani jedno kasino. Stačí, aby se kdokoli z žadatelů mihl kolem organizovaného zločinu nebo teroru. U většiny vyšších sázek – nad dva tisíce dolarů – je nutné znát totožnost hráče. Údaje o výhrách i prohrách se ukládají po tři roky.

(Respekt, www.respekt.cz)